Občiansky súdny poriadok

Soud nepřizná účinnost vzetí návrhu zpět, uznání nebo vzdání se nároku a neschválí smír, jestliže se projev účastníka příčí zákonu nebo obecnému zájmu. Nepřizná-li soud projevu účinnost nebo neschválí-li smír, pokračuje v řízení.

Nečinnost účastníků nepřekáží postupu řízení.

(1) Jestliže účastník nepodal v dané lhůtě vyjádření nebo se, ač byl předvolán k výslechu, nedostavil, má se za to, že se nemíní vyjádřit.

(2) Vyzve-li soud účastníka, aby se vyjádřil o určitém návrhu, může připojit doložku, že nevyjádří-li se účastník v určené lhůtě, bude se předpokládat jeho souhlas.

Nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k ústnímu jednání, jedná se v jeho nepřítomnosti; dojde-li však k odročení jednání, musí být účastník předvolán znovu.

(1) Jestliže účastník, který není zastoupen zmocněncem s procesní plnou mocí, zemře, pozbude procesní způsobilosti nebo se nemůže účastnit řízení pro trvalejší překážku, posoudí soud, jaké vhodné opatření má učinit.

(2) Soud může řízení přerušit anebo ustanovit opatrovníka a v řízení pokračovat. Soud ustanoví opatrovníka a v řízení pokračuje zejména tehdy, jestliže by se přerušením zmařil účel řízení, anebo jestliže by vznikla ostatním účastníkům nepoměrná újma.

(3) Ustanovení předchozích odstavců se užije přiměřeně, nastaly-li okolnosti uvedené v odstavci 1 u zákonného zástupce, který nebyl zastoupen zmocněncem s procesní plnou mocí.

Přerušení má ten účinek, že se nekonají jednání a že lhůty podle tohoto zákona neběží.

(1) I když soud řízení nepřeruší, neběží lhůty (§ 81) pro toho, kdo zemřel anebo ztratil procesní způsobilost a nebyl v řízení zastoupen zmocněncem s procesní plnou mocí, dokud není ustanoven opatrovník nebo dokud někdo jiný nevstoupí místo něho do řízení.

(2) Tohoto ustanovení se užije přiměřeně, nastanou-li takové okolnosti u zákonného zástupce, který není zastoupen zmocněncem s procesní plnou mocí.

Soud učiní všechna potřebná opatření, aby byly odstraněny překážky, jež způsobily přerušení. Po odpadnutí překážky pokračuje soud z úřední povinnosti v řízení a lhůty začnou běžet znovu.

Nestanoví-li zákon určité lhůty, má soud určit k provedení procesních úkonů přiměřenou lhůtu. Soud může lhůtu, kterou určil, z důležitých důvodů prodloužit nebo zkrátit.

(1) Do lhůty určené podle dní se nezapočítává den, kterého se stala událost určující počátek lhůty.

(2) Lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let se končí uplynutím onoho dne posledního týdne nebo měsíce, jenž svým pojmenováním nebo číselným označením odpovídá dni, kterého se stala událost určující počátek lhůty. Chybí-li tento den v posledním měsíci lhůty, končí se lhůta uplynutím posledního dne tohoto měsíce.

(3) Připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu, pokládá se za poslední den lhůty nejbližší příští pracovní den.

(4) Dny poštovní dopravy se do lhůty nezapočítávají.

(1) Zmeškal-li účastník nebo jeho zástupce z omluvitelného důvodu procesní úkon, který mu příslušel, a byl proto z tohoto úkonu vyloučen, může se domáhat navrácení v předešlý stav.

(2) Návrh na navrácení v předešlý stav je třeba podat do patnácti dnů ode dne, kdy odpadl důvod zmeškání, a je nutno s ním spojit i zmeškaný úkon, pokud je to podle povahy věci možné. O návrhu rozhodne usnesením soud, před nímž měl být zmeškaný úkon vykonán, a to — považuje-li to za potřebné — po ústním jednání.

(3) Návrh nemá odkladný účinek. Soud, který o něm rozhoduje, může však na žádost účastníka i bez slyšení odpůrce nařídit odklad řízení anebo exekuce, jestliže se podle přednesených údajů jeví pravděpodobným, že návrh bude mít úspěch. Soud může na žádost účastníka odklad odvolat.

(1) Účastníci a jejich zástupci mají právo nahlížet do soudních spisů, s výjimkou protokolů o poradách soudu, a mohou si z nich pořídit opisy nebo výpisy.

(2) Třetí osoby mohou do soudních spisů nahlížet a pořídit si z nich opisy nebo výpisy jen se svolením předsedy senátu.

(3) Ustanovení odstavce 1 platí i pro znalce. Znalcům, kteří nemohou podat spolehlivý posudek bez zevrubného prostudování spisů, může předseda senátu spisy zapůjčit.

(1) Účastník má navrhnout a označit důkazní prostředky, jimiž chce prokázat pravdivost jednotlivých skutkových tvrzení.

(2) Soud z úřední povinnosti opatří a provede i takové důkazy, které nenavrhl žádný účastník, jsou-li pro rozhodnutí významné.

Skutečnosti obecně známé a skutečnosti, jež jsou soudu známy z jeho úřední činnosti, není zásadně třeba dokazovat. Soud však podle potřeby účastníky na tyto skutečnosti upozorní.

Není třeba dokazovat skutečnosti, pro které zákon stanoví domněnku. Vyvrácení domněnky je přípustné, pokud to zákon nevylučuje.

Zvyklosti platné v určitém místě nebo oboru, stanovy právnických osob, místní a jiné podobné zvláštní předpisy potřebují důkazu, jen pokud nejsou soudu známy.

Závisí-li rozhodnutí na tom, zda byl spáchán trestný čin nebo přestupek a kdo ho spáchal, je soud vázán co do těchto okolností obsahem pravomocného odsuzujícího rozhodnutí trestního soudu nebo úřadu (orgánu veřejné správy) v trestní věci.

Při zjišťování skutkového stavu zhodnotí soud výsledky provedeného dokazování, pečlivě přihlížeje ke všemu, co vyšlo najevo, anebo co se stalo za řízení, včetně k tomu, co účastníci za řízení uvedli.

Je-li nárok jistý co do základu, ale jeho výši nelze buď vůbec bezpečně zjistit nebo jen s nepoměrnými obtížemi, může ji soud určit podle volného uvážení.

(1) Dokazování provádí rozhodující soud, který však může ze závažných důvodů o provedení důkazu dožádat soud jiný.

(2) K přípravě rozhodnutí senátu může i předseda senátu dát dožádaným soudem provést jednotlivé důkazy, jejichž provedení přímo senátem by činilo obtíže.

(3) V odůvodněných případech může senát provedením jednotlivých důkazů pověřit předsedu nebo některého člena senátu.

(1) Dožádaný nebo pověřený soudce ve věci, o níž se má rozhodnout po ústním jednání, uvědomí účastníky o jednání nařízeném k dokazování, jestliže se předem nevzdali práva účasti.

(2) Nepřítomnost řádně uvědoměných účastníků nebrání provedení důkazů.

Předseda senátu sdělí výsledky dokazování, které provedl dožádaný nebo pověřený soudce.

Senát může v každém případě nařídit, aby provedené důkazy byly doplněny nebo před ním opakovány.

(1) Důkazní prostředky jsou všechny prostředky způsobilé k zjištění pravdy; zejména jsou to svědci, znalci, listiny a ohledání.

(2) Týchž prostředků lze užít k osvědčení.

(1) Každý je povinen na předvolání se dostavit k soudu a vypovídat jako svědek.

(2) Řádně předvolanému svědkovi, který bez náležité omluvy nesplní tuto občanskou povinnost, může soud uložit náhradu způsobených nákladů a pokutu do 5000 Kčs. Nedostaví-li se svědek ani na opětovné předvolání, může mu soud uložit náhradu dalších nákladů, opětovnou pokutu a dát ho předvést na jeho náklady. Vydobyté pokuty připadají státu. O způsobu předvedení platí ustanovení § 69a.

(3) Omluví-li svědek dodatečně svoje nedostavení, může soud vyslovené následky nedostavení zrušit.

Před výslechem poučí soud svědka o důvodech, pro které ho nelze vyslýchat a pro které by mohl odepřít svědectví, a o tom, že je povinen vypovědět úplnou pravdu a nic nezamlčovat. Dále ho poučí o významu svědecké výpovědi z hlediska občanské cti a o trestních následcích křivé výpovědi.

Jako svědka nelze vyslýchat toho, kdo by výpovědí:

a) prozradil státní tajemství;

b) porušil státem výslovně uloženou nebo státem uznanou povinnost mlčenlivosti, pokud nebyl této povinnosti zproštěn příslušným orgánem nebo tím, v jehož zájmu tuto povinnost má.

(1) Svědek může odepřít výpověď, jestliže by mohl výpovědí způsobit nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám blízkým. Jeho blízkými osobami jsou jeho manžel, osoby, které jsou s ním nebo s jeho manželem příbuzné buď v pokolení přímém, anebo v pokolení pobočném až do bratrance (sestřenice) včetně, a jiné osoby, které s ním žijí ve společné domácnosti jako členové rodiny; poměru příbuzenskému se rovná poměr založený osvojením.

(2) Svědek musí soudu oznámit důvod odepření výpovědi. O oprávněnosti odepřít výpověď rozhodne soud, který svědka vyslýchá.

(3) Svědkovi, který bez udání důvodů nebo přes to, že přednesený důvod nebyl uznán, odepře svědčit, ačkoli byl na následky upozorněn, může soud uložit náhradu nákladů způsobených odepřením výpovědi a pokutu do 5000 Kčs. Vydobyté pokuty připadají státu.

Na počátku výslechu dotáže se soud svědka na jeho jméno, příjmení, věk, rodinný stav, zaměstnání, bydliště, dále na jeho poměr k účastníkům, popřípadě i na jiné okolnosti, které mohou mít vliv na jeho věrohodnost. Potom se dá svědkovi příležitost, aby souvisle vylíčil vše, co ví o předmětu výslechu. Svědkovi je třeba dát otázky potřebné k vysvětlení a k doplnění výpovědi, zejména k objasnění, odkud má své vědomosti.

Svědka vyslýchá předseda senátu. Členové senátu, prokurátor a se souhlasem předseda účastníci a znalci mohou klást svědkovi otázky.

Předseda senátu může svědkovi zakázat, aby byl přítomen při projednávání věci.

(1) Svědek má nárok na náhradu nutných hotových výdajů a ušlé odměny za práci. Nárok svědka zaniká, neuplatní-li jej svědek nejpozději do tří dnů po svém výslechu, a nedojde-li k výslechu, do tří dnů po tom, kdy mu to bylo oznámeno.

(2) O svědečném rozhodne předseda senátu; usnesení o tom se nedoručuje.

(1) Závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k němuž je třeba odborných znalostí, přibere soud zpravidla po slyšení účastníků jednoho nebo více znalců, aby podali posudek.

(2) Místo znalce původně přibraného může soud přibrat znalce jiného.

(3) Soud může také požádat příslušné úřady (orgány veřejné správy) nebo ústavy, aby podaly nebo přezkoumaly znalecký posudek.

Jako znalce nelze přibrat toho, u koho se vyskytuje důvod obdobný důvodu, pro který je vyloučen soudce. Znalec je povinen oznámit soudu skutečnosti nasvědčující jeho vyloučení; neučiní-li tak, odpovídá účastníkům za náklady, které tím zavinil.

(1) Znalci lze uložit, aby posudek podal písemně.

(2) Několik znalců lze vyslechnout společně; znalci mohou podat společný posudek.

O náhradě hotových výloh a odměně za znalecký úkon (znalečné), uplatňovaných podle zvláštních předpisů, rozhoduje předseda senátu; nebylo-li znalečné účtováno do konce řízení nebo ve lhůtě určené předsedou, rozhodne o něm předseda z úřední povinnosti. Rozhodnutí o znalečném se doručuje i tomu, kdo je účtoval.

Ustanovení §§ 100 až 105 platí pro znalce přiměřeně. Jako znalec je však povinen být činný jen ten, kdo byl k podání znaleckého úkonu označen orgánem nebo organizací socialistického sektoru, které o to byly soudem požádány, popřípadě ten, kdo určitý obor vykonává jako své povolání.

(1) Soud může uložit účastníkovi, o němž je podle výsledků dosavadního řízení známo, že má listinu potřebnou k důkazu, aby ji předložil.

(2) Jestliže účastník bezdůvodně odepře listinu předložit, užije soud proti němu ustanovení o právních následcích bezdůvodného odepření svědecké výpovědi.

(1) Soud může uložit i třetí osobě, aby mu listinu, kterou má, předložila k nahlédnutí. Zjistí-li soud po nahlédnutí, že listinou lze dokázat okolnost důležitou pro objasnění skutkového stavu, provede listinou důkaz.

(2) Jestliže třetí osoba bezdůvodně odepře předložit listinu soudu k nahlédnutí, užije soud proti ní ustanovení o právních následcích bezdůvodného odepření svědecké výpovědi.

(1) O předložení listiny účastníkem a třetími osobami platí obdobně ustanovení §§ 102 a 103.

(2) O nároku třetích osob na náhradu platí obdobně ustanovení § 107.