30 A 71/2014

JMÉNEM REPUBLIKY

30A 71/2014

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci žalobců: a) Z. V. a b) Rohozecký okrašlovací spolek o.s., se sídlem Malý Rohozec 4, 511 01 Turnov, obou zast. JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem se sídlem AK v Praze 2, Slavíkova 1568/23, PSČ 120 00, proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, 461 80 Liberec, za účasti 1. Města Turnov, se sídlem Antonína Dvořáka 335, 511 22 Turnov a 2. obchodní společnosti KAMAX s.r.o., IČ: 47455705, se sídlem Nudvojovice 1474, 511 01 Turnov, zast. advokátem JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., společníkem AK Novotný & Partners, s.r.o., se sídlem Jičín, Valdštejnovo náměstí 76, PSČ 506 01, v řízení o společné žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 7. 2014, č.j. OÚPSŘ 93/2014-330-rozh., takto:

Rozhodnutím ze dne 10. 7. 2014, č. j.: OÚPSŘ 93/2014-330-rozh., rozhodl žalovaný o odvolání celkem deseti odvolatelů proti rozhodnutí Městského úřadu Turnov (dále také „prvoinstanční správní orgán“ nebo „stavební úřad“) ze dne 10. 1. 2014, sp. zn. SÚ/4776/13/PET, č.j.: SU/13/6764/PEJ, a to tak, že na jeho první straně změnil (nahradil) jeho označení na samostatném řádku v bodu I. jako „stavební povolení“ na označení „dodatečné stavební povolení“ a v ostatním je potvrdil. Tímto prvoinstančním správním rozhodnutím byly dodatečně povoleny stavební úpravy skladovací haly - vestavba kalící linky v areálu Kamax - Vesecko (dále jen „stavba“) na stavební parcele č. 1000, parc. č. 695/20 a parc. č. 695/21 v katastrálním území Daliměřice. Proti shora uvedenému rozhodnutí žalovaného podaly Z. V. a Rohozecký okrašlovací spolek o.s. včas společnou žalobu, kterou odůvodnily následujícím způsobem.

Žalobci spojili žalobu s návrhem na přiznání odkladného účinku žalobě, který odůvodnili nejdříve. Poté již rozvedli její jednotlivé žalobní body, které uvedli konstatováním, že se žalovaný „v zásadě nikterak nevypořádal s tím, co bylo žalobci namítáno v jejich odvoláních a co prokazuje, že stavba byla dodatečně povolena v rozporu se zákonem.“ Podle žalobců totiž obsahuje žalované rozhodnutí „dlouhé obecné právní úvahy a obecné popisy organizace a činnosti veřejné správy v České republice, aniž by však reagovalo na podstatu toho, co je namítáno … u jednotlivých žalobních bodů.“

Žalobci namítali, že je výrok rozhodnutí o dodatečném povolení stavby nepřezkoumatelný a neurčitý. Není z něho totiž zřejmé, na základě jaké dokumentace byla stavba povolena. Žalobci argumentují tím, že ve výroku prvoinstančního správního rozhodnutí (podmínka II.1.) je uvedeno, že „stavba bude upravena a dokončena podle projektové dokumentace, kterou vypracoval Valbek s.r.o., P. T., ČKAIT 0501142 …“.

Ve výroku rozhodnutí není specifikováno, o jakou konkrétní dokumentaci se jedná, zejména kdy a pod jakým číslem byla vypracována. Podle žalobců proto neobstojí tvrzení žalovaného, že projektová dokumentace ověřená stavebním úřadem bude trvale součástí spisu, neboť rozhodnutí jako individuální správní akt musí být samostatným obsahovým celkem, který nese celistvou a srozumitelnou informaci nezbytnou k řádné účasti v řízení a uplatňování procesních práv účastníků. Z rozhodnutí musí být každému zřejmé, jak bylo rozhodnuto, a to nikoli jen účastníkům řízení nebo dokonce jen těm účastníkům řízení, kteří následně v budoucnu obdrží nějakou ověřenou dokumentaci nebo nahlédnou do spisu. Předmětná podmínka je nekonkrétní, neurčitá a nevymahatelná, tj. je v rozporu se základními požadavky na výrok jakéhokoli správního aktu (viz též § 68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, v platném znění, dále jen „správní řád“). Při této argumentaci se žalobci odkazovali na rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 11 A 115/2012-57.

Z uvedeného žalobci dovozovali, že výrok napadeného rozhodnutí je neurčitý a nepřezkoumatelný, tedy rozporný s § 68 odst. 2 správního řádu. Žalovaný tuto vadu neodstranil a zatížil jí i rozhodnutí své.

Ve druhém žalobním bodu žalobci namítali, že stavba nesplňuje požadavky na zachování kvality prostředí a zdravých životních podmínek uživatelů okolních staveb. S odkazem na § 20 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, v platném znění, namítali, že v souladu s cíli a úkoly územního plánování a s ohledem na souvislosti a charakter území je obecným požadavkem takové umisťování staveb, které nezhoršuje kvalitu prostředí a hodnotu území. Odkazovali i na § 10 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, podle něhož stavba nemůže ohrožovat zdravé životní podmínky uživatelů sousedních staveb.

Podle žalobců přinese povolovaná stavba do dané oblasti negativní vlivy spojené s průmyslovou výrobou, tj. zejména obtěžování hlukem, znečišťujícími látkami, zápachem a dalšími imisemi, což by narušilo pohodu bydlení a způsobilo zhoršení životních podmínek v daném území. V této souvislosti zdůrazňovali, že narušení pohody bydlení není vázáno pouze na splnění limitů stanovených právními předpisy (např. limitů hlukových, znečištění ovzduší apod.), neboť to by tento požadavek byl nadbytečný, a je nutno toto zkoumat vždy vzhledem ke konkrétním podmínkám v daném místě. Pohoda bydlení je definovaná jako souhrn činitelů a vlivů, které přispívají k tomu, aby bydlení bylo zdravé a vhodné pro všechny kategorie uživatelů, resp. aby byla vytvořena vhodná atmosféra klidného bydlení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 44/2005-116, v němž je uvedeno, že pohodou bydlení je možno „rozumět souhrn činitelů a vlivů, které přispívají k tomu, aby bydlení bylo zdravé a vhodné pro všechny kategorie uživatelů, resp. aby byla vytvořena vhodná atmosféra klidného bydlení; pohoda bydlení je v tomto pojetí dána zejména kvalitou jednotlivých složek životního prostředí, např. nízkou hladinou hluku /z dopravy, výroby, zábavních podniků, ze stavebních prací aj./, čistotou ovzduší, přiměřeným množstvím zeleně, nízkými emisemi pachů a prachu, osluněním apod.; pro zabezpečení pohody bydlení se pak zkoumá intenzita narušení jednotlivých činitelů a jeho důsledky, tedy objektivně existující souhrn činitelů a vlivů, které se posuzují každý jednotlivě a všechny ve vzájemných souvislostech“).

Předmětnou stavbou by podle žalobců došlo k podstatnému narušení uvedených složek, zejména ve vztahu k navýšení hlukové a emisní zátěže (znečišťující látky a zápach). Ostatně ve stanovisku Krajské hygienické stanice Libereckého kraje ze dne 14. 8. 2013, č. j. KHSLB 18867/2013, se potvrzuje, že „samotný hluk ze stacionárních a mobilních zdrojů generovaný provozem nového areálu KAMAX nepřekročí hodnoty příslušných limitů pro akustickou zátěž v nejbližších chráněných prostorech staveb, avšak v součtu s hodnotami hlukového pozadí se pohybuje na jejich hranici. Současné hlukové pozadí je v předmětné lokalitě dáno stávajícím dopravním hlukem a pohybuje se na úrovni hygienických limitů pro stacionární zdroje“. Stávající území je tedy z hlediska hluku již zatíženo na hranici hlukových limitů, přičemž je nepochybné, že záměr – jako nový zdroj hluku, a to jak z vlastního provozu, tak jako nový zdroj dopravy obsluhující daný závod – tuto situaci ještě zhorší. A to v kombinaci s nárůstem zápachu a znečišťujících látek v ovzduší, neboť se jedná o nový stacionární zdroj znečištění ovzduší – stacionární zdroj, jehož roční emise tuhých znečišťujících látek překračuje 5 t a jehož roční emise těkavých organických látek překračuje 1 t.

„Při měření provedeném v prosinci 2013 bylo v lokalitě naměřeno několikanásobné překročení imisního limitu pro benzo(a)pyren, jakož i překročení imisního limitu pro oxidy dusíku (byť pouze na základě krátkodobého měření, nikoli ročního průměru, k němuž se limit vztahuje). Z Autorizovaného hodnocení zdravotního rizika dopadu instalace a zprovoznění kalicí linky (zpracovaného v srpnu 2013) např. vyplývá závěr o aditivním zvýšení celkové úmrtnosti exponované populace o 5,3 % v důsledku navýšení koncentrace PM10 v ovzduší.“ Tyto vlivy (byť samy o sobě mohou být podlimitní) tak působí rozpor s požadavky § 20 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. a § 10 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb.

Stavební úřad se touto námitkou řádně nezabýval, když jeho úvahy, zda „se jedná v případě dotčené obytné zástavby o zástavbu služebních bytů či nikoli, jsou zde zcela bez právního významu, neboť obecný požadavek na zachování kvality prostředí se vztahuje na jakoukoli obytnou zástavbu, ať se jedná o byty služební či nikoli.“ Navíc se jedná o novou změnu využití, když z původně skladové haly se stává hala pro průmyslový provoz; jestliže by bylo možno připustit obecně nutnost strpění určitých negativních vlivů z provozu, k němuž dané byty náležely, potom se toto nemůže týkat průmyslové činnosti nové, s danými obytnými stavbami provozně nesouvisející.

Podstatou dané námitky je skutečnost, že negativní vlivy záměru ve svém souhrnu nepřípustně naruší kvalitu daného prostředí, a tedy dodatečné povolení dané stavby nemůže být přípustné.

Uvedené vady žalovaný neodstranil. Hovoří totiž o působení vlastní stavby haly, která je však stávající, není předmětem dané námitky a vlastní stavební úpravy haly nebudou mít dopad na bydlení v okolních domech. Na rozdíl od negativních vlivů změny jejího užívání, kdy namísto jejího využití pro skladování v ní bude provozována průmyslová výroba - kalení kovů, zejména obtěžování zvýšením hluku a znečišťujících látek a zápachu. To však žalovaný neřešil, když k tomuto pouze uvedl, že stavba je z pohledu předpisů o ochraně ovzduší a o ochraně zdraví před hlukem možná, ačkoli ani rozpor s těmito předpisy nebyl podstatou této námitky – tou byl rozpor s požadavky vyhlášky č. 501/2006 Sb. Tím se však žalovaný nijak nezabýval. Přitom dle § 111 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v platném znění, dále jen „stavební zákon“, je stavební úřad povinen ověřit i účinky budoucího užívání stavby, tj. nikoli jen hmoty stavby jako takové, ale jejího užívání (provozu). K tomu však nedošlo.

Žalobci pokračovali, že je třeba zkoumat dopady dané změny nikoliv z hlediska limitů daných zvláštními právními předpisy, ale z hlediska souhrnu všech vlivů v kontextu s místními poměry, kdy i podlimitní vlivy stavby mohou ve své kumulaci působit narušení požadavků uvedených ve shora zmíněných právních předpisech. To však žalovaný neučinil, a jeho závěr o nedůvodnosti dané námitky nemůže obstát.

Proto lze považovat napadené rozhodnutí za rozporné s § 68 odst. 3 správního řádu, neboť v něm absentuje jeho řádné odůvodnění a za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť správní orgán pečlivě nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci – žalobci (viz § 50 odst. 3 a 4 správního řádu).

Vzhledem k uvedenému mají žalobci žalované rozhodnutí za rozporné i s § 89 odst. 2 správního řádu, když podle nich odvolací orgán (žalovaný) nepřezkoumal prvoinstanční správní rozhodnutí v rozsahu odvolacích námitek, jakož i v rozporu s § 111 odst. 3 a § 129 odst. 3 písm. c) stavebního zákona.

Ve třetím žalobním bodu žalobci namítali, že nebylo prokázáno, že území není již nadlimitně zatíženo znečišťujícími látkami v ovzduší (nebylo před povolením stavby provedeno měření hodnot znečištění ovzduší v místě), tedy že povolení dané stavby je s ohledem na požadavky na ochranu ovzduší a životního prostředí přípustné.

Předložené podklady, stanoviska dotčených orgánů státní správy i rozhodnutí stavebního úřadu se neopírají o aktuální měření stávající imisní zátěže v místě. Jestliže však nebylo měřeno stávající imisní zatížení lokality, nebyl a nemohl být ani zjištěn spolehlivě stav věci a závěry v řízení předložených dokumentů, že nedojde k překročení zákonných limitů, tedy nemohou obstát. Žalobci přitom zdůraznili, že i v případě, že by zařízení samo o sobě splňovalo limity dané právními předpisy na ochranu ovzduší, není možno jej dodatečně povolit za předpokladu, že by společně se stávajícím rozsahem znečištění ovzduší došlo k překročení únosné míry zatížení území (překročení imisních limitů); jelikož však stávající zátěž znečišťujících látek v ovzduší zjišťována měřením nebyla (jak je potvrzeno i v prvostupňovém rozhodnutí), není možno tvrdit, že navýšení stávající zátěže provozem povolovaného záměru je přípustné.

Měření znečištění ovzduší bylo krátkodobě provedeno až v prosinci 2013 a jeho výsledky byly známy až koncem ledna 2014, tj. po vydání prvostupňového rozhodnutí, po zpracování studií, o něž se opíralo závazné stanovisko orgánu ochrany ovzduší, a po vydání tohoto stanoviska.

„V lokalitě bylo naměřeno několikanásobné překročení imisního limitu pro benzo(a)pyren, jakož i překročení imisního limitu pro oxidy dusíku. Měření bylo sice provedeno v nepříznivých klimatických podmínkách a byl vysloven názor, že z celoročního pohledu budou limity dodrženy, to však by mělo být důvodem k provedení přesnějšího (dlouhodobějšího) měření, aby mohl být zjištěn stav věci a mohlo být prokázáno, že přírůstky znečišťujících látek emitovaných z dodatečně povolované stavby nezpůsobí v souhrnu překročení imisních limitů. Právě toto měření prokázalo, že k rozhodnutí v této otázce na základě zjištěného stavu věci nepostačuje pouhý odhad stávající zátěže znečištění ovzduší, ale je nezbytné zjištění stávajícího stavu, což však nebylo před tím provedeno a nemohlo být tedy ani zohledněno při rozhodování.

Žalobci připomínají, že stávající stav bude záměrem ještě zhoršen, neboť se jedná o nový stacionární zdroj znečištění ovzduší – stacionární zdroj, jehož roční emise tuhých znečišťujících látek překračuje 5 t a jehož roční emise těkavých organických látek překračuje 1 t.

Závěr správních orgánů, že záměr je v souladu s požadavky předpisů na ochranu ovzduší, tedy nemůže obstát, neboť údaje, na jejichž základě by mohl být učiněn, nebyly k dispozici (částečně až po vydání prvostupňového rozhodnutí).“

I v tomto bodě je prvostupňové rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů vzhledem k absenci řádného odůvodnění rozhodnutí. Úřad se nikterak nevypořádal jak s předloženým Autorizovaným hodnocením zdravotního rizika dopadu instalace a zprovoznění kalicí linky v novém areálu firmy Kamax s.r.o. – městská část Turnova – Vesecko (zpracované v srpnu 2013) a s jeho závěry, tak ani s namítanou absencí údajů ohledně stávajícího stavu ovzduší v místě.

Stavební úřad tvrdí, že uvedené hodnocení „není relevantním posudkem pro rozhodování orgánu ochrany ovzduší v předmětné věci“, avšak proč by tomu tak mělo být, není jasné.

„Navíc i kdyby se nejednalo o podklad zohledněný orgánem ochrany ovzduší, potom je povinen se s ním vypořádat stavební úřad, neboť se týká námitek vznesených účastníky řízení, zejména námitek týkajících se narušení kvality prostředí, jakož i námitek týkajících se zátěže ovzduší (PM10, NO2, zápach), a prokazuje jejich důvodnost (viz např. závěr o aditivním zvýšení celkové úmrtnosti exponované populace o 5,3 % v důsledku navýšení koncentrace PM10 v ovzduší) – to však stavební úřad neučinil a nijak se k tam uvedeným skutečnostem nevyjádřil.

I zde je tedy třeba namítnout nepřezkoumatelnost prvostupňového rozhodnutí pro nedostatek důvodů, přičemž pro odůvodnění tohoto, včetně citace příslušné judikatury, se odkazuje na odvolání.

Uvedené má potom za následek nejen porušení § 68 odst. 3 správního řádu, neboť v rozhodnutí absentuje řádné odůvodnění rozhodnutí, ale i rozpor s § 50 odst. 3 a 4 zákona č. 500/2004 Sb., neboť správní orgán pečlivě nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci – žalobci (jakož ani nezjišťoval všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu).“

Žalovaný k tomuto odkazuje na rozptylovou studii z března 2013, avšak ta nemohla být zpracována na základě zjištěného stavu věci, když při jejím zpracování nebyly k dispozici údaje o stávajícím stavu ovzduší v místě (nebylo provedeno měření ke zjištění tohoto stavu).

Jestliže nebyly známy a ověřeny konkrétní hodnoty imisního pozadí, potom ani nemůže obstát závěr, že imisní příspěvek znečišťujících látek i v součtu s hodnotami imisního pozadí splní imisní limity (a to zvláště za situace, kdy imisní limity mohou být překročeny již za stávajícího stavu!).

Navíc – dle informací žalobců – rozptylová studie neobsahuje v rozporu s § 11 odst. 9 a přílohou č. 1 zákona č. 201/2012 Sb. vyhodnocení pro benzo(a)pyren (u něhož bylo zjištěno překročení imisního limitu, byť pouze na základě krátkodobého měření, nikoli ročního průměru, k němuž se limit vztahuje).

Ve čtvrtém žalobním bodu žalobci namítali, že se stavební úřad nezabýval problematikou ohrožení jakosti podzemních vod. A pokračovali, že v řízení „byl doložen posudek znalce J. K. (z května 2013), který (společně s Autorizovaným hodnocením zdravotního rizika dopadu instalace a zprovoznění kalicí linky v novém areálu firmy Kamax s.r.o. – městská část Turnova – Vesecko) upozorňoval na kontaminaci podzemní vody dusičnany, které se dostávají při srážkách z ovzduší na zem.

Stavební úřad se tímto v zásadě nikterak nevypořádal, stejně tak ani vodoprávní orgán, jehož vyjádření je v rozhodnutí citováno (a jehož tvrzení, že není odborným orgánem schopným posoudit možnou kontaminaci podzemních vod, je jen stěží uvěřitelné).

Je úkolem stavebního úřadu – jako garanta zákonnosti jím vydávaného rozhodnutí, aby (případně v kooperaci s dotčeným orgánem) spolehlivě zjistil, že provozem záměru nemůže dojít k narušení podzemních vod (jejich kvality), což však zde učiněno nebylo a tato námitka zůstala nevypořádána; tuto svojí povinnost nemůže úřad přenést na jiné subjekty (např. dotčené orgány).

Namísto toho, aby žalovaný jako odvolací orgán odstranil uvedené vady prvostupňového rozhodnutí, sám se též uvedeným řádně nezabýval. Z odůvodnění zamítnutí této námitky týkající se kontaminace podzemní vody dusičnany se této námitky týká pouze poněkud mimoběžné tvrzení žalovaného, že odvedení a likvidace vod ze stavby je řešeno přes kanalizaci do ČOV, což však nikterak nevyvrací námitku, že znečišťující látky se mohou dostávat při srážkách z ovzduší na zem, a to samozřejmě nejen v odkanalizovaném místě stavby, ale i v jejím okolí, kde již povrch odkanalizován není. Dále žalovaný uvádí, že se plynné složky imisí, které dopadnou na zem, časem rozkládají – o co tento odborný závěr žalovaný opírá, není zřejmé, zvláště když z v řízení doloženého znaleckého posudku vyplývá opak; jestliže měl žalovaný za to, že závěry tohoto posudku jsou nesprávné, měl zadat jiný posudek nebo požádat o posouzení této otázky odborný (dotčený) orgán, o ničem takovém se však v odůvodnění rozhodnutí nehovoří. Na nezbytnost vyřešení uvedeného upozorňuje i závěr hodnocení zdravotního rizika dopadu instalace a zprovoznění kalicí linky v Novém areálu firmy Kamax s.r.o. (Zdravotní ústav se sídlem v Ústí nad Labem, srpen 2013). Ostatní tvrzení žalovaného jsou převážně obecná či mimoběžná s danou námitkou.“

Vzhledem k uvedenému mají žalobci žalované rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, když v něm absentuje jeho řádné odůvodnění a stavební úřad nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci – žalobci. Žalovaný pak nepřezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu odvolacích námitek.

Konečně v pátém žalobním bodu žalobci namítali, že v řízení nebylo doloženo stanovisko dle zákona č. 100/2001 Sb. (nebo závěr zjišťovacího řízení dle tohoto zákona), tedy stěžejní podklad pro rozhodnutí ve věci ohledně problematiky hluku, ovzduší a ochrany vod. Podle žalobců se v daném případě jedná o záměr uvedený v bodě 4. kategorie II. přílohy č. 1 uvedeného zákona, neboť se jedná o „Průmyslový provoz na zpracování železných kovů“, a podléhá tedy režimu dle tohoto zákona a musí být podroben zjišťovacímu řízení.

Namítali, že ve vyjádření Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 22. 10. 2012 je nesprávně uvedeno, že se jedná o stacionární zdroj znečišťování, ale nikoli o spalovací zařízení. Dle § 2 písm. g) zákona o ochraně ovzduší je ale spalovacím stacionárním zdrojem stacionární zdroj, ve kterém se oxidují paliva za účelem využití uvolněného tepla. V daném případě je však kalicí linka osazena plynovými hořáky, tj. zařízením, ve kterém oxidují paliva (plyn) za účelem využití uvolněného tepla v procesu kalení, tj. jedná se o spalovací zdroj (zařízení).

K této problematice zdůraznili, že se v případě kalírny jedná o tepelné zpracování kovů a že se tepelným zpracováním kovů rozumí postup, při kterém se řízeně mění teploty kovu, např. žíhání nebo kalení, a to za účelem dosažení požadovaných mechanických a technologických vlastností kovových materiálů. Účelem kalení je tak zvýšení tvrdosti oceli.

Ani touto námitkou se žalovaný řádně nezabýval. Rozebírá, že se jedná o podlimitní záměr dle bodu 3.1 kategorie přílohy č. 1 k zákonu č. 100/2001 Sb., avšak zcela opomíjí podstatu námitky, tj. že se jedná především o záměr uvedený v bodě 4. kategorie II. přílohy č. 1 uvedeného zákona, neboť se jedná o „Průmyslový provoz na zpracování železných kovů“, jak je uvedeno a odůvodněno výše.

Závěr žalovaného o nedůvodnosti dané námitky tedy nemůže podle žalobců obstát, když žalovaný nikterak nereaguje na to, že se jedná zejména o záměr uvedený v bodě 4. kategorie II. přílohy č. 1 zákona č. 100/2001 Sb., a tedy podléhá (minimálně) zjišťovacímu řízení dle tohoto zákona. Rovněž z těchto důvodů mají žalobci žalované rozhodnutí (tak jako v předchozích žalobních bodech) za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Po krajském soudu pak požadovali, aby přezkoumal vyjádření Ministerstva životního prostředí ze dne 31. 10. 2013, zn. 70296/ENV/13, a sdělení Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. KULK 86646/2013, a ze dne 12. 2. 2014, č. j. KULK 10186/2014/Ža, které byly podklady žalovaného rozhodnutí. Tato stanoviska nesprávně hodnotí záměr jako podlimitní (dle bodu 3.1 kategorie přílohy č. 1 k zákonu č. 100/2001 Sb.), avšak zcela opomíjí, že se jedná o záměr uvedený v bodě 4. kategorie II. přílohy č. 1 uvedeného zákona, neboť se jedná o „Průmyslový provoz na zpracování železných kovů“, jak je uvedeno a odůvodněno výše. Daný záměr není podlimitním záměrem, který by postačovalo neformálně posoudit na základě oznámení podlimitního záměru, ale musí být podroben minimálně zjišťovacímu řízení dle zákona č. 100/2001 Sb., což se však nestalo.

Žalobci na závěr žaloby shrnuli, že postupem žalovaného, který se řádně nevypořádal s jejich odvolacími námitkami, byli v řízení zkráceni na svých právech, což mělo za následek vydání nezákonného rozhodnutí, neboť odvolací orgán byl povinen přezkoumat napadené rozhodnutí v rozsahu odvolacích námitek a jak již bylo správním soudem judikováno, přesvědčivě a přezkoumatelně uvést, z jakého důvodu shledal jednotlivé konkrétní odvolací důvody nedůvodnými (které skutečnosti vzal žalovaný za podklad svého posuzování o jednotlivých odvolacích námitkách, z jakého důvodu jednotlivé odvolací námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, proč považuje skutečnosti předestírané žalobcem za nerozhodné nebo nesprávné ad.). Jinými slovy tím, že se žalovaný řádně nevypořádal s žalobci důvodně vytýkanými vadami umisťované stavby, byli žalobci zkráceni na svém právu řádného přezkumu zákonnosti rozhodnutí a jeho souladu s požadavky veřejného zájmu.

Žalobkyně a) byla zkrácena i na svém vlastnickém, ústavně zaručeném právu k domu č. p. 52 na pozemku parc. č. st. 225/2 a pozemkům parc. č. st. 225/2, parc. č. 101/4, parc. č. 101/8 a parc. č. 101/6 k. ú. Malý Rohozec, obec Turnov, jichž je spoluvlastníkem (ve společném jmění manželů spoluvlastnický podíl 1/2, u posledního pozemku 1/8). Rozhodnutí o dodatečném povolení předmětné stavby se dotýká vlastnických práv žalobkyně a) v mnoha ohledech. Povolení a následný provoz dané stavby by zhoršil kvalitu prostředí a pohodu bydlení ve výše uvedených nemovitostech, zejména z hlediska obtěžování hlukem, znečišťujícími látkami v ovzduší a zápachem, a to navíc v místě, kde – jak vyplývá z podkladů zmiňovaných výše v žalobě – může být již za současného stavu hluková zátěž hraniční, stejně jako mohou být hraniční i koncentrace znečišťujících látek v ovzduší (tyto skutečnosti nebyly v řízení spolehlivě zjišťovány). Vším výše uvedeným dojde i k poklesu hodnoty nemovitostí žalobkyně a).

Ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 70/97-33 tvrdil žalobce b) zkrácení i na právu na příznivé životní prostředí dle čl. 35 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Žalobce odkazoval v této souvislosti též na čl. 9 odst. 2. Úmluvy o přístupu k informacím, účast veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí a dále na směrnici Evropského parlamentu a Rady 203/35/ES, o účasti veřejnosti na vypracování některých plánů a programů týkajících se životního prostředí a o změně směrnic 85/337/EHS a 96/61/ES, pokud jde o účast veřejnosti a přístup k právní ochraně, a to ohledně práv nevládních organizací, která jsou porušena, a připomíná, že tato směrnice v čl. 3 bod 7. stanoví, že v případech, kdy to procesní předpisy státu požadují jako podmínku přístupu k soudní ochraně, se pro tento účel předpokládá, že nevládní organizace podporující ochranu životního prostředí mají práva, která jsou porušována, přičemž se vyžaduje, aby přezkoumávající orgán přezkoumal zákonnost rozhodnutí po stránce procesní i hmotné. Dále odkázal i na čl. 9 odst. 2 Úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (Aarhuská úmluva), podle něhož se v případech, kdy to procesní předpisy státu požadují jako podmínku přístupu k soudní ochraně, pro tento účel předpokládá, že nevládní organizace podporující ochranu životního prostředí mají práva, která jsou porušována, přičemž se vyžaduje, aby přezkoumávající orgán přezkoumal zákonnost rozhodnutí po stránce procesní i hmotné.

Žalobci napadli shora uvedené rozhodnutí v celém jeho rozsahu s požadavkem, aby byla přezkoumána jeho zákonnost a správnost a tvrdí, že byli jako účastníci řízení zkráceni na svých výše uvedených právech, a to jednak rozhodnutím, jímž správní orgán jejich práva změnil, jednak postupem správního orgánu způsobem, který má za následek nezákonné rozhodnutí. Vzhledem k tomu navrhovali, aby bylo rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 7. 2014, č. j. OÚPSŘ 93/2014 – 330-rozh., zrušeno a věc žalovanému vrácena k dalšímu řízení.

Krajský soud zaslal žalovanému (přípisem ze dne 8. 9. 2014) shora uvedenou žalobu s tím, aby se k ní, jakož i k návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě, vyjádřil. Žalovaný reagoval podáním ze dne 22. 9. 2014, zn. OÚPSŘ 312/2014, v němž na straně druhé nahoře výslovně konstatoval, že toto vyjádření se vztahuje pouze k návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě a že se k žalobě vysloví komplexně později. To však již neučinil, a proto z tohoto podání ze dne 22. 9. 2014, v němž se žalovaný fakticky vyjadřoval nejen k návrhu na přiznání odkladného účinku, ale dohromady a na přeskáčku i k žalobě, vytáhl krajský soud ty jeho části, které se týkaly žalobních námitek a k nim také při přezkumu žalovaného rozhodnutí přihlížel. Šlo o jeho následující pasáže:

„K samotným žalobním námitkám, které jsou obsaženy v žalobě … a které se týkají vlivu předmětné stavby, lze uvést, že se obsahově shodují s odvolacími námitkami, ke kterým, jak stavební úřad, tak rovněž žalovaný, zaujali stanovisko (žalovaný v rozhodnutí ze dne 10.7.2014), a proto na ně zcela odkazuje.

( - )

Žalobci A) i B) je namítána nežádoucí změna prostředí z pohledu kvalit prostředí (žalobce A bydlí v sousedství), kvalit bydlení (dříve se používal pojem pohody bydlení), dále jde o obavy z emisí hluku a emisí znečišťujících ovzduší, popř. ohrožení vod.

Žalobci A) a B) s ohledem na výše uvedené skutečností a s ohledem na další vady spíše formální povahy (viz např. poukaz na údajné nedodržení postupů podle zákona o posuzování vlivu na životní prostředí - tzv. EIA) podali žalobu na soudní přezkum, který by však bez přiznání odkladného účinku žalobou napadeného rozhodnutí údajně neměl mít smysl, a proto současné podání návrhu na přiznání odkladného účinku považují za nezbytné.

( - )

Ve vztahu k návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě je žalovaný toho názoru, že v případě žalobce B) - Rohozecký okrašlovací spolek, o.s., (dále jen „R.O.S.O.S.") nejsou v žádném případě jím namítané žalobní body důvodné, … je zjevné, že žalobce B) v předmětném území není nositelem vlastnického práva či práva odpovídajícího věcnému břemeni k žádnému pozemku či stavbě, jež se nacházejí v předmětném území. Proto žalobce B) nesplňoval podmínky pro jeho vymezení za účastníka řízení dle ust. § 109 písm. a) - f) stavebního zákona, což se v žalobě nenamítá.

Pokud jde o podmínky ust. § 109 písm. g) stavebního zákona ve vztahu k osobě žalobce B), lze uvést a zopakovat, že zvláštním předpisem myšleným v ust. § 109 písm. g) stavebního zákona je ve vztahu k osobě žalobce B) jedině a pouze zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v platném znění, který v ust. § 70 zákona upravuje účast veřejnosti na ochraně přírody a krajiny a to i formou účasti občanských sdružení - spolků v řízeních. Jde o řízení, kde by mohly být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny hájené zák. č. 114/1992 Sb. Proto formulaci žalobce B), citujeme „i zásah do veřejných zájmů, které hájí žalobce 2)", konec citace (tato formulace je uvedena ve výše uvedeném odstavci na straně č. 3 žaloby, který je pod samostatným řádkem, jenž zní „Návrh na přiznání odkladného účinku žalobě"), je nutné interpretovat pouze ve vztahu k veřejným zájmům obsaženým jen v zák. č. 114/19992 Sb., a žádným jiným. Výše uvedená formulace, uvedená v žalobě, je sama o sobě matoucí a zavádějící a je nutné ji vykládat v kontextu s celým případem a s konkrétními okolnostmi, jež zakládaly postavení žalobce B) jako účastníka řízení. Žalovaný uvádí, že trvá na stanovisku, že předmětnou stavbou nebyly a nejsou v žádném případě dotčeny žádné veřejné zájmy hájené zák. č. 114/1992 Sb., což žaloba nijak nezpochybňuje a to ani např. ve vztahu k důvodům, na jejichž základě měl být záměr posouzen podle zákona o posuzování vlivů - EIA, popř. ve zjišťovacím řízení dle zák. č. 100/2001 Sb. Z tohoto důvodu je žaloba žalobce B) nedůvodná, kdy nedůvodné jsou žalobcem B) uváděné skutečnosti, jež mají svědčit ve prospěch přiznání odkladného účinku. V této souvislosti je třeba uvést a zopakovat, že osoba žalobce B) - sdružení (spolek) je subjektem soukromého práva, a proto při jednání v řízeních vedených správními orgány vyjadřuje toliko soukromé názory.

Veřejné zájmy podle předpisů správního práva hájí orgány veřejné moci - správní orgány, které mají zákonem danou kompetenci a tomu odpovídající vybavení po technické, organizační a personální stránce výkon státní správy (včetně správy na úseku ochrany přírody a krajiny).

V této souvislosti lze opětovně poukázat na to, že podkladem věci byla i souhrnná technická zpráva, v jejímž bodě 1.n.f (strana č. 16) byly posouzeny vlivy stavby na krajinu a dále na faunu, flóru a ekosystémy (což jinak koresponduje s rozsahem působnosti zákona č. 114/1992 Sb. tak, jak je vymezen v ust. § 2 zák. č. 114/1992 Sb.). Z těchto hledisek projektant vyslovil stanovisko, že předmětná stavba nebude mít vliv na krajinu (v daném případě již jde o industriální krajinu). Pokud jde o flóru, faunu a ekosystémy, projektant uvedl, že stavba (záměr) nebude mít vliv ani na tyto složky přírody, protože se jedná o stavební úpravy stávající stavby a to za situace, kdy tovární areál se nenachází v území legislativně chráněném dle zák. č. 114/1992 Sb. a dále není ani v přímém kontaktu s prvky územního systému ekologické stability. Dále projektant uvedl, že na ploše se stabilně nevyskytuje žádný kriticky ohrožený, silně ohrožený nebo ohrožený druh živočicha či rostlin. Předmětnou stavbou nedojde k přímé či nepřímé újmě těchto organismů. Projektant dále rovněž uvedl, že záměr neovlivní lokality NATURA, ani ptačí oblasti, ani evropsky významné lokality.

K obsahu vlastního odvolání R.O.S.O.S. (písemnost ze dne 30.1.2014) lze uvést, že rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 10.1.2014 vytýká nedostatky, jež jsou po obsahové stránce zcela mimo rozsah působnosti zák. č. 114/1992 Sb. Body č. 1 a 2 odvolání vytýkají nedostatky výroku rozhodnutí ze dne 10.1.2014 z pohledu obsahu ust. § 129 stavebního zákona, což zjevně není problematika řešená zák.č. 114/1992 Sb. Bod č. 3 odvolání se zabývá problematikou dopadu stavby na kvality prostředí a hodnoty území, což jsou hlediska uvedená v ust. § 20 vyhl. č. 501/206 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, což je předpis provádějící stavební zákon, nikoliv zákon o ochraně přírody a krajiny. Z toho je zjevné, že i tato problematika je mimo rozsah veřejných zájmů hájených zák. č. 114/1992 Sb. Bod č. 4 odvolání se týká problematiky ochrany před hlukem, což je problematika, která je rovněž zcela mimo okruh veřejných zájmů hájených zákonem č. 114/1992 Sb., kdy k tomu je třeba připomenout, jak je výše uvedeno, že odvolatel nevlastní žádný pozemek ani stavbu, popřípadě nemá žádné věcné břemeno k nemovitostem v předmětném území. Bod č. 5 odvolání se týká problematiky ochrany ovzduší, což v žádném případě není problematika řešená zák. č. 114/1992 Sb. Bod č. 6 odvolání se týká možného ohrožení jakosti spodních vod, což je rovněž problematika, kterou neřeší zákon o ochraně přírody a krajiny, ale zákon o vodách. To samé platí i o bodu č. 7 odvolání - názoru odvolatele, že v daném případě měly být dokladovány podklady podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů.

Z výše uvedeného je patrné, že žaloba žalobce B) jako taková je objektivně zjevně zcela nedůvodná, což rovněž platí i pro návrh na přiznání odkladného účinku. Proto se žalovaný dále k osobě žalobce B) a jím vzneseným výhradám nebude vyjadřovat s tím, že žalovaný současně dodává, že v případě žalobce B) a jím podané žaloby nemůže ubránit dojmu, že ze strany žalobce došlo ke zneužití práva (žalobce B) z pohledu toho, co mohl namítat v řízení, objektivně nenamítl nic - a ani se o to nijak zjevně nepokusil), kdy takové právní jednání z tohoto důvodu nemůže obecně požívat právní ochrany (viz např. ust. § 8 občanského zákoníku - zák. č. 89/2012 Sb.).

V případě žalobce A) má jít velmi stručně řečeno o to, že stavba a provoz by vyvolaly, citujeme „takový následek znamenal nezvratný stav působící zejména zásah do vlastnických práv žalobce 1)", konce citace, viz opět strana č. 3 žaloby, odstavec pod nadpisem „Návrh na přiznání odkladného účinku žalobě".

Žalobce A) sice v žalobě specifikuje, proč je v jeho případě nutné výkon napadeného rozhodnutí pozdržet, žalovaný je však toho názoru, že žalobce svůj návrh ve vztahu k prokázání vzniku újmy stavbou a jejím provozem opírá pouze o hypotézu ovlivnění své nemovitosti předmětnou stavbou, popř. jejím provozem, aniž by toto tvrzení doložil relevantními podklady, které by toto bez další pochybnosti prokázaly (např. znalecký posudek zpochybňují podklady v oblasti ochrany ovzduší a v oblasti ochrany před hlukem), popřípadě alespoň uvedl objektivní skutečnosti, jež by důvodně zpochybnili dosavadní podklady, ze kterých se vycházelo a dále příslušná stanoviska dotčených orgánů, natožpak takovým, způsobem, který by logickou úvahou prokázal naplnění požadavku na odůvodněnost uplatnění tak zcela mimořádného zásahu, jakým je přiznání odkladného účinku ještě před vlastním posouzením celé věci jako takové.

Je třeba dodat, že bez tohoto doložení (alespoň reálně významné - relevantní potence možné újmy) jde pouze o hypotetické tvrzení, kdy navíc příslušné správní orgány v oblasti ochrany ovzduší a v oblasti ochrany veřejného zdraví, vždy ve dvou stupních (viz přezkumy závazných stanovisek) ve vztahu k záměru vydaly, popř. potvrdili souhlasná závazná stanoviska. K problematice hluku je třeba zdůraznit, že v daném případě není namítáno porušení předpisů o ochraně hluku ve vnitřním chráněném prostoru (tedy uvnitř stavby), ale ve venkovním chráněném prostoru, tedy na pozemku okolo domu, což je něco zcela jiného (není namítáno překročení hluku uvnitř domu). Dále je poukazováno, že může hrozit překročení hlukových limitů, nikoliv, že v každém případě dojde k jejich překročení.

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že posouzení dodržení předpisu náleží pouze správním orgánům, nikoliv žalobci A). Žalobce A) např. nevznesl pochybnosti o nepodjatosti vůči žádnému zaměstnanci žádného správního orgánu apod. Navíc svá tvrzení, jak je již výše uvedeno, nedokládá ani jinou další skutečností, která by jeho obavy potvrzovala, pouze poukazuje např. na to, že se emisní hodnoty (hluku, popř. znečišťujících látek) již mají blížit hraničním hodnotám, což ještě nemusí vůbec nic znamenat.

Žalovaný je proto názoru, že pouhé tvrzení v rovině hypotéz, či jen náznaků není tou skutečností, která by prokázala, že újma, která by dle tvrzení měla vzniknout žalobci A) je závažná a reálná a její řešení z níže dále uvedených skutečností přísluší řešit toliko meritomě při posouzení žaloby samé a nikoliv cestou vyhovění návrhu na přiznání odkladného účinku podané žalobě.

( -)

To platí i v případě obecného poukazu na snížení kvality prostředí a kvality (pohody) bydlení. Žalobce A) je spoluvlastníkem domu a pozemku, které nejsou umístěny např. v zóně rodinných domů. Naopak cca 100 let je v místě dominantní průmyslová činnost - v podobě potravinářského provozu, který shodou okolností v minulosti stavěl dům žalobkyně A) byla také vydána kolaudace tohoto domu a dům žalobkyně A) má např. dodnes zajištěnou dodávku vody právě přes pivovar. Vlastník pivovaru pak dnešní dům č.p. 52 dál prodal. Přítomnost průmyslového areálu pivovaru (pivovar Hrubý Rohozec je rozlehlý několikapatrový areál) se nedá přehlédnout. Proto každý, kdo nějak působí v území, musel a musí vědět, že součástí daného území a jeho hlavní charakteristikou je výroba, nikoliv bydlení v zahradní vilové čtvrti apod. Dům odvolatelky je umístěn z pohledu územního plánu města Turnov (územní plán Turnov vydalo Zastupitelstvo města Turnova usnesením č. 299/2014 ze dne 26.06.2014, územní plán nabyl účinnosti dne 26.07.2014 - a platilo to i za předchozího územního plánu) ve funkční ploše „VP - PRŮMYSLOVÁ VÝROBA A SKLADY", kdy z historických a územních souvislostí lze plně presumovat (předpokládat), že pro užívání staveb pro bydlení umístěných ve funkčních plochách průmyslové výroby a skladů je typické soužití těchto staveb s průmyslovými, popř. skladovacími objekty. Proto principiálně není a nemůže být obecně nad míru přípustnou umisťování dalších skladových, popř. výrobních objektů v souladu se stanoveným funkčním využitím předmětné funkční plochy v rozporu s právními předpisy. Jejich umisťování nemůže být principiálně vnímáno jako „cizí", nestejnorodou činností v území, když dominantní lidskou činností do území byl řadu desetiletí před výstavbou domu žalobce A/č.p. 52, právě průmyslový objekt – pivovar. Proto obecně umísťování provozů výroby a skladů do takového území samo o sobě nemůže být bez dalšího vnímáno ani jako imise dle ust. § 1013 občanského zákoníku, protože to nelze principiálně bez dalšího brát jako činnost zjevně jdoucí nad rámec místním poměrům nepřiměřený, popř. to kvalifikovat jako činnost omezující obvyklé užívání pozemků. V této souvislosti je třeba poukázat na to, že je běžně známo, že v minulosti v těsné blízkosti továren běžně bývaly umístěny z pravidla honosné reprezentační vily vlastníků továren (tedy objekty často velmi luxusního až přepychového bydlení) a nebylo to nic proti ničemu. Jinou otázkou samozřejmě je dodržený příslušných limitů. V daném případě však k jejich posouzení zjevně není ve veřejném zájmu a není to ani objektivně zapotřebí přistoupit k tak zásadnímu opatření, jež má být opatřením zcela mimořádné povahy, jakým je přiznání odkladného účinku žalobě.

Z hlediska ochrany před hlukem je třeba poukázat, že již v žalovaném rozhodnutí ze dne 10.7.2014 bylo uvedeno, že podkladem rozhodnutí byla hluková studie z července 2013 zpracovaná J. N. V jejím závěru se uvádí: „Předložená hluková studie hodnotí situaci akustické zátěže v lokalitě průmyslové zóny Turnov – Vesecko za provozu stacionárních a mobilních zdrojů logistického areálu KAMAX před a po instalaci nové kalící linky v denní a noční době. Z výpočtů plyne, že hluk ze stacionárních a mobilních zdrojů generovaný provozem areálu nepřekročí hodnoty příslušných limitů pro akustickou zátěž v chráněném venkovním provozu v okolní obytné zástavě a po instalaci a zprovoznění kalící linky v jedné z hal nedojde prakticky k žádnému nárůstu stávající celkové akustické zátěže.“ Dále bylo k dispozici souhlasné závazné stanovisko dotčeného orgánu na úseku správy ochrany ovzduší KULK-OZPZ ze dne 6. 9. 2013, č.j: KULK 59709/13. S ohledem na skutečnost, že odvolání napadlo toto souhlasné závazné stanovisko ze dne 6. 9. 2013, žalovaný jej nechal přezkoumat podle ust. § 149 správního řádu. Přezkoumání provedl orgán nadřízený KULK - OŽPZ a to MŽP, které dne 4. 4. 2014 vydalo písemnost č.j. 21912/ENV/14 326/540/14 (sp. zn. 25/541/14), kterou bylo potvrzeno závazné stanovisko KULK- OŽPZ ze dne 6. 9. 2013.

Žalovaný uvádí, že s ohledem na výše uvedené podklady lze reálně předpokládat, že provoz linky bude i z hlediska ochrany ovzduší objektivně spíše v souladu s předpisy v oblasti ochrany ovzduší než, jak tvrdí žalobce A), nad stanovenými limity, kdy názor žalobce A) je toliko v rovině tvrzení, jež rovněž není ničím podloženo, a proto nelze v žádném případě z pouhého tvrzení žalobce A) při znalosti výše uvedených skutečností objektivně a důvodně dovozovat splnění zákonem stanovených podmínek pro přiznání odkladného účinku podané žalobě.

Je třeba rovněž zopakovat a zdůraznit, že v daném případě jde o chráněné venkovní prostředí (nikoliv vnitřní prostředí stavby – to nebylo namítáno). Dále je třeba opět poznamenat, že dům žalobce A/- č. p. 52 není nejblíže k hale KAMAX. Dům č. p. 52 je z pohledu od haly KAMAX druhým domem v řadě 4 řadových rodinných domů; mezi domem žalobce A a halou KAMAX tedy stojí další řadový dům č. p. 51.

Z hlediska ochrany ovzduší je třeba zdůraznit a současně zopakovat, že v žalovaném rozhodnutí ze dne 10. 7. 2014 byla podkladem rozhodnutí rozptylová studie z března 2013, zpracovaná J. N., kde se v závěru uvádí, že, citujeme: „Koncentrace znečišťujících látek ze stacionárních zdrojů (kotle, plynové ohřívače, technologické výduchy) i z automobilové dopravy generované provozem závodu KAMAX, budou pod hodnotami imisních limitů a neovlivní nadměrně blízké okolí a nejbližší bytovou zástavbu. Výše imisního příspěvku znečišťujících látek se bude pohybovat v nejméně příznivé kombinaci povětrnostních podmínek do 60 % hodnot imisního limitu (max. koncentrace NO2), v ostatních případech, kdy se jedná o dlouhodobé průměrné koncentrace, které mají z hlediska posuzování imisní zátěže větší váhu, jsou dosahované hodnoty ještě výraznější a dané imisní limity s rezervou splní, a to i v součtu z hodnotami imisního pozadí, uvedenými na str. 5.“, konec citace. Dále bylo k dispozici souhlasné závazné stanovisko dotčeného orgánu na úseku správy ochrany ovzduší KULK-OŽPZ ze dne 6.9.2013, č. j.: KULK 59709/13. S ohledem na skutečnost, že odvolání napadlo toto souhlasné závazné stanovisko ze dne 6.9.2013, žalovaný jej nechal přezkoumat podle ust. § 149 správního řádu. Přezkoumání provedl orgán nadřízený KULK-OŽPZ, a to MŽP, které dne 4.4.2014 vydalo písemnost č. j. 21912/ENV/14 326/540/14 (sp. zn. 25/541/14), kterou bylo potvrzeno závazné stanovisko KULK-OŽPZ ze dne 6.9.2013.

Žalovaný uvádí, že s ohledem na výše uvedené podklady lze reálně předpokládat, že provoz linky bude i z hlediska ochrany ovzduší objektivně spíše v souladu s předpisy oblasti ochrany ovzduší, než, jak tvrdí žalobce A), nad stanovenými limity, kdy názor žalobce A) je toliko v rovině tvrzení, jež rovněž není ničím podloženo, a proto nelze v žádném případě z pouhého tvrzení žalobce A) při znalosti výše uvedených skutečností objektivně a důvodně dovozovat splnění zákonem stanoveným podmínek pro přiznání odkladného účinku podané žalobě.

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že v rámci problematiky ochrany ovzduší je nutné mít na paměti, že nejde jen o to "kolik je emitováno", ale nutně jde i to, aby se emise rozptýlili v ovzduší, protože pak rozptýlené (zředěné) emise mají pochopitelně nižší koncentraci a tím se dostanou pod emisní limity, o což právě jde. Proto bylo základem posouzení věci nejen množství emisí, ale i jejich koncentrace v území, což bylo dokladováno právě rozptylovou studií. Samotné množství emisí, popřípadě jejích přímé měření u výduchů nestačí a nemůže kvalifikovaně bez posouzení rozptylu emisí do prostředí postačovat při uvažování rozumu průměrného člověka (ust. § 4 odst. 1 občanského zákoníku) k učinění seriózních závěrů ohledně ochrany ovzduší. Daný princip je např. stejný u posuzování komínů. Tam jde hlavně o jejich výšku právě kvůli účinnému rozptylu znečišťujících látek v ovzduší. U komínů je situace taková, že spaliny samovolně (v důsledku jejich teploty) stoupají komínovým tělesem a samovolně opouštějí komínovou hlavu. V případě předmětné stavby se jedná o výduchy, kde odpadní vzduch odchází pod tlakem (nucené odvětrání) do ovzduší, kde se ihned ředí okolním vzduchem. A právě ustálené znečištění vzduchu po zředění (kdy již množství - koncentrace znečištění neklesá a je ustálené) je rozumově tou mírou znečištění, která se posuzuje ve vztahu k limitům znečištění apod.

K předchozímu textu je třeba dále dodat, že je patrné, že žalobce A) má nedůvěru k technologiím a způsobům, na jejichž základě byly zajišťovány potřebné podklady - jde o hlukovou studii a rozptylovou studii. Je třeba zdůraznit - a v odůvodnění žalovaného rozhodnutí ze dne 10. 7. 2014 to bylo i uvedeno - právní předpisy takové podklady uznávají, jejich základem jsou různé např. matematické postupy, empirie (zkušenosti) za dlouhá léta praxe vtělené do procesů tvorby těchto podkladů, kdy žalobce A) ani např. nevznáší žádné pochybnosti o nepodjatosti autorů předmětných studií apod.

K poukazu na měření emisí, které proběhlo v prosinci 2013, je třeba uvést, že toto měření zajišťovalo Město Turnov z vlastní soukromé iniciativy, kdy údajně (Město Turnov jistě na požádání soudu vysvětlí souvislosti s tím spojené), na zasedání zastupitelstva byl vznesen požadavek tohoto měření a to údajně žalobcem B. Toto měření bylo provedeno, aniž by (podklady věci tomu nasvědčují) byla potřebnost, obsah tohoto měření apod. jakkoliv konzultována s příslušnými orgány ochrany ovzduší. Podle toho také toto měření dopadlo, kdy jeho obsah je natolik irelevantní, ba přímo zavádějící (jde jen o krátkodobé měření, nikoliv komplexní hodnocení celé problematiky ochrany ovzduší), že výsledky tohoto měření jsou bezcenné, jsou objektivně pouze pomyslným „výkřikem do tmy". To je dáno, jak je již uvedeno, že před měřením nebylo seriózně s potřebnou rozvahou ujasněno, čeho vlastně má být měřením dosaženo.

Dalším bodem má být údajné ohrožení vod. Žalovaný již v odůvodnění rozhodnutí ze dne 10.7.2014 vysvětlil bezpředmětnost této výhrady. Vody - látky v kapalném skupenství jsou řešeny jejich odvedením a následnou likvidací podle vodních předpisů, což bylo posouzeno vodoprávním úřadem a odsouhlaseno - to žalobce A) nenamítá. Žalobce A) vyslovil názor či spíše spekulaci, že z výduchů do ovzduší vycházejí látky, které mají vlivem atmosférických srážek kapalnět, popř. s nimi i chemicky reagovat a po dopadu na zem tak "znečistit" vody apod. Z podkladů věci vyplývá, že do ovzduší se nedostanou žádné toxické látky v tom smyslu a to je třeba zdůraznit, že jejich koncentrace v ovzduší bude nízká (právě v důsledku zředění okolním vzduchem), tedy podlimitní a tedy zcela neškodná. Proto je debata o ohrožení vod bezpředmětná. V této souvislosti lze poukázat na podklad vodoprávního úřadu - Městský úřad Turnov ze dne 31. 3. 2014 č.j.: OZP/14/959/HOJ a dále na závěry hydrogeologického posudku M. P.. K tomu je třeba dodat, že při tom je nutné vycházet z toho, jaké jsou, popřípadě budou koncentrace znečišťujících látek v území (tedy již zředěné v ovzduší, kdy jejich ředění je zajištěno nuceným - tlakovým odtahem, u klasických komínů pak jde o zředění látek po jejich opuštění komínové hlavy v odpovídající výšce dle příslušné normy).

( - )

Úplným závěrem tohoto bodu (ochrana ovzduší, ochrana před hlukem, ochran vod) žalovaný soudu připomíná, že v této chvíli není smyslem soudu hluboké zkoumání těchto problematiky. Všechny tyto problematiky byly posouzeny příslušnými správními orgány (u ochrany ovzduší a ochrany před hlukem dokonce ve dvou stupních), což by mělo dát patřičnou záruku o náležitém posouzení těchto otázek a v důsledku toho o nedůvodnosti přiznání odkladného účinku podané žalobě.

( - )

Absolutní povaha řady majetkových práv (viz např. část III. občanského zákoníku) znamená, že příslušné právo působí vůči všem (např. vlastnické právo k nemovitosti, jež je zapsáno v katastru nemovitostí). To však v žádném případě neznamená a ani nezajišťuje a ani nemůže zajistit absolutní fyzickou nedotčenost majetku (vlastnictví, které má jinak absolutní povahu - viz předchozí text) výkonem práva jiného na jeho vlastním majetku apod. To není možné. Obecně platí, že právo jednoho je omezeno právem jiného, kdy právem je regulován nejen výkon práv, ale i oblasti, kde se práva navzájem dotýkají, typicky „sousedské právo" - např. ust. § 1013 občanského zákoníku, dále postupy ve výstavbě (stavební zákon), popř. postupy ve správním soudnictví. Čili požadavek na absolutní nedotčenost práv žalobce A) aktivitou jiného nemá obecně principiálně žádnou oporu v právních předpisech. Požadavek na ochranu práv žalobce A), pokud takovou ochranu nemá zajištěnou soukromoprávní cestou (např. věcným břemenem), pak má zajištěnu ochranu práv v limitech a mezích předpisů veřejnoprávní sféry. A těmto předpisům záměr výše uvedené stavby (stavební úpravy haly - vestavba kalící linky) vyhovuje a nezasahuje tak do práv žalobce A) v míře nepřípustné, popř. způsobem v místě nepřiměřeným a rozhodně podstatně neomezí užívání pozemku.

K obavě žalobce A) o tom, že realizace práv z rozhodnutí správního orgánu (rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 10. 1. 2014, rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 7. 2014) by mohlo nezvratně zasáhnout do stavu věci, žalovaný uvádí, že taková obava z pohledu návrhu na přiznání odkladného účinku není na místě. Veškeré technické a provozní souvislosti tohoto případu byly posouzeny na základě patřičných podkladů vyhotovenými oprávněnými osobami a příslušnými dotčenými orgány s kladnými závěry ve prospěch umístění a provozu kalící linky.

Vlastní uvedení této linky do provozu není jen záležitostí podle stavebního zákona, ale i dalších předpisů, jakož i aktivní účasti stavebního úřadu a dotčených orgánů v rámci státního dozoru, který každý orgán vykonává podle zvláštních předpisů. Z tohoto důvodu se není třeba obávat, že by provoz neprobíhal bez patřičné kontroly apod.

V této souvislosti se žalovaný musí ohradit proti názoru žalobce A) o tom, že nepřiznáním odkladného účinku by mohl údajně přijít o reálné možnosti obrany práv, což je hrubé osočení práva ČR, které je cca 25 let průběžně budováno a kultivováno jako právo právního demokratického státu.

V prvé řadě je třeba dodat, že transparentnost výkonu veřejné moci je zajištěna mimo jiné právem na informace. To je upraveno v zák. č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, a zák. č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí apod., kdy je třeba v této souvislosti připomenout i např. ust. § 38 správního řádu, které obsahuje obecná pravidla o nahlížení do spisů. To lze učinit samozřejmě za podmínek daných tímto ustanovením správního řádu, kdy v případě staveb jde ještě o pravidla uvedená v ust. § 168 odst. 2 stavebního zákona.

V další řadě jde o skutečnost, že všechny správní akty jsou principálně přezkoumatelné správními soudy. Žalovanému není známo, že by nějaké rozhodnutí, popř. jiný správní akt podle stavebního zákona byl vyloučen ze soudního přezkumu (viz ust. § 70 písm. f) SŘS). Na této skutečnosti nic nemění, že SŘS má samostatnou právní úpravu přezkumu správních rozhodnutí jako výsledků správních řízení s náležitostmi dle ust. § 68 správního řádu a odlišnou úpravu pro správní akty dle ust. § 154 správního řádu a konečně i pro Jiné úkony" správního orgánu dle ust. § 158 odst. 1 správního řádu, mezi které patří správní akty stavebních úřadů, které nejsou správními rozhodnutími, jako např. územní souhlas (ust. § 96 stavebního zákona), souhlas s ohlášenou stavbou (ust. § 104 a násl. stavebního zákona), souhlas s užíváním stavby, popř. kolaudační souhlas (ust. § 119 a násl. stavebního zákona). Dále se může jednat i o výzvy stavebního úřadu ke zjednání nápravy (viz ust. § 134 a ust. § 171 stavebního zákona) apod. To vyplývá nejen z konstrikce správního soudnictví, které je koncipováno jako jedna z institucí pro ochranu práv, takovými institucemi jsou nesporně i správní orgány, byť jejich činnost je nastavena jinak, než jak u správních soudů, ale i z judikatury NSS - viz např. rozsudek NSS č.j.: 5 As 61/2010-174. Z pohledu aktuálního stavu právního řádu ČR (viz výše) je tak zajištěna reálná možnost obrany práv žalobce A) s tím, že reálná možnost žalobce A) dostat se k podkladům (písemnostem), jimiž disponují správní orgány je zajištěna způsoby, které jsou uvedeny v přechozím textu (viz odkaz na zák. č. 106/1999 Sb., zák. č. 123/1998 Sb., ust. § 38 správního řádu apod.).

V souvislosti s předchozím textem je třeba pro jednoznačnost dodat, že je samozřejmě zcela a naprosto jasné, že i při uplatnění možnosti obrany svých práv výše popsanou cestou nadále zůstává oprávněný požadavek, aby ten, kdo se práva dovolává, svá tvrzení doložil reálnými patřičnými podklady prokazujícími konkrétní skutečnosti, což je dáno tím, že se v právu uplatňuje princip objektivní (materiální) pravdy. Proto obava žalobce A), že obrana jeho práv jako taková může být složitá a náročná, sám o sobě bez dalšího nemůže u žalobce A) vyvolat očekávání, že jeho návrhy, v tomto případě návrh na přiznání odkladného účinku, budou akceptovány již v rovině tvrzení a to za situace, popř. hypotéz, že jejich akceptace nutně znamená omezení práv jiného apod.

( - )

Pokud jde o předmětnou halu a do ní vestavěnou kalící linku, je třeba dále dodat, že stavební práce již byly dokončeny a ve stavbě a v ní umístěné kalící lince probíhá na této lince zkušební provoz dle podmínek rozhodnutí – dodatečné povolení stavby ze dne 10. 1. 2014 (ve vztahu k ochraně před hlukem). V případě problematiky ochrany ovzduší lze uvést, že bylo zjištěno, že příslušný orgán ochrany ovzduší – Krajský úřad Libereckého kraje, odbor životního prostředí a zemědělství, vydal dne 14. 8. 2014 pod č. j. KULK 53405/2014-ZA OŽPZ 286/2014/000, rozhodnutí – povolení časově omezenému provozu „vyjmenovaného ostatního stacionárního zdroje znečištění“ – kalící linky a stanovil podmínky jeho provozu. Z toho je jednoznačně zřejmé, že provoz technologie kalící linky je z hlediska všech veřejných zájmů chráněných správním právem (v tomto případě především z hlediska veřejných zájmů v oblasti ochrany před hlukem a dále v oblasti ochrany ovzduší) nadále plně pod kontrolou příslušných orgánů veřejné správy. Ta nezůstala jen v rovině projednávání záměru u stavebního úřadu (viz rozhodnutí ze dne 10. 1. 2014), ke kterému byly dokladovány hluková studie, rozptylová studie a dále závazná stanoviska dotčených orgánů, ale provází a bude trvale provázet provoz kalící linky po celou dobu její existence v rámci státního dozoru, který vykonává každý správní orgán na svěřeném úseku státní správy, a to způsobem a v rozsahu daném příslušnými předpisy. Žalobce A) jako každý občan podle příslušných právních předpisů, jež jsou uvedeny v předchozím textu (viz zak. č. 106/1999 sb., zak. č. 123/1998 sb., ust. § 38 správního řádu) má možnost od orgánu veřejné správy získat potřebné informace a na základě toho zvážit svůj další postup k ochraně svých zájmů (viz poukaz na rozsah působnosti zak. č. 150/2002 sb., soudní řád správní, v platném znění).

Pokud jde o další žalobní body (údajná nedostatečná identifikace dokumentace stavby, údajně nedodržení zákona č. 100/2001 sb., tedy, že neproběhlo posouzení vlivů nebo alespoň zjišťovací řízení), žalovaný uvádí, že tyto body jsou spíše formální povahy a netýkají se problematiky posouzení toho, zda tu jsou věcné objektivní důvody pro přiznání odkladného účinku žalobě. Přesto k nim žalovaný uvádí, alespoň stručně následující. Žalobce A) v žalobě poukázal na rozsudek městského soudu v Praze, dle kterého v konkrétním případě údajně neměla být v rozhodnutí nijak specifikována dokumentace, dle které bylo rozhodováno, co si žalovaný nedovede dost dobře představit. Dále je třeba uvést, že ani žalobce A) sám nemá jasnou představu o tom, co by mělo být onou identifikací – viz myšlenka žalobce A) o tom, že „např.“ dokumentace měla být opatřena číslem jednacím apod. V daném případě je v rozhodnutí jednoznačně specifikován projektant (jeho identita je zjištěna uvedením identifikačního čísla Komory, již je členem), a samozřejmě identifikací samotné stavby (každá stavba je výjimečná svým účelem, řešením a především umístěním na jedinečných parcelách v jedinečném katastrálním území), nehledě k tomu, že spolu s vydáním rozhodnutí ve věci samé se dokumentace „ověřuje“ (blíže viz odůvodnění rozhodnutí ze dne 10.7.2014), což je v praxi dlouhý desetiletí běžný způsob, který je postačující – veškeré podklady věci jsou trvale součástí spisu. V případě výtek o nedodržení postupů podle zákona č. 100/2001 sb., je třeba uvést, že v daném případě jde o výtky ohledně toho, že neproběhly procesy, který podle žalobce A) proběhnout měly, kdy je třeba zdůraznit, že v těchto procesech se pracuje s hmotně právními předpisy jako u staveb nepodléhajících procesům dle zák. č. 100/2001 sb., čili v procesech dle zák. č. 100/2001 sb. se pracuje se stejnými limity např. v oblasti ochrany ovzduší, ochran před hlukem, apod. Z toho je zjevné, že tato problematika se vůbec netýká posouzení přiznání odkladného účinku žalobě.

( - ) Předmětná stavba byla řádně projednána v příslušném řízení z hledisek uvedených v ust. § 129 bod 2 a 3 stavebního zákona ve spojení s ust. § 111 téhož zákona, jehož výsledkem je dodatečné povolení stavby, které bylo obsáhle přezkoumáno v rámci odvolacího řízení, v rozsahu, jak je již uvedeno výše a kdy povolení stavby bylo vydáno v souladu s právními předpisy, kdy v rámci celkového posouzení věci byla posouzena veškerá zákonná hlediska uvedená v § 129 odst. 2 a 3 stavebního zákona a ve spojení s nimi i v ust. § 111 téhož zákona a kdy v tomto řízení bylo prokázáno, že předmětná stavba z hlediska veřejných zájmů obsažených jak ve stavebním zákoně, tak ve zvláštních právních předpisech, je v daném území a na daném pozemku přípustná.“

Z osob zúčastněných na řízení se k žalobě vyjádřila pouze obchodní společnost KAMAX, s.r.o., a to podáním ze dne 20. 10. 2014. Město Turnov této možnosti nevyužilo. Ve svém vyjádření uvedla následující (dále citace):

„K námitce nedostatečné specifikace projektové dokumentace

Žalobci namítají, že ve výroku rozhodnutí (dodatečného povolení stavby) není specifikována projektová dokum