30 Co 275/2025-62 — Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec

1. Napadeným rozsudkem okresní soud výrokem I uložil žalované povinnost vyklidit a předat žalobcům pozemek parc. č. , hodnota, a parc. č. , hodnota, v katastrálním území , adresa, a mobilheim zn. , Anonymizováno, včetně vnitřního příslušenství, který je umístěn na těchto pozemcích, do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku, a výrokem II uložil žalované povinnost nahradit žalobcům společně a nerozdílně na nákladech řízení částku 15 570,12 Kč k rukám zástupce žalobců do tří dnů právní moci tohoto rozsudku.2. Okresní soud rozhodoval o žalobě na vyklizení výše uvedených věcí. Žalobci tvrdili, že v pozůstalostním řízení vedeném u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 35 D 368/2024 vůči jejich zemřelému otci , Jméno žalobce C, nabyli do spoluvlastnictví, každý v rozsahu id. 1/3, pozemek parc. č. , hodnota, a parc. č. , hodnota, v katastrálním území , adresa, a mobilheim zn. , Anonymizováno, včetně vnitřního příslušenství, jenž se na specifikovaných pozemcích nachází (dále jen „předmětné věci“). Předmětné věci užívá žalovaná bez právního důvodu. Žalobci nejprve osobně vyzvali dne 23. 11. 2024 žalovanou k jejich vyklizení, avšak bezúspěšně. Poté byla žalované zaslána předžalobní výzva ze dne 6. 12. 2024 s datem vyklizení nejpozději do 16. 12. 2024, ale žalovaná se nevystěhovala a předmětné věci nadále užívá.3. Po provedeném dokazování okresní soud uzavřel, že žalobci jako dědici po zemřelém , Jméno žalobce C, nabyli v pozůstalostním řízení vedeném u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 35 D 368/2024, každý v rozsahu id. 1/3, předmětné věci. Žalovaná byla nejpozději dne 23. 11. 2024 informována o tom, že novými vlastníky předmětných věcí jsou žalobci. Následně byla dne 6. 12. 2024 písemně vyzvána k jejich vyklizení ve lhůtě do 16. 12. 2024. Žalovaná odpověděla posledního dne lhůty, že vyklizení je schopna zajistit do 31. 1. 2025. K tvrzení žalované, že se vystěhovala do 27. 12. 2024 a že věci zvládla vyklidit do 10. 1. 2025, okresní soud uvedl, že toto nebylo prokázáno. Z žalobci předložených fotografií naopak vyplývá, že předmětné věci nebyly řádně vyklizeny. Stejně tak nebylo prokázáno ani tvrzení žalované o šikanózním jednání žalobců. Poněvadž jsou žalobci spoluvlastníky předmětných věcí a žalovaná nemá k jejich užívání žádný právní důvod, okresní soud žalobě na vyklizení vyhověl. Žalobcům jako úspěšným účastníkům byla za použití § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přiznána plná náhrada nákladů řízení.4. Proti výroku II napadeného rozsudku se včas odvolala žalovaná. K objasnění celé situace žalovaná uvádí, že žila se svým druhem , Jméno žalobce C, (otcem žalobců) několik let. Protože byl vážně nemocný, poskytovala mu celodenní péči. Její druh se rozhodl na ni převést předmětné věci, za tímto účelem byly podepsány darovací smlouvy, ale v důsledku probíhajícího exekučního řízení k převodu nedošlo. Po jeho úmrtí byla ve špatném psychickém stavu, a navíc na pozemcích bylo větší množství domácích zvířat, jež nabyla schopna v krátké době zlikvidovat. Předmětné věci jsou již vyklizeny. Žalovaná poukazuje na to, že je příjemcem starobního důchodu ve výši , částka, a příspěvku na bydlení ve výši , částka, . Nakonec vyjadřuje přesvědčení, že jsou v daném případě dány důvody hodné zvláštního zřetele pro uplatnění § 150 o. s. ř., navrhuje proto, aby odvolací soud změnil výrok II napadeného rozsudku tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.5. Žalobci se vyjádřili k odvolání tak, že byli přinuceni zahájit řízení, jelikož žalovaná odmítala předmětné věci vyklidit. Nelze přehlížet ani přístup žalované, kdy při prvotním zhlédnutí předmětných věcí žalobci odmítala jakoukoliv diskusi o vyklizení, a dokonce na ně poštvala psy. Žalovaná se odstěhovala až poté, co byla na ni podána žaloba. Nesouhlasí proto s jakoukoliv moderací náhrady nákladů řízení, jež jim byla okresním soudem přiznána, kdy na tomto názoru nic nemění ani aktuální finanční situace žalované. Závěrem navrhují, aby odvolací soud výrok II napadeného rozsudku potvrdil6. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek ve výroku II a jemu předcházející řízení před okresním soudem bez nařízení jednání (§ 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.), přitom dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.7. Dle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.8. Dle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.9. Úvaha soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Soud přihlíží zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen u účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také z pohledu poměrů oprávněného účastníka, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně nebo k podání odvolání, k postojům účastníků v průběhu řízení apod. Závěr soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení se musí opírat o takové zjištěné okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který by měl náklady řízení podle jeho výsledku hradit, a za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na oprávněném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2524/2014 ze dne 21. 7. 2014 nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2811/2013 ze dne 25. 9. 2014, uveřejněném pod č. 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).10. Namítá-li žalovaná, že její druh zamýšlel předmětné věci převést do jejího výlučného vlastnictví a že z tohoto důvodu byly mezi nimi podepsány darovací smlouvy, avšak převod nebyl završen v důsledku probíhajícího exekučního řízení, odvolací soud uvádí, že jde o tvrzení, jež jsou pro posouzení odvolání žalované irelevantní. Podstatné je, že okresní soud uložil žalované povinnost předmětné věci vyklidit na základě závěru, že žalobci jsou jejich spoluvlastníky a že žalovaná je užívá bez právního důvodu. Jestliže žalovaná odvoláním napadla výlučně výrok II napadeného rozsudku, výrok I o vyklizení nabyl samostatně právní moci a otázka vlastnického práva k předmětným věcem i neexistence právního důvodu jejich užívání žalovanou tak již byla v tomto řízení závazně vyřešena. Jinak je třeba nahlížet na ta tvrzení žalované, jimiž vysvětluje, z jakých důvodů nebyla schopna splnit vyklizovací povinnost ve lhůtě určené žalobci, jakož i na tvrzení týkající se jejích majetkových poměrů. Uvedené skutečnosti se již netýkají důvodnosti samotné vyklizovací povinnosti, nýbrž mohou být zohledněny pouze při posouzení, zda jsou v poměrech projednávané věci dány důvody hodné zvláštního zřetele, jež by odůvodňovaly výjimečný postup dle § 150 o. s. ř.11. Skutečnost, že žalovaná podle předložených listin pobírá příspěvek na bydlení ve výši 8 256 Kč měsíčně a invalidní důchod prvního stupně ve výši 10 655 Kč měsíčně, sama o sobě nemůže odůvodňovat postup spočívající v moderaci náhrady nákladů řízení přiznané žalobcům jako procesně úspěšné straně. Odvolací soud nepřehlíží, že příjmové poměry žalované nejsou příznivé a že povinnost nahradit žalobcům náklady řízení pro ni může představovat citelný zásah do jejích majetkových poměrů. Tuto okolnost však nelze posuzovat izolovaně bez zřetele k dalším relevantním okolnostem projednávané věci.12. Ze spisu se podává, že zástupce žalobců zaslal žalované předžalobní výzvu ze dne 6. 12. 2024, v níž ji uvědomil, že v pozůstalostním řízení po zemřelém , Jméno žalobce C, nabyli žalobci předmětné věci do spoluvlastnictví, každý v rozsahu id. 1/3. Současně žalované sdělil, že je užívá bez právního důvodu, a vyzval ji, aby je vyklidila nejpozději do 16. 12. 2024. Žalovaná na výzvu reagovala dopisem ze dne 16. 12. 2024, doručeným zástupci žalobců do datové schránky dne 17. 12. 2024, v němž uvedla, že dobrovolné vystěhování je schopna realizovat do 31. 1. 2025, neboť s ohledem na svůj invalidní důchod považuje žalobci stanovený termín vystěhování za šikanózní. Ve vyjádření ze dne 23. 4. 2025 žalobci potvrdili, že jejich zástupce odpověď žalované obdržel, avšak navržené prodloužení lhůty k vyklizení neakceptovali. Žaloba o vyklizení byla okresnímu soudu doručena dne 20. 12. 2024.13. Z toho, co předcházelo podání žaloby, a z průběhu řízení před okresním soudem vyplývá, že žalobci žalovanou ještě před zahájením řízení vyzvali k vyklizení předmětných věcí a poskytli jí k tomu přiměřenou lhůtu. Žalobu podali teprve poté, co tato lhůta marně uplynula, aniž žalovaná předmětné věci vyklidila a žalobcům je předala. Nelze proto dovodi