6 Tdo 293/2017

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 5. 2015, č. j. 7 T 4/2012-3522, byli obviněný R. Ř. a A. P. (dále jen „obvinění“, příp. „dovolatelé“) uznáni vinnými pokračujícím zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství (ad I.) a pokračujícím přečinem zvýhodnění věřitele podle § 223 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství (ad II.), kterých se podle zjištění tohoto soudu dopustili (zkráceně uvedeno) tím, že

Za uvedenou trestnou činnost byli oba obvinění shodně odsouzeni podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnným trestům odnětí svobody v trvání šesti let, pro jejichž výkon byli zařazeni podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

O odvoláních, které proti tomuto rozsudku podali obvinění a státní zástupce v neprospěch R. Ř., rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 5 To 56/2015-3840, jímž napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce a obou obviněných podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), f) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že spoluobviněné uznal vinnými zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustili podle jeho skutkových zjištění (zkráceně uvedeno) tím, že

Odvolací soud obviněné odsoudil podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon je podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Obviněnému R. Ř. dále podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev v trvání pěti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. současně rozhodl o povinnosti obviněných nahradit škodu v rozsudku jmenovaným poškozeným, z nichž některé ohledně zbývající části uplatněného nároku odkázal podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. ve zbytku (body I./10 a 33 a II. výroku napadeného rozsudku) vrátil věc Krajskému soudu v Hradci Králové, aby učinil nové rozhodnutí.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podali obviněný R. Ř. prostřednictvím obhájkyně Mgr. Lucie Benešové a obviněný A. P. prostřednictvím obhájce JUDr. Igora Veleby dovolání, v nichž uplatnili důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v doplněních dovolání i důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.

Obviněný R. Ř. ve svém mimořádném opravném prostředku (podání ze dne 16. 12. 2016) soudům vytýká (část II. dovolání), že jednotlivá jednání měla být rozdělena podle skutkových okolností, za jakých došlo ke vzniku škody. Do první skupiny proto měli být zařazeni poškození, kteří dlouhodobě spolupracovali se společností GENESIS-SOEX CZ, s. r. o., věděli o špatné platební morálce společnosti, přičemž jejich faktury byly hrazeny, avšak se zpožděním. Kontinuita úhrad faktur, byť po jejich splatnosti, vylučuje byť nepřímý úmysl (skutky 1-5, 7, 9, 11, 12, 14, 17-19, 21, 23, 32-35), který nebyl prokázán. Existenci nepřímého úmyslu lze dovodit pouze u druhé skupiny poškozených, u kterých obžalovaní objednávali zboží či služby v době špatné ekonomické situace a jež neznali historii společnosti, její hospodářské výsledky a platební morálku. I ve vztahu k těmto společnostem má však za to, že k zaplacení předmětných faktur by došlo, pokud by společnost nebyla „násilně převzata německým partnerem“ (skutky 6, 10, 13, 15, 20, 22, 24-27, 29,

Dovolatel namítl (část III. dovolání) „extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy“. Závěry učiněné ve vztahu ke společnosti Der Kleidesammler GmbH&Co.KG, Bad Oldesloe, Kampstrasse 29 nesdílí, tuto společnost obžalovaní neznají a nikdy od ní žádné zboží neobjednávali ani nepřijali. Dále zdůrazňuje, že postavení poškozeného v trestním řízení nelze podle jeho názoru nabýt pouhým předložením faktur, nýbrž se vyžaduje i prokázání tohoto nároku. Konflikt zájmů spatřuje i ve skutečnosti, že J. B. jako zástupce posledně jmenované společnosti podával přihlášku pohledávky jako zástupce věřitele a osoba jím pověřená ji uznala. Má za to (část IV.), že absentují skutková zjištění, pokud jde o údajné zápočty propojených osob, čímž mělo dojít k zániku, resp. snížení existujících pohledávek. V této souvislosti obviněný odkázal na Odborné vyjádření č. 4/2015 zpracované Ing. P. Š. ze dne 22. 6. 2015 a výpovědi svědků N., B., R., J. a M.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové a věc vrátil posledně jmenovanému soudu, resp. do přípravného řízení.

V doplnění dovolání (podání ze dne 20. 2. 2017) obviněný předeslal, že v odvolacím řízení rozhodoval soud, který nebyl náležitě obsazen, následkem čehož bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. První z odvolání v této věci (ze dne 28. 4. 2014, č. j. 7 T 4/2012-3243) bylo u odvolacího soudu přiděleno senátu č. 5, v němž působili čtyři soudci, aniž by rozvrh práce pro rok 2014 obsahoval pravidla pro určení konkrétních tří soudců ze senátu rozhodujících v příslušné věci. Obsazení senátu tedy záviselo na libovůli, protože není zřejmé, kdo určil konkrétní tři soudce tvořící složení senátu v této věci. Pokud jde o druhé odvolání obviněného, ke dni 29. 7. 2015 existoval senát ve stejném složení jako senát, který rozhodoval o prvním odvolání, a proto i o druhém odvolání měl rozhodnout stejný senát, který ve věci již dříve rozhodl. Obviněný namítá, že senát, který vydal napadený rozsudek, nejednal ani ve složení ze soudců uvedených v rámci senátu č. 5 podle platného rozvrhu práce ke dni konání prvního veřejného zasedání. Rozvrh práce navíc podle jeho názoru nestanovil transparentní postup pro přidělování napadlých věcí jednotlivým soudním oddělením.

Obviněný A. P. ve svém mimořádném opravném prostředku (podání ze dne 16. 12. 2016) vznesl výhradu (část I. dovolání) „extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem, jenž vyvozuje z toho, že poškozená společnost Der Kleidersammler Rewear GmbH&Co.KG Andreas – Hofer, vůči níž se měl dopustit trestného činu podvodu, je neexistujícím subjektem a GENESIS-SOEX CZ, s. r. o., potažmo spoluobvinění, s ní nebyli v žádném smluvním vztahu. Došlo k záměně za společnost Der Kleidersammler GmbH se sídlem v Rakousku, nikoli v Německu. Následkem toho nebyli vyslechnuti zástupci této společnosti, která se ani nepřihlásila s nárokem na náhradu škody v trestním řízení. Tím, že se soudy touto námitkou v průběhu trestního řízení nezabývaly, porušily jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Napadený rozsudek považuje za nepřezkoumatelný (část II. dovolání), protože z něho neplyne, jaké znaky objektivní stránky podvodu měli obvinění vůči neexistující společnosti naplnit. Odůvodnění rozsudku nesplňuje parametry § 125 odst. 1 tr. ř. Největší věřitelé a německé společnosti byli o ekonomickém stavu společnosti vždy informováni, o čemž svědčí výpovědi svědků R., N., B. a M. Mezi výrokem o vině (tvrzený znak objektivní stránky v podobě neinformovanosti věřitelů) a odůvodněním rozsudku odvolacího soudu (dovození informovanosti věřitelů a zdůraznění nepravdivého ujišťování o úhradě závazků) spatřuje rozpor. Tvrzené ujišťování neplyne z provedeného dokazování. Ve vztahu k výroku o vině týkajícího se věřitelů mimo skupinu SOEX se odvolací soud podle jeho názoru dostatečně nevypořádal s jeho námitkou týkající se absence objektivní stránky trestného činu podvodu. GENESIS-SOEX CZ, s. r. o. sice opožděně, ale hradil faktury za dodávky zboží a služeb. Tito poškození poskytovali dodávky i navzdory své vědomosti o opožděném proplácení faktur a tuto praxi dlouhodobě akceptovali. S ohledem na závěry znaleckých posudků Bc. Javůrka a Ing. Šoupala obvinění nemohli objektivně vědět v době vzniku dlužných faktur o neosvědčeném úpadkovém stavu společnosti.

Dovolatel odvolacímu soudu vytkl (část III. dovolání), že neprovedl důkazy navržené a předložené obviněnými, které mají podle jeho mínění zásadní dopad na posouzení otázky viny [týkající se: 1) hodnoty nemovitostí ve vlastnictví společnosti GENESIS-SOEX CZ, s. r. o., 2) možnosti kontinuity pokračování společnosti GENESIS-SOEX CZ, s. r. o., pokud by nedošlo k jejímu nezákonnému převzetí, 3) zániku závazků společnosti GENESIS-SOEX CZ, s. r. o., 4) absence úmyslu podvodného jednání, 5) informovanosti věřitelů o ekonomické kondici společnosti, 6) neuhrazených pohledávek německého partnera aj.]. Obviněný akcentuje (část IV. dovolání), že odvolací soud posoudil otázku škody, která měla poškozeným vzniknout v rozporu s § 137 tr. zákoníku. Někteří z věřitelů své pohledávky neuplatnili řádně, neboť je doložili pouze fakturami, aniž by prokazovali existenci smluvního vztahu, doložili originály faktur, objednávky, smlouvy a dodací listy. Porušení § 137 tr. zákoníku spatřuje v tom, že se soudy spokojily s předloženými fakturami, aniž by zkoumaly smluvní cenu jako východisko pro určení výše škody. Odvolací soud nevěnoval náležitou pozornost protiprávnímu ovládnutí společnosti GENESIS-SOEX CZ, s. r. o. v podobě zvolení jednatele J. B. valnou hromadou, jejíž usnesení bylo soudem následně prohlášeno za neplatné, v důsledku čehož zpochybnil i jeho postavení při přihlášení pohledávek. Spoluobviněnému R. Ř. byla jako oprávněnému jednateli odňata možnost vyjadřovat se k oprávněnosti přihlášených pohledávek či jejich výši a neměl ani možnost bránit se proti přihlášeným pohledávkám, které zanikly v důsledku započtení. Úkony J. B. v rámci insolvenčního řízení považuje za absolutně neplatné pro tvrzený střet zájmů. Proto ani insolvenční spis nemůže sloužit jako důkaz v tomto trestním řízení. Shodně poukázal na to, že do insolvenčního řízení se přihlásila osoba, která nebyla od počátku trestního řízení jeho účastníkem.

Porušení zásady zákazu reformationis in peius shledává v tom (část V. dovolání), že výrok o vině a náhradě škody napadli odvoláním pouze obvinění a přesto odvolací soud části těchto výroků změnil v jejich neprospěch. Nesprávné právní posouzení skutku (část VI. dovolání) dovozuje z faktu, že odvolací soud, jenž změnil výrok o vině spoluobviněných, „rezignoval na zásadní důkazy a tvrzení obžalovaných svědčící o opačném právním posouzení skutků“, aniž by před změnou skutkové věty provedl jakýkoli důkaz (tuto skutečnost pokládá za rozpornou s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3235/15). Nesprávnost právního posouzení skutku shledává rovněž v tom, že podle jeho mínění odvolací soud veškeré důkazy hodnotil v neprospěch obviněných. Závěry odvolacího soudu považuje za extrémně rozporné s provedeným dokazováním, konkrétně to vyvozuje z chybných premis, že: 1) společnost GENESIS-SOEX, s. r. o. nebude schopna pro nepříznivý ekonomický stav uhradit své závazky. Společnost v úpadku nebyla, i znalec Bc. Javůrek při hlavním líčení své závěry korigoval ve prospěch obviněných, „aplikoval… svědeckou výpověď“ svědkyně M. v jejich neprospěch; 2) původní znalecký posudek stran hodnoty nemovitostí společnosti GENESIS-SOEX, s. r. o. vyhotovený v insolvenčním řízení byl vyhotoven tři roky poté, co spoluobviněný Ř. skončil v řízení společnosti a k hodnotě nemovitostí v čase údajného spáchání skutků nebyl vypracován znalecký posudek; 3) před prohlášením konkurzu nepodal ani jeden z obchodních partnerů žalobu na uspokojení svých pohledávek; 4) někteří obchodní partneři o pozdější úhradě faktur za dodané služby věděli. Následné převzetí řízení společnosti J. B. může být hodnoceno jako přetržení příčinné souvislosti mezi jejich jednáním (objednáváním zboží) a neuhrazením kupní ceny, když dodavatelům byly faktury hrazeny se zpožděním; 5) závěr odvolacího soudu, který učinil ve vztahu k informovanosti věřitelů, považuje za vyvrácený svědky B., N. a R.; 6) nevzal v potaz ekonomický potenciál společnosti, chystanou reorganizaci a spolupráci s H. A.; 7) finanční prostředky zaslané na účet společnosti EDG Pluss odpovídají objemu dodaného „originálu“ tímto dodavatelem, společnost GENESIS-SOEX, s. r. o. ji v konečném zúčtování zůstala dlužná za dodané zboží 1.283.410 Kč, což vylučuje závěr o jejich případném obohacení prostřednictvím této společnosti. Dovolatel s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1555/2005, konstatuje, že není trestným jednáním, pokud obvinění přednostně hradili pohledávky společnosti EDG Pluss.

Obviněný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé (část VII.) a taktéž namítá porušení zásady obžalovací, jelikož ve výroku o vině nebyla zachována totožnost skutku uvedeného v podané obžalobě. Doplnění dokazování odvolacím soudem bylo pouze formální a nemělo podklad pro změnu rozhodnutí. Současně provedené důkazy odvolací soud hodnotil jinak než soud prvostupňový, aniž by je při veřejném zasedání zopakoval a poskytl obviněným možnost se k nim vyjádřit.

Závěrem obviněný P. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující a podle § 265m odst. 2 tr. ř. za přiměřeného použití § 265 tr. ř. poškozené odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 265o odst. 1 tr. ř. navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil nebo přerušil výkon předmětného rozhodnutí.

V doplnění dovolání (podání ze dne 4. 4. 2017) uplatnil obviněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., v jehož rámci s oporou o judikaturu Ústavního soudu vznáší námitku, že v senátu č. 5 působili ke dni podání odvolání čtyři soudci, aniž by rozvrh práce soudu pro rok 2014 obsahoval pravidla pro určení konkrétních soudců, kteří měli ve věci rozhodnout. Dále připomenul, že ke dni nápadu odvolání spoluobviněných existoval senát č. 5, u něhož působili soudci JUDr. Radek Hartmann, JUDr. Hana Navrátilová a JUDr. Kateřina Korečková, Ph.D. Pokud o odvolání rozhodl senát ve složení JUDr. Hany Navrátilové, JUDr. Kateřiny Korečkové, Ph.D. a JUDr. Evy Rejchrtové, došlo k odnětí dovolatele jeho zákonnému soudci. Ze spisu nijak neplyne, že by JUDr. Rejchrtová zastupovala JUDr. Hartmanna. Odnětí zákonnému soudci vnímá obviněný i v části, v níž jde o přidělení věci v rámci tzv. kolečka. Příslušné pro rozhodnutí o jejich odvolání bylo jiné soudní oddělení (č. 6 nebo č. 4). V rámci druhého doplnění dovolání zopakoval své podezření z libovůle při určení konkrétních tří soudců ve čtyřčlenném senátu, kteří ve věci mají jednat.

Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce). Po shrnutí dosavadního průběhu řízení a obsahu dovolání obou obviněných se státní zástupce nejprve vyjádřil k námitkám uplatněným oběma obviněnými v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. První část těchto námitek, podle nichž v jinak správně složeném senátu zasedali jiní soudci, než soudci určení rozvrhem práce lze podle něj podřadit pod daný dovolací důvod pouze při značně extenzivním výkladu. I v takovém případě by však musely okolnosti případu nasvědčovat, že došlo k účelové manipulaci se složením senátu. Tuto však obvinění nenamítají. Pokud jde o tvrzené nesprávné zařazení věci do senátu č. 5, obvinění v původním řízení řádné námitky nevznášeli, kdy jejich prvním krokem v tomto směru byla až žádost o informace ze dne 17. 9. 2016. Námitky obviněných směřují spíše proti rozvrhu práce jako takovému, čímž se nacházejí zcela mimo deklarovaný dovolací důvod. Státní zástupce dodal, že z žádného ustanovení zákona č. 6/2002 Sb., ani z žádného jiného právního předpisu nevyplývá, že v případě opakovaně podaného odvolání v téže trestní věci by musel o druhém a dalším odvolání rozhodovat senát odvolacího soudu v identickém složení.

Značná část námitek obviněného A. P., uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle vyjádření státního zástupce deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Námitka porušení zásady reformatio in peius je ryze procesního charakteru. Nadto obviněný porušení zásady dovozuje z toho, že odvolací soud zvýšil o několik desítek haléřů výši škody u dvou dílčích útoků, aniž by vzal v potaz, že výrok o vině byl, co se týče celkové výše škody, změněn v jeho prospěch. Ani námitka překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu a porušení zásady obžalovací nenaplňují daný dovolací důvod. Překvapivost postupu odvolacího soudu nelze spatřovat v tom, pokud po doplnění dokazování odvolací soud část námitek obviněných akceptoval a sám ve věci rozhodl rozsudkem. K porušení zásady obžalovací také nedošlo, neboť k zachování totožnosti skutku postačí alespoň částečná shoda jednání nebo částečná shoda následku. Pokud se týká nesprávného označení jednoho z poškozených, orgány činné v trestním řízení vycházely z listin pocházejících od samotného poškozeného. Pokud k nepřesnému označení poškozeného došlo, jedná se o nyní již nezhojitelnou vadu rozsudku ve prospěch obviněných, neboť výrok o náhradě škody v takové podobě by byl nevykonatelný. K problematice tzv. opomenutých důkazů státní zástupce cituje judikaturu Ústavního soudu, podle které není povinností soudu provést všechny navrhované důkazy. Odvolací soud navíc dostatečně zdůvodnil, proč nepovažoval za nutné další důkazy provádět.

Další námitky obviněný označil jako směřující proti nesprávnému právnímu posouzení vzniklé škody. Netýkají se však nesprávné aplikace § 137 tr. zákoníku, ale údajného neprokázání nároků ze strany některých poškozených. Státní zástupce však s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uzavírá, že při stanovení výše škody lze vycházet z ceny sjednané mezi podnikateli. Polemika obviněného o hodnotě nemovitého majetku společnosti je ryze skutkového charakteru. Pro posouzení schopnosti společnosti dostát svým závazkům i pro posouzení subjektivní stránky trestné činnosti je rozhodující stav disponibilních finančních prostředků společnosti použitelných k úhradě závazků a nikoli stav jejího nemovitého majetku. Za bezpředmětné označuje výklady ohledně absence úpadku společnosti, neboť pro trestný čin zvýhodnění věřitele podle § 223 odst. 1 tr. zákoníku, jehož znakem je úpadek věřitele, bylo trestní stíhání zastaveno.

Pod deklarovaný dovolací důvod lze podřadit námitky o nezpůsobilosti uvést poškozené v omyl, protože byli o hospodářské situaci společnosti informováni, popř. byli srozuměni s tím, že faktury jsou jim spláceny opožděně. Nedostatek obezřetnosti na straně poškozeného však nemůže vyloučit, aby byl uveden v omyl. Poškození zajisté nedodávali společnosti zboží a služby s vědomím, že za ně nedostanou nikdy zaplaceno nebo že dostanou zaplaceno někdy v daleké budoucnosti po zpeněžení majetku společnosti. Podřadit pod daný dovolací důvod lze i námitky o přerušení příčinné souvislosti mezi jednáním obviněných a vznikem škody v důsledku nezákonného ovládnutí společnosti německým partnerem. K přerušení příčinné souvislosti jednáním jiné osoby nebo jinou okolností může dojít pouze předtím, než trestněprávně relevantní následek nastal. Jednotlivé dílčí útoky však byly dokonány nejpozději nezaplacením ceny zboží a služeb ve lhůtách splatnosti jednotlivých faktur. Tyto lhůty uplynuly vesměs řadu týdnů a měsíců před převzetím firmy v květnu 2009. Tyto námitky tak sice jsou s to naplnit deklarovaný dovolací důvod, jsou však zcela neopodstatněné.

Značná část námitek obviněného R. Ř. je podle státního zástupce skutkového charakteru, v důsledku čehož obsahově neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu. Jedná se o námitky, kdy obviněný činí skutková zjištění na základě vlastního hodnocení důkazů a zároveň odmítá skutková zjištění učiněná soudy. Obsahově dovolacímu důvodu neodpovídá ani tvrzené porušení práva na spravedlivý proces, jež mělo vzniknout v důsledku toho, že nalézací soud uznal vinu při téměř shodném skutkovém stavu, na základě kterého původně rozhodl zprošťujícím rozsudkem. K tomuto státní zástupce dodává, že při novém projednání věci po zrušení rozhodnutí odvolacím soudem může nalézací soud korigovat svoje právní názory i když se skutkový stav výrazně nezměnil. Za bezpředmětné pak považuje námitky týkající se útoků původně označených pod body I./10. a 1./33. rozsudku soudu prvního stupně, pro něž bylo následně trestní stíhání zastaveno, a námitky, v rámci nichž obviněný nabízí umělé dělení poškozených do tří skupin na základě vlastního hodnocení otázky, do jaké míry byli jednotliví poškození informováni o ekonomickém stavu společnosti. Na své vyjádření k dovolání obviněného A. P. pak odkazuje státní zástupce v případě námitek týkajících se nesprávného označení jednoho z poškozených a námitky týkající se možností uvedení poškozených v omyl.

Protože námitky uplatněné obviněným A. P. a obviněným R. Ř. v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje za zčásti neodpovídající tomuto dovolacímu důvodu a zčásti za zjevně neopodstatněné, navrhl státní zástupce závěrem svého vyjádření, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněná. Zároveň vyjádřil souhlas, aby o nich Nejvyšší soud rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Každý z obviněných zaslal k vyjádření státního zástupce repliku, obviněný R. Ř. prostřednictvím obhájkyně Mgr. Marie Benešové a obviněný A. P. prostřednictvím obhájce JUDr. Igora Veleby, které s rozhodující části shrnují argumenty, jež vznesli v rámci písemně vyhotoveného dovolání, případně v jeho doplnění. Z těchto důvodů jsou stručným způsobem uvedeny reakce obviněných na vyjádření státního zástupce.

Obviněný R. Ř. se v reakci na vyjádření státního zástupce zaměřil na dvě otázky, a to 1) hospodářskou situaci společnosti GENESIS-SOEX CZ, s. r. o. a 2) tvrzený neexistující subjekt podvodu. K otázce ad 1) předeslal, že hospodářská situace společnosti byla ovlivněna jejími pohledávkami za skupinou SOEX a do nepříznivé ekonomické situace se dostala z velké části z důvodu neuhrazené pohledávky vůči německému partnerovi. Soudům vytýká, že neřešily vzájemné vztahy mezi propojenými osobami, kde ovládajícím subjektem byl N. O. Nepříznivou situaci společnosti je třeba posuzovat ve vzájemném vztahu k propojeným osobám. Nesouhlasí s tvrzeními státního zástupce stran špatné finanční situace v době objednávání zboží a služeb. Takové tvrzení nezohledňuje, že společnost GENESIS-SOEX CZ, s. r. o. byla součástí rozsáhlého podnikatelského seskupení, jež podléhalo jednotnému řízení. S ohledem na koncernové právo dospívá k závěru, že společnost SOEX jako vlivná osoba rozhodujícím způsobem zasahovala do chování ostatních společností a její postavení vystihuje i to, že je v postavení ručitele ve vztahu k věřitelům ovlivněné osoby.

K otázce ad 2) zopakoval, že skutkový stav nebyl správně zjištěn, jelikož poškozený subjekt Kleidersammler GmbH&Co.KG neexistoval. Zástupce této společnosti nebyl ani v hlavním líčení nikdy slyšen a absenci důkazů odvolací soud nahradil vlastními úvahami. Vyjádření státního zástupce podle jeho názoru znevažuje podané dovolání a plyne z něho, že každý podnikatel, který nezaplatí svému dodavateli, který je navíc propojenou osobou, při jeho plné informovanosti o hospodářské situaci, se dopouští trestného činu podvodu. Zdůraznil, že hospodářskou situaci společnosti netajil, navíc byla pod stálou kontrolou německého partnera. Vadným shledává postup odvolacího soudu, který uvedl, že bez výslechu jím v rozsudku zmiňovaných osob, nebylo možné zjistit skutkový stav, přesto na základě výpovědí svědkyň Ing. J. a M. učinil závěr, že skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností. Obviněný tedy i nadále setrval na svém požadavku, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil.

Obviněný P. v replice k vyjádření státního zástupce uvedl, že státní zástupce bagatelizuje pochybení odvolacího soudu. Tyto výhrady vznáší především ve vztahu ke skutečnosti, že údajně poškozená společnost Kleidersammler GmbH&Co.KG je neexistujícím subjektem (část I.). Pokud státní zástupce míní, že nesprávné označení firmy by vedlo patrně k nevykonatelnosti části rozsudku, měl by být tento rozsudek automaticky zrušen. Současně předpokládá, že pokud orgány činné v trestním řízení od počátku označovaly poškozeného za neexistující subjekt, nemá tato skutečnost dopad pouze na výrok o náhradě škody, nýbrž má přímý vliv na právní kvalifikaci skutku. Zarážející je podle něho skutečnost, že ve spise není založena plná moc zástupce údajně poškozeného. Taková pochybení zakládají extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem, čímž bylo porušeno právo na spravedlivý proces.

Setrval na svých závěrech týkajících se porušení zásady zákazu reformationis in peius (část II.) spočívající v tom, že odvolací soud navýšil škodu ve výroku o náhradě škody v jeho neprospěch. Argument, že šlo o bagatelní částku, nelze použít k nezákonnému postupu soudu. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje rovněž v nedostatečném vypořádání se s navrženými důkazy, které odvolací soud shrnul v jednom odstavci na str. 25, což vzhledem k charakteru posuzované kauzy nepovažuje za dostatečné.

Pokud mu státní zástupce vytýká skutkový charakter některých námitek, má za to (část III.), že ke správnému právnímu posouzení může vést pouze celistvé a komplexní posouzení skutkového stavu. Rozdělení věřitelů do tří skupin, které provedl v rámci dovolání (část III./A), neučinil samoúčelně. Tzv. němečtí partneři musí být odlišeni od tzv. drobných věřitelů. Ve shodě s podaným dovoláním podotýká, že koncernové společnosti byly přímo informovány o hospodářské situaci společnosti GENESIS-SOEX CZ, s. r. o. a v podrobnostech odkázal na skutečnosti, z nichž tyto okolnosti mají plynout. Německé společnosti dodávaly zboží nejenom s vědomím hospodářské situace společnosti, nýbrž i s vědomím toho, že se fakticky jedná o majetkový přesun v rámci společností v koncernu. Ve vztahu k tzv. drobným věřitelům (část III./B). U těch se většinou jednalo o subjekty dlouhodobě spolupracující se společností GENESIS-SOEX CZ, s. r. o. Objednávky, které nečinil on, nýbrž zpravidla některý ze zaměstnanců společnosti, se týkaly vesměs běžného provozu společnosti, nebyly prováděny za spekulativním účelem, ani jimi obviněný nebyl obohacen. Pohledávky těchto společností byly hrazeny sice se zpožděním, ale nakonec byly vždy uspokojeny. To svědčí o tom, že objednávky nebyly realizovány s úmyslem či srozuměním jejich neuhrazení. Vždy hradili přednostně pohledávky v zájmu zachování provozu společnosti.

V protikladu k mínění státního zástupce spatřuje okolnosti nezákonného převzetí společnosti GENESIS-SOEX CZ, s. r. o. jako zásadní pro právní kvalifikaci skutku. J. B. jako nezákonný jednatel nemohl podat insolvenční návrh na GENESIS-SOEX CZ, s. r. o. a nebýt násilného převzetí společnosti, pohledávky drobných věřitelů by byly uhrazeny. Za zásadní však považuje zjištění, že oba obvinění byli uznáni vinnými pro nezaplacení pohledávek za dodávky služeb, které vznikly až poté, co byli násilně odstaveni z řízení společnosti. Skupina SOEX Německo měla navíc vůči společnosti GENESIS-SOEX CZ, s. r. o. existující závazky (dluhy). Důkazy, které navrhoval, a které odvolací soud odmítl, měly poskytnout informace, že společnost GENESIS-SOEX CZ, s. r. o., očekávala budoucí výnosy, které jí umožní pohledávky uhradit.

Obviněný nadále setrvává na tom (část IV.), že bylo porušeno právo na zákonného soudce. Ve svém nesouhlasném stanovisku odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/2015. Nosné závěry plynoucí z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1108/2015, o něž státní zástupce opřel argumentaci, která má svědčit v jeho neprospěch, mu naopak prospívají. Má tedy za to, že pravidla pro přidělování věcí jednotlivým senátům a jejich členům musí být striktně stanoveny v rozvrhu práce a v podrobnostech odkázal na písemné zpracování dovolání. Znění rozvrhu práce v předmětné době označil za netransparentní, přičemž se opětovně dovolává nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2053/12. S ohledem na jím vznesené argumenty uzavřel, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. vznesl důvodně, a proto by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo být zrušeno.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). Konstatování o dodržení zákonné lhůty k podání dovolání však v celém rozsahu platí toliko ve vztahu k dovolání (a jeho doplnění) obviněného R. Ř., neboť jak původní podání jeho obhájkyně ze dne 16. 12. 2016, tak jeho doplnění ze dne 20. 2. 2017 byly soudu prvního stupně doručeny do konce zákonné lhůty (22. 2. 2017) stanovené k podání dovolání. V případě obviněného A. P. již toto konstatovat nelze, neboť v zákonné lhůtě bylo podáno pouze první podání jeho obhájce ze dne 16. 12. 2016. Obviněný sice podáním ze dne 21. 2. 2017, jež soudu došlo dne 22. 2. 2017, rozšířil své námitky uplatněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., avšak toto jeho podání nemá podle zákona (§ 265d odst. 2 věta druhá tr. ř.) žádnou právní relevanci, neboť se za dovolání nepovažuje. Z těchto důvodů, tj. nezachování lhůty stanovené k podání dovolání, nelze přihlížet k následnému podání učiněnému prostřednictvím jeho obhájce dne 4. 4. 2017. Z uvedeného tedy plyne, že zatímco obviněný R. Ř. uplatnil relevantním způsobem oba označené dovolací důvody, obviněný A. P. tak učinil jen ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné dovolací důvody.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, pokud ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Věcně nepříslušným soudem je soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů. Soud nebyl náležitě obsazen, jestliže obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a § 35 zákona o soudech a soudcích. Tak tomu bude, zejména když rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197, nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva (např. též v otázce, jaký trest zda samostatný či souhrnný měl být obviněnému uložen), nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněných. vlastní posouzení dovolání

Protože dovolání obviněných ve své argumentaci vznášejí námitky, jež vzhledem ke své závažnosti nesvědčí závěru, že by o těchto mimořádných opravných prostředcích bylo lze rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 tr. ř., tj. formou jeho odmítnutí, přezkoumal na jejich podkladě Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i řízení mu předcházející a shledal následující skutečnosti.

Nejvyšší soud úvodem připomíná, že naplněnost tohoto dovolacího důvodu byla přezkoumána z důvodu vyloženého v bodě 30. tohoto usnesení toliko na podkladě dovolání obviněného R. Ř. (podání učiněné obviněným A. P. je však v úplné obsahové shodě s doplněním dovolání obviněného R. Ř.).

Již z výše uvedeného (bod 32.) vyplynulo, že dovolací důvod dle § 265b písm. a) tr. ř. může být uplatněn ve dvou alternativách: v případě, kdy ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud nebo v případě, kdy rozhodoval soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodl senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Naplnění druhé alternativy je dáno v případech, kdy obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a § 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Obviněný ve svém dovolání pod tento dovolací důvod podřadil několik námitek, z nichž však značná část směřuje proti samotnému rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze.

K požadavkům na obsah rozvrhu práce se opakovaně vyjádřil Ústavní soud, jenž svou judikaturu k dané problematice shrnul v nálezu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15. V němž konstatoval, že při přidělování soudní agendy musí být splněny dvě zásadní podmínky. Pravidla přidělování soudní agendy musí být stanovena přímo v rozvrhu práce a tato pravidla musí být transparentní, obecná a musí obsahovat záruky proti případnému zneužití. Rozvrhy práce Vrchního soudu v Praze platné v letech 2014 – 2016 (veřejnosti dostupné také na http://portal.justice.cz/) byly soudu zaslány přílohou dovolání obviněných. Nejvyšší soud si od vrchního soudu následně vyžádal související podklady ke zhodnocení vznesených námitek.

Pokud obviněný namítá, že rozvrh práce neobsahoval pravidla pro výběr konkrétních tří soudců ze čtyřčlenného senátu č. 5, kteří budou danou věc rozhodovat, bylo již vrchním soudem sděleno, že v každém senátu je jeden z předsedů senátu označen jako předseda pověřený vedením senátu. Ten rozhoduje o konkrétním složení senátu pro projednání věci. Z uvedeného vyplývá, že výběr obsazení senátu nezáležel na „libovůli některého z funkcionářů Vrchního soudu v Praze“, jak namítal obviněný. Je zcela v kompetenci řídícího předsedy senátu, aby v rámci své odpovědnosti za jeho řádný chod, určoval, a to s přihlédnutím k aktuální zátěži toho kterého člena senátu (míněno i předsedy senátu, působí-li jich více v daném, soudním oddělení), kdo z nich, jakožto zákonných soudců, se bude na rozhodování té které konkrétně napadlé věci podílet.

V dané souvislosti lze zmínit, že otázkou zákonného soudce v případě soudních oddělení, v nichž je zařazeno více soudců, se Nejvyšší soud zabýval již ve svém dřívějším rozhodnutí. V usnesení ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2048/2013, uveřejněném pod číslem 83/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, vyslovil názor, že „[v] případě, že v soudním oddělení působí u odvolacího soudu čtyři (nebo více) předsedů senátu a jiných soudců, jsou ve vztahu ke sporům nebo jiným právním věcem, které do něho byly (způsobem stanoveným v rozvrhu práce) přiděleny, všichni tito soudci příslušnými (‚zákonnými‘) soudci.“ Nejvyšší soud neshledává důvodu k tomu, aby k posouzení věci přistupoval odlišně v případě posuzovaném. Také námitka obviněného, že rozvrh práce neobsahuje pravidla pro zastupování soudců, není opodstatněná, neboť v rozvrhu je jasně uvedeno, že senát č. 5 je zastupován senáty č. 6 a 11.

Další námitka se týká určení soudního oddělení, do něhož byla jeho věc přidělena v souvislosti s rozhodováním o řádném opravném prostředku podanému proti prvnímu meritornímu rozhodnutí nalézacího soudu. Obviněný má za to, že byla nesprávně přidělena senátu č. 5 a namítá, že podle jeho analýzy měla být přidělena senátu č. 6.

Při posuzování této námitky nelze odhlížet od skutečností, které formuloval Ústavní soud. Zejména se jeví vhodné připomenout, že ten ve svém usnesení ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 73/16, vyjádřil, že „samo řešení otázky správnosti přidělování věcí dle rozvrhu práce, pokud se objeví pochybnosti, musí být zejména doménou obecných soudů; má-li být tato otázka úspěšně vyřešena, je nutno ji vznášet již v průběhu řízení před obecnými soudy (nejlépe co nejdříve po tom, co se dotyčný dozví o přidělení jeho věci do rozhodujícího senátu), kdy je, vzhledem k délkám soudního řízení, ještě reálně možné ji vyřešit.“

Námitka směřující proti postupu odvolacího soudu ve věci odvolání (státního zástupce) předloženého Vrchnímu soudu v Praze dne 25. 7. 2014 nebyla uplatněna v tomto, avšak ani v žádném z navazujících řízení realizovaných před skončením trestního stíhání dovolatelů. Uplatněna je až v dovolání obviněného. Přitom podle ustálené judikatury Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 230/96 uveřejněný v Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – svazek 8., vydání 1., č. 65, Praha 1998) ústavní imperativ, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 al. 1 Listiny základních práv a svobod), je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc, avšak – a to je pro věc podstatné – nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí.

S ohledem na zjištění, že obviněný tuto námitku uplatnil až nyní, tj. poté, co proběhlo nejen samotné řízení před soudem druhého stupně o jejich prvním odvolání, ale též nové projednání věci u nalézacího soudu a následně opět řízení před odvolacím soudem, tentokrát též o odvoláních obviněných, jeví se vznesená námitka jako ryze účelová, vedená toliko snahou o zvrácení odsuzujícího rozhodnutí. Nejvyšší soud posoudil přiložené rozvrhy práce a výpis nápadu věcí na trestním úseku Vrchního soudu v Praze v předmětném období a dospěl k závěru, že postup přidělování věcí splňuje požadavky dané judikaturou Ústavního soudu. Plně odpovídá rozvrhu práce soudu platnému v daném období, je zcela logický a nevykazuje znaky účelové manipulace se sledem přidělených věcí.

Pokud jde o odvolání předložené Vrchnímu soudu v Praze dne 29. 5. 2015 (odvolání podané proti rozhodnutí soudu prvního stupně po vrácení věci k novému projednání), obviněný namítá, že složení senátu, který o tomto rozhodoval, nebylo totožné se složením senátu rozhodujícího o prvním odvolání státního zástupce. V dovolání zmiňuje, že v souladu s rozvrhem práce pro rok 2015 rozhodoval o tomto odvolání stejný senát (č. 5) jako o prvním odvolání. Nejvyšší soud ve shodě s vyjádřením státního zástupce konstatuje, že z žádného ustanovení zákona o soudech a soudcích ani jiného zákona nevyplývá, že by o opakovaně podaném odvolání v téže věci musel rozhodovat senát soudu ve stejném složení, tj. senát personálně zcela identický. Takové řešení je zcela logické, neboť v mnoha případech by takový požadavek (např. z důvodu zániku funkce soudce z různých důvodů) vůbec nebylo možno naplnit. Nadto lze zmínit, že Nejvyšší soud např. již v usnesení ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 7 Tdo 935/2015, upozornil, že Listina základních práv a svobod garantuje právo na zákonného soudce a nikoli právo na zákonného předsedu senátu.

Námitka obviněného, že soudkyně tohoto senátu JUDr. Eva Rejchrtová nebyla v předmětné době členkou senátu č. 5, také není opodstatněná. V době konání veřejných zasedání ve věci (dnech 27. 1. 2016 a 4. 5. 2016) byla tato soudkyně řádně zapsána v rozvrhu práce účinného od 1. 1. 2016, stejně jako v rozvrhu práce účinného od 1. 4. 2016 jako členka senátu č. 5. Ani tuto jeho námitku proto nelze označit za důvodnou.

Uvedená konstatování ústí do závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. uplatnil obviněný R. Ř. zjevně neopodstatněně.

Námitky, jež obvinění formulovali v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., mají obdobný charakter a společný základ. Nejvyšší soud o nich proto pojednává v následujících pasážích tohoto usnesení souhrnně. Ve shodě s posouzením státním zástupcem je možno úvodem konstatovat, že námitky podřazené obviněnými pod tento dovolací důvod jsou zčásti jeho obsahovému zaměření odpovídající, zčásti se tomuto zaměření vymykají.

Za formálně vyhovující obsahovému zaměření dovolacího důvodu určeného k nápravě vad hmotně právního posouzení lze označit ty výhrady dovolatelů, jimiž zpochybňují existenci subjektivní (úmysl) a objektivní (uvedení v omyl, příčinná souvislost) stránky zločinu, jímž byli uznáni vinnými. Tyto námitky shledává dovolací soud částečně důvodnými.

Předně je třeba poukázat na skutečnost, že Vrchní soud v Praze v pořadí druhým meritorním rozhodnutím [prvním usnesením ze dne 24. 11. 2014, č. j. 5 To 44/2014-3319 zrušil k odvolání státního zástupce napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 2014, č. j. 7 T 4/2012-3243, postupem podle § 258 odst. 1, písm. b), c) tr. ř. a podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc Krajskému soudu v Hradci Králové k učinění nového rozhodnutí], tj. rozsudkem ze dne 4. 5. 2016, č. j. 5 To 56/2015-3840, uznal obviněné vinnými zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a to pro podvodné jednání – blíže vymezené v tzv. skutkové větě výroku o vině – jehož se měli obvinění dopustit vůči ve výroku o vině vymezeným 33 subjektům, které (vyjma jediné společnosti) stály mimo koncernovou strukturu obchodních společností tvořících tzv. propojené osoby.

Přesto tuto skutečnost je podstatná část dovolací argumentace obviněných budována na tvrzení, že se nemohli dopustit podvodného jednání ve vztahu k tzv. propojeným osobám. Již na tomto místě je třeba zdůraznit, že skutková zjištění vyjádřená ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu jsou z tohoto pohledu značně odlišná od těch, která byla popsána v rozsudku soudu prvního stupně, a proto uplatněné námitky mohou mít svou relevanci toliko k bodu 8. výroku o vině. Odvolací soud totiž uznal obviněné vinnými zločinem podvodu ve vztahu k těm poškozeným (s jedinou výjimkou týkající se společnosti uvedené právě v označeném bodě výroku, o níž bude pojednáno níže), které stály mimo strukturu tzv. propojených osob. Ve zcela převažujícím rozsahu, byť ne z hlediska závěru o výši způsobené škody, tak závěr o podvodném jednání obviněných učinil ve vztahu k těm poškozeným, kteří nemají ke společnosti GENESIS-SOEX CZ, s. r. o. žádný majetkový ani personální vztah.

Pokud tedy obvinění možnost uvedení poškozených v omyl vylučují námitkou, že „němečtí věřitelé a zároveň největší poškození, byli o ekonomické situaci vždy informováni“ (obviněný P., viz str. 5 dovolání), resp. že „[p]oškození – v tomto případě tři popsané společnosti – měly o ekonomickém stavu společnosti GENESIS-SOEX CZ, s. r. o., zcela úplnou a nijak nezkreslenou představu, neboť jim byly poskytovány měsíčně informace z účetnictví společnosti…“ (obviněný Ř., viz str. 4 dovolání), pak je třeba konstatovat, že tato část námitek není pro účely řízení o dovolání z větší části podstatná za situace, kdy odvolací soud obviněné pro tuto část jednání (původně body výroku 10 a 33 rozsudku nalézacího soudu) neodsoudil.

Obvinění při formulaci dovolacích námitek ve vztahu k rozsahu jím vytýkaného jednání zjevně vycházejí z formulace výroku o vině plynoucí z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 5. 2015, č. j. 7 T 4/2012-3522, který je uznal vinnými pokračujícím zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož se měli dopustit vůči celkem 35 poškozeným, včetně tzv. propojených osob (pod bodem 10 vůči společnosti EFIBA-Handelsgesellschaft mbH&CO, které měli obvinění způsobit škodu v rozsahu 38.216.774 Kč a pod bodem 33 vůči společnosti United Rag Handels GmbH, které měli způsobit škodu v rozsahu 3.020.663,04 Kč), čímž měli způsobit škodu na cizím majetku v celkovém rozsahu 55.613.643,40 Kč. Odvolací soud však postupem podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), f) tr. ř. tento rozsudek zrušil a v novém rozhodnutí zohlednil skutečnosti obhajobou tvrzené, když z výrokové části rozhodnutí vyloučil jednání za tzv. propojenými osobami, ohledně nichž věc soudu prvního stupně vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Dovolací argumentace obviněných, kterou se domáhají kasačního zásahu Nejvyššího soudu i prostřednictvím námitek vztaženým k hodnocení subjektivní stránky obviněných ohledně dílčích útoků pokračujícího trestného činu, jichž se měli dopustit vůči výše označeným dvěma společnostem, se na základě rozhodnutí Vrchního soudu v Praze stala bezpředmětnou.

Námitky obviněných, kterými zpochybňují znak subjektivní stránky ve vztahu ke zbývajícím poškozeným subjektům (obviněnými tvrzené dělení poškozených do tzv. druhé a třetí skupiny), nelze akceptovat.

Pro posouzení právní kvalifikace skutku (a tím i důvodnosti či nedůvodnosti námitek dovolatelů o nenaplněnosti zákonných znaků trestného činu, jímž byli uznáni vinnými) je rozhodující vymezení jednání pachatele v tzv. skutkové větě výroku o vině. Obvinění se podle zjištění odvolacího soudu podvodného jednání ve vztahu k poškozeným společnostem dopustili – jak plyne z vymezení obsaženého v tzv. skutkové větě výroku o vině – tím, že ve vztahu k tam jmenovaným společnostem „R. Ř. jako jednatel společnosti GENESIS-SOEX CZ, s. r. o. … a A. P. vystupující jako ředitel této společnosti s generální plnou mocí k jejímu zastupování … v úmyslu vylákat pro spol. GENESIS-SOEX CZ, s. r. o. od jejích dodavatelů zboží či služby i přesto, že věděli, že spol. GENESIS-SOEX CZ, s. r. o. jim nebude schopna s ohledem na nepříznivý ekonomický stav uhradit v termínech splatnosti ani později všechny své závazky, nejméně od února 2008 do května 2009 nadále … objednávali … u svých obchodních partnerů zboží a služby, o špatné hospodářské situaci společnosti GENESIS-SOEX CZ, s. r. o., je předem neinformovali, faktury za odebrané zboží a služby v době splatnosti ani poté neuhradili, příp. na jejich úhradu provedli pouze dílčí platby a svým jednáním způsobili škodu ve výši 13,462.889 Kč.“

Skutková zjištění ve spojení s popisem jednání obviněných obsaženým ve výrokové části rozhodnutí poskytují reálný podklad pro závěr, že celková ekonomická situace společnosti v období, v němž se podle zjištění soudu trestného jednání dopustili, umožňuje přijetí závěru, který odvolací soud stran naplněnosti subjektivní stránky učinil.

V obecnosti lze připomenout, že zavinění jako předpoklad pro vyvození individuální trestní odpovědnosti je obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu. Zavinění je charakterizováno složkou vědění (intelektuální) a složkou volní. Intelektuální složka zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i jeho představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností. Pro volní složku platí, že je založena na složce vůle, tj. zahrnuje především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci.

Obvinění byli uznáni vinnými zločinem podvodu, jehož se dopustili vůči těm poškozeným, kteří byli buď a) dlouhodobými obchodními partnery společnosti GENESIS SOEX CZ, s. r. o. (ti podmiňovali další dodávku zboží či služeb zaplacením nejstarších splatných závazků; např. poškozené společnosti Autocentrum ILLICH, spol. s r. o., AZ Line, s. r. o.), nebo b) dodávali určité zboží či službu do doby, do kdy byli ochotni tak činit, přičemž při odepření dalšího plnění ze strany poškozených společnost přešla k jinému dodavateli (to platí např. ve vztahu ke společnosti VLTAVA-LABE-PRESS, a. s., GOLEMPRESS, s. r. o. či AVÍZO, a. s.), případně c) ti, s nimiž byla uzavřena smlouva, jejímž předmětem bylo jednorázové plnění, které následně nebylo uhrazeno buď vůbec, nebo bylo uhrazeno pouze zčásti (např. Technická univerzita v Liberci, GMS hadice a pryž, s. r. o., Pracovní stroje Teplice spol. s r. o.).

Lze ostatně odkázat na to, že v daném směru se touto problematikou v zásadě dostačujícím způsobem zaobíral soud odvolací, který na rozdíl od soudu prvního stupně, jehož odůvodnění odsuzujícího rozsudku v pasáži hodnotících úvah vykazuje značnou zdrženlivost (zhodnocení odvolacího soudu ve vztahu k němu vykazuje vyšší míru tolerance), své závěry rozvedl, jak o tom svědčí str. 26-27 jeho rozsudku. Ve vztahu k těmto poškozeným Nejvyšší soud sdílí závěr odvolacího soudu, že subjektivní stránka v podobě zavinění obviněných byla naplněna.

Z dovolací argumentace obviněných je zjevné, že zpochybňují obě složky zavinění, tj. jak složku vědomostní, tak složku volní. Obviněný P. (viz str. 7 dovolání) uvádí, že „neuváděli poškozené v omyl … jelikož v době vzniku jednotlivých dlužných faktur samotní obžalovaní o neosvědčeném úpadkovém stavu společnosti … nevěděli“. Takové tvrzení je však neopodstatněné, neboť tento dílčí skutkový závěr nelze na podkladě soudy zhodnocených důkazů učinit.

Z hlediska vědomostní složky zavinění je třeba uvést, že obviněný Ř. jako jednatel společnosti i obviněný P. jako ředitel této společnosti s generální plnou mocí v žalovaném období (z pohledu vymezení skutkové věty výroku o vině jde o období od února 2008 do května 2009) vystupovali v postavení osob, které v rozhodném období musely vědět o krajně nepříznivém ekonomickém stavu společnosti. Jak vyplynulo z provedeného dokazování, obvinění byli, a to