25 Cdo 1826/2014 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1826/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 10. 2014 Spisová značka:25 Cdo 1826/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.1826.2014.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Nájem bytu Dotčené předpisy:§ 693 obč. zák. § 420 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:19. 11. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1826/2014 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce Bytové družstvo Vodárenská 334, IČO 27880567, se sídlem Praha 4 – Podolí, Vodárenská 334/7, zastoupeného JUDr. Josefem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 3, Přemyslovská 11, proti žalovanému R. P., zastoupenému Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, o 202.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 4/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2013, č.j. 25 Co 331/2013-147, takto: I. Dovolání žalobce proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2013, č.j. 25 Co 331/2013-147, se zamítá. II. Dovolání žalobce proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2013, č.j. 25 Co 331/2013-147, se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobce se domáhal náhrady škody způsobené mu žalovaným na jeho vlastnictví - bytu č. 7 ve 3. podlaží bytového domu č. p. 334 v k. ú. P. (dále jen „byt“). Při zpřístupnění bytu v souvislosti s revizí počátkem března roku 2010 zjistil žalobce, že žalovaný v průběhu užívání bytu provedl stavební zásahy a změny bez souhlasu pronajímatele, a to v takovém rozsahu, že byt nelze užívat; jednalo se o vybourání vnitřních příček bytu, odstranění obkladů, zařízení bytu, zárubní, vnitřních dveří, omítky, podlahových krytin a destrukci topného systému. Výše škody byla vyčíslena na základě znaleckého posudku jako náklady potřebné na odstranění následků stavebních úprav bytu částkou 202.000,- Kč. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 10. 4. 2013, č.j. 28 C 4/2012-112, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 202.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný prováděl v bytě stavební úpravy v době, kdy byl jeho nájemcem. Předmětné stavební úpravy prováděl bez řádného souhlasu pronajímatele – právního předchůdce žalobce (Městská část Praha 4). Soud dovodil odpovědnost žalovaného za škodu podle § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), jelikož žalovaný porušil právní povinnost, když bez souhlasu pronajímatele provedl v bytě stavební úpravy, jejichž rozsah byl zjištěn znaleckým posudkem a výpovědí znalce, jakož i výpovědí žalovaného, která korespondovala se znaleckým posudkem. Žalobci tak v důsledku protiprávního jednání žalovaného vznikla škoda spočívající v nákladech na uvedení bytu do stavu způsobilého užívání. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 22. 10. 2013, č.j. 25 Co 331/2013-147, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba o zaplacení 202.000,- Kč s příslušenstvím zamítá, zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která považoval za dostatečná. Věc však posoudil odlišně po právní stránce. Na zjištěný skutkový stav aplikoval ustanovení § 693 a § 694 obč. zák. Podle odvolacího soudu je ustanovení § 693 obč. zák. zvláštním případem odpovědnosti nájemce za škodu; použije se jak za trvání nájemního vztahu, tak po jeho skončení; předpokladem vzniku odpovědnosti jsou závady a poškození domu, způsobené nájemcem nebo těmi, kdo s ním bydlí. Závadou a poškozením domu jsou veškeré změny domu, které snižují jeho majetkovou hodnotu; může jít o poškození a závady bytu nájemce, společných částí domu a zařízení, ale i poškození bytu jiného nájemce; mohou vést k nezpůsobilosti bytu k řádnému užívání, to však není podmínkou. Pronajímatel má vůči nájemci právo pouze na odstranění závad a poškození, nemá právo v tomto rozsahu požadovat peněžitou náhradu. Pronajímatel má právo odstranit závady a poškození místo nájemce, jestliže nebyly nájemcem odstraněny po předchozím upozornění. Předpokladem vzniku práva provést opravy a práva na náhradu nákladů oprav je prodlení nájemce s provedením oprav přes předchozí upozornění. Nejsou-li podmínky splněny, nemá pronajímatel právo na náhradu, a to ani prostřednictvím institutu bezdůvodného obohacení. V rozsahu, v jakém nejde o náhradu nákladů podle uvedeného ustanovení, není dotčeno právo pronajímatele na náhradu další škody podle § 420 obč. zák., např. ušlého zisku. Občanský zákoník nestanoví pro právo pronajímatele na náhradu žádnou prekluzivní lhůtu, pohledávka pronajímatele se tak stává splatnou za podmínek § 563 obč. zák. Na základě aplikace uvedené právní normy odvolací soud zamítl žalobu pro předčasnost, když se žalobce domáhá žalované částky jako náhrady nákladů na uvedení bytu do původního stavu, přičemž však dosud závady a poškození bytu neodstranil a žádné náklady na uvedení bytu do původního stavu nevynaložil. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to jak nesprávného právního posouzení otázky hmotného práva, tak i otázky práva procesního. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že jeho nárok posoudil podle § 693 obč. zák., když takový nárok v řízení před soudem nepožadoval, naopak se domáhal nároku na náhradu škody za znehodnocení nemovitosti v rozsahu ušlého zisku. Má za to, že v daném případě je nutno aplikovat § 420 obč. zák., když obě uvedená ustanovení vedle sebe samostatně obstojí a aplikace § 693 obč. zák. nevylučuje aplikaci § 420 obč. zák. Nastolená otázka nebyla dle názoru dovolatele dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Dále vyčítá odvolacímu soudu překročení mezí nepravé apelace, když ten změnil rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodu, který nebyl součástí odvolacích důvodů a přihlédl tak k novým skutečnostem, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně. Odvolací soud měl také pochybit, když účastníkům neposkytl řádné poučení o svém odlišném právním názoru podle § 118a o. s. ř. Podle dovolatele nebyla namístě ani změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. za situace, kdy zjištěný skutkový stav nebyl zjišťovaným skutkovým stavem pro posouzení nároku podle § 693 obč. zák. Ve věci posouzení otázky dospělosti nároku na náhradu škody se pak odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1988, sp. zn. 1 Cz 82/88, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2575/2000, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2146/2000. Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodem 2 zákona č. 293/2013 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Konkrétně se jedná o posouzení vztahu obecné odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 420 obč. zák. a odpovědnosti nájemce za škodu podle § 693 obč. zák. Dovolání žalobce však není důvodné. Vzhledem k ustanovení § 3028 odst. 3 a § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť jde o právní poměry (práva a povinnosti) vzniklé před 1. 1. 2014 a k porušení právní povinnosti stanovené právními předpisy došlo rovněž před 1. 1. 2014. Dovolací soud se nejdříve zabýval hlavní námitkou dovolatele, že jím uplatňovaný nárok je nutno posoudit podle § 420 obč. zák. a ože dvolací soud nesprávně aplikoval § 693 obč. zák. Podle § 420 odst. 1 obč. zák. odpovídá každý za škodu, kterou způsobil poru