25 Cdo 2639/2025 — Nejvyšší soud

25 Cdo 2639/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 12. 2025 Spisová značka:25 Cdo 2639/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:25.CDO.2639.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:19. 1. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 2639/2025-812 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. PhDr. Filipa Havrdy v právní věci žalobkyně: M. R., zastoupená JUDr. Karlem Vítkem, advokátem se sídlem Dobrovského 1157/25, 779 00 Olomouc, proti žalované: GEMINI oční klinika a.s., IČO 26906295, se sídlem U Křížku 572, 252 43 Průhonice, zastoupená JUDr. Pavlem Vyroubalem, advokátem se sídlem Palackého 168, 755 01 Vsetín, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Generali Česká pojišťovna a.s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, 110 00 Praha 1, o náhradu újmy na zdraví, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 315/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2025, č. j. 25 Co 245/2024-776, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se po žalované domáhala náhrady nemajetkové újmy na zdraví, kterou jí měla způsobit tím, že jí neposkytla zdravotní službu na náležité odborné úrovni. 2. Okresní soud Praha-západ mezitímním rozsudkem ze dne 22. 5. 2024, č. j. 3 C 315/2017-685, rozhodl, že základ žalobou uplatněného nároku je zcela opodstatněn. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 21. 10. 2014 podstoupila v zařízení žalované laserovou operaci obou očí Diamant LASIK pro korekci krátkozrakosti. V rámci předoperačního vyšetření žalobkyně sdělila alergii na penicilin a plísně a podepsala informovaný souhlas o operaci, jejím průběhu a možných rizicích a chování po operaci. Po zákroku vyjádřila obavy z alergické reakce na lék Tobradex (obsahující kombinaci antibiotik a kortikosteroidů), který je v obdobných případech standardně předepisován. Proto jí byl předepsán lék Oftaquix (pouze antibiotikum) a doporučeno dle potřeby užít Hyaback Protector autologní sérum. V rámci poučení o pooperačním režimu jí však nebyl vysvětlen rozdíl mezi původní a novou medikací a potřebou častějších kontrol z důvodu většího rizika vzniku difúzní lamelární keratitidy. Z odborných posudků soud zjistil, že v tom spočívá pochybení žalované. Na kontrolu se žalobkyně dostavila dne 23. 10. 2014, kdy byl její stav bez problémů, a poté neplánovaně dne 3. 11. 2014, kdy jí byla z oka odstraněna řasa. Na další plánovanou kontrolu (v zařízení žalované ve Zlíně) se dne 4. 11. 2014 již nedostavila a dne 13. 11. 2014 jí byla již v jiném zdravotnickém zařízení zjištěna rozvinutá difúzní lamelární keratitida. Následná léčba pak trvala několik měsíců včetně reoperací obou očí. Po právní stránce soud věc posoudil podle § 2910 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), § 28 odst. 2 a § 34 odst. 3 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, (dále jen „zákon o zdravotních službách“) a na základě dokazování, zejména znaleckého, dospěl k závěru, že žalovaná nepostupovala při péči o žalobkyni de lege artis, když porušila zákonnou povinnost poskytnout jí zdravotní službu na náležité odborné úrovni. Žalovaná bez bližšího prověření možné alergie na Tobralex předepsala žalobkyni lék postrádající kortikoidní složku, nepoučila ji (ani písemně ani ústně) o významu kortikosteroidů, možných rizicích užití přípravků bez této látky a nevyzvala ji k častějšímu sledování pooperačního stavu. Pro tento případ měla žalobkyně podepsat prohlášení o odmítnutí standardní léčby a její následná péče měla být přizpůsobena možnému riziku, jež absence kortikoidní léčby představuje. Žalobkyni pak nelze přičítat k tíži, že se dne 4. 11. 2014 nedostavila na plánovanou kontrolu, neboť mělo jít o předoperační konzultaci ve Zlíně, nikoli v Brně, kam žalobkyně v rámci poskytování zdravotních služeb u žalované docházela. Žalovaná tak zaviněně porušila zákonem stanovené povinnosti a zasáhla do práva na zdraví žalobkyně. 3. K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 4. 2025, č. j. 25 Co 245/2024-776, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že nárok žalobkyně je opodstatněn z 80 %. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a po doplnění dokazování opětovným výslechem znalce shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaná porušila svou povinnost stanovenou § 4 odst. 5, § 28 odst. 2 a § 45 odst. 1 zákona o zdravotních službách tím, že žalobkyni neposkytla informace o možných důsledcích změny léčby (a nutnosti častějších kontrol), když právě absentující kortikoid je podstatnou částí běžné pooperační léčby provedeného zákroku z důvodu zamezení vzniku difúzní lamelární keratitidy, a neřešila situaci ani náhradním antiflogistikem, byť s menší léčebnou silou. Zároveň však dovodil, že žalované nelze klást k tíži, že dne 3. 11. 2014 neobjednala žalobkyni na kontrolu v kratším termínu, když ze systému byla patrná její kontrola ve Zlíně následující den, na kterou se však žalobkyně nedostavila a následně se začala léčit u jiného poskytovatele zdravotních služeb. Uzavřel rovněž, že i žalobkyně porušila svou povinnost počínat si tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na zdraví ve smyslu § 2900 o. z. tím, že před operací nesdělila svou následně tvrzenou alergii na kortikoidy a následným nedostavením se na předem sjednanou kontrolu. Dovodil, že žalobkyně si vzniklou újmu na zdraví spoluzpůsobila v rozsahu 20 % a v tomto rozsahu pak není dána příčinná souvislost mezi újmou na zdraví jí vzniklou a zaviněním žalované. 4. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v řešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3100/2021 a 25 Cdo 4162/2017 namítá ohledně informační povinnosti poskytovatele zdravotních služeb a jejích mezí, že podstatné je ústní poučení – přímá edukace, která byla podle jejího názoru dlouhá a důkladná. V poučení pacienta nelze postihnout úplně vše, což uvedl při svém výslechu i znalec. Soudy však ohledně poučení žalobkyně o difúzní lamelární keratitidě a jejím možném rozvoji ani nevedly dokazování a pouze konstatovaly, že se jí poučení nedostalo. Podle dovolatelky bylo podstatné poučení žalobkyně, že má v případě komplikací neprodleně kontaktovat poskytovatele, i to, že měla sjednanou kontrolu, kterou neabsolvovala. Odvolací soud navíc zcela opomenul judikaturu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1381/2013) týkající se vyhodnocení, zda by se pacient rozhodl jinak, pokud by mu řádné poučení uděleno bylo. Ohledně závěrů soudu o poskytování péče lege artis či non lege artis ve vazbě na závěry znaleckého posudku dovolatelka namítá odklon od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 348/2014, 25 Cdo 2168/2024, 25 Cdo 259/2012, 25 Cdo 13/2023 a Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2071/20 s tím, že soud nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce a pochybnosti nahrazovat vlastním názorem. Vytvoření závěru o tom, co je nebo není lege artis má své limity a pokud znalec opakovaně uvedl, že postup žalované byl lege artis, měl i soud učinit závěr, že žalovaná není odpovědná, případně zadat další znalecký posudek. Dovolatelka dále namítala překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu a jeho nesprávný procesní postup při změně rozsudku soudu prvního stupně spočívající v tom, že měl zopakovat důkazy provedené soudem prvního stupně, zejména výslechy svědků, což neučinil (odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3330/13 a Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2125/2006). Za otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou pak označila, zda skutečnosti uvedené v poučení uděleném pacientovi jako příjemci zdravotní služby před provedeným zákrokem jsou platné a účinné i po provedeném zákroku v souvislosti s provedenou změnou medikace vyvolanou odmítnutím předepsané medikace ze strany pacienta a zda je poskytovatel zdravotní služby oprávněn se na toto poučení spoléhat. Dle dovolatelky jde o to, zda se lékař může spolehnout na to, že informace podané pacientovi jsou validní i krátce po zákroku, a to i při změně medikace, neboť lékař pacienta poučil o nutnosti kontaktu v případě obtíží. Navrhla změnu rozsudku odvolacího soudu tak, že základ uplatněného nároku není opodstatněn, případně jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu říze