4 Tdo 1489/2016

4 Tdo 1489/2016-55

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 1. 2017 o dovolání obviněných J. Z. st. a J. Z. ml., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2016 sp. zn. 9 To 10/2016, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 9/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. Z. st., a J. Z. ml. odmítají.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2015 sp. zn. 46 T 9/2012 byl obviněný J. Z. st., uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a J. Z. ml., zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustili tím, že

„po předchozí vzájemné dohodě o tom, že bez vědomí Ing. M. T., jediného akcionáře a současně předsedy představenstva společnosti ORLICKÁ HOTELOVÁ, akciová společnost, v jejímž majetku byl Horský hotel v D., jehož aktuální hodnota v té době dle znaleckého posudku činila 5 213 830 Kč, tento hotel prodají a peníze ve výši kupní ceny obsažené v budoucí kupní smlouvě mu nepředají a o zisk z trestné činnosti se rozdělí, k čemuž využijí toho, že již dříve byl Ing. M. T. obžalovaný J. Z. starší požádán o pomoc nejen při správě, nýbrž i prodeji této nemovitosti, ovšem za podstatně vyšší částku, než byla později v kupní smlouvě níže uvedené obsažena, nejprve J. Z. st. dne 3. 12. 2010 v P., L., na pobočce České pošty, s.p., využil důvěřivosti a nepozornosti M. T., který v domnění, že podepisuje jiný dokument, podepsal „Plnou moc“, kterou společnost ORLICKÁ HOTELOVÁ, akciová společnost, zmocňuje J. Z. st. k prodeji Horského hotelu v D., tj. nemovitosti zapsané na listu vlastnictví v katastrálním území D. v Orlických horách, zastavěná plocha a nádvoří, ostatní plocha, poté obžalovaný J. Z. mladší sháněl a sehnal na hotel kupce, kterou byla společnost Galiano Business, s.r.o., se sídlem U Kamýku 284/11, Praha 4, zastoupená Š. S., s nímž za využití této plné moci bez vědomí a souhlasu skutečného vlastníka nemovitosti J. Z. st. uzavřel dne 10. 12. 2010 v P., S. na pobočce České pošty, s.p., kupní smlouvu, na jejímž základě se výhradním vlastníkem uvedené nemovitosti stala společnost Galiano Business, s.r.o., za částku 5 000 000 Kč, a poté obžalovaný J. Z. st. opět využil nepozornosti Ing. M. T., který opět v domnění, že podepisuje jiný dokument, na žádost jmenovaného obžalovaného dne 17. 12. 2010 na pobočce České pošty, s.p., Č., P., podepsal „Předávací protokol“, v němž jsou sice předepsány údaje o datu uzavření a datu podpisu předmětné kupní smlouvy, ovšem tato data nejsou doplněna, čímž měl Ing. T. potvrdit, že si v uvedený den celou kupní cenu v hotovosti převzal, ačkoli mu obžalovaný J. Z. st. žádné peníze nepředal, přičemž o prodeji této nemovitosti se Ing. M. T. dozvěděl náhodně teprve dne 19. 1. 2011, a tímto jednáním byla společnosti ORLICKÁ HOTELOVÁ, akciová společnost, se sídlem Svatoplukova 2517, Prostějov, způsobena škoda ve výši nejméně 5 213 830 Kč.“

Za to byl obviněnému J. Z. st. (dále také „J. Z. st.“), podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 5 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl též uložen peněžitý trest ve výměře 400 celých denních sazeb, přičemž denní sazba činila 5 000 Kč, tj. celkem ve výši 2 000 000 Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě obviněný peněžitý trest nevykonal, mu soud stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Obviněnému J. Z. ml. (dále také „J. Z. ml.“), byl podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 5 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost ORLICKÁ HOTELOVÁ, akciová společnost, se sídlem Svatoplukova 2517, Prostějov, odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Pro úplnost je třeba dodat, že Městský soud v Praze v této věci rozhodl v pořadí již čtvrtým rozsudkem. Předchozí tři rozsudky ze dne 5. 8. 2013, 28. 4. 2014 a 15. 4. 2015, kterými vždy došlo ke zproštění obžaloby obou obviněných ve smyslu § 226 písm. a) tr. ř., vždy zrušil Vrchní soud v Praze jako soud odvolací. V posledním (v pořadí třetím) usnesení odvolacího soudu o zrušení rozsudku soudu prvého stupně poté vrchní soud navíc nalézacímu soudu nařídil projednat věc v jiném složení senátu.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2015 sp. zn. 46 T 9/2012 podali oba obvinění v celém rozsahu odvolání, které odůvodnili jejich obhájci, a obviněný J. Z. ml. ke svému odvolání připojil i své vlastnoruční vyjádření. Z tohoto podnětu Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 6. 2016 sp. zn. 9 To 10/2016 podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d), a písm. e) tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu prvého stupně v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného J. Z. st. zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a obviněného J. Z. ml. účastenstvím ve formě pomoci na zvlášť závažném zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve spojení s § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, přičemž opravil dílčí časové nepřesnosti v tzv. skutkové větě následovně:

„po předchozí vzájemné dohodě …, nejprve J. Z. st. dne 3. 12. 2010 v P., L., na pobočce České pošty, s.p., využil důvěřivosti a nepozornosti ing. M. T., který v domnění, že podepisuje jiný dokument, podepsal „Plnou moc“, kterou společnost ORLICKÁ HOTELOVÁ, akciová společnost, zmocňuje J. Z. st. k prodeji Horského hotelu v D., tj. nemovitosti zapsané na listu vlastnictví v katastrálním území D. v Orlických horách, zastavěná plocha a nádvoří, ostatní plocha, když předtím obžalovaný J. Z. ml. sháněl a sehnal na hotel kupce, kterou byla společnost Galiano Business, s.r.o., se sídlem U Kamýku 284/11, Praha 4, zastoupená Š. S., s nímž za využití této plné moci bez vědomí a souhlasu skutečného vlastníka nemovitosti J. Z. st. uzavřel dne 10. 12. 2010 v P., S. na pobočce České pošty, s.p., kupní smlouvu, na jejímž základě se výhradním vlastníkem uvedené nemovitosti stala společnost Galiano Business, s.r.o., za částku 5 000 000 Kč, …“

Za to obviněnému J. Z. st. uložil podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu též uložil peněžitý trest ve výměře 400 celých denních sazeb, přičemž denní sazba činila 5 000 Kč, tj. celkem ve výši 2 000 000 Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě obviněný peněžitý trest nevykonal, mu stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Obviněnému J. Z. ml. uložil podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za tento zvlášť závažný zločin a dále za přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 12. 2012 sp. zn. 31 T 135/2012, který mu byl doručen dne 4. 1. 2013, jakož i za přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. 10. 2012 sp. zn. 1 T 208/2012, který mu byl doručen dne 12. 11. 2012, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku a § 58 odst. 1 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 roků. Pro jeho výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výroky o trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a to z trestních příkazů Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 12. 2012 sp. zn. 31 T 135/2012 a Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. 10. 2012 sp. zn. 1 T 208/2012. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou společnost ORLICKÁ HOTELOVÁ, akciová společnost, se sídlem Svatoplukova 2517, Prostějov, s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně podali oba obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání. Obviněný J. Z. ml. svůj mimořádný opravný prostředek založil na dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle něj napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V odůvodnění svého dovolání uvedl, že se s poškozeným (sic) Ing. T. seznámil v červnu 2010. Obviněný pro něj na jeho žádost vystěhoval nájemníky hotelu v D., a poté měl obviněný vyhledat někoho, kdo by se o hotel staral a následně jej prodal. Za tímto účelem Ing. T. seznámil se svým otcem J. Z. st., jenž s ním podepsal plnou moc s úředně ověřeným podpisem, kterou J. Z. st. zmocnil k prodeji hotelu. Veškerá agenda spojená s prodejem hotelu byla v režii otce obviněného. Soudy obou stupňů nesprávně posoudily naplnění subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, neboť činnost obviněného při prodeji hotelu byla pouze pasivní a omezila se jen na shánění potenciálního kupce.

Obviněný dále namítl, že skutek tak, jak byl soudem zjištěn, není trestným činem. Odvolací soud akceptoval skutková zjištění a právní kvalifikaci skutku soudu prvého stupně v novém složení senátu a přímé důkazy – zápis z ověřovací knihy a znalecký posudek z oboru písmoznalectví – nahradil nelogickým tvrzením poškozeného o zfalšování listin před jejich podpisem. Soudy obou stupňů tak při svých závěrech vycházely toliko z nepřímých důkazů a domněnek poškozeného. Podle znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, poškozený v inkriminované době pravděpodobně užíval pervitin. Takový člověk se podle znalce hůř soustřeďuje na obsáhlé dokumenty. Plná moc ze dne 3. 12. 2010 a předávací protokol ze dne 17. 12. 2010 jsou však krátké texty, které byl poškozený s to pochopit. V úvahu tak přichází varianta, kterou připustili znalci, že poškozený kontrakt uzavřel, ale posléze si vše rozmyslel. Závěr soudů o tom, že vlastnoruční podpisy poškozeného na obou listinách byly získány zneužitím důvěřivosti a nepozornosti poškozeného, jsou pouhé ničím nepodložené domněnky. Obviněný dále poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010 sp. zn. 7 Tdo 486/2010, podle něj „je nepřijatelné, aby trestním postihem jednoho účastníka soukromoprávního vztahu byla nahrazována nezbytná míra opatrnosti druhého účastníka při ochraně jeho vlastních práv a majetkových zájmů“. Podle obviněného se toto usnesení vztahuje na projednávaný případ, neboť Ing. T. nedodržel nezbytnou míru opatrnosti mimo jiné tím, že závazky uzavíral pod vlivem drog.

Obviněný v další části svého dovolání brojil proti postupu odvolacího soudu, který ve svém v pořadí třetím usnesení o zrušení rozsudku nalézacího soudu nařídil, aby věc byla projednána v novém složení senátu. Takový postup je v zásadě odnětí věci zákonnému soudci a tedy v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Přidělení věci jinému senátu lze jen ve zcela výjimečných případech, nikoliv jen z důvodu odborné způsobilosti či odlišného právního názoru.

Závěrem obviněný J. Z. ml. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2016 sp. zn. 9 To 10/2016 a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň navrhl, aby Nejvyšší soud do doby svého rozhodnutí odložil vykonatelnost tohoto rozsudku. Také sdělil, že souhlasí s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Obviněný J. Z. st. svůj mimořádný opravný prostředek založil na dovolacích důvodech podle § 265b odst. 1 písm. a) a písm. g) tr. ř. Tvrdil, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

V první části svého dovolání obviněný namítl porušení práva na zákonného soudce garantovaného čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Obviněný (stejně jako obviněný J. Z. ml.) napadl postup odvolacího soudu, který v pořadí třetím usnesením o zrušení rozsudku soudu prvého stupně odňal věc senátu nalézacího soudu vedeného předsedkyní JUDr. Evou Brázdilovou, načež věc přidělil senátu vedenému předsedkyní JUDr. Veronikou Čeplovou. Obviněný k tomu rozebírá judikaturní východiska pro aplikaci klíčového § 262 tr. ř. jako výjimečného institutu k prolomení čl. 38 Listiny základních práv a svobod (např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14. 7. 1998 sp. zn. I. ÚS 112/98; ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. I. ÚS 109/11; ze dne 11. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 3780/13; a ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 3564/12). Na základě závěrů plynoucích z těchto rozhodnutí obviněný zdůraznil, že pro postup podle § 262 tr. ř. musí být dány závažné důvody jako pro obecný postup podle § 25 tr. ř. (odnětí a přikázání věci). Tyto důvody musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné. Odvolací soud takto nemůže postupovat pouze za účelem prosazení vlastního hodnocení provedených důkazů. K tomu Ústavní soud v nálezu ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 794/16 mimo jiné uvedl, že za výhrady odvolacího soudu spočívající v nelogičnosti a vnitřní rozpornosti hodnocení provedených důkazů nelze skrývat snahu odvolacího soudu rozšířit svůj zákonem vymezený prostor k prosazení vlastního názoru na postup a závěry nalézacího soudu. Výše zmíněné závěry aproboval i Nejvyšší soud například ve svém usnesení ze dne 24. 6. 2015 sp. zn. 11 Tdo 652/2015. V něm akcentoval, že odvolací soud nesmí dávat nižšímu soudu pokyny ke způsobu hodnocení důkazů. Obviněný poté výše uvedené obecné závěry vztáhl na projednávanou věc. Konkrétně namítl, že senát nalézacího soudu v původním složení ve svém v pořadí třetím rozsudku o zproštění obviněných obžaloby odmítl splnit pokyny odvolacího soudu, neboť jej de facto nutily k tomu, aby ustoupil od hodnocení důkazů, které zpochybňovaly vinu obviněných. Odvolací soud vytkl nalézacímu soudu nesprávnou aplikaci zásady in dubio pro reo, kdy nalézací soud měl tuto zásadu aplikovat až poté, co vyhodnotí, která ze dvou skutkových verzí děje byla pravděpodobnější. Takový potup obviněný považoval za návodný a označil jej jako nepřípustnou tzv. metodu dvojfázového hodnocení důkazů. Hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. nemůže být rozděleno do dvou částí – určení pravděpodobnější skutkové verze a až následné hodnocení pochybností v rámci pravděpodobnější verze děje, neboť tyto pochybnosti nelze izolovat od ostatních důkazů. Skutek kladený obviněnému za vinu musí být prokázán jednoznačně a s nejvyšším stupněm jistoty (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2042/08).

Obviněný dále rozebíral dokazování v hlavním líčení před nalézacím soudem v novém složení senátu. Uvedl, že znovu provedené dokazování proběhlo ve značně omezeném rozsahu. Nebyli vyslechnuti klíčoví svědci Ing. T., Š. S., R. M., Mgr. L. a J. L. Výslech Ing. T. sice nebyl objektivně možný, přesto senát nalézacího soudu v novém složení jeho výpověď hodnotil zcela odlišně, než senát v původním složení, jenž měl možnost svědka bezprostředně zhodnotit. Ostatní svědci mohli uvést skutečnosti důležité pro trestní řízení, ale nebyli soudem osobně vyslechnuti. Obviněný sice souhlasil se čtením protokolů o jejich výpovědi, ale pouze v domnění, že soud tím, že nepovažuje jejich osobní výslech za nutný, nedojde k zásadní změně hodnocení těchto výpovědí. Jediné nové důkazy v novém hlavním líčení – odposlechy telekomunikačního provozu mezi J. Z. st. a paní B. – byly soudem neadekvátně přeceňovány. Hodnocení důkazů soudem prvého stupně v novém složeném senátu tak vybočilo z rámce objektivního a správného hodnocení důkazů, přičemž nekoresponduje s dřívějším hodnocením důkazů odvolacím soudem ve zrušujících usneseních před vydáním odsuzujícího rozsudku. Ani senát nalézacího soudu v novém složení nesrovnal dvě možné skutkové verze děje a nezmínil pochybnosti, které by zatěžovaly pravděpodobnější verzi, ač to odvolací soud dříve požadoval po předchozím senátu nalézacího soudu.

V dalším bodě svého dovolání obviněný namítl porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, konkrétně porušení presumpce neviny a z ní vyplývajícího procesního pravidla in dubio pro reo ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. Namítl i porušení zásady volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Dále s odkazem na výše uvedené namítl i porušení zásady bezprostřednosti a ústnosti podle § 2 odst. 11 tr. ř. Následkem těchto vad byl podle obviněného extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Napadený rozsudek je podle něj navíc nepřezkoumatelný. Není z něj patrné, jakým způsobem měl obviněný uvést Ing. T. v omyl a z jakých důkazů soudy dovodily, že Ing. T. nečetl listiny, jež podepisoval podpisem, který byl úředně ověřen. Tím došlo k porušení § 125 odst. 1 tr. ř.

Porušení zásady in dubio pro reo obviněný spatřoval v tom, že soudy nehodnotily důkazy ve vzájemných souvislostech, přičemž dostatečně nepřihlížely k těm ve prospěch obviněného. K otázce věrohodnosti svědka Ing. T. poukázal na rozpory v jeho výpovědích a prokazatelně nepravdivé skutečnosti, které v nich uváděl. Zároveň připomněl závěry znaleckého posudku z odvětví psychiatrie, jakož i z klinické psychologie, které svědkovu věrohodnost označily za sníženou kvůli tzv. organickému psychosyndromu, užívání drog a několika lehčím mozkovým příhodám. Svědek podle obviněného například nebyl schopen vysvětlit, proč je na plné moci ze dne 27. 8. 2010 uveden podpis obviněného J. Z. mladšího, nikoliv staršího, popř. nebyl schopen vysvětlit své tvrzení, že obviněný věděl o tom, že mu vypověděl původní plnou moc ze dne 23. 8. 2010. Navíc to byl právě Ing. T., kdo po obviněném požadoval, aby peníze byly složeny na soukromý účet obviněného, a teprve po nesouhlasu obviněného navrhl, ať mu je předá v hotovosti. I v jiných případech si svědek nechával převést peníze na účty třetích osob. Obviněný dále v souvislosti s uzavření plné moci uvedl, že svědek v minulosti podepsal několik plných mocí s vnitřní výhradou, kdy tyto s časovým odstupem vždy odvolal. Obviněný k úplnosti dodal, že Ing. T. podal řadu trestních oznámení na osoby ve svém okolí, načež většinu z nich policejní orgán odložil.

Obviněný dále brojil i proti hodnocení záznamů a odposlechů telekomunikačního provozu. Podle něj tyto důkazní prostředky soudy přecenily, neboť řada z nich je nesrozumitelná, zmatečná a nevytváří ucelený obraz o skutkovém ději. Také nepochází z rozhodného období a nezachycují komunikaci mezi relevantními osobami, kdy hlavním podezřelým byl v té době R. M.

K tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku obviněný uvedl, že soudy vytvořily domněnku, že obviněný Ing. T. před podpisem předávacího protokolu zřejmě podstrčil kopii jiného dokumentu. Taková skutková zjištění však nemají oporu v provedeném dokazování. Plná moc ze dne 3. 12. 2010 i předávací protokol ze dne 17. 12. 2010 jsou krátké a srozumitelné texty. Z výpovědi znalce z odvětví psychiatrie vyplynulo, že Ing. T. byl schopen udržet pozornost a pochopit krátké texty, právě jako onu plnou moc a předávací protokol. Tyto dokumenty byly opatřeny ověřenými podpisy z jeho iniciativy, což svědčí o jeho opatrnosti. Znalci osobu Ing. T. popsali jako hůře ovlivnitelnou, těžko předvídatelnou a náladovou. Osoba, která by s ním chtěla manipulovat, by musela mít vysokou sociální inteligenci a být svědkovi sympatická a příjemná. Soudy vůbec nezkoumaly kvalitu vztahu mezi obviněným a svědkem, tedy otázku, zda svědek mohl obviněnému takto důvěřovat a nechat se jím manipulovat.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu ze dne 6. 6. 2016 sp. zn. 9 To 10/2016, rozsudek nalézacího soudu ze dne 10. 11. 2015 sp. zn. 46 T 9/2012, jakož i usnesení odvolacího soudu ze dne 15. 7. 2015 sp. zn. 9 To 56/2015, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl. Zároveň navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265o odst. 1 tr. ř. do doby svého rozhodnutí odložil vykonatelnost napadeného rozsudku. Také souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší státní zástupce se do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu k dovolání obviněných ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. nevyjádřil.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Citovaný dovolací důvod tedy obsahuje dvě alternativy. Vedle rozhodnutí věcně nepříslušným soudem může jít také o vadu, která spočívá v tom, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen (s tou výjimkou, že tato vada není založena tím, že místo samosoudce rozhodoval senát). Tato alternativa nastane, pokud obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a § 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Tak tomu bude zejména v případech, kdy rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. ř., nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3156-3157). Za situaci, kdy nebyl soud náležitě obsazen, se považují podle judikatury Ústavního soudu (např. nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 1922/09, ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. I. ÚS 109/11, ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 794/16) i odůvodněné případy libovolného odejmutí věci zákonnému soudci, což představuje zásah do zásady vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. O takové porušení uvedené zásady jde tehdy, když obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a § 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých zákonů (zákon o soudech a soudcích) ve znění dalších právních předpisů (dále jen „zák. č. 6/2002 Sb.“).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obou obviněných.

Obviněný J. Z. st. spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr ř. ve skutečnosti, že Vrchní soud v Praze rozhodnutím ze dne 15. 7. 2015 sp. zn. 9 To 56/2015 zrušil předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 15. 4. 2015 sp. zn. 46 T 9/2012 a zároveň podle § 262 tr. ř. nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Podle obviněného tímto postupem bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na zákonného soudce podle čl. 38 Listiny, přičemž touto vadou je zatížené celé následující řízení. Dovolatel zároveň poukazuje na nálezy Ústavního soudu, které tuto problematiku řeší, konkrétně na nálezy I. ÚS 109/11 ze dne 14. 4. 2011, II. ÚS 3780/13 ze dne 11. 11. 2014, II. ÚS 3564/12 ze dne 5. 3. 2013, I. ÚS 794/16 ze dne 21. 6. 2016. Podle těchto citovaných nálezů představuje postup podle § 262 tr. ř. svou povahou odnětí a přikázání věci, kdy pro tento postup musí být splněny důležité důvody jako v případě postupu podle § 25 tr. ř. Obviněný namítá, že v dané věci nebyly splněny zákonné podmínky pro postup podle § 262 tr. ř., přičemž velmi podrobně rozvádí rozsah dokazování, které provedl soud prvního stupně před rozhodnutí podle § 262 tr. ř. Zdůrazňuje, že původní soud prvního stupně ve svém posledním rozhodnutí ze dne 15. 4. 2015 sp. zn. 46 T 9/2012 (toto rozhodnutí bylo následně zrušeno, a rozhodnuto o postupu podle § 262 tr. ř.) dospěl k závěru, že ho soud druhého stupně nutí, aby odstoupil od svého hodnocení důkazů, důkazy přehodnotil, což odmítl respektovat jako nezákonné pokyny. Obviněný konstatuje, že předchozí soud prvního stupně vyhověl všem požadavkům soudu druhého stupně, vyjma těch, které oprávněně považoval za nezákonné a které jej nutily k přehodnocení důkazů v jeho neprospěch. Za dané situace považuje postup soudu druhého stupně, který rozhodl podle § 262 tr. ř. za protiústavní, a porušení práva na zákonného soudce. Zároveň obviněný podrobně rozvádí jaké důkazy poté, co bylo rozhodnuto podle § 262 tr. ř., soud prvního stupně provedl, kdy se domnívá, že hodnocení důkazů provedené tímto soudem vybočuje z rámce objektivního a správného hodnocení důkazů.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je podle obviněného založen tím, že v řízení došlo k porušení zásady bezprostřednosti a ústnosti zakotvené v § 2 odst. 11 tr. ř. Porušení těchto zásad zakládá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Rozsudek soudu prvního stupně je i nepřezkoumatelný, když není jasné jakým způsobem měl poškozeného uvést v omyl. Dále namítá porušení zásady in dubio pro reo stanovené v § 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 2 odst. 6 tr. ř. V tomto směru zdůrazňuje, že soudy nehodnotily provedené důkazy v jejich vzájemných souvislostech, neboť zejména nepřihlížely k důkazům, které svědčily v jeho prospěch. Současně vyjadřuje přesvědčení, že soudy přeceňují obsah pořízených odposlechů. Závěry soudů považuje obviněný za nepodloženou spekulaci.

Obviněný J. Z. ml., naplnění tohoto dovolacího důvodů dovozuje ze skutečnosti, že u něho nebyla prokázána subjektivní stránka zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, když pomoc musí směřovat k spáchání tohoto zvlášť závažného zločinu. Proto vyjadřuje přesvědčení, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení. Domnívá se, že ani po formální stránce nevytvářel žádné podmínky pro spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Zdůrazňuje, že veškerou agendu spojenou s prodejem předmětného hotelu realizoval jeho otec, on sám do prodeje nezasahoval, takže nemohl nikoho uvést v omyl. Soudy nesprávně dospěly k závěru, že listiny s podpisem poškozeného jsou podvrženy, což je ovšem prakticky vyloučeno. Dále zdůrazňuje, že byl předchozími třemi rozsudku vždy obžaloby zproštěn, kdy následně soud druhého stupně podle § 262 odst. 2 tr. ř. nařídil, aby věc byla projednána v jiném složení senátu. V tomto směru poukazuje na blíže nespecifikovanou judikaturu Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že takový postup je v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť odnětí věci a přikázání jinému senátu lze připustit pouze výjimečně. Dále upozorňuje na skutečnost, že poškozený užíval v předmětné době pervitin a na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie vztahující se k osobě poškozeného. Obviněný odkazuje i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010 sp. zn. 7 Tdo 486/2010.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním obviněného J. Z. st.

Vzhledem k obsahu uplatněných dovolacích námitek obviněného J. Z. st., bylo shledáno, že obviněný uplatnil dovolací námitky částečně relevantním způsobem. Jedná se o argumentaci vztahující se k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., jenž spočívá v tom, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce tím, že soud druhého stupně rozhodl usnesením ze dne 15. 7. 2015 sp. zn. 9 To 56/2015 o zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k novému rozhodnutí a projednání tomuto soudu, přičemž podle § 262 tr. ř. bylo nařízeno, aby tuto věc projednal senát v jiném složení.

Obecně k naznačené problematice je zapotřebí uvést, že podle ustanovení § 262 věty první tr. ř., rozhodne-li odvolací soud, že se věc vrací k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, může zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.

Podle ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Z judikatury obecných soudů, ale i trestněprávní teorie vyplývá, že pokud se soud druhého stupně neztotožní se skutkovými zjištěními rozsudku soudu prvního stupně, není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení, nýbrž toliko může jen v odůvodnění svého rozhodnutí rozvést, proč jsou tato skutková zjištění vadná, v čem je třeba je doplnit, popř. k jakým důkazům je ještě třeba přihlédnout. Jestliže však považuje soud druhého stupně rozsah dokazování za úplný, avšak provedené důkazy sám hodnotí jinak, než soud prvního stupně, nemůže rozhodnout o zrušení rozsudku soudu prvního stupně novým rozsudkem bez toho, že by nezbytné důkazy předtím zopakoval bezprostředně před odvolacím soudem. Přitom však musí vždy zvažovat, zda by to neodporovalo povaze odvolacího řízení a nepřekračovalo by to meze pravomoci odvolacího soudu. Jestliže shledá, že se o takový případ jedná, musí odvolací soud postupovat podle § 259 odst. 1 tr. ř. Soud druhého stupně přitom pak může soud prvního stupně jen upozornit, ve kterých směrech má řízení doplnit nebo čím se znovu zabývat, nesmí mu však ke způsobu hodnocení důkazů udělovat závazné pokyny (blíže viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 105/2006 ze dne 15. 11. 2006, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 45/2006 ze dne 20. 9. 2006). „Vady rozsudku nemůže odvolací soud shledat a vytknout tam, kde soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění. Odvolací soud nemůže v takovém případě zrušit napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy, aniž by je sám provedl nebo zopakoval, s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem“ (k tomu srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. II. díl., 7. vydání, Praha, C. H. Beck 2013, s. 3063 a judikatura tam uvedená).

Podle čl. 38 odst. 1 Listiny „Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon“. Jestliže je příslušnost soudu a soudce určována zákonem, je zřejmé, že i výjimka stanovená v ustanovení § 262 věta první tr. ř., tzn. výjimka stanovená zákonem, určuje příslušnost soudu a soudce zákonným způsobem. Ustanovení § 262 věta první tr. ř. umožňuje odvolacímu soudu v rámci odvolacího řízení společně s vrácením věci nalézacímu soudu nařídit její projednání v jiném složení senátu. Použití a účel této výjimky je nutno posuzovat i s ohledem na ustanovení § 259 odst. 5 písm. a) tr. ř., dle něhož odvolací soud nemůže sám uznat obžalovaného vinným skutkem, pro nějž byl napadeným rozsudkem zproštěn. Použití ustanovení § 262 věta první tr. ř. je možností, jak ukončit opakovanou výměnu názorů mezi soudy prvního a druhého stupně a snahou vyhnout se tak bezúčelnému protahování trestního řízení. Použití citovaného ustanovení musí být motivováno snahou zajistit všechny roviny práva na spravedlivý proces, nikoliv snahou o jejich eliminaci.

Ústavní soud se již dříve vyslovil k tomu, že postup odvolacího soudu podle § 262 tr. ř. by neměl být pravidlem, leč spíše výjimkou (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 1992/09, nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 3564/12, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002 sp. zn. 3 Tz 282/2001). Nikoli běžnou je však i situace nyní posuzovaná, kdy soud druhého stupně v rámci odvolacího řízení rozsudek soudu prvního stupně vícekrát zrušil. Teprve ve svém třetím zrušujícím usnesení aplikoval postup podle ustanovení § 262 věta první tr. ř. Lze mít za to, že je nepochybné, že soud druhého stupně nenařídil soudu prvního stupně rozhodnout věc v jiném složení senátu účelově, veden snahou o prosazení vlastního skutkového či právního názoru, že jednal s ohledem na průběh předcházejícího řízení a s ohledem na výjimečný charakter takového postupu – toliko subsidiárně, po vyčerpání předchozích možností. V dané souvislosti lze konstatovat, že pouze svévolné, z mezí ustanovení § 1 a § 2 tr. ř. vybočující nařizování změn ve složení senátu soudu prvního stupně, lze považovat za porušení čl. 38 odst. 1 Listiny. V opačném případě by každá, byť odůvodněná změna ve složení senátu soudu prvního stupně, musela vést ke zrušení rozhodnutí obecných soudů a soud vyšší instance by neměl v ruce nástroj, jak zjednat nápravu v postupu soudu nižšího stupně (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2000 sp. zn. II. ÚS 170/99, a nález ze dne 7. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 1922/09).

Obecně je v souvislosti s naznačeným problémem nutno konstatovat, že koncepce trestního soudnictví v České republice je založena na principu dvojinstančnosti. Soud druhého stupně je oprávněn vyslovit vůči soudu prvního stupně závazný právní názor a současně je oprávněn tomuto soudu nařídit provést úkony a doplnění, které je soud prvního stupně povinen provést (§ 264 odst. 1 tr. ř. a též § 149 odst. 6 tr. ř.). Nerespektování právního názoru nebo nařízených pokynů soudu druhého stupně za situace, kdy tento soud nemůže rozhodnout sám s ohledem na ustanovení § 259 odst. 5 písm. a) tr. ř., znamená porušení zmíněného principu dvojinstančnosti soudního rozhodování, a ve svých důsledcích zatěžuje vydaná rozhodnutí vadou dosahující ústavněprávní intenzity (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2009 sp. zn. I. ÚS 311/09).

Vzhledem ke shora naznačeným východiskům považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit následující. V dané věci obžaloba na obviněné napadla dne 14. 12. 2012, kdy byla přidělena do senátu 46 T pod sp. zn. 46 T 9/2012. Soud prvního stupně ve věci vyhlásil první rozsudek dne 5. 8. 2013, kdy obvinění byli podle § 226 písm. a) tr. ř. obžaloby zproštěni a poškozená společnost byla podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních (viz č. l. 921-949). Následně byl tento citovaný rozsudek zrušen rozhodnutím soudu druhého stupně ze dne 18. 11. 2013 sp. zn. 9 To 73/2013 na základě podnětu odvolání státní zástupkyně podaného v neprospěch obviněných podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v celém rozsahu a věc byla podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Odvolání poškozené společnosti pak bylo podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítnuto. Z rozhodnutí soudu druhého stupně vyplývá, že důvodem zrušení rozsudku soudu prvního stupně byla skutečnost, že skutková zjištění byla nejasná, spojena s důvodnými pochybnosti o jejich správnosti, kdy soud se nevypořádal se všemi skutečnostmi významnými pro jeho rozhodnutí, přičemž i důkazní řízení zůstalo neúplné a při hodnocení důkazů nebylo postupováno podle § 2 odst. 6 tr. ř. Soud druhého stupně považoval především za potřebné za situace, kdy existují dvě verze události, doplnit dokazování o další v úvahu připadající důkazy (např. hodnocení osoby poškozeného, zhodnocení osoby obviněných, provedení konfrontace mezi obviněnými a poškozeným, opatření bankovních výpisů ohledně převodu peněz) a věnovat náležitou pozornost všem provedeným důkazů (např. záznam o odposlechu telekomunikačního provozu) a tomu jaké skutečností z nich vyplývají. Uložil soudu prvního stupně se zabývat všemi zjištěnými skutečnostmi včetně posouzení toho, zda poškozený při podpisu dokumentu ze dne 3. 12. 2010 a 17. 12. 2010 mohl jednat v omylu, kdy zdůrazňuje, že i vlastnoručně podepsané listiny jsou zpochybnitelné z hlediska projevu vůle (blíže str. 6-10 rozhodnutí soudu druhého stupně ze dne 18. 11. 2013 sp. zn. 9 To 73/2013). Lze tedy mít za to, že důvodem zrušení rozsudku soudu prvního stupně byly především nedostatky v rozsahu provedeného dokazování, nehodnocení a pominutí některých skutečností, které vyplývají z provedených důkazů a požadavek hodnocení důkazů v souladu § 2 odst. 6. tr. ř. Soud druhého stupně tedy v tomto rozhodnutí nenutil soud prvního stupně k určitému konkrétnímu hodnocení provedených důkazů a nevyslovil závazný právní názor.

Následně soud prvního stupně vyhlásil dne 28. 4. 2014 sp. zn. 46 T 9/2012 nový rozsudek (č. l. 1127-1156), kterým obviněné opětovně obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostil a poškozenou společnost podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. I tento rozsudek byl napaden odvoláním státní zástupkyně podaným v neprospěch obviněných a směřujícím do zprošťujícího výroku a odvoláním poškozené společnosti. O podaných odvoláních rozhodl soud druhého stupně rozhodnutím ze dne 10. 9. 2014 sp. zn. 9 To 42/2014, kterým z podnětu podaného odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b, c) tr. ř. v celém rozsahu a věc podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, přičemž odvolání poškozené společnosti bylo podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítnuto (viz č. l. 1237-1248). Ve svém rozhodnutí soud druhého stupně výslovně uvedl, že soud prvního stupně porušil ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., když přes výslovný pokyn neprovedl vzhledem ke dvěma skutkovým verzím odpovědné zhodnocení všech provedených důkazů, kdy především zdůrazňuje, že nezaujal žádné vyčerpávající a srozumitelné stanovisko týkající se zhodnocení věrohodnosti poškozeného ve vztahu k jeho tvrzení, že plnou moc ze dne 3. 12. 2010 a předávací protokol ze dne 17. 12. 2010 nepodepsal vědomě, a že nevěděl o prodeji hotelu, neobdržel kupní cenu, přičemž v tomto směru velmi podrobně rozváděl, čím se soud měl zabývat (viz str. 8 rozhodnutí). Dále se podle soudu druhého stupně důsledně nezabýval záznamy telekomunikačního provozu, pouze tyto záznamy citoval, nehodnotil, jak mu bylo uloženo, časovou linií, nehodnotit zda následný převod hotelu podle verze poškozeného odpovídá scénáři, který vyplývá z provedených odposlechů, včetně chybějící úvahy na základě jakého podnětu a proč obvinění ustoupili od původně plánovaného podvodného prodeje hotelu a provedli převod poctivý. Současně poukazoval na výklad zásady in dubio pro reo a na skutečnost, že soud prvního stupně učinil velmi zjednodušený výklad této zásady (blíže viz str. 8-10 rozhodnutí). Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně (blíže viz str. 10 rozhodnutí), požaduje doplnit dokazování o další důkazy (např. trestní spis týkající se obviněného J. Z. ml., provést důkazy k posouzení věrohodnosti svědků S.,B., vyžádat si daňová přiznání společnosti Galiano Business, s. r. o., výpisy z účtu této společnosti) a nahrazení spekulativních závěrů soudu prvního stupně důkazy (např. spekulaci ohledně existence jiných zdrojů k úhradě kupní ceny) a následně hodnocení provedených důkazů v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Soud druhého stupně tedy ani v tomto svém druhém rozhodnutí nenutil soud prvního stupně k určitému konkrétnímu hodnocení provedených důkazů a nevyslovil závazný právní názor.

Poté ve věci opětovně rozhodl soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 4. 2015 sp. zn. 46 T 9/2012 (č. l. 1490-1524), přičemž obviněné podle § 226 písm. a) tr. ř. obžaloby zprostil a poškozenou společnost podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto zprošťujícímu rozsudku podala státní zástupkyně odvolání v neprospěch obou obviněných. Odvolání podala i poškozená společnost. O podaných odvoláních rozhodl soud druhého stupně rozhodnutím ze dne 15. 7. 2015 sp. zn. 9 To 56/2015 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň podle § 262 tr. ř. nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Odvolání poškozené společnosti bylo podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítnuto.

Ve svém rozhodnutí soud druhého stupně (viz č. l. 1546-1559) vyjádřil nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně, že ho zavázal svým závazným právním názorem a že ho nutí přehodnotit jeho pochybnosti do jiného závěru. Zdůrazňuje, že nikdy ve svých rozhodnutích žádné konkrétní či závažné hodnotící postupy nevyjádřil, vždy pouze upozorňoval na skutečnosti, které soud prvního stupně nehodnotil vůbec či nelogicky, osamoceně nebo dokonce neobjektivně, tedy v rozporu s § 2 odst. 6 tr. ř. Konstatuje, že smyslem jeho pokynů bylo, aby soud prvního stupně na základě odpovědného rozboru všech důkazů, jejich zhodnocením, s přihlédnutím ke všem skutkovým souvislostem srovnal obě skutkové verze (tj. zda jsou stejné či rozdílné, pravděpodobné), když jedna z nich je nepochybně skutečná a následně odůvodnit, kterou považuje za pravděpodobnější, což soud prvního soudu nedokázal učinit (blíže viz rozhodnutí 7-8 rozhodnutí soudu druhého stupně). Následně velmi podrobně poukazuje na skutečnosti, které uložil soudu prvního stupně prověřit a hodnotit, což neučinil (např. sice hodnotil obhajobu obviněných týkající se obsahu pořízených odposlechů jako účelovou, aniž by provedl nějaké úvahy v tom směru, proč následně obvinění změnili svůj plán o podvodném prodeji hotelu, nebo dospěl k závěru, že peníze na hotel mohli svědci S. a B. získat z provozování herny, aniž by to ovšem jakýkoliv svědek tvrdil, nehodnotil výpovědi těchto svědků z hlediska jejich věrohodnosti, nehodnotil, zda obstojí tvrzení poškozeného ohledně podpisů na předmětných listinách apod.), přičemž velmi podrobně poukazuje na vadné postupy soudu prvního stupně týkající se skutečností, které nijak nehodnotí či opomíjí nebo k nim přistupuje zjednodušené (blíže viz rozhodnutí 8-13 rozhodnutí soudu druhého stupně). Poté soud druhého stupně dospívá k závěru, že vzhledem k postoji soudu prvního stupně, který přestože byl opakovaně upozorněn obecně na vadné postupy týkající se hodnocení důkazů, ze svého trvale aplikovatelného hodnotícího postupu neustoupil, lze mít za to, že není schopen požadovaný hodnotící postup podle § 2 odst. 6 tr. ř. za daného stavu provést, když to dokonce odmítl. Proto přistoupil k zcela výjimečnému postupu podle § 262 tr. ř. (blíže viz str. 13 rozhodnutí soudu druhého stupně).

Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že z rozhodnutí soudu druhého stupně, které učinil před zvolením postupu podle § 262 tr. ř. nevyplývá, že by soud prvního stupně nutil k jinému hodnocení provedených důkazů a k tomu, aby tento akceptoval skutkovou verzi děje prezentovanou poškozeným. Naopak je zřejmé, že soud druhého stupně k výjimečnému postupu podle § 262 tr. ř., přikročil až poté, co soud prvního stupně opakovaně ignoroval jeho pokyny směřující k řádnému zjištění skutkového stavu, které se ovšem vztahovaly k nutnosti hodnotit všechny provedené důkazy a zjištěné skutečnosti. Současně opakovaně tomuto soudu uložil, aby napravil vytýkané nedostatky, tedy ve věci řádně provedené důkazy hodnotil tak, jak mu to ukládá trestní řád, tedy nejen jednotlivě, ale ve vzájemných souvislostech. Za porušení práva na spravedlivý proces tudíž nelze považovat, jestliže soud druhého stupně odmítl opakovaně akceptovat vadný postup soudu prvního stupně. Z odůvodnění všech rozhodnutí soudu druhého stupně, které učinil před zvolením postupu podle § 262 tr. ř. nevyplývá, že by hodnotil otázku viny obou obviněných a existenci jejich viny presumoval nebo ji dokonce bral jako nepochybnou, a že by v tomto směru soudu prvního stupně uložil, aby takto rozhodl. Soud druhého stupně soudu prvního stupně neukládal, jakým způsobem má provedené důkazy hodnotit, pouze mu opakovaně připomínal a zdůrazňoval, že musí všechny provedené důkazy vzít v úvahu. Předchozí skutkové závěry soudu prvního stupně, jež vedly ke zprošťujícím rozhodnutím, byly postaveny na zjednodušeném hodnocení provedených důkazů a pomíjení některých důkazů či skutečností, takže snahou soudu druhého stupně toliko bylo, aby soud prvního stupně provedl hodnocení všech provedených důkazů v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Z obsahu zrušujících rozhodnutích nelze dospět k závěru, že by se jednalo o kategorické konstatování viny obviněných ze strany soudu druhého stupně, kterou by soud druhého stupně presumoval dříve, než o ní rozhodoval soud prvního stupně. Naopak z těchto rozhodnutí je zcela zřejmá snaha docílit toho, aniž by soud druhého stupně dále nad rámec svého přezkumu hodnotil dosavadní skutková zjištění, aby soud prvního stupně provedl všechny potřebné důkazy k náležitému objasnění věci, tak aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, aby řádně hodnotil všechny zjištěné skutečností a důkazy a vyvaroval se ryze spekulativních závěrů, které nemají oporu v provedených důkazech. Lze proto konstatovat, že rozhodnutí soudu druhého stupně učiněná před postupem podle § 262 tr. ř. rozhodně nebyla nezákonná a nebyla provedena v rozporu s trestním řádem a ústavními nálezy (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2008 sp. zn. I. ÚS 49/06, a ze dne 7. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 1922/09).

Ohledně postupu podle § 262 tr. ř. lze uvést následující. I Ústavní soud připouští možnost postupu podle § 262 tr. ř., kdy takový krok je odůvodněn vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl soud druhého soud aprobovat. Příkladem takovéto situace může být s ohledem na okolnosti konkrétní věci i opakované nerespektování závazných pokynů soudu druhého stupně. Je nezbytné, aby v takovémto případě zrušující rozhodnutí soudu druhého stupně vždy obsahovalo konkrétní výhrady k rozhodnutím soudu prvního stupně, jak např. stanoví nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 3564/12. Obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016 sp. zn. 6 Tdo 168/16, podle kterého „naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu není, jestliže odvolací soud aplikoval ustanovení § 262 tr. řádu, pokud důvod pro odnětí věci senátu soudu prvního stupně spočíval v tom, že tomuto odvolací soud opakovaně vytkl nedodržení požadavků plynoucích pro něj z ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu; důvod ke změně ve věci rozhodujícího senátu nebyl ten, že by odvolací soud vyjádřil závazné stanovisko k hodnocení konkrétního důkazu a následně toto požadoval respektovat jiným senátem nalézacího soudu, ale ten, že dospěl k závěru, že ve věci rozhodující senát není schopen věc rozhodnout zákonu odpovídajícím způsobem.“

Přes shora naznačené závěry považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že pokud obviněný naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti, že soud druhého stupně ve svém rozhodnutí uvedl, že aplikace zásady in dubio pro reo přichází v úvahu až po vyhodnocení, která ze skutkových verzí je pravděpodobnější a posouzení toho zda zjištěné pochybnosti a nejasnosti, které ji předchází, lze překlenout v rámci hodnocení důkazů, je možno konstatovat, že takto formulovaná námitka nenaplňuje zvolený dovolací důvod. Samotná skutečnost, že existují dvě verze určité skutkové události nemůže sama o sobě vést k závěru, že je na místě aplikovat zásadu in dubio pro reo. Takový závěr by měl za následek, že pokud existují dvě verze skutkového děje, nelze obviněného nikdy uznat vinným. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že existence více verzí skutkového děje je v praxi obvyklá, neboť jednu verzi předkládá obviněný a druhou poškozený s výjimkou případu, kdy obviněný spáchání trestné činnosti doznává. Je pak zcela obvyklé, že v případě dvou verzí skutkového děje soud na podkladě provedeného dokazování, formuluje na základě provedených důkazů závěr, kterou verzi považuje za pravděpodobnější, kdy pokud ohledně této verze existují určité pochybnosti a nejasnosti a tyto se v rámci hodnocení důkazy nepodaří odstranit, postupuje v souladu se zásadou in dubio pro reo. Jinak řečeno, skutečnost, že jednu verzi skutkového děje považuje na základě provedených důkazů soud za pravděpodobnější, nelze interpretovat tak, že nelze následně použit zásadu in dubio pro reo, pokud se v případě této pravděpodobnější verze nepodaří odstranit pochybnosti o vině obviněného dalším provedeným dokazováním. V tomto směru je také třeba upozornit na skutečnost, že z rozhodnutí soudu druhého stupně, které učinil před postupem podle § 262 tr. ř., je zřejmé, že tento opakovaně uvedl, že pokud se poté, co soud prvního stupně řádně odůvodní, kterou verzi skutkového děje považuje za pravděpodobnější, a na základě kterých důkazů, nepodaří odstranit pochybnosti o vině obviněných, je na místě aplikovat zásadu in dubio pro reo (viz např. str. 9 rozhodnutí soudu druhého stupně ze dne 18. 11. 2013 sp. zn. 9 To 73/2013, viz str. 7 rozhodnutí ze dne 15. 11. 2015 sp. zn. 9 To 56/2015).

Další námitky týkající se rozsahu dokazování soudem prvního stupně, poté, co bylo rozhodnuto o postupu podle § 262 tr. ř., rovněž nenaplňují zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. V tomto směru lze konstatovat, že obviněný v podstatě totožnou argumentaci uplatnil ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a Nejvyšší soud se jí bude podrobněji zabývat při posuzování naplnění tohoto dovolacího důvodu.

Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. u obviněného J. Z. st., lze uvést následující. Námitky, které uplatnil obviněný ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu, nelze rovněž pod zvolený dovolací důvod podřadit. V tomto směru je třeba zdůraznit, jak již bylo dříve naznačeno, že pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou rozhodující v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé.

Obviněný dovozuje naplnění zvoleného dovolacího důvodu ve skutečnosti, že podle jeho názoru v řízení byly porušeny zásady ústnosti a bezprostřednosti zakotvené v § 2 odst. 11, odst. 12 tr. ř. Konkrétně namítá, že soud prvního stupně provedl dokazování ve značně omezeném rozsahu, když v hlavním líčení nevyslechnul osobně poškozeného a svědky R. M., R. L., Š. S. a J. L., neboť výpovědi poškozeného a uvedených svědků u hlavního líčení přečetl. Takto formulovaná argumentace nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, když směřuje do způsobu provádění důkazů, který je upraven procesními předpisy.

Bez ohledu na shora naznačený závěr přesto považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit následující. Skutečnost, že soud prvního stupně u hlavního líčení osobně nevyslechnul některé svědky, sama o sobě neznamená, že tyto důkazy nebyly provedeny a nelze z nich v řízení vycházet a hodnotit je v rámci hodnocení všech provedených důkazů. Obecně je třeba uvést, že řízení před soudem je založeno na zásadách ústnosti a bezprostřednosti, které jsou vyjádřeny v § 2 odst. 11, 12 tr. ř., které stanoví, že jednání před soudy je ústní; důkaz výpověďmi svědků, znalců a obviněného se provádí zpravidla tak, že se tyto osoby vyslýchají a že soud při rozhodování v hlavním líčení smí přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny. Z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že zákon připouští ve vztahu k zásadě ústnosti, že svědci a obviněný nemusí být vždy osobně slyšení před soudem. Tento závěr lze dovodit z toho, že zákon říká, že výslechy svědků a obviněných se zpravidla provádí tak, že jsou provedeny před soudem. Výjimky ze zásady bezprostřednosti a ústnosti stanoví § 211 tr. ř., kdy při uplatňování této výjimky nelze pominout zaručená práva obviněného na obhajobu, podle kterého právo na spravedlivý proces vyžaduje, aby mohl obviněný vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání těchto svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě (viz Šamal P. a kol., Trestní řád,: Komentář, 7. vydání, Praha: C. H: Beck, 2013, str. 2636). Podle § 211 odst. 1 tr. ř., lze místo výslechu svědka v hlavním líčení číst protokol o jeho výpovědi, jestliže soud nepokládá osobní výslech za nutný a státní zástupce i obžalovaný s tím souhlasí. Takto soud prvního stupně postupoval v případě svědků R. M., Š. S. a R. L. Současně platí, že jestliže se obžalovaný, který byl k hlavnímu líčení řádně předvolán, bez omluvy nedostaví, nebo se bez vážného důvodu z jednací síně vzdálí, souhlas obžalovaného s přečtením takového protokolu o výslechu svědka není třeba a postačí souhlas státního zástupce. Na tyto skutečnosti musí být obviněný v předvolání upozorněn. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že předpokladem postupu podle § 211 odst. 1 tr. ř. je skutečnost, že soud nepovažuje osobní výslech svědka za nutný a státní zástupce a obviněný s tím souhlasí nebo souhlas obviněného není nutný z důvodů uvedených ve větě druhé tohoto ustanovení. Při zvažování skutečnosti, zda osobní výslech svědka je nutný, musí soud přihlédnout ke všem okolnostem případu, k celkové důkazní situaci a povaze a významu jednotlivých shromážděných důkazů, včetně obsahu a významu výpovědi tohoto svědka, jehož výpověď má být přečtena. Pokud dojde k přečtení výpovědi svědka v rámci hlavního líčení postupem podle § 211 odst. 1 tr. ř., byl obsah této svědecké výpovědi proveden jako důkaz a v dalším řízení k této svědecké výpovědi soud jako k důkazu přihlíží a hodnotí ji v kontextu dalších provedených důkazů. Je tedy zachována zásada bezprostřednosti.

Ze spisového materiálu je nepochybné, že obvinění i státní zástupce výslovně udělili souhlas se čtením těchto výpovědí, což nakonec ani obviněný J. Z. st., nezpochybňuje. V případě poškozeného a zároveň svědka ing. T., je třeba ještě uvést, že všechny jeho výpovědi, které učinil v dané věci, a které jsou procesně použitelné, byly před soudem prvního stupně přečteny postupem podle § 211 odst. 1 tr. ř., tedy za souhlasu stran. V dané věci je ovšem třeba konstatovat, že u tohoto svědka souhlas se čtením jeho výpovědi nebyl nutný, když i pokud by strany neudělily souhlas se čtením výpovědí tohoto svědka, bylo by nutno jeho výpověď číst postupem podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Podle tohoto ustanovení se protokol o výpovědi spoluobžalovaného nebo svědka přečte také tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovení tohoto zákona a taková osoba zemřela nebo se stala nezvěstnou, pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelnou, nebo onemocněla chorobou, která natrvalo nebo po dohlednou dobu znemožňuje její výslech. O takový případ se v předmětné věci jednalo, když ze zprávy ošetřujícího lékaře vyplývá, že svědek není schopen účelné účasti před soudem z důvodu závažné duševní choroby, která je trvalého charakteru (viz č. l. 1694). Tedy i v případě, že by nebyl ze strany obviněných a státního zástupce udělen souhlas se čtením jeho výpovědi, musel by soud jeho výpověď přečíst podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř.

Pokud se týká otázky, zda byl osobní výslech těchto svědků nutný či nikoliv, nelze pominout, že tito svědci byli ve věci vyslechnuti nejen v rámci přípravného řízení, ale i u hlavního líčení a někteří opakovaně (Š. S.). Obvinění tedy měli opakovaně možnost se účastnit výslechů těchto svědků, byla jim dána možnost vyjádřit se k výpovědím těchto svědků, případně mohli vyjádřit pochybnosti o jejich věrohodnosti nebo důkazní síle jejich výpovědi a navrhnout k tomu jiné důkazy. Tato možnost byla dána i tehdejším obhájcům obviněných. V dané věci nepochybně bylo zachováno právo na spravedlivý proces (srov. R 18/1999-II, a ÚS 74/1999-n), a proto přečtením výpovědí těchto svědků nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces obviněných. Pokud za takové situace nepovažoval soud prvního stupně osobní výslech těchto svědků za nutný, nelze mít za to, že by v dané věci došlo k porušení zásady bezprostřednosti a ústnosti z pohledu práva na spravedlivý proces.

Jestliže obviněný namítá, že nevěděl, že soudy budou výpovědi těchto svědků hodnotit odlišně než předchozí senát, lze k jeho argumentaci uvést následující. Pokud se týká výpovědi svědka R. M., je třeba zdůraznit, že soudy vždy přistupovaly k výpovědi tohoto svědka opatrně, když i předchozí senát soudu prvního stupně rozhodující ve věci ohledně výpovědi tohoto svědka uvedl, že jeho výpověď zpochybňují záznamy odposlechu telefonických hovorů, když bližší zhodnocení jeho vý