Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 56 118,20 Kč s příslušenstvím s tím, že se jedná o neuhrazený spotřebitelský úvěr. Tvrdila, že byla mezi její právní předchůdkyní společností , právnická osoba, (dále předchůdkyně) a žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku na webových stránkách předchůdkyně www., Anonymizováno, .cz uzavřena dne 31. 5. 2024 smlouva o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě předchůdkyně žalovanému poskytla dne 40 084,43 Kč a žalovaný se jí ji zavázal vrátit spolu se smluvním úrokem 40 % měsíčně formou pravidelných splátek. Pro případ prodlení s plněním si pak strany sjednaly právo předchůdkyně na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, když uhradil toliko 4 300 Kč, předchůdkyně proto úvěr ke dni 3.10.2024 zesplatnila. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 23.1.2026 poté předchůdkyně postoupila tuto sovu pohledávku na společnost , právnická osoba, , která ji následně postoupila na žalobkyni, která se po žalovaném domáhá zaplacení jistiny 40 084,43 Kč, úroku 16 033,77 Kč a smluvní pokuty 15 541,79 Kč za dobu od 4.10.2024 do 10.2.2026.2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil. V rozhodné době byl zaměstnán, byl svobodný a neměl žádnou vyživovací povinnost, jeho příjem činil asi 30 000 Kč, na bydlení vynaložil 3 000 Kč a na energie vydal 3 000 Kč, měl však několik půjček, kdy měl hradit na splátkách cca 25 000 Kč měsíčně. Před uzavřením smlouvy se ho předchůdce neptal na jeho poměry a chtěl výplatnici. Smlouvu o úvěru považuje za neplatnou, jelikož předchůdkyně důkladně neposoudila jeho úvěruschopnost. Je ochoten uhradit toliko jistinu s příp. zákonným úrokem, přičemž požádal o úhradu formou splátek ve výši 2 000 Kč měsíčně splatných vždy do 20. dne v měsíci.3. Žalobkyně se z nařízeného jednání soudu omluvila, o odročení nepožádala. Proto soud postupoval podle § 101 odst. 3 o. s. ř. a věc projednal a rozhodl bez jeho přítomnosti. Vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.4. Z provedeného dokazování soud zjistil následující:5. Z kopie dokladů, ze smlouvy o spotřebitelském úvěru a všeobecných obchodních podmínek vyplývá, že spolu strany uzavřely smlouvu, jíž se předchůdkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr s úvěrovým rámcem 20 000 kč a žalovaný se jí zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit spolu s úrokem ve výši 40 % při RPSN 3 404 % měsíčně formou pravidelných měsíčních splátek. Pro případ prodlení žalovaného s plněním si přitom strany sjednaly právo předchůdkyně na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky.6. Z výpisů z ARAD má soud za prokázané, že v květnu r. 2024 dosahovala průměrná úroková sazba v rámci korunových kontokorentních a revolvingových úvěrů poskytovaných bankami domácnostem ČR 15,26 % ročně, RPSN pak 9,31 %.7. Podle potvrzení o provedení transakce a zpráv bank předchůdkyně zaslala na bankovní účet žalovaného dne 31.5.2024 částku 20 000 Kč a dne 15.7.2024 částku 20 084,43 kč, žalovaný naopak na její účet zaslal dne 5.7.2024 částku 4 300 Kč.8. Z oznámení o zesplatnění plyne, že předchůdkyně dne 3.10.2024 na jméno žalovaného sestavila oznámení o zesplatnění úvěru plynoucího z výše uvedené smlouvy.9. Dle smlouvy o postoupení z čl. 16 a příslušné přílohy spolu předchůdkyně a společnost , právnická osoba, uzavřely dne 23.1.2026 smlouvu, jíž předchůdkyně postoupila na danou společnost mimo jiné svou pohledávku za žalovaným plynoucí ze shora specifikované smlouvy. Podle smlouvy o postoupení z čl. 18 a příslušné přílohy spolu žalobkyně a společnost , právnická osoba, uzavřely dne 23.1.2026 smlouvu, jíž daná společnost postoupila na žalobkyni mimo jiné svou pohledávku za žalovaným plynoucí ze shora specifikované smlouvy.10. Z oznámení o postoupení, předžalobní výzvy a příslušného podacího lístku plyne, že žalobkyně odeslala dne 10.2.2026 žalovanému v této věci oznámení o shora specifikovaném postoupení a předžalobní výzvu.11. Z nesporných tvrzení a z provedeného dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav:12. Dne 31.5.2024 spolu předchůdkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu, jíž se předchůdkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr s úvěrovým rámcem 20 000 Kč a žalovaný se jí zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit spolu s úrokem ve výši 40 % při RPSN 3 404 % měsíčně formou pravidelných měsíčních splátek. Pro případ prodlení žalovaného s plněním si přitom strany sjednaly právo předchůdkyně na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky.13. V květnu r. 2024 dosahovala průměrná úroková sazba v rámci korunových kontokorentních a revolvingových úvěrů poskytovaných bankami domácnostem ČR 15,26 % ročně, RPSN pak 9,31 %.14. Předchůdkyně zaslala na bankovní účet žalovaného dne 31.5.2024 částku 20 000 Kč a dne 15.7.2024 částku 20 084,43 kč, žalovaný naopak na její účet zaslal dne 5.7.2024 částku 4 300 Kč.15. Dne 3.10.2024 předchůdkyně na jméno žalovaného sestavila oznámení o zesplatnění úvěru plynoucího z výše uvedené smlouvy.16. Předchůdkyně a společnost , právnická osoba, spolu uzavřely dne 23.1.2026 smlouvu, jíž předchůdkyně postoupila na danou společnost mimo jiné svou pohledávku za žalovaným plynoucí ze shora specifikované smlouvy. Následně spolu žalobkyně a společnost , právnická osoba, uzavřely smlouvu, jíž daná společnost postoupila na žalobkyni mimo jiné svou pohledávku za žalovaným plynoucí ze shora specifikované smlouvy.17. Dne 10.2.2026 žalobkyně odeslala žalovanému v této věci oznámení o shora specifikovaném postoupení a předžalobní výzvu.18. Po právní stránce soud věc posoudil dle o.z. a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále ZSÚ).19. Ust. § 2395 o. z. uvádí, že se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.20. Ust. § 1724 a § 1725 o.z. uvádí, že smlouvou projevují strany vůli zřídit mezi sebou závazek a řídit se obsahem smlouvy, přičemž je smlouva uzavřena, jakmile si strany ujednaly její obsah. V mezích právního řádu je stranám ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah.21. Dle § 2 odst. 1 ZSÚ spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až § 108 a § 109 odst. 1 ZSÚ uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy (§ 104 ZSÚ).22. Podle § 3 odst. 1 písm. c/ ZSÚ se pro účely tohoto zákona se rozumí posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.23. Ust. § 419 o. z. uvádí, že spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.24. Dle § 84 odst. 1 – 3 ZSÚ poskytovatel a zprostředkovatel před poskytnutím rady podle § 85 odst. 1 nebo posouzením úvěruschopnosti spotřebitele podle § 86 zveřejní nebo spotřebiteli sdělí, jaké informace a doklady pro jejich ověření musí spotřebitel poskytovateli nebo zprostředkovateli poskytnout za účelem posouzení jeho úvěruschopnosti a poskytnutí rady ohledně výběru pro spotřebitele vhodného produktu spotřebitelského úvěru a dobu pro jejich poskytnutí. Tyto informace musí být přiměřené a nezbytné. Žádá-li poskytovatel o tyto informace prostřednictvím zprostředkovatele, zprostředkovatel vyžádané informace předá poskytovateli. Spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, včetně možnosti využití automatizovaných modelů, a je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů. Sdělené nebo zveřejněné informace podle odstavce 1 obsahují upozornění, že pokud spotřebitel nesplní povinnost podle odstavce 2 a poskytovatel proto nebude schopen posoudit jeho úvěruschopnost, poskytovatel spotřebitelský úvěr neposkytne.25. Podle § 86 odst. 1 a 2 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.26. Ust. § 87 ZSÚ stanoví, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.27. Dle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.28. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.29. Ust. § 1958 odst. 2 o. z. stanoví, že neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Dle § 1968 o. z. je dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.30. Ust. § 1970 o.z. poté uvádí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.31. Na základě těchto ustanovení a shora uvedeného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že je žaloba důvodná pouze částečně.32. Na základě shora uvedeného dospěl soud k závěru, že spolu dne 31.5.2024 předchůdkyně a žalovaný uzavřeli předmětnou smlouvu o úvěru, má však za to, že se jedná o smlouvu absolutně neplatnou pro absenci řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany předchůdkyně před uzavřením dané smlouvy. Vzhledem k tomu, že předchůdkyně poskytovala žalovanému tuto částku právě v pozici spotřebitele v rámci poskytnutí spotřebitelského úvěru, měla zákonnou povinnost před vlastním uzavřením dané smlouvy zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně přitom co se týče posouzení úvěruschopnosti žalovaného ničeho netvrdila a nepředložila k tomu ani žádné důkazy. Nelze tedy dovodit, že předchůdkyně měla k dispozici základní údaje poskytnuté žalovaným co do jeho osobních a majetkových poměrů (výdaje, závazky, počet vyživovacích povinností apod.), které by následně podrobila ověření, přičemž řádně netvrdila ani konečné vyhodnocení tohoto ověření. Žalobkyně tak podle názoru soudu v tomto bodu neunesla břemeno tvrzení, ani břemeno důkazní, přičemž se z jednání soudu omluvila, takže se svou neúčastí dobrovolně zbavila možnosti poučení ze strany soudu dle § 118 odst. 1 a 3 o.s.ř. (srovnej: rozsudek NS ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5232/2007).33. Soud tak nemá za řádně tvrzené, ani za prokázané, že by předchůdkyně před uzavřením předmětné smlouvy s odbornou péčí řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je přitom především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry (před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet). Primárním chráněným zájmem je tak zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (srovnej: Komentář k zákonu o spotřebitelském úvěru. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost spotřebitele pak rovněž představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Dalším smyslem zakotvení této povinnosti je pak řešení problému rostoucí zadluženosti domácností, kdy tato úprava v konečném důsledku chrání společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů apod. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je pak i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (rozsudek NS ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). Následkem absence tohoto posouzení je poté absolutní neplatnost dané smlouvy o revolvingovém úvěru, jak je uvedeno výše.34. Rovněž má soud za to, že by se jednalo o smlouvu absolutně neplatnou pro její nepřiměřenost, resp. rozpornost s dobrými mravy. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu EU, vnitrostátní úpravu je tak nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu příslušné směrnice EU, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, tedy aby byla poskytnuta nezbytná ochrana v nerovném postavení ve vztahu spotřebitel – podnikatel/profesionál (k tomu srovnej rozsudek NS ze dne 20.6.2023, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012). Základ vnitrostátní právní úpravy ochrany spotřebitele představují § 1813n. o.z., která jsou recepcí šesti směrnic EU, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 o.z.., oproti příloze směrnice § 1814 o.z. však mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek, aby spotřebitel, který neplní svůj závazek, platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 o.z. , ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou přitom nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 o.z. nepřihlíží.35. Dle nálezu ÚS ze dne 4.6.2019, sp. zn. II. ÚS 996/18, spotřebitelské nebankovní úvěry jsou poskytovány na základě smluv, které svobodně uzavřely nebankovní společnosti (věřitelé) se spotřebiteli (dlužníky), přičemž se ÚS plně hlásí k zásadě pacta sunt servanda, která je nedílnou součástí principů právního státu plynoucích z čl. 1 odst. 1 Ústavy (za všechny nález ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 1653/17), kdy musí vznik závazkových vztahů vycházet z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů dovozené mimo jiné z čl. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (srovnej nález ÚS ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 167/04). Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem - v těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit (srovnej nález ÚS ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10). Mezi uvedené ústavní zásady přitom patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny), která má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud tedy jedna strana (např. podnikatel - profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení je pouze formální, takže je nutné k dosažení skutečné rovnováhy vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany.36. Soud v tomto případě vycházel z toho, že se jednalo o smlouvu s úrokem ve výši 40 % měsíčně, tedy s úrokem dle názoru soudu nepřiměřeným a odporujícím dobrým mravům, když se jedná o úrokovou sazbu, která podstatně převyšuje úrokovou míru obvyklou v době jejího sjednání - dle ARAD se jednalo 15,26 % ročně (srovnej rozhodnutí NS ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podle soudu se přitom jedná o smluvní ujednání neoddělitelné od celku pro provázanost jednotlivých ujednání (srovnej rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 4. 2016, ve věci C -377/14, či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7.9.2022, č.j. 62 Co 181/2022-157). S ohledem na uvedené tedy soud dále zvažoval, zda by daná smlouva o úvěru obstála jako celek pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé, které se nemá dostat soudní ochrany (nález ÚS ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález ÚS ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11), nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru co do ujednání ohledně úplaty. V této souvislosti ovšem dospěl k závěru, že je namístě danou smlouvu posoudit jako absolutně neplatnou jako celek, když se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, přičemž pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy podle soudu hovoří zájem na zachování veřejného pořádku, tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše v rámci posuzování úvěruschopnosti, když koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura ÚS (srovnej rozhodnutí ÚS ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10), kdy ÚS přistoupil k ochraně spotřebitele v této perspektivě opakovaně, a to dokonce až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, a to nejen v podobě rozhodčích nálezů, ale dokonce i v podobě rozhodnutí soudů, kdy uzavřel, že se soudní ochrany nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. K obdobnému závěru by poté soud dospěl při hodnocení výše RPSN.37. S ohledem na vše výše uvedené tak nejsou strany povinné si na základě tohoto právního titulu v podobě nicotné smlouvy o úvěru ničeho plnit. Na druhou stranu však bylo v řízení prokázáno, jak je uvedeno výše, že předchůdkyně poskytla na základě této smlouvy žalovanému plnění ve výši 40 084,43 Kč, čímž se na její úkor žalovaný bezdůvodně obohatil (došlo k poskytnutí plnění bez právního důvodu), a je tak povinen toto obohacení žalobkyni vydat, přičemž doposud vydal toliko 4 300 Kč. Soud tak žalovanému uložil ve výroku I tohoto rozhodnutí povinnost zaplatit žalobkyni 35 784,43 Kč a ve zbytku (včetně úroku z prodlení s ohledem na absenci řádného posouzení úvěruschopnosti) žalobu zamítl (výrok II).38. Soud přitom v souladu s § 87 ZSÚ a § 160 odst. 1 o.s.ř. umožnil žalovanému uhradit daný dluh formou pravidelných měsíčních splátek, když přihlédl k výši dluhu, právu žalobkyně na jeho úhradu, postoji žalovaného k věci i jeho tvrzeným finančním možnostem. Soud dospěl k závěru, že je třeba mu poskytnout možnost dobrovolného splnění povinnosti, tj. plnění v měsíčních platbách, které snáze bude moci splnit, než úhradu celého dluhu naráz. Tím bude dána možnost žalovanému vyhnout se případnému exekučnímu řízení a dalšímu nárůstu svého dluhu. Na druhou stranu je však zároveň nutno zajistit i právo žalobkyně na co nejrychlejší uspokojení její pohledávky, proto byla výše jednotlivých splátek stanovena na 2 000 Kč měsíčně, a to pod ztrátou výhody splátek. Soud má nadto za to, že se jedná o lhůtu, resp. plnění přiměřené možnostem žalovaného a zároveň o spravedlivé uspořádání práv a povinností smluvních stran.39. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 odst. 1 o.s.ř., kdy měly strany ve věci přibližně shodný úspěch, žádné z nich tedy soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).40. Žalobkyně ve věci podala návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, přičemž uhradila soudní poplatek 2 225 Kč v souladu s položkou 2 bod 1 písm. c/ Sazebníku poplatků, soud však ve věci nevydal elektronický platební rozkaz a pokračoval v řízení. S ohledem na uvedené je tak nutné doměřit soudní poplatek v souladu s položkou 2 bod 2 Sazebníku poplatků do výše dle položky 1 Sazebníku, tj. do 3 583 Kč. Soud proto ve věci rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku IV tohoto rozhodnutí. Lhůta k úhradě doplatku byla žalobkyni stanovena dle § 160 odst. 1 o.s.ř.