8 Ads 98/2016 — Nejvyšší správní soud

32 Ad 9/2021- 41 - text pokračování 6 32 Ad 9/2021 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem ve věci žalobkyně: K. S. s.r.o., IČ X sídlem X zastoupené advokátem Mgr. Hubertem Müllerem, sídlem Vídeňská 5, 669 02 Znojmo proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení se sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 10. 5. 2021, č. j. 47000/6036/21/47091/010/ŠM-49/2021/RN2, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci 1. Žalobkyně se včasně podanou žalobou, doručenou Krajskému soudu v Brně (dále též „krajský soud“ či „zdejší soud“), domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalované (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení Znojmo (dále též „správní orgán I. stupně“ či „OSSZ Znojmo“) ze dne 23. 2. 2021, č. j. 47015/15297/2021/110/KK/6302/R – NP/RN/26/21, sp. zn. NR/RN/26/21 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“). II. Žaloba 2. V žalobě žalobkyně uvedla, že nesouhlasí s tím, že žalovaná opřela tvrzený nárok o ustanovení § 2914 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). Podle názoru žalobkyně je nutné aplikovat ustanovení § 270 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zákoník práce“), neboť se jedná o speciální úpravu, která má přednost před úpravou obecnou. Dokladem o splnění podmínek § 270 zákoníku práce je usnesení Okresního soudu ve Znojmě, ze dne 27. 11. 2018, č. j. 17 T 118/2018 – 229. Uvedené ustanovení občanského zákoníku na případ nedopadá, neboť svojí povahou upravuje odpovědnost zástupce či zaměstnance, který vystupuje za společnost ve vztahu ke třetím osobám, přičemž v daném případě je právně situace zcela pokryta ustanoveními zákoníku práce a pro aplikaci norem občanského zákoníku tedy není dáno opodstatnění. 3. OSSZ Znojmo posoudila daný případ tak, že přihlédla ke skutečnosti ve smyslu § 126 odst. 1 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění (dále jen „zákon o nemocenském pojištění“), že pan J. Š. nejednal za sebe, ale plnil pracovní úkony pro svého zaměstnavatele, jak je zřejmé i z usnesení Okresního soudu ve Znojmě, č. j. 17 T 118/2018 – 229. Zaviněného protiprávního jednání se jmenovaný dopustil jako zaměstnanec při plnění pracovních úkolů, a proto je jeho zaviněné protiprávní jednání přičitatelné jeho zaměstnavateli. Náhradový vztah podle § 126 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění má veřejnoprávní charakter a regresní náhrada je pojímána jako náhrada vyplacené dávky nemocenského pojištění, nikoliv jako náhrada škody ve smyslu § 270 zákoníku práce. 4. Žalobkyně proti rozhodnutí OSSZ Znojmo podala odvolání, v němž namítala, že právní stanovisko správního orgánu I. stupně stanovuje objektivní odpovědnost zaměstnavatele s důsledkem ve fakticky sankčním postupu, a to za situace, kdy jednal zcela v souladu se zákonem. Nelze objektivní odpovědnost dovozovat tam, kde zákon vyžaduje zaviněné jednání, neboť pro dovození objektivní odpovědnosti by zákon musel stanovit, že zavinění v takovém případě není vyžadováno. Přičitatelnost není přiléhavým termínem, neboť dopadá na případy výlučně se týkající právnických osob a charakteru jejich právní subjektivity. V posuzovaném případě není rozhodný charakter účastníka jako právnické osoby, ale jako zaměstnavatele, což může být i fyzická osoba. Přičitatelné může být v zákonem stanovených případech jednání, což podle stanoviska žalobkyně není tento případ, nikoliv zavinění. 5. Prvostupňové rozhodnutí vychází z usnesení Okresního soudu ve Znojmě, ze dne 27. 11. 2018, č. j. 17 T 118/2018 – 229, přičemž bez dalšího přejímá odůvodnění usnesení, kde se hovoří o plnění pokynů pro zaměstnavatele. Pro účely trestního řízení může být takové odůvodnění dostačující, taková pasáž však nemůže bez dalšího sloužit jako podklad pro rozhodování správního orgánu. Bylo nutné vyhodnotit, zda se popsaný skutek týkal plnění úkolů pro zaměstnavatele, zda jednal na základě pokynu zaměstnavatele, či to s ním souviselo. Podle stanoviska žalobkyně pak „vození zaměstnance na vidlici vysokozdvižného vozíku“ do této kategorie nespadá a spadat nemůže. 6. Žalovaná pak svoje rozhodnutí o zamítnutí odvolání odůvodnila tím, že správnímu orgánu nepřísluší hodnotit, zda byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt a kdo za něj odpovídá, ani o otázkách osobního stavu, proto vycházel z pravomocného rozhodnutí Okresního soudu ve Znojmě. Žalovaná rovněž odkázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu a předložila argumentaci ve prospěch přičitatelnosti jednání zaměstnance zaměstnavateli při plnění úkolů, dále předložila stanovisko, že regresní náhrada je veřejnoprávního charakteru. 7. Žalobkyně se však domnívá, že rozsudek v trestní věci nemůže sloužit jako důkaz pro odpovědnost třetích osob, které nebyly v postavení obžalovaných. Tyto osoby totiž nebyly v procesním postavení, které by jim umožňovalo uplatnit relevantní procesní práva. Pokud správní orgán převezme popis skutku, popř. odůvodnění rozhodnutí v jiné věci, v níž neměla žalobkyně příslušné procesní postavení, a opodstatní tak rozhodnutí ve správním řízení, aniž by provedl vlastní dokazování, pak tímto postupem krátil žalobkyni na jejích právech. 8. Žalobkyně namítá, že pravomocně odsouzený zaměstnanec ani poškozený při svém jednání nesledovali plnění svých pracovních úkolů a jejich jednání postrádá jakýkoliv věcný vztah k činnosti zaměstnavatele. S ohledem na tyto skutečnosti napadené i prvostupňové rozhodnutí postrádají jakýkoliv podklad pro stanovení zaměstnavatele hradit regresní náhradu. 9. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby krajský soud napadené i prvostupňové rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalované 10. Žalovaná ve svém vyjádření odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí, jelikož žalobkyně v žalobě uvedla obdobnou právní argumentaci. Napadené rozhodnutí bylo podle žalované vydáno v souladu platnou právní úpravou, žalovaná se vypořádala se všemi námitkami uvedenými v odvolání, a to i s odkazem na judikaturu správních soudů. 11. Žalovaná vzhledem k výše uvedeným skutečnostem navrhla, aby žaloba byla zamítnuta jako nedůvodná. IV. Posouzení věci krajským soudem 12. Žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.)), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s) a jde o žalobu přípustnou (zejména § 65, § 68 a § 70 s.ř.s.). 13. Napadené rozhodnutí žalované krajský soud přezkoumal v řízení podle části třetí, hlavy II, dílu 1, § 65 a následujících s.ř.s. v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s), ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). 14. Soud ve věci rozhodl v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 s.ř.s. bez nařízení ústního jednání. 15. Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud při svém rozhodování vyšel z následujících skutečností, úvah a závěrů. 16. Předmětem podané žaloby je posouzení, zda byly naplněny podmínky pro postup podle ustanovení § 126 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění, tedy uplatnění regresní náhrady vůči žalobkyni, a zda bylo možné v této souvislosti přičítat žalobkyni škodní jednání zaviněné jejím zaměstnancem. 17. Podle § 126 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění ten, kdo způsobil, že v důsledku jeho zaviněného protiprávního jednání zjištěného soudem nebo správním úřadem došlo ke skutečnostem rozhodným pro vznik nároku na dávku, je povinen zaplatit orgánu nemocenského pojištění regresní náhradu. Nárok na regresní náhradu nemá orgán nemocenského pojištění vůči pojištěnci, jemuž byla dávka vyplacena. 18. Podle § 126 odst. 4 zákona o nemocenském pojištění povinnost k zaplacení regresní náhrady vzniká na základě rozhodnutí příslušného orgánu nemocenského pojištění o povinnosti zaplatit tuto náhradu. 19. V prvé řadě krajský soud konstatuje, že ustanovení § 270 zákoníku práce se nevztahuje na situaci, která nastala v nyní posuzovaném případě. Toto ustanovení se totiž vztahuje na soukromoprávní vztah mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, pokud vznikne zaměstnavateli vůči zaměstnanci povinnost nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, avšak příčinou bylo porušení bezpečnostních předpisů nebo pokynů postiženým zaměstnancem, anebo jeho opilost či zneužití jiných návykových látek. V takovém případě toto ustanovení umožňuje zaměstnavateli zprostit se povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání. Zaměstnavatel se však prostřednictvím tohoto ustanovení nemůže liberovat v případě, kdy jeho zaměstnanec způsobí škodu či nemajetkovou újmu třetí osobě (a