20 Cdo 5882/2016 — Nejvyšší soud

20 Cdo 5882/2016 citace  Právní věta:Rozhodčí nález vydaný "rozhodcovským súdom" zřízeným podle zákona č. 244/2002 Zbierky zákonov Slovenské republiky nelze - bez dalšího - vykonat v exekučním řízení, vedeném podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 8. 2017 Spisová značka:20 Cdo 5882/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.5882.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Exekuce Dotčené předpisy:čl. III., VII. předpisu č. 74/1959Sb. § 37 odst. 2 předpisu č. 120/2001Sb. čl. 20, 22, 23, 24 předpisu č. 209/1993Sb. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:24. 10. 2017 Publikováno ve sbírce pod číslem:146 / 2018 Anotace:Nejvyšší soud v dotčeném usnesení rozvíjí především výklad k otázce (ne)vykonatelnosti cizího rozhodčího nálezu v exekučním řízení podle zák. č. 120/2001 Sb., přičemž podmínky výkonu takového rozhodnutí v exekučním řízení poměřoval se soudním výkonem cizího rozhodčího nálezu. Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 5882/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné Ľ. L., V. R., identifikační číslo osoby: 40362906, zastoupená Mgr. Danielem Jankaničem, advokátem, se sídlem Lazarská 11/06, 120 00 Praha 2, proti povinné Sýkora – Transport s. r. o., se sídlem Kšírova 701/255, 619 00 Brno, identifikační číslo osoby 29233097, pro 63.003,20 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., pod sp. zn. 067 EX 14954/15, Exekutorský úřad Praha 5, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 20 Co 559/2015, takto: I. Dovolání oprávněné se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. září 2016, sp. zn. 20 Co 559/2015, potvrdil usnesení soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5, ze dne 15. 7. 2015, č.j. 067 EX 14954/15-15, kterým byl odmítnut exekuční návrh oprávněné Ľ. L. ze dne 15. 7. 2015 na pověření soudního exekutora, podaný na základě pravomocného a vykonatelného Rozhodčího rozsudku Rozhodcovského Súdu Royal Development, č. j. RD/43/2015, a znějící na zaplacení částky v celkové výši 2 330 EUR s příslušenstvím. Soudní exekutor návrh na nařízení exekuce odmítl proto, že oprávněná nedoložila ani poté, co byla k tomu vyzvána, že je zde řádná rozhodčí doložka „v souladu s Newyorskou úmluvou o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů“. Krajský soud v Brně v prvé řadě dovodil, že „v případě nařízení exekuce podle vykonatelného rozhodčího (rozsudku) vydaného na území Slovenské republiky je třeba postupovat nikoli podle „Newyorské úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů“, uveřejněné vyhláškou č. 74/1959 Sb. (dále jen „Newyorské úmluvy“), nýbrž podle „Smlouvy uzavřené mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech“, uveřejněné pod č. 209/2003 Sb. (dále též jen „Smlouvy“). Podle jejího čl. 23 sice smluvní strany uznávají a vykonávají na svém území rozhodčí nálezy vydané v rozhodčím řízení na území druhé smluvní strany (pokud splňují v tomto článku stanovené předpoklady), avšak podle jejího čl. 24 odst. 2 výkon rozhodnutí, včetně náležitostí návrhu a dokladů, jež třeba připojit, jakož i možnosti povinného podat proti výkonu rozhodnutí námitky, se řídí právním řádem smluvní strany, na jejímž území se má rozhodnutí vykonat. Za druhé, odvolací soud poukázal na ustanovení § 122 odst. 1 a § 122 odst. 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „zákona č. 91/2012 Sb.“), a odtud zdůraznil, že cizí rozhodčí nález se uznává tím, že se k němu přihlédne jako by šlo o nález „český“, přičemž ale dle druhého ustanovení platí, že jeho výkon se nařizuje rozhodnutím („českého soudu“), které „je třeba odůvodnit“. Odtud pak odvolací soud dovodil – za třetí – že cizí rozhodčí nález, „u kterého se provádí jen neformální uznání“, lze vykonat toliko soudně, „nikoliv v exekučním řízení“, neboť v exekučním řízení soud nerozhoduje o nařízení exekuce, nýbrž vydává pouze pověření soudnímu exekutorovi, aby exekuci provedl. Za čtvrté, odvolací soud dodal, že „jiná situace nastává u cizích rozhodčích nálezů, které byly uznány ve zvláštním řízení“ cestou analogie ustanovení § 16 odst. 2, resp. § 14 zákona č. 91/2012 Sb., které za tohoto předpokladu v exekučním řízení vykonat lze. A konečně zaznamenal, že řečené koresponduje právní úpravě „obsažené přímo v exekučním řádu“ (zákonu č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů /dále jen „exekuční řád“/), jmenovitě jeho ustanovení § 37 odst. 2 písm. b) „ve znění účinném od 1. 1. 2012, resp. 1. 1. 2014“, pakliže se zde „výslovně stanoví, že exekuční návrh lze na základě cizího rozhodnutí podat pouze tehdy, pokud již o jeho uznání bylo rozhodnuto“, a že jinak „vedení exekuce na základě cizího rozhodnutí, které uznáno nebylo, není přípustné“ (§ 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.). Odvolací soud proto uzavřel, že odmítnutí návrhu na nařízení exekuce v dané věci je „ve svých důsledcích“ věcně správné. Vzhledem k tomu, že „exekuční soud“ měl za to, „že oprávněná nedoložila, že mezi stranami nebyla uzavřena rozhodčí smlouva“, se odvolací soud též zabýval otázkou, zda tato okolnost je relevantní z hlediska podmínek pro uznání a výkon rozhodčího nálezu podle čl. 22 Smlouvy, a dospěl k závěru kladnému. Nedostatek rozhodčí smlouvy (eventuálně i její existence, avšak odkazující na „netransparentně“ ustavený rozhodčí soud či rozhodce) představuje podle odvolacího soudu „porušení práva na zákonného soudce“, a uznání a výkon takového rozhodčího nálezu „by byl v rozporu s veřejným pořádkem ve smyslu čl. 22 písm. e) Smlouvy“, což podle jeho názoru koresponduje i úpravě zakotvené v Newyorské úmluvě. Tak tomu je právě v dané věci, neboť – jak odvolací soud dovodil obšírným posouzením právních aktů, jimiž byl upraven vztah mezi oprávněnou a povinnou – rozhodčí smlouva uzavřena (platně) nebyla. V podaném dovolání dovolatelka namítá nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a přípustnost dovolání zakládá na posouzení otázek, o kterých má za to, že doposud nebyly dovolacím soudem „komplexně“ řešeny (§ 237 o. s. ř.), a zčásti otázek, ohledně nichž se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe soudu dovolacího, a jež formulovala následovně: 1. Je potřebné, aby dovolací soud vyslovil svůj závazný právní názor na to, jak má správně probíhat vzájemné uznávání cizích rozhodčích nálezů mezi Českou republikou a Slovenskou republikou. 2. Je potřebné, aby dovolací soud vyslovil svůj závazný právní názor na to, které právní normy jsou pro takové řízení závazné, příp. které mají aplikační přednost v jaké logické návaznosti. 3. Je potřebné, aby dovolací soud jednoznačně stanovil, zda má český soud právo posuzovat vznik a platnost rozhodčí smlouvy při cizím rozhodčím nálezu, pokud tato vznikla podle práva jiného státu (právní výklad „Vyhlášky č. 176/1964 Sb. a jejího čl. I. odst. 2 písm. a/“). 4. Je potřebné, aby dovolací soud odpověděl na otázku, zda je české právo při vzájemném uznávání cizího rozhodčího rozsudku v nespotřebitelské věci nadřazeno právu státu, ve kterém probíhalo příslušné rozhodčí řízení; v kontextu pokud bylo použito v rozhodčím řízení jen právo krajiny, kde byl takový rozhodčí nález vydán. 5. Má český soud právo požadovat od oprávněného při podání návrhu na uznání cizího rozhodčího rozsudku větší rozsah příloh než uvádí Vyhláška č. 74/1959 Sb., ve svém čl. IV.? 6. Může český soud odepřít uznání cizího rozhodčího rozsudku i z jiných důvodů, než uvádí „Vyhláška č. 74/1959 Sb. ve svém čl. V.“? 7. Může český exekuční soud v jednom řízení potvrdit vzájemné uznání cizího rozhodčího nálezu i společně s povolením exekuce? (tolik citace) Na tyto otázky dovolatelka odpovídá ve svém souhrnu tak, že exekuce měla být na základě předloženého rozhodčího nálezu nařízena a provedena, resp. že nic tomu nebránilo, a pokud odvolací soud dospěl k závěru jinému, je jeho právní posouzení věci nesprávné (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jmenovitě usuzuje, že odvolací soud vadně aplikoval Smlouvu a nikoli Newyorskou úmluvu, a stejně tak nepřípadně argumentoval zákonem č. 91/2012 Sb. Nesprávnost procesního postupu odvolacího soudu, kterým jí bylo znemožněno uskutečnit jí náležející práva, a to v míře dosahující porušení práva na spravedlivý pr