3 Tdo 278/2024

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 56 T 10/2022, byl obviněný T. K. uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), spáchaným skutkem pod bodem I. skutkové věty, jednak zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, spáchaným skutkem pod bodem II. skutkové věty, kterých se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že poté, co došlo k vyvrcholení dlouhodobě poruchového a násilného soužití obžalovaného s poškozenou H. L.,

Za uvedené trestné činy byl jmenovaný obviněný odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to v rozsudku blíže specifikované plynové pistole. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), bylo rovněž obviněnému uloženo nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 3 841 Kč a poškozené H. L. nemajetkovou újmu v podobě bolestného ve výši 138 883 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená H. L. odkázána s nárokem na náhradu nemajetkové újmy v podobě přiměřeného zadostiučinění v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal odvolání obviněný a v jeho neprospěch proti výrokům o vině i trestu též státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 2 To 29/2023, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) a f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného T. K. uznal vinným jednak zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku (skutek pod bodem I. skutkové věty), jednak zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (skutek pod bodem II. skutkové věty), kterých se podle závěrů soudu druhého stupně dopustil tím, že

Za to byl obviněný T. K. odvolacím soudem odsouzen podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to v rozsudku blíže specifikované plynové pistole. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rovněž obviněnému uloženo nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 3 841 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená H. L. odkázána s nárokem na náhradu nemajetkové újmy v podobě bolestného a přiměřeného zadostiučinění v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 256 tr. ř. pak soud druhého stupně odvolání státní zástupkyně zamítl.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 2 To 29/2023, podal dovolání obviněný T. K. a v jeho neprospěch i nejvyšší státní zástupce.

Obviněný T. K. opřel své dovolání o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

V souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil námitku, kterou poukázal na to, že je dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, pokud jde o trestný čin znásilnění podle § 185 tr. zákoníku. Trvá na tom, že se daného činu nedopustil. Poukazuje na to, že spáchání tohoto skutku bylo prokázáno toliko výpovědí poškozené, jejíž věrohodnost je však diskutabilní. Z provedených znaleckých posudků k osobnosti poškozené L. vyplynulo, že poškozená je premorbidní úzkostně laděná osoba s tendencí ke zneužívání návykových látek. Obviněný nadto poukazuje na komunikaci s poškozenou, v níž obviněný uvádí, že se poškozené omlouvá za facku a popírá znásilnění s tím, že nechápe, proč něco takového poškozená uvádí. Tato komunikace byla provedena v hlavním líčení soudem prvního stupně, který ji však vyhodnotil tak, že obviněný nepopřel skutek znásilnění. Soud prvního stupně se tak dopustil deformace důkazu a odvolací soud tento skutkový závěr aproboval. Obviněný namítá, že není-li skutkový stav dostatečně zjištěn, soudy jsou povinny postupovat v souladu s principem in dubio pro reo, který je odvozen od zásady presumpce neviny. Uzavírá, že je dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, kdy skutkové závěry nevyplývají z provedeného dokazování. Nadto se soud prvního stupně dopustil nepřípustné deformace důkazu, což aproboval i odvolací soud, aniž by se námitkami obviněného v tomto ohledu blíže zabýval. Postup soudu prvního stupně a odvolacího soudu lze označit za rozporný s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Zbývající část dovolací argumentace obviněný zaměřil proti výměře trestu odnětí svobody, kterou považuje za nepřiměřenou. Opřel ji přitom o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V prvé řadě má za to, že odvolací soud se dopustil porušení zákazu dvojího přičítání. Poukazuje na to, že byl uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku. Znakem objektivní stránky tohoto přečinu je následek, který musí být v příčinné souvislosti s jednáním pachatele. Tímto následkem je v případě poškozené L. jednak vznik posttraumatické stresové poruchy, která však nemá charakter tzv. těžké újmy na zdraví, a jednak fyzická zranění, která poškozená utržila při napadení obviněným, a to ve formě podlitin a zlomeného nosu. Nicméně odvolací soud tuto skutečnost, která je základním znakem skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, znovu zmínil jako tzv. přitěžující okolnost při ukládání trestu, když uvedl, že je potřeba i jako přitěžující okolnost vzít v úvahu zdravotní stav poškozené, tedy způsobenou posttraumatickou stresovou poruchu, byť nedosahovala těžké újmy na zdraví. Porušení zákazu dvojího přičítání v tomto případě (u základní skutkové podstaty) spočívá v tom, že odvolací soud právě o tento argument, tj. o tuto přitěžující okolnost, opřel svou argumentaci, proč nemůže obviněnému uložit trest podmíněně odložený.

V rámci druhého okruhu námitek zaměřených proti výroku o trestu obviněný poukázal na to, že odvolací soud se nevypořádal s jeho argumentací týkající se dopadu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody na nezletilé děti obviněného, které jsou na něj odkázány výživou. Podle obviněného jsou přitom dány důvody pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod spodní hranici zákonné trestní sazby podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, což by umožňovalo uložení trestu nespojeného s přímým výkonem. Obviněný v podaném dovolání poukázal na zásadu subsidiarity trestních sankcí, jakož i na to, že se velmi výrazně podílí na péči o svého nezletilého syna AAAAA (pseudonym), který k němu má vybudován silný pozitivní vztah. Tento vztah se od doby podání odvolání ještě více zpevnil a zesílil, neboť obviněný žije ve společné domácnosti se svým synem AAAAA (nar. XY), jeho matkou, N. K., a s druhým společným synem BBBBB (pseudonym) (nar. XY). Obviněný je jediným živitelem dětí i manželky, která je momentálně na rodičovské dovolené a pobírá rodičovský příspěvek ve výši 13 000 Kč. Obviněný jakožto jediný živitel rodiny vydělává jako průměrnou čistou měsíční mzdu částku ve výši přibližně 60 000 Kč. Bude-li obviněný vykonávat uložený trest jako nepodmíněný, ztratí jeho manželka a dvě nezletilé děti jediného živitele, nadto ztratí i bydlení, neboť s měsíční částkou rodičovského příspěvku nebude manželka obviněného schopna zaplatit měsíční nájemné ve výši 20 237 Kč. Výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody tedy rozhodně nebude plnit svůj účel a nebude naplněno taktéž kritérium nejlepšího zájmu dítěte. Stabilní rodinné zázemí, které nyní obviněný má, je navíc výrazným individuálně preventivním faktorem a vede k řádnému životu. Naproti tomu výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody, který povede k rozpadu rodiny obviněného, je faktorem kriminogenním a je v rozporu s koncepcí a účelem trestu. Velmi výrazné narušení pout v rámci rodiny (či dokonce v případě obviněného i rozpad rodinné domácnosti) je pak při dlouhodobém výkonu trestu odnětí svobody samozřejmým následkem. V této souvislosti obviněný poukázal na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva týkající se otázky nejlepšího zájmu dítěte, jakož i na to, že pokud by mu byl uložen trest odnětí svobody s podmíněným odkladem za současného stanovení zkušební doby, obviněný by za takové situace samozřejmě souhlasil a rád by přijal současné uložení přiměřených omezení a povinností. Obviněný ostatně i ve svém volném čase vykonává veřejně prospěšnou aktivitu spočívající v pomoci Domovu pro zrakově postižené. Má za to, že opomenutím této námitky ústavně právního charakteru odvolací soud založil nepřezkoumatelnost svého rozsudku ve výroku o uloženém trestu, čímž porušil právo obviněného na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout, popř. aby jej sám zprostil obžaloby pro skutek pod bodem II. a za skutek pod bodem I. mu uložil trest podmíněně odložený za současného stanovení zkušební doby a případně dalších opatření. S ohledem na to, že nástupem do výkonu trestu mu hrozí závažná újma především v podobě rozpadu rodinné domácnosti, kdy jeho děti a manželka přijdou fakticky o veškerý zdroj příjmů, navrhl rovněž, aby Nejvyšší soud podle § 265h odst. 3 tr. ř. odložil, případně přerušil již nastoupený výkon trestu odnětí svobody.

Pokud jde o dovolání nejvyššího státního zástupce, ten své dovolání opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř.

Pokud jde o právní kvalifikaci zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, není podle nejvyššího státního zástupce možné iniciovat, aby byl obviněný pro jednání od prosince 2019 do 16. 2. 2021 za týrání poškozené nově stíhán, neboť pravomocným odsouzením v této věci byla založena překážka věci pravomocně rozhodnuté. Za nesprávnou je třeba považovat též právní kvalifikaci jednání obviněného jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť spočívalo v násilném odejmutí mobilního telefonu poškozené a mělo tak být právně kvalifikováno jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jak o tom svědčí zavedená judikaturní praxe. Nejvyšší státní zástupce připomněl, že trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku je trestným činem trvajícím, pro který je typické jeho souvislé páchání nerozpadající se do dílčích útoků. Právě takovým souvislým pácháním je založen znak týrání, které představuje vyvolání a udržování stavu vnímaného poškozeným jako v zásadě setrvalý stav negativních pocitů, vnitřní nepohody a obav, byť tento stav může být vyvolán dílčími konkrétními jednáními obviněného (pachatele) udržujícími či prodlužujícími tento setrvalý stav, a to až do okamžiku jeho ukončení. Z pohledu trestního práva hmotného je významné, zda popis skutkových okolností, jak je obsažen v rozhodnutích soudů obou stupňů, zakládá spolu s prokázanými skutkovými okolnostmi, byť nebyly výslovně vyjádřeny ve skutkové větě, jeden skutek. Z hlediska trestního práva procesního má vyřešení uvedené otázky ten význam, že v případě, kdy by se jednalo pouze o jeden skutek, vznikla by na základě pravomocného rozhodnutí o jeho dílčí části překážka věci rozhodnuté. V takovém případě by již nebylo možné obviněného pro veškeré prokázané jednání dále stíhat, jak odvolací soud dovozoval. Je třeba zdůraznit, že o jednom skutku může být zásadně vedeno jediné řízení a může být rozhodnuto pouze jednou (princip ne bis in idem).

O tom, kdy se jedná o jeden skutek a kdy o více skutků, obvykle nevyvstávají žádné pochybnosti. Pro takové posouzení je rozhodující správné vymezení pojmu skutku a určení, kdy jednání pachatele tvoří jeden skutek a kdy jde o více skutků. Trestní řád explicitně neobsahuje pojmy „skutek“, „jednota skutku“ nebo „totožnost skutku“ a jejich vymezení ponechává teorii trestního práva hmotného a judikatuře. Pojem skutku je teoreticky vymezen jako událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka. Za jeden skutek lze přitom považovat všechny ty projevy pachatelovy vůle, které jsou příčinou následku významného z hlediska trestního práva, pokud jsou zahrnuty zaviněním. Pojem totožnost skutku je institutem procesním a vyjadřuje pravidlo, že soud může rozhodnout jen o skutku, pro který byla podána obžaloba, přičemž obžaloba může být podána jen pro skutek, pro který bylo řádně zahájeno trestní stíhání. Totožnost skutku je zachována za předpokladu, že a) je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, b) je úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, c) jednání nebo následek (nebo obojí) jsou alespoň částečně shodné, shoda ovšem musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek. Právní teorie a soudní praxe tedy nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobní znělce a posléze ve výroku rozhodnutí soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při soudním projednávání věci. Za jediný skutek z hlediska trestního práva hmotného se považují též pokračování v trestném činu, trestný čin hromadný a trestný čin trvající, přičemž právě jako příklad trestného činu trvajícího označil velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu usnesení sp. zn. 15 Tdo 887/2014 právě trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku. V literatuře i aplikační praxi se hovoří o tzv. zastřešujícím trestném činu, který „překrývá“ jiné trestné činy, které by jinak mohly být spáchány samostatnými skutky, ale v daném specifickém případě se stávají součástí onoho zastřešujícího trestného činu, který je spojuje ve skutek jediný. To může být i případ týrání jako dlouhodobého zlého nakládání s obětí.

K překrývání několika různých trestných činů došlo podle nejvyššího státního zástupce i v nyní předkládané věci. Na základě provedeného dokazování bylo prokázáno, že v období od prosince 2019 do 16. 2. 2021 obviněný naplňoval na stejném místě násilným jednáním znaky několika trestných činů, tedy měl porušovat více různých zájmů chráněných trestním zákoníkem – zájem na ochraně osoby žijící ve společně obývaném bytě (resp. obydlí), zájem na ochraně zdraví, osobní svobodě, ochraně majetku a právu svobodně se rozhodovat o pohlavním životě. Je zřejmé, že součástí zlého nakládání obviněného s poškozenou byly i úmyslné útoky proti ní, které naplňují znaky dalších trestných činů, tedy ublížení na zdraví, znásilnění a loupeže. Právě tyto trestné činy se staly součástí delší dobu trvajícího týrání a tvoří s ním jediný skutek.

Z uvedeného je podle nejvyššího státního zástupce zřejmé, že nyní napadený rozsudek odvolacího soudu jednoznačně založil překážku věci pravomocně rozhodnuté pro případné úvahy, že by obviněný naplnil též znaky uvažovaného zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Pro takový skutek by již nebylo možné trestní stíhání znovu zahájit. V souvislosti se založením překážky věci rozhodnuté nejvyšší státní zástupce poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1369/2021, v němž dovolací soud dospěl k závěru, že byl-li pachatel v minulosti zproštěn obžaloby pro skutek spočívající v tom, že měl v rámci jednoho incidentu dne 10. 3. 2019 fyzicky napadnout poškozenou a způsobit jí zranění, tak dané rozhodnutí fakticky znemožňuje odsouzení pachatele pro dlouhodobé domácí násilí, jehož se na téže poškozené měl dopouštět od roku 2015 do poloviny dubna 2019. V daném rozhodnutí se Nejvyšší soud podrobně zabýval otázkou totožnosti skutku a zdůraznil, že trestní stíhání se vede o skutku, nikoli o jeho popisu, a že popis skutku může doznat i významných změn, aniž by tím totožnost skutku byla dotčena. Dále konstatoval, že v jednočinném souběhu s trvajícím trestným činem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku mohou být spáchány některé další trestné činy, neboť trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku je tzv. zastřešujícím ve vztahu k oněm dalším, které překrývá a spojuje ve skutek jediný.

Aplikováno na předkládanou věc, bylo podle nejvyššího státního zástupce namístě, aby soudy přistoupily k doplnění popisu skutku obviněného o relevantní prokázané skutečnosti týkající se delší dobu trvajícího zlého nakládání s poškozenou, přičemž by se jednalo o jeden souvislý skutek, v němž by bylo zachyceno i časově předcházející vztahové násilí, jehož součástí byla i konkrétní dvě výše popsaná jednání, pro něž byl obviněný odsouzen. Takový posun v popisu skutku by přitom nemohl být pro obviněného překvapivý, neboť této změny se státní zástupkyně domáhala již v závěrečné řeči v hlavním líčení a následně v podaném odvolání. Přitom je významné, že naplnění znaků týrání poškozené obviněným lze dovodit ze skutkových zjištění soudů. Z dokazování totiž vyplynulo, že skutky, pro které byl obviněný odsouzen, představovaly vyvrcholení poruchového vztahu mezi obviněným a poškozenou, neboť jejich vztah naplňoval veškeré atributy jednostranného domácího násilí. Vyplývá to nejen z výpovědi samotné poškozené, ale i jejích kamarádek, konkrétně M. A. a K. W., rovněž ze znaleckých posudků, výpovědí znalců v hlavním líčení, z nahrávek komunikace mezi obviněným a poškozenou, stejně tak jako z jejich SMS komunikace. Byť poškozená nebyla ve vztahu, pokud jde o projevy agresivity, zcela pasivní, neboť si vždy nenechala líbit útoky vůči své osobě, je zjevné, že to byl zejména obviněný, kdo se ve vztahu choval násilně (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2018, sp. zn. 11 Tdo 82/2018). Poškozená jednoznačně jednání obviněného snášela úkorně a měla z něho strach. Vztah mezi obviněným a poškozenou vykazuje zřejmé rysy domácího násilí, tedy plíživý nástup poruchového chování, střídající se cykly napětí, eskalace a udobřování. Podle slov poškozené násilí ze strany obviněného gradovalo, nejprve se jednalo o facky, poslední rok to byly i pěsti. Jestliže obviněný po poškozené házel kmeny ze stromu, bil ji páskem, několikrát ji shodil záměrně ze schodů v bytě, neustále ji kontroloval, omezoval ji v kontaktech s rodinou a přáteli, nutil ji k pro ni nepříjemným sexuálním praktikám, vyhazoval ji z bytu nebo ji v bytě zamkl, jde jednoznačně o projevy týrání v trestněprávním smyslu, které vygradovalo jednáním obviněného ze dne 16. 2. 2021.

Za nesprávnou je podle nejvyššího státního zástupce možné označit rovněž právní kvalifikaci jednání obviněného jakožto zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Uvedenou právní kvalifikaci podpořil odvolací soud argumentací, že obviněný nechtěl mobilní telefon poškozené, ale chtěl se pouze dostat k jeho obsahu. Dovodil tak, že obviněnému nešlo o zmocnění se věci jako takové, ale o přístup k obsahu mobilního telefonu, jehož se domáhal za použití pohrůžky násilí.

S touto argumentací nejvyšší státní zástupce nesouhlasí. Je toho názoru, že obviněný nepožadoval pod pohrůžkou násilí, aby mu poškozená zpřístupnila telefon, který by již měl ve své dispozici. Obviněný chtěl, aby mu poškozená telefon vydala a sdělila mu heslo, aby s ním mohl sám manipulovat a zkontrolovat jeho obsah. Vzhledem k tomu, že mobilní telefon byl v dispozici poškozené, je jednoznačné, že se mohl s jeho obsahem seznámit pouze tak, že jej od poškozené, která mu jej odmítla vydat, získá. K tomu nejvyšší státní zástupce odkázal na judikaturu, podle které v případě trestného činu loupeže podle § 173 tr. zákoníku jde o užití násilí, popř. pohrůžky bezprostředního násilí, které jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci, přičemž je zcela nerozhodné, co pachatel následovně s danou věcí udělá, tedy jestli si ji přisvojí, zničí, převede na jiného, přechodně ji užívá, vrátí poškozenému apod. Stejně tak je i nerozhodné, co bylo pohnutkou pro loupežné jednání. V zásadě podobná situace byla řešena v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2017, sp. zn. 4 Tdo 807/2017. V citované věci pachatel vytrhl poškozené z ruky mobilní telefon, který pevně držela, aby zjistil, s kým hovořila, a z místa odešel. Motivem jeho konání byla žárlivost, stejně jako v nyní předkládané věci. Nejvyšší soud se postavil jednoznačně na stanovisko, že pokud se mobilní telefon dostal do dispozice pachatele v důsledku násilného jednání, došlo k naplnění subjektivní i objektivní stránky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Zdůraznil, že byl prokázán úmysl pachatele zmocnit se za pomoci násilí mobilního telefonu poškozené, přičemž sám pachatel přiznal, že jeho pohnutkou byla kontrola mobilu poškozené z důvodu jeho žárlivosti na jiného muže. Obdobnou skutkovou situaci řešil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 3 Tdo 64/2018. V této trestní věci bylo jako trestný čin loupeže podle § 173 tr. zákoníku vyhodnoceno jednání pachatele, který v hádce stáhl násilím manželce zásnubní prsten, který zahodil s tím, že si ho nezaslouží. I v tomto případě Nejvyšší soud konstatoval, že v průběhu řízení byl bez jakýchkoliv pochybností prokázán úmysl pachatele zmocnit se za pomoci násilí zásnubního prstenu poškozené, neboť uvedl, že jeho pohnutkou bylo vyjádřit nespokojenost v manželství a kritiku vůči manželce. Poškozenou ale zcela zbavil dispozice s jejím zásnubním prstenem, který jí násilím stáhl z ruky. Ani pohnutka pachatele demonstrovat svoji manželskou nespokojenost podle Nejvyššího soudu nemohla zpochybnit loupežný úmysl pachatele. Nejvyšší soud zdůraznil, že je irelevantní, jak chtěl pachatel se zásnubním prstenem dále naložit, respektive jak s ním naložil, neboť určující je, že zásnubní prsten se dostal do jeho dispozice v důsledku násilného jednání, čímž došlo k naplnění subjektivní i objektivní stránky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Obdobně je možné poukázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. 4 Tdo 835/2020, a ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1416/2017. Jednání naplňující skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle § 173 tr. zákoníku směřuje primárně vůči svobodě jednotlivce v rozhodování ohledně toho, jak naloží s věcí, jíž se chce pachatel násilím nebo pod pohrůžkou bezprostředního násilí zmocnit.

V nyní posuzované věci poškozená vypověděla, že hádka vypukla kvůli telefonu. Obviněný chtěl, aby mu poškozená dala telefon, neboť chtěl vědět, co v něm má, jestli si s někým nedopisuje. Když mu ho odmítla vydat, hodila s ním na zem a nechtěla mu dát heslo, tak poškozené dal facku, začal ji bít, dokonce i páskem, s cílem, aby mu telefon dala. V průběhu výpovědi poškozená opakovaně uvedla, že se s obviněným hádali o telefon a on jí vyhrožoval, že jí ho rozbije. V uvedené souvislosti nejvyšší státní zástupce poukázal na poněkud zmatený popis skutku, neboť násilné jednání obviněného vůči poškozené s cílem, aby mu vydala mobilní telefon, je obsaženo i v popisu skutku v bodě II. Tato okolnost však podle něj jen posiluje závěr, že se jednalo o jediný skutek na terénu vztahového násilí.

Závěrem svého dovolání nejvyšší státní zástupce shrnul, že dílčí fyzické ataky obviněného vůči poškozené měly být považovány za součást zlého nakládání s poškozenou ve smyslu týrání podle § 199 tr. zákoníku, neboť období, kdy mělo docházet ke zlému nakládání, zahrnovalo i dobu, kdy došlo ke dvěma nejzávažnějším útokům, které byly jinak soudy chybně posouzeny samostatně. Odvolací soud dospěl tedy k nesprávnému právnímu závěru, pokud odmítl přistoupit k právní kvalifikaci jednání obviněného též jako zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Stejně tak odvolací soud pochybil, pokud násilné odebrání mobilního telefonu poškozené právně kvalifikoval jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, nikoli jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Jednání obviněného tedy odvolací soud jednak sám nesprávně právně posoudil, přičemž zároveň i nesprávně zamítl podané odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, třebaže obdobnou vadou trpěl již rozsudek soudu prvního stupně. Své rozhodnutí tak odvolací soud zatížil jednak vadou odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jednak dovolacímu důvodu podle § 265b odst. m) tr. ř. s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud oba rozsudky soudů nižších stupňů zrušil, stejně jako i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Vyjádřil přitom souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodováno ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).

Státní zástupkyně má za to, že obviněný označil dovolací důvody řádně, avšak jím uplatněná dovolací argumentace odpovídá pouze dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil ve variantě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a to u skutku označeného v rozsudku odvolacího soudu pod bodem II., který byl právně kvalifikován jako zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Námitky obviněného vůči přiměřenosti uloženého trestu podle ní naopak pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. podřadit nelze.

Pokud námitky obviněného spočívají ve zpochybnění důkazů a skutkových zjištění soudů v případě skutku právně kvalifikovaného jako zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, je podle státní zástupkyně třeba zdůraznit, že mezi skutkovými zjištěními Vrchního soudu v Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není žádný, a to ani zjevný (extrémní) rozpor. Skutková zjištění soudů naopak mají v provedených důkazech potřebnou oporu a logicky z nich vyplývají. Základním usvědčujícím důkazem byla logicky výpověď poškozené H. L. Ta popsala podrobně nejen jednání obviněného, ale i okolnosti, za nichž k němu došlo. Soudy hodnotily svědeckou výpověď poškozené velmi obezřetně a vycházely při tom ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, který vypracovali znalkyně MUDr. Dana Dufková a znalec PhDr. Josef Pavlát. Tímto znaleckým posudkem byly objasněny jak osobní vlastnosti poškozené pro posouzení věrohodnosti jejího tvrzení, tak i její způsobilost vnímat, uchovat v paměti a reprodukovat prožité události. Je třeba zdůraznit, že výpověď poškozené L. není důkazem osamoceným, neboť na vinu obviněného je možné usuzovat i z výpovědi svědka M. Š., který se s poškozenou dne 16. 2. 2021 bezprostředně setkal. O vině obviněného vypovídá i jeho komunikace s poškozenou. Po důkladném zhodnocení osoby poškozené a její výpovědi tedy dospěl soud k přesvědčivému závěru, že její usvědčující výpověď je věrohodná, což je v souladu také s tím, že pokud bylo možné ověřit dílčí tvrzení poškozené jinými důkazy, ukázala se jejich pravdivost. Jestliže poškozená v rámci opakovaných výpovědí modifikovala obsah své výpovědi, bylo to ve prospěch obviněného, což však odpovídá jejímu profilu oběti domácího násilí. Je zřejmé, že důkazy byly hodnoceny v souladu s jejich obsahem a že nedošlo k žádné deformaci důkazů, neboť ty byly hodnoceny metodou, kterou vyžaduje trestní řád v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Hodnotící úvahy byly přitom soudem srozumitelně a logicky přijatelně vysvětleny. Pro tento případ tedy není důvod pro zásah do skutkových zjištění, která se stala podkladem výroku o vině zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněným namítaný zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů by totiž mohl být identifikován pouze tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla opakem toho, co je obsahem důkazů anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Z výše uvedeného je ale zřejmé, že o takový případ se v posuzované věci nejedná.

Pokud jde o námitky obviněného proti výroku o trestu, státní zástupkyně má za to, že námitka nepřiměřenosti uloženého trestu neodpovídá žádnému ze zákonem stanovených důvodů dovolání. Zásah Nejvyššího soudu by mohl být v případě uloženého trestu možný pouze výjimečně, pokud by takový trest vykazoval výrazné ústavně právní nedostatky. Takové pochybení ale ve věci obviněného dovodit nelze. Pokud obviněný v dovolání upozorňuje na dopad uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody na péči zejména o nezletilého syna AAAAA i syna BBBBB, poukazuje tím na nejlepší zájem dítěte jako důvod pro neuložení tohoto druhu trestu. V této souvislosti státní zástupkyně poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19, který se zabývá otázkou zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody. Uložení trestu odnětí svobody rodiči nezletilého dítěte je možné zařadit do třetí kategorie právních řízení z hlediska článku 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, kam spadají řízení, jejichž účelem není přímo zasáhnout do právního postavení dítěte, ale které mají na dítě zprostředkovaný právní dopad, neboť jejich výsledek je nutně a nepominutelně spojen s navazující změnou právního postavení dítěte. Povinnost zohledňovat nejlepší zájem dítěte však nemůže být neomezená. Veřejný zájem na ochraně společnosti před trestnou činností zpravidla může převážit nad nejlepším zájmem dítěte, nejsou-li v konkrétním případě specifické okolnosti, které by významněji zvyšovaly negativní dopad odsouzení rodiče k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dítě v porovnání s jinými případy. Povinnost obviněného nezletilé děti vychovávat a vyživovat bez dalšího nedosahuje na ony specifické okolnosti, ale je spíše projevem uvedeného základního pravidla. Ačkoliv je tedy trest odnětí svobody prostředkem ultima ratio v systému trestů, je-li jeho uložení nevyhnutelné, veřejný zájem na ochraně společnosti je v takovém případě značný a zpravidla tedy může převážit nad nejlepším zájmem dítěte. Byť odvolací soud rodinnou situaci obviněného výslovně v rámci úvah o uložení trestu nezmiňuje, nelze to označit za vadu, neboť rodinná situace obviněného nevykazuje žádné výjimečné skutečnosti, na které by bylo třeba výrazněji reagovat. Je sice možné připustit, že odvolací soud mohl uvedenou okolnost ve svém rozhodnutí zmínit, na druhou stranu je třeba vyzdvihnout, že se Vrchní soud v Praze individualizací trestu ve vztahu k osobě obviněného zabýval a v odůvodnění rozhodnutí vysvětlil odpovídajícím způsobem, které skutečnosti vzal v úvahu při stanovení druhu a výměry trestu, který již ukládal s ohledem na změnu právní kvalifikace v jiné sazbě než soud prvního stupně. V této souvislosti zmínil bezúhonnost obviněného, přičemž na druhou stranu musel přihlédnout k tomu, že obviněný spáchal více trestných činů, a to typově závažných.

V rámci výroku o trestu nedošlo podle státní zástupkyně ani k porušení zásady zákazu dvojího přičítání téže okolnosti k tíži pachatele. Uvedená zásada je konkretizována v ustanovení § 39 odst. 4 tr. zákoníku, ve kterém je vyjádřeno, že k okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, včetně okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující nebo přitěžující. Dosah zásady zákazu dvojího přičítání se přitom omezuje pouze na jednu a tutéž skutečnost existující v intenzitě minimálně potřebné k naplnění určitého znaku skutkové podstaty. Není proto v rozporu s touto zásadou přičítání jedné a téže skutečnosti, aby při ukládání trestu v rámci zákonné sankce bylo přihlédnuto k intenzitě, s jakou je v konkrétním případě znak trestného činu naplněn. V posuzované trestní věci je zřejmé, že poškozená utrpěla újmu na zdraví v oblasti fyzické, ale i psychické, přičemž každá z nich by odůvodňovala aplikaci přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Právě z důvodu intenzity naplnění znaku ublížení na zdraví mohl soud k uvedené skutečnosti přihlédnout v rámci výroku o trestu.

Z uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Vyjádřila přitom souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodováno ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

K dovolání nejvyššího státního zástupce se vyjádřil obviněný.

Obviněný nesouhlasí s argumentací nejvyššího státního zástupce týkající se trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku. Nejvyšší státní zástupce podle něj ve svém pojednání opomněl skutečnost, že byť již od roku 2019 mohlo docházet k různým výpadům obviněného vůči poškozené, a svědci se o těchto okolnostech při svých výsleších i vyjadřovali ve svých výpovědích (někteří zcela popřeli, že by mělo k jakýmkoliv útokům ze strany obviněného vůči poškozené docházet, resp. neměli o takových útocích žádnou povědomost), vzhledem k tomu, že obviněnému pro tento časový úsek nebylo sděleno obvinění, tj. nebylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro jednání, které se mělo odehrávat v časovém úseku od roku 2019 do dne 16. 2. 2021, v důsledku čehož nebyl ani obžalován z jednání, k nimž mělo údajně docházet v tomto časovém úseku, a tudíž nebylo k tomuto časovému úseku ani vedeno podrobné dokazování, je pro posuzovanou trestní věc uvedená polemika nejvyššího státního zástupce zcela bezpředmětná. Totožnost skutku by zcela jednoznačně nebyla dodržena, měl-li by obviněný být v rámci této trestní věci uznán vinným jednáním, z něhož nebyl obviněn, natož obžalován. Případná změna právní kvalifikace (na trestný čin podle § 199 tr. zákoníku) nemůže nikterak ospravedlnit rozšíření časového úseku, kdy se měl obviněný dopouštět trestné činnosti. Poukazuje-li nejvyšší státní zástupce na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 7 Tdo 1369/2021, není toto srovnání přiléhavé. V citované věci proběhlo dokazování k celému časovému úseku, v němž se měl obviněný dopouštět trestné činnosti podle § 199 tr. zákoníku (a zároveň jednoho, tzv. zastřešujícího, útoku, který byl v jiném řízení kvalifikován podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku). Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí uvedl, že v obou trestních řízeních bylo projednáváno fakticky shodné jednání, páchané v téže době a na témže místě, které podle podaných obžalob (resp. obžaloby a návrhu na potrestání) mělo naplňovat znaky trvajícího trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a zároveň jeho konkrétní složka znaky přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Odhlédne-li se tedy od skutečnosti, že k údajnému domácímu násilí, na které opakovaně poukazuje státní zastupitelství, mělo docházet již od roku 2019 a k němuž nebylo jakkoliv vedeno dokazování, je nutno především zdůraznit, že byl prokázán důvod, proč se obviněný měl dopustit na poškozené útoku, jenž byl kvalifikován jako ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, který má podle státního zastupitelství představovat onen tzv. zastřešující trestný čin v rámci soustavně páchaného domácího násilí. Předmětný konkrétní útok ze dne 16. 2. 2021 měl jasný důvod, a to ten, že poškozená poskytla tzv. eskortní sexuální služby a obviněnému to samozřejmě vadilo. Předmětný den došlo k partnerské roztržce z toho důvodu, že poškozená popřela, že by dne předchozího opět sexuální služby za úplatu poskytla, ačkoliv obviněný byl přesvědčen o opaku. Tento konkrétní důvod byl tedy příčinou útoku, z něhož byl obviněný uznán vinným v této trestní věci a z podstaty věci ani tento konkrétní útok ze specifického důvodu nemůže být „součástí“ trvajícího trestného činu domácího násilí. Obviněný tak podotýká, že se rozhodně, byť soužití mezi ním a poškozenou bylo turbulentní, domácího násilí vůči ní nedopouštěl (a k tomuto nebylo ani vedeno dokazování, resp. z dokazování nevyplynulo nic, co by mohlo tuto právní kvalifikaci přesvědčivě podpořit), a útok, pro nějž byl shledán pravomocně vinným, byl útokem ojedinělým a vycházel z konkrétních skutkových okolností, které nastaly den před spácháním tohoto skutku.

Obviněný se s nejvyšším státním zástupcem neztotožňuje ani pokud jde o právní posouzení jeho jednání jako trestného činu loupeže podle § 173 tr. zákoníku. Pokud nejvyšší státní zástupce v této souvislosti argumentuje usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 807/2017, ve kterém Nejvyšší soud definoval skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle § 173 tr. zákoníku, má obviněný za to, že v citované věci byly jiné skutkové okolnosti, když v citované věci pachatel vytrhl poškozené mobil z ruky při telefonování zezadu, tato tudíž vůbec neměla ponětí o tom, že jí bude mobil odcizen. V citované věci tedy ani nemohla přicházet v úvahu právní kvalifikace vydírání podle § 175 tr. zákoníku, nýbrž bylo polemizováno, zda se nejedná o trestný čin krádeže podle § 205 tr. zákoníku (kde je nadto objektem toliko majetek, nikoliv osobní svoboda jako u vydírání). Ve věci zmíněné nejvyšším státním zástupcem byl klíčovým faktorem pro právní kvalifikaci prvek násilného odnětí věci, který jednoznačně neumožňoval právní kvalifikaci podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. O stejnou situaci se jedná i v případě nejvyšším státním zástupcem zmiňovaného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 64/2018, kde rovněž došlo k přímé konfrontaci mezi pachatelem a poškozenou bez toho, aby došlo k předchozí výhružce anebo násilnému jednání za účelem, aby poškozená určitým způsobem jednala. Právní kvalifikace trestného činu vydírání tedy ani zde nepřichází v úvahu. Naproti tomu v nyní posuzované věci nebyla tato právní otázka vůbec předmětem diskuse, nebyla hodnotícím kritériem. Obviněný se z hlediska právní kvalifikace jednání, kdy obviněný: „… chtěl její telefon, aby si mohl přečíst její komunikaci – říkal, že ji vyhodí z bytu, když mu telefon nezpřístupní, přičemž telefon vzal a říkal, že jí ho narve do zadku a následně jí ho rval do pusy ….“ domnívá, že neprojevil tzv. loupežný úmysl vůči mobilu poškozené, jeho cílem nebylo získat mobil jakožto věc určité materiální hodnoty, nýbrž jednal za tím účelem, aby získal informace v mobilu uložené. Jednal za účelem, aby poškozená něco konala, konkrétně aby konala to, že mu sdělí PIN, resp. sama mobil „otevře“. Objektem útoku byla jednoznačně toliko svoboda poškozené, nikoliv taktéž majetek poškozené, tj. její mobil, jako je tomu v případě spáchání trestného činu loupeže. Mobil byl pouze prostředkem k získání informací, stejně tak by obviněný mohl postupoval tehdy, kdyby poškozená zprávy v mobilu uložené vůbec neměla, nýbrž by jen byla obviněným nucena reprodukovat ústně komunikaci s dalšími osobami, resp. by byla takto nucena vydat např. dopisy někde ukryté. Skutečnost, že mobil byl médiem, kde byly kýžené informace uloženy, nemůže vést ke změně právní kvalifikace, když tzv. loupežný úmysl zjevně absentoval, nadto jediným objektem trestného jednání byla osobní svoboda poškozené. Obviněný je toho názoru, že objektem trestného činu loupeže je konkrétní věc, které se chce pachatel ať už z jakéhokoliv důvodu fakticky zmocnit, kdežto u trestného činu vydírání je objektem toliko osobní svoboda poškozeného bez ohledu na to, zda poškozený bude donucen vydat určitou konkrétní věc za účelem získání informací z této věci jakožto pouhého média.

Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda byla obě dovolání podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné.

Shledal přitom, že dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. a), písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným a nejvyšším státním zástupcem naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, totiž musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového důvodu podle § 265b tr. ř. a nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

Nejvyšší státní zástupce pak své dovolání opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř.

Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

O dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak jde tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je konečně naplněn v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený § 265b odst. 1 písm. a) až l).

Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy.

Na podkladě obviněným a nejvyšším státním zástupcem uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek.

Z obsahu dovolání obviněného T. K. se podává, že obviněný svůj mimořádný opravný prostředek zaměřil jednak proti výroku o vině zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přičemž příslušnou námitku založil na zpochybňování věrohodnosti poškozené, a jednak proti výroku o trestu. Stran uloženého trestu odnětí svobody má za to, že odvolací soud porušil zákaz dvojího přičítání téže okolnosti, a že nedostatečně zohlednil jeho rodinné poměry, zejména pak tu skutečnost, že obviněný se podílí na výchově nezletilých dětí, které jsou na něm rovněž materiálně závislé.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkami skutkové povahy směřujícími proti výroku o vině trestným činem znásilnění podle § 185 tr. zákoníku, resp. nejprve jejich podřaditelností pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný v této souvislosti uplatnil. Dospěl přitom k závěru, že příslušné námitky obviněného, tak jak byly koncipovány v podaném dovolání, lze pod obviněným uplatněnou první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit pouze zčásti.

Je tomu tak proto, že zakotvením dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo ani po 1. 1. 2022 k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové a Nejvyšší soud jako soud dovolací se nestal jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. To by bylo v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je i nadále určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí. Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Za takového stavu nepřichází v úvahu, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění by přicházel v úvahu jen v případech zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021). O takovou situaci se i nadále jedná pouze v případě nejtěžších vad důkazního řízení, např. tehdy, pokud skutková zjištění soudů vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, pokud jsou dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud z obsahu důkazů nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). To souvisí i s tím, že těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.).

Pokud obviněný v podaném dovolání zpochybňuje věrohodnost poškozené H. L., nepřekračuje tím rámec prosté polemiky se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Taková polemika se však předmětem dovolacího přezkumu stát nemůže. Je tomu tak, kromě shora uvedeného, i proto, že zejména hodnocení věrohodnosti svědka (poškozené) přísluší s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti výlučně tomu orgánu činnému v trestním řízení, který výslech daného svědka provedl (zde soud prvního stupně). Skutečnost, že nalézací soud hodnotil věrohodnost jmenované svědkyně způsobem, který neodpovídá představám obviněného, pokud dostál požadavkům volného hodnocení důkazů vyplývajícím z § 2 odst. 6 tr. ř. a své úvahy, kterými byl při hodnocení věrohodnosti veden, v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř. rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, proto zásadně nemůže založit zjevný (extrémní) rozpor učiněných skutkových zjištění s těmito důkazy ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 3 Tdo 39/2021, bod 165.).

Je navíc skutečnost