28 Cdo 2423/2022 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2423/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 10. 2022 Spisová značka:28 Cdo 2423/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.2423.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Církev (náboženská společnost) Dotčené předpisy:§ 8 odst. 1 písm. f) předpisu č. 428/2012 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:17. 12. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2423/2022-433 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Mohelnice, identifikační číslo osoby: 488 07 907, se sídlem v Mohelnici, Školní 940/2, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu, identifikační číslo osoby: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o vydání nemovitých věcí a nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 84 C 5/2017, o dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 3. 2022, č. j. 1 Co 20/2021-380, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Česká republika – Státní pozemkový úřad je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10. O d ů v o d n ě n í 1. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 3. 2022, č. j. 1 Co 20/2021-380, výrokem pod bodem I., byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 4. 2021, č. j. 84 C 5/2017-334 (ve znění opravného usnesení ze dne 30. 9. 2021, č. j. 84 C 5/2017-356), jímž se žalobkyni vydávají tam označené pozemky (parc. č. 2527/11, parc. č. 2527/12, parc. č. 2527/13, parc. č. 2527/14, parc. č. 2528/119 a parc. č. 2528/120) v katastrálním území Mohelnice (vzniklé rozdělením pozemků parc. č. 2527/1 a parc. č. 2528/108 označeným geometrickým plánem coby součástí rozsudku) a v tom rozsahu se nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Olomoucky kraj ze dne 30. 12. 2016, sp. zn. SPU 550523/2013/R5806/RR18905, č. j. SPU 000650/2017/121/Na-Hr (výroky I. a II. rozsudku soudu prvního stupně) a jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně); výrokem pod bodem II. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. 2. Odvolací soud aproboval soudem prvního stupně učiněný závěr o naplnění všech předpokladů pro vydání předmětných pozemků žalobkyni coby oprávněné osobě podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů, včetně absence překážky dle § 8 odst. 1 písm. f) aplikovaného restitučního předpisu, vycházeje ze stavu, v němž se pozemky nalézaly ke dni doručení výzvy k jejich vydání povinné osobě (30. 12. 2013); změny pozdější (změna územního plánu města Mohelnice účinná od 22. 3. 2019, dle níž mají být pozemky zasaženy plánovanou výstavbou veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury „X-D-M12“) nejsou podle odvolacího soudu z hlediska povinnosti k vydání věci oprávněné osobě dle zákona č. 428/2012 Sb. relevantní. 3. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním Česká republika – Státní pozemkový úřad (dále jako „dovolatelka“), spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva dovolacím soudem již vyřešené (jaký okamžik je rozhodný pro posouzení obsahu územně plánovací dokumentace z pohledu překážky naturální restituce dle § 8 odst. 1 písm. f/ zákona č. 428/2012 Sb.), jež má být posouzena jinak. Dovolatelka polemizuje se závěrem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 164/2020, a v něm uvedenou argumentací, namítajíc, že se dovolací soud důsledně nevyrovnal se všemi právně teoretickými otázkami, nereflektoval konstitutivní povahu rozhodnutí o vydání věci oprávněné osobě, jako východisko pro svůj závěr nesprávně použil zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích a neprovedl test proporcionality mezi zájmem restituenta a důsledky, jež vyhovění žalobě přinese třetím osobám, v tomto případě samosprávě. Podle dovolatelky jistě nebylo smyslem § 12 zákona č. 428/2012 Sb. vydání pozemků zasažených (v době jejich vydání) umístěním veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury, kteréžto odporuje smyslu restituční výluky a znamená, že tím oprávněné osobě vzniká holé vlastnictví. 4. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (Českou republikou, Státním pozemkovým úřadem, jako účastnicí řízení), za niž jedná pověřená zaměstnankyně s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval tím, zda je přípustné. 5. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). 6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, uveřejněné pod č. 115/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2151/2017, ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 901/2017, ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 903/2017, ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3448/2017, či ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 341/2018, proti němuž směřující ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 2811/18, odmítl jako zjevně bezdůvodnou) je ustálena v závěru, že překážkou pro vydání nemovitosti ve smyslu § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. je veřejný zájem na vybudování veřejně prospěšných staveb dopravní a technické infrastruktury, pro nějž by bylo lze nemovitosti vyvlastnit [viz např. § 170 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů], vyjádřený ve schválené územně plánovací dokumentaci. 8. Rozhodujícím hlediskem pro posouzení, kdy je ve smyslu interpretovaného „výlukového“ ustanovení zákona nutné právo k části pozemku vyvlastnit (formou odnětí vlastnického práva) a kdy postačí zřízení věcného břemene, je okolnost, zda by církevní právnická osoba k této části pozemku, dotčené takovou stavbou, mohla po jejím vydání realizovat své vlastnické právo či nikoliv. Přípustnost vyvlastnění (odejmutí vlastnického práva) – v případě (plánované) veřejně prospěšné stavby dopravní a technické infrastruktury – přitom plyne již z příslušných ustanovení zvláštních předpisů – viz § 17 odst. 1, odst. 2 písm. a/ zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (k tomu přiměřeně srov. i nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, publikovaný pod č. 134/2014 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, publikovaný pod č. 11/2015 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu). 9. Ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. ovšem nebrání naturální restituci těch pozemkových částí, jež koridorem plánované výstavby dopravní infrastruktury, vyznačeným v územně plánovací dokumentaci, dotčeny nejsou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3843/2019, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2777/2019, a ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 973/2020); celý pozemek je přitom restituční výlukou dotčen toliko v případě, kdy je územně plánovací dokumentací k realizaci veřejně prospěšné stavby určen v celém rozsahu. 10. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn.