25 Cdo 80/2006 — Nejvyšší soud

25 Cdo 80/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 3. 2006 Spisová značka:25 Cdo 80/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.80.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 238 odst. 1 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 80/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce L. Č. r., s. p., proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj ČR, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 6, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 7 C 224/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. června 2005, č. j. 11 Co 363/2003-141, takto:            I.   Dovolání se odmítá.            II.  Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.                                                             O d ů v o d n ě n í :            Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 2. 3. 2000, č. j. 7 C 224/99-57, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 470.000,- Kč s příslušenstvím, řízení ohledně částky 23.500,- Kč zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že rozhodnutím Ministerstva dopravy a spojů ČR ze dne 21. 8. 1998, č. j. 25562/92-120, bylo zrušeno rozhodnutí Okresního úřadu T., referátu dopravy a silničního hospodářství, ze dne 24. 6. 1998, č. j. RDSH/301-1/98-280, jímž bylo žalobci uloženo, aby odstranil zdroj ohrožení sousední stavby, představovaný uvolněnou částí skalního masivu na pozemku č. 2475 v k. ú. K. Věc byla následně postoupena Městskému úřadu P., jehož odbor výstavby a ÚP (stavební úřad) rozhodnutím ze dne 7. 10. 1998, č. j. VÚP 1068/98/OST 185, žalobci nařídil, aby na své náklady provedl terénní úpravy podle § 87 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona, spočívající v odstranění zvětralého skalního masivu. Toto rozhodnutí zrušil Okresní úřad T., referát regionálního rozvoje, rozhodnutím ze dne 11. 1. 1999, č. j. 931/98/54/99-RRR-OOŘ-3, s tím, že provedení nezbytných úprav a zabezpečovacích prací podle § 87 a § 94 stavebního zákona nemůže stavební úřad nařídit na daném lesním pozemku, a že věc měla být řešena příslušnými správními orgány podle zákona o pozemních komunikacích nebo podle zákona o lesích. Žalobce ovšem povinnost uloženou mu rozhodnutím stavebního úřadu splnil a v souvislosti s likvidací skalního masivu vynaložil částku 493.500,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci vynaložením nákladů  na odstranění zdroje ohrožení na základě zrušeného správního rozhodnutí vznikla škoda, za kterou odpovídá stát podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.            Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 13. 6. 2000, č. j. 10 Co 576/2000-67, toto rozhodnutí s výjimkou výroku o zastavení řízení zrušil pro nepřezkoumatelnost, spočívající v tom, že se soud prvního stupně nezabýval námitkou žalované, že žalobci škoda nevznikla, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 27. 9. 2000, č. j. 7 C 224/99-86, žalobu na zaplacení částky 470.000,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dovodil, že ačkoli vydaná správní rozhodnutí byla pro nezákonnost zrušena, nebyla v posuzovaném případě splněna další podmínka vyžadovaná zákonem č. 82/1998 Sb., kterou je vznik škody. Žalobce, který měl k pozemkové parcele č. 2475 v k. ú. K. právo hospodaření, byl bez ohledu na to, že rozhodnutí byla zrušena, povinen odstranit skalní masiv ze zákona - tuto povinnost mu ukládalo jednak ustanovení § 35 zákona o pozemních komunikacích a zejména ustanovení § 22 zákona o lesích, podle nichž vlastník lesa má povinnost předcházet a zamezovat škodám; v daném případě měl tedy po zjištění nebezpečného stavu učinit taková opatření, aby došlo k zamezení pádu kamení.            K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. 6. 2001, č. j. 10 Co 1173/2000-106, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 470.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl k závěru, že povinnými subjekty k odstranění skalního masivu ve vlastnictví státu, jehož nestabilita byla způsobena přírodními vlivy a zřejmě i silniční dopravou, jsou podle ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, vlastníci nemovitostí ohrožených škodami; vlastník lesa tedy neodpovídá jinému za škody, které vzniknou v důsledku prosté existence lesa. Žalobce tak neměl povinnost odstranit předmětný skalní masiv, a pokud tak učinil, vznikla mu odtěžením skály škoda, za níž odpovídá stát podle zákona č. 82/1998 Sb.            Tento rozsudek odvolacího soudu byl k dovolání žalované zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 6. 2003, č. j. 25 Cdo 2183/2001-126, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolací soud označil za správný právní názor odvolacího soudu, že z ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, povinnost žalobce odstranit předmětný skalní masiv nevyplývá, neboť podle tohoto ustanovení lze rozhodnutím správního orgánu uložit povinnost zabezpečit nemovitosti před škodlivými vlivy z lesních pozemků vlastníkům ohrožených nemovitostí, nikoliv vlastníkům lesních pozemků. Pokud však daná povinnost uložena nebyla, je třeba zkoumat, zda žalobci neukládal povinnost odstranit skalní masiv ohrožující sousední nemovitosti jiný právní předpis, neboť povinností plynoucí z obecného právního předpisu, tj. i z občanského zákoníku nemůže být zbaven. Poukázal na ustanovení § 415 obč. zák. ukládající prevenční povinnost vlastníku pozemku ve vztahu k vlastníkům sousedních nemovitostí s tím, že je třeba zvažovat, zda žalobce nebyl povinen náklad na odstranění skalního převisu vynaložit v souvislosti s plněním povinnosti generální prevence podle tohoto ustanovení.            Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. 6. 2005, č. j. 11 Co 363/2003-141, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vzhledem k tomu, že účastníci v rámci odvolacího řízení žádná nová skutková tvrzení neuplatnili ani nenavrhli provedení dalších důkazů, odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež byla mezi účastníky řízení nesporná. S odkazem na vázanost právním názorem dovolacího soudu vyslovil, že odstraněním předmětného zvětralého skalního masivu žalobce splnil zákonnou povinnost vlastníka pozemku podle ustanovení § 415 obč. zák., tedy povinnost dbát o to, aby na jeho pozemku byla provedena opatření zamezující či snižující možnost vzniku škody. Protože v daném případě škoda skutečně bezprostředně hrozila, vynaložil žalobce své prostředky ke splnění povinnosti učinit opatření k odvrácení škody.             Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, v němž namítá nesprávné právní posouzení věci. Neztotožňuje se především s právním názorem dovolacího soudu a uvádí, že současná právní úprava (zákon č. 289/1995 Sb., o lesích) ukládá prevenční povinnost chránit ohrožené nemovitosti před sesuvy půdy či padáním kamenů z pozemků určených k plnění funkcí lesa jejich vlastníkům a nemůže tak, pokud daná povinnost není splněna, nastupovat odpovědnost vlastníka pozemku určeného k plnění funkce lesa z toho důvodu, že nesplnil obecnou prevenční povinnost podle ustanovení § 415 obč. zák. Odvolacímu soudu dovolatel vytýká, že pouze konstatoval vázanost právním názorem dovolacího soudu, aniž jako předběžnou otázku zvažoval, zda žalobce vůbec byl povinen takový náklad vynaložit při plnění povinnosti generální prevence. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Podle ustanovení bodu 17. hlavy I části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a ro