21 Cdo 637/2023 — Nejvyšší soud

21 Cdo 637/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 2. 2024 Spisová značka:21 Cdo 637/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:21.CDO.637.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Pracovní poměr (o. z.) Dotčené předpisy:§ 39 odst. 5 předpisu č. 262/2006 Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:3. 4. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 637/2023-388 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce J. V., zastoupeného Mgr. Danielem Zinrákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská č. 1012/30, proti žalované Univerzitě Palackého v Olomouci se sídlem v Olomouci, Křížkovského č. 511/8, IČO 61989592, zastoupené Mgr. Vojtěchem Hamanem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Masarykovo náměstí č. 110/64, o určení trvání pracovního poměru a o určení, že nebyly splněny podmínky pro prodloužení pracovního poměru na dobu určitou, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 29 C 146/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. října 2022, č. j. 16 Co 256/2021-352, takto: I. Dovolání žalované proti rozsudku krajského soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se odmítá; jinak se dovolání zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Daniela Zinráka, advokáta se sídlem v Praze 1, Hybernská č. 1012/30. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 2. 6. 2020 se žalobce domáhal určení, že pracovní poměr mezi ním a žalovanou nadále trvá. Žalobu zdůvodnil tím, že dne 30. 9. 2010 uzavřel jako zaměstnanec se žalovanou pracovní smlouvu na dobu určitou do 31. 12. 2011. Následně spolu účastníci uzavírali dohody o změně pracovní smlouvy (ze dne 28. 2. 2013, 30. 6. 2015, 30. 6. 2018 a 17. 5. 2017), kterými prodlužovali pracovní poměr postupně až do 31. 5. 2020. Další dohoda o změně pracovní smlouvy ze dne 19. 12. 2019 obsahuje ujednání o zapojení žalobce od 1. 1. 2020 do 31. 12. 2022 do projektu identifikovaného v dohodě s tím, že po jeho skončení se k datu 31. 12. 2022 u zaměstnance obnovuje na pracovišti RCPTM-Komplexy „původní úvazek“. Podle žalobce došlo touto dohodou k prodloužení pracovního poměru na dobu neurčitou. Žalobci bylo přesto doručeno upozornění ze dne 14. 5. 2020, že dne 31. 5. 2020 vyprší doba určitá sjednaná v pracovní smlouvě a že zaměstnavatel s dalším prodloužením pracovního poměru nepočítá. Žalobce s tímto nesouhlasil a dne 22. 5. a 26. 5. 2020 zaslal žalované sdělení, ve kterém ji vyzval k přidělování práce v souladu s pracovní smlouvou a k dodržování ostatních podmínek podle § 38 zákoníku práce. Dne 3. 6. 2020 uzavřely strany pracovní smlouvu „s úvazkem 0,8“ na pozici odborného pracovníka oborů chemických se zařazením do Vědeckotechnického parku Univerzity Palackého v Olomouci a již dříve (dne 22. 6. 2018) pracovní smlouvu „s úvazkem 0,2“ na pozici obsluha laboratoře materiálové kultury se zařazením na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Žalobce se žalobou domáhal primárně určení, že pracovní poměr trvá, protože byl dohodou ze dne 19. 12. 2019 prodloužen na dobu neurčitou. Naléhavý právní zájem zdůvodnil tím, že mezi žalobcem a žalovanou vznikl nejistý stav a spor o trvání pracovního poměru, který je třeba vyřešit. In eventum se žalobce domáhal určení, že při uzavření dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 17. 5. 2017 nebyly splněny podmínky pro další prodloužení pracovního poměru na dobu určitou, neboť se jednalo již o třetí takové prodloužení a pracovní poměr mezi týmiž stranami lze prodloužit nejvýše dvakrát. Součástí eventuálního petitu byl rovněž požadavek na určení, že pracovní poměr založený pracovní smlouvou ze dne 30. 9. 2010 (ve znění dohod o její změně a doplňků) trvá, protože se v důsledku oznámení žalobce ze dne 26. 5. 2020 změnil na dobu neurčitou. 2. Žalovaná uvedla, že dohoda ze dne 19. 12. 2019 souvisela s financováním mzdy žalobce, jak to po žalované vyžadují poskytovatelé dotací a kontrolní orgány, a neudává délku pracovní smlouvy. Podle žalované pak nebyl dán ani naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení, protože žalobce byl u žalované i nadále zaměstnán s úvazkem 1,0. Ohledně námitky neoprávněného prodlužování pracovního poměru na dobu určitou pak poukázala na dohodu s odborovými organizacemi ze dne 28. 12. 2014, která v souladu s § 39 odst. 4 zákoníku práce vymezuje důvody a okruhy zaměstnanců pro výjimky ze sjednávání smluv na dobu určitou. 3. Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9. 9. 2021, č. j. 29 C 146/2020-250, žalobu zamítl (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 23 662,76 Kč k rukám jejího zástupce (výrok II). Dospěl k závěru, že žalobce na požadovaném určení nemá naléhavý právní zájem, protože nešlo o případ, kdy nárokované soudní určení může reálně vyřešit spornou situaci mezi účastníky a mít tedy faktický dopad na jejich právní vztahy, neboť žalobce byl s pracovním úvazkem 1,0 stále zaměstnán u žalované (na základě pracovní smlouvy ze dne 3. 6. 2020 s úvazkem 0,8 na pozici odborného pracovníka oborů chemických a pracovní smlouvy ze dne 22. 6. 2018 s úvazkem 0,2 na pozici obsluha laboratoře), a to na dobu neurčitou; proto určení, že pracovní poměr žalobce u žalované trvá, nemá opodstatnění. Ve vztahu k eventuálnímu petitu pak soud prvního stupně poukázal především na dohodu o uzavírání pracovního poměru uzavřenou dne 28. 12. 2014 mezi Koordinační odborovou radou Univerzity Palackého v Olomouci a základními organizacemi Vysokoškolského odborového svazu, která podle § 39 odst. 4 zákoníku práce vymezuje důvody a okruhy zaměstnanců pro výjimky ze sjednávání smluv na dobu určitou. Jedna z těchto výjimek se vztahuje na zaměstnance s přímou účastí na projektech, s nimiž žalovaná sjedná pracovní poměr na práce v konkrétním projektu, na který jsou nebo budou poskytovány účelově vázané prostředky, jejichž poskytování je vymezeno časově a druhem pracovních aktivit. Uvedená výjimka podle závěru soudu prvního stupně dopadla právě na žalobce, který měl v pracovní smlouvě i v následných dohodách o její změně vždy výslovně sjednáno, že je celým sjednaným úvazkem zapojen do řešení projektu. 4. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 10. 2022, č. j. 16 Co 256/2021-352, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, pokud jím byla zamítnuta žaloba o určení, že pracovní poměr mezi žalobcem a žalovanou nadále trvá, a to na základě pracovní smlouvy uzavřené mezi žalobcem jako zaměstnancem a žalovanou na straně zaměstnavatele ze dne 30. 9. 2010, ve znění všech dohod o změně pracovní smlouvy a doplňků, neboť dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 19. 12. 2019 došlo ke změně pracovního poměru z doby určité na dobu neurčitou, in eventum, aby soud určil, že pracovní poměr mezi žalobcem a žalovanou nadále trvá, a to na základě pracovní smlouvy uzavřené mezi žalobcem jako zaměstnancem a žalovanou na straně zaměstnavatele ze dne 30. 9. 2010, ve znění následných dohod o její změně, neboť v důsledku písemného oznámení ze dne 26. 5. 2020 došlo ke změně pracovního poměru z doby určité na dobu neurčitou (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, pokud jím byla zamítnuta žaloba o určení, že při uzavírání dohody o změně pracovní smlouvy mezi žalobcem a žalovanou dne 17. 5. 2017 nebyly splněny zákonné podmínky pro opakované prodlužování pracovního poměru ve smyslu ustanovení § 39 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, tak, že určil, že při uzavírání dohody o změně pracovní smlouvy mezi žalobcem a žalovanou dne 17. 5. 2017 nebyly splněny zákonné podmínky pro opakované prodlužování pracovního poměru ve smyslu ustanovení § 39 odst. 2 až 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu). 5. Odvolací soud úvodem předestřel, že žalobní nároky o určení trvání pracovního poměru byly nevhodně zformulovány tak, že do petitu bylo zahrnuto také posouzení předběžné otázky, respektive odůvodnění, proč by měl původní pracovní poměr žalobce trvat i po 31. 5. 2020 (v jednom případě s odkazem na dohodu ze dne 19. 12. 2019 a ve druhém s odkazem na přípis ze dne 26. 5. 2020), což je v případě soudního výroku nepřípustné. Výše uvedenou optikou pak posoudil závěry soudu prvního stupně ve vztahu k primárnímu návrhu a s jeho právním hod