29 Cdo 2641/2010 — Nejvyšší soud

29 Cdo 2641/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 8. 2011 Spisová značka:29 Cdo 2641/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.2641.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. § 693 obch. zák. § 263 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:16. 9. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 2641/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně Komerční banky, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33 čp. 969, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45 31 70 54, proti žalované MULTICO Trading, spol. s r. o., se sídlem v Praze 3, Kubelíkova 1224/42, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 45 30 65 75, zastoupené JUDr. Josefem Havlůjem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Staropramenná 17, PSČ 150 00, o zaplacení částky 487.270,12 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 108/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2009, č. j. 69 Co 188/2009-64, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Městský soud v Praze rozsudek ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 12 C 108/2008-44, kterým Obvodní soud pro Prahu 3 uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 487.270,12 Kč s 25% úrokem z prodlení od 28. srpna 2007 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud vyšel z toho, že: 1/ Dne 6. října 2003 uzavřela žalobkyně se žalovanou smlouvu o zřízení a vedení běžného účtu, na jejímž základě vedla žalobkyně pro žalovanou běžný účet č. 1174345011/0100. Podle čl. XII. bodu 10. všeobecných obchodních podmínek, jež byly nedílnou součástí smlouvy, byla žalobkyně oprávněna odepsat prostředky z účtu klienta (žalované) i v případě, že na účtu vznikne debetní zůstatek. 2/ Dne 13. srpna 2007 požádala žalovaná žalobkyni o inkaso listiny označené jako šek č. 2244, vystavené na řad žalované a znějící na částku 26.710,59 USD. Podle sjednaných podmínek inkasa (část B., čl. IV. příkazu k inkasu šeku) klient souhlasil s tím, že vyjde-li dodatečně najevo, že převzal padělaný nebo pozměněný šek, je banka oprávněna odepsat z kteréhokoliv účtu klienta u banky částku šeku, kterou mu dříve vyplatila, výlohy šekovníka nebo inkasní banky spojené s takovým šekem a náklady nebo jiné pohledávky banky, které jí vznikly v souvislosti s neproplaceným šekem. 3/ Žalobkyně dne 21. srpna 2007 připsala na běžný účet žalované šekový peníz (po odečtení poplatku za inkaso šeku) ve výši 537.817,73 Kč. 4/ Dne 27. srpna 2007 žalobkyně (poté, co jí zahraniční banka, které byl šek předložen k placení, sdělila, že je padělaný a proplacen nebude), odepsala z běžného účtu žalované částku 552.642,11 Kč, odpovídající hodnotě neproplaceného šeku a výloh vzniklých bance v souvislosti s neproplacením šeku, čímž na běžném účtu žalované vznikl debetní zůstatek ve výši 487.270,12 Kč. Na takto ustaveném základě odvolací soud, odkazuje na ustanovení § 692 a násl. a § 708 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, podle kterého žalobkyně nijak nepochybila, odepsala-li (v souladu s platně uzavřenými smlouvami o běžném účtu a o inkasu) z běžného účtu žalované – poté, co zjistila, že šek předložený jí k inkasu, je padělaný a nebude proplacen – částku, kterou již žalované dříve vyplatila, a to „včetně souvisejících poplatků“. Důvodnými neshledal ani výhrady žalované, podle kterých soud prvního stupně opomenul ustanovení čl. III. § 7 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „zákon směnečný a šekový“) a ustanovení § 12 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, když žalovaná žádný nárok na náhradu škody vůči žalobkyni v řízení neuplatnila. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – majíc napadené rozhodnutí po právní stránce za zásadně významné – namítajíc, že jsou dány dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že a/ řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a b/ napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požadujíc, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolání žalované proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Při respektování shora vymezených kritérií jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bezvýznamné výhrady dovolatelky, podle kterých „nesprávné právní posouzení je zapříčiněno tím, že odvolací soud stejně jako soud prvního stupně rozhodl na základě nesprávných skutkových zjištění“. Tím totiž dovolatelka (posuzováno podle obsahu) namítá, že rozhodnutí soudů nižších stupňů vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze. Z výše uvedených důvodů dále nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání ani námitky, jimiž dovolatelka vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolatelkou vytýkané vady (porušení zásady rovnosti stran a práva na spravedlivý proces a nestranný soud) totiž podmínku existence otázky zásadního právního významu nezahrnují. Přitom z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud se námitkami žalované „upozorňujícími na pochybení žalobkyně“ zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí také srozumitelně vysvětlil, proč je nepovažuje za opodstatněné. Skutečnost, že dovolatelka nebyla se svou procesní obranou úspěšná, přitom zjevně porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces bez dalšího nezakládá. Konečně zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani výhrada dovolatelky, jíž zpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem a podle které úprava vzájemných práv a povinností účastníků, obsažená ve všeobecných obchodních podmínkách žalobkyně, je v rozporu s kogentním ustanovením § 693 obch. zák. Z ustanovení § 263 odst. 1, 2 obch. zák. totiž jednoznačně plyne, že dovolatelkou odkazované ustanovení není uvedeno v taxativním výčtu kogentních ustanovení části třetí obchodního zákoníku (upravující obchodní závazkové vztahy) a nejde současně ani o základní ustanovení (definující jednotlivé smluvní a závazkové typy) či o ustanovení, jež by předepisovalo povinnou písemnou formu; jinak řečeno, z ustanovení § 263 odst. 1, 2 obch. zák. je zřejmé, že ustanovení § 693 obch. zák. je jen dispozitivní povahy a účastníkům nic nebránilo se od něj (aniž by se Nejvyšší soud zabýval tím, zda tak v posuzované věci skutečně učinili) odchýlit (k tomu, že nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná, srov. např. závěry formulované v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/1999 a ze dne 24. května 2007, sp. zn. 29 Cdo 4