24 Cdo 1146/2024 — Nejvyšší soud

24 Cdo 1146/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 5. 2024 Spisová značka:24 Cdo 1146/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:24.CDO.1146.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vydědění Žaloba určovací Dotčené předpisy:§ 80 o. s. ř. § 1646 o. z. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:2. 7. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 1146/2024-102 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně L. E., zastoupené Mgr. Janem Krátkým, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, náměstí Míru č. 14, proti žalovaným 1) V. E. a 2) W. E., oběma zastoupeným JUDr. Josefem Mejstříkem, advokátem se sídlem v Nymburku, Palackého třída č. 222, o určení, že důvody vydědění jsou po právu, vedené u Okresního soudu v Nymburku pod sp. zn. 9 C 151/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. října 2023, č. j. 24 Co 252/2023-74, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 10. 2023, č. j. 24 Co 252/2023-74, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Nymburku ze dne 23. 5. 2023, č. j. 9 C 151/2022-43, ve znění výroku I. tak, že se zamítá žaloba žalobkyně na určení, že důvody vydědění žalovaných z jejich práva na povinný díl, včetně vydědění jejich potomků, spočívající v tom, že žalovaní jako děti žalobkyně o žalobkyni jako jejich matku neprojevují opravdový zájem, který by projevovat měli, a že oba žalovaní vedou trvale nezřízený život, to je důvody, které žalobkyně uvedla v listině o Prohlášení o vydědění ze dne 25. 9. 2019, sepsané u notáře Mgr. Radima Neubauera, jsou po právu. Dále odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. (výrok II.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným náklady odvolacího řízení ve výši 8 050 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Josefa Mejstříka (výrok III.). Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že „je nutné nejprve posoudit, zda má žalobkyně naléhavý právní zájem na určení toho, že jsou po právu dány důvody vydědění žalovaných, které uplatnila prohlášením o vydědění jako jednostranným právním jednáním“, že „určovací žaloba má své místo jen tam, kde mezi účastníky existuje stav právní nejistoty, který je odstranitelný požadovaným určením“ a že „je rozhodující, zda požadované určení odstraní do dané doby nejistý stav práva či právního poměru tak, že vzájemné postavení účastníků ve vztahu k tomuto právu či právnímu vztahu se stane jistým“. Dále poukázal na skutečnost, že vydědění je podle § 1646 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), jednostranné právní jednání zůstavitele, které zůstavitel činí za svého života, avšak své účinky může mít až v okamžiku, kdy vznikne nepominutelnému dědici právo na povinný díl, a že tato práva jsou jednoznačně spojena až s existencí pozůstalosti, o níž lze hovořit až v souvislosti se smrtí zůstavitele. Rovněž odvolací soud uvedl, že „právní jednání v podobě vydědění žalovaných žalobkyní v tento okamžik ve vztahu k nim nezakládá žádný právní poměr a ve vztahu mezi nimi na základě tohoto jednání nevznikají v tento okamžik ani žádná práva dopadající do poměrů mezi nimi“, že „vzhledem k tomu, že toto právní jednání bude mít své účinky (ve vztahu k majetku zůstavitelky, který pozbyde svou smrtí) právě až ke dni smrti zůstavitelky, případné určení práva žalobkyně na vydědění žalovaných za současných žalobkyní tvrzených skutkových okolností nemůže do současných vzájemných poměrů a práv mezi účastníky tohoto řízení přinést žádnou právní jistotu“, a tudíž „nemůže být na žalobě na určení, zda žalobkyně vyděděním žalovaných jedná po právu, naléhavý právní zájem“. Proto uzavřel, že „skutečným smyslem podané žaloby není nastolení právní jistoty v právních poměrech a právech mezi žalobkyní a žalovanými, nýbrž jen požadavek žalobkyně na (osobní) utvrzení se ve správnosti jejího jednostranného právního jednání (které ve vztahu k žalovaným nemá v době rozhodování soudu žádný právní účinek)“ a že „ve vztahu k žalovaným právo žalobkyně na to pořídit pro případ své smrti (také) vyděděním není jednáním žalovaných v daný okamžik nijak ohroženo či porušeno (ve využití zákonné možnosti žalobkyně učinit dané právní jednání, má-li za to, že jsou splněny jeho zákonné předpoklady), proto nejsou dány ani základní předpoklady pro možnost domáhat se ochrany tohoto svého práva žalobkyní ve smyslu § 3 o. s. ř.“. 2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že „otázka soudního řízení o určení platnosti a existence důvodů vydědění ke dni sepsání listiny o vydědění za života pořizovatele listiny o vydědění“ a „otázka toho, k jakému dni je třeba posuzovat existenci důvodů vydědění“ nebyly Nejvyšším soudem dosud řešeny. Dovolatelka namítá, že „v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1777/2019, byla řešena platnost prohlášení o vydědění, které bylo sepsáno za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. a navíc v rámci tohoto rozhodnutí nebyla nikterak řešena otázka právního zájmu“, že „podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17, ročník 1972, je naléhavý právní zájem dán tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým“, a proto že „existuje její právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř. na otázce, zdali jsou platné a existují důvody vydědění uvedené v jejím Prohlášení o vydědění ze dne 25. 9. 2019“. Proto dovozuje, že „v případě, kdy by nedošlo k projednání její žaloby, došlo by k ohrožení jejího základního práva podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod, tj. práva na vlastnictví, a dále práva na spravedlivý proces“, že „jako pořizovatelka vyděďovacího prohlášení, a především jako budoucí zůstavitelka se dostává do naprosté právní nejistoty, kdy neví, jak se svým majetkem naložit pro případ smrti, když s ohledem na jednání a chování žalovaných nemá zájem, aby její majetek získali žalovaní ani jejich potomci“ a že „má právo vědět, co se stane s jejím majetkem pro případ smrti“. Domnívá se, že „by jak zůstavitel, tak pozůstalí měli mít právo vyjádřit se k prohlášení o vydědění, pokud by na tom byl zájem osoby, která prohlášení sepsala tak, aby obě strany měli možnost se vyjádřit ke skutečnostem uvedeným v rámci prohlášení“ a že „právní závěr soudů, že nutnost prokázat existenci zákonného důvodu vydědění až ke dni smrti zůstavitele, není nikde v zákoně výslovně zmíněn“ a odkazuje pouze na obecnou úpravu vydědění. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud „zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, tj. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2023, č. j. 24 Co 252/2023-74, a věc mu vrátil k dalšímu řízení“. 3. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili. 4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.). 5. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolatelkou předestřené otázce (tj. otázce, zda má dovolatelka naléhavý právní zájem na určení, že jsou po právu dány důvody vydědění žalovaných, které uplatnila prohlášením o vydědění) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. 6. Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti postupně uzavřel, že určovací žaloba ve smyslu § 80 o. s. ř. je žalobou preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje o