33 Cdo 644/2024 — Nejvyšší soud

33 Cdo 644/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 5. 2024 Spisová značka:33 Cdo 644/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:33.CDO.644.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:7. 6. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 644/2024-598 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobkyně Staré trámy s.r.o., se sídlem Moravany, Platěnice 103, identifikační číslo osoby 14337967, zastoupené Mgr. Tomášem Bobkem, advokátem se sídlem Pardubice, třída Míru 92, proti žalované CARBE s.r.o., se sídlem Telnice, Draha 427, identifikační číslo osoby 26297281, zastoupené JUDr. Pavlem Hálou, advokátem se sídlem Brno, Martina Kříže 2550/8, o zaplacení 904 000 Kč, vedené u Okresního soudu Brno –venkov pod sp. zn. 32 C 78/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2023, č. j. 74 Co 68/2022-562, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud Brno-venkov (soud prvního stupně) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 16. 9. 2021, č. j. 32 C 78/2015-484, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 7. 2023, č. j. 32 C 78/2015-543, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 556 000 Kč (I. výrok), žalobu zamítl co do částky 348 000 Kč (II. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (III.- IV. výrok). Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 18. 10. 2023, č. j. 74 Co 68/2022-562, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé, změnil jej v nákladových výrocích a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že v dubnu 2012 původní žalobkyně (AH -BOHEMIA s.r.o., se sídlem Pardubice, Pod Vinicí 2844, identifikační číslo osoby 28793986) a žalovaná uzavřely smlouvu, na základě které předala původní žalobkyně žalované nůžky na dýhu 1000 mm, výr. č. 3206433, rok výroby 1984, v hodnotě 32 000 Kč, nůžky na dýhu 2200 mm, výr. č. 3205471, rok výroby 1981, v hodnotě 140 000 Kč, vyvíječ páry, výr. č. 20116, rok výroby 2008, v hodnotě 384 000 Kč, a žalovaná se zavázala pro původní žalobkyni obstarat jejich prodej, což se však nestalo, žalovaná stroje nevrátila a neprokázala existenci dohody o sešrotování nůžek. Původní žalobkyně v průběhu odvolacího řízení postoupila pohledávku, která je předmětem řízení, na žalobkyni. Na základě uvedených zjištění odvolací soud dovodil, že původní žalobkyně a žalovaná jako podnikatelky uzavřely komisionářskou smlouvu dle § 577 a násl. zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“). Ve vztahu k nůžkám na dýhu 1000 mm, 2200 mm a vyvíječi páry žalovaná nesplnila povinnosti z této smlouvy, neboť nejednala s péčí řádného hospodáře, když uvedené stroje žalobkyni nevrátila ani jí nepředala výtěžek z jejich prodeje a dle § 583 odst. 2 ve spojení s § 533 odst. 1 obch. zák. je povinna žalobkyni nahradit škodu za nevrácené stroje odpovídající jejich hodnotě stanovené znaleckém posudkem. Ohledně nároku na náhradu škody za nevrácenou sešívačku dýh KUPER 1200 mm, rok výroby 1988, v hodnotě 44 000 Kč a oboustranný olepovač dýh, výr. č. 20073, rok výroby 2001, v hodnotě 304 000 Kč žalobkyně přes poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř. neprokázala předání těchto strojů žalované. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, „zda lze ex lege přihlédnout ke změně tvrzení účastníka řízení (odstoupení účastníka řízení od nesporných skutkových tvrzení) učiněné po koncentrací řízení“, při níž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 820/2017. Vytýká odvolacímu soudu, že nezohlednil rozdíl mezi skutkovými okolnostmi, které podléhají účinkům koncentrace řízení a k jejichž změně po koncentraci řízení již nelze přihlížet, a nespornými tvrzeními ohledně právního hodnocení takových skutkových okolností, která účinkům koncentrace nepodléhají. Dovolatelka namítá, že pokud žalovaná učinila nesporným převzetí veškerých strojů označených v žalobě, na čemž setrvala i v okamžiku, kdy nastaly účinky koncentrace řízení, nelze žalobu částečně zamítnout s poukazem na neunesení břemene důkazního ohledně předání některých strojů. Soudy obou stupňů neměly přihlížet k účelové argumentaci žalované týkající se údajné záměny některých strojů uplatněné až po koncentraci řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání není přípustné. Dovoláním žalobkyně byl výslovně napaden rozsudek odvolacího soudu i v části, jíž odvolací soud potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 556 000 Kč. V tomto rozsahu žalobkyni rozhodnutím odvolacího soudu nevznikla žádná újma, a proto není její dovolání podle § 243b, § 218 písm. b) o. s. ř. subjektivně přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, nebo usnesení téhož soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, publikováno pod C 154 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck). Nejvyšší soud opakovaně dospěl k závěru (srov. mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 626/2010, a ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2924/2012, nebo jeho usnesení ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1821/2016), že shodná tvrzení účastníků nejsou pro soud závazná v tom smyslu, že by skutečnosti, kterých se tato tvrzení týkají, nemohl učinit předmětem dokazování. Zejména tam, kde rozhodnutí soudu má být v souladu s hmotným právem kogentní povahy, musí být soudu umožněno, aby prostřednictvím dokazování ověřil pravdivost těchto tvrzení, která ostatně mohou být účastníky odvolána v průběhu dalšího řízení. Jinak řečeno, povinností soudu není převzít za svá skutková zjištění všechna shodná tvrzení účastníků. Má-li soud pochybnost o tom, zda shodná tvrzení účastníků jsou dostatečným podkladem pro spolehlivé objasnění skutkového stavu, uplatní se plně povinnost tvrzení a povinnost důkazní (břemeno tvrzení a břemeno důkazní), jak vyplývají z ustanovení § 101, § 120, případně z § 133a o. s. ř. Správně proto odvolací soud za situace, že měl pochybnost o skutkovém stavu (o předání konkrétních strojů), v souladu s ustanovením § 118a odst. 3 o. s. ř. vyzval původní žalobkyni a žalobkyni, aby pro toto tvrzení označily důkazy a poučil je o následcích nesplnění této výzvy. Ústavní soud v nálezu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 386/12, dospěl k závěru, že § 120 odst. 4 o. s ř. (nyní 120 odst. 3 o. s. ř.) soudu umožňuje, aby vzal shodná tvrzení účastníků za svá skutková zjištění. Jedná se o oprávnění, nikoliv o povinnost soudu, který i tato tvrzení může učinit předmětem dokazování. Institut shodného tvrzení účastníků má podobný účel jako institut dokazování, kterým je zjištění či ověření tvrzených skutečností. Proto se judikatorní a doktrinální poznatky ohledně dokazování přiměřeně použijí na shodná tvrzení účastníků. Jestliže Ústavní soud v minulosti jasně konstatoval, že neprovedení navrhovaného důkazu a jeho následné nedostatečné zdůvodnění je porušením práva na spravedlivý proces (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 1999, sp. zn. I. ÚS 236/98), k podobným závěrům je třeba se přichýlit i v případě, kdy soud nevzal v potaz a ani řádně nezdůvodnil, proč nevyšel ze shodného tvrzení účastníků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3787/2020). V posuzovaném případě účastnice učinily v průběhu řízení před soudem prvního stupně (před tím, než nastaly účinky k