30 Cdo 3489/2020 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3489/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:1. 6. 2021 Spisová značka:30 Cdo 3489/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.3489.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu [ Odpovědnost státu za újmu ] Dotčené předpisy:§ 13 předpisu č. 82/1998 Sb. § 117 odst. 1 až 3 předpisu č. 183/2006 Sb. § 142 předpisu č. 500/2004 Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:28. 8. 2021 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 2709/21 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3489/2020-153 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobců a) F. P., nar. XY, bytem XY, a b) V. P., nar. XY, bytem XY, obou zastoupených Mgr. Michalem Zahutou, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 365/46, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, a 2) České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 90/2018, o dovolání žalobců a žalované 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2020, č. j. 15 Co 61/2020-122, t a k t o: I. Dovolání žalobců směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2020, č. j. 15 Co 61/2020-122, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 9. 2019, č. j. 21 C 90/2018-84, se ve výroku I zamítá, ve zbývajícím rozsahu se odmítá. II. Dovolání žalované 2) směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2020, č. j. 15 Co 61/2020-122, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 9. 2019, č. j. 21 C 90/2018-84, se ve výroku III zamítá, ve zbývajícím rozsahu se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: I. Dosavadní průběh řízení 1. V projednávané věci se žalobci domáhali náhrady nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí s tím, že žalované 1) měla být uložena povinnost zaplatit žalobcům 3 600 000 Kč s příslušenstvím z titulu nezákonného rozhodnutí, a žalované 2) měla být uložena povinnost zaplatit žalobcům celkem částku 400 000 Kč s příslušenstvím z titulu níže popsaného nesprávného úředního postupu státního orgánu. Za nezákonné rozhodnutí žalobci označili certifikát č. 711007 autorizovaného inspektora Ing. arch. Milana Teigisera vydaný ve zkráceném stavebním řízení, na jehož základě byla v bezprostředním sousedství pozemků žalobců společností Heršpická - správa nemovitostí, spol. s r.o. jako stavebníkem realizována stavba „Brno – Ivanovice Obchodní centrum – Hobby Market“ (dále jen „nezákonné rozhodnutí“). Nesprávný úřední postup žalobci spatřovali v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, když řízení o jejich návrhu ze dne 27. 9. 2012 podle § 142 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, bylo zahájeno dne 2. 10. 2012 a skončilo v důsledku průtahů až právní mocí vydaných rozhodnutí s účinky ke dni 14. 7. 2017 (dále jen „posuzované řízení“). 2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 9. 2019, č. j. 21 C 90/2018-84, žalobu, kterou se žalobci domáhali uložení povinnosti žalované 1) zaplatit jim částku 3 600 000 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok I), uložil žalobcům povinnost nahradit žalované 1) náklady řízení ve výši 2 100 Kč (výrok II), dále uložil žalované 2) povinnost zaplatit žalobcům částku 90 868 Kč s příslušenstvím (výrok III), zamítl žalobu co do požadavku žalobců, aby byla žalované 2) uložena povinnost zaplatit jim částku 309 132 Kč s příslušenstvím (výrok IV), a současně uložil žalované 2) povinnost nahradit žalobcům náklady řízení ve výši 47 426,79 Kč (výrok V). 3. Soud prvního stupně na základě jím provedeného dokazování dospěl ke skutkovému závěru, podle něhož Ing. arch. Milan Teigiser vydal v souladu s § 117 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2012, a § 10 vyhlášky č. 526/2006 Sb. jako autorizovaný inspektor dne 23. 3. 2010 certifikát č. 711007 (dále jen „certifikát“), kterým prohlásil a stvrdil, že stavba „Brno – Ivanovice Obchodní centrum – Hobby Market“ může být podle ověřené dokumentace a připojených dokladů společností Heršpická - správa nemovitostí, spol. s r.o. jako stavebníkem po právu provedena. Žalobci společně s dalšími osobami podáním ze dne 27. 9. 2012 požadovali zahájení řízení o určení právního vztahu dle § 142 správního řádu, jímž se domáhali vydání rozhodnutí deklarujícího, že stavebníkovi právo provést stavbu na základě certifikátu nevzniklo. Odbor územního a stavebního řízení Magistrátu města Brna (dále jen „správní orgán“) rozhodnutím ze dne 23. 11. 2012, č. j. MMB/0406015/2012, určil, že stavebníkovi nevzniklo právo stavby. Rozhodnutím ze dne 28. 3. 2013, č. j. JMK 13278/2013, Krajský úřad Jihomoravského kraje k odvolání stavebníka zrušil rozhodnutí ve věci samé a věc vrátil správnímu orgánu prvního stupně k novému projednání. Správní orgán poté rozhodnutím ze dne 19. 8. 2013, č. j. MMB/0301192/2013, návrh žalobců ve věci samé zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci odvolání, které bylo rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 3. 12. 2013, č. j. JMK 115058/2013, zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno. Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci správní žalobu, které bylo rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2016, č. j. 30 A 12/2014-99, vyhověno a napadené rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje bylo zrušeno. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 6. 2016, č. j. 2 As 52/2016-84, byla kasační stížnost autorizovaného inspektora a stavebníka zamítnuta. Krajský úřad Jihomoravského kraje následně rozhodnutím ze dne 2. 9. 2016, č. j. JMK 134955/2016, zrušil rozhodnutí správního orgánu ze dne 19. 8. 2013, č. j. MMB/0301192/2013. Rozhodnutím ze dne 10. 3. 2017, č. j. MMB/0104559/2017, správní orgán rozhodl, že stavebníkovi nevzniklo právo stavby stvrzené certifikátem. Odvolání autorizovaného inspektora a stavebníka byla rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 30. 6. 2017, č. j. JMK 98052/2017, které nabylo právní moci dne 14. 7. 2017, zamítnuta a rozhodnutí správního orgánu bylo potvrzeno. Žalobci dne 12. 1. 2018 bezúspěšně předběžně uplatnili u žalované 1) nárok na poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. 4. V rovině právního posouzení soud prvního stupně aplikoval zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Ohledně otázky odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí soud prvního stupně vycházel z usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zvláštní senát“), ze dne 6. 9. 2012, č. j. Konf 25/2012-9, a uzavřel, že certifikát v rámci zkráceného stavebního řízení vydává autorizovaný inspektor jako soukromá osoba na základě soukromoprávní smlouvy se stavebníkem a na jeho náklad a tímto certifikátem autorizovaný inspektor pouze stvrzuje, že ověřil projektovou dokumentaci a připojené podklady z hledisek uvedených v § 111 odst. 1 a 2 stavebního zákona a že navrhovaná stavba může být provedena. Za škodu, kterou autorizovaný inspektor stavebníkovi způsobí, pak odpovídá soukromoprávně. Certifikát tak nelze považovat za rozhodnutí ve smyslu § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), právní účinky nastupují až okamžikem oznámení certifikátu stavebnímu úřadu a autorizovaný inspektor jmenovaný podle § 143 a násl. stavebního zákona není správním orgánem. Z uvedeného soud prvního stupně dovodil, že není splněn základní předpoklad odpovědnosti státu za škodu, a to existence nezákonného rozhodnutí, kdy činnost autorizovaného inspektora vedoucí k vydání certifikátu a jeho předložení stavebnímu úřadu nelze ani považovat za úřední postup. Proto soud prvního stupně žalobu ve vztahu k žalované 1) zamítl. Nárok žalobců na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení soud prvního stupně posoudil s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), když žalobci byli účastníky posuzovaného řízení jako vlastníci sousedních nemovitostí a předmět posuzovaného