44 A 22/2018

Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Mělník, odboru dopravních a správních agend (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 30. 11. 2015, č. j. 30324/DSA/15/MABU-8, R 175/15, sp. zn. DSA/17163/15/MABU (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce shledán vinným ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla podle ustanovení § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), za což mu byla uložena pokuta ve výši 1 500 Kč a podle ustanovení § 79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) povinnost úhrady nákladů řízení ve výši 1 000 Kč.

Žalobce v obsáhlé žalobě uvedl řadu námitek. Konkrétně žalobce namítal, že nedošlo k odložení věci přestupku, že správní orgány postupovaly v rozporu s § 79a zákona o silničním provozu, neuvedly formu zavinění ve výroku rozhodnutí, chybně konstatovaly vinu, neprovedly měření prostřednictvím automatizovaného technického prostředku bez obsluhy, dále neexistuje správní delikt podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, nebylo zohledněno zavinění, správní orgány také neuvedly ustanovení, podle kterého bylo rozhodováno o sankci, nepřihlédly k možnosti mimořádného snížení sankce, neuvedly ustanovení, podle kterého bylo rozhodováno, neuvedly odkaz na přestupek, jehož znaky jednání vykazuje, dále má žalobce za to, že došlo k prekluzi správního deliktu a že nebylo ve výroku popsáno protiprávní jednání (neuvedení odkazu na skutkovou podstatu slovně) a též nebyl oznámen úsek měření rychlosti motorových vozidel dopravní značkou a v samotném závěru konstatoval i protiústavnost ustanovení týkajících se objektivní odpovědnosti provozovatele motorového vozidla. Z důvodu značné rozsáhlosti soud uvádí žalobcovu argumentaci až dále v odůvodnění rozsudku.

Žalovaný navrhl žalobu zamítnout, odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a podrobně se vyjádřil k jednotlivým námitkám.

Ze správního spisu zjistil soud následující pro věc relevantní skutečnosti. Správní orgán obdržel oznámení o přestupku ze dne 7. 7. 2015, ve kterém byly uvedeny následující údaje o přestupkovém jednání: „Přestupek: § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., Datum a čas: 4. 7. 2015 v 12:36 hod., Místo spáchání: ULICE KOKOŘÍNSKÁ U Č. P. 660 MELNIK, Pachatel: totožnost řidiče nezjištěna, Vozidlo SPZ: X, Naměřená rychlost 66 km/h, Nejvyšší dovolená rychlost 50 km/h, Měřící zařízení: silniční radarový rychloměr RAMER 10T, Údaje o provozovateli vozidla: Název: Š. F., Datum narození: X, Bydliště/Sídlo: Obec: B., PSČ: X, Ulice: X, č. p. X“ Přílohou oznámení je i fotodokumentace záznamu přestupkového jednání.

Dne 29. 7. 2015 byla žalobci doručena výzva k uhrazení určené částky podle ustanovení § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu z důvodu podezření ze spáchání přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu tím, že neznámý řidič nedodržel nejvyšší povolenou rychlost podle § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu. Správní orgán I. stupně poučil žalobce o možnosti písemně sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku.

Dne 31. 7. 2015 obdržel správní orgán I. stupně vyjádření žalobce, ve kterém prostřednictvím svého zmocněnce sděloval, že v uvedené době měl vozidlo k užívání a řídil je pan L. Y.. Součástí vyjádření byla i plná moc žalobce pro společnost F. C., s. r. o.

Spis dále obsahuje kopii poskytnuté informace od Policie České republiky ze dne 6. 4. 2015, ve které bylo uvedeno, že osoba L. Y. nebyla nikdy na požadované adrese hlášena, k této informaci byla připojena kopie sdělení z Ministerstva vnitra, ve které je uvedeno, že výše jmenovaný byl vyhoštěn z území České republiky od 27. 4. 2011 do 22. 10. 2014 a současně není v evidenci Cizineckého informačního systému hlášen k pobytu.

Dne 21. 9. 2015 zaslal žalobce správnímu orgánu informaci o tom, že odpírá výpověď, neboť by jejím provedením vystavil sebe nebo osobu blízkou riziku postihu.

Dne 2. 10. 2015 učinil správní orgán I. stupně záznam o odložení věci podle ustanovení § 66 odst. 3 písm. g) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o přestupcích“), protože nezjistil do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě.

Dne 2. 10. 2015 doručil správní orgán I. stupně žalobci příkaz, kterým byl žalobce shledán vinným ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla podle ustanovení § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, kterého se dopustil porušením § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu tím, že dne 4. 7. 2015 v 12:36 hod. v Mělníku, ul. Kokořínská u čp. X, jako provozovatel motorového vozidla – motocykl, státní poznávací značky X nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Za uvedené jednání byla žalobci vyměřena pokuta ve výši 1 500 Kč a paušální částka náhrady nákladů řízení ve výši 1 000 Kč.

Dne 13. 10. 2015 obdržel správní orgán I. stupně prostřednictvím zmocněnce žalobce odpor, ve kterém zároveň žádal o sdělení jmen všech oprávněných úředních osob ve věci za účelem posouzení případného podání námitky podjatosti.

Dne 26. 10. 2015 správní orgán I. stupně doručil žalobci předvolání k ústnímu jednání na 18. 11. 2015 v 13:00 hod.

Dne 18. 11. 2015 obdržel správní orgán I. stupně prostřednictvím zmocněnce žalobce omluvu z účasti na ústním jednání. V rámci této omluvy zmocněnec znovu odkázal na dříve označenou osobu údajného řidiče.

Dne 30. 11. 2015 bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, kterým byl žalobce shledán vinným ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla podle ustanovení § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, kterého se dopustil porušením § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu tím, že dne 4. 7. 2015 v12:36 hod v Mělníku, ul. Kokořínská u č. p. X, jako provozovatel vozidla - motocyklu státní poznávací značky X nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Za uvedené jednání byla žalobci vyměřena pokuta ve výši 1 500 Kč a paušální částka náhrady nákladů řízení ve výši 1 000 Kč.

Dne 16. 12. 2015 obdržel správní orgán I. stupně blanketní odvolání žalobce, ve kterém žádal poskytnutí přiměřené lhůty k jeho doplnění a dále zaslání kopie podstatných částí spisu. Výzvou ze dne 5. 1. 2015 byl žalobce vyzván k doplnění blanketního odvolání, a to do 15 dnů od doručení výzvy.

Dne 12. 1. 2016 bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno doplnění blanketního odvolání. Žalobce namítal, že správní orgán I. stupně neměl zahajovat s žalobcem správní řízení o správním deliktu provozovatele vozidla, neboť to může být zahájeno jen v případě, kdy je porušení pravidel zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy. Žalobce namítal, že rychloměr Ramer 10T není automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy.

Dne 21. 2. 2018 vydal žalovaný napadené rozhodnutí, kterým zamítl odvolání žalobce a potvrdil prvostupňové rozhodnutí.

Soud vycházel při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného [§ 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). Vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal.

Soud o žalobě rozhodl bez jednání, a to v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. Žalobce vyjádřil souhlas s vydáním rozhodnutí bez jednání již v podané žalobě a souhlas žalovaného je presumován, neboť k výzvě soudu neoznámil svůj nesouhlas s takovým postupem.

Ještě než soud přistoupí k posouzení žalobních bodů, uvádí (jako již v řadě jiných svých rozhodnutí), že ve většině žalobních bodů žalobce namítá nedostatky prvostupňového rozhodnutí, případně obecně brojí proti oběma rozhodnutím, aniž by specifikoval, jestli se uvedené chyby dopustil pouze správní orgán I. stupně a žalovaný se s tímto pochybením nevypořádal, nebo jestli se uvedeného pochybení dopustily oba správní orgány. Podle ustanovení § 71 odst. 1 písm. c) a d) s. ř. s. musí žaloba kromě obecných náležitostí podání (§ 37 odst. 2 a 3 s. ř. s.) obsahovat označení výroků rozhodnutí, které žalobce napadá, a žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Zároveň také platí, že žaloba proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 s. ř. s. vždy směřuje proti rozhodnutí správního orgánu druhého stupně (zde žalovanému). Avšak pro účely soudního přezkumu správních rozhodnutí jsou rozhodnutí obou stupňů správních orgánů vnímána jako celek, to znamená, že ač správní soudy přezkoumávají a případně ruší především rozhodnutí správního orgánu druhého stupně, při posuzování zákonnosti tohoto rozhodnutí přihlížejí k předchozímu správnímu řízení a rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Zároveň však žalobce nemá na zrušení prvostupňového rozhodnutí právní nárok, neboť na rozdíl od ustanovení § 78 odst. 1 s. ř. s., které stanovuje v okamžiku důvodnosti žaloby povinnost soudu napadené rozhodnutí zrušit, ustanovení § 78 odst. 3 s. ř. s. svěřuje posouzení důvodů pro zrušení prvostupňového rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2007, č. j. 1 As 60/2006 – 106, sb. NSS č. 1456/2008).

Soud také nepřehlédl, že žalobce uplatnil v průběhu správního řízení pouze jedinou věcnou odvolací námitku, avšak v rámci žaloby počet námitek značně rozšířil. Za takové situace bylo povinností žalovaného vypořádat tuto jednu odvolací námitku a dále přezkoumat v zásadě toliko soulad prvostupňového rozhodnutí a řízení s právními předpisy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2015, č. j. 2 As 215/2014 – 43). Soud si je však vědom usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2008, č. j. 7 Afs 54/2007 – 62, Sb. NSS č. 1742/2009, ve kterém Nejvyšší správní soud nevyloučil možnost žalobce uplatnit v žalobě všechny důvody, pro které považuje napadené rozhodnutí za nezákonné, bez ohledu na skutečnost, že některé z nich neuplatnil v odvolacím řízení, ač tak učinit mohl. Soud musí postupovat s ohledem na princip plné jurisdikce, na možnost obhajoby obviněného z přestupku spočívající i v naprosté pasivitě ve správním řízení a v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 2. 5. 2017, č. j. 10 As 24/2015 – 71, Sb. NSS č. 3577/2017) přihlédnout k tomu, co žalobce nadnesl v žalobě. Žalobce mohl většinu námitek, v tomto případně žalobních bodů, uplatnit již ve správním řízení, neboť směřují zejména proti kvalitě výroků nebo odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. Zároveň ale nejsou tyto žalobní body z přezkumu soudem vyloučeny. Vyloučeny jsou pouze v tom rozsahu, ve kterém je zpochybňována zákonnost postupu žalovaného z důvodu, že se dopustil procesních vad, když se nevypořádal se skutečnostmi či právními námitkami, které žalobce ale ve správním řízení neuplatnil.

Soud předně poukazuje na to, že žalobce byl uznán vinným ze spáchání správního deliktu, nikoli ze spáchání přestupku. V takovém případě probíhalo správní řízení podle správního řádu a nikoli podle zákona o přestupcích. V tomto případě změnu procesního předpisu nepřineslo k 1. 7. 2017 ani nabytí účinnosti zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), protože ten v ustanovení § 112 odst. 4 stanoví, že „zahájená řízení o přestupku a dosavadním jiném správním deliktu, s výjimkou řízení o disciplinárním deliktu, která nebyla skončena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle dosavadních zákonů“. Žalobce se tak nemůže úspěšně dovolávat aplikace procesních ustanovení zákona o přestupcích, ale pouze procesních ustanovení, které obsahoval správní řád.

Ohledně posuzování odpovědnosti za spáchaný správní delikt pak platilo, že před přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky postrádaly jiné správní delikty obecnou úpravu (to znamenalo, že pro ně neexistoval právní předpis upravující podmínky odpovědnosti, jako tomu bylo a je v případě přestupků). Právní úprava jiných správních deliktů v jednotlivých jiných zákonech neobsahovala všechny potřebné hmotněprávní instituty (např.: předpoklady deliktní způsobilosti, okolnosti vylučující protiprávnost, důvody zániku odpovědnosti za správní delikt). Chybějící hmotněprávní instituty vyvolávaly v praxi vážné problémy při aplikaci jednotlivých skutkových podstat. Jedním z řešení tak bylo využití analogie zákona o přestupcích, popřípadě analogie trestního práva hmotného (srov. důvodovou zprávu k zákonu o odpovědnosti za přestupky, obecná část). Vzhledem k tomu, že pro správní delikty neexistovalo obecné ustanovení, které by upravovalo časovou působnost aplikovatelných zákonů a vzhledem k tomu, že i Nejvyšší správní soud dospěl v rozsudku ze dne 27. 10. 2004, č. j. 6 A 126/2002 – 27, Sb. NSS č. 461/2005, k závěru že „ústavní záruka vyjádřená v článku 40 odst. 6 in fine Listiny základních práv a svobod a spočívající v přípustnosti trestání podle nového práva, jestliže je taková úprava pro pachatele výhodnější, platí i v řízení o sankci za správní delikty,“ aplikuje zdejší soud analogicky ustanovení § 7 odst. 1 zákona o přestupcích, který v době spáchání správního deliktu (ke dni 4. 7. 2015), stanovoval, že „odpovědnost za přestupek se posuzuje podle zákona účinného v době spáchání přestupku; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, je-li to pro pachatele příznivější.“ Toto ustanovení nedoznalo za dobu projednávání přestupkového jednání žádných změn. Zároveň dne 1. 7. 2017 vstoupil v účinnost zákon o odpovědnosti za přestupky, který ovšem obsahuje v ustanovení § 2 odst. 1 totožné pravidlo.

Ke dni spáchání správního deliktu byl účinný zákon o silničním provozu ve znění novely č. 249/2014 Sb. Ustanovení § 125f, podle kterého se správní delikt žalobce posuzuje, pak znělo následovně: (1) Právnická nebo fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. (2) Právnická nebo fyzická osoba za správní delikt odpovídá, pokud a) porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích nebo se jedná o neoprávněné zastavení nebo stání, b) porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje znaky přestupku podle tohoto zákona a c) porušení pravidel nemá za následek dopravní nehodu. (3) Za správní delikt podle odstavce 1 se uloží pokuta. Pro určení výše pokuty se použije rozmezí pokuty pro přestupek, jehož znaky porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje; pokuta však nepřevýší 10 000 Kč. (4) Obecní úřad obce s rozšířenou působností správní delikt podle odstavce 1 projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a a) nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, nebo b) řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno. (5) Provozovatel vozidla za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že v době před porušením povinnosti řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích a) bylo vozidlo, jehož je provozovatelem, odcizeno nebo byla odcizena jeho tabulka s přidělenou státní poznávací značkou, nebo b) podal žádost o zápis změny provozovatele vozidla v registru silničních vozidel.

Z tohoto znění bude soud vycházet při vypořádání žalobních bodů. Z této verze vycházely zároveň i správní orgány, když vedly s žalobcem správní řízení, neboť jak bude uvedeno dále, nová právní úprava není pro žalobce příznivější.

Závěrem této úvodní části k vypořádání žalobních bodů soud ještě konstatuje, že žaloba je sice velmi obsáhlá, ovšem argumentačně poněkud chudá, neboť žalobce pouze aplikuje procesní strategii, ve které se snaží zpochybnit maximální množství faktických informací a údajů uváděných správními orgány a tím se snaží dovést do extrému povinnost správních orgánů svá rozhodnutí odůvodnit a v podstatě je rozpitvat do posledního slova, aniž by byl žalobce schopen předložit jakékoli důkazy svědčící o opaku, než co správní orgány v napadených rozhodnutích uvedly. Soud upozorňuje, že správní rozhodnutí nelze vnímat jako samostatné segmenty slov bez kontextu, jak se snaží žalobce předestřít. Při posuzování odpovědnosti za správní delikt je třeba vycházet ze skutkových okolností tak, jak se udály v době přestupkového jednání a dále je třeba zkoumat, zda byly tyto skutkové okolnosti dostatečně prokázány. Odůvodnění správního rozhodnutí je podmínkou jeho přezkoumatelnosti, ovšem v případě, kdy žalobce zpochybňuje kvalitu určitých důkazů poprvé až v rámci žaloby, nemůže se úspěšně domáhat toho, aby soud konstatoval, že správní orgány postupovaly nezákonně, když podrobně neuvedly, proč ten který konkrétní důkaz byl přípustný, když v rámci správního řízení žalobce žádné námitky neuplatnil.

Soud uvážil k námitkám uvedeným v jednotlivých částech žaloby v pořadí, jak jsou v ní uvedeny takto:

V tomto žalobním bodu žalobce upozorňuje na to, že nebyly splněny podmínky pro zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla a odvolával se přitom na podmínky stanovené v § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu, kterými jsou nezahájení řízení o přestupku a odložení věci z důvodu, že správní orgán nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, druhou podmínkou je zastavení řízení o přestupku z důvodu, že obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno. Podle žalobce byla první podmínka splněna jen zdánlivě, neboť správní orgán I. stupně neodložil věc v souladu se zákonem, když o usnesení, kterým se věc odkládá a které se poznamenává do spisu, nevyrozuměl žalobce. Žalobce se odkazoval na ustanovení § 66 odst. 4 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), podle kterého platí, že „[o] odložení věci podle odstavců 1 až 3 vydá usnesení, které se pouze poznamená do spisu. O odložení věci se vyrozumí osoby dotčené jednáním osoby podezřelé ze spáchání přestupku, jsou-li správnímu orgánu známy; správní orgán tyto osoby nevyrozumí, pokud by to bylo spojeno s neúměrnými obtížemi nebo náklady.“ Podle názoru žalobce byl správní orgán povinen vyrozumět osoby dotčené jednáním osoby podezřelé. Žalobce se považuje za osobu dotčenou jednáním osoby podezřelé (řidičem vozidla). Podle žalobce jde o vadu řízení, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.

Žalovaný k tomuto žalobnímu bodu uvedl, že správní orgán I. stupně věc přestupku odložil v souladu s § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích a dále upozornil na to, že žalobce měl po celou dobu, kdy byl správním orgánem I. stupně vyzýván, ať již ke sdělení jména řidiče nebo k podání výpovědi ve věci možnost doplnit svá vyjádření a napomoci určení totožnosti tohoto řidiče.

K odložení věci došlo dne 2. 10. 2015. Podle ustanovení § 66 odst. 4 zákona o přestupcích, účinného ve znění do 30. 9. 2016, platilo, že [r]ozhodnutí o odložení věci se nevydává. O odložení věci se vyrozumí pouze poškozený.“ Není tedy přiléhavé ustanovení § 66 odst. 4 zákona o přestupcích, které citoval žalobce, neboť ho citoval ve znění pozdějším. Zároveň žalobce nesplňuje kategorii poškozeného, neboť podle § 70 odst. 1 zákona o přestupcích se poškozeným rozumí ten, komu byla přestupkem způsobena majetková škoda a kdo uplatnil nárok na její náhradu v řízení o přestupku, nebo u orgánu policie v trestním řízení, pokud věc byla postoupena správnímu orgánu k projednání a nejde o přestupek, který se projednává jen na návrh. Žalobci nebyla způsobena majetková škoda a ani neuplatnil nárok na její náhradu.

Zároveň soud doplňuje, že ke změně § 66 odst. 4 zákona o přestupcích došlo zákonem č. 204/2015 s účinností od 1. 10. 2016 a uvedený odstavec byl novelizován do znění, jak ho citoval žalobce. Ovšem je třeba se zabývat účelem této novely, který je objasněn v důvodové zprávě takto: „[n]avrhovaná úprava má za cíl odstranit odchylku od úpravy ve správním řádu a z toho plynoucí nedostatky ve výkladové praxi. Nadále se tedy věc bude odkládat usnesením, které se pouze poznamená do spisu. Proti tomuto usnesení není možné podat odvolání, dotčená osoba však proti němu může podat stížnost. O odložení věci bude vyrozuměna dotčená osoba, kterou bude především poškozený.“. Za osobu dotčenou jednáním osoby podezřelé ze spáchání přestupku nelze považovat každého, kdo se takto subjektivně cítí, ostatně v případě přestupkového jednání by se tak mohl cítit každý z veřejnosti, neboť přestupkové jednání je obecně v rozporu s veřejným zájmem, tedy v rozporu se zájmem každého člověka. Je proto potřeba vykládat rozsah osob dotčených jednáním osoby podezřelé v užším smyslu, tj. ve smyslu osob poškozených (srov. § 70 odst. 1 zákona o přestupcích), anebo osob, které byly oprávněny podat návrh na projednání přestupku podle ustanovení § 68 odst. 1 zákona o přestupcích. Obdobná je i úprava § 71 zákona o odpovědnosti za přestupky, která se týká osob přímo postižených spácháním přestupku. Za tuto osobu se opět podle důvodové zprávy považuje poškozený anebo osoba, které byla přestupkem způsobena jiná újma v případě, že je její souhlas podmínkou řízení o daném přestupku.

V závěru pak soud uvádí, že není správná žalobcova úvaha, že by byl oprávněn podat zásahovou žalobou proti odložení věci, neboť na tom má právní zájem. Opět je třeba odlišovat práva poškozených z přestupkového jednání, případně práva osob, které podávaly návrh podle ustanovení § 68 odst. 1 zákona o přestupcích či práva osob, o jejichž žádosti (srov. § 44 správního řádu) nebylo řízení zahájeno (srov. § 43 správního řádu). Komplexně se k tomu vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 6. 2018, č. j. 10 As 210/2016 – 66, odst. [19] takto: „Nejvyšší správní soud se povahou odložení věci v přestupkovém řízení s možností obrany proti vyrozumění o tomto postupu zabýval podrobně v rozsudku ze dne 13. 8. 2009, č. j. 9 As 57/2008 – 35 (z něhož vycházel v projednávané věci i městský soud). NSS zde odlišil při hodnocení důsledků odložení věci postavení navrhovatele ve smyslu § 68 odst. 1 zákona o přestupcích od ostatních účastníků řízení, včetně poškozených osob. U taxativně stanovených návrhových přestupků ustupuje veřejný zájem na projednání přestupkového jednání individuálnímu zájmu poškozené osoby. Osoba, která podává návrh dle § 68 odst. 1 zákona o přestupcích, disponuje řízením, na rozdíl od poškozeného u přestupku projednávaného ex offo, z čehož je nutné dovodit odlišné postavení při prověření postupu správního orgánu při odložení věci: ‚Pokud tedy zákon svěřuje určitým osobám v případě zákonem stanovených jednání výhradní právo vyvolat svým návrhem řízení o přestupku a tyto osoby tohoto práva využijí, pak je dle názoru Nejvyššího správního soudu toto právo spojeno s možností nechat prověřit úkony správního orgánu, které v řízení následně učiní. Rozhodnutí, zda správní orgán po podání návrhu podle § 68 odst. 1 zákona o přestupcích věc odloží či zahájí řízení, je dle Nejvyššího správního soudu významným zásahem do právní sféry navrhovatele. Pokud zákonodárce svěřil možnost zahájit přestupkové řízení svým návrhem pouze určité skupině osob, pak tím vyjádřil, že projednání přestupku v určitých věcech se na rozdíl od ostatních týká výhradně jejich zájmů.‘ NSS zdůraznil, že ustanovení § 66 odst. 4 zákona o přestupcích není přijatými závěry nijak dotčeno ve vztahu k řízení o přestupcích projednávaných z úřední povinnosti.“ Citované úvahy tak jednoznačně obsahují závěr, že v případě odložení věci podle § 66 odst. 4 zákona o přestupcích týkající se řízení o přestupcích projednávaných z úřední povinnosti není možné podat opravné prostředky anebo se domáhat ochrany u soudu. V dané věci došlo k odložení přestupku, u něhož mohlo být zahájeno řízení pouze z moci úřední. Žalobce nebyl poškozeným ani osobou, která by byla oprávněna podat ve smyslu § 68 odst. 1 zákona o přestupcích návrh na zahájení řízení, z toho důvodu by nebyl oprávněn se úspěšně bránit proti odložení věci ve smyslu § 66 odst. 4 zákona o přestupcích, a to ani ve znění účinném do 30. 9. 2016 ani ve znění citovaném žalobcem od 1. 10. 2016. Žalobní bod není důvodný

Žalobce v úvodu žaloby uvedl, že postup městské policie byl v rozporu s ustanovením § 79a zákona o silničním provozu, poněvadž nebylo prokázáno, že městská policie, která měla měřit rychlost motorového vozidla, vykonávala tuto činnost na místě určeném policí, přičemž na jiném místě rychlost měřit nesmí.

Podle ustanovení § 79a zákona o silničním provozu platí, že za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích je policie a obecní policie oprávněna měřit rychlost vozidel. Obecní policie tuto činnost vykonává výhradně na místech určených policií, přitom postupuje v součinnosti s policií. Jelikož se jedná o podmínky provádění měření obecní policií, které vyplývají přímo ze zákona, není správní orgán povinen provádět dokazování, že skutečně bylo realizováno měření obecní policií v místě určeném Policií České republiky. Až v okamžiku, když by žalobce v průběhu správního řízení namítal, že uvedený úsek nebyl policií určen k měření rychlosti obecní policií a toto své tvrzení by podložil konkrétními důkazy, musel by se správní orgán s uvedenými skutečnostmi, které by byly v rozporu se zákonnou povinností městské policie, vypořádat.

Vzhledem k tomu, že v průběhu správního řízení nevyvstaly žádné pochybnosti o tom, že by obecní policie měřila rychlost vozidel na úseku, který by nebyl určen policií, nemusel správní orgán splnění této zákonné podmínky jakkoli prokazovat. Není proto vadou řízení, když správní orgán v této situaci neprováděl automaticky dokazování o tom, že obecní policie měřila rychlost vozidel v úseku určeném Policií České republiky. Nelze spravedlivě po správních orgánech požadovat, aby za žalobce domýšlely prapodivné konstrukce vyvracející spáchání přestupku nebo správního deliktu, k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2015, č. j. 8 As 109/2014 – 70, a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011 – 68, publikované pod č. 3014/2014 Sb. NSS

K tomuto žalobnímu bodu soud ještě odkazuje na webové stránky města Mělník (www.melnik.cz), na kterých je v sekci Odbor dopravních a správních agend dostupná příloha nazvaná „Stanoven úseku měření – Mělník Chloumek [PDF, 263 kB]“, kterou vyhotovilo Krajské ředitelství policie Středočeského kraje dne 15. 7. 2014, č. j. KRPS-235437-2/ČJ-2014-010606, a ve které je uvedeno „Na základě Vaší žádosti, vedené pod Č. j. MP 362/2014, kterou obdržela zdejší součást policie ČR v Mělníku dne 4. července 2014, stanovuje Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, Dopravní inspektorát Mělník, dle ustanovení § 79a zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, v platném znění, následující úseky pro měření rychlosti vozidel. 1. pro město Mělník – část Chloumek – Mělník ulice Kokořínská, sil. č. X – pevné stanoviště radaru: měření se povoluje v obou směrech jízdy, bez časového omezení od pondělí do neděle.“ Z uvedeného je patrné, že obecní policie prováděla měření v úseku určeném Policií České republiky, tedy v souladu s § 79a zákona o silničním provozu. Žalobní bod není důvodný.

Žalobce v žalobě namítal nezákonnost výroku správního rozhodnutí z důvodu absence konstatování formy zavinění, přičemž odkázal na ustanovení § 77 zákona o přestupcích, které upravovalo náležitosti výroku rozhodnutí, mezi které patřilo uvedení formy zavinění. A dále uvedl, že podle § 93 odst. 1 písm. d) zákona o odpovědnosti za přestupky je správní orgán taktéž povinen uvést do výroku rozhodnutí formu zavinění u obviněného, který je fyzickou osobou.

V prvé řadě soud znovu opakuje, že žalobce byl shledán vinným ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla a nikoli z přestupku. Procesním předpisem, podle kterého bylo řízení vedeno, tak byl správní řád a nikoli zákon o přestupcích. Náležitosti výroku rozhodnutí upravuje § 68 odst. 2 správního řádu tak, že se ve výrokové části uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst. 1 (…), ve výrokové části se dále uvede lhůta ke splnění ukládané povinnosti, popřípadě též jiné údaje potřebné k jejímu řádnému splnění a výrok o vyloučení odkladného účinku odvolání. Uvedené ustanovení tak nezakládá povinnost správním orgánům uvádět ve výroku rozhodnutí o správním deliktu i formu zavinění.

Dále soud uvádí, že v uvedeném případě správně nebylo aplikováno ani ustanovení § 93 odst. 1 písm. d) zákona o odpovědnosti za přestupky, na které žalobce odkazuje, protože přechodné ustanovení § 112 odst. 4 zákona o odpovědnosti za přestupky stanovuje, že zahájená řízení o přestupku a dosavadním jiném správním deliktu, s výjimkou řízení o disciplinárním deliktu, která nebyla pravomocně skončena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle dosavadních zákonů. Z žádného zákonného ustanovení tak není na případ žalobce aplikovatelné ustanovení § 77 zákona o přestupcích, ani § 93 odst. 1 písm. d) zákona o odpovědnosti za přestupky. Žalobní bod není důvodný.

Žalobce namítá nesrozumitelnost správního rozhodnutí z důvodu, že správní orgán nekonstatoval vinu žalobce ze spáchání správního deliktu, ale toliko rozhodl o naplnění skutkové podstaty a uložil pokutu. Podle žalobce smí být pokuta uložena pouze tehdy, je-li konstatována vina. Žalobce citoval § 93 odst. 1 písm. c) zákona o odpovědnosti za přestupky a § 68 odst. 2 správního řádu a uváděl, že i kdyby na případ žalobce dopadalo pouze ustanovení správního řádu, byl správní orgán povinen konstatovat řešení otázky, přičemž pokud se jedná o správní trestání, je možné trestat toliko vyslovením viny. Dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2017, č. j. 8 As 17/2007 – 121, ve kterém Nejvyšší správní soud uvedl, že „[t]restnost správních deliktů se řídí obdobnými principy jako trestnost trestných činů.“

Vyslovení viny je samotnou podstatou řízení o správním deliktu a musí se logicky projevit ve výrokové části správního rozhodnutí podle § 68 odst. 2 správního řádu, neboť posouzení a prokázání viny za spáchání správního deliktu je předmětem správního řízení. Nicméně soud nesouhlasí s žalobcem, že by bylo možné konstatovat vinu toliko prostřednictvím slovního spojení „je vinen“. Pakliže vyslovení viny znamená vyslovení závěru správního orgánu, že na straně účastníka řízení jsou naplněny znaky skutkové podstaty přestupku, resp. správního deliktu, pak tomuto účelu plně postačí i jiná slovní spojení vyjadřující uvedené závěry.

Uvedl-li správní orgán I. stupně „Fyzické osobě: F. Š, nar. X, trvalým pobytem: X, X B. (dále jen „jmenovaný“) se ukládá (…) za naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, kterého se měl jmenovaný dopustit porušením § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, když dne 4. 7. 2015 v 12:36 hod. v Mělníku, ul. Kokořínská u č. p. 660, jako provozovatel vozidla – motocykl, státní poznávací zn. X, nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem“, pak zcela přesvědčivě konstatoval vinu žalobce za uvedené jednání.

Nadto soud doplňuje, že konstatování viny je nedílně doplněno o další náležitosti výroku o správním deliktu, které jsou podloženy principy právní jistoty a na jejichž základě je tak vyžadováno, aby ten, komu je ukládán trest, neměl žádnou pochybnost o tom, jakým jednáním naplnil skutkovou podstatu deliktu, o jaký delikt se jedná a na základě jakých pravidel mu je ukládána sankce (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2006, č. j. 6 As 23/2005 – 66).

Výrok rozhodnutí o správním deliktu nemůže obstát, pokud by pouze konstatoval vinu (vyslovil „je vinen“), aniž by byl specifikován skutek, a taktéž nemůže obstát výrok, který by obsahoval byť zcela perfektně popsaný skutek, aniž by bylo patrné, že je tento skutek kladen konkrétnímu účastníku řízení za vinu. Vina může být konstatována širokou paletou formulací, u nichž není pochyb o významu přijatého závěru. Není rozdíl v tom, uvede-li správní orgán, že je konkrétní osoba odpovědná za určité jednání anebo že byla shledána vinnou za toto jednání. Každá taková formulace vyjadřuje vztah mezi spáchaným skutkem a osobou odpovědnou za toto jednání.

Dokud není účastník řízení uznán vinným, tj. odpovědným za určité jednání, není povinen nést následky tohoto protiprávního jednání. Až pravomocné konstatování viny s sebou nese povinnost snést i negativní následky spojené s protiprávním jednáním. Je tedy zřejmé, že nelze rozhodnout o správním deliktu tak, aniž by nebyla konstatována vina/odpovědnost konkrétní osoby, neboť by nebylo určeno, kdo je povinen nést následky protiprávního jednání. Vzhledem k tomu, že je jak z prvostupňového tak napadeného rozhodnutí patrné, že je konkrétní jednání spočívající v nezajištění, aby byly při užití vozidla dodrženy povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích, dáváno za vinu žalobci a žalobce je tak povinen nést následky tohoto protiprávního jednání, není žalobní bod důvodný, neboť správní orgány vyslovily vinu žalobce zcela dostatečně.

Žalobce dále namítá, že nebyly splněny podmínky pro projednání protiprávního jednání jako správního deliktu provozovatele vozidla podle § 125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu, protože porušení pravidel silničního provozu nebylo zjištěno automatizovaným technickým prostředkem bez obsluhy. Podle žalobce měly správní orgány uvést znaky definující automatizovaný technický prostředek pro měření rychlosti bez obsluhy a následně měly tyto znaky porovnat s použitým rychloměrem. Zároveň správní orgány neprovedly ani dokazování, že se skutečně jednalo o automatizovaný technický rychloměr. Dále považoval žalobce provedené měření za nepřezkoumatelné, protože správní orgány neuvedly, jakým rychloměrem byla rychlost měřena, a proto není ani možné přezkoumat, zda se jedná o automat, či nikoli. K tomu žalobce ještě namítal, že radarový rychloměr AD 10T není v žádném případě automatem a citoval z návodu k obsluze.

Žalobní bod není důvodný. Žalobce již v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí namítal, že použitý rychloměr nemůže být považován za automatizovaný technický prostředek. Žalovaný se uplatněnou odvolací námitku v napadeném rozhodnutí vypořádal a uvedl, že rychloměr Ramer 10T má mnohé způsoby umístění, přičemž v dotčeném případě byl umístěn v ulici Kokořínská u č. p. 660 ve skříni na sloupu s betonovým základem. V takovém případě nelze pochybovat o skutečnosti, že tento radar je automatizovaným prostředkem užívaným bez obsluhy, neboť se jedná o stacionární zařízení, které funguje samostatně bez nutnosti přítomnosti obsluhy.

Žalobce byl správními orgány opakovaně informován o tom, že přestupkové jednání bylo zjištěno silničním radarovým rychloměrem Ramer 10T v automatizovaném režimu. Tato informace byla obsažena již v příkazu ze dne 2. 10. 2015, dále v prvostupňovém i v napadeném rozhodnutí. Zároveň správní spis obsahuje i ověřovací list použitého automatizovaného technického prostředku k měření rychlosti. Soud již výše odkazoval na webové stránky města Mělník, na kterých jsou v souladu s § 79a zákona o silničním provozu uveřejněny informace o stacionárním měření rychlosti. Není tak pravda, že správní orgány neuvedly, jakým automatizovaným technickým prostředkem bylo měřeno a že není možné přezkoumat, zda jde o automat. Žalobce dokonce již ve správním řízení brojil proti konkrétnímu typu použitého rychloměru, tedy byl zpraven o tom, jakým rychloměrem byla rychlost vozidla měřena.

Ohledně námitky týkající se nutnosti uvedení znaků definujících automatický technický prostředek a provedení dokazování, kterým by došlo k porovnání těchto znaků a vlastností použitého automatizovaného technického prostředku soud uvádí, že jediným dělícím kritériem pro rozlišení, zda jde o automatický technický prostředek anebo manuální technický prostředek, je režim měření (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2018, č. j. 9 As 213/2017 – 37), kdy v případě automatického měření jsou snímána veškerá projíždějící vozidla a zaznamenávána jejich rychlost. Naopak v případě manuálního měření provádí výběr vozu a měření rychlosti obsluha rychloměru. Správní orgán I. stupně v prvostupňovém rozhodnutí uvedl, že měření proběhlo automatizovaným technickým prostředkem. Správní spis obsahuje i ověřovací list radarového rychloměru č. 75/15 ze dne 4. 5. 2015, ze kterého vyplývá, že šlo o radarový rychloměr výrobce RAMET a. s. Kunovice, typ Silniční radarový rychloměr RAMER 10T, výrobní číslo 14/0044, podmínky měření byly podle opatření obecné povahy číslo 0111-OOP-C005-09, a provedené zkoušky měřidla prokázaly, že předložený silniční rychloměr má požadované metrologické vlastnosti. Soud tak má za prokázané, že měření proběhlo automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích podle § 125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu.

Žalobce zastává názor, že správní orgány pochybily, když ho uznaly vinným ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla a nikoli z případného spáchání přestupku provozovatele vozidla. K tomuto tvrzení uvedl, že zákon č. 183/2017 Sb. novelizoval zákon o silničním provozu tak, že správní delikt provozovatele vozidla byl nahrazen přestupkem provozovatele vozidla. Žalobce nepovažuje za relevantní posuzovat, jestli by naplňoval i skutkovou podstatu přestupku provozovatele vozidla. Podle žalobce je podstatné, že v době rozhodování žalovaného již správní delikt provozovatele vozidla neexistoval a jednalo se tak o pozdější změnu zákona ve prospěch žalobce a žalovaný byl povinen prvostupňové rozhodnutí zrušit, neboť žalobce nemohl být za správní delikt provozovatele vozidla uznán vinným. Dále žalobce uvedl, že již sama skutečnost, že se správní orgán nezabýval tím, zda nová právní úprava není pro žalobce příznivější, představuje zásah do jeho ústavních práv a odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2014, č. j. 7 As 34/2013 – 29.

Žalobce se mýlí, když se domnívá, že nemohl být uznán vinným ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla. Soud již výše citoval přechodné ustanovení zákona o odpovědnosti za přestupky, podle kterého platí, že řízení neskončená před nabytím účinnosti zákona o odpovědnosti za přestupky, se dokončí podle dosavadních právních předpisů. Vzhledem k tomu, že se tak žalobcův případ stále projednával podle správního řádu, avšak analogicky se uplatnilo ustanovení § 7 zákona o přestupcích, které stanovuje, že se odpovědnost za přestupek nebo jiný správní delikt posuzuje podle zákona účinného v době spáchání přestupku nebo jiného správního deliktu, je zřejmé, že žalobce byl správně uznán vinným ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla a nikoli z přestupku provozovatele vozidla, protože ke dni spáchání tohoto jiného správního deliktu, tedy k 4. 7. 2015, upravoval zákon o silničním provozu skutkovou podstatu správního deliktu provozovatele vozidla.

Není důvodná ani námitka, podle které přijetím novely zákona č. 183/2017 Sb. došlo ke zrušení správního deliktu provozovatele vozidla. Zmiňovaná novela totiž přinesla pouze terminologické úpravy, aniž by zaniklo vymezení skutkové podstaty. Nešlo tudíž o změnu úpravy, která by byla pro žalobce příznivější. Nová právní úprava pouze sjednotila terminologii tak, že zanikl termín „správní delikt“ a byl nahrazen termínem „přestupek“, a dále v této skutkové podstatě došlo k zavedení legislativní zkratky „provozovatel vozidla“, která byla v minulosti rozepsána jako „právnická nebo fyzická osoba“. Žalobní bod tak není důvodný. Žalovaný nepochybil, když ponechal ve výroku rozhodnutí uvedení termínu „správní delikt provozovatele vozidla“ a nikoli „přestupek provozovatele vozidla“.

Dále je nedůvodná i námitka, že se správní orgány nezabývaly tím, zda nová právní úprava není pro žalobce příznivější. Ani nová úprava zákona o silničním provozu (od 1. 7. 2017), ve které došlo v ustanoveních, která se týkají správního deliktu žalobce, toliko k terminologické změně anebo k přesunutí úpravy do jiného odstavce. Též bylo již výše uvedeno, že není pro žalobce příznivější ani úprava zákona o odpovědnosti za přestupky. Vzhledem k tomu, že není nová úprava pro žalobce příznivější, a dospěl-li žalovaný k totožnému závěru, že nebyl povinen novou úpravu aplikovat, nemusel svou úvahu sdělovat v napadeném rozhodnutí (srov. odst. [39] rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2017, č. j. 1 As 305/2017 – 32).

Žalobce upozorňuje na to, že k odstranění zavinění ze skutkové podstaty podle ustanovení § 125f zákona o silničním provozu došlo až zákonem č. 183/2017 Sb., zároveň uvádí, že ačkoli je v tomto zákoně uvedeno, že nabyl účinnosti už 1. 7. 2017, nelze k této účinnosti s ohledem na § 3 odst. 3 zákona č. 309/1999 Sb. o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Sbírce zákonů“) přihlédnout, neboť v tomto ustanovení je uvedeno, že pokud to vyžaduje naléhavý obecný zájem, lze výjimečně stanovit dřívější počátek účinnosti, nejdříve však dnem vyhlášení. Zákon č. 183/2017 Sb. byl vyhlášen dne 28. 6. 2017, a zároveň nebyl podle žalobce zákonodárcem nijak odůvodněn naléhavý obecný zájem, proto tak mohl uvedený zákon nabýt účinnosti až dne 13. 7. 2017. Žalobce se domáhá aplikace ustanovení § 125f v podobě účinné v době mezi 1. 7. 2017 až 13. 7. 2017, kdy toto ustanovení neobsahovalo výluku nutnosti existence zavinění provozovatelem vozidla, a zároveň požaduje, aby byla napadená rozhodnutí zrušena a aby bylo provedeno nové řízení, v rámci kterého bude jeho odpovědnost posuzována s ohledem na to, že znakem skutkové podstaty je též zavinění.

Soud znovu poukazuje na tu část rozsudku, ve které uvádí přesné znění zákona o silničním provozu, podle kterého se posuzuje správní delikt, jehož se měl žalobce dopustit. Z citovaného ustanovení je zřejmé, že neobsahovalo explicitní výluku zavinění ze skutkové podstaty, jako je tomu nyní (aktuální znění § 125f odst. 3 zákona o silničním provozu uvádí, že k odpovědnosti fyzické osoby za přestupek podle odstavce 1 se nevyžaduje zavinění.)

I přesto, že je zavinění obligatorním znakem charakterizujícím subjektivní stránku přestupku a i přesto, že až zákonem č. 183/2017 Sb. došlo k textové změně uvedeného ustanovení, které nyní explicitně stanovuje, že k odpovědnosti fyzické osoby za tento přestupek se nevyžaduje zavinění, nedošlo ke změně skutkové podstaty a definičních znaků tohoto přestupku (dříve správního deliktu), neboť zavinění nebylo vyžadováno ani v minulosti. Provozovatel vozidla (fyzická i právnická osoba) odpovídal za spáchaný správní delikt podle ustanovení § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu na základě objektivní odpovědnosti. Tato objektivní odpovědnost je navázána na ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, který uvádí, že provozovatel vozidla zajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. K tomuto soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2016, č. j. 6 As 73/2016 – 40, ve kterém Nejvyšší správní soud konstatoval, že „[o]bsahově – ve stručnosti – nic nebrání zákonodárci, aby určitá spolehlivě zjištěná a bagatelní, avšak společensky škodlivá a začasté frekventovaná jednání (nota bene pokud jde o delikty potenciálně ohrožující či delikty, jimiž nebyl způsoben žádný, anebo jen nepatrný škodlivý následek v podobě škody na majetku účastníků silničního provozu) dále „dekriminalizoval“ a postihoval je formou správních deliktů přičitatelných (resp. vytýkatelných) provozovatelům vozidel na základě objektivní odpovědnosti. Ta se v nejobecnější rovině opírá o ústavní princip vyjádřený v čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod („vlastnictví zavazuje“) a mimo jiné se promítá i do občanskoprávní koncepce objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla za škodu z provozu dopravních prostředků (srov. § 2927 a násl. občanského zákoníku), resp. – přesně řečeno – může být připodobněna odpovědnosti za volbu osoby, jíž provozovatel vozidla svěří (culpa in eligendo). (…) v oboru správního trestání se z řady legitimních důvodů výjimečně uplatňuje i odpovědnost za protiprávní výsledek bez ohledu na zavinění, tj. odpovědnost objektivní, případně modifikovaná možnost liberace. Takto postavené konstrukce správního trestání připouští i judikatura Evropského soudu pro lidská práva.“

V rozsudku ze dne 11. 12. 2014, č. j. 3 As 7/2014 – 21, pak Nejvyšší správní soud také uvedl, že „[o]dpovědnost provozovatele vozidla za správní delikt podle § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích je tedy konstruována jako objektivní s přípustnými liberačními důvody, k naplnění skutkové podstaty není vyžadováno zavinění delikventa.“

Není tedy pochyb o tom, že textová změna ustanovení § 125f zákona o silničním provozu, která v odst. 3 již přímo stanovuje, že ke spáchání přestupku podle odst. 1 se nevyžaduje zavinění, nepřinesla změnu v obligatorních znacích a v pojetí tohoto přestupku, dříve správního deliktu, neboť i dříve byla odpovědnost provozovatele vozidla, i v případě, že se jednalo o fyzickou osobu, založena na objektivní odpovědnosti s možností liberace. Žalobní bod tak není důvodný, neboť správní orgány nebyly povinny zkoumat míru zavinění žalobce na spáchání uvedeného správního deliktu, když je ze zákonné úpravy zřejmé, že provozovatel vozidla odpovídá za spáchaný správní delikt dle § 125f zákona o silničním provozu na základě objektivní odpovědnosti.

V dalším žalobním bodu žalobce namítal nezákonnost rozhodnutí o sankci, a to z toho důvodu, že správní orgán zohlednil pouze ustanovení § 125f odst. 3 zákona o silničním provozu a příslušnou vyhlášku v případě výroku o nákladech řízení. Žalobce také uvedl, že je odkaz na § 125f odst. 3 zákona o silničním provozu irelevantní, neboť stanovuje: „K odpovědnosti fyzické osoby za přestupek podle odstavce 1 se nevyžaduje zavinění.“ Žalobce namítal, že mělo být prvostupňové rozhodnutí žalovaným změněno dle poslední verze zákona o silničním provozu, neboť prvostupňové rozhodnutí nabývá právní moci ke dni rozhodování žalovaného.

Dále žalobce uváděl, že je irelevantní odkaz na ustanovení § 125c odst. 4 písm. f) zákona o silničním provozu, neboť toto ustanovení neexistuje. Podle žalobce není možné přezkoumat, zda dle právního předpisu účinného ke dni rozhodnutí žalovaného vůbec bylo možné uložit příslušný druh trestu a dále namítal, že ve výroku není obsaženo ustanovení, podle kterého byla sankce uložena. Podle žalobce také není seznatelné, zda je uložená sankce 1 500 Kč sankcí na samé spodní či horní hranici, nebo ve středu zákonného rozmezí.

Soud nejprve uvádí, že za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost označuje judikatura vnitřně rozporné výroky rozhodnutí nebo výroky, ve kterých není výslovně vyjádřeno anebo alespoň způsobem nevzbuzujícím pochybnosti vysloveno, jak odvolací správní orgán naložil s přezkoumávaným rozhodnutím jako celkem a jeho případnými jednotlivými částmi (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2003, č. j. 7 A 547/2002 – 24 nebo Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 1. 2006, č. j. 20 Cad 39/2005 – 19). Napadené rozhodnutí neshledal soud nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost, neboť nepanuje rozpor mezi konstatováním viny za spáchání správního deliktu provozovatele motorového vozidla a uloženou sankcí v podobě pokuty 1 500 Kč. Rozporné by bylo například takové rozhodnutí, u kterého by správní orgán uložil pokutu, ačkoli by neshledal účastníka řízení vinným z konkrétního skutku. Žalovaný pak v napadeném rozhodnutí potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně a zároveň zamítl odvolání žalobce, v čemž opět není shledán žádný vnitřní rozpor.

Soud dále odkazuje na citaci § 125f zákona o silničním provozu uvedenou v úvodu vypořádání žalobních bodů, neboť tam citované znění je aplikovatelné na žalobcův případ. Ačkoli má žalobce pravdu v tom, že obecně platí, že správní orgány musí sledovat případné změny právní úpravy, k nimž dojde v průběhu a po celou dobu vedení řízení, neznamená to ale, že na posouzení správního deliktu aplikují tu verzi zákona, kterou si žalobce vyhledal jako poslední účinnou v době rozhodnutí žalovaného. Jak už soud vyložil výše, aplikuje se analogicky ustanovení § 7 odst. 1 zákona o přestupcích: „odpovědnost za přestupek se posuzuje podle zákona účinného v době spáchání přestupku; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, je-li to pro pachatele příznivější.“ Toto ustanovení nedoznalo za dobu projednávání přestupkového jednání žádných změn. Zároveň dne 1. 7. 2017 vstoupil v účinnost zákon o odpovědnosti za přestupky, který ovšem obsahuje v ustanovení § 2 odst. 1 totožné pravidlo, proto postupovaly správní orgány správně, když aplikovaly § 125f zákona o silničním provozu ve znění účinném ke dni spáchání správního deliktu. Dlužno dodat, že časovou verzi aplikovaného zákona o silničním provozu řádně uvedl v napadeném rozhodnutí i žalovaný, který ve výroku uvedl: „uvedeným rozhodnutím byl odvolatel uznán vinným ze spáchání správního deliktu podle ustanovení § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném do dne 30. 12. 2015.“ Toto časové přiřazení verze zákona je dostatečně srozumitelné.

V souvislosti s námitkou na neexistenci ustanovení § 125c odst. 4 písm. f) zákona o silničním provozu je pak rozhodné, že správní orgán I. stupně vydal své rozhodnutí dne 30. 11. 2015, v té době bylo účinné ustanovení § 125c odst. 4 písm. f) ve znění novely zákona o silničním provozu č. 230/2014 Sb. v následujícím znění: „Za přestupek se uloží pokuta od 1 500 Kč do 2 500 Kč, jde-li o přestupek podle odstavce 1 písm. f) bodů 1 a 4 a písm. k). Podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu v tomtéž znění platilo, že „[f]yzická osoba se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla překročí nejvyšší dovolenou rychlost v obci o méně než 20 km.h-1nebo mimo obec o méně než 30 km.h-1.“ Správní orgán I. stupně aplikoval znění § 125c odst. 4 písm. f) zcela správně, neboť ho aplikoval ve znění účinném v době jeho rozhodnutí, zároveň toto ustanovení platilo ve stejném znění i v době spáchání přestupkového jednání, za které byl žalobce shledán objektivně odpovědným. Žalovaný rozhodl až dne 21. 2. 2018, tedy v době, kdy již bylo ustanovení § 125c novelizováno. Žalovaný vycházel však správně z aplikace uvedeného ustanovení ve znění ke dni rozhodnutí správního orgánu I. stupně, které sice nebylo již účinné, avšak materiálně zůstala uvedená právní úprava nezměněna (srov. výměru výše pokuty v rozmezí 1 500 Kč až 2 500 Kč), pouze byla přesunuta z odst. 4 písm. f) do odst. 5 písm. g), k tomuto srov. odst. [41] rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2018, č. j. 10 As 238/2017 - 54. Není proto správné tvrzení žalobce, že bylo ve správním řízení aplikováno neexistující ustanovení

Dále nejsou na místě ani pochybnosti žalobce o tom, zda bylo možné uvedený druh trestu, tj. pokutu žalobci uložit. Jak je uvedeno výše v citaci § 125f odst. 3 věta první zákona o silničním provozu: „za správní delikt podle odstavce 1 se uloží pokuta.“ Ustanovení § 125f zákona o silničním provozu doznalo v průběhu projednávání správního deliktu změny a druh sankce byl následně zakotven v odst. 4 větě první takto: „za přestupek podle odstavce 1 lze uložit pokutu.“ Jak je tedy patrné, nedošlo ke změně druhu možné sankce a platí, že za správní delikt (nyní terminologicky jednotně nazýván přestupek) provozovatele motorového vozidla bylo a je možné uložit pokutu. Druh trestu byl proto zvolen v souladu se zákonem.

Dále nelze přisvědčit žalobci ani v tom, že nemůže z napadeného rozhodnutí seznat, zda byla pokuta uložena v její dolní hranici, středu nebo v horní hranici zákonné sazby. Již správní orgán I. stupně, který v prvostupňovém rozhodnutí rozhodl o uložení pokuty ve výši 1 500 Kč, uvedl v návaznosti na citaci § 125f odst. 3 zákona o silničním provozu, která stanovuje obecnou maximální horní hranici výměry pokuty 10 000 Kč, citaci ustanovení § 125c odst. 4 písm. f) a tedy rozmezí 1 500 Kč až 2 500 Kč, a v části, ve které odůvodňoval uloženou sankci 1 500 Kč, pak konstatoval, že „[n]a základě uvedeného stanovil správní orgán sankci na spodní hranici zákonem stanoveného rozpětí pokuty.“ Vzhledem k tomu, že podle ustanovení § 125c odst. 4 písm. f) zákona o silničním provozu bylo možné uložit za přestupek, jehož se dopustil neznámý řidič a za jehož jednání je žalobce podle § 125f zákona o silničním provozu objektivně odpovědný, pokutu v rozmezí 1 500 Kč až 2 500 Kč, je konstatování správního orgánu pravdivé, neboť pokutu skutečně uložil při spodní hranici možné výměry a tuto skutečnost v prvostupňovém rozhodnutí uvedl. Není tedy pravdivé tvrzení žalobce, že „z rozhodnutí nelze vůbec seznat, zda uložená sankce ve výši 1.500 Kč je sankcí na samé spodní, či horní hranici zákonného rozmezí, nebo je v jeho středu.“

V poslední části tohoto žalobního bodu namítal žalobce nedostatek výroku rozhodnutí o sankci z důvodu, že neobsahoval veškerá ustanovení, podle kterých byla sankce žalobci uložena. Uvedené tvrzení žalobce se opět nezakládá na pravdě, neboť ve výroku prvostupňového rozhodnutí je uvedeno, že ‚se ukládá: v souladu s § 125f odst. 3, s přihlédnutím k § 125c odst. 4 písm. f) zákona o silničním provozu, pokuta ve výši 1.500 Kč“. Žalobní bod tak není důvodný, neboť ve výroku byla uvedena všechna ustanovení, podle nichž byla žalobci uložena pokuta.

Žalobce namítá, že správní orgán pochybil, když vůbec nezohlednil ustanovení § 44 zákona o odpovědnosti za přestupky, podle kterého je možné rozhodnout o mimořádném snížení sankce. Podle žalobce jsou správní orgány povinny tuto možnost zvažovat ex offo, neboť tento institut nevyžaduje návrh účastníka řízení. Zároveň se žalobce domnívá, že splňuje podmínky pro rozhodnutí o mimořádném snížení sankce resp. o upuštění od sankce, neboť ve věci nebyly zjištěny žádné přitěžující okolnosti, správní orgán zvolil charakter sankce jako ryze preventivní, sankce plnila roli pouhého „upozornění“ žalobce na to, aby dával pozor, komu své auto svěřuje k řízení. Dále žalobce uvedl, že správní orgán dospěl k závěru, že již svým působením sankce na spodní hranici zákonné sazby lze dosáhnout jejího účelu a smyslu, čímž zdůraznil preventivní funkci sankce. Dále žalobce namítal, že byl správní orgán povinen uvést ve výroku rozhodnutí ustanovení § 44 zákona o odpovědnosti za přestupky.

Soud uvádí, že otázkou nepřihlédnutí k možnému mimořádnému snížení sankce se již dříve zabýval Krajský soud v Brně, a to v rozsudku ze dne 27. 4. 2018, č. j. 73 A 57/2017 – 53, v němž v bodech 67. až 73. konstatoval, že:

Krajský soud posoudil institut mimořádného snížení výměry pokuty a dospěl k závěru, že se jedná toliko o procesní ustanovení. Zásadní otázkou, na kterou soud musel odpovědět, bylo, zda a jakým způsobem se žalovaný musel vypořádat s tím, zda přistoupí, či nepřistoupí k mimořádnému snížení výše sankce.

S ohledem ke skutečnosti, že zákon o odpovědnosti za přestupky blíže aplikaci ustanovení § 44 nevymezuje, vycházel krajský soud analogicky z úpravy trestního práva, neboť mimořádné snížení výměry pokuty je určitou obdobou mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 zákona č. 40/2009, trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů.

Samotné ustanovení § 58 trestního zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody stanoví, že k němu soud přistoupí za splnění několika podmínek, 1) má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné 2) a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání.

Oproti tomu dle ustanovení § 44 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky lze pokutu uložit v částce nižší, než je zákonem stanovená dolní hranice sazby pokuty, jestliže a) vzhledem k okolnostem případu a osobě pachatele lze důvodně očekávat, že i tak lze jeho nápravy dosáhnout, b) je pokuta ukládána za pokus přestupku, c) pokuta uložená v rámci zákonem stanovené dolní hranice sazby by byla vzhledem k poměrům pachatele nepřiměřeně přísná, nebo d) pachatel spáchal přestupek, aby odvrátil útok nebo jiné nebezpečí, aniž byly zcela naplněny podmínky nutné obrany nebo krajní nouze, nebo překročil meze jiné okolnosti vylučující protiprávnost.

Důvodová zpráva k zákonu o odpovědnosti za přestupky odůvodňuje zavedení možnosti mimořádně snížit výši pokuty tím, že dolní hranice sazby pokuty (na rozdíl od horní hranice sazby pokuty) není v zákonech upravujících skutkové podstaty správních deliktů pokaždé stanovena. Tímto institutem je správnímu orgánu umožněno reagovat na okolnosti konkrétního případu.

Z předpisů trestního práva jednoznačně vyplývá, že soud musí při stanovení trestu uvést, jak posoudil polehčující a přitěžující okolnosti, nicméně dle ustanovení § 39 odst. 4 trestního zákoníku k okolnosti odůvodňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující.

Obdobná právní úprava v případě přestupků sice absentuje, nicméně je z citovaného ustanovení § 44 zákona o odpovědnosti za přestupky zcela zřejmé, že se jedná o skutečnosti odlišné od polehčujících okolností, které správní orgán při stanovení výměry sankce je povinen zvážit. Tedy obdobně jako v případě trestního zákona, ani správní orgán k možnosti mimořádného snížení nemá přist