8 As 17/2007 — Nejvyšší správní soud

19 A 16/2023- 24 - text  7 19 A 16/2023 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Jarmilou Úředníčkovou v právní věci žalobkyně: Mgr. Z. H. proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje sídlem 702 18 Ostrava, 28. října 117 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 4. 2023 č. j. MSK 29351/2023, o přestupku takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo rozhodnuto o odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Městského úřadu Frenštát pod Radhoštěm ze dne 6. 1. 2023 č. j. OŽVP/1017/2023/aland/spis 6005/2021, za účasti v řízení obviněné Mgr. M. D., a to tak, že výrokem I. žalovaný odvolání žalobkyně do výroku I. rozhodnutí správního orgánu I. stupně zamítl jako nepřípustné podle § 92 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů a výrokem II. odvolání žalobkyně do výroku II. rozhodnutí správního orgánu I. stupně zamítl a výrok II. rozhodnutí Městského úřadu Frenštát pod Radhoštěm potvrdil. Žalobkyně namítala nedostatečné zjištění skutkového stavu, k čemuž uvedla, že správní orgány zcela bagatelizují, že útočníkem byla paní D. nikoliv ona, a že útok byl celou dobu až do příjezdu Policie ČR útokem trvajícím. Dle žalobkyně správní orgán I. stupně nedostatečně zjistil a vyhodnotil intenzitu útoku, přičemž uvedl, že ze strany paní D. šlo toliko o jeden úder srolovaným časopisem, s tím, že jiný průběh děje není možné prokázat. Odvolací orgán nedostatečné zjištění skutkového stavu nezhojil, ale tento stav aproboval. Žalobkyně poukázala na to, že v řízení opakovaně uvedla, že se jednalo o údery opakované, vedené s velkou intenzitou do oblasti hlavy. K prokázání této skutečnosti odkázala jednak na lékařské zprávy a jednak na znalecký posudek. Paní D. jí útokem na hlavu způsobila pohmoždění hlavy v týlní krajině, lehké podvrtnutí krční páteře, pohmoždění pravého ramene. Dále pak pokračujícím útokem již v době na zemi podlouhlou kožní odřeninu na přední a vnitřní straně pravého stehna. Rozsah zranění je dokládán zprávou Centrálního příjmu Nemocnice ve Frýdku – Místku ze dne 1. 11. 2021, rozhodnutím o dočasné pracovní neschopnosti ze dne 2. 11. 2021 a zprávou Nemocnice ve Frýdku – Místku ze dne 10. 12. 2021. K hodnocení jejího zranění byl přibrán znalec z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, MUDr. V. K., který vycházel z konzistentního podání vysvětlení, které podala ona sama, jejího otce a paní D. Znalec měl k dispozici i uvedené lékařské zprávy a fotografie. Znalec uzavřel, že celková doba léčení jejího zranění trvala 9 dnů. Způsob vzniku zranění dle závěrů přibraného znalce odpovídá dvěma přímým úderům sevřenou pěstí druhé osoby, vedeným do zraněných oblastí středně velkými nápřahy, se středně velkou razancí. Středně silný úder pěstí vedený do oblasti hlavy měl za následek i vznik podvrtnutí krční páteře, ke kterému došlo nepřímým mechanismem. Zranění kůže pravého stehna vzniklo patrně zasažením samovolným obloukovitým pohybem ruky druhé osoby s drženými klíči v průběhu vyšetřovaného incidentu, a to pouze malou působící silou. Znalec uzavřel, že lze soudit, že mechanismus a způsob vzniku jejího zranění odpovídá skutečnostem uvedeným v její výpovědi, tedy aktivním působením prověřované Mgr. M. D. Žalobkyně namítala, že přestože výše uvedené listinné důkazy jsou součástí spisu, správní orgán se s nimi zcela zjevně neseznámil a v odůvodnění rozhodnutí se s nimi vůbec nevypořádal. Současně nevyslechl ani jejího otce a v případě sestry nezjistil, zda ta by se případně byla schopna bránit útoku, či zda z důvodu jiných okolností není schopná či ochotná se zapojovat do jakékoliv fyzické potyčky (např. z důvodu těhotenství). Na takovém skutkovém stavu pak odvolací orgán uzavřel, že strana bránící byla v přesile, což mělo být důvodem, že se v daném případě nemůže jednat o nutnou obranu. Žalovanému vytkla, že z odůvodnění rozhodnutí není zřejmé, že by správní orgány prováděly dokazování uvedenými listinnými důkazy. Neprovedením navržených důkazů v podobě výslechu jejího otce je procesní vadou, čímž správní orgán porušil její právo na spravedlivý proces. Tím spíše za situace, kdy odvolací správní orgán z přítomnosti jejího otce dovozuje jakousi přesilu, což považuje za zcel absurdní a zcestné. 2. Další námitky žalobkyně se vztahovaly k právnímu posouzení věci. Žalobkyně konstatovala, že správní orgán posuzoval, zda její jednání naplnilo podmínky nutné obrany. Dle žalobkyně v posouzení správního orgánu jednak zcela absentuje posouzení skutečnosti, že útok paní D. pokračoval i v době, kdy obě byly na zemi, přičemž paní D. se jí snažila kopat a současně jí způsobila tržnou ránu na noze. Správní orgány neuvádějí, z jakých důkazních prostředků dospěly k závěru, kdy skončil útok paní D., proč další útok z její strany nehrozil, když soustavně ji slovně urážela, a uváděla, že je „vyžraná bachyně, má jateční váhu a půjde brzo na porážku“. Z rozhodnutí není ani zřejmé, v čem spatřuje správní orgán zcela zjevnou nepřiměřenost jejího jednání, přestože utrpěla újmu na zdraví, zamezila pokračujícímu útoku paní D. nejméně invazivním způsobem, což je zcela zjevné z toho, že u paní D. nedošlo nejenom k újmě na zdraví, ale ani k újmě na jakékoliv části oděvu. K závěrům správních orgánů žalobkyně uvedla, že hodnocení, zda šlo o přímo hrozící nebo trvající útok, je dáno vždy kontextem nastalé situace. Není dost dobře možné vyžadovat, aby intenzitě použitého útoku odpovídala i míra intenzity obrany, neboť obrana by měla být důraznější už jen z toho důvodu, aby došlo nejen k překonání přímo hrozícího či trvajícího útoku, ale i k definitivnímu odrazení útočníka od dalšího útoku, tedy aby útočník v útoku nepokračoval nebo jej nezopakoval. Obdobné argumenty nutno vztáhnout též co do doby trvání obrany proti již nastalému útoku (otázka zachování extenzity nutné obrany). Posouzení, kdy je obrana nepřiměřená ve smyslu zákona o přestupcích, vždy závisí na okolnostech konkrétního případu. V konkrétním případě je dle žalobkyně nepochybné, že mohla mít důvodné obavy z napadení i poté, co bezprostředně odrazila první útok paní D. povalením na zem. Na zemi však paní D. pokračovala v útoku, kopala ji a zranila na noze klíči. Nervózní situace byla umocněna značnou verbální agresivitou paní D., a tedy též naprostou nepředvídatelností jejího jednání, stejně jako emočně vypjatou atmosférou. V daném případě je zcela zjevné, že i přes výše uvedené, maximálně šetřila osobu paní D. a současné předcházela možnému dalšímu útoku z její strany. Omezila paní D. v pohybu jen na dobu nezbytně nutnou, a to do příjezdu neprodleně přivolané policejní hlídky. Nebylo její chybou, že policejní hlídka přijela teprve po několika minutách po přivolání a že paní D. stále pokračovala v útoku. Tento fakt ostatně nemohla ani nijak ovlivnit. Zda by k dalšímu útoku (mimo kopání, použití klíčů a verbální agrese) po eventuálním uvolnění paní D. došlo či ne, zůstává otevřenou otázkou, na kterou žádná empirická odpověď z pochopitelných důvodů neexistuje, a existovat ani nemůže. Žalobkyně uvedla, že závěr, k němuž dospěly správní orgány, je ovšem evidentně nesprávný. V pojetí správního orgánu by totiž nutná obrana byla možná prakticky jen proti již probíhajícímu nebo právě započatému útoku, což by zásadním způsobem poškodilo možnosti úspěšné obrany. Nutno vzít v potaz, že v reálných životních situacích má bránící se jen sekundy na rozhodnutí o tom, jakým způsobem bude odvracet trvající nebo bezprostředně hrozící útok. Právní úprava je přitom zcela jednoznačně postavená na principu, že riziko útoku nese sám útočník, nikoliv obránce. Je proto zcela nepřípustné, aby správní úředníci (nebo správní soudy) kladli ex post facto na bránící se osoby nároky v daném momentu zcela nesplnitelné. Žalobkyně v této souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10. 3. 1920, Kr I 01/19, Vážný sv. I., č. 155, s. 221 a uvedla, že rozhodující pro rozhodnutí oprávněnosti nutné obrany je tedy nikoliv jen posouzení objektivní, ale zejména posouzení subjektivní – tedy, jak se oprávněnost nutné obrany mohla za dané situace jevit obránci, a zda obránce mohl s ohledem na podmínky individuální věci důvodně a rozumně předpokládat, zda útok je ve skutku útokem bezprostředně hrozícím, nebo zda bezprostředně hrozí pokračování již v započatém útoku. Dle žalobkyně správní orgán v podstatě argumentuje, že ona měla spoléhat na náhodu, že v útoku nebude paní D. pokračovat. Žalobkyně dále poukázala na názor právní doktríny, která zároveň akcentuje přístup soudní praxe, a která v diskuzi k trestně právní verzi nutné obrany uvádí, že „od obránce není…možné žádat, aby vyčkával a spoléhal se na náhodu, že škoda, která z útoku hrozí, nenastane, a aby nepoužil přiměřené a dostupné prostředky obrany, aby hrozící útok znemožnil a útočníka zneškodnil. Žalobkyně shrnula, že