45 Az 3/2018

Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný rozhodl, že se mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), žalobkyni neuděluje.

Žalobkyně v žalobě nejprve obecně namítá, že ve správním řízení byla porušena ustanovení § 2 odst. 4, § 3, § 50 odst. 3 a odst. 4, § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a že nadto žalovaný porušil § 12 písm. a) a b) a § 14a zákona o azylu, jakož i čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb., dále též jen „Úmluva“), čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání a čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků. Žalobkyně dále shrnula skutkový stav věci, přičemž konstatovala, že důvodem její žádosti o mezinárodní ochranu bylo pronásledování ze strany čínských státních orgánů z důvodu praktikování náboženství. Žalobkyně je členkou X (angl. X, dále jen „X“) a obává se pokračování pronásledování v případě nuceného návratu do Číny. Žalobkyně pokračovala právním hodnocením skutkového stavu, na jehož základě dospěla k závěru, že splňuje všechny podmínky pro udělení mezinárodní ochrany (azylu i doplňkové ochrany). Žalobkyně namítá, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, některé jeho pasáže se opakují a nelze z něj poznat, které skutečnosti pokládá žalovaný za prokázané kterými provedenými důkazy. Žalovaný také neprovedl důkazy navržené žalobkyní, aniž přezkoumatelně zdůvodnil proč. Žalobkyně také nesouhlasí s hodnocením žalovaného, že je její důvěryhodnost snížená. Žalovaný dále věc nesprávně právně posoudil a pochybil, pokud jí nepřiznal azyl podle § 12 písm. b) zákona o azylu, ač pro to splňuje zákonné podmínky. Zejména má žalobkyně odůvodněný strach z pronásledování z důvodu svého náboženského vyznání, jak plyne z jejího azylového příběhu (který však žalovaný neodůvodněně bagatelizuje), jenž je potvrzen zprávami o zemi původu popisujícími pronásledování čínských křesťanů. V řízení se rovněž prokázalo, že žalobkyně nemůže využít vnitrostátní ochrany, neboť původcem pronásledování je státní moc, a že nemůže využít možnosti vnitřního přesídlení, protože represivní politika státu ve vztahu ke křesťanům se uplatňuje v celé Číně. Žalobkyně má dále za to, že jí měl žalovaný udělit alespoň humanitární azyl ve smyslu § 14 zákona o azylu nebo doplňkovou ochranu podle § 14 odst. 1 a 2 písm. a), b) nebo d) zákona o azylu. Na základě zpráv o zemi původu totiž nelze vyloučit (a žalobkyně se toho oprávněně obává), že bude jako neúspěšná žadatelka o udělení mezinárodní ochrany v Číně vystavena mučení či jinému krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení, v nejhorším případě jí hrozí i usmrcení; vystavit žalobkyni takovému riziku je v rozporu s mezinárodními závazky České republiky, zejména s čl. 3 Úmluvy. Dále žalobkyně namítá další procesní vady řízení, a to že žalovaný neumožnil zástupci žalobkyně nahlédnout do spisu při sepisu žaloby, či že napadené rozhodnutí žalobkyni nebylo předáno v čínském překladu ani jí nebylo přetlumočeno. Podrobněji je žalobní argumentace žalobkyně rekapitulována v rámci posouzení jednotlivých žalobních bodů.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě nepokládá žalobní námitky za důvodné. Při rozhodování vzal v úvahu skutečnosti tvrzené žalobkyní a přihlédl k nim. Shromáždil adekvátní, aktuální informace o situaci v zemi původu z různých zdrojů. Vycházel z dostatečně zjištěného stavu věci, který svým rozsahem odpovídá předpokladům nezbytným pro vydání rozhodnutí. Má za to, že přijaté řešení reflektuje konkrétní okolnosti daného případu a je patřičným způsobem odůvodněno. V průběhu správního řízení postupoval v souladu s právními normami, jimiž je pro případ správního řízení ve věci rozhodování o žádosti o mezinárodní ochranu vázán. Důvody k udělení mezinárodní ochrany formou azylu podle § 12 písm. a), § 12 písm. b), § 13 ani § 14 zákona o azylu v případě žalobkyně shledány nebyly. Stejně tak absentují důvody k udělení doplňkové ochrany podle § 14a či § 14b zákona o azylu. Žalovaný napadené rozhodnutí považuje za věcně správné, zákonné a přezkoumatelné, netrpící vadami vytýkanými v žalobě. Navrhuje proto žalobu zamítnout.

Žalobkyně v replice s argumentací žalovaného nesouhlasí. Zejména upozorňuje, že špatně vykládá pojem pronásledování a že dospěl k chybnému závěru, že je Čína bezpečnou zemí. Následně žalobkyně zaslala soudu zprávu Veřejné ochránkyně práv o šetření z vlastní iniciativy ve věci neudělení mezinárodní ochrany, sp. zn. 4867/2018/VOP/BZ, č. j. KVOP-46235/2018. Upozornila, že v rámci šetření došla veřejná ochránkyně práv k závěru, že ze strany žalovaného došlo k pochybení v osmi vyjmenovaných oblastech, přičemž tyto vady řízení i meritorního rozhodnutí se nevyhnuly ani žalobkyni. Nadto žalobkyně doručila soudu přípis, v němž shrnula skutečnosti významné pro rozhodnutí soudu a obsah judikatury Nejvyššího správního soudu v obdobných věcech. Na podporu svých tvrzení žalobkyně předložila svazek příloh, a to jmenovitě zprávu Open Doors o respektu ke svobodě vyznání v Číně, přehled dostupných informací ohledně pronásledování křesťanů v Číně zpracovaný organizací Schweizerische Flüechtlingshilfe, zprávu World report 2018 od Human Rights Watch zabývající se Čínou, tři vyjádření odborníků k situaci čínských křesťanů, čl. 300 trestního zákoníku Čínské lidové republiky, informace od U. S. Department of State k otázkám svobody vyznání, zprávu New York Times, další vyjádření expertů v oblasti lidských práv v Číně, a články ChinaAid o znevýhodnění v přístupu k zaměstnání a o zpřísnění postihů a četnosti kontrol nedovoleného scházení.

Soud ověřil, že žaloba byla podána včas (§ 32 odst. 1 zákona o azylu), osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou. Soud napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). Soud věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání, neboť pro takový postup byly splněny podmínky stanovené v § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ve spojení s § 51 odst. 2 s. ř. s., neboť dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, jak bude osvětleno níže.

Článek 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013, o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“), vyžaduje, aby soudy prvního stupně přezkoumávající rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany posuzovaly projednávaný případ podle právního a skutkového stavu ke dni rozhodnutí soudu. Členské státy Evropské unie byly povinny výše uvedené pravidlo transponovat do vnitrostátního právního řádu do 20. 7. 2015 (viz čl. 51 odst. 1 procedurální směrnice). Protože doposud nebyly do českého právního řádu promítnuty požadavky čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice, ačkoliv transpoziční lhůta již uplynula, má uvedený článek procedurální směrnice přímý účinek. Jelikož žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany byla v této věci podána dne 3. 2. 2016, dopadá na toto řízení, včetně přezkumného řízení soudního, procedurální směrnice a ustanovení § 75 odst. 1 s. ř. s. se tedy neužije.

Ze správního spisu soud zjistil, že žalobkyně dne 3. 2. 2016 v přijímacím středisku cizinců Zastávka u Brna podala žádost o udělení mezinárodní ochrany. Dne 9. 2. 2016 v rámci poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu žalobkyně uvedla, že pochází z Čínské lidové republiky, naposledy žila v rodné provincii Henan. Žalobkyně je vdaná, má dvě děti a je zdravá. Vyznává křesťanství a náleží k církvi Křičící, přičemž jako důvod žádosti uvedla, že v Číně nemohla dále žít kvůli náboženskému pronásledování.

Dne 25. 5. 2016 byl se žalobkyní proveden pohovor. Z protokolu o pohovoru plyne, že se žalovaný otázkami nejprve zaměřil na to, proč si žalobkyně vybrala jako cílovou destinaci Českou republiku, na proces vyřizování dokladů k vycestování a na nepravdivé údaje v žádosti o vízum. Žalobkyně odpověděla též na otázky žalovaného týkající se jejích pracovních zkušeností a důvodů pro opuštění Číny. Žalobkyně vypověděla, že dne 23. 12. 2012 se v bytě jedné ze sester ve víře konalo náboženské setkání, jehož podstatou bylo společné čtení Bible. V jeho průběhu vtrhla do bytu policie, provedla domovní prohlídku, při níž zabavila náboženské knihy a finanční obnos 50 000 jüanů. Žalobkyně s dalšími účastníky byla odvezena na policejní stanici. Během cesty nesměli sedět, nadávali jim, žalobkyni tahali za vlasy a bili ji do hlavy. Na policejní stanici oddělili žalobkyni od ostatních spoluvěřících. Provedli jí ponižující osobní prohlídku, při které se žalobkyně musela svléknout v přítomnosti policistů opačného pohlaví, osahávali ji, a posléze nedovolili se obléknout, ačkoli byla zima. Policisté se žalobkyni posmívali a uráželi ji, nadto ji surově bili. Při výslechu se policisté žalobkyně dotazovali na církev a na její souvěrce a rodinu, a když odmítla odpovídat, tloukli ji po těle i do tváře, srazili ji na zem a opakovaně kopali či po ní šlapali. Nutili žalobkyni, aby se vzdala své víry, chtěli ji přimět, aby o tom podepsala prohlášení. Žalobkyně se dále bránila a policisté jí vyhrožovali i smrtí. Žalobkyně byla zraněná, krvácela, trpěla zimou, velice se bála. Následně se v nehlídaný okamžik žalobkyni podařilo nepozorovaně uniknout z policejní stanice, utíkala daleko až k poli s kukuřicí, kde se schovala. Bála se o sobě nechat zprávu spoluvěřícím, co byli spolu s ní zadrženi, věděla, že se nemůže vrátit do původního bytu. Od té doby měla strach, kdykoli viděla policistu, snažila se zakrývat svůj obličej a pronajímala si různé byty, psychicky ji to poznamenalo. Žalobkyně pokračovala, že v roce 2014 policie začala pronásledovat dříve zatčené a věřící v Boha po celé Číně, lidé je měli udávat. V srpnu 2015 se žalobkyně vrátila domů k rodině, avšak někdo zavolal policii a ta ji tam přijela hledat, avšak žalobkyně se ukryla u sousedů. Poté věděla, že musí odcestovat, protože kdyby ji našli, šla by do vězení. Shodli se na tom s manželem, ten jí dal peníze na cestu. Žalobkyně následně pobývala u sestry ve víře, ale i tam ji policie hledala, schovala se proto u jiné sestry v zatemněné místnosti. Společně s jednou sestrou a bratrem ve víře se v listopadu 2015 rozhodli odcestovat. Žalobkyně od mezinárodní ochrany očekává, že bude moci zůstat v České republice, aby zde mohla praktikovat své náboženství. Během pohovoru žalobkyně několikrát plakala.

Při opakovaném pohovoru dne 12. 12. 2016 žalovaný otázkami směřoval k tomu, aby žalobkyně popsala svou církev a důvody k obrácení k víře. Z protokolu o pohovoru vyplývá, že žalobkyně je schopna popsat základní charakteristiku její církve, knižní díla i průběh obřadů. Členkou se stala na konci roku 2011, pokřtěna byla v červnu 2012. Do té doby byla nevěřící, k víře se obrátila z důvodu onemocnění rodinných příslušníků, o které pečovala. Žalobkyně nejprve nevěděla, že její církev je zakázaná, myslela si, že je garantována náboženská svoboda. Až po zatčení se od policistů dozvěděla, že církev není v Číně povolena. Věděla, že kvůli své víře a jejímu šíření (kázání) může mít potíže. Žalobkyně opětovně podrobně popsala incident ze dne 23. 12. 2012 a těžkosti v jejím životě, které poté následovaly. Žalobkyně se obává, že po návratu do vlasti by byla zatčena a uvězněna.

Ze správního spisu dále vyplývá, že pro posouzení situace v zemi původu žalovaný shromáždil jako podklady (i v čínském překladu): informace OAMP ze dne 24. 1. 2017, Čína: Křičící – Historie, zakladatel, struktura a věrouka; informace Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických ze dne 10. 8. 2016, Čína – Výroční zpráva o svobodě vyznání za rok 2015; informace Ministerstva zahraničních věcí Velké Británie ze dne 21. 4. 2016, Zpráva o lidských právech a demokracii za rok 2015 – kapitola IV: prioritní země – Čína; informace Ministerstva vnitra Velké Británie z března 2016, Čína: Křesťané; zpráva Freedom House ze dne 27. 1. 2016, Svoboda ve světě 2016 – Čína; zpráva Human Rights Watch 2017 ze dne 12. 1. 2017, Čína; výroční zpráva Amnesty International 2015/2016 ze dne 24. 2. 2016, Stav lidských práv ve světě – Čína; výroční zpráva China Aid Association 2015 z března 2016, Čína – Pronásledování křesťanů a církví v Číně čínskou vládou. Po seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí žalobkyně dne 30. 3. 2017 uvedla, že se k nim vyjádří písemně. Tak učinila prostřednictvím svého zástupce podáními ze dne 13. 4. 2017, ve kterých shrnula svůj azylový příběh, procesní nedostatky v postupu žalovaného a zásadní informace vztahující se k církvi žalobkyně vyplývající ze shromážděných podkladů k zemi původu, nadto doplnila důkazní návrhy (již předtím žalobkyně na podporu svých tvrzení v rámci správního řízení založila sdělení kazatele ThDr. Tadeáše Firly ze dne 24. 5. 2016, článek iDNES.cz: Čínský režim odstranil z kostelů přes tisíc křížů, bojí se cizích vlivů, článek Epoch Times: Křesťané v Číně mohou brzy čelit tvrdším zákrokům, čestná prohlášení spoluvěřících v Boha z Číny, a další dokumenty o perzekuci křesťanů v Číně) a provedla právní rozbor projednávané věci. Žalobkyně ve vyjádření doručeném žalovanému taktéž dne 13. 4. 2017 opětovně popsala svou náboženskou víru a zasadila ji do podmínek země původu. Podáními ze dne 1. 2. 2018 a ze dne 16. 2. 2018 žalobkyně prostřednictvím svého zástupce opětovně doplnila důkazní materiály prokazující problematické dodržování lidských práv v Číně s tím, že žalobkyně patří mezi obzvláště ohrožené osoby, kterým hrozí pronásledování.

Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že tvrzenými důvody žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany jsou její obavy ze zadržení, uvěznění a ohrožení jejího života kvůli její příslušnosti ke křesťanské církvi Křičící. Žalovaný neshledal splnění podmínek pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu. Poukázal na to, že žalobkyně uvedla v žádosti o udělení víza nepravdivé informace vůči zastupitelskému úřadu České republiky. O mezinárodní ochranu požádala a předmětná tvrzení uvedla až v přijímacím středisku v Zastávce u Brna, což značně snížilo její věrohodnost. Žalovaný má za to, že postup skupiny čínských křesťanů, k níž žalobkyně patří, byl za úplatu organizován třetí osobou. Vydání cestovního dokladu žalobkyni na její pravou totožnost a její bezproblémové vycestování přes přísně kontrolované letiště v Pekingu svědčí o nezájmu čínských státních orgánů o její osobu. Žalovaný dospěl k závěru, že důvodem opuštění země původu byly s vysokou pravděpodobností ekonomické důvody, nikoliv pronásledování. To dovodil z organizovanosti skupiny a opuštění Číny bez konkrétních objektivních důvodů. Žalovaný připustil, že žalobkyně je příslušnicí uvedené církve, která byla čínskými úřady zařazena mezi zakázané sekty, avšak shledal, že žalobkyni nehrozí pronásledování, neboť ona sama se nikdy v minulosti nestala jeho obětí. Žalobkyně mohla vyřešit své problémy vnitřním přesídlením do jiné části Číny. Žalovaný shledal, že žalobkyně nesplňuje ani podmínky pro udělení azylu ve smyslu § 13 a § 14 zákona o azylu. Ve vztahu k doplňkové ochraně podle § 14a zákona o azylu žalovaný usoudil, že žalobkyně neuvedla žádné skutečnosti, pro něž by jí v zemi původu hrozila vážná újma. Zopakoval, že žalobkyně se nikdy nestala terčem negativního jednání ze strany státních orgánů.

Žalobkyně napadla žalobou rozhodnutí žalovaného v celém rozsahu výroku. Konstatovala nejprve obecně, že ve správním řízení byl porušen § 3 ve spojení s § 2 odst. 4, § 50 odst. 3 a 4 a § 68 odst. 3 správního řádu, neboť žalovaný založil napadené rozhodnutí na skutečnostech, které nemají vliv na posouzení důvodnosti obav žalobkyně z pronásledování nebo reálnosti hrozící vážné újmy. Žalovaný dále porušil § 12 písm. a) a b) a § 14a zákona o azylu, neboť nelze spolehlivě vyloučit postih žalobkyně za podání žádosti o mezinárodní ochranu, a čl. 3 Úmluvy, čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (publ. pod č. 30/1988 Sb.) a čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků.

Tato obecná tvrzení žalobkyně, že v řízení byla porušena vyjmenovaná ustanovení právních předpisů a mezinárodních smluv, doprovázená parafrází textu těchto ustanovení, nejsou žalobním bodem ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Dle ustálené judikatury jím je konkrétní (tj. ve vztahu k žalobkyni a k projednávané věci individualizované) skutkové tvrzení doprovázené konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje žalobkyně napadené výroky rozhodnutí za nezákonné. Líčení skutkových okolností nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých obvyklých nezákonností, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. Žalobkyně je povinna vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl žalovaný vůči ní dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinna ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami (k tomu viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58, či rozsudek ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, a usnesení ze dne 20. 3. 2018, č. j. 10 Azs 65/2017-72). Za řádně formulované žalobní body tak lze považovat jen ty námitky žalobkyně, které byly v dalším textu žaloby rozvedeny tak, aby splňovaly výše nastíněné vlastnosti.

Úvodem k samotnému přezkumu napadeného rozhodnutí soud uvádí, že právně i skutkově obdobnými věcmi se již zabýval také Nejvyšší správní soud, a to zejména v rozsudku ze dne 29. 8. 2019, č. j. 9 Azs 39/2019-77. Poté následovaly rozsudky ze dne 4. 9. 2019, č. j. 9 Azs 125/2019-61, či ze dne 22. 10. 2019, č. j. 10 Azs 41/2019-82. Především v těchto rozsudcích se Nejvyšší správní soud velice podrobně vyjádřil k hodnocení situace čínských křesťanů žádajících v České republice o mezinárodní ochranu. Soud předesílá, že vycházel z právě uvedených rozsudků Nejvyššího správního soudu týkajících se obdobných případů, přičemž pro stručnost odkazuje i na tam uvedenou právní argumentaci, od níž zdejší soud nemá důvod se odchýlit.

Přestože soud zjistil, že napadené rozhodnutí je v některých částech nepřezkoumatelné, vypořádal se s námitkami žalobkyně v rozsahu, jež rozhodnutí umožnilo (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006-74).

Žalobkyně na podporu své veškeré argumentace (proto tuto pasáž soud předřadil vypořádání žalobních bodů) zdůraznila, že důvodem její žádosti o mezinárodní ochranu bylo pronásledování ze strany čínských státních orgánů z důvodu praktikování náboženství. Je členkou křesťanské církve Křičící. Byla nucena vycestovat po letech skrývání a pronásledování (detailně popsala zejména incident ze dne 23. 12. 2012, při kterém byla zadržena policií, načež na policejní stanici na ní bylo pácháno násilí obecného i sexuálního charakteru, žalobkyně byla vydírána, bita a ponižována), tamní situace se totiž stále zhoršovala a její život začal být nesnesitelný (po žalobkyni bylo dlouhodobě pátráno, přičemž policisté avizovali, že stráví dlouhou dobu ve vězení). Žalobkyně se tak obává, že pokud by se vrátila do vlasti, byla by zatčena a vězněna.

Soud se nejprve musí vyjádřit k námitce, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. To má být podle žalobkyně zapříčiněno jeho délkou, opakováním některých částí a významnými textovými a formulačními nedostatky. Soud k tomu připomíná, že nepřezkoumatelné je takové rozhodnutí, z něhož – ani v kontextu správního spisu – nelze seznat, proč správní orgán rozhodl tak, jak rozhodl. Pakliže této základní povinnosti správní orgán dostojí, není třeba, aby rozhodnutí bylo stylistickým skvostem. Napadené rozhodnutí o 41 stranách je skutečně dlouhé, což však nic nevypovídá o jeho přezkoumatelnosti. V dané věci je navíc délka rozhodnutí způsobena i detailní rekapitulací průběhu relativně složitého správního řízení (ta končí až na straně 14, potažmo 21, napadeného rozhodnutí), v němž proběhly s žalobkyní dva podrobné pohovory, a žalobkyně předložila větší množství důkazů. Téměř doslovné opakování některých pasáží soud nepokládá za šťastné, neboť se tím rozhodnutí bezúčelně prodlužuje, aniž by konkrétní pasáže pouhým opakováním nabývaly vyšší přesvědčivosti. V napadeném rozhodnutí je tento jev markantní zejména pokud jde o tu část odůvodnění, v níž se žalovaný zabýval předloženými podklady a hodnotil je ve vztahu k udělení azylu (strana 14 – 21 a 26 – 27); tuto pasáž vesměs shodně zopakoval v části odůvodnění, v níž provedl totéž hodnocení ve vztahu k udělení doplňkové ochrany (strana 30 – 37 a 38 – 39). Byť by nepochybně postačovalo, pokud by se žalovaný odkázal na to, co již dříve uvedl, a pouze vymezil odlišnosti ve vztahu k doplňkové ochraně, nezpůsobuje to nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Tu nemůže způsobit ani občasné opakování některých větných frází. Soud rovněž neshledal, že by napadené rozhodnutí vykazovalo takové textové a formulační nedostatky (ty ostatně žalobkyně namítala jen zcela obecně), které by bránily porozumění, tím méně jeho přezkoumání.

Zvlášť je třeba vyjádřit se k námitce, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné z toho důvodu, že není jasné, jaká skutková zjištění vzal soud za prokázaná a na jakých provedených důkazech jsou založena. Jinými slovy, že napadené rozhodnutí neobsahuje žádné shrnutí situace čínských křesťanů v Číně. Žalobkyně má pravdu, že žalovaný v napadeném rozhodnutí opakovaně uvedl negativní konstatování, že „nezpochybňuje obecnou problematickou situaci křesťanských náboženských menšin a jejich věřících v Číně“ (na straně 18, 19, 21, 34, 35 či 36 napadeného rozhodnutí), a to včetně žalobkyní uváděné církve. V rozporu s tvrzením žalobkyně však nejde o hodnocení jediné. Na straně 25 – 26 napadeného rozhodnutí se žalovaný zabýval svobodou vyznání v Číně, přičemž se u konkrétních zjištění odkázal na konkrétní zprávy o zemi původu, jež jsou součástí správního spisu. Shrnul, že Čína je oficiálně ateistickým státem a svoboda náboženství je omezena tím, že víru lze praktikovat pouze ve státem uznaných a úředně registrovaných církvích, jejichž věrouka, duchovenstvo a činnost jsou státem kontrolovány a řízeny. Neregistrované církve jsou pokládány za tzv. kulty zla; členové některých budhistických a křesťanských církví jsou pronásledováni, perzekuováni a praktikování víry je potlačováno (věřící jsou vyháněni z náboženských shromáždění, zatýkáni a mučeni), členové některých křesťanských církví naopak víru praktikují v „šedé zóně“ za tichého souhlasu místních úřadů. Žalovaný tedy uzavřel, že se příslušníci náboženských menšin v Číně mohou stát terčem negativního jednání ze strany čínských státních orgánů či bezpečnostních složek.

Soud podotýká, že z hodnocení žalovaného neplyne, kteří věřící jsou tolerováni a kteří naopak pronásledováni, resp. zda to nějak závisí na příslušnosti k určité církvi, na osobě konkrétního věřícího (např. důležitosti jeho postavení v rámci církve, jeho činnosti apod.), nebo na benevolenci příslušných státních orgánů v té které provincii, či zda se naopak jedná o pronásledování nesystémové či dokonce nahodilé. Žalovaný v napadeném rozhodnutí neučinil ani žádná konkrétní zjištění ve vztahu k církvi Křičící, jíž je žalobkyně příslušnicí. Z jeho hodnocení však zřetelně plyne, že křesťané, včetně příslušníků této církve, mohou být – a také bývají – v Číně vystaveni pronásledování. To má oporu rovněž ve zprávách o zemi původu, jež si v podstatných rysech vzájemně nijak neodporují, a implicitně to plyne i ze skutečnosti, že žalovaný přistoupil k věcnému hodnocení azylového příběhu žalobkyně, což by nemělo žádný smysl v situaci, pokud by předtím učinil závěr, že čínským křesťanům v jejich vlasti žádné pronásledování nehrozí. Napadené rozhodnutí tedy obsahuje vlastní závěry žalovaného, jež učinil z konkrétních zpráv o zemi původu, jež jsou součástí správního spisu; není tedy pravda, že by jeho závěry vycházely z tzv. souhrnného zjištění zapovězeného rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3947/2007.

Lze konstatovat, že skutková zjištění, z nichž žalovaný vycházel, mohla být v napadeném rozhodnutí zpracována lépe – žalovaný mohl např. podrobněji rozebrat, v čem ono pronásledování spočívá, zohlednit rozdíly v zacházení s příslušníky jednotlivých církví, případně v zacházení mezi církevními hodnostáři či funkcionáři a řadovými věřícími, nebo rozdíly mezi jednotlivými provinciemi. Současně je třeba dodat, že obecnost tohoto posouzení je jednoznačně ku prospěchu žalobkyni, neboť čím méně určitě žalovaný vymezil rysy a způsoby pronásledování křesťanů v Číně, jehož existenci uznal, tím pravděpodobnější je, že obsáhne i azylový příběh prezentovaný žalobkyní. Žalovaný se tím totiž v podstatě vzdal možnosti jej zpochybnit z toho hlediska, že by neměl oporu ve zprávách o zemi původu.

Lze uzavřít, že napadené rozhodnutí jako celek není nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Zda závěry žalovaného obstojí, je již otázkou jejich věcného posouzení.

Žalobkyně namítla, že naplnila podmínky pro udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu, neboť má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu jejího náboženského vyznání. Žalobkyně byla vystavena jednání ze strany státu, které v ní vzbudilo důvodné obavy z pronásledování, obavy jsou postaveny na racionálním základě. V důkazních materiálech k Čínské lidové republice je zcela jednoznačně uvedeno, že členové domácích nepovolených církví jsou pro svou víru pronásledováni, nutno proto odmítnout závěry žalovaného, na základě kterých implicitně dovozuje, že obavy žalobkyně nejsou racionální. Skutečnosti prožité a popsané žalobkyní v průběhu správního řízení pak podle jejího názoru spadají pod pojem pronásledování a odůvodněné obavy z pronásledování, jak je definován zákonem o azylu a směrnicí Evropského parlamentu a Rady č. 2011/95/EU ze dne 13. 12. 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“).

V daných souvislostech žalobkyně odkázala na konkrétní rozsudky Nejvyššího správního soudu, z nichž citovala, jelikož podle jejího názoru tam uvedené závěry lze vztáhnout na projednávanou věc. Žalobkyně rovněž uvedla, že neměla možnost využít vnitřního přesídlení, resp. takovéto přesídlení by bylo naprosto neúčelné, neboť z informací dostupných o zemi původu vyplývá, že k pronásledování křesťanů dochází na celém území Číny. Skutečnost, že vnitřní přesídlení v rámci Číny není možné, je známa žalovanému i z úřední činnosti. V rámci řízení vedených žalovaným byl čínským křesťanům ve skutkově i časově obdobných věcech udělen azyl. Tito žadatelé žádali o azyl z totožných důvodů a ve shodném časovém období jako ona sama. Z označených rozhodnutí žalovaného vyplývá, že žalovaný má za prokázané, že vnitřní přesídlení čínských křesťanů v rámci Číny není možné. Její strach z újmy ze strany čínského státu je tedy odůvodněný, a to jak s ohledem na její vlastní zkušenosti (i z bezprostředního okolí), tak s ohledem na dostupné informace o úrovni dodržování lidských práv a náboženských svobod v Číně. Žalobkyně rovněž zdůraznila, že je splněna podmínka selhání ochrany v zemi původu, což prokazují kromě její výpovědi i mnohé zprávy o stavu dodržování lidských práv a svobod v Číně. Uvedená podmínka je splněna již z toho důvodu, že stát je původcem pronásledování křesťanů na jeho území a o selhání státní ochrany před tímto jednáním tak nemůže být pochyb.

Žalovaný v napadeném rozhodnutí připustil, že žalobkyně je členkou církve Křičící; uvedl, že nezpochybňuje věrohodnost výpovědí žalobkyně ohledně její příslušnosti ke konkrétní náboženské skupině či její tvrzení o životě v zemi původu a o konkrétních potížích (viz stranu 21 napadeného rozhodnutí) či že tuto skutečnost nelze zcela vyloučit (strana 25), neshledal nicméně (srov. závěr na straně 22), že by žalobkyně mohla ve vlasti pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu, neboť zejména ona sama nebyla státními orgány či bezpečnostními složkami dlouhodobě pronásledována z důvodu náboženského vyznání ve smyslu zákona o azylu (strana 26). K zadržení žalobkyně, ke kterému mělo dojít v roce 2012, žalovaný uvedl (viz tamtéž): „že k tomuto incidentu došlo více jak čtyři roky před odjezdem jmenované z vlasti a podáním žádosti o mezinárodní ochranu v ČR, a nelze zde shledat konkrétní příčinnou souvislost těchto kroků. Jednalo se navíc o jediný konkrétní incident, který žadatelka ve své vlasti, jak vyplynulo z jejích výpovědí, měla, a přestože nelze pominout, že jednání policistů vůči žadatelce překročilo akceptovatelnou míru a šlo zcela evidentně o porušení služebních povinností i zákona z jejich strany, jednalo se o jediný konkrétní incident, kterému tato v zemi svého původu čelila.“ Soud musí konstatovat, že žalovaný jednání, jemuž byla žalobkyně ve své vlasti vystavena, nesprávně právně posoudil. S tímto hodnocením se soud neztotožňuje, a to z důvodů, jež uvede dále.

Podle § 2 odst. 4 zákona o azylu se pronásledováním rozumí závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání anebo jednání, která ve svém souběhu dosahují intenzity pronásledování, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování. Tuto definici je třeba vykládat ve světle čl. 9 kvalifikační směrnice. Konkrétní typové akty pronásledování jsou uvedeny v čl. 9 odst. 2 (jde např. o použití fyzického nebo psychického násilí, právní, správní, policejní nebo soudní opatření, která jsou sama o sobě diskriminační nebo jsou prováděna diskriminačním způsobem, nepřiměřené nebo diskriminační trestní stíhání nebo trestání). Tyto akty pronásledování lze považovat za pronásledování jen za splnění podmínek čl. 9 odst. 1 kvalifikační směrnice, tj. svojí povahou nebo opakováním musí jít o jednání dostatečně závažné, aby představovalo vážné porušení základních lidských práv, zejména práv, od nichž se podle čl. 15 odst. 2 Úmluvy nelze odchýlit. Těmito právy jsou práva upravená v čl. 2, čl. 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 7 Úmluvy, tedy právo na život, zákaz mučení, nelidského a ponižujícího zacházení, zákaz otroctví a nevolnictví a zákaz trestu bez zákona. Alternativně se může jednat o souběh různých opatření, včetně porušování lidských práv, který je dostatečně závažný k tomu, aby postihl jednotlivce podobným způsobem. Je tedy zřejmé, že jednotlivá opatření státních orgánů země původu mohou být považována za pronásledování pouze tehdy, jestliže vzhledem k jejich intenzitě nebo četnosti představují zásadní zásah do základních lidských práv. Postižení jedince těmito akty musí být natolik vážné, že ho nelze vůbec tolerovat, neboť má existenciální charakter nebo zbavuje dotčenou osobu citelně její lidské důstojnosti.

V prvé řadě žalovaný pochybil, pokud události, k nimž došlo na policejní stanici v prosinci 2012, vyhodnotil pouze jako porušení „služebních povinností“ a (blíže neurčeného) „zákona“. Pakliže žalovaný tuto část azylového příběhu žalobkyně nezpochybnil, nelze ji tímto způsobem bagatelizovat. I pokud soud pomine, že se žalovaný se v řízení nezabýval čínskými právními předpisy ani služebními předpisy čínských bezpečnostních složek nebo ozbrojených sborů (není ostatně ani zřejmé, která čínská bezpečností složka žalobkyni zadržela a trýznila ji), v českém kontextu by bylo za porušení služebních předpisů možno pokládat například situaci, kdy policista nedodržuje pravidla zdvořilosti [§ 9 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o policii“)], za porušení zákona např. situaci, kdy policista před zákrokem neužije slov „jménem zákona“, ač to okolnosti dovolují (§ 10 odst. 5 zákona o policii). Ovšem situace, kdy policie zadržela žalobkyni bez právního důvodu, držela ji na policejní stanici, trápila ji zimou, ponižovala ji a vyslýchala ji za užití fyzického a psychického násilí, představuje podstatně intenzivnější porušení základních práv žalobkyně. Na rozdíl od žalovaného má soud za to, že je třeba jednání policie vůči žalobkyni hodnotit jako nelidské a ponižující zacházení, ne-li přímo mučení ve smyslu čl. 3 Úmluvy spojené se zbavením svobody ve smyslu čl. 5 Úmluvy, aniž by bylo možno je podřadit pod některou z výjimek stanovených v odst. 1 tohoto článku, které by zásah do svobody opodstatnily.

Dále žalovaný pochybil tím, že za inherentní součást definice pronásledování pokládal prvek dlouhodobosti, jinými slovy, že měl za to, že incident z prosince 2012 – byť zásah do práv žalobkyně sám o sobě představuje – nemůže mít povahu pronásledování, jestliže nedošlo k dalšímu, resp. dalším obdobně závažným porušením jejích práv. To je však výklad, který je v rozporu se zákonem i s unijním právem. Definice pronásledování obsažená v § 2 odst. 4 zákona o azylu má dvě části. Pronásledováním tak může být a) závažné porušení lidských práv, nebo b) opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání anebo jednání, která ve svém souběhu dosahují intenzity pronásledování. Byť tato dichotomie není z textu tohoto ustanovení zcela zjevná [není na prvý pohled zřejmé, že se slova „která ve svém souběhu dosahují intenzity pronásledování“ vztahují pouze k podmínce sub b), nikoli k podmínce sub a)], je třeba si uvědomit, že se jedná o transpozici čl. 9 odst. 2 kvalifikační směrnice, z nějž je toto rozdělení (díky použití spojky „nebo“ namísto „jakož i“) o něco zjevnější. Je tedy třeba uzavřít, že definici pronásledování může splňovat i jednání jednorázové, představuje-li svou povahou dostatečně závažné porušení lidských práv.

Dále žalovaný pochybil tím, že veškeré další události líčené žalobkyní, k nimž mělo dojít po incidentu na policejní stanici v prosinci 2012, za pronásledování vůbec nepovažoval a naopak konstatoval, že se poté „nestala terčem jakéhokoliv jiného negativního jednání čínských státních orgánů či bezpečnostních složek vůči své osobě, tím méně pak z důvodu svého náboženského přesvědčení“. Žalobkyně přitom popsala, že ji policie vyhrožovala, že bude-li nadále praktikovat svou víru, bude uvězněna. To žalobkyni přimělo opakovaně se přestěhovat, přesto byla při návratu do původního bydliště málem zatčena a zachránila se jen včasným útěkem před příjezdem policie. Z toho je patrné, že i po – co do zásahu do práv žalobkyně nejintenzivnějším – incidentu v prosinci 2012 se život žalobkyně nevrátil do normálu, své náboženské smýšlení projevovala nadále jen v skrytu a žila pod určitým tlakem, jenž byl zčásti vyvolán konkrétním jednáním policie vůči žalobkyni (výhrůžkou adresovanou žalobkyni a dotazováním se na ni v okolí). Závěr o tom, že žalobkyně se z důvodu svého náboženského přesvědčení nestala terčem negativního jednání policie, tudíž neobstojí. Je proto třeba posoudit, zda tato jednání ve svém souhrnu (a též ve spojení s událostí z prosince 2012) nevykazují znaky pronásledování.

Soud shrnuje, že žalobkyně při výsleších popsala ústrky vůči spoluvěřícím, opětovné stěhování, sledování její osoby i incident s policií spočívající v jejím zadržení z důvodu svého náboženského vyznání (srov. blíže shora uvedená skutková zjištění vycházející z obsahu správního spisu). Pokud k incidentu na policejní stanici a k navazujícím problémům skutečně došlo tak, jak je žalobkyně popsala, šlo by zjevně o akt pronásledování, a to přinejmenším o tzv. pronásledování na kumulativním základě. Tento právní pojem obsažený v čl. 9 odst. 1 písm. b) kvalifikační směrnice rozebral Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 19. 9. 2007, č. j. 1 Azs 40/2007-129, ze dne 14. 6. 2012, č. j. 6 Azs 4/2012-67, či ze dne 2. 5. 2019, č. j. 9 Azs 21/2019-70. Je tak třeba odmítnout zejména názor žalovaného, že při incidentu na policejní stanici nešlo o akt pronásledování, ale o individuální exces několika policistů (přičemž není vůbec patrné, na základě čeho žalovaný takové přesvědčení nabyl). Pokud by tedy tvrzení žalobkyně byla věrohodná, nemá soud pochyb, že by svou intenzitou šlo o akt pronásledování ve smyslu § 2 odst. 4 zákona o azylu a čl. 9 odst. 1 a odst. 2 písm. a) kvalifikační směrnice. Bylo by tak možno konstatovat minulý akt pronásledování, který podle čl. 4 odst. 4 kvalifikační směrnice je závažným ukazatelem odůvodněnosti obav žadatele z pronásledování nebo reálného nebezpečí utrpění vážné újmy, neexistují-li závažné důvody domnívat se, že pronásledování nebo způsobení vážné újmy se již nebude opakovat.

Soud nadto upozorňuje, že ani absence pronásledování v minulosti sama o sobě nepostačuje k učinění závěru, že žadatel o mezinárodní ochranu nemůže mít odůvodněnou obavu z pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu. Podle setrvalé judikatury Nejvyššího správního soudu má totiž posuzování odůvodněných obav z pronásledování prospektivní povahu, takže není zcela nezbytné, aby žadatel o mezinárodní ochranu v minulosti již konkrétní akt pronásledování utrpěl [srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2017, č. j. 1 Azs 227/2017-33, či ze dne 26. 7. 2018, č. j. 7 Azs 162/2018-47, kde uvedl, že: „samotné ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu pracuje s pojmem strachu jako subjektivním prvkem a odůvodněností strachu z pronásledování jako objektivním prvkem, nestanoví však podmínku faktického pronásledování v minulosti. Je zkoumána možnost budoucího pronásledování, přičemž je využíván standard přiměřené pravděpodobnosti, což znamená, že tato možnost musí být reálná, nikoliv pouze hypotetická.“ ]. Zmíněný standard přiměřené pravděpodobnosti budoucího pronásledování vymezil Nejvyšší správní soud zejména v rozsudku ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006-82. Podle něj je přiměřená pravděpodobnost nežádoucího důsledku návratu do země původu dána tehdy, bývá-li tento důsledek v případech obdobných případu žadatele nikoli ojedinělý. Přiměřenou pravděpodobnost je třeba vykládat tak, že k nežádoucímu důsledku v případech obdobných případu žadatele dochází natolik často, že s ním ten, komu takový následek hrozí, musí počítat jako s vcelku běžným jevem, a nikoli jako s jevem toliko výjimečným. Skutečnost, že minulé pronásledování je pouze indicií pro odůvodněné obavy z pronásledování do budoucna, avšak nikoli nutnou podmínkou, plyne ostatně i z čl. 4 odst. 4 kvalifikační směrnice. K prospektivnosti posuzování odůvodněnosti obav z pronásledování viz dále též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2019, č. j. 5 Azs 207/2017-36, či již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2019, č. j. 9 Azs 39/2019-77.

Žalobkyně v průběhu správního řízení opakovala, že strach z pronásledování pramení z jejího členství v zakázané církvi a vlastních zkušeností, nadto jí bylo známo, čemu jsou členové křesťanských církví vystaveni ze strany státních orgánů. Žalovaný připustil, že žalobkyně je příslušnicí této církve, a zároveň na základě zpráv o zemi původu shledal, že jakožto členka zakázané církve může být vystavena negativnímu jednání ze strany čínských orgánů. Opakovaně uvedl, že nezpochybňuje obecnou problematickou situaci křesťanských náboženských menšin a jejich věřících v Číně. Dodal nicméně, že v rámci správního řízení o konkrétní žádosti o mezinárodní ochranu se neposuzuje obecná situace konkrétních menšin a jejich postavení v zemi původu, ale je nutné shledat individuální pronásledování žalobkyně ve smyslu konkrétních ustanovení zákona o azylu.

Byť žalovaný připustil, že žalobkyně je příslušnice církve Křičící, nijak se nevypořádal s otázkou, zda sama příslušnost k této církvi (v postavení řadového člena či v postavení tzv. průvodce) nezakládá odůvodněné obavy z pronásledování. Žalovaný jen konstatoval převážně obecná zjištění ze zpráv o zemi původu o úrovni svobody vyznání a s odkazem na to, že žalobkyně v minulosti nebyla azylově relevantně pronásledována pro svou víru, uzavřel, že jsou její obavy z pronásledování neodůvodněné. Takový postup nelze akceptovat. Žalovaný nemohl zastavit jen u toho, že žalobkyně nebyla v minulosti vystavena aktům, které by bylo možno kvalifikovat jako pronásledování, ale měl se podrobně zabývat otázkou, zda jí takové ústrky nehrozí právě z důvodu samotného jejího členství v církvi Křičící. Touto otázkou se ovšem žalovaný vůbec nezabýval, neučinil k ní žádná skutková zjištění. Nesprávné právní posouzení týkající se výkladu pojmu odůvodněný strach z pronásledování [§ 12 písm. b) zákona o azylu] má tudíž za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného pro nedostatek důvodů.

Žalovaný ve svém rozhodnutí nijak nevyřešil rozhodující otázku, jaké konkrétní nebezpečí hrozí členům církve Křičící (v obdobném postavení, které přísluší žalobkyni) z důvodu příslušnosti k ní či z důvodu účasti na jejích náboženských obřadech, pokud by ji čínské státní orgány odhalily. S touto otázkou se nevypořádal ani ve vztahu k celé Číně, tím méně ve vztahu k situaci v provincii X, odkud pochází žalobkyně. Na takové posouzení žalovaný výslovně rezignoval, když na straně 28 uvedl, že jej zajímá vždy pouze a jen skutečnost, zda v individuálním případě konkrétního žadatele došlo během jeho pobytu ve vlasti nebo by s vysokou pravděpodobností mohlo dojít při jeho návratu do vlasti k závažnému porušení jeho lidských práv.

Takovému přístupu je třeba vytknout, že jednak dává takřka výlučný důraz na pronásledování utrpěné v minulosti, jednak ve vztahu k budoucnosti požaduje „vysokou pravděpodobnost“ závažného porušení lidských práv, což je v rozporu se standardem „přiměřené pravděpodobnosti“ budoucího pronásledování vymezeným výše; a konečně se nijak nezabývá hrozbou pronásledování z důvodu samotné příslušnosti k dané církvi. Žalovaný se například nijak nevypořádal s hrozbou trestního postihu z důvodu členství v dané církvi, která plyne ze zpráv o zemi původu (§ 300 čínského trestního zákoníku, viz např. zprávu Freedom House ze dne 27. 1. 2016, bod D.). Soud k tomu doplňuje, že čínský trestní zákoník umožňuje odsoudit k trestu odnětí svobody osoby patřící k zakázaným skupinám označovaným jako sektářské organizace. Ačkoliv čínské soudy obecně vysvětlily, co tyto organizace charakterizuje, neexistují žádná uveřejněná kritéria pro jejich určení či obranu proti takovému nařčení. Čínská vláda mezi dalšími považuje také křesťanskou skupinu církve Křičící za zločinnou sektu (srov. informaci Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických ze dne 10. 8. 2016). Ze zpráv o zemi původu neplyne, že čínský trestní zákoník by se vztahoval jen na určité oblasti Číny, lze tedy předpokládat, že se jedná o předpis platný pro celé území země. Žalovaný však na straně 27 napadeného rozhodnutí jen žalobkyni doporučil, aby své problémy s policií řešila přestěhováním do jiné oblasti Číny, aniž by podrobněji vyložil, jak dospěl k tomu, že v jiných částech Číny žalobkyni nic podobného nehrozí.

Soud souhlasí se žalobkyní, že úvahu žalovaného o možnosti vnitřního přesídlení je nutno označit za zkratkovitou a nepřezkoumatelnou pro nedostatek důvodů, neboť žalovaný neuvedl konkrétní zprávu o zemi původu a její konkrétní část, z níž tento závěr učinil. Tím porušil § 68 odst. 3 správního řádu. Možnost vnitřního přesídlení je upravena v § 2 odst. 7 zákona o azylu, podle nějž pronásledováním nebo vážnou újmou není, pokud se obava cizince z pronásledování nebo vážné újmy vztahuje pouze na část území státu, jehož státní občanství má, nebo, je-li osobou bez státního občanství, státu jeho posledního trvalého bydliště a může-li cizinec bezpečně a oprávněně odcestovat do jiné části státu, do ní vstoupit a v ní se usadit, a pokud s přihlédnutím k situaci v této části státu a k jeho osobní situaci v této části státu a) nemá odůvodněný strach z pronásledování ani nejsou dány důvodné obavy, že by mu zde hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy, nebo b) má přístup k účinné ochraně před pronásledováním nebo vážnou újmou.

Svou výše citovanou úvahou, byť velmi nekonkrétní, o dostupnosti efektivní vnitřní ochrany, jako by žalovaný implicitně přijal výchozí předpoklad aplikace § 2 odst. 7 zákona o azylu, tedy že se obava cizince z pronásledování nebo vážné újmy vztahuje pouze na část území státu, jehož státní občanství má. To je však v rozporu s odůvodněním napadeného rozhodnutí. Žalobkyně totiž opakovaně vyjádřila svou obavu ve vztahu k celému území Číny a žalovaný čerpal ze zpráv o zemi původu, podle nichž se výše popsané problémy zakázaných náboženských skupin nevážou jen na konkrétní část Číny, nýbrž na celé její území, přičemž v některých provinciích země jsou problémy ještě intenzivnější. Jinými slovy, z žádné ze zpráv o zemi původu neplyne, že problémy náboženských skupin jsou lokalizovány jen na určité oblasti země, jak se žalovaný snažil dovodit patrně z výpovědi žalobkyně. Žalovaný tedy nijak nevysvětlil, ve kterých provinciích by hrozba trestního stíhání byla menší než v domovské provincii žalobkyně a z čeho dovodil, že by tato hrozba byla v různých provinciích různá. Pouze poukázal na výpověď žalobkyně, podle níž se žalobkyně osobně setkala s potížemi v souvislosti s jejím vyznáním jen na konkrétních místech, z čehož dovodil, že ve zbývajících částech země bude v bezpečí. Soud souhlasí se žalobkyní, že v této části je rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné.

Žalovaný měl povinnost vyjít z dostupných informací o zemi původu, které musejí být v maximální možné míře relevantní, důvěryhodné a vyvážené, aktuální a ověřené z různých zdrojů, transparentní a dohledatelné (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, č. j. 5 Azs 55/2008-71). Na jejich podkladě se měl důkladně vypořádat i s možností, zda pronásledování všech členů církve, k níž žalobkyně patří, nedosahuje v Číně, a konkrétně v provincii X, takové intenzity, že už samotné členství v této církvi vyvolává odůvodněné obavy z pronásledování, i kdyby její potíže dosud nedosáhly intenzity pronásledování. Podle obsahu správního spisu lze soudit, že žalovaný disponoval dostatkem zpráv naplňujících uvedené vlastnosti, ale až na krátký výtah z jejich obsahu uvedený na straně 24 - 26 napadeného rozhodnutí rezignoval na jejich hodnocení ve vztahu ke konkrétní situaci žalobkyně, neboť se spokojil se svým zkratkovitým závěrem o tom, že žalobkyně pronásledována dosud nebyla (viz závěr zaujatý na straně 28), a tudíž jí žádné nebezpečí v zemi původu nehrozí, aniž by přezkoumatelně zdůvodnil, proč tomu tak je. Své závěry měl tedy opřít o konkrétní zjištění plynoucí ze zpráv o zemi původu a na tomto základě posoudit, zda (případně i přesto, že žalobkyně nebyla v minulosti pronásledována) jí v souvislosti s návratem nehrozí nebezpečí, které by mohlo nabýt intenzity pronásledování. To žalovaný neučinil, čímž zatížil v této části napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností. Jak podotkl Nejvyšší správní soud v obdobné věci, formální kriminalizace členství v zakázané církvi sice nezakládá bez dalšího nutnost udělit mezinárodní ochranu každému žadateli, který by byl členem takové církve, ale žalovaný je povinen posoudit, jak se skutková podstata trestního zákoníku uplatňuje v praxi, což žalovaný neučinil [srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Azs 39/2019-77, a tam citovaný rozsudek Soudního dvora Evropské unie Minister voor Immigratie en Asiel proti X (C 199/12), Y (C 200/12), a Z proti Minister voor Immigratie en Asiel (C 201/12) ze dne 7. 11. 2013, který je aplikovatelný i na projednávanou věc]. Na okraj soud dodává, že třebaže žalovaný výslovně nenabádal žalobkyni, aby vykonávala svou víru skrytě, není možné, aby v dalším řízení ustrnul jen na závěru, že žalobkyně se jako členka tzv. domácí církve, tj. církve praktikující víru převážně v soukromí, mohla pronásledování vyhnout praktikováním víry utajeně, neboť i to by bylo v rozporu s kvalifikační směrnicí a judikaturou Soudního dvora Evropské unie k jejím rozhodným ustanovením (srov. rozsudek velkého senátu ve spojených věcech C71/11 a C99/11, Spolková republika Německo proti Y a Z ze dne 5. 9. 2012).

Soud shrnuje, že žalovaný poté, co vyhodnotil výpověď žalobkyně tak, že ji lze považovat za příslušnici církve Křičící, se měl zabývat nejen tím, zda žalobkyně sama v minulosti byla vystavena konkrétním aktům pronásledování, nýbrž měl též zvážit možnost, zda již z důvodu členství v této církvi je přiměřeně pravděpodobné, že takovému pronásledování bude po návratu do země původu vystavena. Samotná skutečnost, že by se takovému pronásledování mohla žalobkyně vyhnout tím, že se jí pomocí tajných obřadů podaří příslušnost k církvi utajit před státními orgány země původu, pak pohledem judikatury Soudního dvora Evropské unie nedostačuje k závěru, že strach z pronásledování není odůvodněný.

Žalobkyně dále namítá, že jí měl žalovaný přiznat alespoň humanitární azyl podle § 14 zákona o azylu. Argumentuje, že ačkoli tento institut jistě neslouží pro osoby, jimž by měl být udělen azyl, není jasné, proč dospěl žalovaný k závěru, že se v jejím případě nejedná o situaci, kdy by bylo vysloveně nehumánní azyl neudělit, když jí hrozí po návratu do vlasti vážná újma.

Úvahy žalovaného o neudělení tzv. humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu podléhají pouze omezenému soudnímu přezkumu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003-48). O humanitární azyl nelze žádat a na jeho udělení není právní nárok, ani subjektivní právo – naopak se jedná o specifické oprávnění státu udělit azyl osobě, které nesvědčí právo na azyl podle § 12 nebo § 13 zákona o azylu (naopak právo na tyto typy azylu vyplývá z mezinárodního, resp. unijního práva a jsou-li naplněny podmínky pro udělení azylu podle těchto ustanovení, stát jej udělit musí). Z toho důvodu pak úvaha o tom, zda by v daném případě „neudělení azylu bylo zcela nehumánní“, záleží výlučně na státu a je v ní limitován pouze obecným zákazem libovůle. Tuto úvahu žalovaný provedl (na str. 29 napadeného rozhodnutí) a důvody pro přiznání humanitárního azylu neshledal, jelikož žalobkyně je dospělá, plně svéprávná zdravá osoba schopná se o sebe postarat; soud pokládá tento závěr za postačující a nikoli libovolný. Argumentace žalobkyně nicméně svědčí o tom, že institut humanitárního azylu chápe nesprávně. Úvahu o udělení humanitárního azylu nelze směšovat s důvody pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Pokud by žalobkyni hrozilo ve vlasti nebezpečí vážné újmy z některého z důvodů uvedených v § 14a odst. 2 zákona o azylu, pak by nešlo o situaci, kdy je neudělení azylu nehumánní, nýbrž o situaci, kdy je na místě žalobkyni udělit doplňkovou ochranu, jež má opět základ v unijním právu a jako taková je za splnění stanovených podmínek nároková. Námitka žalobkyně proti neudělení humanitárního azylu je nedůvodná.

Dále žalobkyně namítá, že jí měl žalovaný přiznat alespoň doplňkovou ochranu podle § 14a odst. 1 a 2 písm. a), b) nebo d) zákona o azylu. Velmi obecně namítá, že ze zpráv o zemi původu a dalších věrohodných zdrojů plyne, že jí v případě návratu jakožto neúspěšné žadatelce o mezinárodní ochranu hrozí mučení a nelidské a ponižující zacházení, v nejhorším případě i usmrcení. Návrat žalobkyně do Číny by tak byl v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

Žalobkyně zdůvodňovala svou obavu z návratu do vlasti mj. medializací pobytu čínských křesťanů na území České republiky. Zde však žalovaný poněkud nepochopitelně uvádí, že v situaci, kdy on sám zemi původu žadatelky žádné informace nedodal, není třeba se obávat. Dále žalovaný bez jakýchkoliv důkazů či podkladů konstruuje spekulace, ze kterých má vyplynout, že žalobkyně sama medializaci iniciovala, aby pro sebe v řízení dosáhla lepších výsledků. Je naprosto nesmyslné domnívat se, že by se při případném návratu do Číny nezaměřily zdejší orgány na rozpor mezi krátkodobým turistickým vízem, které bylo žalobkyni uděleno a na skutečnost, že více než 2 roky pobývala v České republice.

Soud se proto dále zabýval zákonností té části napadeného rozhodnutí, v níž žalovaný dospěl k závěru, že žalobkyně reálně není ohrožena vážnou újmou, a tedy jí neudělil ani doplňkovou ochranu. Soud se nejprve věnoval otázce, zda bylo na místě přiznat žalobkyni doplňkovou ochranu podle § 14a odst. 1 a 2 písm. a) zákona o azylu, tj. zda jí v případě návratu do vlasti hrozí vážná újma spočívající v uložení nebo vykonání trestu smrti. Žalovaný v napadeném rozhodnutí k této otázce uvedl jen velmi stručně, že neshledal žádné skutečnosti, které by tuto hrozbu indikovaly. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobkyně při pohovorech žádnou takovou obavu v případě návratu do vlasti nevyslovila a nestalo se tak konkrétně ani v žalobě, kde jen obecně uvádí, že by se tak stát mohlo. Žalobkyně své obavy zakládá na zjištěních ze zprávy českého Ministerstva zahraničních věcí ze dne 17. 6. 2015, č. j. 98863/2015-LPTP, kterou žalovaný odmítl provést důkaz pro její zastaralost (informace o neúspěšných žadatelích pochází z doby, kdy ještě žalobkyně ani neopustila Čínu). Zpráva je součástí správního spisu jako jeden z důkazů předložených žalobkyní. Soudu z této zprávy vyplynulo jednak to, že se jedná o informace z roku 2014 (tedy ke dni vydání rozhodnutí nejméně 4 roky staré), jednak to, že Ministerstvo zahraničních věcí sice připouští rizika pro navrátivší se žadatele, byl-li jejich odjezd politicky motivován; ohroženi (podle některých zdrojů dokonce i zmizením) mohou být zejména následovníci duchovního hnutí Falun Gong a Ujguři či jiní příslušníci etnických menšin. Žalobkyně však do žádné z rizikových skupin nespadá. Soud tedy nemá za to, že by z údajů obsažených v této zprávě bylo možno dovodit, že žalobkyni by po návratu do vlasti hrozila vážná újma ve smyslu § 14a odst. 1 a 2 písm. a) zákona o azylu. Dále žalobkyně poukazuje na osud Liou Sia, manželky bojovníka za lidská práva a nositele Nobelovy ceny za mír Liou Siao-poa, která bezprostředně po jeho smrti rovněž (krátkodobě) zmizela (a následně vycestovala z Číny a nyní žije v Evropě). Soud má však za to, že osudy obou žen jsou natolik rozdílné, že nelze z osudu vdovy po pronásledovaném celosvětově známém lidskoprávním aktivistovi cokoli dovozovat pro případ žalobkyně, která je veřejnosti zcela neznámou řadovou věřící.

Soud uzavírá, že žalovaný nepochybil, pokud neshledal, že by žalobkyni po návratu do vlasti hrozila vážná újma spočívající v uložení nebo vykonání trestu smrti, neboť to neplyne ani z obecných zpráv o zemi původu, ani z konkrétních skutečností uvedených žalobkyní.

Dále se soud zabýval tím, zda neměl žalovaný žalobkyni přiznat doplňkovou ochranu podle § 14a odst. 1 a 2 písm. b) zákona o azylu, tj. zda je zde důvodná obava, že jí po návratu do vlasti hrozí vážná újma spočívající v mučení nebo nelidském a ponižujícím zacházení či trestání. V průběhu řízení žalobkyně tuto obavu zakládala na svém náboženském vyznání, resp. příslušnosti k církvi Křičící, a na skutečnosti, že by se do vlasti vrátila jakožto neúspěšná žadatelka o mezinárodní ochranu. V replice pak žalobkyně upřesnila, že má důvodnou obavu, že v případě návratu do Číny jí hrozí zatčení, věznění, mučení, vykonstruované obvinění a odsouzení pro její náboženskou příslušnost.

Soud pokládá za problematické, že žalovaný v napadeném rozhodnutí použil vesměs totožné odůvodnění toho, proč žalobkyni nepřiznal azyl podle § 12 písm. b) zákona o azylu a proč jí nepřiznal doplňkovou ochranu podle § 14a odst. 1 a 2 písm. b) téhož zákona. Oba instituty se totiž liší, přičemž jedním z klíčových rozdílů je odlišný důkazní standard. V případě azylu jde o tzv. test přiměřené pravděpodobnosti (srov. výše), u doplňkové ochrany se však uplatňuje test reálného nebezpečí, který vymezil Nejvyšší správní soud v již citovaném rozsudku ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006-82 tak, že „ve významném procentu případů obdobných situaci stěžovatele dojde k nežádoucímu následku, takže stěžovatel má dobré důvody se domnívat, že takovýto následek může s významnou pravděpodobností postihnout i jeho.[…] Jinými slovy, test ‚reálného nebezpečí‘ je vůči stěžovateli přísnější než test ‚přiměřené pravděpodobnosti‘. Ani test ‚reálného nebezpečí‘ ale nedosahuje intenzity trestního standardu ‚nade vší pochybnost‘, ani důkazního standardu užívaného v zemích common law v civilních věcech (‚vyšší pravděpodobnost že ano, než že ne‘ [balance of probabilities]). Rozdíl mezi testem ‚reálného nebezpečí‘ a testem ‚přiměřené pravděpodobnosti‘ spočívá v tom, že důkazní standard ‚reálného nebezpečí‘ se blíží důkaznímu standardu užívanému v zemích common law v civilních věcech daleko více než důkazní standard ‚přiměřené pravděpodobnosti‘.“

Žalovaný přitom v napadeném rozhodnutí k důvodům pro neudělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 1 a 2 písm. b) zákona o azylu uvedl tytéž důvody, jako pro neudělení azylu, tedy že žalobkyně byla zásahu do práv vystavena jen jednou v prosinci 2012, od té doby se terčem negativního jednání ze strany bezpečnostních složek nestala a jen popisovala jednání, jemuž byli vystaveni její souvěrci, avšak „ona sama ve skutečnosti ve své vlasti ohrožena nikdy nebyla“ (str. 38 napadeného rozhodnutí). Dále uvedl, že obava žalobkyně jakožto neúspěšné žadatelky z návratu do vlasti je jen hypotetická, neboť z pohledu čínských orgánů bezproblémově vycestovala na turistické vízum, byť jeho platnost překročila a byť některá česká média o žádostech větší skupiny čínských křesťanů v obecné rovině informovala. Jak však již soud uvedl výše, ve světle velmi vágně žalovaným popsané situace v zemi původu, v níž může některým čínským křesťanům hrozit pronásledování a takové zásahy do lidských práv, které by bylo možno označit za nelidské a ponižující zacházení, a konstatování, že „Čína je zemí, kde dochází k zásadnímu porušování lidských práv a neúspěšným žadatelům o mezinárodní ochranu mohou hrozit závažné důsledky“ (str. 20 napadeného rozhodnutí), takové hodnocení neobstojí.

Žalovaný pochybil jednak tím, že obavy žalobkyně z návratu do vlasti nedůvodně bagatelizoval, ač nejsou v rozporu s tím, co shledal ze zpráv o zemi původu. Dále žalovaný pochybil tím, že se dostatečně nezab