III.ÚS 2096/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2096/17 ze dne 8. 8. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem, sídlem Jindřicha Plachty 3163/28, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2017 č. j. 33 Cdo 849/2017-382, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2016 č. j. 24 Co 485/2016-341, ve znění opravného usnesení ze dne 19. ledna 2017 č. j. 24 Co 485/2016-360, a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 27. června 2016 č. j. 15 C 23/2014-293, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, a V. Z., zastoupené opatrovnicí A. H., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a do práva na ochranu vlastnického práva zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti, z podkladů předložených stěžovatelem a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") sp. zn. 15 C 23/2014 se podává, že vedlejší účastnice se žalobou domáhala určení vlastnického práva ke konkretizovaným nemovitostem v katastrálním území Mladá Boleslav, které darovala stěžovateli a dar později odvolala pro nevděk. Po provedeném dokazování okresní soud rozsudkem ze dne 2. 6. 2015 č. j. 15 C 23/2014-196 žalobě vyhověl, protože darovací smlouvu shledal absolutně neplatnou pro nedostatek způsobilosti vedlejší účastnice ji uzavřít (pro duševní poruchu trvalého charakteru, která ji činila k tomuto úkonu neschopnou). 3. Na základě stěžovatelova odvolání Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 22. 10. 2015 č. j. 24 Co 420/2015-229 zrušil rozsudek okresního soudu, když nepovažoval dokazování za řádně provedené. 4. Po doplnění dokazování okresní soud rozsudkem ze dne 27. 6. 2016 č. j. 15 C 23/2014-293 opět žalobě vyhověl, a to ze shodných důvodů, a konstatoval, že vedlejší účastnice nebyla schopna v důsledku rozvíjející se demence v době uzavření darovací smlouvy dostatečně pochopit její obsah a její následky; rozpoznávací schopnosti vedlejší účastnice byly více než podstatně sníženy ve schopnosti posoudit své jednání a jeho následky. 5. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, a protože krajský soud dospěl k závěru, že není důvodné, rozsudkem ze dne 10. 11. 2016 č. j. 24 Co 485/2016-341 potvrdil rozsudek okresního soudu. V odůvodnění uvedl, že žaloba je po právu a lze ji v plném rozsahu vyhovět. Opravným usnesením ze dne 19. 1. 2017 bylo v záhlaví rozsudku opraveno datum stěžovatelova narození. Rozsudek byl stěžovateli doručen dne 30. 11. 2016, opravné usnesení dne 30. 1. 2017. 6. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním osobně doručeným okresnímu soudu dne 27. 1. 2017, jehož přípustnost vyjádřil domněnkou, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky nejen hmotného práva, ale i procesního a dovolacím soudem by měla být tato právní otázka posouzena jinak, a popsal průběh soudního řízení s důrazem na závěry obou soudů, se kterými nesouhlasil. Podáním doručeným okresnímu soudu dne 17. 3. 2017 svoje dovolání upřesnil, když formuloval dvě právní otázky, jichž se týká údajné nesprávné právní posouzení věci, a to zda došlo k naplnění podmínek pro aplikaci § 38 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., a zda v řízení bylo oběma soudy správně provedeno hodnocení důkazů podle § 132 občanského soudního řádu, s názorem, že krajský soud se při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě jsou tyto otázky v judikatuře dovolacího soudu řešeny rozdílně (s odkazy na tři rozhodnutí Nejvyššího soudu). V další části polemizoval se závěrem o duševní poruše vedlejší účastnice a jejím vlivu na (ne)platnost darovací smlouvy. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání usnesením ze dne 27. 4. 2017 č. j. 33 Cdo 849/2017-382 odmítl po zjištění, že neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Vzal v úvahu, že napadený rozsudek byl usnesením opraven, a to v datu narození stěžovatele, že však doručením opravného usnesení nezačala běžet nová dvouměsíční lhůta k podání dovolání, tudíž nemohl přihlédnout k obsahu podání označeném jako "upřesnění dovolání". Uzavřel, že v původním dovolání žádnou právní otázku k dovolacímu přezkumu neformuloval, toliko obsahově polemizoval s tím, jak soudy ve věci rozhodly. Pro úplnost doplnil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle uvedeného ustanovení občanského soudního řádu. II. Argumentace stěžovatele 7. V ústavní stížnosti stěžovatel - po tvrzení o zásahu do základních práv (bod 1.) - koncentruje pozornost na posouzení neplatnosti právního úkonu podle § 38 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., k níž se vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu nedokáže posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout. V postupu soudů shledává porušení kogentních norem tzv. podústavního práva, konkrétně § 127 a 132 občanského soudního řádu ve spojení s § 11 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, a to v důsledku jejich svévole. Brojí proti znaleckému posudku o duševním stavu vedlejší účastnice, jehož závěry vyvracejí svědecké výpovědi, namítá též podjatost znalce. 8. Za porušení práva na spravedlivý proces považuje stěžovatel nevyhovění jeho návrhu na doplnění dokazování, a to zejména provedení výslechu notářky, která sepsala darovací smlouvu; přičemž provedení tohoto důkazu považuje stěžovatel za zásadní pro posouzení otázky platnosti uzavřené darovací smlouvy. Namítá též porušení § 40 občanského soudního řádu při protokolování projevů účastníků v průběhu řízení. 9. Vůči postupu Nejvyššího soudu při hodnocení přípustnosti dovolání stěžovatel žádnou konkrétní námitku neformuloval. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). IV. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba - s ohledem na formulaci jejího petitu - rozdělit do dvou částí, nejprve posouzení přípustnosti proti usnesení Nejvyššího soudu (body 12. až 14.), posléze posouzení přípustnosti proti rozsudkům krajského soudu a okresního soudu (body 15. až 16.). 12. Stěžovatel svým dovoláním napadl rozsudek krajského soudu, jehož přípustnost vymezil způsobem popsaným výše (bod 6.). Ústavní soud po zjištění obsahu dovolání se shoduje s Nejvyšším soudem, že stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání, a dodává, že se stěžovatel o formulaci takové relevantní otázky ani nepokusil. 13. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelova ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelova dovolání plyne nepochopení příslušné právní úpravy, konkrétně pak nezbytnost naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (podle § 237 občanského soudního řádu) a vymezení způsobilého dovolacího důvodu (podle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu), jakož i otázky zákonných