21 Cdo 315/2020 — Nejvyšší soud

21 Cdo 315/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 4. 2020 Spisová značka:21 Cdo 315/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.315.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Pracovní poměr Zaměstnanci Jmenování Odvolání Dotčené předpisy:§ 33 odst. 1 a 3 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 30.06.2016 § 73 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 30.06.2016 § 73a odst. 2 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 30.06.2016 § 40 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 30.06.2016 § 31 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 30.06.2016 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:21. 7. 2020 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 2110/20 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 315/2020-149 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce P. T., narozeného dne XY, bytem ve XY, zastoupeného JUDr. Filipem Chytrým, advokátem se sídlem v Praze 5, Malátova č. 633/12, proti žalované Č. r. – G. f. ř. se sídlem XY, IČO XY, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 95/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2017, č. j. 62 Co 239/2017-94, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Odůvodnění: Dopisem ze dne 5. 4. 2016, který byl žalobci doručen dne 18. 4. 2016, žalovaná žalobci sdělila, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, neboť žalobce v desetidenní lhůtě, počítané žalovanou v pracovních dnech, nereagoval na nabídku změny pracovního místa, kterou převzal dne 11. 3. 2016. Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že nabídka pracovního místa nebyla učiněna řádně, nabídnutá pozice referenta ve 13. platové třídě nekoresponduje s jeho předchozím pracovním zařazením, není řešen jeho přechod pod režim služebního zákona a v nabídce není obsaženo místo výkonu práce. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 28. 2. 2017, č. j. 17 C 95/2016 – 60, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 1.200,- Kč. Vyšel z toho, že povinnost nabídnout žalobci pozici odpovídající jeho kvalifikaci „neznamená, že by musela být nabídnuta pozice stejné úrovně jako doposud zastávaná, navíc v tomto případě vedoucí pozice v 15. platovém stupni, což byl vlastně jediný důvod, pro který žalobce nabízenou pozici považoval za neadekvátní“. Je plně dostačující, že svou kvalifikaci může zaměstnanec využít v nabízené pozici v převážné míře. Ke sdělení žalobce, že nabídku považuje za neadekvátní, neboť nekoresponduje s jeho předchozím zařazením, a že neobsahuje místo výkonu práce a neřeší problematiku přechodu do služebního poměru, uvedl, že přijetí nabídky s výhradami je podle ustanovení § 1740 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, odmítnutím nabídky. Shrnul, že byly dány podmínky pro využití fikce nadbytečnosti a „udělení výpovědi žalobci“ bez nutnosti prokazovat nadbytečnost žalobce, neboť žalobce nabídku pracovního místa odmítl. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 10. 2017, č. j. 62 Co 239/2017-94, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč. Uzavřel, že žalovaná dopisem ze dne 3. 3. 2016 splnila nabídkovou povinnost ve smyslu ustanovení § 73a odst. 2 zákoníku práce, neboť návrh žalované odpovídal zdravotnímu stavu i kvalifikaci žalobce a zákon nestanoví, že by další pracovní zařazení zaměstnance u zaměstnavatele muselo být dohodnuto v určitém místě. Proto může zaměstnavatel nabídnout zaměstnanci i takovou jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci, kterou by měl vykonávat v jiném místě, než dosud konal práci nebo kde má své bydliště. Odkaz žalobce na ustanovení § 1732 odst. 1 o. z. považoval za nepřípadný, neboť místo výkonu práce není podstatnou náležitostí nabídky dalšího pracovního zařazení podle § 73a odst. 2 zákoníku práce. Z logického a jazykového výkladu odpovědi žalobce ze dne 18. 3. 2016 je zřejmé, že žalobce návrh zaměstnavatele - žalované neakceptuje, přičemž podstatným důvodem tohoto stanoviska je okolnost, že návrh dalšího pracovního zařazení nekoresponduje (podle jeho mínění) s jeho předchozím pracovním zařazením. V důsledku tohoto projevu vůle „došlo ze strany žalobce k odmítnutí nabídky zaměstnavatele (§ 1740 odst. 2 o. z. za použití § 4 zák. práce)“. Odmítnutím návrhu na další pracovní zařazení byla v případě žalobce splněna podmínka ustanovení § 73a odst. 2 věty třetí zákoníku práce. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 10. 2018, č. j. 21 Cdo 2157/2018-132, odmítl, s odůvodněním, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2088/98, uveřejněný pod číslem 34/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4964/2016, a v nich učiněný závěr, že lhůta k přijetí návrhu dohody o dalším pracovním zařazení zaměstnance určená zaměstnavatelem je z hlediska smyslu a účelu ustanovení § 73a odst. 2 (dříve § 65 odst. 3) zákoníku práce nepřiměřeně krátká tehdy, jestliže zaměstnanci objektivně neumožňuje opatřit si takové poznatky o podmínkách výkonu nabízené práce, jež jsou objektivně postačující k jeho rozhodnutí o návrhu zaměstnavatele na uzavření dohody, tyto poznatky zhodnotit a na základě toho na návrh zaměstnavatele reagovat] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. K ústavní stížnosti žalobce Ústavní soud nálezem ze dne 20. 1. 2020, sp. zn. II. ÚS 4152/18, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2018, č. j. 21 Cdo 2157/2018-132, zrušil. Vytknul dovolacímu soudu, že zcela rezignoval na svou úlohu přesvědčivě vyložit podústavní právo a naplnit svou funkci sjednocovatele judikatury. V posuzované věci stěžovatel (žalobce) od počátku řízení argumentoval mimo jiné tím, že vedlejší účastnicí (žalovanou) učiněná nabídka jiného pracovního zařazení ve smyslu § 73a odst. 2 zákoníku práce nebyla učiněna dostatečně určitým způsobem, neboť v ní nebylo uvedeno místo výkonu práce, což stěžovatel považoval za stěžejní faktor pro své rozhodnutí ohledně uzavření dohody o změně pracovního poměru; upozorňoval, že vedlejší účastnice vykonává působnost po celém území České republiky. Argumentoval tím, že na nabídku jiného pracovního zařazení ve smyslu § 73a odst. 2 zákoníku práce je třeba subsidiárně použít § 1732 odst. 1 občanského zákoníku, a proto musí obsahovat minimálně podstatné náležitosti pracovní smlouvy, tj. druh práce, místo výkonu práce a den nástupu do práce. Postup dovolacího soudu tak vedl k porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť stěžovatel vznesl prima facie nikoli nevýznamné argumenty, které zůstaly bez odpovědi, jelikož vypořádány zcela nebyly ani soudy nižších stupňů. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu (včetně rozhodnutí, na která Nejvyšší soud odkázal) se stěžovatel nemohl dozvědět, proč tyto argumenty neobstojí (ačkoli - což je podstatné - zákon předpokládá, že se důvody neopodstatněnosti svých argumentů dozví). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) znovu projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném ode dne 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po tomto dni (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobce pracoval u žalované jako ředitel odboru vymáhání a že dopisem ze dne 16. 6. 2014 byl z této funkce odvolán. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 151/2014 byla vyslovena ne