21 Cdo 2676/2017 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2676/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 10. 2017 Spisová značka:21 Cdo 2676/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.2676.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dokazování Dotčené předpisy:§ 213 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:4. 1. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2676/2017-292 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce L. A. R., zastoupeného JUDr. Klárou Mottlovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Freyova č. 82/27, proti žalované České republice – Ministerstvu zahraničních věcí, se sídlem v Praze 1, Loretánské náměstí č. 101/5, IČO 45769851, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 421/21, o určení trvání pracovního poměru a o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 37/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2017 č.j. 62 Co 355/2016-223, takto: Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že pracovní poměr žalobce u žalované založený pracovní smlouvou ze dne 1.12.1994 trvá, a aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě mzdy (ztráty na výdělku) 440,- USD měsíčně za období od 20.10.1996 do 18.3.2014, na náhradě za újmu na zdraví 30,000.000,- Kč, na bolestném a ztížení společenského uplatnění 30,000.000,- Kč, na odškodnění za věznění 34,000.000,- Kč a na věcné škodě 25.000,- USD. Žalobu odůvodnil tím, že jako původem P. žijící v I. jako azylant uzavřel dne 1.12.1994 s Českou republikou – Velvyslanectvím ČR v B., zastoupeným PhDr. Evou Filipi, velvyslankyní ČR v I., pracovní smlouvu na dobu neurčitou, podle níž měl vykonávat výpomocné práce na konzulátu a pomocné práce na hospodářském úseku podle pokynů vedoucího velvyslanectví nebo jím pověřeného zaměstnance. Fakticky však žalobce vykonával funkce konzulárního úředníka – zástupce konzula (např. připravoval podklady k vyřizování víz občanům I. r., prováděl analýzy politických zpráv, kontroloval práci ostatních zaměstnanců ambasády, setkával se se zástupci ostatních konzulárních misí v I.), dále působil jako poradce velvyslankyně, pomocný hospodář, ochránce ambasády, průvodce pro členy a hosty velvyslanectví a osobní řidič velvyslankyně. Místem výkonu práce byl B. a mzda od dubna 1996 činila 440,- USD měsíčně. Při výkonu každé činnosti žalobce dostával široké pravomoci, mimo pracovní dobu držel nepřetržitou pracovní pohotovost a pro plnění pracovních úkolů byl z viny F. považován za místního agenta, který pracuje proti I. r. a z neznámých důvodů provokuje kontrarozvědku. Ačkoli byl velvyslankyní F. ujišťován, že je pod ochranou České republiky a nehrozí mu žádné nebezpečí, dne 20.10.1996 byl žalobce kolem 7.30 hodin ráno zatčen, odvezen tajnou bezpečností I. do věznice A., obviněn ze špionáže ve prospěch U. a I. a odsouzen tajným politickým soudem k dvěma letům odnětí svobody ve věznici A. Z výkonu trestu byl propuštěn na základě amnestie dne 10.3.1998 a po celou dobu věznění s ním bylo krutě a nelidsky zacházeno. Následně musel žalobce opustit I., několik let pobýval na U., v roce 2002 se dostal do Č. jako ilegální uprchlík, v roce 2003 mu zde byl udělen azyl a dne 30.7.2009 se stal občanem Č. Podle názoru žalobce došlo v důsledku mučení a nelidského zacházení ve vězení, kam se dostal v příčinné souvislosti s plněním pracovních úkolů, k trvalému poškození jeho zdraví – pracovnímu úrazu, za jehož odškodnění odpovídá žalovaná podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce. Žalobce má zdravotní problémy zejména po psychické stránce (trpí depresemi, úzkostnými stavy, agorafobií, velmi nízkou sociální adaptací, anhedonií a sebevražednými tendencemi, nezvládá komunikaci s okolím, ani péči o domácnost) a z tohoto důvodu byl uznán od 19.12.2008 plně invalidním. Je extrémně závislý na pomoci druhých a prognóza jeho zdravotního stavu se jeví jako nepříznivá. V důsledku odsouzení byl jeho majetek zkonfiskován a členové rodiny museli vynaložit finanční prostředky na to, aby měl snesitelnější podmínky ve vězení, čímž žalobci vznikla věcná škoda v žalované výši. Protože jeho pracovní poměr se žalovanou dosud nebyl žádným zákonným způsobem ukončen, ušlo žalobci od 20.10.1996 na výdělku 440,- USD měsíčně. Odpovědnost žalované za uvedenou škodu vyplývá podle mínění žalobce i z ustanovení § 187 odst. 1 zák. práce, neboť škoda žalobci vznikla v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů v důsledku porušení povinnosti zaměstnavatele zajistit pro zaměstnance bezpečné a zdraví neohrožující pracovní podmínky, a také z Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích, neboť škoda vznikla žalobci nesprávným úředním postupem žalované ve smyslu čl. 22 odst. 1 této úmluvy. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 8.4.2016 č.j. 17 C 37/2014-164 určil, že pracovní poměr žalobce u žalované trvá (výrok I.), a ve zbývající části žalobu zamítl (výroky II. až VI.); současně rozhodl, že „žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává“ (výrok VII.), že náklady ustanoveného zástupce žalobce nese stát (výrok VIII.) a že ustanovené zástupkyni žalobce se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 89.782,- Kč (výrok IX.). Podle názoru soudu prvního stupně je v projednávané věci dána pravomoc českých soudů, je dána jeho věcná i místní příslušnost a je třeba aplikovat české právo, protože hmotné právo platné a účinné v rozhodné době ve státě Irák nebylo zjištěno. Z výsledků provedeného dokazování dovodil, že vznik pracovního poměru žalobce vyplývá z předložených pracovních smluv (nejpozději ze smlouvy ze dne 1.6.1995), přičemž soud „s ohledem na potvrzení totožnosti žalobce svědkem M. i M. a vazbu na ostatní důkazy“ nemá pochyb o tom, že žalobce je tou osobou, která předložené pracovní smlouvy podepsala. Přepis jména žalobce z arabštiny je ve všech dokumentech založených ve spise „velmi podobný, pouze s drobnými odchylkami v některých hláskách“. Na dokumentech jsou sice dvě různá data narození, avšak zde soud přihlédl k tomu, že „datum narození není v arabských zemích tak zásadním údajem jako v naší zemi“. Druh práce je v pracovních smlouvách přesně vymezen (řidič ZÚ, pomocná síla ZÚ), místo výkonu práce „lze jednoznačně určit jako velvyslanectví ČR v B.“, dnem nástupu do práce bylo datum 1.9.1994 a pracovní poměr byl uzavřen na dobu neurčitou. Protože v řízení „nevyšla najevo žádná skutečnost (zákonný důvod), na základě které by pracovní poměr účastníků skončil“, soud prvního stupně dospěl k závěru, že pracovní poměr žalobce u žalované trvá, když domněnka žalované, že po uvěznění žalobce skončil pracovní poměr „s ohledem na tehdejší poměry v zemi“ jeho smrtí, „se ukázala býti mylnou“. Nárok na náhradu mzdy není důvodný, neboť „zde není žádná zákonná překážka odůvodňující její poskytování“, od roku 2008 je žalobce plně invalidní, a tedy mu jeho zdravotní stav neumožňuje výkon jakékoliv práce, a navíc je nárok za dobu před 18.3.2011 promlčen. Ani uplatněné nároky z pracovního úrazu nejsou opodstatněné, protože se žalobci „nepodařilo prokázat vznik a průběh úrazu“, a ani „nebylo postaveno najisto, zda k úrazu došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním“, když „není vyloučeno, že k zatčení žalobce mohlo dojít i zcela bez vazby na pracovní poměr k žalované při řízení jeho soukromého vozidla“. K odvolání účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11.1.2017 č.j. 62 Co 355/2016-223 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu zamítl, ve výrocích II., III., IV., V., VI. a VIII. tento rozsudek potvrdil, a rozhodl, že „se žalované nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů“. Odvolací soud poté, co ve shodě se soudem prvního stupně dovodil splnění všech zákonných podmínek pro postup podle českých právních předpisů, se nejprve zabýval „zásadní“ námitkou žalované ohledně totožnosti žalobce s osobou, která podepsala předložené pracovní smlouvy. Akcentoval, že v pracovních smlouvách je žalobce označen jinak (jako „L. A. A. R.“ nebo jen „L. A.“), než jak vystupuje v tomto řízení (jako „L. A. R.“). Žalobce vysvětlil tyto rozdílnosti jednak složitostmi přepisu jmen z a. do č., jednak tím, že datum narození je v I. nepodstatný identifikační údaj a že k chybě v datu narození došlo kvůli nesprávnému postupu i. úředníka. Toto vysvětlení však odvolací soud považuje za zcela nedostačující a „v režimu občanského soudního řízení podle platných če