7 Tdo 630/2019 — Nejvyšší soud

7 Tdo 630/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:17. 7. 2019 Spisová značka:7 Tdo 630/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.630.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolací důvody Zanedbání povinné výživy Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. § 196 odst. 1 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:5. 10. 2019 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 3486/19 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 7 Tdo 630/2019-190 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 7. 2019 o dovolání obviněného L. W., nar. XY v XY, trvale bytem XY, adresa pro účely doručování XY proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 7. 2018, sp. zn. 3 To 338/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 3 T 137/2017, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. W. odmítá. Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 3. 2018, č. j. 3 T 137/2017-135, byl obviněný L. W. shledán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle téhož ustanovení za užití § 62 odst. 1 a § 63 odst. 1 tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 120 hodin. Podle § 63 odst. 2 tr. zákoníku bylo současně obviněnému uloženo, aby ve „zkušební době trestu obecně prospěšných prací“ podle svých sil, výdělkových možností a schopností uhradil dlužné výživné a řádně platil běžné výživné. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu v podstatě tím, že v období od 1. 10. 2016 do 15. 12. 2017 v Českých Budějovicích ani jinde neplnil jako otec svou zákonnou vyživovací povinnost vůči nezletilému synovi AAAAA (pseudonym) a nezletilé dceři BBBBB (pseudonym), ač mu vyplývala z § 910 a násl. o. z. a její výše byla stanovena rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 27. 4. 2016, č. j. 10 P 3/2011-232, který nabyl právní moci dne 24. 10. 2016, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2016, č. j. 37 Co 269/2016-276, a to v částce 2 800 Kč na syna AAAAA a v částce 2 200 Kč na dceru BBBBB, splatné vždy do 15. dne v měsíci k rukám oprávněné matky M. W., takže za sledované období dluží částku ve výši nejméně 25 000 Kč, když v říjnu 2016 až únoru 2017 uhradil v každém měsíci částku ve výši 3 000 Kč, v březnu ničeho a v dubnu 2017 až srpnu 2017 rovněž v každém měsíci částku 3 000 Kč. Rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích napadl obviněný odvoláním, z jehož podnětu Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30. 7. 2018, č. j. 3 To 338/2018-163, podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozhodnutí soudu prvního stupně částečně zrušil, a to v té části výroku o trestu, kterým byla obviněnému uložena povinnost podle § 63 odst. 2 tr. zákoníku a podle § 259 odst. 3 tr. ř. poté krajský soud znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle § 63 odst. 2 tr. zákoníku povinnost v průběhu výkonu trestu obecně prospěšných prací řádně hradit běžné výživné a podle svých sil uhrazovat dlužné výživné na své nezaopatřené děti. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci jeho odůvodnění měl obviněný především za to, že k naplnění znaku neplnění vyživovací povinnosti po dobu delší než 4 měsíců skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku může dojít, pouze pokud výživné není vůbec hrazeno. Obviněný však část výživného, dokonce šedesát procent, platil. Jestliže by zákonodárce zamýšlel postihovat i nižší splátky výživného, jistě by to ve skutkové podstatě zmíněného přečinu vyjádřil. Tyto nižší částky potom obviněný platil z důvodu objektivního nedostatku příjmů. Argumentace soudu prvního stupně o možnostech hradit výživné v plné výši je zcela lichá a postavená na hypotetických výdělcích, kterých však obviněný nedosahoval. Obviněný by se podle tohoto názoru musel stát bezdomovcem a vydělávat jen na vysoké výživné, navíc bylo třeba přihlédnout k exekučnímu postihu výdělku z důvodu dřívějšího dluhu na výživném. Uvedené skutečnosti vylučují naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslu, neboť osoba povinná k platbě výživného, která nemá po zaplacení nákladů na své základní potřeby na úhradu celého výživného a hradí pouze jeho část, nemůže jednat úmyslně. Obviněný dovozuje, že bude v tomto trestním řízení nutné samostatně vyhodnotit částku adekvátního výživného s ohledem na reálné či případně i potencionální příjmy a celou záležitost objektivně posoudit. Závěrem obviněný navrhl, aby Nevyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích a případně i rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích zrušil a věc vrátil příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k tomuto dovolání uvedla, že § 913 odst. 2 o. z. umožňuje při stanovení výše výživného vycházet nejen z faktických, ale i případně z možných příjmů povinného. V posuzované trestní věci však soudy obou stupňů přejaly závěry o výši vyživovací povinnosti z rozhodnutí učiněných v řízení vedeném u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 10 P 3/2011, a bez jakéhokoli důkazního podkladu vytknuly obviněnému, že si nezajistil výhodnější zaměstnání a bydlení s nižšími náklady. Přitom ovšem měly vycházet ze závěrů stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. Cpjn 204/2012, uveřejněného pod č. 110/2016 Sb. rozh. obč., které za potencionální považuje takový příjem, jenž odpovídá schopnostem a možnostem povinného i nabídce a poptávce na rozumně regionálně určeném trhu. Soudy ale v předmětné věci z žádné reálné nabídky na trhu práce nevycházely, stejně tak nijak nedoložily možnost nižších výdajů obviněného stran bydlení. K tomu státní zástupkyně odkázala na § 9 odst. 1 tr. ř. a dovodila, že napadená rozhodnutí vzbuzují vážnou pochybnost. Následně odkázala i na zásadu subsidiarity trestní represe, když mělo být zejména s ohledem na pravidelné platby obviněného ve výši šedesáti procent stanoveného výživného i zkoumáno, zda se obviněný pravidelně stýká s dětmi, jak jim přispívá na oblečení apod. S ohledem na popsané závěry státní zástupkyně navrhla napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějicích i předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc přikázat Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí. Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, čehož však nebylo využito. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§ 265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený dovolací důvod záleží ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Nejvyšší soud jako soud dovolací tedy zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Výjimečně tak může učinit tehdy, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nezbytný k ochraně ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy). Obviněným uplatněné námitky dílem napadají hmotněprávní závěry soudů obou stupňů, dílem potom spočívají ve zpochybnění skutkových zjištění. V první části dovolací argumentace obviněný napadl správnost posouzení jeho jednání jako trestného, pokud v (nadpoloviční) části plnil svoji vyživovací povinnost. Nejvyšší soud k tomu stran stabilizované soudní praxe uvádí, že neplněním povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného ve smyslu § 196 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí zaviněné (v úmyslné nebo nedbalostní formě) neplacení výživného nebo neposkytování odpovídajícího plnění v naturální formě. O neplnění vyživovací povinnosti jde i tehdy, pokud není plněno v rozsahu stanoveném zákonem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1525/2015), tedy pokud se oprávněné osobě nedostane všeho, co je obsahem vyživovací povinnosti (