Notářský řád

(1) Státní notářství ustanoví nezastoupenému účastníku pro řízení před státním notářstvím opatrovníka, jestliže

a) účastník není dosud znám, je neznámého pobytu nebo písemnost mu nemůže být doručena na známou adresu v cizině,

b) účastník nemůže před státním notářstvím samostatně jednat nebo není schopen srozumitelně se vyjadřovat,

c) je to třeba z jiného vážného důvodu k ochraně zájmů účastníka nebo veřejného zájmu.

(2) Rozhodnutí o ustanovení opatrovníka doručí státní notářství opatrovníkovi a podle potřeby uveřejní vyhláškou.

(3) Nemůže-li být podle zákona účastník, který potřebuje zákonného zástupce, zastoupen tímto zástupcem, ustanoví mu státní notářství opatrovníka. Jde-li o zastupování nezletilého dítěte, ustanoví tímto opatrovníkem občana nebo orgán obce.

(1) Každý účastník platí sám náklady řízení, které mu vznikly, a náklady svého zástupce, jakož i náklady opatrovníka, který mu byl zřízen. Společné náklady platí účastníci podle poměru účastenství na věci, a nelze-li poměr zjistit, rovným dílem.

(2) Náklady důkazu platí účastník, který důkaz navrhl nebo v jehož zájmu byl důkaz proveden.

(1) Státní notářství může uložit účastníku, není-li osvobozen od notářského poplatku, aby složil zálohu na náklady řízení.

(2) O povinnosti k placení nákladů řízení rozhoduje státní notářství.

(1) Státní notářství vydává rozhodnutí o věci samé anebo, jestliže to je nutné nebo účelné, o její části. O jiných otázkách vydává státní notářství rozhodnutí, jestliže to je třeba s ohledem na průběh nebo výsledky řízení.

(2) Rozhodnutí obsahuje výrok, odůvodnění a poučení o odvolání a o vykonatelnosti.

(3) Rozhodnutí, kterým se zcela vyhovuje návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nemusí obsahovat odůvodnění. Rozhodnutí vydané pouhým záznamem ve spise (§ 19 odst. 2) nemusí obsahovat odůvodnění ani poučení o odvolání a o vykonatelnosti.

Nemůže-li státní notářství rozhodnout proto, že jeho rozhodnutí závisí na skutečnosti, jež zůstala mezi účastníky sporná i po šetření provedeném státním notářstvím k jejímu objasnění, a není-li možno dosáhnout mezi účastníky dohody, přeruší státní notářství řízení až do rozhodnutí o sporné skutečnosti v soudním, popřípadě v jiném řízení. Nepodá-li účastník, jemuž to státní notářství uložilo, ve stanovené lhůtě návrh na takové rozhodnutí, státní notářství v řízení pokračuje a rozhodne i o této skutečnosti.

(1) Rozhodnutí vydává státní notářství písemně a doručí je účastníkům. Konalo-li se jednání, státní notářství přítomným účastníkům rozhodnutí také vyhlásí; prohlásí-li přítomný účastník, že nežádá písemné vyhotovení vyhlášeného rozhodnutí a že se vzdává práva odvolání, nemusí mu být rozhodnutí doručeno.

(2) Rozhodnutí, které zcela vyhovuje návrhu, jemuž nikdo neodporoval, může státní notářství vydat pouhým záznamem ve spise; to však neplatí, ukládá-li se takovým rozhodnutím účastníkovi povinnost nebo žádá-li účastník jeho doručení. Pouhým záznamem ve spise lze vydat také jiné rozhodnutí, proti němuž není přípustné odvolání, nežádá-li účastník jeho doručení nebo nevyžaduje-li jeho doručení povaha věci.

(3) Má-li být podle zákona rozhodnutí uveřejněno vyhláškou, vyvěsí se po dobu 15 dnů na úřední desce státního notářství. Uplynutí této doby nahrazuje doručení rozhodnutí.

Státní notářství je vázáno svým rozhodnutím, jakmile je vyhlásilo; nedošlo-li k vyhlášení, jakmile bylo doručeno, a nedošlo-li k jeho vyhlášení ani k doručení, jakmile byl o něm ve spise učiněn záznam. Rozhodnutím, kterým se upravuje jen vedení řízení, není však státní notářství vázáno.

(1) Proti rozhodnutí státního notářství se může účastník odvolat. Odvolání se podává do 15 dnů od doručení rozhodnutí. Odvolání se podává u státního notářství, proti jehož rozhodnutí směřuje.

(2) Vedle případů v tomto zákoně stanovených není přípustné odvolání, jehož se účastník vzdal, a odvolání proti rozhodnutí vydanému pouhým záznamem ve spise. Dále není přípustné odvolání proti rozhodnutí, jímž

a) se upravuje vedení řízení;

b) bylo povoleno navrácení lhůty;

c) bylo připuštěno vzetí návrhu zpět;

d) bylo rozhodnuto o svědečném;

e) bylo vráceno podání k opravě;

f) byla registrována smlouva.

(3) Odvolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.

(1) Státní notářství může samo rozhodnout o odvolání, je-li napadeno rozhodnutí, které se týká jedině odvolatele, a může-li odvolání zcela vyhovět.

(2) Nerozhodne-li státní notářství samo podle odstavce 1 o odvolání, rozhodne o něm krajský soud.

(1) Vydané rozhodnutí, které nelze napadnout odvoláním, je v právní moci.

(2) Rozhodnutí je vykonatelné, jakmile uplyne lhůta k plnění v něm stanovená. Není-li v rozhodnutí stanovena povinnost k plnění, je rozhodnutí vykonatelné, jakmile nabylo právní moci; státní notářství může však stanovit, vyžadují-li to zvláštní okolnosti případu, že takové rozhodnutí je vykonatelné bez zřetele na právní moc.

Ve věcech pravomocně skončených je přípustná obnova řízení s výjimkou rozhodnutí, jejichž zrušení nebo změny lze dosáhnout podle tohoto zákona jinak. O povolení obnovy rozhoduje státní notářství, které vydalo ve věci rozhodnutí.

Není-li v tomto zákoně stanovena odchylná úprava, použije se na řízení před státním notářstvím ustanovení občanského soudního řádu, jestliže to povaha věci nevylučuje.

(1) K řízení o dědictví je příslušné státní notářství, v jehož obvodu měl zůstavitel naposledy bydliště, a neměl-li bydliště nebo nelze-li je zjistit, státní notářství, v jehož obvodu měl naposledy pobyt.

(2) Není-li takové státní notářství, je příslušné státní notářství, v jehož obvodu je zůstavitelův majetek. Mezi několika takto příslušnými státními notářstvími přísluší věc tomu státnímu notářství, které první provedlo úkon.

(3) Předběžná šetření (§ 29) a neodkladná opatření (§ 30) může vykonat podle možnosti a podle potřeby kterékoli státní notářství.

(1) Státní notářství zahájí řízení i bez návrhu, jakmile se dozví, že někdo zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého.

(2) Orgán obce pověřený vedením matriky oznámí úmrtí ve svém matričním obvodu státnímu notářství příslušnému k projednání dědictví (§ 26).

Účastníky řízení jsou ti, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici, a není-li takových osob, stát. Věřitel zůstavitelův je účastníkem řízení v případě § 38, v případě, kdy se vypořádává jeho pohledávka, a při likvidaci dědictví. V řízení podle § 32 je účastníkem řízení pouze ten, kdo se postaral o pohřeb (§ 32 odst. 2).

(1) V předběžném šetření si státní notářství opatří údaje potřebné pro zjištění dědiců a pro zjištění zůstavitelova majetku a jeho dluhů. Toto šetření se nemusí konat, jestliže nezletilý zůstavitel byl v době úmrtí ve společné domácnosti s rodiči nebo s jedním z nich a nezanechal jmění.

(2) Zanechal-li zůstavitel závěť, zjistí státní notářství její stav a obsah; totéž učiní státní notářství, které má závěť v úschově, na dožádání státního notářství, u něhož se vede řízení o dědictví.

(1) Vyžaduje-li to veřejný zájem nebo důležitý zájem účastníků, učiní státní notářství i bez návrhu neodkladná opatření, zejména zajistí dědictví, svěří věci osobní potřeby manželovi zůstavitele nebo jinému členu domácnosti a postará se o prodej věcí, které nelze uschovat bez nebezpečí škody nebo nepoměrných nákladů. Ve zvláštních případech, zejména je-li součástí dědictví podnik, státní notářství rozhodne o ustanovení správce dědictví nebo jeho části z okruhu dědiců nebo z okruhu osob blízkých zůstaviteli; správcem lze ustanovit toho, kdo s ustanovením souhlasí.

(2) Zajištění dědictví se provede zejména uložením u státního notářství nebo u schovatele, zapečetěním v zůstavitelově bytě nebo na jiném vhodném místě, zákazem výplaty u dlužníka nebo soupisem na místě samém.

(3) Při prodeji movitých věcí postupuje státní notářství přiměřeně podle ustanovení o prodeji movitých věcí při výkonu rozhodnutí soudem, ledaže by státní notářství přikročilo k jinému způsobu prodeje.

(4) Ustanovený správce dědictví nebo jeho části činí po dobu řízení o dědictví úkony nezbytné k uchování majetkových hodnot náležejících do dědictví, a to v rozsahu vymezeném státním notářstvím. Jestliže to státní notářství uloží, předkládá mu správce průběžně zprávy o své činnosti. Po skončení řízení o dědictví správce předloží dědicům prostřednictvím státního notářství konečnou zprávu o své činnosti. Státní notářství pak rozhodne o odměně a náhradě výloh, které správci uhradí dědici a v případě § 462 občanského zákoníku stát. Správce ze své činnosti odpovídá podle občanského zákoníku.

V řízení o dědictví spolupůsobí místní orgány státní správy na dožádání státního notářství na zjištění úplného podkladu pro rozhodnutí, především součinností při předběžném šetření, při zajištění dědictví, zejména při jeho ochraně proti neoprávněným zásahům, při prodeji věcí, při zjišťování hodnoty zůstavitelova majetku a při soupisu na místě samém.

(1) Nezanechal-li zůstavitel majetek, státní notářství řízení zastaví.

(2) Jestliže zůstavitel zanechal majetek nepatrné hodnoty, může jej státní notářství vydat tomu, kdo se postaral o pohřeb, a řízení zastavit.

(3) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 a 2 se nelze odvolat.

(1) Nebylo-li řízení zastaveno podle § 32, vyrozumí státní notářství ty, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou dědici, o jejich dědickém právu a o možnosti dědictví odmítnout ve lhůtě jednoho měsíce; tuto lhůtu může státní notářství z důležitých důvodů prodloužit. Současně je poučí o náležitostech a o účincích odmítnutí dědictví.

(2) Vyrozumění a poučení doručí státní notářství do vlastních rukou nebo je dá ústně a v protokolu uvede, že se tak stalo.

(1) Účastníci jsou povinni přispět státnímu notářství pravdivými a úplnými údaji ke spolehlivému zjištění skutečného stavu věci.

(2) Peněžní organizace podávají státnímu notářství v dědickém řízení na jeho dotaz zprávy o vkladech, je-li jim známo, že vklad náleží zůstaviteli, nebo jsou-li v dotazu uvedeny údaje potřebné ke zjištění totožnosti vkladu.

(1) Měl-li zůstavitel s pozůstalým manželem majetek v bezpodílovém spoluvlastnictví, státní notářství rozhodne o obecné ceně tohoto majetku v době smrti zůstavitele a podle zásad uvedených v § 150 občanského zákoníku určí, co z tohoto majetku patří do dědictví a co patří pozůstalému manželovi. Závisí-li rozhodnutí na skutečnosti, která zůstala mezi pozůstalým manželem a některým z dědiců sporná, postupuje státní notářství podle § 18.

(2) Zjistí-li státní notářství dříve, než je dědické řízení pravomocně skončeno, další majetek v bezpodílovém spoluvlastnictví, rozhodne o něm dodatečně podle odstavce 1; přitom vychází z původního rozhodnutí.

Státní notářství zjistí zůstavitelův majetek a jeho dluhy a provede soupis aktiv a pasív. Pokud mezi účastníky zůstala sporná aktiva nebo pasíva, postupuje podle § 18.

Na návrh dědiců vyzve státní notářství vyhláškou věřitele, aby mu oznámili své pohledávky ve lhůtě, kterou státní notářství ve vyhlášce stanoví, a poučí je o tom, že dědici neodpovídají věřitelům, kteří své pohledávky neoznámili, pokud je uspokojením pohledávek ostatních věřitelů vyčerpána cena dědictví, kterého dědici nabyli.

(1) Na podkladě zjištění podle § 35 určí státní notářství obecnou cenu majetku, výši dluhů a čistou hodnotu dědictví, popřípadě výši jeho předlužení v době smrti zůstavitele.

(2) Zjistí-li státní notářství dříve, než dědické řízení je pravomocně skončeno, nové skutečnosti, které vyžadují změnu tohoto rozhodnutí, provede potřebnou opravu novým rozhodnutím.

(1) Účastníci se mohou dohodnout o tom, že předlužené dědictví bude přenecháno věřitelům k úhradě dluhů. Tato dohoda podléhá schválení státního notářství, které dohodu schválí, jestliže neodporuje zákonu; neschválí-li dohodu, pokračuje v řízení po právní moci tohoto rozhodnutí.

(2) Objeví-li se po pravomocném skončení řízení další majetek, postupuje se podle odstavce 1. Zůstane-li majetkový přebytek, projedná jej státní notářství jako dědictví.

(1) Jestliže je jen jeden dědic, potvrdí mu státní notářství, že nabyl dědictví.

(2) Je-li několik dědiců a vypořádají-li se u státního notářství mezi sebou o dědictví dohodou, schválí státní notářství dohodu, jestliže neodporuje zákonu nebo dobrým mravům.

(3) Nedošlo-li k dohodě nebo nebyla-li státním notářstvím schválena, státní notářství potvrdí nabytí dědictví podle dědických podílů.

(1) Státní notářství v rozhodnutí o dědictví provede určení podle § 37 a

a) potvrdí nabytí dědictví jedinému dědici, nebo

b) potvrdí, že dědictví, které nenabyl žádný dědic, připadlo státu, nebo

c) schválí dohodu o vypořádání dědictví nebo dohodu o přenechání předluženého dědictví k úhradě dluhů, nebo

d) potvrdí nabytí dědictví podle dědických podílů, nedojde-li mezi dědici k dohodě.

(2) Ustanovení § 17 odst. 1 zůstává nedotčeno.

(3) Pokud státní notářství dohodu o vypořádání dědictví neschválí, potvrdí nabytí dědictví podle dědických podílů po právní moci rozhodnutí, jímž dohoda nebyla schválena.

Dědici mohou věci náležející do dědictví během dědického řízení prodat nebo učinit jiná opatření, přesahující rámec obvyklého hospodaření, jen se svolením státního notářství.

(1) Rozhodnutím podle § 38 až 40 je projednání dědictví skončeno.

(2) Po právní moci tohoto rozhodnutí zruší státní notářství provedená zajištění dědictví; zruší rovněž všechny zákazy výplaty vkladů, pojistek a jiných hodnot, které byly v řízení o projednání dědictví nařízeny nebo podle zákona provedeny. Zároveň oznámí organizacím, u nichž jsou tyto hodnoty uloženy, komu mají být vydány. Není-li oprávněný v době realizace dědictví znám nebo je-li jeho pobyt neznámý, postupuje státní notářství přiměřeně podle § 74 a 75; lhůta podle § 74 odst. 2 počíná běžet ode dne právní moci rozhodnutí, kterým bylo řízení skončeno.

(3) Hodnoty uvedené v odstavci 2 je však možno vydat dědicům, jen jestliže byly zaplaceny notářské poplatky.

(1) Je-li dědictví předluženo a nedojde-li k dohodě podle § 38, může být nařízena likvidace dědictví. Rozhodne o tom bez návrhu nebo na návrh účastníka státní notářství. Stejně postupuje státní notářství, jestliže stát navrhl likvidaci dědictví proto, že věřitel odmítl přijmout na úhradu své pohledávky věc z dědictví.

(2) V rozhodnutí o nařízení likvidace učiní státní notářství výzvu, aby mu věřitelé oznámili své pohledávky ve lhůtě, kterou státní notářství ve vyhlášce stanoví, a upozorní je, že pohledávky, které nebudou při likvidaci uspokojeny, zaniknou.

(3) Jakmile rozhodnutí o nařízení likvidace dědictví nabylo právní moci, nepostupuje se již podle ustanovení § 38 až 42.

(1) Likvidaci dědictví provede státní notářství prodejem všech zůstavitelových věcí podle ustanovení o prodeji věcí při výkonu rozhodnutí. Do likvidační podstaty náleží i věci, které by jinak nepodléhaly výkonu rozhodnutí.

(2) O věcech, které se nepodařilo takto prodat, rozhodne státní notářství, že připadají státu s účinností ke dni smrti zůstavitele. Hodnota těchto věcí se nevčítá státu na jeho případný dědický podíl ani na jeho pohledávku, je-li věřitelem zůstavitele. Jsou-li na věcech, které připadnou státu, zajištěna věcná práva, břemena nebo omezení převodu nemovitosti, zanikají ke dni smrti zůstavitele.

(3) Pravomocným skončením likvidace zaniknou proti dědicům neuspokojené pohledávky věřitelů. Vyjde-li však najevo další majetek zůstavitelův, rozdělí jej státní notářství bez zřetele k tomuto zániku.

(1) Státní notářství provede rozvrh výtěžku prodeje mezi věřitele.

(2) Z likvidační podstaty uhradí státní notářství postupně pohledávky podle těchto skupin:

a) náklady zůstavitelovy nemoci a přiměřeného pohřbu, náklady řízení a splatné výživné,

b) dlužné daně a poplatky,

c) ostatní pohledávky.

(3) Přesahuje-li úhrn pohledávek v první skupině likvidační podstatu, uhradí se tyto pohledávky poměrně. Obdobně se postupuje i v dalších skupinách, přičemž však ve skupině c) se uhradí před ostatními pohledávkami pohledávky zajištěné omezením převodu nemovitosti nebo zástavními právy a pohledávky náhrady práv a věcných břemen podle jejich pořadí.

Zjistí-li se dodatečně, že zůstavitel žije, nebo bylo-li zrušeno jeho prohlášení za mrtvého, zruší státní notářství rozhodnutí o dědictví podle § 38 až 40.

Objeví-li se po právní moci rozhodnutí, jímž bylo řízení o dědictví skončeno, nějaký zůstavitelův majetek nebo dluh, provede státní notářství o tomto majetku dědické řízení.

Rozhodnutí státního notářství nebrání, mimo případ, kdy byla provedena likvidace dědictví, tomu, kdo nebyl účastníkem dědického řízení, z něhož rozhodnutí vzešlo, aby se domáhal svého práva v občanském soudním řízení.

(1) Jestliže projednání dědictví nenáleží do pravomoci československého státního notářství, provede státní notářství předběžné šetření a vydá účastníkům na jejich žádost úřední potvrzení o výsledku tohoto šetření.

(2) Má-li být vydán majetek do ciziny, vyrozumí o tom státní notářství československé dědice a věřitele vyhláškou; známým účastníkům se tato vyhláška doručí.

(1) K projednání návrhu, aby byla listina prohlášena za umořenou, je příslušné státní notářství, v jehož obvodu má navrhovatel bydliště, a nemá-li bydliště, v jehož obvodu se zdržuje. Nezdržuje-li se navrhovatel v České a Slovenské Federativní Republice, je příslušné státní notářství, v jehož obvodu je platební místo.

(2) Návrh na umoření listiny může podat, kdo má na tom právní zájem.

(1) Umořit lze ztracenou nebo zničenou listinu, kterou je třeba předložit k uplatnění práva.

(2) V řízení u státního notářství nelze umořit peníze, loterní losy, sázenky, vkladní knížky, lístky a známky denního oběhu (vstupenky, jízdenky apod.), listiny, s nimiž je spojeno právo uhrazovat určité československé organizaci v tuzemsku cenu zboží a listiny, na jejichž podkladě lze uplatnit jen nárok na vedlejší plnění.

Účastníky řízení jsou navrhovatel, ten, kdo je podle listiny povinen plnit, ten, kdo má listinu, a ten, kdo podal námitky.

V návrhu na umoření listiny je třeba uvést skutečnosti, z nichž vyplývá, že z listiny nebo na jejím základě lze uplatnit nějaké právo. Je třeba předložit opis listiny nebo označit listinu, jejího výstavce, popřípadě i jiné osoby podle listiny zavázané, jakož i takové údaje, které listinu odlišují od jiných listin téhož druhu. Je-li v listině uvedena určitá částka, je třeba uvést i tento údaj.

(1) Zjistí-li státní notářství, že listina, jejíž umoření bylo navrženo, nebyla vystavena nebo že není ztracena ani zničena, anebo umoření brání jiné překážky, zastaví řízení.

(2) Jinak státní notářství uveřejní vyhlášku obsahující výzvu, aby se ten, kdo má listinu, přihlásil do jednoho roku u státního notářství, které vydalo vyhlášku, a podle možnosti předložil listinu, nebo aby podal námitky proti návrhu.

(3) Je-li umořována směnka, zapoví státní notářství, aby bylo podle ní placeno, a uveřejní vyhlášku, ve které stanoví lhůtu dvou měsíců místo lhůty uvedené v odstavci 2.

(1) Jde-li o listinu na doručitele, skončí vyhlášková lhůta až za rok po splatnosti pohledávky z listiny. O pojistkách na doručitele platí však ustanovení § 54 odst. 2.

(2) Lhůta (§ 54) se počítá u směnky, není-li ještě splatná, od prvního dne po její splatnosti; jestliže je již splatná, ode dne uveřejnění vyhlášky.

(1) Od zahájení řízení až do jeho pravomocného skončení neběží proti navrhovateli promlčecí doba, lhůta pro zánik práva ani lhůta určená k výplatě peněžité částky podle listiny.

(2) Ten, komu byla vyhláška doručena nebo kdo se o ní mohl při náležité péči dozvědět, nesmí pod následky neplatnosti nakládat právy z umořované listiny, konat výplaty nebo jiná plnění podle ní, převést ji nebo provést na ní změny. Ten, kdo je podle listiny zavázán, je povinen zadržet předloženou listinu a oznámit státnímu notářství, kdo ji předložil.

(3) Rozhodnutí podle odstavce 2 může státní notářství na žádost navrhovatele vydat již před vydáním vyhlášky. Rozhodnutí o tom doručí státní notářství účastníkům a uveřejní vyhláškou.

(1) Bylo-li zahájeno umořovací řízení o směnce, je navrhovatel, který se vykáže vyhláškou, oprávněn žádat zaplacení směnky, dá-li přiměřenou jistotu, dokud není směnka prohlášena za umořenou. Nedá-li tuto jistotu, může žádat složení dlužné částky do úschovy státního notářství.

(2) Ustanovení o umoření směnky se užije přiměřeně na umoření šeku.

Státní notářství přezkoumá přihlášku toho, kdo má listinu, a zjistí jeho námitky. Zjistí-li přitom, že listina není ztracena nebo zničena nebo že nebyly podmínky pro zahájení umořovacího řízení, zastaví řízení.

(1) Uplynula-li lhůta a nedojde-li k zastavení řízení, prohlásí státní notářství na další návrh listinu za umořenou. Návrh je nutno podat do jednoho měsíce po uplynutí lhůty.

(2) Není-li takový návrh podán, státní notářství zastaví řízení. Na tento následek je nutno navrhovatele výslovně upozornit ve vyhlášce, která se mu doručí (§ 54 odst. 2).

Rozhodnutí o umoření listiny nahrazuje umořenou listinu, dokud ten, kdo je podle listiny zavázán, nevydá za ni oprávněnému náhradní listinu.

K registraci je příslušné státní notářství, v jehož obvodu je nemovitost, které se smlouva týká. Jsou-li nemovitosti v obvodu několika státních notářství, je k řízení o registraci příslušné státní notářství, které nejdříve zahájí řízení.

(1) Řízení o registraci, jehož účastníky jsou účastníci smlouvy, popřípadě jejich právní nástupci, zahájí státní notářství na návrh kteréhokoliv z nich.

(2) Z návrhu musí být zřejmé, kdo návrh podává, čeho se domáhá, a musí k němu být připojen prvopis smlouvy.

(1) Státní notářství přezkoumá smlouvu z hlediska oprávnění účastníků s předmětem smlouvy nakládat, zda je smlouva uzavřena v předepsané formě, zda smluvní projevy účastníků jsou dostatečně určité a srozumitelné a zda smluvní volnost není omezena.

(2) Účastníci jsou povinni státnímu notářství prokázat zejména oprávnění nakládat s nemovitostí, které se smlouva týká, a předložit potřebná rozhodnutí příslušných orgánů, popřípadě souhlas ke smlouvě. Nelze-li některé skutečnosti, zejména oprávnění účastníka nakládat s nemovitostí, prokázat jinak, je třeba předložit o nich písemné prohlášení účastníka.

(1) Jsou-li splněny podmínky § 63 odst. 1, státní notářství rozhodne, že smlouvu registruje. V opačném případě rozhodne, že se návrh na registraci zamítá.

(2) Rozhodnutí, kterým se smlouva registruje nebo se zamítá návrh na registraci, se doručí všem účastníkům smlouvy, popřípadě jejich právním nástupcům. Pouhým záznamem ve spise lze vydat rozhodnutí, kterým se smlouva registruje, jestliže registraci navrhli všichni účastníci smlouvy.

(3) Účinky registrace nastávají dnem vydání rozhodnutí, kterým byla smlouva registrována.

(1) Rozhodnutí o registraci vyznačí státní notářství na prvopise smlouvy s uvedením dne, kterým nastávají právní účinky registrace.

(2) Prvopis smlouvy s vyznačením její registrace doručí státní notářství účastníku, kterému ze smlouvy vznikají práva k nemovitosti (nabyvateli při převodu nemovitosti, zástavnímu věřiteli při zastavení nemovitosti a oprávněnému ze vznikajícího věcného břemene, popřípadě vlastníku nemovitosti při zániku věcného břemene); je-li těchto účastníků více, doručí se prvopis smlouvy jednomu z nich. Zároveň zašle státní notářství ověřený opis smlouvy s vyznačením její registrace příslušnému územnímu orgánu geodézie a kartografie (dále jen „orgán geodézie“).

(3) Státní notářství vede sbírku ověřených opisů registrovaných smluv.

(4) Po právní moci rozhodnutí o zamítnutí návrhu na registraci vrátí státní notářství navrhovateli prvopis smlouvy.

(1) Státní notářství přijímá do úschovy peníze a jiné movité věci, které se hodí k úschově, jestliže podle prohlášení složitele jsou do úschovy skládány za účelem splnění dluhu nebo jeho zajištění.

(2) K řízení je příslušné kterékoliv státní notářství.

Řízení se zahajuje na návrh.

(1) Účastníkem řízení je ten, kdo peníze nebo věci do úschovy skládá (složitel) a po přijetí úschovy také ten, pro koho jsou peníze nebo věci určeny (oprávněný). Po právní moci rozhodnutí o přijetí úschovy je účastníkem řízení i ten, kdo uplatňuje právo na předmět úschovy.

(2) Státní notářství návrh na přijetí peněz nebo věcí do úschovy zamítne, jestliže by přijetí úschovy odporovalo zákonu nebo jej obcházelo.

(1) Vyžádá-li si úschova náklady, uloží státní notářství složiteli, aby dal přiměřenou zálohu na náklady. Nebude-li záloha ve stanovené lhůtě zaplacena, státní notářství zamítne návrh na přijetí úschovy; takto rozhodne i v případě, nenalezne-li se vhodný způsob úschovy nebo nehodí-li se věci k úschově.

(2) Nesloží-li složitel ve stanovené lhůtě zálohu na náklady pro další období, státní notářství mu uschovanou věc vrátí. Není-li to možné nebo zdráhá-li se složitel věc přijmout, zpeněží ji státní notářství způsobem stanoveným pro soudní výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí a výtěžek uloží do úschovy; na tento postup musí být složitel upozorněn.

Je-li u státního notářství složena náhrada za vyvlastněný majetek, vydá státní notářství složenou částku oprávněným, lze-li jejich uplatňované nároky ze složené částky plně uspokojit nebo došlo-li mezi nimi k dohodě o rozvrhu; jinak vydá státní notářství složenou částku oprávněným podle pravomocného rozhodnutí soudu o rozvrhu.

(1) Předmět úschovy složené za účelem splnění dluhu vydá státní notářství oprávněnému na jeho žádost. Jestliže ke složení došlo proto, že někdo jiný než oprávněný uplatňuje právo na vydání předmětu úschovy nebo že někdo jiný, jehož souhlasu je třeba, nesouhlasí s vydáním předmětu úschovy oprávněnému, je k vydání předmětu úschovy zapotřebí souhlasu všech účastníků a osoby, pro jejíž nesouhlas s plněním došlo ke složení do úschovy. Souhlasu složitele je třeba jen tehdy, bylo-li plnění složeno pro neznámého věřitele.

(2) Složiteli vydá státní notářství předmět úschovy na jeho žádost,

a) jestliže oprávněný projeví s tímto postupem souhlas, nebo

b) prohlásí-li oprávněný státnímu notářství, že předmět úschovy nepřijímá, nebo

c) nevyjádří-li se oprávněný ve lhůtě stanovené státním notářstvím, ačkoliv byl na důsledky nevyjádření upozorněn.

(3) Složiteli vydá státní notářství předmět úschovy také tehdy, požádá-li o jeho vydání ve lhůtě podle § 74 a pokud v této lhůtě se o vydání předmětu úschovy nepřihlásí oprávněný nebo jiná osoba, která prokáže právo na vydání předmětu úschovy.

(4) Jiné osobě, než která je uvedena v odstavci 1, žádající o vydání předmětu úschovy, jej vydá státní notářství jen se souhlasem složitele a oprávněného.

Předmět úschovy složené za účelem zajištění práv a povinností vydá státní notářství složiteli jen se souhlasem oprávněného, popřípadě oprávněnému jen se souhlasem složitele.

Byl-li souhlas k vydání předmětu úschovy odepřen, lze jej nahradit pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného příslušného státního orgánu, kterým bylo stanoveno, že ten, kdo vydání odporoval, je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žadateli.

(1) Státní notářství, u něhož jsou úschovy podle § 66, rozhodne po uplynutí lhůty uvedené v odstavci 2, že předmět úschovy připadne státu, jestliže se o něj nikdo nepřihlásí do jednoho roku ode dne vyhlášení, a že tím zaniknou práva účastníků i jiných osob k předmětu úschovy. Toto rozhodnutí uveřejní státní notářství vyhláškou a doručí je účastníkům řízení.

(2) Podle odstavce 1 lze postupovat tehdy, uplynula-li lhůta tří roků od právní moci rozhodnutí o přijetí úschovy, popřípadě ode dne, kdy měl být předmět úschovy vydán.

(3) Dojde-li v roční lhůtě žádost o vydání předmětu úschovy, postupuje státní notářství podle § 71 a 72.

(4) Uplynutím roční lhůty uvedené v odstavci 1, nebyla-li v této lhůtě žádost o vydání předmětu úschovy podána, nabude předmět úschovy stát. Uplynutím této lhůty nabude stát předmět úschovy i tehdy, nebylo-li podané žádosti pravomocným rozhodnutím vyhověno.

(1) Připadne-li předmět úschovy státu jako stará úschova, zaniknou práva účastníků i jiných osob k předmětu úschovy.

(2) V ostatních případech přijetím věci do notářské úschovy, jejím vrácením nebo vydáním nejsou dotčena práva účastníků ani jiných osob k předmětu úschovy.

Přijímá-li státní notářství do úschovy věci v případech stanovených zvláštními zákonnými předpisy, řídí se ustanoveními příslušného předpisu, a není-li jich, ustanoveními tohoto zákona o úschovách, a to přiměřeně podle povahy úschovy a jejího účelu.

Státní notářství poskytuje fyzickým a právnickým osobám právní porady z oboru své činnosti, poučuje je o jejich právech a povinnostech a dává jim návod k úkonům, které je třeba provést u státního notářství. Zajišťuje též, aby občané byli při úkonech před státním notářstvím řádně zastoupeni (§ 14).

(1) V této své činnosti zkoumá státní notářství, zda žádaný úkon se nepříčí zákonu. Má-li důvodně za to, že tomu tak je, úkon odmítne. O vyloučení pracovníků státních notářství z této činnosti platí ustanovení § 12.

(2) Státní notářství může sepsat listinu o právním úkonu jen tehdy, má-li prokázáno, že účastníci jsou k tomuto úkonu oprávněni. Jestliže to nelze prokázat jinak, vychází státní notářství z prohlášení účastníků; takové prohlášení je třeba pojmout do listiny.

(3) Notářské zápisy a jejich stejnopisy, protesty směnek a jiných listin, osvědčení, ověření a výpisy z pozemkových knih jsou veřejnými listinami.

(1) Státní notářství na žádost složitele přijímá do úschovy

a) listiny, zejména závěti, s výjimkou listin, jejichž obsah nemůže posoudit,

b) peníze, jestliže mu byly odevzdány, aby je vydalo určitému příjemci.

(2) O přijetí úschovy vydává státní notářství složiteli potvrzení.

(3) Předmět úschovy podle odstavce 1 písm. b) vrátí státní notářství složiteli, nepodaří-li se jeho příkaz splnit.

(4) Nepodaří-li se státnímu notářství vydat předmět úschovy oprávněnému, ani osobě, která prokáže právo na vydání předmětu úschovy, ani složiteli, postupuje podle § 74 a 75. Lhůta podle § 74 odst. 2 se počítá ode dne složení úschovy, popřípadě ode dne, kdy měl být předmět úschovy vydán.

(5) Je-li u státního notářství uložena závěť, může ji státní notářství vydat pořizovateli na jeho žádost nebo jeho zástupci, který se vykáže plnou mocí pořizovatele, výslovně ho k tomu zmocňujícího.

Státní notářství sepisuje účastníkům podle jejich prohlášení notářské zápisy o smlouvách, závětích a jiných právních úkonech. V notářském zápisu může pokračovat státní notářství, které notářský zápis sepsalo, nebo státní notářství jím dožádané.

(1) Notářský zápis musí obsahovat:

a) místo a dobu úkonu,

b) označení státního notářství a jeho sídlo, jakož i jméno a příjmení státního notáře, před nímž účastníci notářský zápis podepsali,

c) jméno, příjmení, zaměstnání a bydliště (pracoviště) účastníků, zástupců, svědků, důvěrníků a tlumočníků,

d) údaj, zda jsou účastníci způsobilí k právním úkonům,

e) obsah úkonu,

f) potvrzení, že zápis byl po přečtení účastníky schválen,

g) podpisy účastníků, svědků, důvěrníků a tlumočníků,

h) otisk kulatého úředního razítka státního notářství a podpis státního notáře.

(2) Nezná-li státní notář účastníky, svědky úkonu, důvěrníky nebo tlumočníky osobně, musí mu být totožnost prokázána úředním průkazem nebo potvrzena dvěma svědky totožnosti. Nezná-li státní notář tyto svědky osobně, musí mu být jejich totožnost prokázána úředním průkazem. Opírají-li se údaje podle odstavce 1 pod písm. d) jen o prohlášení účastníků, uvede se tato okolnost v zápisu.

(1) Sepisuje-li státní notářství notářský zápis s někým, kdo nemůže číst nebo psát, přibere dva svědky úkonu.

(2) Tito svědci musí být přítomni při projevu účastníka o tom, co má být pojato do zápisu, a při předčítání zápisu i jeho schválení tím účastníkem, v jehož zájmu byli přibráni.

(3) Státní notář může přibrat svědky úkonu i v jiných případech, pokládá-li to za účelné.

Svědky totožnosti a svědky úkonu nemohou být nezletilí, dále ti, kdo pro svůj tělesný nebo duševní stav nejsou schopni vydat svědectví, nebo ti, kdo nemohou číst anebo psát. Dále jimi nemohou být osoby blízké účastníkům, dále ti, kdo jsou na věci zúčastněni, a pracovníci státního notářství, které zápis sepisuje.

(1) Je-li účastník hluchý nebo němý, může-li však číst a psát, musí si zápis sám přečíst a v něm vlastní rukou připsat, že jej četl a že jej schvaluje. Nemůže-li číst nebo psát, musí být kromě svědků úkonu přibrán jeho důvěrník, který se s ním umí dorozumět. Jeho prostřednictvím státní notář zjistí, zda účastník zápis schvaluje.

(2) Důvěrník musí mít náležitosti způsobilého svědka; může jím však být i osoba účastníku blízká.

(1) Nezná-li účastník nebo některý svědek úkonu jazyk, ve kterém se zápis sepisuje, přibere se tlumočník. Tlumočník musí mít náležitosti způsobilého svědka (§ 94), může jím však být též pracovník státního notářství, které notářský zápis sepisuje.

(2) Zná-li státní notář jazyk, v němž jedná účastník nebo svědek, lze upustit od přibrání tlumočníka.

(1) Notářské zápisy se uschovávají na státním notářství a nesmějí být nikomu vydány.

(2) Notářský zápis může být zapůjčen jen soudu nebo prokurátorovi s výjimkou notářského zápisu o závěti, který nelze zapůjčit nikomu.

(3) Výjimku z ustanovení odstavců 1 a 2 může stanovit ministerstvo spravedlnosti.

(1) Z notářských zápisů, s výjimkou závětí, lze vydávat stejnopisy.

(2) Není-li v zápisu stanoveno jinak, mohou být jeho stejnopisy vydány účastníkům nebo jejich zástupcům, a to i opětovně. Někomu jinému mohou být vydány, jen když všichni účastníci k tomu přivolí v původním nebo zvlášť o tom sepsaném zápisu.

(3) Těm, kdo osvědčí na věci právní zájem, lze vydat ze zápisu prosté nebo ověřené opisy.

(1) Souvisí-li to s jeho činností, může státní notářství sepsat účastníkům také písemnosti, které nemají formu notářského zápisu, zejména prohlášení s právními účinky, jakož i podání ke státním orgánům.

(2) Sepisuje-li státní notářství závěť, učiní tak vždy ve formě notářského zápisu. Jen ve formě notářského zápisu lze učinit písemné právní úkony, při nichž osobně jednají ti, kteří nemohou psát nebo číst.

(1) Státní notářství osvědčuje na žádost účastníka skutečnosti, které by mohly být podkladem pro uplatňování práv nebo kterými by mohly být způsobeny právní následky, zejména také protestuje směnky a jiné listiny, které je třeba předložit k uplatnění práva. O zjištění skutečnosti sepíše notářský zápis, pro který platí přiměřeně ustanovení o notářských zápisech o právních úkonech. Z notářských zápisů lze vydávat notářská osvědčení a opisy, pro něž platí přiměřeně ustanovení § 98 odst. 2 a 3.

(2) Státní notářství ověřuje pravost podpisu na listinách a opisy (fotokopie) listin; při pouhém ověření není státní notářství odpovědno za obsah listiny ani za splnění poplatkových povinností. Ověření neprovede u listin, jejichž obsah nemůže spolehlivě posoudit nebo jejichž obsah je zřejmě v rozporu s právními předpisy.

(1) Státní notářství vede správu pozemkových a železničních knih a na žádost z nich vydává výpisy.

(2) Žadatelé si mohou sami pořizovat opisy, výpisy a poznámky z pozemkových a železničních knih.

(3) Pozemkové knihy má v úschově státní notářství, v jehož obvodu jsou zapsané nemovitosti. Která státní notářství mají v úschově železniční knihy, stanoví ministerstvo spravedlnosti v dohodě s ministerstvem dopravy.

(1) Je-li předmětem dědického řízení nemovitost, zašle státní notářství orgánu geodézie své pravomocné rozhodnutí, kterým bylo skončeno dědické řízení, a zároveň mu sdělí, která omezení váznoucí na nemovitosti mají být v evidenci nemovitostí zapsána.

(2) Provede-li státní notářství registraci smlouvy, zašle její opis orgánu geodézie a současně mu sdělí, která omezení váznoucí na nemovitostech mají být v evidenci nemovitostí zapsána. Není-li předmětem smlouvy převod celé nemovitosti nebo je-li předmětem smlouvy pouze zřízení zástavy k nemovitosti, sdělí státní notářství orgánu geodézie zároveň všechny údaje potřebné k tomu, aby právní vztahy k celé nemovitosti a příslušná omezení mohly být v evidenci nemovitostí zapsány.

(3) Provede-li státní notářství při nařízení výkonu rozhodnutí soudem prodej nemovitosti, zašle orgánu geodézie potvrzení o tom, komu byla nemovitost prodána a kterým dnem nabyl ten, komu nemovitost byla prodána, vlastnictví.

Jakmile státní notářství zašle orgánu geodézie rozhodnutí podle § 102 odst. 1 až 3, uzavře příslušnou vložku pozemkové knihy.

(1) Státní notářství přijímá do úschovy peníze a jiné movité věci v souvislosti s trestním nebo jiným soudním řízením. Peníze a jiné hodnoty náležející osobám, u kterých soud dohlíží na správu jejich majetku, a zálohy a jiné platby, které bezprostředně souvisí se soudním řízením, se však skládají u soudu.

(2) O přijetí úschovy vydá státní notářství potvrzení.

(1) Ministerstvo spravedlnosti stanoví obecně závazným právním předpisem bližší úpravu činnosti a organizace státních notářství, zejména k usnadnění styku s organizacemi a s občany a ke zjednodušení a zhospodárnění práce, dále bližší úpravu postupu na jednotlivých úsecích činnosti státního notářství včetně přiznávání náhrad svědkům, znalcům a tlumočníkům, osvědčování a ověřování, sepisování notářských zápisů, návrhů a jiných písemností, stanoví způsob tvorby a úschovy spisů a manipulace s nimi a postup souvisící s vyměřováním notářských poplatků.

(2) Ke splnění účelu uvedeného v odstavci 1 může ministerstvo spravedlnosti stanovit na přechodnou dobu sídla státních notářství odchylně od obecné úpravy.

(1) Ministerstvo spravedlnosti stanoví, které jednodušší úkony a za jakých podmínek mohou vykonávat notářští čekatelé a jiní pracovníci státních notářství. Takto pověření pracovníci státních notářství vykonají slib podle § 9 do rukou vedoucího státního notáře.

(2) Proti rozhodnutí vydanému podle tohoto pověření notářským čekatelem nebo jiným pracovníkem státního notářství je možno se odvolat jako proti jinému rozhodnutí státního notářství; odvolání se však nejprve předloží vedoucímu státnímu notáři, který buď o něm rozhodne, má-li za to, že se mu má zcela vyhovět, nebo je předloží krajskému soudu, aby o něm rozhodl. Rozhodne-li vedoucí státní notář sám o odvolání, je možno proti takovému rozhodnutí podat odvolání podle ustanovení § 21 odst. 1.

(1) Pokud není dále stanoveno něco jiného, platí tento zákon i pro věci zahájené před jeho účinností. Právní účinky procesních úkonů, které nastaly před účinností tohoto zákona, zůstávají zachovány.

(2) Soud dokončí podle dosavadních předpisů řízení ve věcech, ve kterých bylo u něho již zahájeno řízení.

(3) Pro řízení o dědictví po těch, kteří zemřeli před účinností tohoto zákona, užije se dosavadních předpisů.

Pokud okresní soud před účinností tohoto zákona nerozhodl o opravném prostředku proti rozhodnutí státního notářství, postoupí jej příslušnému soudu k vyřízení.

Ve věcech úschov vedených dosud u soudu pokračuje státní notářství v řízení, jakmile soud dosud příslušný úschovu přenesl na státní notářství.

Vyměřování notářských poplatků a řízení o nich upravují zvláštní předpisy.

Zrušují se:

1. Zákon č. 116/1951 Sb., o státním notářství;

2. Zákon č. 52/1954 Sb., kterým se rozšiřuje působnost státního notářství;

3. Nařízení ministra spravedlnosti č. 117/1951 Sb., kterým se provádí zákon č. 116/1951 Sb., o státním notářství;

4. Ustanovení § 16 odst. 2 písm. a), § 19 odst. 1 písm. c), § 20 odst. 2 písm. b) a § 21 písm. d) zákona č. 62/1961 Sb., o organizaci soudů, pokud upravují příslušnost pro rozhodování o stížnostech a o stížnostech pro porušení zákona proti rozhodnutím státních notářství, a právo předsedy krajského soudu podávat stížnost pro porušení zákona proti těmto rozhodnutím.

5. Nařízení ministra spravedlnosti č. 42/1960 Sb., o sídlech a územních obvodech státních notářství.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. dubna 1964.

Novotný v. r.

Fierlinger v. r.

Lenárt v. r.