9 Ads 83/2014 — Nejvyšší správní soud

31 Ad 9/2025- 105 - text  14 31 Ad 9/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Magdaleny Ježkové a soudců JUDr. Ivony Šubrtové a Mgr. Tomáše Blažka ve věci žalobkyně: SVÍTÁNÍ plus, s. r. o., IČ: 259 46 285 se sídlem Hrubínova 1457/7, 500 02 Hradec Králové proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí se sídlem Na poříčním právu 1/ 376, 128 01 Praha v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 3. 2025, č. j. MPSV-2025/34875-421/1, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Úřad práce ČR – krajská pobočka v Hradci Králové (dále jen „správní orgán prvního stupně“ nebo „úřad práce“) výrokem I. rozhodnutí ze dne 19. 12. 2024, čj. HKA-T-238/2024, poskytl podle § 78a odst. 1, 2, 3, 4, 5 a 8 písm. a) a § 12 písm. b) bod 2. zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „zákon o zaměstnanosti“) žalobkyni příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném trhu práce za 3. čtvrtletí roku 2024 v celkové výši 484 081 Kč a výrokem II. téhož rozhodnutí jí neposkytl podle § 78a odst. 3, 8 písm. b), e) a odst. 12 písm. a), b) uvedeného zákona příspěvek na zvýšené náklady provozních zaměstnanců a na dopravu za stejné období v celkové výši 70 298 Kč (dále jen „příspěvek“). 2. Žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 3. 2025, č. j. MPSV-2025/34875-421/1 (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl odvolání žalobkyně proti výroku II. výše uvedeného rozhodnutí úřadu práce a výrok II. tohoto rozhodnutí potvrdil. 3. Žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), se žalobkyně domáhá zrušení napadeného rozhodnutí. II. Žalobní argumentace 4. Žalobkyně uvedla, že nepřiznaná částka 70 298 Kč se skládá ze dvou samostatných, byť společně uplatněných a posuzovaných nároků, a to na náhradu personálních nákladů ve výši 44 044 Kč a nákladů na dopravu ve výši 26 254 Kč. 5. Personální náklady se týkají dvou provozních zaměstnanců (paní J. B., pana J. M.), kteří poskytovali speciální pomoc osobám se zdravotním postižením (dále jen „OZP“) zaměstnaným u žalobkyně. Žalobkyně k žádosti doložila: seznam všech OZP zaměstnanců, seznam provozních zaměstnanců a asistentů, seznam nákladů na dopravu spojených se zaměstnáváním OZP, přehled odpracovaných hodin za 3. čtvrtletí 2024, dohody o provedení práce uzavřené mezi žalobkyní a provozními zaměstnanci, doklady o výplatě mezd provozních zaměstnanců včetně písemného vysvětlení žalobkyně. Na základě výzvy úřadu práce doložila další doklady, požadované úřadem práce, a důkazní návrh na výslech označených svědků. Dále doložila dokument – vymezení speciálních potřeb OZP zaměstnance Mgr. V. R. Má za to, že jí předložené doklady a učiněná vyjádření postačovaly k prokázání nároku na zvýšený příspěvek v plné požadované výši. Svoji povinnost tvrzení a povinnost důkazní považuje za splněnou. 6. Je toho názoru, že zamítnutím její žádosti jak úřad práce, tak i žalovaný porušili zákon o zaměstnanosti a procesní ustanovení o shromažďování a hodnocení důkazů ve správním řízení. Uvedla, že odpovědnost v rámci procesního dokazování nespočívala jen na ní, nýbrž i na úřadu práce, který jí však srozumitelně nevymezil, jaké konkrétní důkazní prostředky požaduje k prokázání uplatněného nároku. Namítla, že zákon o zaměstnanosti přiznává zaměstnavatelům OZP nejen speciální právo na zaměstnávání OZP, ale i na získání poradenství ve věci zaměstnávání OZP od krajských poboček úřadu práce. Předložila důkazy, které byly úřadem práce i žalovaným zpochybněny bez bližšího vysvětlení, proč považují její nárok za neprokázaný. 7. Dle žalobkyně bylo vadným postupem odmítnutí jejího návrhu na výslech svědků, když úřad práce nemohl předem vědět, jaké důkazy by výslechem svědků získal a jakou by měly procesní hodnotu. Jedná se o vybočení ze zásad dobré správy. Závěr žalovaného, který tento postup úřadu práce podpořil, a neprovedení svědeckých výpovědí, považuje za postup nesprávný a nezákonný. 8. Žalobkyně zopakovala svou odvolací námitku, že její zástupce pan J. M. nebyl při ústním jednání na úřadu práce dne 2. 12. 2024 srozumitelně seznámen s požadavky na prokázání konkrétního rozsahu poskytování pomoci OZP provozními zaměstnanci. Dále žalobkyně namítá, že správní orgány zlehčují důkazní hodnotu dokladů prokazujících těžké zdravotní postižení a z toho vyplývající zdravotní omezení OZP zaměstnankyň paní K. W. a Mgr. V. R., a tedy i potřebnost speciální pomoci poskytované jim provozními zaměstnanci. 9. Správní orgány se nevypořádaly s jejími argumenty, především s argumentem, že řídící, kontrolní a preventivní činnosti provozních zaměstnanců jsou ve skutečnosti činnosti typicky hrazené ze zvýšeného příspěvku (jak to výslovně uváděl i „Seznam provozních zaměstnanců a pracovních asistentů, jejichž náklady lze uplatnit na zvýšení příspěvku“, zveřejněný na webu žalovaného). 10. Vytýká žalovanému, že zamítnutí její žádosti odůvodňuje neprokázáním konkrétní či nezbytné „přímé (osobní)“ pomoci OZP zaměstnancům ze strany provozních zaměstnanců, přičemž výraz „přímá“ byl do textu zákona vložen až novelou účinnou od 1. 1. 2025. V rozhodném období se jednalo pouze o pomoc. 11. Za pochybení správních orgánů považuje to, že ji svým uvážením nevymezily ani částečný nárok, přestože jim muselo být zřejmé, že jí nějaké zvýšené personální náklady vznikly. 12. Dále žalobkyně zopakovala i své námitky ohledně uznatelnosti zvýšených personálních nákladů v oblasti bezpečnosti práce, požární ochrany a ochrany zdraví při práci, kterým je třeba u OZP věnovat daleko více pozornosti a pracovního času než u běžných zaměstnanců (průběžně a opakovaně je vést k dodržování nastavených ergonomických pravidel umožňujících překovávat poruchy drobné motoriky, u zaměstnanců se sníženým intelektem je třeba opakovaně připomínat nebezpečí vzniku požáru na dílně a opakovaně je nabádat k opatrnosti při zacházení s pracovními nástroji). 13. K výtce správních orgánů, že uplatnila náhradu vynaložených personálních nákladů ve výši 100 %, ačkoli má v žádosti a přehledu odpracovaných hodin uvedený redukční koeficient uvedla, že redukční koeficient pro výpočet nákladů použila jen kvůli předepsanému formuláři úřadu práce, nikoli z vlastní vůle s úmyslem svůj nárok redukovat. Naopak s použitím redukčního koeficientu nesouhlasí, neboť nemá oporu v zákoně o zaměstnanosti. Namítla, že pokud úřad práce takový koeficient vytvořil, byl povinen pomoci žadateli-žalobkyni s jeho splněním a konkrétně k tomu vymezit požadované důkazy, což se nestalo. Zároveň zdůraznila, že nepožadovala nahradit 100 % vynaložených nákladů na provozní zaměstnance. Do žádosti zahrnula jen a výhradně náklady na činnost vykonanou provozními zaměstnanci při speciální pomoci OZP, naopak do ní nezahrnula jiná plnění poskytnutá z její strany provozním zaměstnancům, např. vyplacené náhrady za jejich dovolenou. 14. Namítla, že správní orgány ve svých rozhodnutích odkazují na judikaturu bez souvislosti s argumentací žalobkyně, která žádný z nastíněných judikaturních závěrů nikdy nezpochybňovala, naopak svou žádost koncipovala v souladu s nimi, zejména pokud jde o otázky týkající se rozložení důkazního břemene či otázky akcesorické povahy zvýšeného příspěvku. 15. Žalobkyně dále namítá nepřesnost závěrů úřadu práce, který označuje dotyčné OZP za zaměstnance „pracující na domácích pracovištích mimo pracoviště zaměstnavatele“. Uvedené považuje za účelové a nepřesné, neboť všichni OZP, na něž byl příspěvek žádán, si dle rozvrhu práce odpracovali některé směny v každém měsíci rozhodného období na pracovišti zaměstnavatele. Dle žalobkyně se takoví zaměstnanci nepovažují za tzv. domácí zaměstnance. Odkázala na závěry MPSV ve výkladovém stanovisku „Podpora zaměstnávání OZP – informace pro žadatele“ dle kterého, pokud zaměstnanec pracuje jak ve svém bydlišti, tak v provozovně zaměstnavatele, není považován z hlediska zákona o zaměstnanosti za tzv. domácího zaměstnance. 16. K náhradě dopravních nákladů žalobkyně zrekapitulovala své požadavky a doložené doklady. Uvedla, že jí byla přiznána jen část nákladů ve výši 7 575 Kč s odůvodněním neunesení důkazního břemene. Nesouhlasí s tím, že jí úřadem práce byly uznány náklady na dopravu pouze v rozsahu nejkratší cesty z její provozovny do sídla dodavatele. Žalovaný pak v rozporu se svojí přechozí rozhodovací praxí potvrdil nesprávnou úvahu úřadu práce s poukazem na vlastní nesprávné, nelogické a nesouvztažné argumenty. 17. Nesouhlasí s posouzením uznatelného časového objemu práce řidiče pana A. Dále nesouhlasí s neuznáním náhrady nákladů na rozvoz materiálu z její dílny na domácí pracoviště OZP zaměstnanců ani s odůvodněním, že se má jednat o zaměstnance, kteří pracují na pracovišti mimo provozní prostory zaměstnavatele, na které nelze příspěvek poskytnout. Zopakovala, že část pracovní doby si OZP provádějící montáž řetízků odpracovali