11 Tvo 33/2014 – Nejvyšší soud

11 Tvo 33/2014-30 U S N E S E N Í Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. ledna 2015 stížnost obviněného J. H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2014, sp. zn. 5 To 44/2012, a rozhodl t a k t o : Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného J. H. z a m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 16 T 15/2009, byl obviněný J. H. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození s nárokem na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku bylo jak ze strany obviněného, tak poškozených podáno odvolání. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 5 To 44/2012, bylo mimo jiné odvolání obviněného J. H. podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Tento rozsudek byl k dovolání obviněného opírajícím se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. zrušen (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1445/2013) a Vrchnímu soudu v Praze bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením ze dne 15. 11. 2014, sp. zn. 5 To 44/2012, podle § 196 a § 83 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních“) a § 68 odst. 1 a § 69 odst. 5 tr. ř. rozhodl, že se obviněný J. H. bere do vazby z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) tr. ř. Dále rozhodl, že podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. a contrario se jeho písemný slib nepřijímá, podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. ř. se vazba nenahrazuje dohledem probačního úředníka a podle § 73a odst. 1 tr. ř. se nepřijímá nabídka peněžité záruky. Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím svých obhájců stížnost, ve které namítá, že Vrchní soud v Praze shledal důvody vazby dle § 67 písm. a) tr. ř. především v okolnostech, které nastaly v roce 2012 v souvislosti s konáním veřejného zasedání k projednání jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 16 T 15/2009, přestože ani v roce 2012 nebyly tímto soudem shledány jako okolnosti zakládající důvodnou obavu, že se obviněný bude chovat způsobem předvídaným v § 67 písm. a) tr. ř. Obviněný také nesouhlasí se závěrem Vrchního soudu v Praze, který posoudil jeho jednání jako obstrukční, popř. sebepoškozující, a podrobně popisuje konkrétní zdravotní problémy, které mu v roce 2012 bránily v účasti na předmětném veřejném zasedání. Na podporu svého tvrzení přikládá znalecký posudek 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze ze dne 12. 12. 2012, lékařské zprávy a rozhodnutí o trvalé neschopnosti k vojenské službě. Další námitky obviněného se týkají nemožnosti posuzování chování obviněného jako vyhýbání se trestnímu řízení, neboť co se týče jím uskutečněných zahraničních cest, jednalo se o cesty služební, popř. rekreační, a vždy se z nich vrátil zpět na území České republiky. Taktéž přijetím vyrozumění o konání veřejného zasedání dne 7. 5. 2014 obviněný potvrdil, že je k zastižení na adrese uvedené soudu, a skutečnost, že se obviněný na avizované veřejné zasedání nakonec nedostavil, byla zapříčiněna dvěma faktory, a sice jak nepřítomností obhájce obviněného ze zdravotních důvodů, tak poučením soudu obsaženém v písemném vyrozumění o konání veřejného zasedání, kde bylo uvedeno že „Veřejné zasedání se může konat ve Vaší nepřítomnosti…“. Obviněný uvádí, že má v České republice pevné rodinné i pracovní vazby, že z důvodu existence nových svědeckých výpovědí má zájem osobně se účastnit hlavního líčení a také, že v případě rozhodnutí v jeho neprospěch má zájem na včasném nástupu výkonu trestu z důvodu zachování možnosti podmíněného propuštění. Dále obviněný namítá, že z rozhodnutí Krajského soudu v Lublani, Slovinsko, ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. Ks 26876/2014, vyplývá, že soudní orgány České republiky jej nesmí stíhat nebo mu uložit výkon trestu pro trestnou činnost, kterou spáchal před předáním, z čehož dovozuje, že z tohoto důvodu vazba na něj uvalená není vůbec přípustná. Taktéž jsou obviněným namítány průtahy v předmětném řízení, neboť Vrchní soud v Praze po dobu jednoho měsíce od podání stížnosti obviněného proti usnesení o vazbě nepředal spis Nejvyššímu soudu k jejímu projednání. Závěrem obviněný poukazuje na fakt, že Vrchní soud v Praze nepřijal obviněným navrhované instituty nahrazující vazbu, aniž by tento svůj postup řádně odůvodnil. Z výše zmíněných důvodů proto obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil a propustil jej na svobodu. Nejvyšší soud podle § 147 odst. 1 tr. ř. z podnětu podané stížnosti přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že obviněným podaná stížnost není důvodná. Obviněný byl, byť nepravomocně, uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců. V daném stadiu trestního řízení byla shromážděna řada důkazů nasvědčujících tomu, že skutky, pro které bylo zahájeno trestní stíhání, byly spáchány, mají všechny znaky trestného činu a existují důvody k podezření, že tyto činy spáchal obviněný. Obviněný je tedy i nadále důvodně podezřelým ze spáchání trestné činnosti, za kterou mu byl uložen výše zmíněný trest. Vrchní soud v Praze rozhodl o vzetí do vazby obviněného z důvodu § 67 písm. a) tr. ř. Předně poukázal na řadu obstrukčních jednání obviněného, kterých se dopouštěl v rámci odvolacího řízení, popřípadě v období po pravomocném skončení věci do zrušení předchozího rozsudku vrchního soudu v dovolacím řízení. Poukázal např. na to, že obviněný se opakovaně omlouval z nařízených veřejných zasedání bezprostředně před datem jejich konání a jako příčinu uváděl zdravotní problémy, popř. hospitalizaci ve zdravotnickém zařízení, k níž došlo pouze na základě obviněným subjektivně udávaných potíží. Obviněný se vyhýbal nástupu výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 5 To 44/2012, když za účelem odkladu nástupu výkonu trestu uváděl nepravdivé informace související s jeho působením jako předsedy představenstva při reorganizaci společnosti a i přes opětovnou výzvu k nástupu výkonu trestu vycestoval na území státu Ghana, kde se téměř půl roku zdržoval. Vrchní soud v Praze dále vyjádřil obavy z možného útěku obviněného do ciziny na základě zjištění, že po zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 5 To 44/2012, bylo z informací Krajského ředitelství Policie Jihočeského kraje zjištěno, že se obviněný dlouhodobě nacházel na území státu Ghana a v období měsíců května a června 2014 byl monitorován jeho pohyb nejméně v pěti různých státech. Závěrem Vrchní soud v Praze konstatoval, že ve svém souhrnu tyto skutečnosti odůvodňují obavu, že by se obviněný v případě propuštění na svobodu choval způsobem předpokládaným ustanovením § 67 písm. a) tr. ř. Vzhledem k povaze a závažnosti posuzované trestné činnosti, jakož i k intenzitě výše rozvedených obav z útěku obviněného, nepokládal za možné nahrazení vazby některým z nabízených institutů. S výše uvedenými závěry Vrchního soudu v Praze se Nejvyšší soud v zásadě ztotožňuje. Vrchní soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě vymezil okolnosti odůvodňující vzetí obviněného do vazby a jasným a srozumitelným způsobem vyložil, které skutečnosti jej k těmto závěrům vedly. Závěrům Vrchního soudu v Praze tedy nelze nic vytknout a obsah odůvodnění rozhodnutí tak v zásadě odpovídá požadavkům vyplývajícím z ustanovení § 134 odst. 2 a § 73c tr. ř. Ve vztahu k prvnímu okruhu stížnostních námitek zpochybňujících závěry Vrchního soudu v Praze o obstrukčním jednání obviněného je třeba zmínit, že již Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1445/2013, konstatoval „…jednání obviněného nese znaky obstrukce, neboť třikrát po sobě omluvil svoji účast u veřejného zasedání, a to vždy bezprostředně před jeho konáním a k jeho krátkodobým hospitalizacím došlo vždy pouze na základě jeho subjektivních potíží, nikoliv na základě akutního stavu, který by vyžadoval okamžitý zásah lékaře. Navíc dle znaleckého posudku vypracovaného znalcem MUDr. Pavlem Kohoutem byl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu schopen účasti u veřejného zasedání a v době lékařem stanovených vycházek prokazatelně nebyl v místě svého bydliště, které uvedl jako místo pobytu po dobu trvání pracovní neschopnosti. Dle Nejvyššího soudu tak není pochyb o snaze obviněného prodlužovat trestní řízení.“ Na tomto závěru Nejvyššího soudu nemění nic ani obviněným předložený znalecký posudek, jakož i ostatní dokumenty, neboť i z těchto vyplývá, že potřeba hospitalizace byla především založe