III.ÚS 1511/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1511/16 ze dne 29. 11. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ivety Dudkové, zastoupené Mgr. et Bc. Tomášem Kasalem, LL. M., advokátem, sídlem Kutnohorská 43, Kolín, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2016 č. j. 21 Cdo 5006/2014-140, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. května 2014 č. j. 23 Co 179/2014-112, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Obce Ohaře, sídlem Ohaře 45, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka, ředitelka Mateřské školy Ohaře (dále jen "mateřská škola"), se proti vedlejší účastnici, zřizovatelce mateřské školy, domáhala zaplacení částky 47 840 Kč s příslušenstvím, představující nedoplatek příplatku za vedení za dobu 13 měsíců (3 680 Kč měsíčně). Okresní soud v Kolíně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 16. 12. 2013 č. j. 7 C 102/2013-81 žalobě výrokem I. vyhověl (výrokem II. zastavil pro zpětvzetí řízení ohledně peněžní částky 16 744 Kč s příslušenstvím, jíž se stěžovatelka původně ve své žalobě rovněž domáhala), a výrokem III. uložil vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení. Okresní soud vyšel ze zjištění, že platovým výměrem vydaným vedlejší účastnicí dne 30. 12. 2011 byl stěžovatelce stanoven (vedle základního platu a osobního příplatku) příplatek za vedení 8 200 Kč měsíčně s účinností od 1. 1. 2012, a platebním výměrem ze dne 30. 1. 2012 jí pak byl příplatek za vedení s účinností od 1. 2. 2012 snížen na 4 520 Kč měsíčně. Podle okresního soudu při takto provedené změně bylo porušeno ustanovení § 136 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů; "nový" platový výměr je neplatný, neboť byl nedůvodný a neodůvodněný (ke dni 1. 2. 2012). 2. Vedlejší účastnice podala odvolání proti výroku I. a III. rozsudku okresního soudu. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") vydal dne 27. 5. 2014 rozsudek č. j. 23 Co 179/2014-112, jehož výrokem I. změnil prvostupňový rozsudek tak, že žalobu stěžovatelky zamítl, a dále výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů obou fází soudního řízení. Konstatoval, že odvolání je třeba vyhovět, avšak z jiných důvodů než v něm uvedených, protože dospěl k závěru o nedostatku pasivní legitimace vedlejší účastnice. 3. Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu dovoláním, jež bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2016 č. j. 21 Cdo 5006/2014-140 zamítnuto (výrok I.) a stěžovatelce bylo uloženo nahradit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud shodně s krajským soudem dospěl k závěru, dle kterého vedlejší účastnice je sice zřizovatelkou mateřské školy jako právnické osoby, a vedlejší účastnice rovněž v souladu se zákonem jmenuje a odvolává ředitele této mateřské školy a určuje řediteli, jakožto statutárnímu orgánu mateřské školy, plat, avšak zaměstnavatelem stěžovatelky (ředitelky) je mateřská škola. Postavení (práva a povinnosti) zaměstnavatele je pak třeba odlišovat od postavení zřizovatele; navzdory "vnějšímu" jmenování stěžovatelky do funkce ředitelky mateřské školy vedlejší účastnicí se vedlejší účastnice nestává zaměstnavatelkou stěžovatelky a není s ní v pracovněprávním vztahu. K naplnění předpokladu pasivní věcné legitimace by tedy došlo pouze tehdy, pokud by se na straně žalované v řízení účastnili vedle sebe v postavení nerozlučných společníků podle § 91 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), vedlejší účastnice (zřizovatel mateřské školy) a mateřská škola (zaměstnavatel stěžovatelky). II. Argumentace stěžovatelky 4. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozsudků soudů, a to z důvodu porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 5. Stěžovatelka namítla, že okresní soud její žalobě vyhověl a ze strany okresního soudu ani vedlejší účastnice nebyla jakkoliv zpochybněna otázka pasivní legitimace. Krajský soud se v odvolacím řízení též o této procesní vadě nezmínil a při jednání řešil rovněž pouze hmotněprávní aspekty věci. Následně však vydal pro stěžovatelku překvapivé rozhodnutí, ve kterém konstatoval nedostatek pasivní (věcné) legitimace, a to aniž by stěžovatelku na tuto možnou vadu v odvolacím řízení upozornil a aniž by jakkoliv mohla k tomuto jeho závěru skutkově či právně argumentovat, případně i reagovat v intencích ustanovení § 92 o. s. ř. Stěžovatelka připomenula, že smyslem procesního institutu přistoupení účastníka je právě náprava nedostatku pasivní věcné legitimace; stěžovatelka přitom podala žalobu proti pasivně legitimovanému účastníku sporu. Krajský soud stěžovatelku o daném nedostatku, resp. o jeho právním náhledu na věc, nepoučil (namítla, že zásada předvídatelnosti rozhodnutí se neuplatňuje pouze v procesních situacích podle § 118a o. s. ř.) a zkrátil tak její procesní práva. 6. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytkla, že "absenci poučovací povinnosti zcela ignoroval" a věnoval se výhradně otázce nedostatku pasivní věcné legitimace. 7. Stěžovatelka současně požadovala přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem. III. Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů projednání ústavní stížnosti a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 10. Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s napadenými rozhodnutími dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá rozsudek Nejvyššího soudu, avšak nerozporuje nijak právní závěr Nejvyššího soudu k otázce pasivní věcné legitimace. Tento právní závěr však představuje ratio decidendi rozsudku Nejvyššího soudu. Naproti tomu stěžovatelka namítá, že se dovolací soud nezabýval otázkou poučovací povinnosti soudů. Z rekapitulace jejího dovolání, která je obsažena v rozsudku Nejvyššího soudu, se však žádná tomu odpovídající dovolací námitka (dovolací důvod) stěžovatelky nepodává. Naopak je zřejmé, že stěžovatelka trvala na svém právním názoru o pasivní věcné legitimaci (toliko) vedlejší účastnice. Ani z ústavní stížnosti nevyplývá tvrzení stěžovatelky v tom smyslu, že by se Nejvyšší soud navzdory její řádně uplatněné dovolací námitce k otázce poučovací povinnosti soudů takovou námitkou vůbec nezabýval a dopustil se tak nepřípustného opomenutí. Stěžovatelka podle znění ústavní stížnosti spíše předpokládá, že se Nejvyšší soud měl otázkou naplnění poučovací povinnosti ze strany nižších soudů zabývat z vlastní iniciativy (ex offo), a to (právě) v případě, kdy dospěl k závěru o nedůvodnosti stěžovatelčiny řádně uplatněné dovolací námitky (tj. k závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace vedlejší účastnice). Z ústavní stížnosti však není zřejmé, na základě čeho stěžovatelka takový postup dovolacího soudu požaduje. 12. Pokud jde dále o namítanou poučovací povinnost krajského soudu, proti jehož rozsudku ústavní stížnost rovněž brojí, stěžovatelka neuvádí, z čeho takovou poučovací povinnost ohledně pasivní věcné legitimace v řízení dovozuje. Podle Ústavního soudu má zřejmě na mysli obecnou poučovací povinnost soudů podle § 5 o. s. ř. Stěžovatelce lze jistě obecně přitakat v názoru, že naplnění poučovací povinnosti soudů podle § 5 o. s. ř. náleží k zárukám práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle této zákonné procesní úpravy i judikatury, jež zmíněné ustanovení "doprovází", se však daná poučovací povinnost vztahuje k procesním právům a povinnostem účastníků