5 Tdo 361/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 3. 2012 o dovoláních, která podali obvinění Mgr. J. B., Ing. I. C., Ing. D. K., Ing. P. K., rozená R., H. K., Ing. O. O., a Ing. R. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 5 To 76/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 15/2001, t a k t o :

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu s e p ř i k a z u j e Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2009, sp. zn. 35 T 15/2001, byl obviněný Mgr. J. B. uznán vinným spolupachatelstvím podle § 9 odst. 2 tr. zák. na trestných činech podvodu podle § 250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen ve zkratce „tr. zák.“), kterých se dopustil skutky podrobně popsanými pod body 1., 4., 6. písm. a), b) a 7. ve výroku o vině v citovaném rozsudku, a na trestných činech úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. a podle § 250b odst. 2 tr. zák., kterých se dopustil skutkem popsaným pod bodem 3. uvedeného výroku. Dále byl tento obviněný uznán vinným organizátorstvím k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. a) a § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. a podle § 250b odst. 2, 4 písm. b) tr. zák., jehož se dopustil skutkem popsaným pod bodem 2. ve výroku o vině v citovaném rozsudku a organizátorstvím k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. a) a § 250b odst. 1, 5 tr. zák., kterého se dopustil skutkem popsaným pod bodem 5. ve výroku o vině v tomtéž rozsudku. Stejným rozsudkem soudu prvního stupně byli rovněž uznáni vinnými obvinění Ing. I. C. a Ing. D. K., a to trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., kterého se dopustili jako spolupachatelé podle § 9 odst. 2 tr. zák. skutkem popsaným pod bodem 4. výroku o vině v citovaném rozsudku. Týmž rozsudkem byla uznána vinnou obviněná Ing. P. K. trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 5 tr. zák., jehož se dopustila jako spolupachatelka podle § 9 odst. 2 tr. zák. skutkem popsaným pod bodem 5. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Tímto rozsudkem byla uznána vinnou i obviněná H. K., a to trestnými činy úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. a podle § 250b odst. 2 tr. zák., kterých se dopustila jako spolupachatelka podle § 9 odst. 2 tr. zák. skutkem popsaným pod bodem 3. ve výroku o vině. Obviněný Ing. O. O. byl citovaným rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným trestnými činy úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. a podle § 250b odst. 2, 4 písm. b) tr. zák., kterých se dopustil skutkem popsaným pod bodem 2. ve výroku o vině tohoto rozsudku. Stejným rozsudkem pak byl uznán vinným i obviněný Ing. R. P., a to trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 5 tr. zák., kterých se dopustil jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák. skutky popsanými pod body 1., 5., 6. písm. a), b) a 7. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně.

Za tyto trestné činy byli obviněným uloženy následující tresty. Obviněný Mgr. J. B. byl za uvedené trestné činy a za sbíhající se další trestnou činnost odsouzen podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39 odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárních orgánů a dozorčích rad obchodních společností podnikajících v oborech bankovnictví, peněžnictví, poskytování leasingových služeb, stavebnictví a zprostředkovatelské a poradenské činnosti na dobu 8 let. Podle § 53 odst. 1 a § 54 odst. 1 tr. zák. byl tomuto obviněnému uložen též peněžitý trest ve výměře 2 000 000,- Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že byl peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Současně soud prvního stupně zrušil výrok o trestu v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 35 T 15/2001, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 5 To 100/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obvinění Ing. I. C. a Ing. D. K. byli odsouzeni podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 40 odst. 1 tr. zák. k trestům odnětí svobody v trvání 2 roků, jejichž výkon jim byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků. Obviněná Ing. P. K. byla odsouzena podle § 250b odst. 5 tr. zák. za použití § 40 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon jí byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků. Obviněná H. K. byla odsouzena podle § 250b odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon jí byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Obviněný Ing. O. O. byl odsouzen podle § 250b odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků. Obviněný Ing. R. P. byl za výše uvedené trestné činy a za další sbíhající se trestnou činnost odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Tomuto obviněnému byl podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárních orgánů a vedoucí funkce ekonomických úseků, odborů či jiných obdobných útvarů obchodních společností podnikajících v oborech stavebnictví, nákup a prodej zboží a zprostředkovatelská a poradenská činnost na dobu 8 let. Současně soud prvního stupně zrušil výrok o trestu v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 35 T 15/2001, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 5 To 100/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Výroky citovaného rozsudku soudu prvního stupně obsaženými pod body 8. až 12. pak byli obvinění, kteří jsou tam uvedeni, zproštěni obžaloby státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci – pobočka v Ostravě ze dne 24. 8. 2001, sp. zn. 4 VZv 1/2000, pro skutky zde podrobně popsané.

Z podnětu odvolání státního zástupce, obviněných Mgr. J. B., Ing. I. C., Ing. D. K., Ing. P. K. a Ing. R. P. a poškozeného, podaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2009, sp. zn. 35 T 15/2001, Vrchní soud v Olomouci svým rozsudkem ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 5 To 76/2009, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud sám znovu rozhodl tak, že obviněného Mgr. J. B. uznal vinným zločinem zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustil skutky popsanými pod body I./1., I./2. a), b) a I./3. výroku o vině, dále organizátorstvím zločinu úvěrového podvodu podle § 24 odst. 1 písm. a) a § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku (skutek pod bodem II. výroku o vině), zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku (skutek pod bodem III. výroku o vině), zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož dopustil rovněž jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku (skutek pod bodem IV. výroku o vině) a organizátorstvím zločinu úvěrového podvodu podle § 24 odst. 1 písm. a) a § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku (skutek pod bodem V. výroku o vině). Týmž rozsudkem odvolací soud uznal obviněné Ing. I. C. a Ing. D. K. vinnými zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustili jako spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku (skutek pod bodem IV. výroku o vině). Dále odvolací soud stejným rozsudkem uznal vinnými obviněnou H. K. zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustila jako spolupachatelka podle § 23 tr. zákoníku (skutek pod bodem III. výroku o vině), obviněného Ing. O. O. zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku (skutek pod bodem II. výroku o vině) a obviněnou Ing. P. K. zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustila jako spolupachatelka podle § 23 tr. zákoníku (skutek pod bodem V. výroku o vině). Týmž rozsudkem odvolacího soudu byl obviněný Ing. R. P. uznán vinným pomocí k zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 255 odst. 2, 4 tr. zákoníku [skutky pod body I./1., I./2. a), b) a I./3. výroku o vině] a zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku (skutek pod bodem V. výroku o vině).

Odvolací soud pak uložil obviněným následující tresty. Obviněný Ing. J. B. byl odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárních orgánů a dozorčích rad obchodních společností podnikajících v oborech bankovnictví, peněžnictví a poskytování leasingových služeb, dále v oboru stavebnictví, zprostředkovatelské a poradenské činnosti, a to na dobu 8 let. Současně odvolací soud ohledně tohoto obviněného zrušil výrok o trestu v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 35 T 15/2001, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 5 To 100/2007, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušený výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný Ing. I. C. byl odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný Ing. D. K. byl odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkonu byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněná Ing. P. K. byla odsouzena podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon jí byl podle § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let za současného vyslovení dohledu. Obvinění H. K. a Ing. O. O. byli odsouzeni podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku k trestům odnětí svobody každý v trvání 5 let, pro jejichž výkon byli podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou. Obviněný Ing. R. P. byl za výše popsané zločiny a za další sbíhající se trestnou činnost odsouzen podle § 128 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárních orgánů a vedoucí funkce ekonomických úseků, odborů či jiných obdobných útvarů obchodních společností podnikajících v oboru stavebnictví, nákup a prodej zboží a zprostředkovatelská a poradenská činnost, a to na dobu 8 let. Odvolací soud zároveň zrušil ohledně tohoto obviněného výrok o trestu v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 35 T 15/2001, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 5 To 100/2007, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušený výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále odvolací soud podle § 256 tr. řádu zamítl odvolání obviněných Ing. O. O. a H. K., neboť je shledal nedůvodnými. Ve zbývající zrušené části napadeného rozsudku soudu prvního stupně pak odvolací soud rozhodl tak, že podle § 259 odst. 1 tr. řádu vrátil věc ohledně zde označených obviněných soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Obvinění Mgr. J. B., Ing. I. C., Ing. D. K., Ing. P. K., H. K., Ing. O. O. a Ing. R. P. podali proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 5 To 76/2009, prostřednictvím svých obhájců dovolání. Obviněný Mgr. J. B. tak učinil dne 26. 10. 2010 a uplatnil v něm dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný v obsáhlém odůvodnění svého dovolání zejména tvrdí, že právní závěry vyjádřené v napadeném rozsudku odvolacího soudu jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Pokud jde o skutek popsaný pod bodem I./1. výroku o vině napadeného rozhodnutí a posouzený jako zločin zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 4 tr. zákoníku, podle názoru obviněného ho odvolací soud označil za podnikatele a společníka obchodní společnosti Ingstav Opava, a. s., ačkoli tímto společníkem nebyl on, ale obchodní společnost První hybernská, a. s., v níž obviněný působil jako člen statutárního orgánu. V této souvislosti obviněný popřel svou účast na podnikání obchodní společnosti BETAFIN, a. s., která mu pouze udělila plnou moc k jednání. Jak dále obviněný zdůraznil, obě dotčené obchodní společnosti měly sice shodný předmět činnosti spočívající v koupi zboží za účelem jeho dalšího prodeje a v prodeji, avšak ve zcela odlišných segmentech, přičemž podle provedených znaleckých posudků posuzovanými finančními operacemi nevznikla žádná majetková újma obchodní společnosti Ingstav Opava, a. s., ani tím nikdo nezískal prospěch velkého rozsahu. Ke skutku popsanému pod body I./2. a), b) výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu a posouzenému jako zločin zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 4 tr. zákoníku obviněný namítl, že soudy nižších stupňů nevzaly v úvahu důkazy provedené ve věci (zejména závěry znaleckého posudku o objektivní nemožnosti určit ekonomickou situaci obchodní společnosti v roce 1999). V případě trestného činu popsaného pod bodem I./3. uvedeného výroku o vině a posouzeného jako stejný trestný čin je obviněný přesvědčen, že zejména odvolací soud nepřihlédl k provedeným důkazům a ani se pečlivě nezabýval finančními pohyby v dotčené obchodní společnosti. Jak přitom podle názoru obviněného vyplývá ze znaleckých posudků, obchodní společnosti Ingstav Opava, a. s., nevznikla žádná majetková újma, byť by to bylo jen výši odpovídající nesplacené záloze.

Ohledně skutku uvedeného pod bodem II. výroku o vině v napadeném rozsudku a posouzeného jako organizátorství zločinu úvěrového podvodu podle § 24 odst. 1 písm. a) a § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku obviněný Mgr. J. B. nejdříve v obecné rovině charakterizuje majetkovou újmu způsobenou obchodní společnosti jako faktické snížení velikosti jejího kapitálu. V posuzované věci však obchodní společnost Moravia Banka, a. s., (dále jen „Moravia Banka, a. s.“) poskytla úvěr obchodní společnosti BETAFIN, a. s., která pak takto získané peníze převedla ve prospěch obchodní společnosti LEASING MORAVIA, a. s., jež je použila k úhradě svého dluhu vůči Moravia Bance, a. s. Podle obviněného tedy popsaným způsobem nemohla vzniknout škoda Moravia Bance, a. s., (která byla navíc 90% společníkem v obchodní společnosti LEASING MORAVIA, a. s.) zejména nikoli škoda velkého rozsahu, a nedošlo ani k nedodržení sjednaného účelu původního úvěru, kterým bylo financování leasingových operací. Pokud jde o skutek popsaný pod bodem III. výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, jímž byl obviněný uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, podle jeho názoru se zde jedná o podobnou situaci jako v případě skutku popsaného pod bodem II. výroku o vině. Obviněný i v tomto případě popřel, že by jednal v rozporu s účelem úvěru, a zpochybnil i způsobení majetkové újmy. Celková pohledávka Moravia Banky, a. s., vůči obchodní společnosti LEASING MORAVIA, a. s., se podle názoru obviněného nezměnila, neboť dříve poskytnuté úvěry byly nahrazeny novými. I v případě tohoto skutku obviněný namítl existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými a právními závěry. Ke skutku popsanému pod bodem IV. ve výroku o vině v napadeném rozsudku a posouzenému jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku obviněný zdůraznil, že jde o běžný obchodní případ smlouvy o dílo sjednané mezi Moravia Bankou, a. s., jako objednatelem a obchodní společností PLUS SYSTEMS, s. r. o., jako zhotovitelem, na základě které byla zhotoviteli vyplacena záloha ve výši 16 800 000,- Kč. Obviněný se přitom neztotožňuje se závěrem o způsobení škody v uvedené výši a odkazuje na závěry znaleckého posudku, podle kterého vznikla majetková újma toliko ve výši 10 204 393,04 Kč. Podle přesvědčení obviněného soudy obou stupňů v rozporu s důkazy dospěly k závěru o údajné trojdohodě mezi ním a obviněnými Ing. D. K. a Ing. I. C. o celé záležitosti, ačkoli takový závěr nemá oporu v provedených důkazech. V případě skutku popsaného pod bodem V. ve výroku o vině a posouzeného jako organizátorství zločinu úvěrového podvodu podle § 24 odst. 1 písm. a) a § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku se obviněný domnívá, že nahrazením starších závazků novými mezi shodnými subjekty se celková výše pohledávek nemění. Proto zde nemohla vzniknout ani majetková újma.

Obviněný Mgr. J. B. namítá rovněž porušení svých procesních práv v tom smyslu, že v průběhu hlavního líčení u Krajského soudu v Ostravě dne 6. 4. 2009 odpovídal na otázky zmateně a nesouvisle v důsledku svého nepříznivého duševního stavu, který přetrvával i následující den konání hlavního líčení, kdy byl obviněný pod vlivem utišujících léků. Jak dále obviněný zdůraznil, soud prvního stupně pochybil, pokud ho shledal způsobilým k účasti na pokračování v hlavním líčení a nevypořádal se ani s námitkami o duševní poruše. Obviněný poukázal na restriktivní výklad Nejvyššího soudu ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil ve svém dovolání, jakož i na nepřiměřenost uloženého trestu. Závěry soudů nižších stupňů jsou podle názoru obviněného v rozporu s ústavním pořádkem, neboť soudy mimo jiné nevzaly v úvahu závěry znaleckého posudku obchodní společnosti A-Consult plus, s. r. o., a založily tím existenci tzv. opomenutého důkazu. Obviněný tedy závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný Ing. I. C. ve svém dovolání ze dne 21. 9. 2010, které podal prostřednictvím obhájce, neuvedl žádné konkrétní dovolací důvody. V odůvodnění tohoto podání obviněný podrobně shrnul dosavadní průběh řízení, přičemž zpochybnil naplnění objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Obviněný nesouhlasí s výroky o vině a trestu a popírá, že by se dopustil posuzovaného zločinu. Jak dále v této souvislosti obviněný zdůraznil, dříve vydaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby a poté bez nových důkazů za nezměněné situace byl uznán vinným a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Obviněný proto závěrem dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 a § 265l odst. 1, 3 tr. řádu zrušil napadený rozsudek a aby přikázal věc Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný doplnil své dřívější dovolání podáním ze dne 31. 1. 2011, které však doručil jen Nejvyššímu státnímu zastupitelství a v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný zde vytkl nesoulad skutkových zjištění s právními závěry a vyjádřil nesouhlas s právním názorem Vrchního soudu v Olomouci. Podle přesvědčení obviněného svým jednáním nenaplnil objektivní ani subjektivní stránku zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Závěrem tohoto doplněného podání obviněný opětovně navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci věc k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný Ing. D. K. podal dovolání prostřednictvím svého obhájce dne 30. 8. 2010 a doplnil ho podáním ze dne 14. 10. 2010, přičemž v něm uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a k) tr. řádu. S odkazem na první z nich obviněný zdůraznil, že dříve vydaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby, avšak k odvolání státního zástupce Vrchní soud v Olomouci tento výrok zrušil a v podstatě přikázal soudu prvního stupně, jak má hodnotit důkazy. Krajský soud v Ostravě následně podle pokynů odvolacího soudu uznal obviněného vinným a uložil mu podmíněný trest odnětí svobody, který pak Vrchní soud v Olomouci k odvolání státního zástupce změnil na nepodmíněný trest odnětí svobody. Popsaným postupem došlo podle obviněného k porušení „zásady omezeného kasačního principu a relativní nezměnitelnosti skutkových zjištění“. V další části odůvodnění svého dovolání obviněný poukazuje na délku tohoto trestního stíhání, které bylo zahájeno dne 23. 2. 2000 a trvalo 10 let. Obviněný s odkazem na ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod dodává, že mu sice odvolací soud uložil za použití ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody o jeden rok nižší, než je dolní hranice zákonem stanovené výměry, nicméně obviněné Ing. P. K. byl za obdobných okolností uložen trest odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu, takže odvolací soud měl takto postupovat i v jeho případě. Jak dále v doplnění svého dovolání obviněný zdůraznil, zjištěný skutek není trestným činem, a v této souvislosti zpochybnil zejména naplnění jeho subjektivní stránky. Obviněný namítl, že znal spoluobviněné Mgr. J. B. a Ing. I. C. jen zběžně, jejich zájmy mu byly lhostejné, resp. byly opačné. Obviněný Ing. D. K. však měl podle svého vyjádření zájem na udržení svého zaměstnání v Moravia Bance, a. s., nikoli na dosažení prospěchu cizí osoby. V jeho jednání tak chybí jakýkoliv trestný motiv či pohnutka, přičemž podle názoru tohoto obviněného nebyla naplněna ani objektivní stránka trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť náplní jeho práce bylo vyřešení problému „Y2K“, což činil, a navíc celou záležitost schvalovalo i vedení banky. Pokud následně vybraný dodavatel služby použil poskytnuté peněžní prostředky na jiný účel, nelze z toho dovozovat trestní odpovědnost obviněného, když svým jednáním ani nemohl uvádět v omyl představenstvo banky, neboť byl jeho členem. Obviněný podle svého vyjádření vůbec nevěděl o leasingové smlouvě uzavřené mezi obchodními společnostmi PLUS SYSTEMS, s. r. o., a BETAFIN, a. s.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, obviněný Ing. D. K. vytkl nesprávné použití ustanovení § 39 a § 58 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž v této souvislosti obviněný poukázal na délku trestního řízení a na své osobní poměry, které odvolací soud nezohlednil při ukládání trestu.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu spatřuje obviněný Ing. D. K. v tom, že Vrchní soud v Olomouci opomněl rozhodnout o zamítnutí jeho odvolání. Obviněný proto závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a aby věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Dále obviněný s odkazem na ustanovení § 265o odst. 1 tr. řádu navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o přerušení výkonu napadeného rozhodnutí.

Obviněná Ing. P. K. podala dovolání prostřednictvím své obhájkyně dne 22. 10. 2010 a opřela ho o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Podle názoru obviněné Krajský soud v Ostravě jako soud prvního stupně učinil své rozhodnutí na základě neúplně zjištěného skutkového stavu věci a nesprávně vyhodnocených důkazů. Oba soudy nižších stupňů pak podle obviněné chybně posoudily eskont směnek jako úvěrové smlouvy ve smyslu § 497 až § 507 obchodního zákoníku. Jak dále obviněná v této souvislosti zdůraznila, smlouva o eskontu je smlouvou o převodu směnky, která nemá žádný jiný účel a na jejímž podkladě se neposkytuje žádná půjčka. Proto při jejím sjednávání nelze uvést nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje. Obviněná závěrem svého dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě, aniž by navrhla další postup ve věci.

Obviněná H. K. podala dovolání prostřednictvím svého obhájce dne 18. 10. 2010 a opřela ho o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněná zejména nesouhlasí s posouzením časové působnosti trestních zákonů. Proto podle názoru obviněné se odvolací soud nezabýval možností použití ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., které již trestní zákoník neobsahuje, resp. ustanovení § 58 tr. zákoníku ho nemůže plně nahradit. S ohledem na to obviněná shledává jako příznivější užití trestního zákona účinného do 31. 12. 2009. Jak dále obviněná zdůraznila, použití úvěru na jiný než sjednaný účel je bližší stadiu dokonání činu, tudíž její jednání mělo být posouzeno podle § 211 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněná nesouhlasí ani s výrokem o trestu, protože uložený trest odnětí svobody v trvání 5 let podle ní neodpovídá celkové délce trestního stíhání v této trestní věci. Obviněná považuje v tomto směru za protiústavní i své zařazení k výkonu trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou. Závěrem svého dovolání proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního osudu v Olomouci i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě a aby dále postupoval podle § 265l tr. řádu. Současně obviněná navrhla, aby předseda senátu Krajského soudu v Ostravě předložil spis dovolacímu soudu s návrhem na odklad výkonu rozhodnutí podle § 265h odst. 3 tr. řádu, případně aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. řádu rozhodl o takovém odkladu.

Obviněný Ing. O. O. podal dovolání prostřednictvím svého obhájce dne 29. 10. 2010 a opřel ho o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. e), g) a k) tr. řádu. Pokud jde o první z nich, podle názoru obviněného byl pravomocně odsouzen pro skutek, pro který mu nebylo sděleno obvinění, a naproti tomu soud nerozhodl o skutku, pro který byl obžalován. Jak dále v této souvislosti obviněný zdůraznil, ve smyslu tehdejší právní úpravy mu bylo sděleno obvinění pro skutek právně kvalifikovaný jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2, 5 tr. zák., přičemž následně byl upozorněn na změnu právní kvalifikace na trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 2 a 5 tr. zák. Podle obviněného však v ustanoveních § 250b odst. 1 tr. zák. a § 250b odst. 2 tr. zák. jde o samostatné skutkové podstaty, což znamená, že mu bylo sděleno obvinění pro další skutek, který soudy nižších stupňů v rozporu se zákazem „refomationis in peius“ zahrnuly do skutkové věty výroku o vině.

Obviněný Ing. O. O. s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu považuje napadený rozsudek odvolacího soudu za nepřezkoumatelný, neboť nelze dovodit způsob vzniku škody a její výši. Podle názoru obviněného z popisu rozhodných skutkových okolností není zejména zřejmé, zda škoda měla být způsobena uvedením nepravdivých údajů bance nebo užitím peněžních prostředků z úvěru k jinému než sjednanému účelu. Navíc soudy nižších stupňů podle obviněného postupovaly v rozporu se související soudní praxí, přičemž jejich právní závěry nejsou v souladu ani s výsledky vyplývajícími z dokazování, zejména ze znaleckých posudků. Jak dále uvádí obviněný, k poškození Moravia Banky, a. s., nemohlo dojít již jen z toho důvodu, že úvěry byly restrukturalizovány a následně se účetně zlepšila i její hospodářské situace.

V případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu obviněný Ing. O. O. rovněž nesouhlasí s postupem při změně právní kvalifikace skutku, neboť policejní orgán po upozornění na tuto změnu mu nesdělil obvinění pro další skutek. V napadeném rozsudku pak podle obviněného chybí výrok o tom, jak bylo rozhodnuto o skutku, pro který byl původně obžalován. Obviněný proto závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě, a aby ho následně podle § 226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2, 5 tr. zák. a podle § 226 písm. e) tr. řádu pro skutek kvalifikovaný jako zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku. Současně obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle § 265l odst. 1 tr. řádu. Dále obviněný s odkazem na ustanovení § 265o odst. 1 tr. řádu navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o přerušení výkonu napadeného rozhodnutí.

Obviněný Ing. R. P. podal dovolání prostřednictvím svého obhájce dne 18. 10. 2010 a opřel ho o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného celková doba mezi jeho posuzovaným jednáním a vynesením konečného rozhodnutí má bezprostřední vliv na účel trestu, neboť s prodlužující se délkou řízení se vytrácí vztah mezi trestným činem a trestem, a oslabuje se tak prvek individuální a generální prevence. S ohledem na délku řízení v této trestní věci, jež činila 12 let, se obviněnému jeví uložený trest odnětí svobody v trvání 7 let a 6 měsíců jako represivní, aniž by zde odvolací soud zohlednil požadavek proporcionality. Obviněný proto ve svém dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu, aniž by současně navrhl další postup ve věci.

Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovoláním obviněných Mgr. J. B., Ing. I. C., Ing. D. K., Ing. P. K., H. K., Ing. O. O. a Ing. R. P. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud jde o dovolání obviněného Mgr. J. B., v němž uplatnil námitky zpochybňující správnost posouzení skutku popsaného pod bodem I./1. ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, státní zástupce zdůraznil, že obviněný jako člen představenstva obchodní společnosti První hybernská, a. s., která byla majoritním akcionářem obchodní společnosti Ingstav Opava, a. s., vykonával za (ovládající) společnost její práva a zastupoval obchodní společnost BETAFIN, a. s., na základě plné moci. Takové postavení obviněného svědčí podle státního zástupce o naplnění znaku subjektu trestného činu podle § 255 odst. 2 tr. zákoníku, neboť i osoba vykonávající práva majoritního akcionáře, resp. osoba jednající na podkladě plné moci, může případně sjednávat smlouvy. Státní zástupce považuje za naplněné i další znaky uvedeného trestného činu, protože zmíněné obchodní společnosti (tedy Ingstav Opava, a. s., První hybernská, a. s., a BETAFIN, a. s.) měly shodný předmět podnikání. Pokud jde o námitky, jimiž obviněný zpochybnil způsobení majetkové újmy a získání prospěchu, státní zástupce upozornil, že tyto pojmy nejsou zcela totožné. Podle jeho názoru z učiněných skutkových zjištění vyplývá, že obchodní společnost Ingstav Opava, a. s., získala na údajné financování rekonstrukce a opravy vodního díla Morávka úvěr ve výši 48 500 000,- Kč, tyto peníze však po jejich poskytnutí Moravia Bankou, a. s., i v důsledku aktivního jednání obviněného Mgr. J. B. převedla bez právního důvodu na obchodní společnost První hybernská, a. s. V důsledku popsaného jednání pak vznikl úkor obchodní společnosti Ingstav Opava, a. s., a v majetkové sféře obchodní společnosti První hybernská, a. s., pak prospěch velkého rozsahu, neboť převedenou peněžní částku nikdy v celém rozsahu nevrátila a obchodní společnost Ingstav Opava, a. s., splatila poskytnutý úvěr Moravia Bance, a. s., jako věřiteli až za použití dalšího úvěru, což však úkor na její straně nijak neodstranilo.

Pokud jde o námitky obviněného Mgr. J. B. uplatněné ve vztahu ke skutku popsanému pod body I./2. a), b) ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, podle názoru státního zástupce ke spáchání trestného činu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2 tr. zákoníku se nevyžaduje existence úplného a podrobného přehledu o ekonomickém stavu dotčených subjektů, neboť podstatné je jen posouzení jejich vzájemného vztahu a případných následků ve formě úkoru či prospěchu. Podle rozhodných skutkových zjištění tedy obchodní společnost Ingstav Opava, a. s., získala pro svoji podnikatelskou činnost úvěr, resp. půjčku, přičemž takto získané peněžní prostředky vždy byly mimo jiné jednáním obviněného převedeny v podstatě bez právního důvodu do majetku dalšího subjektu a již nikdy nebyly vráceny. Podle názoru státního zástupce svědčí takové okolnosti o tom, že smlouva mezi obchodní společností Ingstav Opava, a. s., a dalším subjektem byla sjednána na úkor jmenované společnosti, takže zde není zapotřebí znát celkovou ekonomickou situaci poškozeného subjektu, jak namítá obviněný.

Státní zástupce nesouhlasí ani s námitkami obviněného Mgr. J. B. týkajícími se skutku uvedeného pod bodem I./3. ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, neboť ze skutkových zjištění je patrné, jaká byla podstata platby údajné zálohy z majetku obchodní společnosti Ingstav Opava, a. s., ve prospěch obchodní společnosti Hornobenešovská skládková společnost, a. s., za předmětné dílo, které však nemělo být ve skutečnosti provedeno. Pokud došlo k zaplacení takové zálohy, která nebyla nikdy vrácena či jinak nahrazena obchodní společnosti Ingstav Opava, a. s., vznikl zde podle státního zástupce úkor v majetkové sféře této společnosti. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani námitka obviněného o údajném zápočtu ze strany obchodní společnosti Hornobenešovská skládková společnost, a. s., neboť předmětný obchodní vztah byl fiktivní a byl předstírán pouze za účelem získání prospěchu na úkor obchodní společnosti Ingstav Opava, a. s.

K další části dovolání obviněného Mgr. J. B., v níž zpochybnil správnost právního posouzení skutku popsaného pod bodem II. ve výroku o vině v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, státní zástupce poukazuje na odlišné pojetí trestněprávní a obchodněprávní úpravy. Poskytnutý úvěr totiž může být vykazován v rámci obchodního jmění či vlastního kapitálu podnikatele i v případě, když byl vylákán, aniž by přitom snižoval aktiva podnikatele. Naproti tomu v trestněprávní rovině je po dokonání trestného činu (např. úvěrového podvodu) vyplacený úvěr škodou (§ 137 tr. zákoníku). Jestliže tedy obviněný organizoval finanční transakci, v jejímž rámci byla Moravia Bance, a. s., předložena žádost o úvěr, obsahující nepravdivé skutečnosti (zejména ohledně účelu úvěru), přičemž tento úvěr ve výši 101 700 000,- Kč byl vyplacen a zůstal neuhrazen, není zde podstatné, že peněžní prostředky získané tímto úvěrem dlužník (tj. obchodní společnost BEATFIN, a. s.) předal dále obchodní společnosti LEASING MORAVIA, a. s., která je použila na úhradu svého předchozího dluhu vůči Moravia Bance, a. s. Účetně sice zůstala aktiva Moravia Banky, a. s., shodná (byl splacen starší úvěr a vyplacen nový úvěr), v trestně právním smyslu však byly při sjednávání úvěru uvedeny nepravdivé údaje, a byl tak vylákán úvěr, který nebyl splacen, což svědčí o spáchání trestného činu, jímž vznikla škoda ve výši odpovídající peněžním prostředkům poskytnutým jako úvěr. Státní zástupce proto nepovažuje dovolání obviněného v této části za opodstatněné. Obdobně se státní zástupce vyjádřil i k námitkám obviněného ohledně skutku popsaného pod bodem III. ve výroku o vině.

V případě skutku popsaného pod bodem IV. ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu je státní zástupce přesvědčen, že smluvní vztah byl připraven jako podvodný, takže všechny vyplacené (vylákané) finanční prostředky byly cílem útoku obviněných a představují zde i škodu ve smyslu § 137 tr. zákoníku.

Pokud jde o námitky obviněného Mgr. J. B., jimiž zpochybnil postup soudu prvního stupně při rozhodování o jeho přítomnosti u hlavního líčení, podle státního zástupce se jimi Vrchní soud v Olomouci náležitě zabýval (viz str. 68 a násl. jeho rozsudku) a dospěl k jednoznačnému závěru, že obviněný byl schopen účasti u hlavního líčení. Závěrem svého vyjádření tedy státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání tohoto obviněného jako zjevně neopodstatněné.

V dovolání obviněného Ing. I. C. podle státního zástupce nejsou označeny žádné dovolací důvody, proto byl namístě postup ve smyslu § 265h odst. 1 tr. řádu a soud prvního stupně měl vyzvat obviněného k odstranění této vady dovolání. Jinak ovšem státní zástupce shledal námitky obviněného neodpovídajícími žádnému ze zákonem stanovených dovolacích důvodů. Státní zástupce tedy ve svém vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání tohoto obviněného. Poté státní zástupce doplnil své vyjádření k dalšímu podání téhož obviněného zaslanému toliko Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Jak je podle státního zástupce zřejmé z popisu skutkových okolností, obviněný Ing. I. C. společně s dalšími spoluobviněnými vyvolali omyl Moravia Banky, a. s., a to zejména uvedením nepravdivých skutečností a vyhotovením falešných smluvních podkladů. Tito spoluobvinění společným jednáním podle názoru státního zástupce uvedli v omyl jmenovanou banku a na její úkor obohatili jiného, tedy postupovali zcela ve smyslu objektivní stránky skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Současně tak činili cíleně a po vzájemné dohodě, takže jednali v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Proto státní zástupce s ohledem na dosavadní judikaturu zastoupenou rozhodnutím uveřejněným pod č. 21/2009 Sb. rozh. tr. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání tohoto obviněného jako zjevně neopodstatněné.

Pokud jde o dovolání obviněného Ing. D. K., podle názoru státního zástupce obviněný v něm zčásti uplatnil námitky, které neodpovídají dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Státní zástupce pak nepovažuje za důvodné ty námitky obviněného, jimiž zpochybnil naplnění objektivní a subjektivní stránky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť jeho skutková podstata výslovně obsahuje alternativu spočívající ve spáchání podvodného jednání za současného obohacení jiného. Jak dále státní zástupce připomněl, pracovní zařazení tohoto obviněného jako náměstka pro oblast řízení a informačních systémů v Moravia Bance, a. s., nemůže zpochybnit závěry, k nimž dospěl odvolací soud v napadeném rozsudku, protože uvedené postavení obviněného bylo okolností významnou pro spáchání trestného činu podvodu, jehož pachatelem může být i zaměstnanec obchodní společnosti, pokud uvádí v omyl další osobu či osoby jednající v dané souvislosti za tutéž společnost, a to jak osoby nadřízené, tak i spolupracovníky, bez jejichž součinnosti nemůže jednat sám (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1860). Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání tohoto obviněného jako zjevně neopodstatněné.

K dovolání obviněné Ing. P. K. státní zástupce zejména uvádí, že jak vyplývá z rozhodných skutkových zjištění, cílem jednání obviněné a spoluobviněných Mgr. J. B. a Ing. R. P. bylo podvodné získání úvěrů od Moravia Banky, a. s. Eskont směnek, který provedla obviněná, přitom podle názoru státního zástupce významně přispěl k simulaci primárního závazku a následnému nakládání se získanými finančními prostředky. Proto zde není pochyb, že tato obviněná společně s dalšími spoluobviněnými naplnila všechny znaky skutkové podstaty zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné.

Státní zástupce se vyjádřil i k dovolání obviněné H. K., která v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu především namítla, že její jednání mělo být posouzeno jako zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 2, 6 písm. a) tr. zákoníku, a nikoli podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, neboť užití získaných prostředků na jiný než sjednaný účel je bližší dokonání činu. Podle státního zástupce uvedení nepravdivých údajů ve smyslu § 211 odst. 1 tr. zákoníku a použití úvěrových prostředků na jiný účel ve smyslu § 211 odst. 2 tr. zákoníku se jako samostatné skutkové podstaty týkají též stadia dokonání trestného činu. Proto při zvažování právní kvalifikace bylo třeba zohlednit, že obviněná podle rozhodných skutkových zjištění jednala od počátku s cílem užít získané finanční prostředky jinak než sjednaným způsobem. Následné nakládání s těmito finančními prostředky po spáchání trestného činu není podle názoru státního zástupce rozhodné, takže použitá právní kvalifikace je zde správná a v souladu se zákonem.

Státní zástupce nesouhlasí ani s námitkami obviněné H. K. ohledně nesprávného posouzení časové působnosti trestních zákonů. Podle jeho názoru odvolací soud správně vycházel ze srovnání trestních sazeb podle obou v úvahu přicházejících právních úprav a v souladu s ustanovením § 2 odst. 1 tr. zákoníku, resp. též s ustanovením § 16 odst. 1 tr. zák., dospěl k právní kvalifikaci skutku jako zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku. K použití ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. pak státní zástupce doplnil, že při posuzování příznivosti konkurujících si právních úprav je nutné zohlednit konkrétní okolnosti každého případu. Pokud tedy Vrchní soud v Olomouci neshledal důvody pro postup podle § 88 odst. 1 tr. zák., učinil tak s ohledem na celkové srovnání zmíněných právních úprav, přičemž dřívější právní úprava byla pro obviněnou v tomto celkovém srovnání méně příznivá. Pokud jde o námitky obviněné proti výši trestu, odvolací soud zohlednil okolnost spočívající v nepřiměřené délce trestního řízení při ukládání trestu a obviněné uložil mírnější trest, než jaký by bylo možné uložit v případě řízení vedeného po kratší (přiměřenou) dobu. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné.

Pokud jde o dovolání obviněného Ing. O. O., státní zástupce se nejdříve vyjádřil k jeho námitkám uplatněným v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu. Podle názoru státního zástupce byla zachovaná totožnost skutku ve smyslu § 220 odst. 1 tr. řádu, a to jak v části jednání obviněného, tak v části následku způsobeného tímto jednáním, což je zcela zřejmé z popsaných skutkových okolností. Jestliže se v průběhu trestního řízení změnila i právní kvalifikace skutku, není to podle státního zástupce v rozporu se zákonem.

Pokud jde o námitky jmenovaného obviněného k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je státní zástupce přesvědčen, že jak vyplývá ze skutkové věty, tento obviněný společně se spoluobviněným Mgr. J. B. jednali s cílem získat úvěr a užít ho jiným než požadovaným způsobem. V příčinné souvislosti s tímto jednáním byl poskytnut předmětný úvěr, který obvinění použili jinak a dokonce ho ani neuhradili. Jednání obviněného tedy podle státního zástupce naplňuje všechny zákonné znaky posuzovaného trestného činu.

K argumentaci obviněného Ing. O. O., kterou uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, státní zástupce uvádí, že bylo rozhodnuto o skutku, pro nějž bylo zahájeno trestní stíhání obviněného, resp. pro který byl obžalován. V napadeném rozsudku tak podle státního zástupce nechybí žádný výrok. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání i tohoto obviněného jako zjevně neopodstatněné.

Státní zástupce se vyjádřil i k dovolání obviněného Ing. R. P. a k jeho námitce, v níž poukázal na nepřiměřenou délku řízení, státní zástupce uvedl, že doba trestního řízení v posuzované věci nebyla sice přiměřená, ale odvolací soud tuto okolnost kompenzoval při ukládání trestu a obviněnému uložil mírnější trest (v dolní polovině zákonem stanovené trestní sazby), než jaký by mu byl uložen v případě řízení vedeného po kratší (přiměřenou) dobu. S argumentací tohoto obviněného, kterou lze jinak uplatnit s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, se státní zástupce neztotožnil a navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání tohoto obviněného jako zjevně neopodstatněné.

K vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zaslal obviněný Ing. O. O. Nejvyššímu soudu podání datované dnem 10. 3. 2011. Tento obviněný především setrval na svém názoru, který uplatnil i v podaném dovolání a podle něhož není možné spáchat trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. a podle § 250b odst. 2 tr. zák. v jednočinném souběhu. Pokud jde o totožnost skutku, v kterém soudy nižších stupňů spatřovaly znaky trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 2, 4 písm. b) tr. zák., resp. podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, podle obviněného popis skutku spíše svědčí o naplnění znaků zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 2, 6 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný je přesvědčen, že celé trestní řízení bylo zaměřeno na zkoumání otázky použití úvěrových prostředků a nebyly zde posuzovány okolnosti získání úvěru. Proto obviněný opětovně zdůraznil, že mu nebylo sděleno obvinění pro trestný čin, pro který byl odsouzen.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obvinění Mgr. J. B., Ing. I. C., Ing. D. K., Ing. P. K., H. K., Ing. O. O. a Ing. R. P. podali dovolání jako oprávněné osoby [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinili tak prostřednictvím svých obhájců (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jejich dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podaná dovolání obsahují stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

V případě obviněného Ing. I. C. však Nejvyšší soud musel nejdříve zkoumat, zda v posuzované věci nepřichází v úvahu odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. řádu, protože tento obviněný ve svém dovolání ze dne 21. 9. 2010 výslovně neuvedl dovolací důvody, o které opírá podané dovolání. Takové podání by tedy za jiných okolností nesplňovalo náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. řádu. Přitom soud prvního stupně ani nevyzval obviněného k odstranění těchto vad dovolání ve lhůtě dvou týdnů. Za uvedeného stavu tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného je i přes zmíněný nedostatek způsobilé k projednání a nemůže být odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. řádu. Jestliže totiž soud prvního stupně nedodržel postup vyžadovaný ustanovením § 265h odst. 1 tr. řádu, nelze toto jeho pochybení přičítat obviněnému k tíži (k tomu viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 798/2002, publikované pod č. T 510. ve svazku 22 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2003). Naopak za dovolání již nelze považovat podání obviněného ze dne 31. 1. 2011, jímž doplnil své dřívější dovolání ze dne 21. 9. 2010 a které si Nejvyšší soud vyžádal od Nejvyššího státního zastupitelství postupem podle 265o odst. 1 tr. řádu. Jak totiž Nejvyšší soud ověřil u soudů nižších stupňů, obviněný doručil toto další podání jen Nejvyššímu státnímu zastupitelství, takže zde nedodržel postup podle § 265e odst. 1 tr. řádu týkající se příslušnosti soudu, u kterého je možné podat dovolání. Na posuzovanou věc proto nedopadá závěr vyjádřený v rozhodnutí uveřejněném pod č. 21/2009 Sb. rozh. tr., podle kterého za situace, pokud bylo včas podáno dovolání, v němž nejsou uvedeny žádné zákonem vyžadované náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a jde o tzv. „bianco dovolání“, je povinností soudu prvního stupně vyzvat dovolatele k odstranění nedostatků náležitostí jeho obsahu postupem uvedeným v ustanovení § 265h odst. 1 tr. řádu. Jak dále vyplývá z citovaného rozhodnutí, nepostupoval-li soud prvního stupně v souladu s posledně uvedeným ustanovením a dovolatel, byť i po lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. řádu, učinil další podání obsahující zákonem vyžadované náležitosti dovolání, pak je nutné pokládat za řádně a včas uplatněné dovolání obě takto učiněná podání (k tomu viz přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. II. ÚS 473/05, uveřejněný ve svazku 40 pod č. 49 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Ze shora vyložených důvodů se proto Nejvyšší soud nezabýval doplněným podáním obviněného. Navíc obviněný Ing. I. C. v doplněném podání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v podstatě jen zopakoval námitky vyjádřené již v jeho původním dovolání ze dne 21. 9. 2010, které však stejně nebyly způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. řádu.

Protože dovolací námitky obviněných Mgr. J. B., Ing. D. K., Ing. P. K., H. K. a Ing. O. O. zčásti odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o který dílem opřeli svá dovolání, Nejvyšší soud v rozsahu uvedeném v ustanoveních § 265i odst. 3 a 4 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, jakož i řízení mu předcházející. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání uvedených obviněných jsou částečně důvodná.

Pokud jde o dovolací důvod, obvinění Mgr. J. B., Ing. D. K., Ing. P. K., H. K., Ing. O. O. a Ing. R. P. opírají jeho naplnění o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

K výkladu citovaného dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn tehdy, jestliže skutek, pro který byli obvinění stíháni a odsouzeni, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Obvinění Mgr. J. B., Ing. D. K., Ing. P. K., H. K. a Ing. O. O. však v podstatné části svých dovolání nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která učinily ve věci soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy. Tím obvinění především zpochybňují výsledky dokazování a shledávají existenci hmotněprávního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaných činů tedy obvinění dovozují v uvedeném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutků obsažených ve výrocích o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, ale jen z jiných (pro obviněné příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.

K těmto námitkám obviněných Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění nebo vadné dokazování, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možné podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a zákonnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby v řízení o dovolání sám prováděl či opakoval tyto důkazy podle zásad ústnosti a bezprostřednosti, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných dovolateli ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnili obvinění Mgr. J. B., Ing. D. K., Ing. P. K., H. K. a Ing. O. O., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obvinění Mgr. J. B., Ing. D. K., Ing. P. K., H. K. a Ing. O. O. namítali nesprávnost právního posouzení skutků, ale tento svůj názor dovozovali v uvedených směrech z námitek zaměřených proti hodnocení provedených důkazů a z odlišné verze skutkového stavu, pak nevytýkali soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.

Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatelů o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněných Mgr. J. B., Ing. D. K., Ing. P. K., H. K. a Ing. O. O. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se tito obvinění dopustili skutků tak, jak jsou popsány ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu. Kdyby měl Nejvyšší soud sám bez dalšího učinit odlišné právní posouzení popsaných skutků, jak se toho obvinění zčásti domáhají ve svých dovoláních, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Obvinění Mgr. J. B., Ing. D. K., Ing. P. K., H. K. a Ing. O. O. tedy v části svých dovolání ve skutečnosti nevytýkají nesprávné právní posouzení skutků ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jejich skutkové námitky zaměřené proti výsledkům dokazování a hodnocení důkazů neodpovídají uplatněnému hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obvinění totiž ve zmíněném rozsahu nezpochybnili právní závěry učiněné v napadených rozhodnutích, ale své výhrady v dovoláních zaměřili zejména proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutků.

Nejvyšší soud však neakceptoval ani námitky obviněných Mgr. J. B., H. K. a Ing. R. P., jimiž v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zpochybnili nepřiměřenost uložených trestů. Takové výhrady neodpovídají nejen citovanému dovolacímu důvodu, ale ani žádnému jinému důvodu dovolání podle § 265b tr. řádu. Případná pochybení soudu spočívající ve vadném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v ustanoveních § 31 až § 34 tr. zák., resp. v § 39 až 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, totiž nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. řádu (viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Námitky proti druhu a výměře uloženého trestu lze totiž uplatnit toliko v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, o nějž ovšem tito obvinění neopřeli svá dovolání a který zde stejně nepřichází v úvahu, protože obviněným nebyly uloženy nepřípustné druhy trestů ani tresty ve výměře mimo zákonem stanovené rozpětí trestní sazby.

Nejvyšší soud pak nepovažoval za důvodnou ani námitku obviněné H. K., v níž v podstatě poukázala na nutnost použití zásady subsidiarity trestní represe (nyní ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku). Jak totiž vyplývá z dosavadní a stále použitelné judikatury Nejvyššího soudu, ani zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako „ultima ratio“ nevylučují spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení určitých povinností stanovených jinými právními normami, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní zákon i trestní zákoník chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/20