32 A 73/2018

Žalobce se včasně podanou žalobou, doručenou Krajskému soudu v Brně (dále též „krajský soud“ či „zdejší soud“), domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Hustopeče, odboru dopravy (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 21. 8. 2018, č. j. MUH/49506/18/125, sp. zn. dop/16796/16/410 (dále též „prvostupňové rozhodnutí). Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce shledán vinným ze spáchání přestupku provozovatele vozidla podle ustanovení § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „silniční zákon“).

Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle ustanovení § 125f odst. 1 silničního zákona, kterého se dopustil tím, že dne

Za spáchání přestupku provozovatele vozidla byla žalobci podle ustanovení § 125f odst. 3 ve vazbě na ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 4, § 125c odst. 5 písm. g) silničního zákona, ustanovení § 95 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o odpovědnosti za přestupky“), a ustanovení § 6 odst. 1 vyhlášky č. 520/2005 Sb. uložena sankce ve formě pokuty ve výši 1 500,- Kč a povinnost nahradit náklady řízení v paušální výši 1 000,- Kč.

V žalobě ze dne 10. 12. 2018, doručené zdejšímu soudu téhož dne, shrnul žalobce své žalobní námitky do celkem čtrnácti bodů, pojmenovaných: sankce – nesprávná správní úvaha (nezohlednění polehčujících okolností); omezení na způsobu platby určené částky; nezákonná výše určené částky; nezákonné rozdělení plateb; obecní policie nebyla oprávněna k pořizování záznamu; nezákonný radar; není odložení věci; absence formy zavinění ve výroku rozhodnutí; neexistence „správního deliktu (nyní přestupku)“; nebylo měřeno automatizovaným technickým prostředkem bez obsluhy; falešný ověřovací list; prekluse; absence zjištění formy zavinění řidiče a neoznámení úseku měření rychlosti motorových vozidel dopravní značkou.

V podrobnostech se krajský soud vrátí k uvedeným žalobním bodům v další části tohoto rozsudku, a to v souvislosti s jejich vypořádáním v části V. odůvodnění.

V závěrečném bodě žaloby vyjádřil žalobce a jeho právního zástupce nesouhlas se zveřejňováním osobních údajů žalobce a právního zástupce na webu Nejvyššího správního soudu a návrh na naprostou anonymizaci rozhodnutí ve věci.

Závěrem žalobce navrhl, aby krajský soud napadené, jakož i prvostupňové, rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 8. 2. 2019 s podanou žalobou nesouhlasil, napadené rozhodnutí považoval za správné a odůvodněné. Konstatoval, že žalobce podal proti prvostupňovému rozhodnutí blanketní odvolání a všechny žalobní námitky mohl uplatnit již v odvolání. Pokud tuto skutečnost nenamítal v průběhu řízení, správní orgán vycházel pouze ze spisového materiálu. Je to přitom odvolatel, který má vymezit, s jakým okruhem otázek se má odvolací orgán vypořádat v souladu s právní úpravou. Úkolem správního soudnictví není suplovat řízení před správním orgánem, tudíž s ohledem na omezený revizní přezkum v odvolacím řízení nelze v řízení před správními soudy posoudit důvodnost námitek zpochybňujících zjištěný skutkový stav, které byly účelově uplatněny až v řízení před soudem.

K jednotlivým žalobním námitkám uvedl následující.

Skutečnost, že nedošlo k dopravní nehodě, je jedním ze znaků skutkové podstaty, proto to již z principu nemůže být zároveň polehčující okolností. Další námitky se týkají materiálního hodnocení přestupku provozovatele vozidla, k čemuž se vyjádřil již správní orgán I. stupně.

Žalobce mohl uhradit určenou částku v hotovosti na podkladně úřadu, způsob úhrady nebyl nijak závazně určen. Určená částka ve výzvě provozovateli vozidla se stanoví ve stejné výši jako pokuta v blokovém řízení, přičemž se přihlédne k závažnosti porušení pravidel a povinnosti. Rozpětí dle Metodického pokynu bylo dodrženo.

Správní orgán se zabýval splněním všech podmínek pro měření dle ustanovení § 79a silničního zákona. Dle spisové dokumentace je zřejmé, že zmíněný rychloměr lze využívat v souladu se zněním silničního zákona. Dle ustanovení § 79a silničního zákona není označení začátku a konce měření podmínkou provedení měření. Stejně tak je nedůvodná námitka ohledně nezákonnosti získaného důkazního materiálu, nebo porušení práv na ochranu osobnosti. Pokud by se žalobce seznámil se spisovým materiálem, dozvěděl by se, že radar provozuje Městská policie (dále též „MP“).

Žalovaný byl dále názoru, že pokud účastník sdělí účelově správnímu orgánu jako řidiče vozidla neexistující osobu, je si vědom následků v podobě nástupu odpovědnosti provozovatele vozidla. Nadto sdělená osoba nebyla nikdy v postavení podezřelého z přestupku, jelikož je správnímu orgánu z vlastní praxe známa účelovost tohoto podání, nefiguroval v tomto případě ani podezřelý, jehož jednáním by byl žalobce poškozen.

Vzhledem k tomu, že pro přestupek provozovatele vozidla (dříve správní delikt) dle ustanovení § 125f odst. 1 silničního zákona není vyžadováno zavinění, není ani zcela dobře možné uvést jeho formu.

Dle žalovaného nemohl mít žalobce pochyb, za jaké jednání je trestán, žalovaný pouze promítl do napadeného rozhodnutí změnu terminologie, ke které v průběhu řízení došlo.

Ze spisové dokumentace dále jasně vyplývá, že rychloměr je automatizovaným prostředkem bez obsluhy, jakož i to, o jaký typ rychloměru se jedná. Žalobce se mohl se všemi dokumenty seznámit. U každého přístroje je nutno při nastavení dbát na dodržení podmínek uvedených v návodu k obsluze. Každý silniční radar musí někdo nastavit. Podstatné je pouze to, zda je rychloměr schopen fungovat samostatně. Rozhodující podmínkou pro statut automatizovaného technického prostředku je skutečnost, že po uvedení technického zařízení do činnosti vyhodnocuje toto zařízení jízdu všech vozidel.

Ověřovací list, který je součástí spisového materiálu, je vystaven k rychloměru, kterým bylo měřeno.

Žalovaný dále trval na svém posouzení běhu promlčecích lhůt. Vzhledem k přechodnému ustanovení § 112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky není v případě spáchání přestupku provozovatele před účinností tohoto zákona nová právní úprava příznivější.

Pro vedení řízení o přestupku je rozhodné, zda posuzované jednání naplňuje znaky přestupku řidiče, ne však všechny znaky skutkové podstaty přestupku. V takovém případě by bylo potřeba i zavinění, což by odporovalo smyslu právní úpravy odpovědnosti provozovatele vozidla podle ustanovení § 10 silničního zákona. Právě otázka zavinění je hlavním odlišením přestupku provozovatele vozidla od přestupku řidiče. Protože se však sdělenému řidiči nepodařilo spáchání přestupku prokázat a posuzované jednání naplňovalo znaky přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) silničního zákona, odpovídá účastník jako provozovatel vozidla podle ustanovení § 10 odst. 3 silničního zákona. Správní orgán I. stupně v rozhodnutí uvedl, k jakému porušení došlo, tedy uvedl znaky přestupku. Formální stránka deliktu byla tedy naplněna.

Oznámení úseku měření není náležitostí dle silničního zákona.

Žalovaný proto závěrem navrhl, aby krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Žalobce, jeho právní zástupce i žalovaný se z nařízeného jednání omluvili.

Soud při jednání provedl dokazování článek s názvem „Novinky na silnicích: radar, jednosměrka v ulici Smetanova“, který zveřejnila obec Hustopeče na svých internetových stránkách dne 4. 8. 2015 (https://www.hustopece.cz/novinky-na-silnicich-radar-jednosmerka-ulici-smetanova),

Žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního – dále jen s.ř.s.), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s) a jde o žalobu přípustnou (zejména § 65, § 68 a § 70 s.ř.s.).

Napadené rozhodnutí žalovaného krajský soud přezkoumal v řízení podle části třetí, hlavy II, dílu 1, § 65 a následujících s.ř.s. v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s), ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s.ř.s.).

Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud při svém rozhodování vyšel z následujících skutečností, úvah a závěrů.

Přednostně se zdejší soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť se jedná o tak závažnou vadu, že se jí musí zabývat i tehdy, pokud by to žalobce nenamítal, tedy z úřední povinnosti. Je-li totiž správní rozhodnutí nepřezkoumatelné, lze jen stěží uvažovat o jeho přezkumu správním soudem, což ostatně vyplývá již z lingvistické stránky věci, kdy nepřezkoumatelné rozhodnutí logicky nelze věcně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí tedy obvykle bývá překážkou posouzení důvodnosti dalších žalobních námitek, což však v daném případě nenastalo.

Žalobcem byla namítána nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů i nesrozumitelnost. K nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí pro nedostatek důvodů uvedl Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 26. 2. 1993, sp. zn. 6 A 48/92, SJS 27/0,

Při výkladu pojmu „nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu“ vyšel zdejší soud dále i z konstantní judikatury vztahující se k nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí, která je shrnuta např. v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 2 As 85/2011-170 (všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), kde je mj. uvedeno: „K vymezení rozsahu přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí přispěl Ústavní soud, který např. v nálezu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 45, nález 64, str. 77, vyslovil, že odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval soud při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena. Ústavní soud rovněž v nálezu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08 (dostupný na nalus.usoud.cz) také konstatoval: „Soudy jsou povinny své rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.“ V tomto nálezu Ústavní soud dále vyslovil, že „(…) je-li povinností krajských soudů vyplývající z práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod to, aby se vypořádaly i s námitkami žalobců uplatněnými opožděně, a to z pohledu včasnosti jejich uplatnění, tím spíše je dána povinnost krajských soudů vypořádat se s námitkami uplatněnými v žalobě, tedy řádně a včas“. Z konstantní judikatury Ústavního soudu (např. nález ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 3, nález 34, str. 257, a nález ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 8, nález 85, str. 287) také vyplývá, že jedním z požadavků vyplývajících z práva na spravedlivý proces a z principů právního státu je povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit.

Také Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích opakovaně vyslovil, že není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s.ř.s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, a také rozsudek ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003-52). Obdobně v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2007, č. j. 1 Afs 53/2007 - 34, bylo vysloveno, že „(…) je povinností soudu stranám sporu ozřejmit, jakými úsudky byl veden a k jakým závěrům dospěl“. V této souvislosti lze také poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2008, č.j. 5 As 29/2007 - 64, v němž se uvádí, že v situaci, kdy „(…) je část odůvodnění rozsudku krajského soudu, v níž se měl krajský soud vyjádřit ke skutkovým a právním otázkám vyplývajícím z uplatněných žalobních bodů, tvořena z valné části toliko pasážemi převzatými bez dalšího komentáře z publikovaného judikátu v jiné, skutkově i právně odlišné věci, aniž by krajský soud zároveň vyložil, jaký význam mají tyto převzaté závěry pro jeho rozhodnutí ve věci, je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů“. Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost pak lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 04. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS). Také správní rozhodnutí lze považovat za nepřezkoumatelné buď pro nedostatek důvodů, nebo pro nesrozumitelnost. Stejné závěry je třeba zásadně vztáhnout i na rozhodnutí správních orgánů.

Krajský soud neshledal žádnou z vad, pro kterou by bylo napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, ať už pro nesrozumitelnost (nelze seznat určitý a jednoznačný výrok, jde o výrok s obsahem rozporuplným, nevykonatelným apod.), nebo pro nedostatek důvodů (odůvodnění je v rozporu s výrokem, popř. jiné důvody než ty, v nichž má mít dle zákona oporu, odůvodnění postrádá rozhodný důvod pro výrok či neobsahuje žádné hodnocení provedených důkazů a závěr z nich učiněný). Je pouze na žalovaném, aby námitky či důkazy vypořádal, logicky odůvodnil a argumentoval s uvedením skutkových a právních důvodů.

To se ve zde projednávaném případě stalo a soud proto nemůže přisvědčit žalobci ani v jednom z jeho odkazů na vady, které by vedly k nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Zdejší soud má za to, že žalovaný zdůvodnil a srozumitelně uvedl, co jej vedlo k závěru napadeného rozhodnutí.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je tak seznatelné, které otázky žalovaný považoval za rozhodné. Vzájemná souvislost jednotlivých úvah, jež v napadeném rozhodnutí vyslovil žalovaný, je zřetelná. Napadené rozhodnutí proto krajský soud považuje za přezkoumatelné. Ostatně sám žalobce s tímto rozhodnutím polemizuje, což by v případě nepřezkoumatelnosti nebylo možné, a skutečnost, že se závěry žalovaného žalobce nesouhlasí, nutně neznamená, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.

Ve světle těchto skutečností považuje krajský soud námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí za nepřípadnou. Přistoupil proto k posouzení podstaty projednávané věci.

Pokud jde o právní posouzení věci, považuje na tomto místě krajský soud za vhodné připomenout vzhledem ke způsobu formulace žalobních bodů, že ačkoliv je povinností orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit, nelze tuto povinnost interpretovat jako požadavek detailní odpovědi na každou námitku (ve vztahu k soudům srov. např. odst. 61 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk v. Nizozemí). Nadto je třeba si uvědomit, že orgán veřejné moci na určitou námitku může reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní. Tím se s námitkami účastníka řízení vždy - minimálně implicite – vypořádá. Nelze proto bez dalšího uzavřít, že absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění žalovaného rozhodnutí (či rozhodnutí soudu) způsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Takovýto přístup by totiž mohl vést zejména u velmi obsáhlých podání, případně podání obsahujících námitky vymykající se rozumnému náhledu na věc, až k absurdním důsledkům a k porušení zásady efektivity hospodárnosti řízení. Podstatné je, aby se správní orgán (či následně správní soud) vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 – 13).

Zároveň je nutné dodat, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry. Proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 – 13) případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní (což připouští i Ústavní soud – srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09, odstavec 4. odůvodnění, usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/10, odstavec 5. odůvodnění, usnesení ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 515/09, odstavec 6. odůvodnění, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011 – 72, atd.). Tzn., že na určitou námitku lze reagovat i (např.) tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí soud prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní tak, že toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že: „není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; srov. obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 - 50, bod 21, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013 - 30, bod 41, popř. ze dne 3. 7. 2013, č j. 1 As 17/2013 – 50, bod 17, dostupné /stejně jako všechna v tomto rozsudku citovaná rozhodnutí Ústavního soudu/ na http://nalus.usoud.cz). Ostatně i Ústavní soud v případě, že námitky stěžovatelů nejsou způsobilé změnit výrok rozhodnutí, tyto nevypořádává (srov. např. bod 24. nálezu ze dne

K tomu lze ještě uvést, že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že krajský soud je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit, když jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013-19). Anebo jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013, který lze aplikovat nejen na odůvodnění rozsudku soudu, ale analogicky a logicky i na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů:„…přestože je třeba z hlediska ústavních principů důsledně trvat na povinnosti dostatečného odůvodnění rozhodnutí, nemůže být tato povinnost chápána dogmaticky. Rozsah této povinnosti se totiž může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu. Podstatné podle názoru Nejvyššího správního soudu je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek. Absence výslovného posouzení dílčí žalobní námitky, která souvisela s námitkami stěžejními, za situace, kdy městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku dospěl k věcně správnému závěru, že stěžovatel neunesl v daňovém řízení důkazní břemeno, neboť důkazy jím předložené neprokázaly u sporných obchodních případů splnění podmínek pro uplatnění nároku na odpočet DPH, nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost. V této souvislosti lze odkázat např. na nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 67/04, v němž bylo zdůrazněno, že z hlediska splnění náležitostí rozhodnutí není povinností soudu se v jeho odůvodnění speciálně vyjadřovat ke všem jednotlivým argumentům účastníka podporujícím jeho konkrétní a z hlediska sporu pouze dílčí tvrzení, pokud stanovisko k nim jednoznačně a logicky vyplývá ze soudem učiněných závěrů.“

Krajský soud k tomu poté předesílá, že není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se může soud v případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005-130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006-86, a ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 – 47).

Dále k jednotlivým žalobním bodům:

Předně je nutné připomenout, že žalobce byl uznán vinným ze spáchání přestupku provozovatele vozidla, který zásadně vykazuje typovou míru společenské škodlivosti, neboť je založen na principu sekundární a svoji povahou objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla za jednání řidiče, jehož totožnost nebyla objasněna.

Krajský soud dává žalovanému za pravdu v tom, že absenci spáchání dopravní nehody nelze považovat za okolnost polehčující, neboť se jedná o jednu ze zákonných podmínek (negativní podmínku) pro uplatnění odpovědnosti provozovatele vozidla. Jiné okolnosti jednání neznámého řidiče pak nejsou přímo uplatnitelné v rámci řízení o přestupku provozovatele vozidla.

Žalobci byla uložena pokuta na samé spodní hranici zákonného rozpětí, což nelze podle názoru zdejšího soudu považovat s ohledem na okolnosti případu za excesivní či nepřezkoumatelné. Na základě této skutečnosti lze současně dovodit, že správní orgány nepovažovaly za nezbytné přistoupit k uplatnění institutu mimořádného snížení pokuty či dokonce upuštění od potrestání.

Z ustálené judikatury navíc vyplývá, že správní orgány nejsou povinny podrobně zdůvodňovat, proč k využití daných institutů nepřistoupily, resp. že za tímto účelem nebyly splněny podmínky stanovené zákonem (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2018, č. j. 4 As 96/2018 – 45, a ze dne 27. 9. 2018, č. j. 9 As 220/2018 – 70).

Krajský soud dále nepřisvědčil ani námitce žalobce, že došlo sdělením správního orgánu

Žalobce předně brojil proti nezákonné výši určené částky 1 000,- Kč, jež byla správním orgánem I. stupně stanovena ve výzvě k úhradě určené částky. Žalobce měl za to, že správní orgán I. stupně porušil ustanovení § 125h odst. 2 silničního zákona, dle kterého měl za povinnost při ukládání určené částky přihlédnout k závažnosti porušení právních předpisů, což neučinil. Správní orgán I. stupně stanovil žalobci výzvou k úhradě určené částky pokutu ve výši 1 000,- Kč, tedy na samé horní hranici, avšak v prvostupňovém rozhodnutí bylo prokázáno, že porušení právních předpisů nebylo závažné, když uložená pokuta byla na samé spodní hranici zákonného rozmezí.

Krajský soud k tomuto konstatuje, že žalobce brojil proti výzvě ze dne 6. 9. 2016, č. j. MUH/72856/16/410, kterou byl žalobce jakožto provozovatel vozidla ve smyslu ustanovení § 125h odst. 1 silničního zákona vyzván k zaplacení peněžité částky ve výši

Žalobce v návaznosti na tuto výzvu zaslal správnímu orgánu I. stupně přípis, kterým za řidiče vozidla označil W. S. Správnímu orgánu I. stupně byla tato označená osoba známa z úřední činnosti jako osoba nekontaktní, proto s ohledem na ustanovení § 125f odst. 5 silničního zákona odložil věc přestupku neustanoveného řidiče a projednal přestupek provozovatele vozidla.

Krajský soud k tomuto poznamenává, že uvedená výzva, resp. částka v ní určená, není předmětem tohoto řízení, pročež krajskému soudu nepřísluší, aby se k této blíže vyjadřoval v rámci svého rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že výzva podle ustanovení § 125h odst. 1 silničního zákona se vztahuje k řízení o přestupku neustanoveného řidiče, nikoliv k řízení o přestupku provozovatele vozidla, nemůže se soud k této námitce vyjadřovat. Bylo by zcela nepřípadné, aby krajský soud podrobně přezkoumával výši částky stanovené ve výzvě, když žalobce tuto částku vůbec nezaplatil a naopak se rozhodl využít náhradní možnosti, tj. označení řidiče, jež měl v inkriminovanou dobu řídit vozidlo žalobce. Fakt, že toto sdělení žalobce bylo následně správním orgánem I. stupně vyhodnoceno jako účelové a řízení o přestupku neustanoveného řidiče bylo odloženo, na tom nic nemění. Krajský soud nicméně souhlasí se žalovaným, že určená částka byla stanovena v zákonném rozpětí, přičemž proti ní bylo možno podat stížnost, čehož však žalobce nevyužil.

Tato námitka žalobce proto byla zdejším soudem vyhodnocena jako nedůvodná.

Žalobce dále nesouhlasil s rozdělením povinnosti k úhradě pokuty a úhradě nákladů řízení do dvou plateb pod jiným variabilním symbolem. Podle žalobce jsou uvedené platby tzv. kvazidaněmi, a proto se řídí daňovým řádem a je možné je rozdělit toliko na základě žádosti daňového subjektu. Žalobce nevlastní bankovní účet, na kterém by měl příslušné finanční prostředky. Jediným způsobem, jak je může správnímu orgánu dopravit, je cesta na pokladnu, která je pro něho mimořádně finančně nákladná pro značnou vzdálenost od jeho sídla, nebo vkladem na pobočce banky, za což je však účtován poplatek 100,- Kč, a žalobce by byl nucen učinit dva vklady, čímž by mu náklady narostly. Žalobce tak měl za to, že je krácen na svých právech a navíc mu správní orgány tímto způsobem o 5 % zvyšují uloženou pokutu.

Podle ustanovení § 68 odst. 2 věta třetí správního řádu se ve výrokové části uvede lhůta ke splnění ukládané povinnosti, popřípadě též jiné údaje potřebné k jejímu řádnému splnění. Pod těmito jinými údaji lze rozumět informace potřebné k zaplacení pokuty, například uvedení čísla účtu, na který má být pokuta zaplacena. Zároveň platí, že tento určený způsob zaplacení pokuty a náhrady nákladů řízení má pouze informativní charakter a osoba, jíž je povinnost úhrady pokuty ukládána, se může řídit ustanovením daňového řádu. Zůstává tak zachována aplikovatelnost § 163 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), který stanovuje způsoby placení daně. Soud také upozorňuje na to, že žalobci bylo výslovně umožněno, že může uloženou pokutu a náhradu nákladů řízení uhradit přímo na pokladně správního orgánu I. stupně. Krajský soud si přitom dovoluje poukázat na zvláštní skutečnost, že v případě předcházející žalobní námitky týkající se omezení na způsobu platby určené částky považoval úhradu na pokladně správního orgánu I. stupně za vhodnou možnost, neboť dle svých slov „pokladnu úřadu má po cestě do práce“, a hned v následující žalobní námitce označuje zcela opačně tuto možnost za mimořádně finančně nákladnou s ohledem na značnou vzdálenost od jeho sídla. Taková rozporná tvrzení poté dle zdejšího soudu svědčí toliko o účelovosti jednotlivých námitek žalobce, nikoliv o jejich důvodnosti.

Dále soud konstatuje, že správní orgán I. stupně postupoval správně, když stanovil žalobci zvlášť povinnost zaplatit pokutu a zvlášť povinnost k úhradě nákladů řízení, neboť jde o dvě samostatné povinnosti, k jejichž splnění byl žalobce zavázán. Žalobce sice namítal různé domnělé obtíže, které mu brání v zaplacení pokuty a náhrady nákladů řízení, avšak k ani jednomu tvrzení nepředložil důkaz, kterým by toto tvrzení prokazoval.

Žalobce dovozoval absenci oprávnění obecní policie k provádění měření rychlosti automatizovaným technickým prostředkem s odkazem na ustanovení § 24b odst. 2 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů, který stanovuje, že jsou-li k pořizování záznamů podle odstavce 1 zřízeny stálé automatické technické systémy, je obecní policie povinna informace o zřízení takových systémů vhodným způsobem uveřejnit.“

Smyslem druhého odstavce citovaného ustanovení je zajištění informovanosti veřejnosti o tom, že se může nacházet na místě, které je monitorováno. Zákon ani jiné další předpisy nestanoví, jakým způsobem se má tato informace zveřejnit.

Podle názoru soudu je zcela nesprávná a nelogická argumentace žalobce, že v případě, když se správní orgán nezabýval tím, zda obecní policie zřízení rychloměru vhodným způsobem uveřejnila, je nutné předpokládat, že tato podmínka splněna nebyla. V prvním stupni rozhodoval jako správní orgán Městský úřad Hustopeče, který své řízení zahájil na základě oznámení přestupku od MP Hustopeče.

Podle názoru zdejšího soudu lze považovat za zcela dostatečné, pakliže jsou tyto údaje uvedeny například na veřejně dostupných internetových stránkách obce, na jejímž území je měření rychlosti prováděno. Pokud jde o „formu“, resp. způsob uveřejnění informace, vyjádřil se k němu i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. 12. 2019, č. j. 9 As 280/2019 - 39, kde konstatoval, že „[z]veřejnění v novinách dostupných na internetu je třeba též pokládat za vhodnou formu, neboť tímto způsobem se o instalování měřicích zařízení mohla dozvědět široká veřejnost, a to přímo od příslušných představitelů obce. Nelze trvat na tom, aby musela obec prokazovat, že se s touto informací seznámil či mohl seznámit i sám stěžovatel, ať už materiálně či formálně“. Soud k věci uvádí, že obec Hustopeče na svých internetových stránkách zveřejnila dne 4. 8. 2015 článek s názvem „Novinky na silnicích: radar, jednosměrka v ulici Smetanova“ (https://www.hustopece.cz/novinky-na-silnicich-radar-jednosmerka-ulici-smetanova), ve kterém je výslovně upozorňuje na umístění několika měřících zařízení, mimo jiné na ulici Bratislavské. Soud pak tento článek provedl při svém jednání k důkazu.

Podle ustanovení § 79a silničního zákona ve znění účinném od 1. 8. 2011 doposud pak platí, že za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích je policie a obecní policie oprávněna měřit rychlost vozidel. Obecní policie tuto činnost vykonává výhradně na místech určených policií, přitom postupuje v součinnosti s policií.

Ve správním spise je založeno jako listinný důkaz stanovisko PČR „Umístění stacionárních obousměrných měřičů rychlosti vozidel v Hustopečích, okr. Břeclav, určení míst měření rychlosti - stanovisko“ ze dne 27. 4. 2015, ze kterého vyplývá, že ulice Bratislavská v Hustopečích byla určena jako místo pro měření rychlosti MP pomocí stávajících stacionárních radarů. Z obsahu správního spisu zároveň vyplývá, že k deliktnímu jednání došlo na této ulici.

Z pohledu soudu byly splněny podmínky ustanovení § 79a silničního zákona. Jelikož z žádného procesního úkonu žalobce nevyplývá zpochybnění toho, že by k měření rychlosti došlo na úseku, kde není oprávněna MP měřit rychlost, nepovažuje soud za nedostatek odůvodnění to, že se kompetencemi MP správní orgány detailně nezabývaly a vzaly jako výsledek dokazování na vědomí prokázání oprávnění MP v tomto místě rychlost měřit.

Žalobce namítal, že k pořízení záznamu o přestupku došlo v rozporu s ustanovením § 79a silničního zákona, neboť na měření rychlosti participoval soukromoprávní subjekt, a to pronajímatel rychloměru.

Krajský soud předně uvádí, že v žalobcem odkazovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2018, č. j. 10 As 107/2018, došlo k tomu, že rychloměr byl dotčenou obcí smluvně pronajat od soukromého subjektu, který v této souvislosti prováděl rovněž nastavení daného měřícího zařízení a jeho průběžnou údržbu. Součástí smluvního ujednání bylo stanovení ceny, přičemž jednou z jejích součástí bylo poskytování odměny soukromému subjektu za zpracování záznamů jednotlivých přestupků. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že uvedená forma spolupráce svědčila o nepřípustné zainteresovanosti pronajímatele rychloměru na výsledcích prováděného měření rychlosti.

Žalobce však ve správním řízení ani v žalobě netvrdil, že by obec Hustopeče prováděla měření rychlosti toliko pronajatým rychloměrem, jehož nastavení a údržba by byla prováděna třetí osobou, resp. soukromoprávním subjektem na základě smluvního ujednání. Stejně tak žalobce nenavrhl provedení žádných konkrétních důkazů, kterými by své obecné tvrzení jakkoliv doložil.

Argumentace žalobce navíc nemá oporu ani ve spisové dokumentaci, kde je naopak v rámci oznámení přestupku výslovně uvedeno, že rychloměr Ramer 10 T byl nastaven přímo strážníky obecní policie, a to v souladu s návodem k obsluze. Z ověřovacího listu rychloměru dále vyplývá, že jeho vlastníkem je obec Hustopeče, tedy nikoliv třetí osoba, která by ho za účelem měření rychlosti spolu s poskytovaným servisem pouze pronajímala. Takto až v žalobě uplatněnou námitku proto krajský soud považuje za účelovou.

Žalobce uvedl, že nebyly splněny podmínky pro zahájení řízení o přestupku provozovatele vozidla, jelikož žalobce nebyl vyrozuměn o tom, že by správní orgán usnesením věc přestupku odložil. Žalobce je dle svého názoru osobou, která je jednáním podezřelého řidiče vozidla na svých právech dotčena, neboť právě jemu je dáváno jednání řidiče k odpovědnosti.

Podle ustanovení § 125f odst. 5 písm. a) silničního zákona obecní úřad obce s rozšířenou působností přestupek podle odstavce 1 projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, jehož znaky porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje, a nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě.

Podle ustanovení § 76 odst. 1 písm. k) zákona o odpovědnosti za přestupky správní orgán, aniž řízení zahájí, věc usnesením odloží, jestliže nezjistí do 60 dnů od přijetí oznámení nebo ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě.

Podle ustanovení § 76 odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky se usnesení o odložení věci podle odstavců 1 a 2 pouze poznamená do spisu. Správní orgán o odložení věci vyrozumí osobu přímo postiženou spácháním přestupku, je-li mu známa. Pokud by vyrozumění osoby podle věty druhé bylo spojeno s neúměrnými obtížemi nebo náklady, doručí je správní orgán veřejnou vyhláškou; ustanovení § 66 se nepoužije.

Krajský soud má s ohledem na znění rozhodných ustanovení za to, že žalobce podle ustanovení § 76 odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky nesplňoval podmínky pro vyrozumění o odložení věci. Nebylo jej možné považovat za osobu přímo postiženou spácháním přestupku, které takové právo jinak obecně svědčilo. Žalobce nebyl osobou poškozenou ani osobou, které by svědčilo právo podat návrh na zahájení přestupkového řízení. Z týchž důvodů by žalobce nebyl oprávněn podat žalobu proti usnesení o odložení věci. Provozovatel vozidla nebyl přímo postižen spácháním přestupku, jelikož by byl dotčen teprve tehdy, pokud se osobu přestupce nepodařilo vypátrat, tedy byl přímo postižen nikoliv jednáním podezřelé osoby, ale nemožností tuto osobu vypátrat. Lze rovněž zmínit, že o osobě přímo postižené spácháním přestupku zákon o odpovědnosti za přestupky hovoří na vícero místech (např. ustanovení § 71, § 79 a § 82), z těchto je přitom zjevné, že takovouto osobou bude zpravidla poškozený, nikdy však provozovatel vozidla ve vztahu k přestupku řidiče. Provozovatel totiž není přímo postižen spáchání přestupku, on je „postižen“ teprve tím, že se nepodaří zjistit samotného přestupce (řidiče). Pokud tedy správní orgán I. stupně žalobce jakožto provozovatele vozidla nevyrozuměl o odložení věci a tuto skutečnost toliko poznamenal do spisu, byl jeho postup zcela správný a nelze v něm shledávat žalobcem namítanou vadu řízení.

Pokud žalobce tvrdil, že ve správním spisu není založeno usnesení o odložení věci, případně jakýkoliv záznam o odložení věci, ověřil zdejší soud, že se žalobce mýlí. Krajský soud totiž ve správním spisu správního orgánu I. stupně nalezl usnesení o odložení věci ze dne

K tvrzení žalobce v žalobě ohledně možnosti domáhat se ochrany zásahovou žalobou proti odložení věci se výstižně vyjádřil Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 28. 2. 2019, č. j. 44A 21/2018-60: „V závěru pak soud uvádí, že není správná žalobcova úvaha, že by byl oprávněn podat zásahovou žalobu proti odložení věci, neboť na tom má právní zájem. Opět je třeba odlišovat práva poškozených z přestupkového jednání, případně práva osob, které podávaly návrh podle ust. § 68 odst. 1 zákona o přestupcích či práva osob, o jejichž žádosti (srov. § 44 správního řádu) nebylo řízení zahájeno (srov. § 43 správního řádu). Komplexně se k tomu vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne

Krajský soud má proto s ohledem na vše výše uvedené za to, že byly naplněny podmínky k projednání přestupku provozovatele vozidla podle ustanovení § 125f odst. 5 písm. a) silničního zákona, neboť správní orgán I. stupně nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, neboť nebyly zjištěny skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, přičemž žalobce ani správním orgánem I. stupně učiněné kroky nezpochybnil.

Námitka proto není důvodná.

Námitku žalobce, že ve výroku rozhodnutí absentuje forma zavinění, považuje soud za nedůvodnou. V této souvislosti odkazuje zdejší soud na znění přiléhavého rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2018, č. j. 4 As 259/2018 - 36, který uvedl, že „(…) u trestání za přestupky by měl výrok rozhodnutí správního orgánu obsahovat formu zavinění.

Podle názoru žalobce byl uznán vinným ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla, který však již v době rozhodování žalovaného neexistoval. K tomu krajský soud uvádí, že nabytím účinnosti zákona o odpovědnosti za přestupky a souvisejících právních předpisů dne 1. 7. 2017 nedošlo k tomu, že by jednání žalobce přestalo být sankcionováno a považováno za protiprávní. Naopak měla změna právní úpravy za následek pouze sjednocení terminologie a odstranění dosavadní dvojkolejnosti přestupků a správních deliktů, což lze jednoznačně dovodit pouhým srovnáním dikce ustanovení § 125f odst. 1 silničního zákona před a po nabytí účinnosti nové právní úpravy.

Žalovaný tak postupoval zcela v souladu s ustanovením § 112 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky, pokud prvostupňové rozhodnutí přezkoumával podle právní úpravy platné a účinné v době spáchání přestupku, neboť pozdější právní úprava nebyla pro žalobce v tomto ohledu příznivější (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2018, č. j. 4 As 114/2018 – 49).

Co se dále týče namítané absence vymezení pojmu „automat“ či „automatizovaný technický prostředek“ v rámci odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, krajský soud připomíná, že daný pojem není zákonem nijak definován, přičemž se obecně jedná o trvale nainstalované a zpravidla pevně zabudované zařízení na určitém místě, které nevyžaduje přítomnost obsluhujícího personálu. K měření rychlosti dochází v automatickém režimu, na základě přednastavených podmínek, tedy bez dalšího či bezprostředního vlivu obsluhy. Význam daného pojmu pak lze podle ustálené judikatury dovodit již ze samotného jazykového vyjádření, pročež není třeba, aby se správní orgány jeho interpretací v odůvodnění rozhodnutí podrobně zabývaly (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2019, č. j. 2 As 145/2018-43, a ze dne 31. 3. 2009, č. j. 7 As 43/2008-97). Žalobce navíc danou námitku uplatnil až v žalobě, přestože byla informace o použití automatizovaného technického prostředku uvedena již ve výzvě k úhradě určené částky, na kterou bylo ve správním řízení písemně reagováno.

Nad rámec uvedené krajský soud dodává, že ze stanoviska PČR v kontextu ostatních podkladů jednoznačně vyplývá, že se jedná o rychloměr, který je pomocí střižných šroubů umístěn na konstantním místě, pročež umožňuje opakované měření rychlosti, což odpovídá obecné povaze a funkci pevně umístěného rychloměru. Podobně je v ověřovacím listu vymezena rovněž skříň, do které byl rychloměr na určeném místě umístěn.

Z vyjádření prvostupňového správního orgánu nelze dovozovat, že rychloměr je policisty nastavován v každém individuálním případě, resp. za účelem měření rychlosti konkrétního vozidla. Naopak se jedná o nastavení parametrů měřícího zařízení předtím, než bylo na dané pozemní komunikaci trvale umístěno a provozováno. Je totiž pochopitelné, že také v případě automatizovaného technického prostředku musí být nastaveny výchozí hodnoty (zejména nejvyšší dovolená rychlost), na základě kterých bude následně měření již samovolně probíhat. Tento závěr vyplývá také z podkladů, které byly do správního spisu založeny. Konkrétně se jedná o záznam a oznámení přestupku, ve kterém je uvedeno, že měření probíhalo v automatizovaném režimu (bez obsluhy).

Pokud se žalobce dovolával vyjádření ČMI, které byly k žalobě přiloženy, je třeba uvést, že se nevztahují k nyní projednávané věci ani použitému rychloměru. Z jejich obsahu navíc nevyplývá nic jiného, než že u některých přístrojů lze provádět měření rychlosti rovněž v automatizovaném režimu, aniž by bylo možné tuto funkci zaměňovat s principem, na kterém pracují stacionární a plně automatizovaná zařízení určená pro měření rychlosti.

Nad rámec uvedeného krajský soud uvádí, že rychlost vozidla žalobce byla v nyní projednávané věci změřena rychloměrem Ramer 10T, který byl rovněž v jiných přestupkových věcech považován za automatizovaný technický prostředek bez obsluhy ve smyslu ustanovení § 125f odst. 2 písm. a) silničního zákona (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 5. 2019, č. j. 6 As 371/2018 – 57).

S ohledem na výše uvedené krajský soud nepovažoval za nezbytné provádět důkaz návodem k obsluze rychloměru, neboť žalobce zpochybňoval pouze závěr o tom, že použitý rychloměr lze považovat za automatizovaný technický prostředek. Naopak žalobce nijak nerozporoval správnost provedeného měření rychlosti ve vztahu k výstupní fotografii z rychloměru, která je ve správním spisu založena.

Stejně tak krajský soud nedoplnil dokazování stanoviskem Ministerstva dopravy pod sp. zn. 102/2013-160-OST/4, neboť se v kontextu námitek žalobce týká pouze situací, kdy jsou v místě měření osobně přítomni policisté, kteří bezprostředně provádějí zastavení a kontrolu vozidel. Pakliže by však byla vozidla v místě měření zastavována, směřoval by takový postup proti smyslu používání automatizovaných technických prostředků (bez obsluhy), přičemž by ani nebyly splněny podmínky pro zahájení řízení ve věci přestupku provozovatele vozidla, neboť by byla totožnost řidiče vozidla zjištěna. Tvrzení žalobce bylo poprvé uplatněno až v žalobě, nebylo ničím doloženo a nemá oporu ve správním spisu, což svědčí o jeho účelovosti.

K tomu krajský soud dodává, že ve správním spisu je založen ověřovací list rychloměru, který má být podle uvedených informací uložen ve schválené skříni na ulici Bratislavská, tedy v místě, kde došlo podle oznámení a záznamu přestupku ke změření rychlosti vozidla. Jedná se navíc o rychloměr s výrobním číslem 15/0183, což je údaj, který navzájem koresponduje ve všech součástech policejní dokumentace. Tvrzení žalobce o tom, že se jedná o falešný či nesprávný ověřovací list, nebyla ničím doložena a nemá oporu ve spisové dokumentaci.

Žalobce rovněž namítal, že na posuzovanou věc je nutné aplikovat ustanovení § 30 a násl. zákona o odpovědnosti za přestupky a hledět na skutek jako na promlčený z důvodu zániku odpovědnosti žalobce v květnu roku 2018.

Pro posouzení otázky aplikace nového přestupkového zákona v otázce zániku trestnosti je třeba vycházet s obsahu správního spisu a průběhu správního řízení. Ze spisu vyplývá, že skutek se stal 7. 8. 2016, příkaz byl žalobci doručen dne 17. 5. 2017, rozhodnutí správního orgánu I. stupně, jež bylo následně zrušeno rozhodnutím žalované ze dne 21. 5. 2018, č. j. JMK 71842/2018, bylo vydáno dne 11. 4. 2018 pod č. j. MUH/24440/18/125 (žalobci doručeno dne 12. 4. 2018, dále též „původní prvostupňové rozhodnutí“), nyní posuzované prvostupňové rozhodnutí byl vydáno dne 21. 8. 2018 (zmocněnci žalobce doručeno dne

Dle ustanovení § 29 písm. a) ve spojení s ustanovením § 30 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky odpovědnost za přestupek zaniká uplynutím promlčecí doby, která činí 1 rok. Promlčecí doba počíná běžet dnem následujícím po dni spáchání přestupku a přerušuje se mimo jiné oznámením o zahájení řízení o přestupku a vydáním rozhodnutí, jímž je obviněný uznán vinným. Do promlčecí doby se nezapočítává doba, po kterou se o věci vedlo soudní řízení správní.

Žalobce spáchal správní delikt (dnes přestupek) v době účinnosti úpravy, která stanovovala zánik odpovědnosti právnické osoby za správní delikt, jestliže o něm příslušný orgán nezahájil řízení do 2 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 4 let ode dne, kdy byl spáchán. Právní úprava účinná v době rozhodování správních orgánů stanovovala obecnou promlčecí dobu pro projednání přestupku (což zahrnuje i zahájení řízení) jednoletou.

Zákon o odpovědnosti za přestupky v přechodných ustanoveních v ustanovení § 112 odst. 2, ve znění účinném v okamžiku rozhodování správních orgánů, mimo jiné uvádí, že ustanovení dosavadních zákonů o lhůtách pro zánik odpovědnosti za přestupek nebo jiný správní delikt se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona nepoužijí: „(…) Odpovědnost za přestupek a dosavadní jiný správní delikt však nezanikne dříve, než by uplynula některá ze lhůt podle věty první, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.“

Vzhledem k tomuto ustanovení a skutečnosti, že správní orgány vyhodnotily, že nová úprava není pro žalobce příznivější, neboť doba, po kterou lze čin stíhat, nepatří mezi aspekty, které jsou zkoumány při hodnocení příznivosti nové právní úpravy, se ustanovení § 125e odst. 3 silničního zákona ve znění účinném do 30. 6. 2017 uplatnilo vůči jednání žalobce i po vstupu zákona o odpovědnosti za přestupky a souvisejících zákonů v účinnost. Dle názoru správních orgánů tedy k zániku odpovědnosti žalobce nedošlo, neboť řízení bylo zahájeno ve lhůtě dvou let ode dne, kdy se správní orgán o spáchání tehdy správního deliktu dozvěděl.

Tyto závěry správních orgánů byly v okamžiku jejich rozhodování správné a zákonné, nicméně dne 16. 6. 2020 byl Ústavním soudem vydán nález sp. zn. Pl. ÚS 4/20, který dovodil, že ustanovení § 112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky je v rozporu s čl. 40 odst. 6 větou druhou Listiny základních práv a svobod, a proto jej podle ustanovení § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zrušil dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů. Ústavní soud v předmětném nálezu konkrétně uvedl: „21. V této souvislosti je významné, že v již uvedeném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/19, kterým bylo zrušeno ustanovení § 112 odst. 2 věta první zákona o odpovědnosti za přestupky, se Ústavní soud zabýval výkladem pojmu „trestnost“ v čl. 40 odst. 6 větě první Listiny. Dospěl zde k závěru, že v základu institutu promlčení trestní odpovědnosti či odpovědnosti za přestupek leží myšlenka, že uplynutím času slábne, až docela zanikne potřeba trestněprávní reakce na čin jak z hlediska generální prevence, tak z hlediska individuální. Nová právní úprava, která může způsobit, že k promlčení dojde až po delším čase v porovnání s úpravou předchozí, v sobě nutně nese náhled, že zákonodárce nově pojímá spáchaný čin závažněji, stanovil-li úpravu, která umožní zánik trestnosti uplynutím delšího časového úseku v porovnání s předchozí úpravou. Ústavní předpisy obecně nekladou překážku zpřísnění trestnosti, jde-li stále o úpravu trestu přiměřenou spáchanému činu. Může se tak dít jen pro činy spáchané po účinnosti úpravy, jež přinesla zpřísnění trestnosti, nikoli pro činy spáchané před její ú