29 ICdo 21/2024 – Nejvyšší soud

KSPA 56 INS 4654/2012 56 ICm 1378/2014 29 ICdo 21/2024-812 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce NORPHIEL SOLUTIONS LLC, se sídlem v Las Vegas, 9107 West Russell Road Suite 100, 89148, Nevada, Spojené státy americké, registrační číslo E26298742022, proti žalovanému 1. správcovská a konkurzní v. o. s., se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 67, PSČ 530 02, identifikační číslo osoby 26126788, jako insolvenčnímu správci dlužníka ROTONDOR s. r. o., zastoupenému Mgr. Tomášem Pavlem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Smilova 547, PSČ 530 02, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 56 ICm 1378/2014, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka ROTONDOR s. r. o., se sídlem v Pardubicích, Fáblovka 404, PSČ 533 52, identifikační číslo osoby 28196783, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. KSPA 56 INS 4654/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. července 2023, č. j. 56 ICm 1378/2014, 102 VSPH 36/2020-391 (KSPA 56 INS 4654/2012), takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. července 2023, č. j. 56 ICm 1378/2014, 102 VSPH 36/2020-391 (KSPA 56 INS 4654/2012), se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 23. září 2019, č. j. 56 ICm 1378/2014-270, Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „insolvenční soud“): [1] Zamítl žalobu, kterou se původní žalobce (VARESE CONSULTING LLC) domáhal určení, že jeho pohledávka ve výši 5 525 331,23 Kč, přihlášená do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (ROTONDOR s. r. o.) u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSPA 56 INS 4654/2012 je po právu (bod I. výroku). [2] Rozhodl o náhradě nákladů řízení (body II. a III. výroku). 2. Insolvenční soud – vycházeje mimo jiné z ustanovení § 173 odst. 4, § 197 odst. 2 a § 198 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), z ustanovení § 39, § 524 odst. 1 a § 525 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), a z ustanovení § 387 odst. 1, § 392 odst. 1, § 397, § 401 a § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl k závěru, že smlouva o postoupení pohledávky ze dne 5. ledna 2012 měla všechny náležitosti řádné smlouvy. Smluvní ujednání ze dne 31. března 2009 uzavřené mezi původním věřitelem (MACON FINANCE AND CAPITAL LTD) a dlužníkem (ROTONDOR s. r. o.) postoupení pohledávky zakazovalo; pohledávku proto nebylo možno postoupit a smlouva o postoupení pohledávky je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem. 3. K odvolání původního žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. července 2023, č. j. 56 ICm 1378/2014, 102 VSPH 36/2020-391 (KSPA 56 INS 4654/2012), změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že určil, že původní žalobce má za dlužníkem předmětnou pohledávku (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). 4. Odvolací soud – cituje ustanovení § 173 odst. 4 insolvenčního zákona, ustanovení § 39, § 524 a § 525 obč. zák., ustanovení § 387 odst. 1, § 392 odst. 1, § 397, § 401 a § 497 obch. zák. a ustanovení § 13, § 565 a § 568 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – po přezkoumání rozsudku insolvenčního soudu dospěl k závěru, že nebylo prokázáno uzavření smluvního ujednání mezi původním věřitelem a dlužníkem o zákazu postoupení pohledávky; žalovaný (1. správcovská a konkurzní v. o. s., jako insolvenční správce dlužníka) totiž přes poučení odvolacího soudu neunesl důkazní břemeno ohledně prokázání pravosti předložené listiny. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný „v plném rozsahu“ dovolání. Dovolatel vymezuje přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil v tom duchu, že se žaloba zamítá, případně aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 6. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel klade otázku, koho tíží důkazní břemeno při hodnocení pravosti listin předložených v prostých kopiích. Poukazuje přitom na skutečnost, že popřel pravost smlouvy o úvěru a jejich dodatků coby soukromých listin a původní žalobce popřel pravost ujednání o zákazu postoupení úvěrové pohledávky. Odvolací soud podle dovolatele uplatnil pravidlo, že pravost soukromé listiny prokazuje strana zatížená důkazním břemenem, vůči němu jinak (přísněji) než u protistrany, neboť na něm požadoval doložit originál ujednání, zatímco vůči původnímu žalobci „neaplikoval stejné měřítko“, jelikož mu pro závěr o pravosti úvěrové smlouvy a jejích dodatků „stačily kopie a řetězec dalších skutečností“. Odůvodnění napadeného rozhodnutí tak je nepřesvědčivé a vnitřně rozporné; dovolatel v tomto ohledu poukazuje též na skutečnost, že odvolací soud hodnotil důkazy jinak než insolvenční soud. 7. Nejvyšší soud nepřihlížel k doplnění dovolání, jež dovolatel učinil podáním doručeným Nevyššímu soudu dne 16. února 2024, tedy po uplynutí lhůty k podání dovolání (srov. § 241b odst. 3 věta první o. s. ř.). 8. Původní žalobce ve vyjádření „dává na zvážení“, zda dovolání není vadné. 9. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu. 10. Nejvyšší soud nepřehlédl, že v průběhu dovolacího řízení nastala skutečnost, na základě které se (v souladu s § 18 a § 19 odst. 1 insolvenčního zákona) stala (bez dalšího) novým žalobcem společnost NORPHIEL SOLUTIONS LLC (což se promítlo i v označení účastníků v záhlaví tohoto rozhodnutí); srov. návrh na vstup do insolvenčního řízení na místo věřitele (P1-14) a úřední záznam insolvenčního soudu (P1-15). 11. Vzhledem k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka (17. prosince 2013) je (i v rovině zkoumání přípustnosti dovolání v této věci) pro insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka a pro spory jím vyvolané i v době od 1. června 2019 uplatnitelný insolvenční zákon ve znění účinném do 31. května 2019 [srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb.]. 12. Dovolatel podal dovolání výslovně proti rozhodnutí odvolacího soudu „v plném rozsahu“. V části, v níž dovolání směřuje proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, jde o dovolání objektivně nepřípustné (§ 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.), které by jinak muselo být odmítnuto; vzhledem ke zrušení napadeného rozhodnutí jako celku však není nutné dovolání v tomto rozsahu (proti tomuto výroku) odmítat samostatným výrokem. 13. Dovolání proti prvnímu výroku ve věci samé je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť co do dovolatelem předestřeného dovolacího důvodu (ohledně hodnocení důkazů v odvolacím řízení) je napadené rozhodnutí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. 14. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 10. října 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98, vysvětlil, že u soukromých listin je třeba rozeznávat jejich pravost (tedy skutečnost, že soukromá listina pochází od toho, kdo je v ní uveden jako vystavitel) a správnost (pravdivost). K tomu dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, jakož i judikaturu v důvodech tohoto rozhodnutí uvedenou. V rozsudku ze dne 27. listopadu 2018, sp. zn. 22 Cdo 3646/2018, Nejvyšší soud dovodil (s odkazy na předchozí judikaturu), že pravidlo nyní výslovně vyjádřené v § 565 větě první o. z., podle něhož je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost (pravdivost), bylo již dříve přijímáno na základě obecných pravidel o důkazním břemeni, neboť jde o pravidlo procesní. 15. K otázce provádění a hodnocení důkazů fotokopiemi listin se Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 3. března 1998, sp. zn. 1 Odon 53/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1998, pod číslem 64, jakož i v rozsudku ze dne 22. června 2004, sp. zn. 32 Odo 964/2003, uveřejněném v témže časopise č. 8, ročník 2004, pod číslem 154. Přitom formuloval a odůvodnil závěr, že občanský soudní řád neukládá soudu povinnost provádět důkaz pouze originály listin. Ačkoli jsou originály listin obecně jako důkazní prostředek vhodnější než jejich neověřené kopie, a soud by se, pokud pro to nejsou závažné důvody, neměl při dokazování spokojit pouze s fotokopií listiny, nelze takový postup prohlásit za odporující zákonu, a v této souvislosti lze