7 Ads 419/2018 — Nejvyšší správní soud

48 Ad 14/2017- 25 - text 10 48 Ad 14/2017 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Čížkem ve věci žalobkyně: L. Š. bytem R., D. zastoupena advokátem JUDr. Lubomírem Müllerem, sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 25, Praha 5, o žalobách proti rozhodnutí žalované o námitkách č. I ze dne 21. 3. 2017, č. j. X, rozhodnutí žalované o námitkách č. II ze dne 21. 3. 2017, č. j. X, a rozhodnutí žalované o námitkách č. III ze dne 21. 3. 2017 č. j. X, takto: I. Rozhodnutí žalované o námitkách č. I ze dne 21. 3. 2017, č. j. X, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žaloby proti rozhodnutí žalované o námitkách č. II ze dne 21. 3. 2017, č. j. X, a proti rozhodnutí žalované o námitkách č. III ze dne 21. 3. 2017 č. j. X, se zamítají. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Obsah podání účastníků řízení 1. Žalobkyně se samostatnými žalobami podanými ke zdejšímu soudu domáhá zrušení shora označených rozhodnutí, jimiž žalovaná zamítla námitky žalobkyně a potvrdila svá prvostupňová rozhodnutí ze dne 25. 11. 2016. Rozhodnutím č. I, č. j. 1-3R-25.11.2016-427/X, žalovaná zamítla žádost žalobkyně o příplatek k sirotčímu důchodu dle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudní rehabilitaci“). Rozhodnutím č. II, č. j. 1-3R-25.11.2016-427/X, žalovaná zamítla žádost žalobkyně o příplatek k sirotčímu důchodu dle nařízení vlády č. 622/2004 Sb., o poskytování příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem v oblasti sociální, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení vlády č. 622/2004 Sb.“). Rozhodnutím č. III, č. j. 1-3R-25.11.2016-427/X, žalovaná zamítla žádost žalobkyně o zvláštní příspěvek k sirotčímu důchodu dle zákona č. 357/2005 Sb., o ocenění účastníků národního boje za vznik a osvobození Československa a některých pozůstalých po nich, o zvláštním příspěvku k důchodu některým osobám, o jednorázové peněžní částce některým účastníkům národního boje za osvobození v letech 1939 až 1945 a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o účastnících národního odboje“). 2. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 11. 2017, č. j. 48 Ad 14/2017-18, spojil žaloby ke společnému projednání. 3. Žalobkyně uvedla, že dne 15. 5. 1953 byl ze svého domova v Ch. č. p. X násilně vystěhován V. Š.(otec žalobkyně), jeho rodiče V. a M. a starší bratr V. Stalo se tak na základě rozhodnutí Komise pro úpravu poměrů rodin vesnických boháčů ze dne 20. 2. 1953 za souhlasu Ministerstva národní bezpečnosti ze dne 18. 4. 1953, č. j. 155/V-taj.53. Do svého domova se otec žalobkyně a jeho rodina mohli vrátit až na základě Hospodářské smlouvy ze dne 21. 4. 1955 uzavřené dědečkem žalobkyně a Okresním národním výborem v Hořicích. Otec žalobkyně zemřel X. Žalobkyně poukázala na usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 6. 6. 2016, č. j. 25 Nt 2202/2016-10 (dále také jen „usnesení Okresního soudu v Jičíně“), podle něhož je otec žalobkyně účasten rehabilitace podle § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci z důvodu nezákonného zbavení osobní svobody tím, že byl dne 15. 5. 1953 násilně vystěhován ze svého domova v Ch. č. p. X. Dne 29. 8. 2016 požádala žalobkyně o příplatek k sirotčímu důchodu podle zákona o soudní rehabilitaci, o příplatek k sirotčímu důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. a o zvláštní příplatek k sirotčímu důchodu podle zákona o účastnících národního odboje, a to za období od 15. 5. 1953 do 21. 4. 1955. Žádosti i námitky žalovaná zamítla s odůvodněním, že příplatek náleží jen za dobu vazby a výkonu trestu odnětí svobody. Podle § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci se toto ustanovení použije ,,obdobně k rehabilitaci a odškodnění osob nezákonně zbavených osobní svobody nebo majetku…, i když nebylo zahájeno trestní stíhání“. Pokud soud uznal, že podle uvedeného ustanovení byl žalobkynin otec omezen na osobní svobodě a splňuje předpoklady pro rehabilitaci, vyplývá z toho pro žalobkyni i nárok na odškodnění bez ohledu na to, jakou formou byla svoboda jejího otce omezena. Je nutno § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci, příslušná ustanovení nařízení vlády č. 622/2004 Sb., jakož i zákona podle zákona o účastnících národního odboje aplikovat obdobně i na případ otce žalobkyně, a to nehledě na jeho věk, neboť v tomto ohledu žádné věkové limity zákon neuvádí. 4. Závěrem žalobkyně navrhla, aby soud uložil žalované nahradit jí náklady řízení za právní zastoupení podle § 7 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“) a náhradu hotových výdajů advokáta dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Odkázala v tomto směru na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2015, č. j. 1 Ads 73/2015-52. 5. Žalovaná navrhla zamítnutí žalob. Ve vztahu k rozhodnutí č. I uvedla, že předmětem sporu je posouzení, dopadá-li na žalobkyni zákon o soudní rehabilitaci v souvislosti s účastí jejího zemřelého otce na soudní rehabilitaci. Ve vyjádření předně připomíná relevantní právní úpravu a rekapituluje předchozí průběh správního řízení a obsah usnesení Okresního soudu v Jičíně. Podle § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci se toto ustanovení užije obdobně k rehabilitaci a odškodnění osob nezákonně zbavených osobní svobody nebo majetku v souvislosti s trestnými činy uvedenými v § 2 a 4 tohoto zákona v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, i když nebylo zahájeno trestní stíhání, pokud nedošlo k plnému odškodnění podle dříve platných předpisů. Z výše uvedeného plyne, že pro aplikaci § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci musí být splněny dvě základní skutečnosti. Jednak prokázání zbavení osobní svobody žadatele v rozhodném období (ať už formou výkonu trestu odnětí svobody nebo formou vazby), jednak prokázání existence rozhodnutí, jímž byl žadatel za toto příkoří rehabilitován. 6. Žalovaná se proto zaměřila na to, zda byla prokázána podmínka zbavení osobní svobody otce žalobkyně, a to buď formou výkonu trestu, nebo formou vazby, jak vyžaduje zákon o soudní rehabilitaci. V odůvodnění usnesení Okresního soudu v Jičíně se uvádí, že otec žalobkyně nemohl být trestně stíhán a souzen, neboť mu v době vystěhování byly pouhé dva roky. Dle žalované je prokázáno, že otec žalobkyně nebyl zbaven osobní svobody formou výkonu trestu odnětí svobody či vazby. Citované usnesení Okresního soudu v Jičíně bylo vydáno účelově k prokázání vzniku nároku otce žalobkyně na odškodnění. Účelový je rovněž výklad žalobkyně, že pro účely odškodnění v oblasti důchodového pojištění by měla být doba vystěhování z rodného domu postavena na roveň době vazby a výkonu trestu odnětí svobody. Usnesení Okresního soudu v Jičíně je pro věc relevantní pouze v tom smyslu, že vylučuje aplikaci zákona o soudní rehabilitaci. Má pouze deklaratorní charakter, není odškodňovacím titulem, neboť na jeho základě nelze zrušit žádné odsuzující rozhodnutí. Žalobkyně proto nesplňuje zákonné podmínky nároku na příplatek k důchodu, neboť její otec nebyl ve vazbě ani nevykonával trest odnětí svobody. Z dikce § 1 odst. 1, § 25 odst. 1 a § 33 odst. 3 zákona o soudní rehabilitaci i z důvodové zprávy vyplývá, že účelem zákona je odškodnit v sociální oblasti pouze vazebně stíhané osoby. Ustanovení § 25 odst. 7 a 8 zákona o soudní rehabilitaci navazují na § 25 odst. 1 tohoto zákona, dle něhož se doba vazby a výkonu trestu odnětí svobody posuzuje pro stanovení výše důchodu jako doba pokračování v zaměstnání, jež poškozený konal před vzetím do vazby (nástupu trestu). Účelem tohoto ustanovení tedy je odstranit negativní dopad pobytu ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody poškozeného na jeho důchodové nároky. Alternativa uvedená v ustanovení § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci, na základě něhož může poškozený místo nároků vyplývajících z ustanovení předchozích ustanovení žádat, aby mu byly poskytnuty měsíční příplatky k důchodu, nic nemění na účelu, pro který bylo odškodnění v důchodové oblasti konstruováno, což ostatně vyplývá i z dikce ustanovení § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci, které též operuje s pojmy vazba a výkon trestu odnětí svobody. 7. Žalovaná dále uvedla, že odkaz v usnesení Okresního soudu v Jičíně na nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 2887/14, podle něhož mají soudy povinnost rehabilitační předpisy interpretovat extenzivně ve prospěch dotčených osob, považuje za nepřípadný, neboť na rozdíl od případu souzeného Ústavním soudem otec žalobkyně nikdy nebyl z hlediska trestního zákona zbaven osobní svobody, jak má na mysli zákon o soudní rehabilitaci. Žalovaná uzavřela, že nezpochybňuje, že se otce žalobkyně jako člena násilně vystěhované rodiny tato křivda zajisté osobně dotýkala a měla na něj psychický dopad, nicméně skutečnost, že žalovaná rozhodla v neprospě