21 Cdo 1483/2022 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1483/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 10. 2022 Spisová značka:21 Cdo 1483/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.1483.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Výklad právních jednání (o. z.) [ Právní jednání (o. z.) ] Výklad projevu vůle Mzda (a jiné obdobné příjmy) Okamžité zrušení pracovního poměru Dotčené předpisy:§ 555 odst. 1 o. z. ve znění do 30.06.2018 § 556 o. z. ve znění do 30.06.2018 § 18 předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 31.05.2018 § 109 předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 31.05.2018 § 113 předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 31.05.2018 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:30. 1. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1483/2022-302 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce H. T. se sídlem ve XY, IČO XY, zastoupeného JUDr. Vlastimilem Hájkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská č. 224/37, proti žalovanému K. B., narozenému dne XY, bytem ve XY, zastoupenému JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem v Moravské Třebové, Cihlářova č. 167/4, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 14 C 273/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. prosince 2021, č. j. 23 Co 291/2020-280, takto: Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 25. května 2020, č. j. 14 C 273/2018-121, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Svitavách k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Dopisem doručeným žalobci dne 19. 4. 2018 žalovaný sdělil žalobci, že je u něj zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 12. 2016 jako řidič mezinárodní kamionové dopravy, že mu „do dnešního dne“ byla vyplacena pouze část mzdy za měsíce prosinec 2016 až březen 2018 a doposud nebyl informován o „doplacení mzdy na základě Francouzské smlouvy, kde sazba za hod. činí 9,76 eur a dále za ostatní země, které vyžadují jejich minimální mzdu“, že „do dnešního dne“ mu dlužná mzda nebyla vyplacena, a že proto v souladu s § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, zrušuje okamžitě pracovní poměr. 2. Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 15. 6. 2018 domáhal určení, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu zdůvodnil tím, že „považuje úkon žalovaného směřující k okamžitému zrušení pracovního poměru za neplatný, neboť není důvodný“, a že „žalobci byla vyplácena mzda podle mzdového výměru tak, jak byla v souladu s právním řádem České republiky určena žalovaným“. 3. Žalovaný uvedl, že v první řadě žalovanému nebyla proplacena mzda, respektive přesčasy v rozsahu zhruba 150 hodin měsíčně v období roku 2018 (za práci „o sobotách a nedělích“), a že druhou rovinou problému je tzv. francouzská úmluva, podle které by žalovaný měl dostávat minimální mzdu platnou na území Francie, případně Německa, že žalobce podepsal s Francií „dohodu o proplácení minimální mzdy“, čímž se zavázal k jejímu proplácení ve výši 9,76 EUR, že tento dokument musí mít řidič vždy u sebe a že v případě, že by ho neměl, bude pokutován. 4. Okresní soud ve Svitavách – poté, co Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 24. 7. 2018, č. j. 11 C 210/2018-28, vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl o postoupení věci Okresnímu soudu ve Svitavách jako místně příslušnému – rozsudkem ze dne 9. 10. 2019, č. j. 14 C 273/2018-97, určil, že okamžité zrušení pracovního poměru žalovaného k žalobci, založeného pracovní smlouvou ze dne 1. 12. 2016, nedatované, doručené žalobci dne 19. 4. 2018, je neplatné, a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 14 905 Kč k rukám advokáta JUDr. Vlastimila Hájka. Uvedeným výrokům však neodpovídá odůvodnění rozsudku, v němž soud prvního stupně uvedl důvody, pro které je třeba žalobu zamítnout, a ve kterém závěrem dodal, že si je vědom toho, že odůvodnění rozhodnutí odporuje oběma výrokům rozsudku, že soud při vyhlašování rozsudku na situaci chybně nahlížel z pozice, kdy by okamžité zrušení pracovního poměru učinil zaměstnavatel vůči zaměstnanci a tento se domáhal jeho neplatnosti, že vyhlášené rozhodnutí je navíc v rozporu se závěry, které soud sdělil účastníkům při posledním jednání, a že soud si je předmětné vady vědom, nicméně procesní předpisy neumožňují ve věci jiný postup, než zjednání nápravy v rámci odvolacího řízení. 5. K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 26. 3. 2020, č. j. 23 Co 38/2020-110, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Protože v dané věci soud prvního stupně ve výroku svého rozhodnutí vyhověl požadavku žalobce, ale z odůvodnění rozsudku vyplývá, že požadavek žalobce shledal nedůvodným, odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zmatečné a že přes pečlivé odůvodnění trpí takovou vadou, která nemůže být napravena v odvolacím řízení. 6. Okresní soud ve Svitavách poté rozsudkem ze dne 25. 5. 2020, č. j. 14 C 273/2018-121, žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovanému 23 423 Kč k rukám advokáta JUDr. Václava Bubeníka a České republice „na účet Okresního soudu ve Svitavách“ 1 050 Kč. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný v okamžitém zrušení pracovního poměru doručeném žalobci dne 19. 4. 2018 uvedl dva důvody pro zrušení pracovního poměru, že první důvod představuje nevyplacená mzda, kterou měly být podle vyjádření žalovaného myšleny „neproplacené přesčasy“, a že druhým důvodem je doplacení mzdy z titulu tzv. „Francouzské smlouvy“. První z uvedených důvodů soud prvního stupně „nepovažuje za dostatečně určitý, a tedy platný“, neboť je nedostatečně skutkově vymezený (ze znění uvedeného v okamžitém zrušení pracovního poměru není vůbec zřejmé, v čem má nedoplatek mzdy spočívat, žalovaný žádným způsobem nekonkretizoval částku, kterou by mu měl být žalobce dlužen, ani blíže neodůvodnil skutečnosti, ze kterých by se dalo dovodit, že pro žalobce přesčasové hodiny skutečně odpracoval). V případě druhého důvodu sice žalovaný rovněž neuvádí přesnou částku, nicméně již alespoň konkretizuje hodinovou sazbu, kterou mu žalobce po dobu jeho pobytu v zahraničí měl vyplácet, avšak nevyplácel. Soud prvního stupně dovodil, že hodinová sazba v podobě 9,76 EUR představuje s přihlédnutím ke kurzu platnému k březnu 2018 (tj. 25,40 Kč za 1 EUR) celkem 247,90 Kč hrubého za hodinu práce na území Francie, že podle mzdového listu za březen 2018 hodinová mzda žalovaného při odpracovaných 128 hodinách fondu pracovní doby činila 84,65 Kč hrubého, že nepoměr mezi žalovaným nárokovanou minimální hodinovou mzdou a hodinovou mzdou skutečně vyplacenou je zcela evidentní, a že je tedy zřejmé, že takto stanovená minimální mzda se v žádném měsíci do mzdy žalovaného nepromítla (žalobce ostatně nárok na její proplacení odmítá jako nedůvodný). Soud prvního stupně vycházel (mimo jiné) ze zjištění, že žalobce „uzavřel s Ministerstvem práce Francouzské republiky smlouvu umožňující vysílání pracovníků k zajišťování služeb jezdícího, plujícího či létajícího personálu dopravních společností na její území“, jejíž součástí byla i listina obsahující jméno konkrétního řidiče a údaje o výši hodinové hrubé mzdy, že obsahem listiny ze dne 1. 1. 2018, podepsané žalobcem, je potvrzení o vyslání pracovníka vystavené pro žalobce francouzským ministerstvem práce na dobu 6 měsíců a že připojený dodatek obsahuje (mimo jiné) jméno vyslaného zaměstnance – žalovaného, odkaz na pracovní smlouvu ze dne 1. 12. 2016 a údaj, že hodinová sazba hrubé mzdy po dobu vyslání činila 9,76 EUR. Dovodil, že „aby se přepravce, v tomto případě žalobce, vyhnul riziku sankcí, je nucen uzavřít s některými členskými zeměmi smlouvu, resp. vyžadovat od nich potvrzení, v němž potvrdí, že konkrétnímu zaměstnanci vyplácí požadovanou minimální mzdu“, a že pokud navzdory tomuto potvrzení přepravce minimální mzdu reálně nevyplácí, „úspěšně obchází cizozemskou právní úpravu, neboť ani Francie, ani Německo již dále nezjistí, jaká mzda je řidičům navzdory písemnému prohlášení jejich zaměstnavatelů skutečně vyplácena“, a dospěl k závěru, že § 113 zákoníku práce ukládá zaměstnavateli povinnost stanovit mzdu ve smlouvě, vnitřním předpisem či mzdovým výměrem, avšak že zároveň platí, že „pokud zaměstnavatel vybaví svého zaměstnance dokladem o garantované výši mzdy, kterým se má zaměstnanec vykázat v případě potřeby před policejním či celním orgánem, je tento zaměstnanec oprávněn se tét