Žalobkyně se domáhala zaplacení pohledávky vzniklé ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , anonymizováno, , kterou její právní předchůdce, společnost , právnická osoba, , uzavřel se žalovaným dne , datum, . Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut bezúčelový úvěrový rámec až do výše 50 000 Kč, přičemž žalovaný celkem vyčerpal 63 383,29 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet formou minimálních měsíčních splátek a hradit sjednané úroky a poplatky, avšak své povinnosti řádně a včas neplnil a dostal se do prodlení. Úvěr byl proto zesplatněn ke dni 15. 6. 2025. Do postoupení pohledávky žalovaným uhradil žalovaný celkem 36 288,81 Kč, avšak zbývající dluh nesplatil. Pohledávka byla následně postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 9. 2025. Ke dni podání žaloby žalovaný na pohledávku ničeho neuhradil. Žalobkyně se proto domáhala zaplacení dlužné jistiny ve výši 47 470,15 Kč, dlužného poplatku 900 Kč, dlužného úroku do zesplatnění ke dni 15. 6. 2025 ve výši 6 960,72 Kč, kapitalizovaného úroku za období od 16. 6. 2025 do 29. 9. 2025 ve výši 3 400,44 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení za stejné období ve výši 1 709,08 Kč. Dále požadovala smluvní úrok ve výši 12,00 % ročně z částky 47 470,15 Kč od 30. 9. 2025 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 12,00 % ročně z částky 48 370,15 Kč od téhož dne do zaplacení. Současně uplatnila nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 4 840 Kč. Před podáním žaloby byl žalovaný k úhradě vyzván předžalobní výzvou, avšak dlužnou částku ani poté neuhradil, a žalobkyně se proto domáhala svého nároku soudní cestou.2. Žalovaný se k projednávané věci žádným způsobem nevyjádřil. Žalovaný tedy ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) netvrdil a ve smyslu § 120 odst. 1 o. s. ř. neprokázal, že by dlužná částka byla uhrazena, resp. že by existovala jiná skutečnost, která by vyvracela žalobkyní uplatněný nárok.3. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , anonymizováno, uzavřené mezi účastníky řízení dne , datum, má soud za prokázané, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr až do výše 50 000 Kč s tím, že žalovaný byl povinen hradit minimální měsíční platby, a to vždy do doby, dokud neuhradí celkovou dlužnou částku. Jednalo se přitom o bezúčelový spotřebitelský úvěr s možností opakovaného čerpání až do výše pevně stanoveného stropu spotřebitelského úvěru (tzv. revolvingový úvěr), kdy smlouva byla uzřena na dobu neurčitou. Úrok činil 48 % ročně, RPSN 61,13 %. Úvěr byl žalovaným čerpán v celkové výši 63 383,29 Kč a byla na něj uhrazeno celkem 36 288,81 Kč, jak je prokazováno potvrzením o provedení transakce , právnická osoba, a tabulkou umoření. Pohledávky za žalovaným byly ze strany právní předchůdkyně žalobkyně (, právnická osoba, ) postoupeny na žalobkyni, což bylo prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 9. 2025 včetně příloh. Oznámení o postoupení pohledávek ze dne 29. 9. 2025, jehož součástí byla i výzva k plnění do 10 dnů, byla odeslána žalovanému dne 14. 11. 2025, jak vyplývá z podacího lístku. Před podáním žaloby byla rovněž žalovanému zaslána předžalobní výzva právního zástupce žalobkyně ze dne 31. 12. 2025, což bylo prokázáno podacím lístkem z téhož dne. Ohledně ověření úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně nepředložila žádné relevantní důkazy, a to ani přes poučení ze strany soudu.4. Podle ustanovení § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Podle ustanovení § 1 písm. b) zák. č. 257/2016 Sb. zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru.6. Podle ustanovení § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.7. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Soud se v dané věci nejprve zabýval otázkou, zda právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy dostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného. Z listin (ne)doložených žalobkyní je zřejmé, že právní předchůdkyně se posouzením této otázky důkladně (tedy nikoliv jen povrchně či symbolicky) nezabývala. Žalobkyně neuvedla žádné konkrétní tvrzení o tom, jaké byly majetkové poměry žalovaného, jeho příjmy či výdaje, ze kterých by právní předchůdkyně mohla posoudit, zda je žalovaný schopen úvěr splatit. Stejně tak nebyly soudu v tomto směru předloženy žádné relevantní důkazy. Soud proto došel k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a smlouva je tak podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná.10. S ohledem na výše uvedené uložil soud žalovanému povinnost vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru ve výši 63 383,29 Kč poníženou o částku 36 288,81 Kč, kterou již žalovaný uhradil. Žalobkyni vzniklo rovněž právo na úrok z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku, neboť se žalovaný dostal do prodlení s úhradou peněžitého dluhu. Soud proto žalobě vyhověl i co do úroku z prodlení, který žalobkyni přiznal ve výši vyplývající z právního předpisu, resp. nařízení vlády č. 351/2013 Sb., za dobu od 2. 12. 2025 do zaplacení. Žalobkyně totiž prokázala, že dne 14. 11. 2025 zaslala žalovanému výzvu k plnění do 10 dnů, přičemž tato písemnost byla žalovanému doručena v souladu s § 573 občanského zákoníku třetí pracovní den po odeslání. Dne 2. 12. 2025 tak nastalo prodlení na straně žalované, proto byl žalobkyni přiznán úrok z prodlení od tohoto data. Lhůta k plnění byla v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovena v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.11. Výrokem pod bodem II. pak soud zamítl žalobu ve zbylém rozsahu, neboť uplatněné nároky vyplývají ze smlouvy, která je absolutně neplatná.12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť úspěch či neúspěch účastníků byl vyjma nepatrné části v zásadě stejný.