1 To 3/2024 – Nejvyšší soud

Vrchní soud v Praze podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání poškozeného D. p. m. L. J. N., a. s., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. 2. 2024, sp. zn. 22 T 20/2023, ve věci obžalovaných P. Š. a obchodní společnosti S. s. r. o. I. Rozhodnutí soudu prvního stupně 1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (dále jen „krajský soud“) ze dne 8. 2. 2024, sp. zn. 22 T 20/2023, byla soudem schválena dohoda o vině a trestu uzavřená dne 15. 11. 2023 mezi státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci a obžalovanými P. Š. a obchodní společností S. s. r. o. V souladu s touto dohodou byl obžalovaný P. Š. uznán vinným zvlášť závažným zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku [skutek popsaný pod body 1) a 2) výroku o vině] a zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 4 písm. a), c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku [skutek popsaný pod bodem 3) výroku o vině]. Za to byl podle § 331 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání 3 let, a dále podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 340 denních sazeb po 6 500 Kč, celkem tedy 2 210 000 Kč. Obžalovaná právnická osoba S. s. r. o. byla uznána vinnou zvlášť závažným zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve spojení s § 7 t. o. p. o. [za skutek popsaný pod body 1) a 2) výroku o vině] a byla odsouzena podle § 331 odst. 3 tr. zákoníku, podle § 18 odst. 1, 2 t. o. p. o. a podle § 68 odst. 1 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb po 1 000 Kč, celkem tedy 100 000 Kč. 2. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. krajský soud odkázal poškozenou společnost D. p. m. L. J. N., a. s. (dále jen DPMLJ), s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Skutky, kterými byli obžalovaní uznáni vinnými, Vrchní soud v Praze následně ve stručnosti popsal. II. Odvolání poškozené 4. Citovaný rozsudek napadla v zákonné lhůtě odvoláním poškozená společnost DPMLJ, a to prostřednictvím zmocněnce M. H. 5. Konstatovala, že v průběhu trestního řízení řádně a včas uplatnila vůči oběma obžalovaným nárok na náhradu škody ve výši 11 656 688 Kč za navýšení nákladů v souvislosti s nuceným a nevýhodným odběrem CGN na plnící stanici v XY a na náhradu škody ve výši 366 593 643,01 Kč za nedůvodné zaplacení podvodně vylákaných nadměrných úhrad přiměřeného zisku a náhrady oprávněných nákladů autobusového dopravce v souvislosti se zajišťováním autobusové hromadné dopravy na XY společnostmi z podnikatelského seskupení B. Výši obou nároků řádně doložila a setrvala na nich i v souvislosti s jednáním o dohodě o vině a trestu. Státní zástupce ale zcela rezignoval na ochranu jejích zájmů a uzavřel s obžalovanými dohodu, která nezahrnovala náhradu způsobené škody ani zčásti. Na svých uplatněných nárocích v plné výši pak poškozená setrvala i v řízení před krajským soudem, u kterého se domáhala neschválení nezákonně sjednané dohody o vině a trestu pro její nepřiměřenost, případně alespoň přiznání nároku na náhradu škody postupem podle § 228 odst. 1 tr. ř. Krajský soud jejímu návrhu nevyhověl s nepřesvědčivým odůvodněním, že poškozená nárok na náhradu škody dostatečně nedoložila a že by k rozhodnutí o něm bylo potřeba provádět rozsáhlé dokazování přesahující potřeby trestního řízení. Krajský soud se přitom nedůvodně soustředil jen na formální a metodické nedostatky ekonomické analýzy předložené poškozenou a rezignoval na hodnocení dalších důkazů opatřených v průběhu trestního stíhání. 6. Krajský soud měl podle poškozené při rozhodování o schválení dohody o vině a trestu povinnost odpovídajícím způsobem přezkoumat skutkový stav věci v intencích § 314r odst. 2 tr. ř., včetně otázky správnosti předložené dohody o vině a trestu z hlediska rozsahu a způsobu náhrady škody, nemajetkové újmy nebo bezdůvodného obohacení. Podle poškozené je zásadním pochybením, že došlo ke sjednání a schválení dohody o vině a trestu i při nesplnění zákonné podmínky dbát na zájmy poškozeného. 7. Orgány činné v trestním řízení navíc zatížily vadami řízení, které sjednání dohody o vině a trestu předcházelo. Účast poškozené na tomto jednání byla totiž čistě formální. Materiálně se jí vinou postupu státního zástupce nedostalo prostoru podílet se na návrhu dohody. První informace o sjednávání dohody o vině a trestu po vyloučení věci obžalovaných do samostatného řízení obdržel zmocněnec poškozené dne 13. 11. 2023, tedy jen dva dny před jednáním, které proběhlo 15. 11. 2023, přičemž až na tomto jednání zjistil, že návrh dohody o vině a trestu nijak nereflektuje jím řádně uplatněné adhezní nároky. Ačkoliv zmocněnec nároky poškozené při jednání znovu vznesl a domáhal se toho, aby jejich akceptováním bylo podmíněno uzavření dohody, v lednu 2024 mu bylo doručeno finální znění dohody o vině a trestu, která nezahrnovala náhradu škody, s informací o tom, že byl krajskému soudu podán návrh na její schválení. 8. Poškozená dále namítla, že krajský soud jí měl alespoň přiznat nárok na náhradu škody rovnající se částkám, které podle skutkových tvrzení v dohodě o vině a trestu obžalovaní bezdůvodně získali na úplatcích, protože tyto finanční prostředky byly vygenerovány z majetku poškozené. 9. V doplnění odvolání datovaném dne 27. 3. 2024 poškozená vznesla námitku proti užité právní kvalifikaci jednání obžalovaného P. Š. Poukázala na to, že vykonával funkci statutárního orgánu poškozené a měl povinnost opatrovat a spravovat její majetek. Pokud bylo zjištěno, že úmyslně jednal na její úkor a způsobil jí tím škodu velkého rozsahu, mělo být jeho jednání právně posouzeno i jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Krajský soud se ale s touto stránkou trestné činnosti obžalovaného P. Š. vůbec nevypořádal. O tom, že na trestnou činnost obžalovaného P. Š., jakožto klíčové osoby skupiny organizované kolem odděleně stíhaného J. V., jejímž cílem bylo i dosažení faktické ekonomické likvidace poškozené, je nutno nahlížet přísněji, svědčí podle poškozené usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 1 VZT 510/2018, které se týká trestního stíhání osob zapojených do rozsáhlé trestné činnosti poškozující DPMLJ jen okrajově a v menší míře. 10. Závěrem poškozená navrhla, aby Vrchní soud v Praze v napadeném rozsahu zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. 2. 2024, sp. zn. 22 T 20/2023, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. 11. Ve veřejném zasedání zmocněnec poškozené setrval na uplatněných odvolacích námitkách i navrhovaném způsobu rozhodnutí, naproti tomu státní zástupce a obžalovaný shodně navrhli odvolání zamítnout jako nedůvodné. III. Posouzení přípustnosti a důvodnosti odvolání 12. Vrchní soud v Praze neshledal podle § 253 tr. ř. důvod k zamítnutí či odmítnutí podaného odvolání, takže v souladu s § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného výroku, kterým byla poškozená s celým nárokem na náhradu škody podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. V rozsahu podaného odvolání a z pohledu v něm vytýkaných vad se zabýval i správností a zákonností řízení, které napadenému výroku předcházelo. Po takto provedeném přezkumu dospěl k závěru, že podanému odvolání nemůže vyhovět, a to z následujících důvodů. 13. Úvodem vrchní soud připomíná, že poškozený, kterému bylo trestným činem ublíženo na zdraví, byla mu způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, nebo ten, na jehož úkor se pachatel trestným činem obohatil [§ 43 odst. 1) tr. ř.], a který řádně a včas uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení, je oprávněn podat odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně pro nesprávnost výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení, případně proto, že takový výrok učiněn nebyl. Ovšem s výjimkou případu, že jde o rozsudek, kterým soud schválil dohodu o vině, pokud v dohodě o vině a trestu poškozený souhlasil s rozsahem a způsobem náhrady škody nebo nemajetkové újmy nebo vydáním bezdůvodného obohacení a tato dohoda byla soudem schválena v podobě, s níž souhlasil (§ 245 odst. 1 věta druhá tr. ř.). Poškozený může také napadat porušení ustanovení o řízení předcházejícím rozsudku, jestliže toto porušení mohlo způsobit, že výrok je nesprávný nebo že chybí (§ 246 odst. 2 tr. ř.). 14. Poškozenému v žádném případě nepřísluší napadat výrok o vině, a to bez ohledu na fakt, zda odsuzu