28 Cdo 2471/2025 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2471/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 1. 2026 Spisová značka:28 Cdo 2471/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:28.CDO.2471.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Vydržení Dotčené předpisy:§ 5 odst. 3 předpisu č. 229/1991 Sb. § 68 odst. 1 předpisu č. 328/1991 Sb. § 134 předpisu č. 40/1964 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:2. 2. 2026 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 1030/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2471/2025-378 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: J. H., zastoupený JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 202/19, proti žalovaným: 1) Česká republika – Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky, IČO 62933591, se sídlem v Praze 11, Kaplanova 1931/1, 2) KaiserJet Capital a.s., IČO 27665330, se sídlem v Brně, Březinova 1237/15, a 3) Incanto, a.s., IČO 26934582, se sídlem v Brně, Jandáskova 1957/24, žalovaní 2) a 3) zastoupeni JUDr. Davidem Vaníčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Šumavská 525/33, za vedlejší účasti na straně žalobce: 1) E. N. K., 2) M. A. E. K., 3) M. P. K., zastoupeni Vratislavem Pěchotou Jr., Esq., advokátem se sídlem v Praze 2, Mánesova 1645/87, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 112 C 50/2020, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. března 2025, č. j. 70 Co 88/2024-356, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 3. 2025, č. j. 70 Co 88/2024-356, rozsudek Městského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 15. 1. 2024, č. j. 112 C 50/2020-275, potvrdil v části výroku II, v níž bylo určeno, že žalobce je vlastníkem id. ¼ pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, vymezeného geometrickým plánem ze dne 7. 12. 2011, č. 1236-22/2011, zpracovaným J. H., a v nákladovém výroku VII (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná 2). Předestřela otázku, zda kupní smlouva, na jejímž základě bylo převáděno vlastnické právo k předmětné pozemkové části, sjednaná dne 5. 4. 2000 mezi správkyní konkursní podstaty úpadce (Brněnské cihelny st. p. v likvidaci – povinné osoby ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, dále jen „zákon o půdě“) JUDr. Stanislavou Vrchotovou a právní předchůdkyní žalované 2), RNDr. Annou Kokolusovou, byla uzavřena platně. Měla za to, že odvolací soud nastolenou otázku vyřešil odchylně od ustálené judikatury dovolacího soudu. Odkazovala přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4062/2010, ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 23/2008, a další rozhodnutí. Namítala, že usnesením konkursního soudu (usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2004, č. j. 27 K 30/97-1612) byl dán souhlas s uzavřením kupní smlouvy a vědomost správkyně konkursní podstaty o uplatněných restitučních nárocích nebyla v řízení prokázána. Dovozovala z toho, že předmětná kupní smlouva není neplatnou pro porušení § 5 odst. 3 zákona o půdě a § 68 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, účinného do 31. 12. 2007. Kladla dále otázku, zda vlastnické právo k předmětnému pozemku nabyla vydržením a jaký vliv na její dobrou víru mají rozhodnutí (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2009, č. j. 20 Co 318/2007-336, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4062/2010, a usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 762/11) vydaná za skutkových okolností obdobných projednávané věci, ujišťující ji v tom, že její držba dotčeného pozemku byla po právu. Mínila, že odvolací soud rozhodl v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. 22 Cdo 417/98, ze dne 8. 2. 2012, sp zn. 28 Cdo 3342/2011, ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, a ze dne 16. 5. 2012, sp zn. 28 Cdo 2652/2011, či nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 17/16, uveřejněný pod č. 147/2018 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, uveřejněný pod č. 88/2011 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a dalšími, případně, že jde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. Namítala přitom, že její právní předchůdkyně (RNDr. Anna Kokolusová), jež smlouvu o koupi předmětného pozemku uzavřela se správkyní konkursní podstaty, jsouc ujištěna souhlasem konkursního soudu, nepozbyla dobrou víru v oprávněnost držby jen proto, že její manžel Ing. Jaroslav Kokolus podepsal (jakožto člen statutárního orgánu společnosti Alreo, a.s., do jejíhož kapitálu byl pozemek vložen) listinu označenou „Prohlášení o společném postupu a záměru“ ze dne 22. 10. 2004, z níž vyplývala jeho obeznámenost s tím, že předmětná pozemková část byla dotčena vzneseným restitučním nárokem. Upozorňovala též na to, že u kolektivního statutárního orgánu je rozhodující dobrá víra většiny jeho členů. Za dovolacím soudem dosud neřešenou měla pak otázku, které z vlastnických práv má být považováno za primární, zda vlastnické právo nabyté vydržením v dobré víře v platnost kupní smlouvy uzavřené se správkyní konkursní podstaty a schválené pravomocným rozhodnutím konkursního soudu či vlastnické právo přiznané dle zákona o půdě. 3. K dovolání žalované 2) se žádný z účastníků řízení nevyjádřil. 4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. 5. Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu souhlas konkursního soudu s tím, aby správce konkursní podstaty zpeněžil majetek podstaty prodejem mimo dražbu (§ 27 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb.), coby předpoklad platnosti právního úkonu, jímž správce konkursní podstaty majetek podstaty uvedeným způsobem zpeněží, jehož absence má za následek absolutní neplatnost takového právního úkonu, musí být udělen jako souhlas předchozí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3071/2018, a ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 29 Cdo 81/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2298/2008). 6. Judikatura dovolacího soudu je dále konstantní v závěru, že smlouvy o převodu nemovitostí uzavřené v rozporu s ustanovením § 5 odst. 3 zákona o půdě jsou (v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále jen – „obč. zák.“, jenž je se zřetelem k okamžiku uzavření posuzované kupní smlouvy – 5. 4. 2000 – použitelný i na projednávanou věc) absolutně (podle ustanovení § 39 obč. zák.) neplatnými právními úkony (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2230/2000, nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, uveřejněný pod č. 161/1997 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. II. ÚS 411/99, uveřejněný pod č. 23/2000 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu). Uvedená konkluze se ovšem prosadí pouze tehdy, převedla-li nemovitost na třetí osobu povinná osoba. Převáděl-li kupní smlouvou na třetí osobu správce konkursní podstaty pozemek, jenž byl sepsán do konkursní podstaty úpadce, nelze bez dalšího úspěšně dovozovat, že by tato kupní smlouva nemohla být titulem pro nabytí vlastnického práva, i kdyby byla uzavřena v rozporu s ustanovením § 5 odst. 3 zákona o půdě (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněný pod č. 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na nějž odkazuje i dovolatelka). Nabyvatel „se nemohl podle této smlouvy stát vlastníkem pozemku, jen kdyby předmětný pozemek vůbec nebyl zař