29 ICdo 79/2024 – Nejvyšší soud

KSHK 41 INS 25787/2015 33 ICm 515/2023 29 ICdo 79/2024-156 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v insolvenční věci dlužníka NS Invest a. s., se sídlem v Hradci Králové, Škroupova 441/12, PSČ 500 02, identifikační číslo osoby 24143251, zastoupeného Mgr. Milanem Šikolou, advokátem, se sídlem v Brně, Skalky 2918/28, PSČ 616 00, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 41 INS 25787/2015, o žalobě pro zmatečnost podané dlužníkem proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. února 2023, č. j. KSHK 41 INS 25787/2015-B-355, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. ledna 2024, č. j. 33 ICm 515/2023, 104 VSPH 496/2023-137 (KSHK 41 INS 25787/2015), takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Dlužník (NS Invest a. s.) podal dne 28. února 2023 žalobu pro zmatečnost proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“) ze dne 21. února 2023, č. j. KSHK 41 INS 25787/2015-B-355, „jakož i veškerým dalším meritorním rozhodnutím“ vydaným v insolvenčním řízení vedeném na jeho majetek u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSHK 41 INS 25787/2015 2. Rozsudkem ze dne 17. května 2023, č. j. 33 ICm 515/2023-92, insolvenční soud zamítl žalobu, kterou se dlužník domáhal zrušení usnesení insolvenčního soudu ze dne 21. února 2023, č. j. KSHK 41 INS 25787/2015-B-355, jakož i veškerých dalších meritorních rozhodnutí vydaných v insolvenčním řízení dlužníka (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku). 3. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 229 odst. 1 písm. f/, § 232 odst. 1, § 234 a § 235f zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), ustanovení § 41 a § 42 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých zákonů (zákona o soudech a soudcích), článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a odkazuje na (označenou) judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu – dospěl po provedeném dokazování k závěru, že pravidla pro přidělování „agendy INS“ nebyla porušena a přidělení insolvenční věci dlužníka k „senátu“ 41 INS soudce JUDr. Pavla Vosečka nebylo v rozporu se zákonem, ani s tehdy účinným rozvrhem práce insolvenčního soudu ze dne 16. prosince 2014. 4. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. ledna 2024, č. j. 33 ICm 515/2023, 104 VSPH 496/2023-137 (KSHK 41 INS 25787/2015), potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu I. výroku; v bodu II. výroku jej změnil tak, že se nevydává. 5. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 7, § 10, § 11, § 170 písm. f/ a § 289 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ustanovení § 229, § 234 odst. 1, § 235e odst. 2 a § 235f o. s. ř. a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – konstatoval, že žalobou pro zmatečnost je napadeno usnesení insolvenčního soudu, které bylo vydáno v rámci dohlédací činnosti a jímž byl insolvenčnímu správci udělen souhlas ke zpeněžení majetkové podstaty mimo dražbu. Proti takovému rozhodnutí není odvolání přípustné; nejde o konečné nebo meritorní rozhodnutí, a proto jej nelze napadnout ani žalobou pro zmatečnost. 6. Chybná forma rozhodnutí insolvenčního soudu (který o žalobě pro zmatečnost rozhodl rozsudkem namísto usnesení) je sice vadou, avšak nikoliv takovou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí. Odvolací soud rovněž dodal, že „v podání žaloby pro zmatečnost proti v pořadí dalšímu rozhodnutí insolvenčního soudu“ (jakož i dalším v žalobě neoznačeným rozhodnutím) spatřuje zneužití procesních práv dlužníka a jeho práva na soudní ochranu. 7. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník v celém rozsahu dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Konkrétně jde o otázku, zda rozhodnutí insolvenčního soudu, jímž byl insolvenčnímu správci udělen souhlas ke zpeněžení majetkové podstaty mimo dražbu a jež bylo vydáno v rámci jeho dohlédací činnosti, je konečným či meritorním rozhodnutím, které lze napadnout žalobou pro zmatečnost. 8. Podle dovolatele je rozhodnutí, které bylo vydáno v rámci dohlédací činnosti podle § 10 a § 11 insolvenčního zákona a jímž byl správci udělen souhlas ke zpeněžení majetkové podstaty mimo dražbu podle § 289 odst. 1 insolvenčního zákona, vzhledem ke své povaze rozhodnutím meritorním (či konečným); proto jej lze napadnout žalobou pro zmatečnost podle § 229 o. s. ř. 9. Dovolatel je nadto přesvědčen, že insolvenční řízení bylo přiděleno k vyřízení „senátu“ 41 INS v rozporu s rozvrhem práce a insolvenční soud tak byl při vydání napadeného rozhodnutí nesprávně obsazen. K tomu obsáhle argumentuje porušením svého práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, což podle něj vede ke zmatečnosti „celého insolvenčního řízení“. 10. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu. 11. Dovolatel napadá usnesení odvolacího soudu dovoláním v celém rozsahu, tedy i v rozsahu, v němž odvolací soud změnil bod II. výroku insolvenčního soudu o nákladech řízení tak, že se nevydává. Ve vztahu k tomuto (nákladovému) výroku však přípustnost dovolání vylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání v této části bez dalšího odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné. 12. Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání. 13. Již v usnesení ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, uveřejněném pod číslem 96/2011 (dále jen „R 96/2011") Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“), Nejvyšší soud vysvětlil, že rozhodnutími „ve věci samé“ jsou jednak tzv. statusová rozhodnutí insolvenčního soudu, tedy rozhodnutí, jež z pohledu režimu, jemuž jsou dlužníci podrobováni v insolvenčním řízení, vede ke změně jejich právního postavení v tomto řízení, jednak rozhodnutí, jimiž je konečným způsobem rozdělován mezi věřitele dlužníkův majetek (jimiž jsou konečným způsobem uspokojovány pohledávky dlužníkových věřitelů), jakož i rozhodnutí, jimiž je předtím (před konečným uspokojením pohledávek dlužníkových věřitelů) uzavírán proces zpeněžování majetkové podstaty dlužníka. 14. Do první z výše označených kategorií rozhodnutí insolvenčního soudu ve věci samé tak patří především rozhodnutí o úpadku (§ 136 insolvenčního zákona), rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu (§ 143 insolvenčního zákona), rozhodnutí o tom, že dlužník není v úpadku, včetně rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vydání takového rozhodnutí (§ 158 insolvenčního zákona), rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, jímž se ve smyslu § 4 odst. 2 insolvenčního zákona rozumí rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka (a to i v těch případech, kdy dochází ke změně způsobu řešení úpadku ze sanačního na likvidační v režimu úprav obsažených v § 363 a § 418 insolvenčního zákona), rozhodnutí o povolení reorganizace a rozhodnutí, jímž se návrh na povolení reorganizace zamítá, rozhodnutí o povolení oddlužení a rozhodnutí, jímž se návrh na povolení oddlužení zamítá, dále [v mezích jednotlivých (přijatých) způsobů řešení úpadku] usnesení o schválení konečné zprávy a vyúčtování odměny a výdajů insolvenčního správce (§ 304 insolvenčního zákona), rozvrhové usnesení (§ 306 insolvenčního zákona) včetně usnesení o povolení částečného rozvrhu (§ 301 insolvenčního zákona) a dalšího rozvrhového usnesení (§ 307 insolvenčního zákona), usnesení o zrušení konkursu a o zamítnutí návrhu na vydání takového usnesení (§ 308 insolvenčního zákona), usnesení o schválení reorganizačního plánu (§ 348 insolvenčního zákona), rozhodnutí o zamítnutí reorganizačního plánu (§ 351 insolvenčního zákona), usnesení o schválení oddlužení (§ 406 insolvenčního zákona) a usnesení o neschválení oddlužení (§ 405 insolvenčního zákona), usnesení o osvobození dlužníka od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení (§ 414 insolvenčního zákona) a usnesení, jímž se návrh na vydání takového rozhodnutí zamítá, jakož i usnesení o odnětí přiznaného osvobození (§ 417 insolvenčního zákona) a usnesení, jímž se návrh na vydání takového rozhodnutí zamítá. K tomu srov. opět R 96/2011. 15. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu dále ustáleně dovozuje, že se insolvenční řízení člení na několik relativně samostatných částí. Jednotlivé fáze řízení se zpravidla uzavírají rozho