28 Cdo 1663/2025 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1663/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 8. 2025 Spisová značka:28 Cdo 1663/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:28.CDO.1663.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Rozsudek pro uznání Dotčené předpisy:§ 114b o. s. ř. § 153a odst. 3 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:23. 8. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1663/2025-71 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně LONTANA s.r.o., identifikační číslo osoby 093 42 427, se sídlem v Jablonci nad Nisou, Na Výsluní 2711/2, zastoupené Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti žalované ACHÁT STAVEBNÍ s.r.o., identifikační číslo osoby 068 61 024, se sídlem v Praze 6, Uralská 689/7, zastoupené Mgr. Petrem Pytlíkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Thámova 181/20, o zaplacení 2 132 180 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 282/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2025, č. j. 91 Co 7/2025-45, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (odvolací soud) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (soud prvního stupně) ze dne 30. 9. 2024, č. j. 6 C 282/2024-13, jímž se žalované ukládá zaplatit žalobkyni částku 2 132 180 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a nahradit náklady řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); k tomu bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 2. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení specifikované částky se skutkovým vylíčením, podle něhož účastnice řízení uzavřely jasně specifikovaný kontrakt – smlouvu o výhradním poskytování realitních služeb, kterou se žalobkyně zavázala pro žalovanou zprostředkovat uzavření rezervační a kupní smlouvy (o převodu určených nemovitostí), oproti čemuž žalované vznikla povinnost zaplatit žalobkyni stanovenou provizi. Zatímco žalobkyně svůj závazek ze smlouvy splnila, žalovaná sjednanou provizi (v plné výši) neuhradila. 3. Ve věci soud prvního stupně rozhodl rozsudkem pro uznání (dle § 153a odst. 3 občanského soudního řádu), neboť se žalovaná v určené lhůtě k výzvě soudu podle § 114b odst. 1 občanského soudního řádu ve věci nevyjádřila. 4. K žalovanou podanému odvolání měl i odvolací soud předpoklady pro vydání rozsudku pro fikci uznání za splněné (§ 205b o. s. ř.). 5. Rozsudek odvolacího soudu v jeho celém rozsahu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že při řešení otázky týkající se předpokladů pro vydání kvalifikované výzvy k vyjádření ve smyslu § 114b občanského soudního řádu a rozsudku pro tzv. fikci uznání dle § 153a odst. 3 občanského soudního řádu se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; co do důvodu má dovolatelka za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka argumentuje zejména tím, že žaloba dle jejího mínění vykazovala vady, které ji činily neprojednatelnou, že postrádala vymezení vztahu mezi skutkovými tvrzeními a žalobním petitem, a krom toho vytýká i nedostatek podmínky řízení vztahující se k doložení plné moci zástupce žalobkyně k podání žaloby. Navrhuje zrušení obou rozsudků a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Spolu s dovoláním učinila i návrh na odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí. 6. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále v textu jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř. 7. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). 9. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil). 10. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu se podává, že smyslem výzvy podle § 114b o. s. ř. je zjistit, které právně významné skutkové okolnosti jsou mezi účastníky sporné (a budou předmětem dokazování) a které jsou nesporné a zůstanou stranou dokazování, aby tak bylo možno věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 779/2004, a ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 636/2016). Tzv. kvalifikovanou výzvu podle § 114b o. s. ř. lze vydat ve čtyřech situacích: a) vyžaduje-li to povaha věci, b) vyžadují-li to okolnosti případu, c) bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, d) nebylo-li řádně a včas vyhověno výzvě podle § 114a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1438/2017). Povahou věci se rozumí skutková či právní obtížnost věci, která si vyžaduje kvalifikovanou přípravu jednání. Povaha věci vyžaduje vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. zejména tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů obtížné, a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1924/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004). Kvalifikovaná příprava jednání je judikaturou pojímána jako pravidlo, a případy, kdy žaloba je zjevně bezdůvodná či věc zcela jednoduchá, takže nevyžaduje přípravu jednání postupem podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., budou spíše výjimečné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 779/2004, ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2054/2008, ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 32 Cdo 612/2011, a ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 636/2016). Otázka, zda povaha věci vyžaduje vydání tzv. kvalifikované výzvy, záleží na úvaze nalézacích soudů, přičemž dovolací soud je oprávněn správnost postupu nalézacích soudů zpochybnit toliko v případě jeho zjevné nepřiměřenosti (srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2017/2021, ze dne 4. 2. 2025, sp. zn. 28 Cdo 3284/2024, či ze dne 4. 2. 2025, sp. zn. 28 Cdo 3284/2024). 11. Úvaha odvolacího soudu (jenž akcentoval zejména obtížnost zjišťování skutkového stavu pro množství žalobkyní navrhovaných důkazů plynoucí z charakteru žalobou uplatněného nároku na provizi za zprostředkování a uzavření 29 rezervačních a kupních smluv plynoucího ze smlouvy o výhradním poskytování realitních služeb uzavřené mezi účastnicemi řízení), že vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. vyžadovala povaha věci (přičemž nevyjádřila-li se žalovaná ve stanovené lhůtě k žalobě, nastala fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. jako předpoklad pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a odst. 3 o. s. ř.), se v posuzované věci drží mantinelů shora uvedených závěrů ustálené rozhodovací praxe a nelze ji označit za nepřiměřenou. 12. K výtkám dovolatelky o nedostatcích žaloby (uvádí-li, že v žalobě nebyl jasně uveden skutkový základ žalovaného nároku, že v ní chybí vymezení vztahu mezi skutkovými tvrzeními a petitem a že „k žalobě nebyly doloženy jakékoliv důkazy prokazující uplatněný nárok žalobce“) lze uvést, že nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo je-li vylíčení těchto skutečností neúplné, neurčité anebo nesrozumitelné tak, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní j