21 Cdo 435/2022 — Nejvyšší soud

21 Cdo 435/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 7. 2022 Spisová značka:21 Cdo 435/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.435.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Výpověď z pracovního poměru Náhrada škody zaměstnancem Zavinění Dotčené předpisy:§ 52 písm. c) předpisu č. 262/2006 Sb. § 101 obč. zák. § 264 předpisu č. 262/2006 Sb. § 250 předpisu č. 262/2006 Sb. § 257 předpisu č. 262/2006 Sb. § 106 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:22. 10. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 435/2022-180 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně České republiky – České obchodní inspekce se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Štěpánská č. 796/44, proti žalované J. P., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Urbánkova č. 3360/47, o 358 285 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 52/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. července 2021, č. j. 30 Co 222/2021-137, takto: Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. dubna 2021, č. j. 39 C 52/2019-68 (s výjimkou výroku o zamítnutí žaloby co do 10 010 Kč), se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 22. 3. 2019 (změněnou se souhlasem soudu) domáhala, aby jí žalovaná zaplatila náhradu škody ve výši 358 285 Kč. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že žalovaná byla rozhodnutím ministra průmyslu a obchodu ze dne 30. 3. 2007 jmenována dnem 4. 4. 2007 do funkce XY České obchodní inspekce, že týž den, okamžitě po nástupu do úřadu, vydala „opatření XY České obchodní inspekce č. 130/2007 o organizačních a personálních změnách“, čímž došlo „s okamžitou platností“ ke zrušení organizační struktury (včetně všech vedoucích míst) a ke stanovení nové organizační struktury XY České obchodní inspekce, že týž den vydala i „opatření pod č. 131/2007“ a že na základě uvedeného pak podepsala a předala výpověď z pracovního poměru Z. Z. (XY sekce podpory kontroly XY České obchodní inspekce). Uvedená výpověď z pracovního poměru byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 1. 2010, č. j. 23 C 164/2009-120 (potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2010, č. j. 58 Co 396/2010-156), určena neplatnou pro „nesplnění podmínek pro udělení výpovědi“ podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce. Z. Z. se následně u soudu domáhal po žalobkyni náhrady platu, na které mu žalobkyně zaplatila „celkem 1 520 158 Kč (před provedením zákonných srážek)“. Žalobkyni tak vznikla škoda, za kterou odpovídá žalovaná podle § 250 zákoníku práce, a to v rozsahu čtyřapůlnásobku jejího průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, který činil 79 619 Kč. 2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 23. 4. 2021, č. j. 39 C 52/2019-68, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 348 275 Kč a co do 10 010 Kč žalobu zamítl; současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 1 932 Kč a České republice „na účet zdejšího soudu“ soudní poplatek „ze žaloby“ ve výši 17 414 Kč. Vycházel ze zjištění, že žalovaná byla dnem 4. 4. 2007 jmenována XY České obchodní inspekce, že téhož dne (a s účinností k témuž dni) opatřeními č. 130/2007 a č. 131/2007 rozhodla o provedení organizační změny spočívající ve zrušení dosavadní organizační struktury žalobkyně včetně všech vedoucích míst, na základě níž dotčení vedoucí zaměstnanci obdrželi výpovědi, se kterými nesouhlasili, a že se proto obrátili na soud s žalobami o určení neplatnosti doručených výpovědí. Soud prvního stupně dále zjistil, že zrušeno bylo i pracovní místo XY sekce podpory kontroly Z. Z., kterému byla doručena výpověď dne 5. 4. 2007, že s účinností od 4. 4. 2007 byla náměstkyní a ředitelkou sekce řízení a podpory kontrol jmenována Z. H., že výpověď daná Z. Z. byla určena neplatnou rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 1. 2010, č. j. 23 C 164/2009-120, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2010, č. j. 58 Co 396/2010-156, a že žalobkyně „byla nucena“ zaplatit Z. Z. na náhradě platu celkem 1 520 158 Kč. Uvedl, že soudy v uvedených rozhodnutích vyslovily, že výpověď je neplatná, jelikož Z. Z. nemohl být pro žalovanou „nadbytečným zaměstnancem, neboť na jeho místo, resp. nově vytvořené místo, ale pracovní místo zcela analogické jeho původnímu pracovnímu místu, byl přijat nový zaměstnanec, a to okamžitě s vyhlášením organizační změny, aniž by se statutární orgán žalované před dáním výpovědi žalobci jakkoliv zabýval odborností, zkušenostmi, resp. jeho celkovými předpoklady a schopností uvedené pracovní místo vedoucího zaměstnance zastávat“. 3. Soud prvního stupně shledal, že byly splněny předpoklady vzniku odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli, neboť žalovaná při rozhodnutí o organizační změně a neplatnou účelovou výpovědí ze dne 5. 4. 2007 vůči Z. Z. porušila pracovní povinnosti vyplývající z § 301 písm. d) a § 52 písm. c) zákoníku práce, za situace, kdy žalobkyně „byla nucena“ zaplatit Z. Z. na náhradě platu 1 520 158 Kč (náhrada platu zde představuje vzniklou škodu), je dána i příčinná souvislost mezi jednáním žalované a vzniklou škodou, jelikož nebýt organizační změny a „zcela účelové“ výpovědi, žalobkyně by nemusela Z. Z. vyplatit na náhradě platu „více než 1,5 milionu korun“, a je dáno i zavinění žalované ve formě vědomé nedbalosti, neboť žalovaná „měla a mohla vědět“, že svým jednáním spočívajícím v přijetí organizační změny opatřeními XY České obchodní inspekce č. 130/2007 a č. 131/2007 a udělení výpovědi Z. Z. může způsobit škodu, jelikož měla vysokoškolské vzdělání, zastávala několik vedoucích pozic ve státní správě a na rizika spojená s případnou neplatností byla upozorňována. Není tak možné, aby si žalovaná nebyla vědoma rizika propuštění několika zaměstnanců bez jakýchkoliv důvodů, a naopak „jí muselo být zcela zřejmé, že nahrazuje jednoho zaměstnance druhým“. Sama žalovaná ostatně uvedla, že stávající zaměstnance neponechala na vedoucích pracovních pozicích z důvodu, že si neuměla představit, že by v ně měla důvěru, a že na místo Z. Z. dosadila Z. H., se kterou dříve spolupracovala. Žalovaná organizační změnu „oficiálně s nikým nekonzultovala“, ale pouze před nástupem do funkce „toto probírala“ s V. Č., který „tyto konzultace“ označil za „posezení u kávičky“ a který neměl a nemohl mít přesné podklady týkající se „například konkrétní náplně práce“ Z. Z.. Pokud se žalovaná v řízení bránila tím, že výpovědi sama nevyhotovovala, nýbrž to bylo v „dikci“ personálního oddělení, je podle soudu prvního stupně třeba uvést, že výpovědi z pracovních poměrů byly dány na její pokyn a s jejím souhlasem, žalovaná tyto výpovědi schválila a podepsala, tudíž odpovědnost za tyto výpovědi „je jednoznačně dána“. Navíc byly výpovědi uděleny „v souvislosti a v důsledku organizační změny vyhotovené žalovanou“. Soud prvního stupně uzavřel, že „došlo k naplnění všech předpokladů odpovědnosti žalované za škodu vůči zaměstnavateli“, že škodnou událostí bylo dání neplatné výpovědi Z. Z. ze dne 5. 4. 2007 a že nárok žalobkyně ohledně částky 348 275 Kč není promlčen, na rozdíl od nároku na zaplacení částky 10 010 Kč, o kterou byla žaloba rozšířena až po uplynutí subjektivní i objektivní promlčecí doby, a žalovaná vznesla námitku promlčení. 4. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 7. 2021, č. j. 30 Co 222/2021-137, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou výroku, jímž byla žaloba co do 10 010 Kč zamítnuta a který nebyl napaden odvoláním) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 300 Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nárok žalobkyně není promlčený (neboť ke dni podání žaloby neuplynula dvouletá subjektivní ani tříletá objektivní promlčecí lhůta, která začala běžet od zaplacení jednotlivých částek náhrady platu Z. Z.) a že „v řízení … bylo prokázáno splnění všech předpokladů náhrady škody“. Porušení povinností žalované při plnění pracovních úkolů spočívá podle odvolacího soudu v tom, že „dala zaměstnanci Z. výpověď z pracovního poměru, aniž by k tomu byly splněny zákonné podmínky stanovené v § 52 písm. c) ZP, tj. aniž by byl Z. pro žalobkyni nadbytečným v důsledku organizační změny“. Tím žalovaná porušila jako vedoucí zaměstnankyně povinnost dodržovat právní předpisy