Nejvyšší soud 5 Tdo 1416/2019 – Sledování na území jiného členského státu

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 3 T 35/2014, byla obviněná J. N. (dříve N.) uznána vinnou v bodě I. 1) organizátorstvím přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 24 odst. 1 písm. a), § 329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), a v bodě II. 1) organizátorstvím přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 24 odst. 1 písm. a), § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, obviněný O. P., byl uznán vinným v bodě I. 2) přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, obviněný M. K. v bodě I. 3) přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a v bodě II. 2) jednak přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jednak přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku, J. P., v bodě I. 4) přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a v bodě II. 3) jednak přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jednak návodem k přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 24 odst. 1 písm. b), § 220 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl obviněné J. N. podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků, který byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Dále jí byl podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu vedoucí funkce ve státní správě v trvání 5 let. Obviněnému O. P., soud uložil podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, který byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Dále mu byl podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání nebo povolání ve zpravodajských službách, ozbrojených silách, bezpečnostních sborech v trvání 5 let. Obviněnému M. K. byl podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, který byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Dále mu byl podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání nebo povolání ve zpravodajských službách, ozbrojených silách, bezpečnostních sborech nebo obecní policii ČR v trvání 5 roků, kromě pedagogické a publikační činnosti. Obviněnému J. P., soud uložil podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, který byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Dále mu byl podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání nebo povolání ve zpravodajských službách, ozbrojených silách, bezpečnostních sborech nebo obecní policií ČR v trvání 5 roků. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu uložil obviněným M. K. a J. P. nahradit společně a nerozdílně škodu poškozené České republice – Ministerstvu obrany ve výši 125 300 Kč. Se zbytkem svého nároku na náhradu škody byla poškozená odkázána podle § 229 odst. 2 tr. řádu na řízení ve věcech občanskoprávních.

Uvedený rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláním všichni obvinění, státní zástupce v neprospěch obviněných ve výroku o trestech a poškozená Česká republika – Ministerstvo obrany, o nichž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 3. 2019, sp. zn. 7 To 299/2018, následovně. Odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ohledně všech obviněných pouze ve výrocích o trestech a ve výroku o náhradě škody v té části, v níž byla poškozená se zbytkem svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229 odst. 2 tr. řádu. Podle § 259 odst. 1 tr. řádu odvolací soud znovu rozhodl při nezměněném výroku o vině tak, že obviněné J. N. podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 let. Dále jí podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu vedoucí funkce ve státní správě v trvání 10 let. Obviněnému O. P., odvolací soud uložil podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 let. Dále mu podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání nebo povolání ve zpravodajských službách, ozbrojených silách, bezpečnostních sborech a obecní policii České republiky v trvání 8 let. Obviněnému M. K. podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu též uložil přiměřenou povinnost, aby během zkušební doby podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále mu podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání nebo povolání ve zpravodajských službách, ozbrojených silách, bezpečnostních sborech nebo obecní policii ČR v trvání 7 let. Obviněnému J. P., soud druhého stupně uložil podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu uložil také přiměřenou povinnost, aby během zkušební doby podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále mu podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání nebo povolání ve zpravodajských službách, ozbrojených silách, bezpečnostních sborech nebo obecní policií ČR v trvání 6 let. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená Česká republika – Ministerstvo obrany se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak ponechal napadený rozsudek nezměněný. Podle § 256 tr. řádu byla odvolání všech obviněných zamítnuta.

Popis trestné činnosti obviněných je velmi obsáhlý, neboť skutková věta je stylizována zvlášť pro každého obviněného, takže se v ní nadbytečně řada pasáží opakuje, byť činnost obviněných byla vzájemně provázána, a proto také byli z těchto důvodů uznáni vinnými trestnou součinností (u některých šlo o spolupachatelství, u jiných o účastenství v užším slova smyslu – návod a organizátorství). Nejvyšší soud proto jen stručně a souhrnně zrekapituluje podstatné skutkové okolnosti případu (ve zbytku lze odkázat na rozsudek soudu prvního stupně). Pod bodem I. šlo o to, že obviněná J. N. (dříve N.) v době od 22. 10. 2012 do 27. 11. 2012 jako vrchní ředitelka Sekce kabinetu předsedy vlády České republiky v úmyslu opatřit si neoprávněný prospěch spočívající v získání osobních informací o R. N., tehdejší manželce předsedy vlády České republiky, a současně způsobit R. N. jinou závažnou újmu spočívající v tom, že proti ní bude protiprávně použita zpravodajská technika a bude protiprávně sledována, využila svého vlivu vyplývajícího zejména z existujícího blízkého osobního poměru s tehdejším XY vlády České republiky P. N. a zosnovala a usměrňovala na území hlavního města Prahy protiprávní použití zpravodajských prostředků – sledování osoby, a to R. N. O tuto činnost obviněná požádala O. P., jenž byl do 31. 10. 2012 ředitelem Vojenského zpravodajství (dále také ve zkratce jen „VZ“), dále též M. K., který byl dne 1. 11. 2012 jmenován ředitelem Vojenského zpravodajství a který toto protiprávní sledování osoby nechal pokračovat. Obviněná převzala od O. P., a J. P., zprávu Vojenského zpravodajství o průběhu sledování osoby R. N. za dobu od 24. 10. 2012 do 31. 10. 2012. S J. P., obviněná dohodla pokračování sledování poškozené R. N., přičemž v průběhu sledování byly pořízeny také fotografie sledované osoby. Takto obvinění činili, aniž by vláda České republiky nebo prezident republiky podle § 8 odst. 4 zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon o zpravodajských službách“ nebo ve zkratce jen „ZZS“), uložili Vojenskému zpravodajství úkol – sledování osoby R. N. Konali tak jednak mimo meze působnosti Vojenského zpravodajství vymezených v § 5 odst. 3 ZZS, jednak bez předchozího písemného povolení předsedy senátu Vrchního soudu v Praze podle § 9 odst. 1 zákona č. 289/2005 Sb., o Vojenském zpravodajství, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon o Vojenském zpravodajství“ nebo „ZVZ“), byť použili zpravodajské techniky – fototechnických prostředků, jednak v rozporu s § 3 ZVZ, jímž se příslušníkům Vojenského zpravodajství při plnění jejich úkolů ukládá povinnost dbát cti, vážnosti a důstojnosti osob i své vlastní, jakož i toho, aby osobám v souvislosti s jejich činností nevznikla škoda nebo jiná nepřiměřená újma, jakož i v rozporu s § 15 odst. 2 ZVZ , tj. bez rozhodnutí ministra obrany o povolení sledování osoby R. N. Přesto dali O. P., a J. P., dne 24. 10. 2012 a M. K. a J. P., dne 1. 11. 2012 rozkaz k provedení sledování osoby R. N. příslušníky Vojenského zpravodajství. Průběh a výsledky sledování opakovaně spolu všichni obvinění konzultovali, výsledky byly předávány obviněné J. N.. Jednání popsané bod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně spočívalo v obdobné činnosti, které se podle závěrů soudů nižších stupňů dopustili obviněná J. N. (dříve N.), M. K. a J. P.. Obviněná J. N. zosnovala a usměrňovala v době od 11. 3. 2013 do 15. 4. 2013 protiprávní použití zpravodajských prostředků – zpravodajské techniky a sledování osob vůči J. P. (řidič Úřadu vlády ČR) a A. H. (zaměstnankyně Úřadu vlády ČR). O tom obviněná J. N. informovala L. P. vedoucího Úřadu vlády ČR, následně na základě pořízených záznamů ze sledování vytkla J. P. a A. H. jejich jednání. Ani v tomto případě nebylo sledování Vojenským zpravodajstvím schváleno podle právních předpisů uvedených shora, i v tomto případě došlo k jejich porušení. J. P., navrhl M. K., aby zaangažovali do sledování soukromou detektivní agenturu, kterou také sjednali k provedení sledování. M. K. pak schválil proplacení finančních nákladů na služby detektivní agentury ve výši 125 300 Kč, čímž byla na majetku státu způsobena škoda. Úmyslně přitom porušil povinnost řádné péče o majetek, která vyplývala z § 49 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů, a to povinnost nadřízeného řídit a kontrolovat výkon služby podřízených a vyvozovat důsledky z porušování služebních povinností, § 14 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „ZMČR“ nebo „zákon o majetku“), a to povinnost využívat majetek účelně a hospodárně k plnění funkcí státu a k výkonu stanovených činností, a § 47 odst. 1 ZMČR, a to povinnost činit právní a jiné úkony týkající se majetku České republiky s odbornou péčí a postupovat podle zákona o majetku, dalších právních předpisů a vnitřních předpisů, jimiž se hospodaření a nakládání s majetkem, popřípadě jeho správa řídí.

Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podali všichni obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání, která shodně opřeli o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. a) Dovolání J. N.

Obviněná J. N. ve svém dovolání namítala především nesprávné hmotněprávní posouzení vlastního jednání jako organizátora ve smyslu § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, dále zpochybňovala naplnění znaků trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, rovněž namítala extrémní rozpor „mezi skutkovými zjištěními a skutkovými a právními závěry z nich vyvozenými“.

Dovolatelka předně vyjádřila své přesvědčení, že se nenacházela v postavení úřední osoby, a proto ani nemůže být trestně odpovědná pro trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby. Ze své pozice ředitelky kabinetu předsedy vlády neměla nezbytné pravomoci k vydávání pokynů příslušníkům Vojenského zpravodajství. Popřela, že by odpovědní příslušníci zpravodajských služeb konali pouze na její přání z důvodu, že je vlivnou milenkou XY, což považovala za nelogické a nezakládajíc se na pravdě.

Rozporovala objektivní a rovněž i subjektivní stránku trestného činu, jímž byla uznána vinnou. Nejednala v úmyslu způsobit někomu jinému škodu nebo jinou závažnou újmu či opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Dovolatelka zdůraznila, že nikomu nezpůsobila žádnou škodu či jinou újmu ani sama nezískala žádný prospěch. Za lichý považovala názor soudů nižších stupňů, že by snad chtěla urychlit rozvod tehdejšího XY vlády, neboť v té době již byl podán návrh na „nesporný rozvod“ P. N. s jeho nyní již bývalou manželkou. V tomto dovolatelka spatřovala jeden z tzv. extrémních rozporů mezi provedeným dokazováním a z něj vyvozenými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů.

Podle obviněné z provedených důkazů nelze dovodit, že by iniciovala spáchání údajné trestné činnosti. Podle ustálené judikatury se organizátor na spáchání trestného činu musí podílet „dominantním způsobem“, což se v dané věci nestalo, její jednání nemohlo mít ani trestněprávní dosah. Z důkazů provedených v tomto trestním řízení vyplynulo pouze to, že z pokynu tehdejšího předsedy vlády informovala příslušné osoby o bezpečnostní hrozbě pro osobu tehdejšího XY P. N. Následně tyto složky postupovaly tak, aby zjistily a případně eliminovaly možné bezpečnostní riziko vůči osobě XY a jeho rodině. Dále obviněná tvrdila, že z dokazování vyplynulo, že tzv. kontrasledování nebylo zaměřeno výlučně na osobu bývalé manželky tehdejšího XY, nýbrž se jednalo o úkony k verifikaci různých bezpečnostních rizik a jejich eliminaci.

K výkladu znaků trestného činu podle § 329 tr. zákoníku dovolatelka upozornila na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 984/2016. Jestliže byla uznána vinnou organizátorstvím trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby, musel by být dán tzv. dvojí úmysl, což z rozsudků nevyplývá (k tomu odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2018, sp. zn. 11 Tdo 1537/2017). Obviněná však v popisu skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně postrádala jakýkoli popis subjektivní stránky, tedy zda jednala úmyslně, resp. s pohnutkou, stejně tak chybí popis subjektivní stránky vlastního organizátorství. Za nedostatečné pak v tomto směru považovala vyjádření soudu prvního stupně pouze slovy „v úmyslu“. Nadto závěr soudů nižších stupňů o její údajné pohnutce je podle ní v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.

Z provedených důkazů podle obviněné jednoznačně vyplynulo, že měla jen předávat a zprostředkovávat informace od předsedy vlády příslušným osobám, nikdy nevznesla požadavek na sledování údajné poškozené, což potvrdil i spoluobviněný J. P. Poukázala na odposlech a záznam telekomunikačního provozu, v němž uvedla: „Takže mám jenom předat informace.“ Z toho lze podle obviněné dovodit pouze to, že o prověřování bezpečnostního rizika tehdejší XY věděl, o čemž svědčí také jeho výpověď před soudem. Podotkla, že sdělená informace před soudem by měla mít zcela jistě větší validitu než tiskové prohlášení ze dne 15. 6. 2013, na základě kterého považovaly jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně svědka P. N. za nevěrohodného. Takový postup soudů považovala dovolatelka za odporující zásadě volného hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu. Dále se obviněná zaměřila na zpochybnění obsahu tiskové zprávy ze dne 15. 6. 2013, v níž byly některé informace úmyslně zkresleny. Podotkla také, že tuto zprávu nepřipravoval svědek P. N. sám, ale byla mu sepsána. Svědek byl v tu dobu pod enormním politickým tlakem, před soudem pak podle obviněné logicky vysvětlil, proč vydal předmětné tiskové prohlášení. Znovu upozornila, že tisková prohlášení ze dne 13. a 14. 6. 2013 odpovídala výpovědi svědka P. N. před soudem, avšak k nim z nepochopitelných důvodů soudy nižších stupňů nepřihlédly. Zdůraznila také, že v době vydání tiskových prohlášení nebyl svědek P. N. zbaven mlčenlivosti, a proto nemohl po pravdě sdělit, co se stalo. Trvala na svých závěrech, že informace, která byla prezentována v tiskovém prohlášení pro média, že P. N. o žádném sledování nerozhodl, ani o něm nebyl informován, byla pravdivá, jelikož se nejednalo o sledování, ale o prověřování bezpečnostních rizik neboli tzv. kontrasledování. Tento závěr, že se nejednalo o sledování, podle obviněné vyplynul rovněž z výpovědi svědka T. D. Poukázala dále na informaci z telefonického rozhovoru ze dne 27. 11. 2012 mezi ní a svědkem P. N., kdy svědkovi sdělovala, že jsou u ní „generál a druhý plukovník“ (tedy obvinění M. K. a J. P.), přičemž této zprávě se svědek P. N. nijak nepodivoval, což podle ní nasvědčuje tomu, že musel mít o prováděném kontrasledování po celou dobu povědomí a aktivně se do dané situace zapojoval.

Obviněná dále upozornila na další vnitřní rozpory v rozsudku odvolacího soudu, v němž se sice na jednu stranu (viz str. 39 odůvodnění) uvádí, že se ve dnech 24. 10. až 8. 11. 2012 musela smířit se závěrem, že bývalá manželka P. N. žádného milence nemá, na stranu druhou (viz str. 59 odůvodnění) z telefonického rozhovoru ze dne 8. 11. 2012 má vyplývat, že se obviněná doposud zřejmě nevzdala myšlenky, že údajná poškozená má mít milence.

Dále v dovolání obviněná zdůraznila, že v jejím případě došlo k porušení práva na spravedlivý proces upraveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb., dále ve zkratce jen „Listina“), protože skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování. Vyjádřila přesvědčení, že soudy nižších stupňů v této trestní věci nevystupovaly jako nestranný a spravedlivý rozhodce, ale spíše jako jakýsi „pomocník obžaloby“. Soudy nižších stupňů se podle ní dostatečně nevypořádaly s její obhajobou. Odůvodnění odvolacího soudu pak považovala za naprosto nedostatečné (k tomu odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. II. ÚS 658/14). Namítala, že při zjištění obou shodně pravděpodobných verzí měly soudy aplikovat zásadu in dubio pro reo a obviněnou zprostit obžaloby (k tomu odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 172/2001).

Dále obviněná namítla, že nebylo vyhověno jejím návrhům na doplnění dokazování. Mělo se jednat o doplňující výslech svědka P. N. a o opatření a přečtení vnitřních předpisů Vojenského zpravodajství. V tom dovolatelka spatřovala porušení svého práva na obhajobu, neboť těmito důkazy nemohla argumentovat. Vyjádřila také nesouhlas s odůvodněním rozhodnutí soudů nižších stupňů o zamítnutí provedení těchto důkazů.

Obviněná si byla vědoma, že část uvedené argumentace v dovolání nespadá pod jí uplatněný dovolací důvod, avšak chtěla jí poukázat na to, že došlo k porušení jejího práva na „fair proces“ (k tomu upozornila na nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05), a proto by se i těmito námitkami měl dovolací soud zabývat, a napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušit.

Další námitky obviněné směřovaly do výroku o trestu, který odvolací soud podle obviněné bez jakéhokoliv zdůvodnění zpřísnil. Podle dovolatelky soud druhého stupně při ukládání trestu nerespektoval zásady trestání uvedené zejména v § 38 a § 39 tr. zákoníku, které dále vyjmenovala. Měla za to, že by si mimořádnou pozornost při ukládání trestu zasloužila úvaha o míře jejího zavinění, prokázání pohnutky, záměru či cíle, které měla jednáním sledovat. Odvolací soud nedodržel zásady trestání, a proto i v tomto ohledu jeho postup podle obviněné byl v rozporu s právem na spravedlivý proces.

Dovolatelka J. N. ze všech uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí (pozn. Nejvyššího soudu v dovolání je uvedeno „citované rozsudky Městského a Vrchního soudu v Praze“, ač v projednávané věci byly činné Městský soud v Praze jako soud odvolací a Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně), a aby přikázal Městskému soudu v Praze věc k novému projednání a rozhodnutí. b) Dovolání O. P.

I tento dovolatel namítal, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a že v jemu předcházejícím řízení bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces, neboť odsouzení je založeno na nezákonných odposleších a záznamech telekomunikačního provozu a na jejich základě dalších opatřených důkazech, což dovolatel následně rozvinul v další argumentaci obsažené v dovolání.

Podle dovolatele je dán tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy. Byť si byl vědom, že skutkové námitky nemohou být samy o sobě v dovolacím řízení uplatněny, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu však připomněl, že přezkum v dovolacím řízení se nemůže ocitnout mimo rámec ústavní ochrany základních práv. Obviněný rozporoval skutková zjištění soudů nižších stupňů, která podle něj jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a z nichž soudy nižších stupňů dovodily naplnění jak objektivní tak subjektivní stránky trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku popsaný ve výroku pod bodem I. 2. rozsudku soudu prvního stupně.

Obviněný nejprve shrnul, že byl odsouzen za jednání, které mělo po objektivní stránce spočívat v tom, že měl dne 24. 10. 2012 vydat rozkaz ke sledování R. N. příslušníky Vojenského zpravodajství. Měl vyhovět požadavkům J. N. společně s J. P., ve shodném úmyslu opatřit J. N. neoprávněný prospěch. Obviněný upozornil, že však neexistuje žádný přímý důkaz, že by vydal rozkaz ke sledování R. N. Rovněž dovolatel zpochybňoval existenci uceleného řetězce důkazů, jenž jej měl usvědčovat. Žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno vydání předmětného rozkazu dovolatelem O. P.. Poukázal na skutečnost, že ti, kteří měli sledování provádět, obdržení rozkazu od něj popírali. Ke sledování neměl žádnou zpětnou vazbu, resp. nevěděl, co příslušníci VZ konali, neboť dne 31. 10. 2012 jeho činnost u Vojenského zpravodajství skončila.

Dále obviněný citoval zákonná ustanovení k pojmu „sledování“, konkrétně § 5 odst. 3 a § 8 ZZS a § 3, 9 a 15 ZVZ. Zdůraznil, že po celou dobu řízení kontinuálně popíral, že by vydal rozkaz k činnosti, k níž by bylo třeba povolení předsedy senátu vrchního soudu nebo ministra obrany, tedy ke sledování. To k čemu dal pokyn, totiž lze bez pochybností podle dovolatele označit za „operativní šetření“, které bylo v souladu se zákony a se zaměřením Vojenského zpravodajství. Závěr, že by ke své každodenní činnosti Vojenské zpravodajství potřebovalo souhlas uvedených činitelů, je mylný. Žádosti o povolení sledování předchází operativní činnost VZ odůvodňující takovou žádost. Vojenské zpravodajství tak denně vyhodnocuje a prověřuje řadu bezpečnostních rizik s využitím operativně pátracích prostředků. Z toho obviněný dovodil neznalost soudů interních předpisů Vojenského zpravodajství, o něž nebylo dokazování doplněno, ačkoliv to obhajoba navrhovala. Obviněný považoval za chybné, že se soudy nezabývaly tím, zda v posuzované věci nešlo o operativní šetření nahlášeného podezření bezpečnostního rizika kolem rodiny XY, resp. jeho manželky, či zda šlo o jinou činnost tzv. sledování ve smyslu § 15 ZVZ. K tomu odkázal na provedené výslechy (obviněného i dalších příslušníků z řad VZ).

Dovolatel kategoricky popíral po celou dobu řízení, že by vydal rozkaz ke sledování ve smyslu § 15 ZVZ. Vysvětloval, proč to, k čemu dal pokyn (či rozkaz), lze v kontextu provedeného dokazování označit jako operativní šetření možného bezpečnostního rizika v souladu se zákonem a se zaměřením Vojenského zpravodajství. V tomto ohledu je jeho výpověď v souladu s výpovědí J. P., i dalších spoluobviněných a svědků. Proto v tom spatřoval zcela evidentní extrémní rozpor, neboť provedené důkazy podporují jeho závěr o nevydání rozkazu ke sledování, zatímco soudy nižších stupňů z nich vyvodily závěr zcela opačný (tj. že obviněný nezákonný rozkaz ke sledování R. N. vydal). Soudy nižších stupňů tak deformovaly výpovědi svědků z řad příslušníků VZ, kteří odmítli, že by dostali rozkaz sledovat R. N., pouze obdrželi úkol prověřit bydliště tehdejšího XY za účelem prověření hrozících bezpečnostních rizik. Jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně sice ve svých rozhodnutích rekapitulovaly výpovědi svědků, avšak ve svém hodnocení opomněly hodnotit tvrzení svědků znějící ve prospěch obviněného. Proto se dovolatel dále zaměřil na podrobnější rozbor výpovědí některých svědků, jejichž obsah se podle něj dostal do extrémního rozporu s následnými závěry o skutkovém ději.

Obviněný především upozornil na výpověď svědka s utajenou totožností P. Ch., který se přímo účastnil monitoringu bydliště a okolí tehdejšího předsedy vlády a jeho rodinných příslušníků. Na dotaz obhajoby sdělil, že žádný rozkaz ke sledování R. N. nikdy nedostal. Na operativní činnosti prověření bezpečnostních rizik se podílel i svědek sám dne 28. 10. 2012, nejednalo se o sledování, na to byla u VZ speciální skupina, jednalo se o „kontrasledování“, resp. prověřování, avšak obecně to nazývali sledováním, pokud uváděli „záznamy o sledování“, pak to byla chybná terminologie. Za významnou pro obhajobu obviněný považoval výpověď tohoto svědka před soudem ze dne 15. 1. 2015, kdy svědek jednoznačně popřel, že by měla být sledována manželka XY, což opřel o to, že sledování prováděli i v době, kdy prokazatelně věděli, že XY je v té době mimo domov a jeho žena s dětmi na Moravě. Podle svědka mělo být prověřeno, zda se v okolí XY a jeho rodiny nevyskytují nějaké závadové osoby, které by mohly být hrozbou.

Dále se obviněný věnoval výpovědi svědka P. Ch., který vypovídal rovněž jako utajený svědek a o jehož věrohodnosti soudy nižších stupňů neměly pochyb, avšak jeho tvrzení ve prospěch obhajoby (že obviněný nevydal rozkaz ke sledování R. N.) nebraly v potaz. Tento svědek vypověděl, že byl telefonicky povolán k J. P., jenž mu sdělil, že se vrátil z jednání u P., na němž byla hodnocena bezpečnostní hrozba v okolí XY N., k níž bude nařízena příslušná činnost, tedy obrana proti sledování s pokyny zaměřit se na vozidla, která postávají na ulici, na osoby v ulici apod. Svědek uvedl, že výslovně zakázal použití jakékoliv zpravodajské techniky, tj. zakázal sledování. Mohli pořídit pouze záznam objektu fotoaparátem nebo kamerou. Svědek uvedl, že jeho oddělení bylo určeno ke „kontrasledování“ a zajištění bezpečnosti, nikoliv ke sledování. Činnost jeho oddělení byla upravena směrnicí VZ. Kdyby byla zjištěna hrozba, nadřízení by požádali o povolení sledování. K tomu dovolatel znovu připomněl, že obhajoba požadovala doplnění dokazování o opatření a přečtení interních předpisů VZ, které by prospívaly obviněnému. Dovolatel rovněž vyzdvihl, že žádný z příslušníků VZ nebyl postižen za porušení povinností, z čehož obviněný dovodil, že údajné sledování muselo proběhnout v souladu s interními předpisy.

Svědkyně s utajenou totožností J. M. vypověděla, že z pokynu vedoucího oddělení P. Ch. měla za úkol monitorovat bydliště XY a jeho okolí za účelem prověření, zda nehrozí nějaké blíže nespecifikované nebezpečí. Na tomto místě upozornila obhajoba, že státní zástupce ve vztahu k této svědkyni používal pojem „sledování“, ačkoliv se o sledování ve smyslu zákona o VZ nejednalo. To jen podle dovolatele dokresluje chybné vyhodnocení pojmu sledování orgány činnými v trestním řízení. Shodně pak vypovídali i další svědci s utajenou totožností M. N., O. T., a to jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem. Obviněný poukázal na výpověď svědka T. D. ze dne 14. 9. 2017 před soudem prvního stupně, který mimo jiné uvedl, že iniciativa ke sledování vychází tzv. zespodu od operativců, kteří svou činností (opatřují se fotografie na místech veřejně přístupných a k této činnosti nepotřebují souhlas ministra) zjistí potřebu k zahájení sledování.

Z provedeného dokazování pak nelze podle dovolatele dospět k jinému závěru než k tomu, že obviněný rozkaz ke sledování R. N. nevydal. Nelze souhlasit ani se závěrem soudů nižších stupňů, že by snad příslušníci Vojenského zpravodajství lhali z obavy před možným postihem za překročení svých pravomocí, toho se podle obhajoby nemuseli obávat, neboť jednak jednali na základě rozkazu, za nějž odpovídají nadřízení, a jednak při interním prověřování jejich činnosti nebylo zjištěno žádné porušení vnitřních předpisů. Svědci tak neměli důvod vypovídat nepravdu a podstatný byl také fakt, že vypovídali po celou dobu řízení shodně. I kdyby obviněný připustil, že došlo ke sledování R. N., jak soudy dovodily zejména na základě odborného vyjádření V. Š., pak ovšem stále chyběl jakýkoliv důkaz o tom, že by obviněný vydal rozkaz k jejímu sledování. Chybně byly dále podle obviněného hodnoceny výpovědi svědků R. P. a L. J. jako nevěrohodné (na str. 52 rozsudku odvolacího soudu), byť nelze shledat žádný objektivní důvod, proč by tito svědci měli vypovídat křivě a úmyslně se dopouštět trestného činu křivého svědectví (pozn. Nejvyššího soudu – míněn byl zřejmě trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 tr. zákoníku). Oba tito svědci vypovídali v souladu a také ve shodě s dalšími svědky z řad příslušníků Vojenského zpravodajství. Záznamy z inkriminovaného sledování R. N. neobsahovaly formální požadavky na záznamy o sledování, ale jednalo se spíše o poznámky operativců týkající se času a pohybu osob.

Soudy nižších stupňů podle dovolatele při zjišťování skutkového stavu vycházely z domnělých hypotéz a nikoliv z provedených důkazů. Poukázal na skutečnost, že žádný ze soudů nižších stupňů se nevyjádřil k jeho výpovědi, pouze byla paušálně považována za nevěrohodnou. Přitom obviněný ve výpovědi ze dne 5. 10. 2017 hovořil o zcela reálné hrozbě vyskytující se v té době v okolí XY a o nutnosti prověřit každou byť i zcela banální informaci o možné bezpečnostní hrozbě. Obviněný uvedl, že museli prověřit každou indicii naznačující možnou bezpečnostní hrozbu. V tomto světle se tak samotný úkol prověřit bydliště XY a jeho okolí nemohl jevit jako nezákonný a nevysvětlitelný. Dokonce byl obviněný přesvědčen, že by bylo v zájmu všech zpravodajských služeb vědět, zda má manželka XY milence, o jakou osobu se jedná, zda tímto způsobem nejsou získávány utajované informace či zda se o jejich získání někdo nepokouší. Ovšem tyto informace chtěli získat ze zcela jiných důvodů, než z jakých je měla údajně požadovat J. N.. Podle jeho přesvědčení tak nebyl proveden žádný důkaz, který by jej usvědčil, že se snažil vyhovět požadavku J. N. a tím jí opatřil neoprávněný prospěch. Jelikož se žádný ze soudů nižších stupňů nevyjádřil k výpovědi obviněného ze dne 5. 10. 2017, resp. nijak nezohlednil obsah výpovědi, považoval dovolatel tento důkaz za tzv. opomenutý v kontextu ustálené judikatury.

Dovolatel odmítl tvrzení odvolacího soudu uvedené na str. 48 odůvodnění jeho rozsudku, že v jeho výpovědích z přípravného řízení a z hlavního líčení jsou diametrální rozdíly. Naopak obviněný od počátku tvrdil, že příkaz ke sledování R. N. nevydal. Důvodem jeho následného rozšíření výpovědi bylo, že v přípravném řízení nebyl zbaven povinnosti mlčenlivosti. Na žádost soudu byl obviněný Vojenským zpravodajstvím mlčenlivosti zbaven, pokud by to nebylo potřeba, jak tvrdí soudy, pak podle názoru obviněného nemusel soud Vojenské zpravodajství o zproštění mlčenlivosti žádat. Z toho bylo patrno, o jak odborně složitou otázku se jednalo, když ani soudy na to neměly jednotný názor, proto nelze klást k tíži obviněnému, že se z opatrnosti na povinnost mlčenlivosti v přípravném řízení odvolával. Předmět utajení dokresluje také fakt, že Vojenské zpravodajství na žádost obhajoby odmítlo vydat své interní předpisy.

Dále se obviněný v další části svého dovolání zaměřil na důkazy, které považoval za nezákonné. Soudy nižších stupňů považovaly za jeden ze stěžejních důkazů odborné vyjádření Policie ČR a následnou výpověď jeho zpracovatele V. Š. (ředitele Útvaru zvláštních činností služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR). Obhajoba však tento důkaz považovala za nezákonný a opakovaně na to soudy upozorňovala, nelze podle obviněného souhlasit ani s argumentací soudů nižších stupňů (obsaženou zejména na str. 55 rozsudku odvolacího soudu). Obviněný namítal, že z hlediska posouzení práva na spravedlivý proces je nepřípustné, aby za důkaz v trestním řízení, a to dokonce při posouzení otázky viny, bylo považováno odborné vyjádření, které zpracoval jeden policejní útvar pro druhý policejní útvar, a soud pak na jeho podkladě dovodil závěr o právní otázce, že proběhlo sledování podle § 15 ZVZ. K výkladu právních předpisů je kompetentní pouze soud, nikoliv odborné vyjádření. Upozornil, že VZ má vlastní definice analyzovaných pojmů týkajících se sledování a dalších operativních postupů, které musí být v souladu s interními předpisy VZ. Zákonná vymezení těchto pojmů jsou velmi obecná a neřeší vlastní postup realizace operativních činností, právě k tomu bylo potřeba znát vnitřní předpisy Vojenského zpravodajství. Soudy nižších stupňů tyto interní předpisy jako listinný důkaz odmítly pro jejich nadbytečnost opatřit a provést a obhajobě nebyly Vojenským zpravodajstvím vydány s odůvodněním, že se jedná o utajované skutečnosti. Podle dovolatele bylo třeba interní předpisy VZ považovat za stěžejní důkaz schopný zvrátit rozhodnutí o vině obviněného. Pokud by podle obviněného bylo postupováno v souladu s vnitřními předpisy VZ, zcela jistě by bylo postupováno i v souladu se zákonem, což se dovolatel snažil prokázat uvedenými vnitřními předpisy VZ, ale nebylo mu to umožněno.

Podle obviněného především nelze považovat za objektivní důkaz odborné vyjádření zpracované policistou o tom, jak měl profesně správně postupovat někdo jiný ve zcela jiné funkci podle jiného předpisu. Obviněný připomněl, že se jednalo o Vojenské zpravodajství a sám V. Š. v závěru své výpovědi připustil, že Vojenské zpravodajství může používat jinou terminologii a že nezná jeho interní akty. I z toho tak vyplývá potřeba vnitřní předpisy VZ provést jako důkaz. Hypotéza, že ve zprávě o sledování nebyl nikdo podepsán, protože tam nikdo podepsaný být nechtěl v případě, kdyby se to dostalo do „nepovolaných rukou“, je podle dovolatele pouhou domněnkou a neodpovídá provedeným důkazům (výslechům zpravodajců). Znovu připomněl, že nikdo ze zpravodajců nebyl kárně za tuto činnost potrestán a nebylo shledáno ani žádné pochybení. Obviněný vznesl výhrady také k posouzení sledování a pořízení fotografií při něm, v tomto směru se neshodl V. Š. a svědek P. Ch. Posoudit, jaký má být postup Vojenského zpravodajství, by bylo možno podle dovolatele jen na základě vnitřních předpisů VZ.

Obviněný nesouhlasil ani s argumentací odvolacího soudu na str. 56 odůvodnění jeho rozsudku, že činnost prověření bydliště v případě možného nebezpečí patří do kompetence policie – útvaru zabývajícího se ochranou ústavních činitelů. Obviněný uvedl, že zpravodajské služby běžně prověřují potenciální bezpečnostní hrozby. Nešlo předem vyloučit ovlivnění manželky XY jejím milencem nebo nějakou náboženskou sektou a činností VZ se mohly včas odhalit špionážní aktivity.

Jako další příklad deformace důkazů dovolatel uváděl sdělení Vojenského zpravodajství na č. l. 2921 o tom, že v roce 2012 Vojenské zpravodajství nedisponovalo žádnými informacemi o bezpečnostní hrozbě vůči tehdejšímu předsedovi vlády. Taková informace však nijak nevyvrací to, že mohl existovat náznak o bezpečnostním riziku, bylo provedeno šetření s následným negativním závěrem, tj. že žádné nebezpečí nehrozilo, což se pak objevilo ve shora uvedeném sdělení Vojenského zpravodajství.

Podle dovolatele byl výrok o jeho vině založen na dalším nezákonném důkazu, a to na odposleších a záznamech o telekomunikačním provozu. Obviněný namítal nezákonnost všech rozhodnutí vydaných Okresním soudem v Ostravě a Krajským soudem v Ostravě v přípravném řízení v dané trestní věci, neboť tyto soudy rozhodovaly jako soudy místně nepříslušné ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14, čímž došlo k porušení jeho práva na zákonného soudce. I v přípravném řízení je totiž nutno dbát pravidla pro určení místní příslušnosti upravené v § 18 tr. řádu. V posuzované trestní věci nebyla podle obviněného založena místní příslušnost shora uvedených soudů. Dovolatel nesouhlasil ani s argumentací soudů nižších stupňů, že citovaný nález Ústavního soudu nemá retroaktivní, ale prospektivní účinnost. Obviněný byl však přesvědčen, že závěry z uvedeného nálezu se musí nutně vztahovat i na věc obviněného, neboť trestní řízení nebylo v dané věci v době vydání nálezu pravomocně skončeno. Podle dovolatele Ústavní soud účinky tohoto svého nálezu na již probíhající trestní řízení výslovně neřešil, pouze v bodě 120. jeho odůvodnění odkázal na § 71 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce též jen „ZÚS“), a contrario. Ustanovení § 71 ZÚS se zabývá případy, kdy byl zrušen právní předpis nebo jeho část, uvedeným nálezem k tomu ale nedošlo, a proto by se citované ustanovení nemělo užít. Obviněný k tomu poukázal také na závěr uvedený ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10, v jehož poslední větě bodu 19. se uvádí: „ustanovení odstavce 1 se v daném případě neuplatní, neboť toto ustanovení primárně míří do poměrů hmotněprávních, spíše než na situace, kdy je prospektivně zrušeno či za protiústavní prohlášeno procesní ustanovení upravující režim dílčích procesních úkonů v trestním řízení, zejména nerozhodl-li Ústavní soud o časových aspektech vykonatelnosti svého derogačního zásahu jinak (§ 58 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ (šlo ovšem o případ, kdy byla nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 3/09, zrušena část právního předpisu).

Ve vztahu k časovým účinkům judikatury pak odkázal na odbornou teorii tzv. incidentní retrospektivy, k níž se hlásí soudy vyšších stupňů (viz např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2011, sp. zn. 3 Ans 6/2011, nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2863/14). Jde přitom o „zásadu aplikace nové soudcovsky vytvořené normy na všechny aktuálně před nižšími soudy probíhající kauzy, event. i na všechny žaloby podané po dni vynesení nového precedentu“ (Kühn, Z. Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn, in: Právní rozhledy, č. 6/2011, s. 191). Podle tohoto autora aplikace takovýchto norem i na probíhající řízení je společná jak zemím kontinentálního práva, tak zemím common law. Nejedná se tedy o žádné specifikum, ale o obecně zastávaný princip ve vyspělých zemích. Z toho obviněný dovodil, že základem této teorie je, že nejde o vytvoření nové normy, ale o změnu ve výkladu práva se snahou o nápravu. Jedná se o nalézání práva, a proto by měla být norma takto aplikována i na probíhající dovolatelovo trestní řízení. Toto by mělo podle dovolatele platit i pro působení nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/14, neboť v tomto nálezu Ústavní soud vysvětluje výklad § 26 a § 18 tr. řádu. Nadto tento názor Ústavního soudu nebyl nijak překvapivý, neboť praxe státních zastupitelství byla dlouhodobě v odborných kruzích kritizovaná a považovaná za problematickou. Na protiústavnost ve vztahu k nezákonnosti dosavadního určování místní příslušnosti okresních soudů v přípravném řízení bylo upozorňováno již dříve. Obviněný k tomu odkázal i další mediálně známé kauzy, z konkrétních rozhodnutí Ústavního soudu obsáhle citoval (odkazoval na usnesení ÚS ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. I. ÚS 2632/12, nebo usnesení ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 4717/12, usnesení ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. III. ÚS 2717/13, usnesení ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 1082/14, usnesení ze dne 13. 1. 2015, IV. ÚS 2863/14), odkazoval i na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 8 As 47/2005, ale i zahraniční judikaturu k tzv. incidentní retrospektivě. K tomu dále podal další vlastní výklad založený na tzv. argumentu ad absurdum. Zajišťovací úkony ani nelze vydělovat z trestního řízení jako celku. Ze všech uvedených důvodů dospěl k závěru, že účinky nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/14 a výklad v něm obsažený je třeba vztáhnout i na jeho trestní věc.

Nadto obviněný vyjádřil své přesvědčení, že z obsahu odposlechů, které považoval za nezákonné, ani nelze dovodit závěr o jeho vině, jak to učinily soudy nižších stupňů. Závěr o nezákonnosti odposlechů podle obviněného beze zbytku vyplývá i z obecné maximy spravedlnosti. Odkázal na zásadu užívanou v rozhodovací činnosti Nejvyšším soudem, podle níž „z bezpráví nemůže povstat právo“ (ex iniuria ius non oritur), či na obecnější konstatování v nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. III. ÚS 623/2000, podle nějž případné nezákonnosti nelze omluvit účelovým konstatováním, že celková spravedlivost procesu byla přece zachována a tím snad byl garantován i spravedlivý trest.

S ohledem na výše uvedené dovolatel O. P., navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené rozhodnutí odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, příp. aby sám obviněného zprostil obžaloby. c) Dovolání M. K.

Také obviněný M. K. považoval rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně za vadná z důvodu nesprávného právního posouzení skutku, resp. jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Také on připomněl, že i v dovolacím řízení je třeba dodržovat ústavní limity a v případě extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy shledat porušení práva na spravedlivé řízení a zasáhnout. Právě takový extrémní rozpor dovolatel shledával i v této věci.

Soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že měl dne 1. 11. 2012 v den nástupu do funkce ředitele Vojenského zpravodajství vydat rozkaz ke sledování R. N. V řízení však podle dovolatele bylo prokázáno, že v den nástupu do funkce byl na slavnostním předávání uvedení do funkce, přebíral agendu po svém předchůdci apod. Vydaný rozkaz podle obviněného platí a nemění se pouhou personální změnou, může pak být jen změněn nebo zrušen dalším rozkazem. K tomu obviněný odkázal na znalecký posudek a výslech V. P. Už jen proto závěr, že měl dne 1. 11. 2012 vydat rozkaz ke sledování R. N., odporuje nejen výsledkům dokazování, ale i elementární logice. Poukázal také na obsah výpovědi obviněného O. P., který sám měl uvést, že pokyn k prověření vydal on. I přesto však soudy dospěly k závěru, že rozkaz ke sledování vydal také obviněný M. K.. Jak vyplynulo z výpovědi některých svědků (V. P., R. P., A. V.) nebylo fakticky možné při nástupu do funkce zjistit obsah všech probíhajících řízení VZ. Avšak soudy nižších stupňů toto nevzaly v potaz, tedy uvedené důkazy podle obviněného opomenuly. Odvolací soud se pak k této námitce obviněného vyjádřil na str. 58-62 odůvodnění svého rozsudku, avšak zcela nelogicky uvedl, že je sice jasné, že se ke stejné věci dva rozkazy nevydávají, ovšem v přípravném řízení se obviněný k jeho vydání přiznal. Podle dovolatele soudy nižších stupňů nedostály své povinnosti objasnit skutkový stav beze vší pochybnosti. Naopak v řízení bylo prokázáno, že rozkaz ke sledování nevydal. Dne 22. 10. 2012 ještě nebyl ve funkci a dne 1. 11. 2012 teprve přebíral funkci a seznamoval se s agendou, navíc není možné vydat tentýž rozkaz dvakrát.

Ke skutku pod bodem II. 2. výroku rozsudku soudu prvního stupně pak obviněný namítal, že nemohl naplnit objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu podle § 329 tr. zákoníku, neboť nebylo v řízení ničím prokázáno, že by to byl obviněný, kdo vybral soukromou agenturu a určil způsob jejího prověření. Bylo také prokázáno, že Vojenské zpravodajství mělo pro rok 2013 vyčleněný fond pro prověření schopností soukromých agentur, dovolatel tak postupoval v souladu se schváleným hospodařením VZ, faktické zajištění akce měly na starosti jiné osoby.

Bylo mu vytýkáno schválení použití 125 000 Kč, avšak nebylo zohledněno, že Vojenské zpravodajství hospodaří s podstatně vyššími částkami, a proto daná částka nijak výrazně neupoutala pozornost obviněného, zároveň se jednalo o prostředky alokované v rozpočtu VZ na tuto činnost. Z manažerské pozice nelze po něm požadovat, aby byl seznámen detailně se všemi operacemi Vojenského zpravodajství, ve funkci byl mnohdy odkázán na informace od svých podřízených.

Rovněž podotkl, že nebylo prokázáno, že by postupoval v úmyslu způsobit škodu ve vztahu k trestnému činu podle § 220 tr. zákoníku (pozn. Nejvyššího soudu – obviněný v dovolání chybně opakovaně uváděl „tr. zákona), byť se jedná o obligatorní znak této skutkové podstaty. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 5 Tz 44/2013, podle nějž se úmysl musí vztahovat jak k porušení povinnosti spravovat cizí majetek, tak ke způsobení škody na něm.

Odvolací soud se podle obviněného jeho námitkami (pokud vůbec) zabýval velmi povrchně. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 1. d) Dovolání J. P.

Obviněný J. P. považoval obě předchozí rozhodnutí soudů nižších stupňů za chybná, neboť podle jeho názoru oba soudy nesprávně zhodnotily provedené důkazy, na základě kterých byl uznán vinným. Dovolatel svou vinu kategoricky popíral a měl za to, že soudy nižších stupňů neprovedly důkazy, jež navrhoval po celou dobu řízení a kterými mohla být prokázána jeho nevina.

Obviněný připomněl výpověď svědka L. J., který potvrdil, že působnost, pravomoc a odpovědnost ředitele odboru Vojenského zpravodajství nevymezují zpravodajské zákony, ale jsou stanoveny ve vnitřních řídících aktech Vojenského zpravodajství. Jsou jimi zejména 1) Statut Vojenského zpravodajství vydaný vládou ČR, 2) Organizační řád Vojenského zpravodajství a 3) Zásady pro zpravodajskou činnost Vojenského zpravodajství vydané ministrem obrany, existují ale i další vnitřní řídící akta VZ. Zdůraznil, že plnil pouze úkoly svých nadřízených, tyto rozkazy předával dále svým podřízeným. Tím toliko plnil svou povinnost vojáka a zpravodajského důstojníka. Soudy nižších stupňů při svém rozhodování podle obviněného nevzaly v potaz rozdílné právní prostředí v armádě a nepochopily rozdíl mezi vydáním rozkazu a předáním rozkazu. Neprovedením vnitřních předpisů VZ k důkazu došlo k porušení jeho práva na obhajobu. Obviněný nesouhlasil ani s argumentací odvolacího soudu o jejich nadbytečnosti z důvodu, že mu není kladeno za vinu porušení jakéhokoliv vnitřního aktu VZ. Podle obviněného jimi mohla být prokázána jeho nevina. Obviněný dále poukázal na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k principu in dubio pro reo a zásadě presumpce nevinny, podle níž v případě jakýchkoliv pochybností o vině nese důkazní břemeno stát, nepodaří-li se mu pochyby vyvrátit, pak je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Jestliže nebyly důkazy (vnitřní řídící akty VZ) provedeny s ohledem na to, že se jedná o utajované materiály, pak ani tato skutečnost nemohla nahradit potřebu úplného dokazování. Pokud by stát dospěl k závěru, že listiny nelze s ohledem na bezpečnost státu vydat, pak by měl být obviněný zproštěn právě s ohledem na zásadu in dubio pro reo.

Dovolatel zdůraznil, že v rámci vnitřní kontrolní činnosti VZ bylo prověřováno, zda činnost, která je předmětem trestního řízení, byla v rozporu se zákonem nebo interními předpisy, avšak kontrolní orgány žádné takové porušení neshledaly. Stejně tak v rámci kontroly činnosti čerpání zvláštních finančních prostředků, nebylo zjištěno žádné pochybení či žádná způsobená škoda. Rovněž tato zjištění soudy nižších stupňů ignorovaly.

Obviněný namítal také porušení totožnosti skutku, neboť byl podle něj odsouzen za jiný skutek, než pro který byla podána obžaloba. Prvotní jeho obvinění se mělo týkat toho, že měl vydat nějaký rozkaz ke sledování. V řízení však žádný písemný rozkaz nebyl nalezen a řízení se vůbec nevedlo tím směrem, kdo a jaký rozkaz vydal, jak byl dál předán. Žádný z utajovaných svědků přitom nevypověděl, že by dostal rozkaz ke sledování R. N.

S odkazem na shora uvedené důvody obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil oba rozsudky soudů nižších stupňů a aby soudu prvního stupně uložil věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

K podaným dovoláním se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Nejprve uvedl, že dovolatelé J. P., M. K. a J. N. podali svá dovolání rovněž proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 jakožto tzv. soudu nalézacího, avšak v této části státní zástupce shledal (s odkazem na § 265a odst. 1 tr. řádu) jejich dovolání nepřípustná, neboť nalézací soud nerozhodl ve druhém stupni. Dále státní zástupce upozornil, že všichni dovolatelé svá dovolání opřeli o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak soud druhého stupně odvolání všech dovolatelů zamítl, proto měl být správně zvolen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Nicméně odkaz na nesprávné zákonné ustanovení, o které se dovolání opírá, nepovažoval za podstatnou vadu podaných dovolání.

Státní zástupce konstatoval, že dovolatelé opakovali ve svých dovoláních obhajobu, kterou uplatnili již před soudem prvního stupně a kterou podrobně shrnuli ve svých odvoláních proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Poté ve vyjádření shrnul jejich základní dovolací námitky. S těmito námitkami se podle názoru státního zástupce již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí, soud prvního stupně tak učinil zejména na str. 90-103 odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud k jednotlivým obviněným v odstavcích 16-19 na str. 38-69 odůvodnění svého rozsudku. Argumentaci soudů nižších stupňů považoval státní zástupce za logickou, přesvědčivou, důkazně podloženou a zcela vyčerpávající. Soudy nižších stupňů v citovaných částech svých rozhodnutí pečlivě reagovaly na všechny námitky dovolatelů. Státní zástupce s těmito závěry soudů nižších stupňů souhlasil, a proto na ně odkázal.

K podaným dovoláním státní zástupce doplnil následující. Přestože všichni dovolatelé formálně namítali existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, neuvedli konkrétně, které úvahy soudů považovali za svévolné a extrémně rozporné. Předložili pouze svou verzi skutkového stavu. Podstatou dovolání podle státního zástupce tak není to, že by soudy nižších stupňů svá rozhodnutí vadně či nedostatečně odůvodnily, ale to, že dovolatelé odmítli jejich odůvodnění přijmout a stále opakují shodné (převážně procesní) námitky. Státní zástupce připomněl, že prostor pro změnu skutkových zjištění je v dovolacím řízení velmi úzký.

Celkový obsah námitek jednotlivých dovolatelů podle státního zástupce směřoval spíše k tomu, že soudy nižších stupňů porušily především zásadu in dubio pro reo. K tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle nichž ani taková námitka nemůže založit povinnost Nejvyššího soudu mimořádně přezkoumat i skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů, pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy. b) K dovolání J. N.

Dále se státní zástupce vyjádřil konkrétně k námitkám jednotlivých dovolatelů. K dovolání J. N. uvedl, že tvrzenému dovolacímu důvodu by mohla odpovídat jednak její námitka, že nejednala a nemohla jednat „jakožto úřední osoba“, jednak její námitka nově vznesená v dovolání, že ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně „chybí popis úmyslného zavinění jak ve vztahu k jednání, tak ve vztahu k pohnutce“.

Ohledně úřední osoby poukázal státní zástupce na výrok rozsudku soudu prvního stupně, podle nějž byla dovolatelka odsouzena toliko pro účastenství na trestném činu ostatních obviněných coby pachatelů. Teprve těmto dalším obviněným bylo kladeno za vinu, že jednali jako úřední osoby. K tomu zmínil názor obsažený v nauce, nezpochybněný žádnou judikaturou, že účastník nemusí mít postavení jinak požadované u hlavního pachatele. V této části tedy považoval dovolání za zjevně neopodstatněné. Nad uvedený rámec státní zástupce upozornil, že vzhledem k akcesoritě účastenství dovolatelky, která působila na tři hlavní pachatele, mělo být její jednání správně posouzeno jako tři trestné činy a nikoliv jako jeden čin pokračující. Tato vada byla učiněna ve prospěch dovolatelky a nelze ji již napravit, neboť nejvyššímu státnímu zástupci již lhůta k podání dovolání uplynula.

Podle státního zástupce popis skutkových okolností především v prvním odstavci části I.1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obsahuje konkrétní skutkové okolnosti, které jsou zcela dostatečné pro vyvození zavinění dovolatelky, jak k jejímu vlastnímu jednání, tak i k jednání hlavních pachatelů. Podle tohoto popisu dovolatelka úmyslně usilovala o informace o R. N. za cenu způsobení újmy této poškozené sledováním za užití zpravodajské techniky. Z toho podle státního zástupce vyplývá nejen zmíněná pohnutka, ale i úmysl obviněné k tomu, že sledování za užití zpravodajské techniky bude protiprávní. Z dalšího popisu skutku bylo pak zřejmé, že o to požádala ředitele Vojenského zpravodajství. Podle státního zástupce to logicky vyplývalo i z jediného zjištěného motivu předmětného sledování, který byl velmi specifický a spočíval v řešení úzce osobních záležitostí dovolatelky.

Státní zástupce se přiklonil k závěru, že dovolatelka, byť formálně zpochybňovala právní posouzení svého postavení jako organizátorky, se ve skutečnosti dovolávala změny skutkových zjištění, jednalo se tak o námitky procesní.

Státní zástupce neshledal ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich zjištěným skutkovým stavem, neboť právě z dokazování vyplynulo, že obviněná chtěla, aby P. N. po osmiletém vztahu odešel od své manželky. Není pravdou, jak tvrdila obviněná, že tak učinil (resp. žádost o rozvod podal) již před sledováním své bývalé manželky, které proběhlo na podzim roku 2012, zatímco žádost o rozvod podal P. N. až během roku 2013.

Státní zástupce nepovažoval za opomenutý důkaz neprovedení opětovného výslechu svědka P. N., který soudy nižších stupňů správně vyhodnotily jako nadbytečný, resp. neschopný vyvrátit učiněná skutková zjištění.

S odkazem na bohatou judikaturu pak státní zástupce připomněl, že námitky dovolatelky týkající se porušení „základních zásad trestání“, resp. otázky přiměřenosti trestu, zásadně není možno v dovolacím řízení úspěšně uplatnit. Přitom státní zástupce neshledal uložený trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený ve smyslu zásady proporcionality trestních sankcí.

Z uvedených důvodů státní zástupce uzavřel, že dovolání obviněné J. N. je dílem zjevně neopodstatněné a dílem neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů. c) K dovolání J. P.

K dovolacím námitkám J. P., týkajících se neopatření vnitřních řídících aktů Vojenského zpravodajství státní zástupce odkázal na argumentaci odvolacího soudu na str. 61 v odst. 19 jeho rozhodnutí, s nímž souhlasil. Dovolateli nebylo kladeno za vinu, že by snad tyto předpisy nějakým způsobem porušil, proto ani nebylo třeba je provést.

Přirozeným specifikem zneužití státního úřadu k soukromým nebo jiným nelegálním účelům je to, že zevnitř úřadu se musí taková činnost jevit jako legální. Při počtu dalších nezainteresovaných úředních osob by jinak docházelo k okamžitým odhalením a takové zneužití by se stalo nemožným. Proto musí být navozeno „zdání zákonnosti“, aby taková činnost nebyla odhalena při pohledu zevnitř (interní kontrolou), jak tomu také reálně bývá. Samotné dodržení interních předpisů tak ze své podstaty nemohlo být rozhodujícím důkazem pro vyřešení otázky, zda došlo či nedošlo k takovému zneužití státní služby. Státní zástupce dále ve vyjádření uvedl konkrétní příklady, kterými se snažil ilustrovat, že i v případě formálního dodržení interních předpisů, může dojít k jejich zneužití, resp. zneužití pravomoci úředních osob založených na porušení obecně závazných předpisů, nikoliv na porušení předpisů interních. Podstatné tedy je, zda bylo uplatnění státní moci „důvodné“, nikoliv zda bylo „služebně správné“.

Státní zástupce zdůraznil, že dovolatel nebyl stíhán z toho důvodu, že Vojenské zpravodajství vykonávalo svou práci „špatně“, ale za to, že ji zaměřilo nesprávným směrem – k hledání milence nezúčastněné osoby (R. N.), která zjevně neměla mít žádný přístup k utajovaným vojenským informacím. Z toho státní zástupce vyvodil, že úřední osoba se nemůže ze zneužití své pravomoci vyvinit tím, že při svém jednání dodržela interní normy, což je nakonec patrno i z formulace skutkové podstaty trestného činu podle § 329 tr. zákoníku. Proto podle něj nebyl žádný důvod vyhledávat pro potřeby předmětného řízení jakékoliv interní předpisy Vojenského zpravodajství.

K námitce porušení „totožnosti skutku“ státní zástupce uvedl, že není zřejmé, zda a v jakém rozsahu tento obviněný zpochybňoval totožnost svého jednání či následku a ve vztahu k jakému úkonu – k usnesení o zahájení trestního stíhání či obžalobě. V podstatě ani neuvedl, že by snad totožnost skutku nebyla zachována, pouze namítl, že se soudy nižších stupňů totožností skutku „nezabývaly“. Podle státního zástupce však skutek uvedený v usnesení o zahájení trestního stíhání i v obžalobě je totožný se skutkem popsaným v rozsudku nalézacího soudu. Státní zástupce k tomu také odkázal dovolatele na obecné vysvětlení tohoto pojmu, které odvolací soud uvedl v odstavci 19 na str. 62 odůvodnění svého rozsudku.

Státní zástupce nakonec dospěl k závěru, že žádná z obviněným uplatněných námitek neodpovídala žádnému z dovolacích důvodů. d) K dovolání O. P.

K dovolání O. P., státní zástupce uvedl, že jeho dovolání je značnou měrou převzato z jeho odvolání. Nijak pak blíže tento dovolatel nekonkretizoval namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a dovozeným skutkovým stavem. Státní zástupce obsáhlé dovolací námitky tohoto obviněného rozdělil do tří okruhů.

Předně tento dovolatel zpochybňoval označení operativně pátracího prostředku jako „sledování“, namítal, že se jednalo o „kontrasledování“, pro něž nebylo potřeba povolení. K tomu státní zástupce odkázal na přiléhavou argumentaci odvolacího soudu na str. 48-56 jeho rozsudku, s níž vyslovil souhlas. V této části (nejednalo-li se o otázky skutkové) proto státní zástupce považoval dovolání za zjevně neopodstatněné.

Do druhého okruhu spadají námitky vztahující se k rozsahu provedeného dokazování. Obviněný spatřoval procesní vadu postupu soudů nižších stupňů v tom, že si neopatřily vnitřní řídící akty Vojenského zpravodajství. I v tomto směru státní zástupce považoval názor odvolacího soudu za správný (k tomu odkázal na str. 48 a 53 odůvodnění jeho rozhodnutí). Naopak nesdílel názor dovolatele, že dodržení interní normy automaticky vede k dodržení zákona. Sám dovolatel uvedl, že interní předpisy upravují jinou oblast (organizaci, řízení a metodiku) než zákony. Zopakoval tak jako u předchozího dovolatele, že přirozeným specifikem zneužití státního úřadu k soukromým nebo jiným nelegálním účelům je to, že zevnitř úřadu se taková činnost musí jevit jako legální, neboť by jinak ani nemohla být úspěšně realizována. Takový pachatel tedy především musí dodržovat interní předpisy. Jiný způsob páchání si v podmínkách demokratického právního státu stěží lze představit. Každá nelegální aktivita zde vždy vzbuzuje pozornost bezprostředního okolí, porušení interních norem, tedy „služebních zvyklostí“, je přitom vždy nápadnější než „pouhé“ nesprávné zaměření činnosti služby. Všechny předložené varianty sledování R. N. rozebraly již soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích. Podle státního zástupce obranyschopnost státu nemohla být ohrožena tím, že by měla manželka XY milence, i kdyby se snad jednalo o jehovistu. Navíc se jeví v kontrastu nebývalý zájem o manželku XY, která s ním v té době udržovala v podstatě již jen formální vztahy, a naopak nezájem Vojenského zpravodajství o XY osobní styky či jeho případnou vydíratelnost. Nelze předpokládat, že by interní předpisy vedly příslušníky Vojenského zpravodajství k odhalování zcela spekulativních rizik pro soukromé subjekty namísto odhalování rizik reálných za účelem ochrany ozbrojených sil České republiky, což ostatně netvrdil ani žádný z dovolatelů. Proto i státní zástupce považoval jejich opatření za nadbytečné. Státní zástupce na závěr uzavřel, že tyto dovolací námitky týkající se obstarávání důkazů neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu.

Třetí okruh námitek se týkal zpochybnění zákonnosti nařízených odposlechů. Dovolatel O. P., měl za to, že odposlechy byly ve věci nařízeny místně nepříslušným soudem. K tomu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14. Státní zástupce k tomu oponoval, že dovolatel při své argumentaci pominul pozdější judikaturu Ústavního soudu (následující po 19. 4. 2016) k dané problematice. Státní zástupce citoval z usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 922/17, v jehož odst. 11 Ústavní soud výslovně uvedl, že nález sp. zn. Pl. ÚS 4/14 nelze aplikovat retrospektivně. Ke stejnému závěru dospěl i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 7 Tdo 263/2019. Z výše uvedené judikatury státní zástupce dovodil, že nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14, nedošlo ke zpochybnění dříve povolených odposlechů, a to ani těch, které povolil soud nyní považovaný za místně nepříslušný. Nad rámec této argumentace k tomu státní zástupce dodal, že zákonodárce zřejmě porušení místní příslušnosti přikládá natolik malý význam, že ani není dovolacím důvodem [tím je pouze nepříslušnost věcná v případě soudu, který vydal meritorní rozhodnutí srov. § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu]. Argumentem a maiore ad minus dovodil, že pokud není vadná místní nepříslušnost dostatečnou vadou, aby v dovolacím řízení došlo ke zrušení rozhodnutí meritorního, tím méně může být dostatečnou vadou, aby v dovolacím řízení zpochybnilo legalitu jednoho z důkazů. Proto ani tato námitka neodpovídala žádnému z dovolacích důvodů. e) K dovolání M. K.

V případě dovolání obviněného M. K. odkázal státní zástupce na vlastní předešlou argumentaci. Především neshledal žádnou konkrétní námitku tvrzeného extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým dějem. Tento dovolatel podle státního zástupce namítal vlastně pouze porušení zásady in dubio pro reo. Státní zástupce tak měl za to, že dovolání tohoto obviněného neodpovídalo žádnému z dovolacích důvodů. f) Závěrečný návrh

Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných J. N. a O. P., podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněná, a dovolání obviněných J. P., a M. K. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, jelikož byla podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu. Zároveň ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu vyslovil souhlas s projednáním všech dovolání v neveřejném zasedání.

Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obviněným k případné replice, kterou zaslal obhájce obviněného O. P.. V ní obviněný setrval na svých dovolacích argumentech i svých návrzích na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Obviněný uznal, že v dovolání opakoval stejné argumenty, jaké uvedl v dřívější fázi řízení, činil tak jen proto, že se soudy nižších stupňů nezabývaly jeho námitkou, že nikdy nedal rozkaz směřující k (nezákonnému) sledování, což nevyplývá ani z žádného důkazu. Obviněný připomněl, že všichni svědci jednoznačně vyloučili, že by dostali rozkaz ke sledování. K této jeho nejpodstatnější námitce se státní zástupce vůbec nevyjádřil. Dále se obviněný vyjadřoval k argumentaci odvolacího soudu týkající se vydání nezákonného rozkazu obviněným. Vyjádřil přesvědčení, že interní předpisy mohly prokázat, zda „sledování“ proběhlo v souladu s jejich zněním, a tedy i v souladu se zákonem o Vojenském zpravodajství, resp. zda bylo potřeba souhlasu ministra obrany k této činnosti či nikoliv. Dále polemizoval s příkladem použitým státním zástupcem, že není nezbytné, aby povstalí vojáci porušili své interní předpisy (vládní úřady převezmou řádně ustrojeni, podle předpisů vyzbrojeni apod.), pak by tito vojáci zcela jistě nebyli trestněprávně odpovědní za účast na státním převratu, jestliže by dostali rozkazy od oprávněných osob a nemohli by odhalit, že jsou využíváni k protiprávní činnost. Obviněný odmítl také argument, že by bylo obtížné opatřit interní předpisy VZ. Státní zástupce ve svém vyjádření zcela převracel dovolatelovu argumentaci, pokud uvedl, že by snad měla být chráněna Česká republika před únikem informací cestou XY a jeho tehdejší manželky. Obviněný nadále trval na tom, že Vojenské zpravodajství obdrželo informaci o možné hrozbě, kterou prověřovalo, došlo proto k úvodnímu šetření, k ničemu jinému nedal obviněný pokyn.

Po uplynutí dovolací lhůty dovolatel J. P., doručil Nejvyššímu soudu své vyjádření nazvané „Doplnění dovolání“ s ohledem na nové rozhodnutí ve věci posouzení zákonnosti odposlechů v této trestní kauze. Obviněný vyjádřil své přesvědčení, že závěry z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 4 Pzo 9/2019, o nezákonnosti příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ve vztahu k obviněné J. N. je nutno vztáhnout i na jeho případ. Použitím neoprávněně získaných odposlechů došlo ke znehodnocení všech dalších důkazů, které sice byly opatřeny již zákonným způsobem, ale soudy nižších stupňů by je vůbec neprovedly, kdyby nebylo záznamu telekomunikačního provozu, na jehož základě celé trestní řízení započalo. V právním státě nelze používat nezákonně opatřené důkazy. Tyto důkazy získané na základě protiprávního jednání nemohou obstát při rozhodovací činnosti soudů o vině. Proto se podle názoru obviněného jednalo o zmanipulované soudní řízení, jehož důsledkem byl pád vlády České republiky. Závěrem svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů a obviněného v plném rozsahu zprostil obžaloby.

V reakci na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 4 Pzo 9/2019, zaslal rovněž dovolatel O. P., „doplnění dovolání“. Zopakoval své stěžejní dovolací námitky, které doplnil o závěry Nejvyššího soudu uvedené ve shora citovaném rozhodnutí. Konstatoval, že zhodnocení příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu soudkyně Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. 0 Nt 5908/2012/V, a příkazů k prodloužení doby trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu soudkyně Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 1. 2013, sp. zn. 5 Nt 857/2012, a ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. 5 Nt 820/2013, Nejvyšším soudem jako nezákonných, svědčí i ve prospěch dovolatele. Připomněl, že předmětné odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu byly stěžejním důkazem pro skutkové závěry soudů nižších stupňů a vedly k vyslovení jeho viny. S velkou pravděpodobností hraničící s jistotou by bez těchto nezákonně získaných odposlechů nedošlo vůbec k zahájení trestního stíhání obviněného v této trestní věci.

Státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství následně reagoval rovněž na usnesení Nejvyššího soudu vynesené v řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu v doplnění vyjádření ze dne 24. 7. 2020. Předně zdůraznil, že v podaném dovolání ze dne 17. 8. 2019 obviněná J. N. zákonnost odposlechů nezpochybňovala a naopak sama i o ně svou argumentaci obsaženou v dovolání opírala. Teprve v závěru listopadu 2019 (po uplynutí dvouměsíční dovolací lhůty) dovolatelka předložila Nejvyššímu soudu návrh na přezkoumání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Protože dovolatelka J. N. neuplatnila námitku nezákonnosti včas v dovolání, vyjádřil státní zástupce přesvědčení, že dovolací soud není oprávněn tuto námitku připustit, není ani oprávněn ji sám konstruovat, neboť by došlo k porušení zásady nestrannosti soudního řízení. Státní zástupce však připustil, že se jedná o tak významnou otázku, že bude třeba se s ní nad rámec relevantně uplatněných námitek vypořádat. Proto pro tyto účely Nejvyššímu soudu předložil informace opatřené od Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, které dozorovalo danou věc v přípravném řízení.

V trestní věci vedené Vrchním státním zastupitelstvím v Olomouci pod sp. zn. 6 VZN 401/2012 (posléze evidenčně vedené nejprve pod sp. zn. 4 VZV 5/2013 a poté až do současné doby vedené pod sp. zn. 6 VZN 405/2016) bylo sepsáno několik záznamů o zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3 tr. řádu. Věc vedená později u Obvodního soudu pro Prahu 4 (pozn. Nejvyššího soudu míněn byl Obvodní soud pro Prahu 1) pod sp. zn. 3 T 35/2014 byla původně vedena pod výše zmíněnou spisovou značkou, pod níž bylo vedeno společné řízení o celé řadě trestných činů a vůči celé řadě osob, avšak později v průběhu řízení došlo k vyloučení této jedné větve případu k samostatnému projednání. Proto spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 35/2014 ani zdaleka nedokumentuje všechny další okolnosti trestní věci podstatné pro vydání posuzovaných příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu.

Státní zástupce zdůraznil, že po celou dobu prověřování přitom existovaly důvody pro konání společného řízení o všech podezřelých skutkových okolnostech, a to z důvodu osobní i věcné souvislosti. Přitom zprvu nebylo možné ani přistoupit k vyloučení některých skutků ze společného řízení k samostatnému projednání, neboť by to bylo v rozporu s hlediskem hospodárnosti a účelnosti řízení jakožto esenciálním předpokladem takového procesního postupu. Z tohoto hlediska se jevilo být efektivní, hospodárné a nakonec i nejrychlejší, aby důkazy, které se mohou vztahovat k více spolu souvisejícím trestným činům, byly opatřovány a vyhodnocovány v jednom společném řízení týmž policejním orgánem a státním zástupcem. V případě vyloučení některého skutku a jeho urychleného projednání by navíc hrozila dekonspirace dosud utajeně vedeného prověřování, a tím i znemožnění dosažení samotného účelu trestního řízení (§ 1 tr. řádu). Prověřování totiž probíhalo skrytým způsobem, aby nebyl zmařen jeho účel, zejména aby nebyly zmařeny výsledky operativních úkonů, které se provádějí bez vědomí dotčených osob. Z důvodu takového utajení samozřejmě nemohly být provedeny ty úkony trestního řízení, které by dotčeným osobám vyjevily jak samotné vedení trestního řízení, tak i jeho zaměření a důvody vedoucí k prověřovanému podezření. Proto například nebylo vyžádáno vysvětlení od dotčených podezřelých osob, nebyly vyžádány některé důkazní prostředky, které mohly být v dispozici podezřelých, ale i dalších osob, pokud by se jejich vyžádáním trestní řízení dekonspirovalo.

V průběhu prověřování se podařilo k některým skutkovým okolnostem opatřit takové důkazy, které odůvodňovaly rozhodnutí o zahájení trestního stíhání. Mimo jiné tak došlo dne 13. 6. 2013 k zahájení trestního stíhání obviněné J. N. pro trestné činy, které byly posléze Obvodním soudem pro Prahu 1 projednávány pod sp. zn. 3 T 35/2014. Po skončení vyšetřování dne 6. 5. 2014 rozhodl státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci – pobočky v Ostravě svým usnesení, sp. zn. 4 VZV 5/2013, že se podle § 23 odst. 1 tr. řádu ze společného řízení vylučuje řízení o trestných činech posléze popsaných v obžalobě, sp. zn. 4 VZV 5/2014 (vyloučená trestní věc), o níž Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodoval pod sp. zn. 3 T 35/2014.

Státní zástupce upozornil, že Nejvyšší soud při svém rozhodování o zákonnosti odposlechu ve smyslu § 314l a násl. tr. řádu (ukončeném předmětným usnesením ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 4 Pzo 9/2019) disponoval Nejvyšší soud toliko spisem Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 3 T 35/2014, a spisem Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 0 Nt 5908/2012, obsahujícím příkaz soudkyně Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2012 k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Neměl však k dispozici přílohu č. 6 návrhu státního zástupce na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, sp. zn. V1-140/2012-6, VZN 401/2012, ze dne 4. 9. 2012 (celkem 2316 stran utajovaných příloh) s trestním spisem. Chyběly tedy materiály, na které stání zástupce ve svém návrhu odkazoval. Připomněl, že příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a příkazy k prodloužení doby trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byly vydány v trestní věci vedené u Vrchního státního zastupitelství v Olomouci – pobočky v Ostravě pod sp. zn. 6 VZN 401/2012 (posléze evidenčně vedené nejprve pod sp. zn. 4 VZV 5/2013 a poté, do současné doby vedené pod sp. zn. 6 VZN 405/2016). O poskytnutí chybějící přílohy a spisu nebyly Vrchní státní zastupitelství v Olomouci ani Policie České republiky požádány.

Řízení o trestných činech, o nichž bylo Obvodním soudem pro Prahu 1 meritorně rozhodováno pod sp. zn. 3 T 35/2014, bylo ve fázi přípravného řízení (po skončení vyšetřování a před podáním obžaloby) vyloučeno ze společného řízení vedeného Vrchním státním zastupitelstvím v Olomouci – pobočkou v Ostravě pod sp. zn. 4 VZV 5/2013. Je třeba zdůraznit, že rozhodnutí o vyloučení věci ze společného řízení nebylo vyloučením řízení proti osobě tehdy obviněné J. N., nýbrž vyloučením řízení o některých trestných činech. Obviněná J. N. tak v době vydání rozhodnutí o vyloučení řízení o některých trestných činech ze společného řízení nadále zůstala osobou podezřelou v trestní věci vedené Vrchním státním zastupitelstvím v Olomouci – pobočkou v Ostravě pod sp. zn. 4 VZV 5/2013, a to mimo jiné i ve vztahu k jednáním popsaným v záznamech o zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3 tr. řádu ze dnů 6. 1. 2012 a 7. 3. 2012.

Návrh státního zástupce v řízení podle § 314l tr. řádu odkazoval na další listinné (a velmi rozsáhlé) materiály. Jednalo se o podstatné listiny, kterými pro účely svého rozhodnutí disponovaly soudy rozhodující o povolení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a o jeho prodloužení. Státní zástupce upozornil, že v takových případech není možno hodnotit pouze formální odůvodnění příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, ale použitelnost takto opatřeného odposlechu a záznamu jako důkazního prostředku je třeba hodnotit ve všech souvislostech. Dále státní zástupce argumentoval judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vztahující se k přezkumu nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, resp. namítané nedostatečnosti jeho odůvodnění (k tomu odkázal např. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 1694/17; ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13, publikované pod č. 76/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, dále ve zkratce jen „SbNU“; ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 231/05, resp. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 15 Tdo 510/2013; ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1263/2017; ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 4 Pzo 3/2014). S oporou o citovanou judikaturu neshledal, že by se příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu v předmětné trestní věci dovolatelky J. N. měl jevit jako nedostatečně podložený spisovým materiálem a vybočující z obdobných příkazů v obdobných věcech, právě naopak jej považoval za běžný a standardní, odpovídající citované judikatuře. Věc totiž bylo nutno posuzovat se znalostí úplného spisového materiálu i s ohledem na judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k tzv. opomenutým důkazům (např. jeho usnesení ze dne 12. 7. 2006, sp. zn. III. ÚS 151/06).

Státní zástupce také předpokládal, že teprve v dovolacím řízení bude mít Nejvyšší soud k dispozici kompletní spisový materiál. Podle jeho názoru totiž Nejvyšší soud rozhodoval o zmíněné dílčí otázce zákonnosti odposlechů v řízení vedeném podle § 314m tr. řádu na základě omezeného a neúplného spisového materiálu. Naproti tomu v dovolacím řízení bude moci komplexně vyhodnotit, zda v kontextu veškerého dokazování byly odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu povoleny zákonně či nezákonně, a zda jsou jejich případné vady natolik významné, aby z formálně-materiálního hlediska způsobily jejich důkazní neupotřebitelnost. Státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že takové komplexní úvahy nelze dovodit ze zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 4 Pzo 9/2019, které v takovém širokém kontextu dokazování neposuzovalo a posuzovat ani nemohlo, neboť k takovému komplexnímu posuzování ani není určeno.

Státní zástupce dále uvedl další skutečnosti, ke kterým by měl Nejvyšší soud v dovolacím řízení při hodnocení této námitky na základě komplexního spisového materiálu podle jeho názoru přihlížet (pokud se vůbec bude v dovolání touto námitkou zabývat). Připomněl, že odposloucháván podle trestního řádu může být nejen obviněný či podezřelý (v materiálním smyslu), ale kdokoli, u něhož je dán důvodný předpoklad získání významných skutečností pro trestní řízení. Takový předpoklad plynul z následujících materiálů, na jejichž základě byl příkaz k odposlechu vydán a z nichž je zřejmé, z jaké trestné činnosti byla J. N. podezřelá a jak se měla svým jednáním podílet na páchání trestné činnosti. Konstatoval, že ze záznamu o zahájení úkonů trestního řízení č. j. UOOZ – 191/TČ-2012 ze dne 6. 1. 2012, resp. ze záznamu o rozšíření zahájení úkonů trestního řízení č. j. UOOZ – 191/TČ-2012 ze dne 7. 3. 2012, je zřejmé, že v době jejich sepsání nebyly orgánům činným v trestním řízení známy všechny osoby podezřelé z páchání trestné činnosti (použitá formulace „a další dosud neustanovené osoby“, „další doposud neustanovené úřední osoby“, „další osoby“). V obou těchto záznamech pak jsou uvedeny skutkové okolnosti, pro které bylo trestní řízení zahájeno a z nichž vyplývá podezření ze spáchání konkrétních trestných činů, jež byly v takto popsaném skutkovém ději spatřovány.

Z pohledu dovolatelky J. N. považoval státní zástupce za podstatné, že skutkové okolnosti popsané v záznamu ze dne 6. 1. 2012 zmiňují činnost organizované zločinecké skupiny a podezření ze spáchání trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku a skutkové okolnosti popsané v záznamu ze dne 7. 3. 2012 popisují činnost organizované skupiny a podezření ze spáchání trestného činu sabotáže podle § 314 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku. Podle § 129 tr. zákoníku ve znění platném v době sepsání záznamu dne 6. 1. 2012 je organizovaná zločinecká skupina společenstvím více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, která je zaměřena na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti. Dále státní zástupce obsáhle citoval judikaturu vztahující se k definici pojmu organizovaná zločinecká skupina (zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 3 Tdo 684/2014, a ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 6 Tdo 244/2018).

K podání návrhu státního zástupce na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu obviněné J. N. došlo cca 8 měsíců po sepsání prvního záznamu o zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3 tr. řádu ze dne 6. 1. 2012. V mezidobí orgány činné v trestním řízení ve vztahu k jednání obviněné J. N. získaly další indicie a důkazy, jež dále státní zástupce podrobně citoval na str. 9-14 doplnění svého vyjádření ze dne 24. 7. 2020. Jednalo se zejména o zjištění získaná v souladu s písemným povolením ke sledování osob a věcí soudkyně Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2012, sp. zn. 0 Nt 5844/2012/V, V 105/2012, podle kterého bylo orgánům činným v trestním řízení povoleno sledování vnitřního prostoru pokoje č. 26 a č. 36 hotelu V, na adrese XY, na dobu od 10. 3. 2012 do 10. 9. 2012, při němž byly pořízeny zvukové záznamy (záznamy byly předloženy Okresnímu soudu v Ostravě s návrhem státního zástupce na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu účastnické stanice užívané J. N., s přepisem provedeným policejním orgánem – přílohy č. 1 a 2). A dále skutečnosti zjištěné z provedeného odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu účastnických stanic užívaných jinými osobami do data 4. 9. 2012. Státní zástupce měl za to, že na základě těchto zjištěných skutečností bylo důvodné podezření, že zde existuje organizovaná zločinecká skupina, která se dopouští trestné činnosti popsané v záznamu o zahájení úkonů trestního řízení ze dne 6. 1. 2012, a že jde o organizovanou skupinu páchající trestnou činnost rozvedenou v záznamu o rozšíření zahájení úkonů trestního řízení ze dne 7. 3. 2012.

Státní zástupce pak shrnul dosavadní zjištění (předcházející podání návrhu na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu účastnické stanice užívané odsouzenou J. N.) vyplývající především z odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu účastnických stanic užívaných podezřelými I. R. (označen BOBON 5, BOBON 11, BOBON 14), D. M. (označen Muž B, D., BOBON 21) a T. J. (označen Muž A, T, BOBON 22) a z povoleného sledování osob a věcí, která byla podstatná pro podání návrhu na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, ale i pro jeho vydání. Z uváděných příloh tak podle státního zástupce vyplývala následující zjištění: · J. N. byla v telefonickém kontaktu (převážně v tomto kontaktu) s podezřelými I. R., D. M., T. J. a T. H. · Uskutečňované telefonní hovory případně SMS zprávy byly konspirativního charakteru, krátké, o obsahu, který mohl být znám pouze účastníkům hovoru. · Telefonní komunikace probíhala převážně prostřednictvím tzv. kryptovaných telefonních přístrojů. · Jmenovaní podezřelí opatřili J. N. a také P. N. tzv. kryptovaný telefon, který měl být užíván ke vzájemné komunikaci. · V dané době existovalo důvodné podezření, že J. N. sděluje jmenovaným podezřelým utajované informace z činnosti zpravodajské služby, které se týkají podezřelých aktivit těchto podezřelých osob spojených s fungováním a činností podnikatelských subjektů se státní majetkovou účastí a institucí zřízených státem. Tato komunikace měla vztah ke skutku popsanému v záznamu o zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3 tr. řádu ze dne 6. 1. 2012, který je součástí trestního spisu. · Z obsahu rozhovoru mezi I. R., T. J. a D. M. rovněž vyplývalo důvodné podezření, že skupinou těchto podezřelých osob jsou J. N. poskytována za její „služby“ různá finanční plnění. Tomu nasvědčovala tvrzení o tom, že „… to má souvislost s prachama, teď se blíží účtování…, … (J. N.) říkala… máme dodat telefon pro N.…, … máme teďka nosit prachy, ideálně nosit prachy, loajálně je podporovat a ještě u toho nebýt vidět a nechodit tam…, … nemáme odletět, nic takovýho, pracovat, normálně makat a líp než do teďka…, … říkala, jestli by místo sedmi procent nešlo deset…, … víš za prachy, víš co jí máme dát…, … R. už si tipuje ty finanční toky z toho Budvaru, ty jo ty lidi jsou teprve zhruba před bránou…, … říká mi, že teda výměna těchhle lidí do dozorčí rady…“ (viz. výše Track 004 – 007). Z citovaného rovněž existovalo důvodné podezření, že J. N. se podílí na manipulacích veřejných zakázek a ve spojitosti s tím na účelovém obsazování pozic v různých orgánech státu a státem řízených právnických osob. · V rámci vzájemné komunikace byla vyslovována obava z odhalení aktivit podezřelých osob orgány Policie ČR. · Pokud již se konalo osobní setkání, dělo se tak utajovaným způsobem. · J. N. vedla s podezřelými komunikaci a vyvíjela aktivity i ve vztahu ke skutku, který je popsán ve zmíněném záznamu o rozšíření zahájení úkonů trestního řízení ze dne 7. 3. 2012. Na podkladě zjištěné telefonické komunikace se stala osobou podezřelou i ve vztahu ke skutku popsanému v záznamu ze dne 7. 3. 2012.

Státní zástupce vyjádřil své přesvědčení, že na podkladě těchto zjištěných skutečností pak došlo logicky k podání návrhu na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu účastnické stanice užívané J. N. z důvodu odůvodněného předpokladu získání důkazů a dalších informací o skutkovém ději popsaném v záznamu o zahájení úkonů trestního řízení ze dne 6. 1. 2012 i v záznamu o rozšíření těchto úkonů ze dne 7. 3. 2012. J. N. byla na základě doposud zjištěných indicií a důkazů důvodně podezřelá z trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku a ze spáchání trestného činu sabotáže podle § 314 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Soudkyně Okresního soudu v Ostravě před vydáním příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. 0 Nt 5908/2012/V, přezkoumala jak návrh státního zástupce, tak přiložený spisový materiál. Po přezkoumání soudkyně ve shodě s návrhem státního zástupce konstatovala, že odposlech a záznam telekomunikačního provozu považuje za neodkladný úkon, neboť bez jeho realizace by za současné situace nebylo možno skrytým, utajeným způsobem dokumentovat trestnou činnost, zejména zjistit a ztotožnit kontaktní osoby podezřelých, zároveň bylo možno důvodně předpokládat, že právě odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu označených účastnických stanic, mohou být získány informace důležité pro trestní řízení a další skutečnosti směřující k objasnění trestné činnosti. Za důvodný soudkyně označila předpoklad, že odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu bude dokumentována prověřovaná trestná činnost, zjištěny další osoby podezřelé, zadokumentovány schůzky. Podle soudkyně se jednalo o úkon neodkladný, jehož provedení nebylo možno z hlediska účelu trestního řízení odložit na pozdější dobu, kdy bude zahájeno trestní stíhání, neboť při neodkladném neprovedení úkonu hrozila ztráta důkazu. Soudkyně se rovněž vypořádala s otázkou subsidiarity použití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve shodě s předmětným příkazem vyjádřil přesvědčení, že k usvědčení pachatelů nepostačovaly „běžné“ důkazní prostředky, jelikož jejich jednání probíhalo utajeně a skrytě, a provádění dokazování „běžným“ způsobem by mohlo vést k vyzrazení, a tedy i zmaření probíhajícího prověřování.

Státní zástupce uvedl svůj názor, že příkaz soudkyně Okresního soudu v Ostravě k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. 0 Nt 5908/2012/V, V 269/2012, splňuje všechny náležitosti uvedené v § 88 odst. 1 a 2 tr. řádu, neboť jsou v něm obsaženy konkrétní skutkové okolnosti, na jejichž základě byl tento příkaz vydán, včetně doby jeho trvání, uživatelských adres a osob uživatelů, jaké skutečnosti mohou být tímto způsobem zjištěny a jaký význam mohou mít pro objasnění věci, jakož i důvody, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak. Z příkazu k odposlechu je dostatečně zřejmé, že soudkyně vycházela z přesvědčivých poznatků opatřených při prověřování trestního oznámení a při vlastním operativním šetření policie, jež předcházely předmětnému příkazu a dostatečně konkrétně odůvodňovaly jeho vydání. Pro vydání příkazu tedy byly splněny všechny zákonné podmínky, a to jak důvodné vedení trestního řízení pro stanovené trestné činy, odůvodněný předpoklad zjištění významných skutečností pro trestní řízení, jakož i podmínka subsidiarity a proporcionality, tedy že sledovaného účelu nelze dosáhnout jinak.

Státní zástupce pak dále zdůraznil, opíraje se o odbornou literaturu (Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 3626 s.), že v případě dovolacího a přezkumného řízení se jedná o dvě zcela nezávislá řízení. Vztah mezi nimi je pouze věcný – bude-li v dříve provedeném řízení shledána nezákonnost příkazu k odposlechu, měla by tato část dokazování být bedlivě posouzena v řízení časově následujícím. V zásadě by mezi těmito rozhodnutími měl být soulad, stejně jako by měl být soulad mezi celou judikaturou všech českých soudů. Avšak vyslovení názoru soudem přezkumným není závazné pro soud dovolací a naopak. Stejně jako není obecně závazný žádný judikát obecného soudu.

V dovolacím řízení je přezkum dokazování daleko komplexnější (formálně-materiální hledisko) oproti přezkumnému řízení (hledisko formální), a proto podle státního zástupce není vyloučeno, aby dovolací soud případně shledal jisté formální vady v povolení odposlechů, avšak nepovažoval ve svém celku postup soudů nižších stupňů za svévolný a nespravedlivý. Z těchto důvodů nelze podle názoru státního zástupce bez dalšího vycházet z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 4 Pzo 9/2019, které se zabývalo zákonností odposlechů jen úzce a bez zařazení odposlechů do důkazního kontextu celého předmětného procesu, a navíc pouze na základě části spisových materiálů. Z citovaného usnesení lze dovodit, že předmětnými příkazy byl sice z pohledu konkrétních podkladů konkrétním způsobem porušen zákon, nikoliv ovšem, že by provedením tohoto důkazu v kontextu celého dokazování a s přihlédnutím k úplnému obsahu všech souvisejících spisů došlo k porušení zásad spravedlivého procesu.

Státní zástupce proto vyjádřil přesvědčení, že citované deklarování nezákonnosti odposlechů nemůže mít přímý vliv na posuzování zákonnosti tohoto důkazu v řízení dovolacím. Z hlediska úzce vymezeného přezkumného řízení se příkaz k odposlechu může jevit jako nezákonný, avšak z hlediska komplexního posouzení dokazování na základě úplného spisového materiálu a ve světle ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu se jako nezákonný nejeví. V dané fázi řízení totiž nebylo možno požadovat formálně bezchybné vymezení skutku a důvody pro odposlech byly dostatečně patrné z úplného spisového materiálu předloženého soudu. To odpovídá formálně-materiálnímu přístupu Ústavního soudu k posuzování zákonnosti obdobných úkonů.

Závěrem státní zástupce odkázal na své předchozí vyjádření a setrval na svém návrhu. Za rozhodné považoval, že samotná dovolatelka nezákonnost odposlechů ve svém dovolání nenamítla a takovou námitku nelze dovodit ani z jeho obsahu. Konstruování takové námitky samotným dovolacím soudem dosavadní judikatura vylučuje jakožto porušení zásady nestrannosti soudního řízení. Veškeré další úvahy by byly jen spekulacemi – variantami neuskutečněného podání. Kdyby dovolatelka ve svém dovolání námitku proti odposlechům učinila, tato by neodpovídala žádnému z dovolacích důvodů, avšak bylo by ji možno posuzovat z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu. A kdyby snad byla taková námitka takto skutečně posouzena, nezbylo by, než ji odmítnout jako neopodstatněnou, neboť k porušení zásad spravedlivého procesu nedošlo.

V dalším podání ze dne 11. 8. 2020 se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vyjádřil k tzv. doplněním dovolání obviněných J. P., a O. P.. Především odkázal na své předchozí doplnění vyjádření ze dne 24. 7. 2020, v němž se k významu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 4 Pzo 9/2019, vyjadřoval ve vztahu k dovolatelce J. N.. Zdůraznil, že oba shora uvedení dovolatelé následně uplatnili námitky, které ve svých předchozích dovoláních neuvedli, činili tak již po uplynutí dvouměsíční lhůty k podání dovolání. K tomu odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/20, podle nějž změny provedené po uplynutí dovolací lhůty (§ 265e odst. 1 tr. řádu) jsou již bez jakéhokoliv významu a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Proto se k těmto novým námitkám může dovolací soud vyjádřit toliko obiter dictum, pro takový případ státní zástupce odkázal na svá předchozí vyjádření a setrval na svém návrhu tam uvedeném.

Na doplnění vyjádření státního zástupce ze dne 24. 7. 2020 reagoval dovolatel M. K.. Nejvyšší soud podle něj v přezkumném řízení podrobil příkazy k nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu dostatečnému přezkumu na základě testu trojí účinnosti. Podnět policejního orgánu, návrh státního zástupce a ani příkaz Okresního soudu v Ostravě neobsahovaly dostatečný popis, jakými důkazy jsou konkrétní skutkové skutečnosti podloženy a zdůvodněny. Jejich absenci považoval dovolatel za podstatnou vadu příkazů s přihlédnutím ke skutečnosti, že některé pasáže v odůvodnění příkazu jsou doslovným přepisem pasáže z návrhu státního zástupce na vydání příkazu k odposlechu, což podle obviněného vyvolává oprávněné pochyby, že soudní kontrola nebyla dostačující. Obviněný vyzdvihl potřebu ochrany soukromých zpráv ve smyslu čl. 13 Listiny a její střet se zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a potřebou jejich zjištění a potrestání. Proto trval na tom, že zákonnost a řádnost procesu získávání důkazů musí být dodržena. Dále obviněný připomněl jednotlivé pasáže odůvodnění zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 4 Pzo 9/2019. Připomněl, že tvrzená trestná činnost J. N. s původní prověřovanou trestnou činností, pro kterou bylo zahájeno trestní řízení a následně povoleny odposlechy, vůbec nesouvisela. Obviněný souhlasil s Nejvyšším soudem, že v demokratickém právním státě je nepřípustná technika tzv. „rybaření“ či „pytlování“, kdy policejní orgán nejprve sbírá podklady, na jejichž základě rozplétá určitou trestnou činnost, vazby mezi pachateli a teprve následně dochází k zahájení trestního stíhání. Obviněný vyjádřil své přesvědčení, že Nejvyšší státní zastupitelství všechny shora popsané zásady bagatelizuje, porušuje trestní řád, trestní zákoník a rovněž i zákon o státním zastupitelství (§ 2 odst. 2). Dovolatel byl na rozdíl od státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství přesvědčen, že Nejvyšší soud by měl v dovolacím řízení přihlédnout ke skutečnosti, že předmětné odposlechy byly užity při rozhodování o vině a trestu obviněných a že soudy nižších stupňů z nich vycházely. Pokud byly důkazy označeny jako nezákonné, nesmí být v trestním řízení použity jako důkaz. Dále odkázal na doktrínu plodů z otráveného stromu, která je podle něj plně akceptovatelná i v České republice jako demokratickém právním státě. Připomněl základní zásady trestního procesu. V demokratickém právním státě nelze upřednostňovat zjištění materiální pravdy a objasnění skutkového stavu věci nad zásadu zákonného procesu. Skutkový stav zjištěný na základě nezákonných důkazů nemůže obstát. K tomu odkázal na judikaturu Ústavního soudu (např. nález z 3. 3. 2005, sp. zn. III. ÚS 501/04). Zdůraznil, že právě u příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, u něhož není přípustný opravný prostředek, je logicky potřeba právě proto zvýšeně dbát na dodržení zákonem stanovených podmínek, aby nevznikaly pochybnosti o zákonnosti procesu. Označení těchto příkazů soudem jako nezákonné, pak zcela jistě představuje podstatnou vadu řízení, která měla vliv na rozhodování o vině obviněného. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud k této skutečnosti přihlédl.

K podání dovolatele M. K. se vyjádřil rovněž státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dne 10. 9. 2020. Připomněl, že to je ve věci již jeho čtvrté podání. Státní zástupce měl za to, že spíše než o repliku dovolatele jde o doplnění jeho dovolání. Odkázal na svá předcházející vyjádření, ve kterých vysvětlil, proč podle jeho názoru nemůže mít usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 4 Pzo 9/2019, přímý vliv na dovolací řízení a proč by se s ním měl dovolací soud vypořádat toliko obiter dictum. Tyto názory pak aplikoval i na podání uvedeného obviněného.

Také dovolatel J. P., zaslal Nejvyššímu soudu repliku k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 11. 8. 2020. Poukázal přitom na plenární nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, v němž Ústavní soud upozornil na nutnost ústavně konformního výkladu zákonů obecnými soudy s vyvarováním se libovůle a nutnost racionální argumentace. Připomněl zásadu beneficium cohaesionis, podle které by se právní názor Nejvyššího soudu ve vztahu k nezákonnosti provedených odposlechů měl vztahovat i na další spoluobviněné. Vyjádřil přesvědčení, že o nezákonnosti odposlechů by měl rozhodnout dovolací soud ex officio. Jinak setrval na svém závěrečném návrhu uvedeném v dovolání.

Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.

Na úvod je třeba upozornit, že dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.

Všichni dovolatelé své dovolací námitky opřeli formálně o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, byť ve skutečnosti měli na mysli spíše dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, neboť se domáhali přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu, který svým rozhodnutím zamítl jejich řádný opravný prostředek, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Neoznačili tak správně ani dovolací důvod, na jehož základě by měl Nejvyšší soud napadené rozhodnutí přezkoumat. Řádné označení dovolacího důvodu je obligatorní náležitostí dovolání, jak vyplývá z § 265f odst. 1 tr. řádu, a proto také z důvodu vyšší formální náročnosti tohoto podání jsou obvinění obligatorně právně zastoupeni obhájci (viz § 265d odst. 2 tr. řádu). Přesto Nejvyšší soud jen pro toto jejich formální pochybení jejich dovolání neodmítl, to učinil z dále zmíněných důvodů, neboť jejich dovolání buď vůbec neodpovídala uplatněnému dovolacímu důvodu, a to ani ve spojitosti s nezmíněným důvodem uvedeným v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ani jiným dovolacím důvodům, anebo jejich námitky byly zjevně neopodstatněné.

Obecně lze jinak uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který jako jediný využili všichni obvinění a který tak byl základem jejich argumentace [správně ve spojitosti s § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, jak bylo uvedeno shora] je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.

V souladu s vyjádřením státního zástupce je třeba rovněž zmínit, že dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, kterým lze podle § 265a odst. 1 tr. řádu napadat výlučně rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Jinými slovy dovolání nemůže směřovat proti rozsudku soudu prvního stupně, jak to (mimo jiné) uvedli ve svém dovolání obvinění J. N., M. K. a J. P.. I zde je možno zopakovat, že by šlo o příliš formalistický postup dovolacího soudu, kdyby jen pro takové pochybení, jejich dovolání označil za nepřípustná, pouze na tuto vadu jejich podání pro pořádek upozorňuje.

Dále Nejvyšší soud obecně poukazuje, že rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání, jak vyplývá z § 265d odst. 2 tr. řádu. Lhůta pro podání dovolání, jak vyplývá z úpravy obsažené v § 265e odst. 1 tr. řádu, je přitom dvouměsíční a plyne od doručení rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, a to v případě doručování jako obviněnému, tak jeho obhájci, od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději, jak vyplývá z § 265e odst. 2 tr. řádu (v tomto případě běžela dvouměsíční lhůta od takového doručení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2019, sp. zn. 7 To 299/2018). Jakékoliv pozdější rozšiřování rozsahu dovolání či jeho důvodů, a to nejen jejich formálním označením, ale i jejich materiálním naplněním, je tak nepřípustné a Nejvyšší soud není povinen ani oprávněn se takovými později uplatněnými námitkami zabývat. b) Námitky nepřípustné a neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu

Obecně k nepřípustným a dovolacím důvodům neodpovídajícím námitkám

K samotným obsahům podaných dovolání je nejprve nutno uvést, že značná (ba dokonce převážná) část dovolacích námitek všech obviněných neodpovídá uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Zcela mimo rámec dovolacích důvodů taxativně uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. řádu byly uplatněny ty námitky, jejichž prostřednictvím obvinění zpochybňovali skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, nesouhlasili s rozsahem provedeného dokazování, domáhali se jiného hodnocení provedených důkazů a na jeho základě nabízeli jinou verzi skutkového děje, na kterou pak žádali aplikovat normy hmotného práva. Především neodpovídaly uplatněným ani jiným dovolacím důvodům ve všech dovoláních převážně uplatňované námitky tvrzených procesních pochybení soudů nižších stupňů v procesu dokazování, jakož i námitky údajných chyb v procesním postupu soudů nižších stupňů při povolování operativně-pátracích prostředků. Takové námitky nelze vůbec podřadit pod žádný z taxativně vypočtených a úzce vymezených dovolacích důvodů v § 265b odst. 1 tr. řádu, a to ani pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak byl obecně vymezen shora.

Dále je třeba upozornit, že dovolací soud, jak správně upozornil státní zástupce, se mohl zabývat jen těmi námitkami obviněných, které obvinění uplatnili v rámci dvouměsíční lhůty pro podání dovolání. Po uplynutí dovolací lhůty však někteří obvinění (J. P., O. P., a M. K.) svá dovolání doplnili o zcela nově formulované námitky, které neuplatňovali ve svých dovoláních podaných v rámci lhůty pro jejich podání. Obvinění v nich svorně dovozovali nezákonnost důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků v podobě přehrání zvukových záznamů pořízených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, neboť tyto odposlechy a záznamy byly podle nich nezákonně nařízeny, jak měl konstatovat Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 4 Pzo 9/2019. Dovolací soud s odkazem na shora uvedené upozornění o omezené možnosti měnit rozsah a důvody dovolání jen po dobu běhu dovolací lhůty (§ 265f odst. 2 tr. řádu) a ve shodě se státním zástupcem může předně uvést, že k takovým dalším tvrzením a nově uplatněným důvodům, pro které by měl být podle obviněných napadený rozsudek zrušen, nemůže Nejvyšší soud vůbec nepřihlížet, neboť jsou již bez jakéhokoliv právního významu, jak uznává odborná literatura i judikatura (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3227; nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/20, v bodě 15.). Jediný z dovolatelů, který zpochybnil ve svém dovolání zákonnost nařízení odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, byl obviněný O. P., činil tak ovšem ze zcela jiných důvodů (pro údajné porušení pravidel místní příslušnosti), než z jakých konstatoval porušení zákona Nejvyšší soud ve zmíněném usnesení. Kromě toho, i kdyby tuto námitku obvinění ve svých dovoláních uplatnili v zákonem stanovené lhůtě, bylo by třeba konstatovat, že jde o námitku ryze procesní a zjevně neodpovídající žádnému dovolacímu důvodu, a to ani uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak byl vymezen shora. Přesto nad uvedený rámec (obiter dictum) se Nejvyšší soud i k této otázce níže vyjádří (v rámci vyjádření k námitkám porušení pravidel spravedlivého procesu).

Dále je možno na úvod připomenout, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky, že Nejvyšší soud není běžnou třetí instancí pověřenou přezkumem skutkového stavu věci a že podání dovolání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obvinění domáhali. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

Obvinění navíc ve svých dovoláních prakticky výlučně opětovně uváděli argumenty, které uplatňovali již v předchozích stadiích trestního řízení a které byly součástí jejich obhajoby jak v hlavním líčení, tak i základem jejich odvolací argumentace v odvoláních podaných proti rozsudku soudu prvního stupně. S těmito námitkami se zevrubně vypořádal již soud prvního stupně ve svém rozsudku, stejně tak je posoudil i odvolací soud (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zejména na str. 86 až 103 a odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zejména v bodech 16. až 19. na str. 38 až 69). Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.; Fenyk, J., Císařová, D. Gřivna, T. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 110 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.

Nejvyšší soud nezjistil ani porušení základních práv obviněných, a to ani porušení práva na obhajobu ani práva na spravedlivý proces, jak někteří obvinění též namítali. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. neuplatněným důvodem uvedeným v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněných. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23. shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže.

Jen nad rámec výše uvedeného (obiter dictum) se níže Nejvyšší soud vyjádří k některým hlavním námitkám obhajoby obviněných, které ale jinak žádnému dovolacímu důvodu neodpovídaly a nemohly založit jeho přezkumnou povinnost (nadto byly i zjevně neopodstatněné, jak bude níže zmíněno).

K odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu

Jednou z významných námitek obviněných směřujících proti procesu dokazování, na jehož základě dospěly soudy nižších stupňů k závěrům o skutkovém stavu, který nalezl odraz v popisu skutku užitého soudem prvního stupně ve výroku jeho rozsudku, byly námitky zpochybňující zákonnost a tím i použitelnost a účinnost odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu. Již shora bylo vysvětleno, že tyto námitky obvinění uplatňovali až po uplynutí dovolací lhůty, a proto jsou nepřípustné, jedině obviněný O. P., zpochybnil včas v dovolání jejich zákonnost z toho důvodu, že je podle něj nařídil místně nepříslušný soud. Stejně tak bylo uvedeno, že ani případně včasné uplatnění těchto námitek zásadně neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 a 2 tr. řádu. Přesto zaujme i k této otázce nad rámec uvedeného dovolací soud své vlastní stanovisko, neboť si je vědom dříve vyneseného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 4 Pzo 9/2019 (dále též ve zkratce jen „přezkumné rozhodnutí“), jímž bylo podle § 314m odst. 1 tr. řádu rozhodnuto, že příkazem k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydaným soudkyní Okresního soudu v Ostravě dne 5. 9. 2012, sp. zn. 0 Nt 5908/2012/V (V 269/2012) (dále také jen „příkaz“), a příkazy k prodloužení doby trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydanými soudkyní Krajského soudu v Ostravě jednak dne 4. 1. 2013, sp. zn. 5 Nt 857/2012 (V 62-2/2012), a jednak dne 3. 5. 2013, sp. zn. 5 Nt 820/2013 (V 24-2/2013), „zákon byl porušen“, a to ohledně prvních dvou příkazů s dodatkem „v části týkající se navrhovatelky“. Nejvyšší soud v odůvodnění tohoto přezkumného rozhodnutí po stručném shrnutí návrhu obviněné J. N., podnětu policejního orgánu, návrhu státního zástupce a samotných příkazů soudů, právní úpravy i vlastní judikatury k ní (vesměs ovšem následující po předmětných příkazech), především vytkl postupu orgánů činných v přípravném řízení a zejména soudcům rozhodujícím v přípravném řízení, že nedostatečně odůvodnily své podněty, návrhy, resp. příkazy a že nedostatečně specifikovaly roli obviněné J. N. v prověřované trestné činnosti. Tato pochybení byla shledána vlastně jen v případě prvního příkazu, poněkud zkratkovitě (a bez dalšího bližšího zdůvodnění) z toho pak Nejvyšší soud vyvodil porušení zákona i v případě dalších příkazů o prodloužení doby trvání odposlechu. S tímto rozhodnutím i jeho odůvodněním by bylo možno polemizovat, jak to učinil ve svém obsáhlém vyjádření (stručně reprodukovaném shora) státní zástupce, na nějž lze odkázat (a to zejména pak na ty pasáže, v nichž upozorňuje na další spisový materiál, který měly soudy rozhodující v přípravném řízení k dispozici). Také je možno již nyní obviněné upozornit, že tímto přezkumným rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo konstatováno pouze a jen porušení zákona, a to z důvodu nedostatečného odůvodnění zmíněných příkazů, resp. jim předcházejících návrhů a podnětů, rozhodně jím nebyla řešena otázka použitelnosti záznamů o telekomunikačním provozu v procesu dokazování.

Je totiž zapotřebí si připomenout důvod a smysl zvláštního způsobu řízení obsaženého v oddílu sedmém hlavy dvacáté části třetí trestního řádu, konkrétně v § 314l až § 314n tr. řádu (výklad historický a teleologický - argumentum e ratione legis). Odkázat je k tomu možno především na důvodovou zprávu k zákonu č. 177/2008 Sb., kterou byl institut přezkumu odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu Nejvyšším soudem k návrhu informované odposlouchávané osoby zaveden do trestního řádu, jakož i na odbornou literaturu (např. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3621-3629), ale též na judikaturu obecných soudů i Ústavního soudu (srov. například z poslední doby usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 17/21, usnesení ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 907/13, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017). Nejvyšší soud v řízení podle § 314l a násl. tr. řádu přezkoumává, zda vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nebo k zjištění údajů o telekomunikačním provozu a jeho provedení bylo v souladu se zákonem. Předmětem přezkumu je tedy u příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu dodržení všech zákonných ustanovení o nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a jeho provedení ve smyslu § 88 odst. 1 až 5 tr. řádu. Podle zmíněné důvodové zprávy k zákonu č. 177/2008 Sb., má být přezkum Nejvyššího soudu „zárukou, že při ingerenci do ústavních práv občana bude zasahováno jen v nejnutnější míře a občanská práva budou maximálně šetřena,“ a současně tím má zajistit sjednocení rozhodovací činnosti obecných soudů. Zákonodárce ani zpočátku ani při pozdějších novelizacích nijak neupravil vztah rozhodnutí Nejvyššího soudu o přezkumu nařízení a odposlechu telekomunikačního provozu k řízení ve věci samé, především pak k řízení o mimořádných opravných prostředcích konaných před Nejvyšším soudem, tj. řízení o dovolání a stížnosti pro porušení zákona, u nichž platí tzv. centralizovaný devolutivní účinek, neboť o nich vždy rozhoduje Nejvyšší soud. Zákonodárce tak neurčil ani pořadí vyřešení těchto řízení a ani vzájemnou vázanost rozhodnutími v nich vynesenými, byla-li by jimi řešena tatáž otázka, neupravil ani možnost projednání ve společném řízení, jako to učinil v případě současného podání dovolání a stížnosti pro porušení zákona v téže věci (viz § 266a odst. 2 tr. řádu). Nejvyšší soud k tomu zaujal názor, že přezkum podle § 314l a násl. tr. řádu je specifickým typem řízení a není možno jej provést v rámci řízení o dovolání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 4 Tdo 993/2012). Na druhou stranu v řízení podle § 314l a násl. tr. řádu zase nelze přezkoumávat zákonnost dokazování záznamem telekomunikačního provozu nebo zprávou či jiným dokladem obsahujícím údaje o telekomunikačním provozu. Posoudit zákonnost a použitelnost (účinnost) opatřených záznamů telekomunikačního provozu pro účely dokazování je třeba v řízení ve věci samé, musí to posoudit primárně soud prvního stupně, před nímž především se provádí dokazování, posléze je možno zpochybňovat jeho postup v opravném řízení, a to především v řízení o řádných opravných prostředcích, omezeně je to možné i v řízení o mimořádných opravných prostředcích (v České republice především cestou stížnosti pro porušení zákona). Ke kritériím takového posouzení bude uvedena zmínka níže. Rozhodnutí podle § 314m odst. 1 tr. řádu, že byl porušen zákon, se také mimo jiné považuje za dostatečné konstatování nezákonnosti pro účely odčinění nemajetkové újmy za nezákonný odposlech a záznam telekomunikačního provozu podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (viz rozhodnutí č. 35/2015 Sb. rozh. obč.).