59 Af 5/2021

Žalobkyně se žalobou podanou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), dodanou do datové schránky soudu dne 14. 4. 2021, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž žalovaný zamítl její odvolání a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro Středočeský kraj, územního pracoviště v Příbrami, (dále jen „finanční úřad“ či „správce daně“) ze dne 28. 3. 2017, č. j. 1378640/17/2120-70462-201958 (dále též jen „prvostupňové rozhodnutí“ nebo „platební výměr“). Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobkyni vyměřena daň darovací ve výši 5 955 000 Kč z předmětu daně, jímž byla částka 30 000 000 Kč. Žalobkyně brojí proti napadenému rozhodnutí z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti odůvodnění a nedostatku důvodů, pro jeho rozpor s právními předpisy, konkrétně zákonem č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném do 31. 12. 2014 (viz čl. VII bod 1 zákona č. 267/2014 Sb.; dále jen „daňový řád“) a zákonem č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon o trojdani“), dále proto, že skutkový stav věci, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, považuje za rozporný s obsahem spisu, a konečně pro podstatné porušení ustanovení daňového řádu o řízení před správními orgány, které mělo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Žalobkyně je dále přesvědčena, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí neřídil závazným právním názorem Krajského soudu v Praze – žalovaný totiž rozhodoval o odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí již podruhé, jelikož první rozhodnutí o odvolání bylo Krajským soudem v Praze zrušeno rozsudkem ze dne 29. 5. 2020, č. j. 51 Af 1/201866 (dále jen „rozsudek č. j. 51 Af 1/201866“ nebo „zrušující rozsudek“).

Žalobkyně po stručné rekapitulaci dosavadního správního řízení a po podrobném shrnutí některých skutečností vyplývajících z obsahu správního spisu (vedle žaloby také v samostatném dokumentu označeném jako příloha č. 1) vznesla množství vzájemně se překrývajících žalobních námitek, které v závěru shrnula slovy, že orgány finanční správy stanovily daň procesně vadným způsobem, protože neunesly svoje důkazní břemeno, nezjistily skutkovou podstatu co nejúplněji, pročež vycházely ze skutkové podstaty, která nemá oporu v dokazování. Orgánům finanční správy nadto žalobkyně vytkla, že dokazování provedly nesprávně, upřednostňovaly-li jeden důkaz před ostatními, dokonce aniž by posoudily věrohodnost, pravdivost a (ne)účelovost stěžejní svědecké výpovědi paní Mgr. D. K. (dále jen „dárkyně“).

Na prvním místě žalobkyně žalovanému vytkla, že porušil § 78 odst. 5 s. ř. s. Soud totiž v bodě 58 zrušujícího rozsudku zavázal žalovaného, aby se vypořádal s námitkami žalobkyně, a to jak s těmi uvedenými v rámci daňového řízení, tak i s těmi, které byly žalobkyní uplatněny v rámci žaloby (k tomu žalobkyně odkázala na bod 57 zrušujícího rozsudku). Žalobkyně konstatuje, že v bodech 22 – 23 napadeného rozhodnutí žalovaný sice sumarizoval veškeré (jím identifikované) odvolací důvody, a to včetně odvolací námitky č. 9, že byla upřednostňována výpověď dárkyně, nicméně kromě teze, že „výpověď Mgr. D. K. není upřednostňována“, neobsahuje napadené rozhodnutí žádné další zdůvodnění (zde odkazuje na bod 102 jeho odůvodnění). Žalovanému tak vyčítá, že absentuje jeho přezkoumatelná správní úvaha, ze které by vyplývala relevantní reakce na předmětnou námitku žalobkyně. Napadené rozhodnutí totiž zejména neobsahuje shrnutí, co dle žalovaného vyplynulo z každého jednotlivého důkazu (tj. ze všech svědeckých výpovědí a čestných prohlášení a z listinných důkazů) a jak byly tyto důkazy žalovaným hodnoceny (jednotlivě a v souvislostech s ostatními důkazy), z čehož by bylo zřejmé, zda skutečně žalovaný neupřednostňuje výslech dárkyně oproti ostatním důkazům (zejména svědeckým výpovědím).

Žalobkyně dále uvádí, že podstatou sporu v předmětné věci je posouzení, zda poskytnutí finančních prostředků dárkyní žalobkyni bylo z daňového pohledu osvobozeno od daně darovací podle § 19 odst. 3 ve spojení s § 11 odst. 3 písm. b) zákona o trojdani. Žalobkyně namítá, že předložila či navrhla provést několik důkazů včetně výslechů svědků, které z jejího pohledu jednoznačně prokazují, že žalobkyně v rozhodném období s dárkyní skutečně tvořila společnou domácnost ve smyslu § 115 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „občanský zákoník z roku 1964“). Jediní, kdo existenci společné domácnosti nepotvrdili, byli dárkyně a její manžel M. K., většina svědků nicméně potvrdila splnění veškerých podmínek pro vznik a existenci společné domácnosti. Svědci se přitom vyjádřili i k osobní blízkosti ve vztahu mezi žalobkyní a dárkyní (která měla dokonce přání, aby právě žalobkyně byla poručnicí jejích dětí v souvislosti s rozvodem, byť má bratra), což je nepřímým důkazem o společném spolužití v rozhodné době s úmyslem trvalosti takového stavu.

V další argumentační linii žalobkyně namítá, že žalovaný měl mít pochybnosti o věrohodnosti a pravdivosti svědeckých výpovědí dárkyně a M. K. Z hlediska věrohodnosti a pravdivosti žalovaný nicméně jejich výpovědi v napadeném rozhodnutí nehodnotil, a to v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 189/2001, ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 33 Odo 1063/2006, či ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 333/2012. Žalobkyně vysvětluje, že za situace, kdy celkem šest svědků potvrdilo, že žalobkyně s dárkyní společně tvořily v předmětném období společnou domácnost, bylo možné oprávněně uvažovat o tom, že dárkyně a její manžel měli v úmyslu žalobkyni poškodit, byli-li jediní, kteří vedení společné domácnosti zpochybnili. O takovém úmyslu přitom svědčí i to, že dárkyně zahájila civilní soudní řízení o vrácení poskytnuté částky, ve kterém tvrdila, že poskytnutí peněžních prostředků žalobkyni bylo půjčkou. Pochybnosti o neúčelovosti a věrohodnosti výpovědí pak vyvolával i způsob ukončení společné domácnosti (šlo o nezákonné vykázání a vystěhování spolužijících osob za užití násilí), jakož i taktický dotaz daňové poradkyně dárkyně na daňovou povinnost žalobkyně, ačkoliv finanční prostředky údajně získané na základě půjčky nebyly předmětem daně darovací ani daně z příjmů. Relevantní přitom podle žalobkyně je, že vyslechnuti byli nejenom další členové společné domácnosti, ale i osoby stojící mimo tuto společnou domácnost, a že i tyto osoby existenci společné domácnosti rovněž potvrdily, čímž se umocňuje věrohodnost a pravdivost veškerých tvrzených skutečností a výslechů svědků, s výjimkou výslechu dárkyně a jejího manžela.

Žalobkyně zdůrazňuje s odkazem na bod 63 napadeného rozhodnutí, že navzdory uvedenému se žalovaný přiklonil k tvrzení dárkyně konstatováním, že „dárkyně Mgr. D. K. potvrdila, že s odvolatelkou společnou domácnost netvořila“. Je tak podle ní seznatelné, že žalovaný upřednostňuje jeden důkaz před několika jinými důkazy, aniž by pro takové hodnocení důkazů měl jakoukoliv oporu ve spise, resp. aniž by řádně a přezkoumatelně odůvodnil, proč se k takovému hodnocení důkazů uchýlil. Podle žalobkyně nelze aprobovat postup žalovaného, který provádí předběžnou selekci navrhovaných důkazů a jednotlivých tvrzení podle vlastních kritérií a tímto způsobem podle vlastní úvahy a volby upravuje důkazní situaci, případně z daných důkazů a priori preferuje ty, které potvrzují jím a správcem daně zvolenou skutkovou a právní verzi, že společná domácnost nevznikla. Vadnost postupu žalovaného při hodnocení svědeckých výpovědí pak podle ní dokládá i bod 72 napadeného rozhodnutí, kde žalovaný uvedl, že jen dárkyně je tou osobou, která je schopna poskytnout relevantní odpověď na to, zda se žalobkyní tvořila společnou domácnost.

I s ohledem na bod 67 napadeného rozhodnutí, kde žalovaný hodnotil svědecké výpovědi svědků J. H., K. H., I. M., Ing. J. E., Ing. T. M. a Ing. P. N., žalobkyně zdůrazňuje, že žalovaný upozaďuje, že předmětní svědci byli spolužití žalobkyně a dárkyně bezprostředně přítomni, neboť se ho rovněž účastnili, prožívali ho a vnímali vlastními smysly. Shodný prožitek pak měla žalobkyně i dárkyně, byť se liší v jeho interpretaci. Žalobkyně konstatuje, že každá svědecká výpověď je z povahy věci subjektivní, a může být proto zkreslená – je tudíž na žalovaném, aby jak osobu svědka (jeho motivaci, zaujetí, nestrannost), tak i jeho výpověď řádně zhodnotil, a to samostatně i ve vztahu k ostatním důkazům. Uvádí-li žalovaný, že vnímání svědků může být do jisté míry ovlivněno náhlým ukončením jejich vytoužené vize či projektu, platí totéž i pro dárkyni, která byla tou osobou, která náhlé ukončení způsobila – i její výpověď tak měla být hodnocena z těchto hledisek, což ale nebyla. Shodně se žalobkyně vyjádřila k tvrzení žalovaného o možném zmanipulování vírou (k čemuž odkázala na bod 75 napadeného rozhodnutí) – pakliže se dárkyně od víry odklonila, mělo být žalovaným posuzováno i toto hledisko, zohlednil-li ho ve vztahu k ostatním svědkům. V této souvislosti ovšem žalobkyně zdůrazňuje, že žalovaný, resp. správce daně, v rámci výslechu žádného ze svědků neučinil jakýkoliv dotaz stran jejich údajné sounáležitosti s vírou, stran ukončení jejich projektu apod. Žalobkyni tak není zřejmé, z jakých zdrojů žalovaný čerpal údaje pro svá tvrzení. Pakliže vychází toliko z jím zmiňovaného internetového zdroje (wikipedie), aniž by si zdroj a správnost takovýchto tvrzení ve vztahu k jednotlivým svědkům ověřil, má jeho rozhodnutí nádech spekulativní bulvarizace, která je však v rámci správní úvahy a správního rozhodnutí nepřípustná.

Žalovaný podle názoru žalobkyně přistupoval ke svědkům selektivně a de facto výpovědím svědků, kteří potvrdili společnou domácnost žalobkyně s dárkyní v rozhodném období, nepřiřadil hodnotu důkazu. Žalobkyně proto trvá na námitce, že výslech dárkyně byl nezákonně upřednostněn v rozporu s § 8 daňového řádu.

Žalobkyně pokračuje, že svědecká výpověď M. K je závislou na svědecké výpovědi dárkyně. Ostatně již v rámci výslechu svědka M. K. vznesla žalobkyně námitku jeho ovlivnění, neboť byl před svým výslechem dárkyní instruován, jak má odpovídat na otázky správce daně. K tomu však správce daně a žalovaný lakonicky konstatovali, že oba svědci se na výslech pravděpodobně připravili již doma, aniž by se vyjádřili k podstatě námitky. Nehodnotili tedy věrohodnost výpovědi M. K jako svědka. I tento vadný postup způsobil nezákonnost napadeného rozhodnutí.

Žalobkyně žalovanému také vytýká, že v okamžiku, kdy se v rámci opakovaného výslechu dárkyně správce daně dotazoval na bližší okolnosti, odmítla mu odpovědět s tím, že dané otázky s posuzovanou věcí údajně nesouvisí, ačkoliv nebyla oprávněna odmítnout výpověď ze zákonem stanovených důvodů. Nepožadoval-li pak správce daně zodpovězení otázek, byl jeho postup (a tím i žalovaného) nezákonný.

Dále žalobkyně uvádí, že teprve poté, co je skutkový stav zjištěn co nejúplněji podle § 92 odst. 2 daňového řádu, lze takto zjištěný skutkový stav subsumovat pod příslušnou právní normu, čímž dojde ke zjištění, zda byla hypotéza předmětné právní normy naplněna, či nikoliv. V daném případě tedy odpověď na otázku, zda spolužití žalobkyně a dárkyně naplnilo znaky společné domácnosti, neleželo v rovině skutkové (jak tvrdí žalovaný), ale toliko v rovině právní. Je tedy zcela bez významu, zda dárkyně prožívala spolužití se žalobkyní jako spolužití naplňující znaky společné domácnosti nebo zda o naplnění těchto znaků nebyla přesvědčena. Fakt, zda soužití dané znaky naplnilo, či nikoliv, je totiž zcela nezávislý na vůli osob spolužijících chtít či nechtít naplnit znaky společné domácnosti, neboť pakliže faktickým spolužitím znaky společné domácnosti naplněny byly, společná domácnost vznikla se všemi zákonnými konsekvencemi, a to bez ohledu na vůli spolužijících osob. Žalobkyně tak namítá, že chtěl-li žalovaný zpochybnit tvrzení žalobkyně podložené důkazy o společné domácnosti s dárkyní, měl zaměřit opakovaný svědecký výslech dárkyně na to, aby zjišťoval podrobnosti jejího žití v rozhodnou dobu, tj. jak konkrétně, s kým a kde trávila pracovní i nepracovní čas, a to právě za účelem co nejúplnějšího zjištění skutkového stavu věci. Skutečnost, že opakovaný výslech dárkyně ani výslech jejího manžela takto správcem daně veden nebyl, nelze klást k tíži žalobkyně. Žalobkyně je toho názoru, že své důkazní břemeno o tom, že společnou domácnost s dárkyní vedla, unesla. Za daného stavu věci tak bylo podle ní na žalovaném, aby předložil důkaz opaku, tj. že společná domácnost nevznikla, což však žalovaný neučinil – ačkoliv bylo na něho přeneseno důkazní břemeno a měl vyvracet věrohodnost, průkaznost či správnost důkazních prostředků podle § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu. Žalobkyně odmítá, že by byla povinna navrhovat stále nové a nové důkazy a žalovanému by toliko stačilo je odmítat, jelikož takové zatížení daňového subjektu v daňovém řízení by bylo zcela nepřiměřené.

Žalovaný pak v napadeném rozhodnutí podle názoru žalobkyně ignoruje zjištění učiněná ze svědeckých výpovědí (a to včetně dodatečného výslechu dárkyně) a z ostatních důkazů, dospělli v bodech 78 až 82 napadeného rozhodnutí k závěru, že žalobkyně neprokázala existenci společné domácnosti mezi ní a dárkyní ve smyslu podílení se na úhradě nákladů pro své potřeby, resp. ve smyslu finanční spoluúčasti zúčastněných osob. Nadto žalovaný vadně vykládá pojem tzv. spotřebního rázu společné domácnosti, k čemuž žalobkyně citovala z usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 378/02. Žalobkyně v této souvislosti poukazuje na to, že to byla dárkyně, resp. její obchodní společnost, která vlastnila nemovitosti na X a hradila veškeré úhrady spojené s provozem společného bydlení, přičemž to dokládá tvrzení samotné dárkyně, účetnictví předmětné společnosti, jakož i výpovědi svědků, že společná domácnost jimi tvořená měla spotřební charakter a existovala společná pokladna, do které každý přispíval (její existenci mj. potvrdil i Mgr. T. Láznička, právník dárkyně). Žalobkyně namítá, že skutečnost, že jeden z členů společné domácnosti hradil více než ostatní členové, v žádném případě neznamená, že by vznik společné domácnosti byl vyloučen, jak nesprávně tvrdí žalovaný – naopak se jedná o situaci, která je zcela běžná, neboť přispívání na společnou domácnost se děje dle možností a vůle každého jejího člena. Nesprávné je přitom i tvrzení žalovaného, že žalobkyně nedoložila společné nakládání s finančními prostředky a že by žalobkyně s dárkyní společně uhrazovaly potřeby jedna druhé. Žalobkyně má naopak za to, že bylo prokázáno, že byly nakupovány společně potraviny, vybavení domácnosti, stroje, drogerie apod. Nadto dárkyně dala žalobkyni a Ing. H. P. k dispozici platební kartu k jejímu bankovnímu účtu, ze kterého žalobkyně hradila i své osobní potřeby a náklady. V širším slova smyslu tak dárkyně přispívala na výživu žalobkyně, která v rozhodné době měla pouze zanedbatelný vlastní příjem.

Další žalobní bod žalobkyně věnovala argumentaci, že v dané věci mělo být nejprve postaveno na jisto, zda vztah mezi žalobkyní a dárkyní byl vztahem darovacím, či zda jeho předmětem byla půjčka. Žalobkyně namítá, že žalovaný pod bodem 95 napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že se jednalo o darování, přestože dárkyně uvedla, že šlo o půjčku. Žalovaný ovšem nikterak nezdůvodňuje, proč uvěřil tvrzení dárkyně stran neexistence společné domácnosti, ale neuvěřil jejímu tvrzení stran důvodu poskytnutí peněžních prostředků. Žalobkyně tudíž má za to, že žalovaný porušil § 92 odst. 2 daňového řádu, neboť v daňovém řízení nepostavil na jisto, zda poskytnutí finančních prostředků dárkyní žalobkyni bylo skutečně darem, a tedy zda zde vůbec byl předmět daně darovací.

Žalobkyně dále namítá, že finanční úřad, ačkoliv prováděl dokazování, nezahájil daňovou kontrolu ani jiný kontrolní postup, čímž zásadním způsobem ztížil, resp. znemožnil uplatnění práv žalobkyně coby daňového subjektu v rámci daňového řízení. Žalobkyni bylo odňato právo vyjádřit se k hodnocení skutkových a právních okolností, které jí mělo být předestřeno ve výsledku kontrolního zjištění již v řízení před správcem daně, čímž byl porušen § 92 odst. 7 daňového řádu. Ač tuto vadu žalobkyně namítala již v odvolání, žalovaný tento postup aproboval. Daňový řád neumožňuje stanovit daň odlišně od tvrzení daňového subjektu jiným postupem než na základě výsledku daňové kontroly, jak to výslovně stanoví § 143 odst. 3 daňového řádu. Daňovým tvrzením je dle žalobkyně i situace, kdy daňový subjekt tvrdí, že mu daňová povinnost nevznikla, a že tedy nemá povinnost daňové přiznání podat. Při vyměření daně byl porušen i § 145 odst. 1 a § 143 odst. 2 daňového řádu. Platební výměr i napadené rozhodnutí jsou tak nezákonné, a to z důvodu podstatného porušení ustanovení daňového řádu o řízení ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Žalobkyně nadto namítá, že zatímco v prvostupňovém rozhodnutí je uvedeno, že daň byla stanovena na základě § 139 či § 147 daňového řádu, tedy na základě dokazování, ve stanovisku k odvolání finanční úřad uvedl, že i v případě nepodání daňového přiznání byl oprávněn stanovit daň podle pomůcek. V těchto navzájem nesouladných tvrzeních spatřuje žalobkyně rozpor s § 98 daňového řádu. Z tohoto důvodu je podle názoru žalobkyně prvostupňové rozhodnutí nesrozumitelné a zmatečné co do odůvodnění způsobu stanovení daně.

Žalobkyně uznává, že předmětnou argumentaci vznesla již v předchozí žalobě a soud ji ve zrušujícím rozsudku neshledal důvodnou (viz bod 55 zrušujícího rozsudku). Tento závěr soudu ovšem žalobkyně pokládá za nesprávný. Podle žalobkyně se soud opřel o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005130, který však není na projednávanou věc aplikovatelný, neboť v odkazované věci bylo v daňovém řízení na rozdíl od této věci provedeno vytýkací řízení podle zákona o správě daní a poplatků, což je podstatná odlišnost. Z důvodové zprávy k § 139 daňového řádu nadto podle výkladu žalobkyně plyne, že poté, co k výzvě správce daně není řádné daňové přiznání daňovým subjektem podáno, je správce daně povinen ve věci zahájit buď daňovou kontrolu, nebo postup k odstranění pochybností. Neučinil-li tak správce daně a aproboval-li jeho postup žalovaný i soud, jednalo se o postup nezákonný. Žalobkyně dodala, že možnost stanovit daň bez kontrolních postupů stanoví § 143 odst. 3 daňového řádu až ve znění účinném od 1. 1. 2021.

V posledku žalobkyně shodně jako v přechozí žalobě namítá, že již uplynula lhůta pro stanovení daně, neboť občanské soudní řízení, které probíhalo mezi dárkyní a žalobkyní, nesplňovalo požadavky § 148 odst. 4 písm. b) daňového řádu, aby stavělo běh lhůty pro stanovení daně. Správce daně si o otázce, zda jde v konkrétní věci o daň či půjčku, může podle § 99 daňového řádu učinit úsudek sám, bez ohledu na to, jak věc posoudí soudy. To žalobkyně dovozuje i ze zásady vyjádřené v § 1 odst. 1 větě druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Žalobkyně je proto toho názoru, že tříletá lhůta pro stanovení daně uplynula ještě předtím, než správce daně vydal výzvu k podání daňového přiznání k dani darovací, což má za následek nezákonnost (nejen) napadeného rozhodnutí, neboť bylo vydáno po uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daně. Žalobkyně zdůraznila, že navzdory nesouhlasu soudu s prekluzí daňové povinnosti na této námitce trvá.

Na základě shora uvedeného tak žalobkyně navrhuje, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení.

Žalovaný navrhl žalobu zamítnout s odkazem na napadené rozhodnutí, ve kterém vyčerpávajícím způsobem reagoval na jednotlivé odvolací námitky, které se do jisté míry shodují s námitkami žalobními.

K námitce nerespektování závazného právního názoru soudu vyjádřeného ve zrušujícím rozsudku žalovaný uvedl, že z pouhého nesouhlasu žalobkyně s doplněním odvolacího řízení, s vyhodnocením důkazních prostředků či s reakcí na její odvolací námitky nelze bez dalšího dovodit, že by se žalovaný neřídil závazným právním názorem soudu. Žalovaný zdůraznil, že se vyjádřil ke všem jednotlivým výpovědím a jejich dopadu do daného řízení. Odkázal tak na hodnocení svědeckých výpovědí pod body 59 – 75 napadeného rozhodnutí s konstatováním, že nadto nejsou jediným důkazním prostředkem, a nelze je tedy vnímat izolovaně. Hodnocení důkazních prostředků odlišné od názoru žalobkyně přitom nepředstavuje nesprávnost ani nezákonnost takového hodnocení. Žalovaný vyzdvihl, že svědkové vyjádřili vlastní názor na společnou domácnost žalobkyně a dárkyně, resp. jejich vnímání společného soužití, podle názoru žalovaného se však jednalo o nepodložená tvrzení bez relevantní opory ve spisovém materiálu. Žalovaný proto dospěl k závěru, že ani dodatečně provedené svědecké výpovědi, ani výpověď Mgr. T. L neprokázaly vedení společné domácnosti ve smyslu § 115 občanského zákoníku z roku 1964 – tj. že spolu žalobkyně a dárkyně trvale žily a měly společné finanční prostředky, ze kterých společně uhrazovaly náklady na své potřeby, a že na sebe byly vzájemně odkázány výživou. Žalovaný nijak nerozporuje, že náklady na provoz společné domácnosti mohou být rozloženy nerovnoměrně, nicméně za situace, kdy jedna osoba (dárkyně) hradila veškeré náklady výlučně, nelze dovodit, jak se na provozu tvrzené společné domácnosti podílely ostatní osoby (žalobkyně). Žalovaný odmítl, že by výpověď dárkyně byla nepřípustně upřednostňována, s poukazem na to, že v roce 2020 byl proveden opětovný výslech dárkyně na návrh žalobkyně, přičemž dárkyně vypovídala shodně jako při výslechu v roce 2017. Žalovaný přitom nepokládá svědeckou výpověď dárkyně za rozpornou s ostatními výpověďmi, jestliže uvedla, že některým osobám bylo umožněno využívat část ubytovny jen pro sebe a že společné finanční prostředky měly být využity na nákup historických zemědělských strojů. Žalovaný pak odmítl i námitku ovlivnění výpovědi M. K, jelikož z obsahu spisu nevyplývá a ani žalobkyně netvrdí, že (jak) dárkyně ovlivnila jeho výpověď – svědek byl přitom poučen o důsledcích křivé výpovědi. Žalobkyně tak neunesla důkazní břemeno, že v rozhodném období s dárkyní společně nakládaly s finančními prostředky, přičemž z ustanovení § 92 odst. 4 daňového řádu neplyne povinnost správce daně vyzývat daňový subjekt ke splnění důkazní povinnosti (průběžně). Ostatně žalobkyně byla dostatečně seznámena s tím, v jaké věci byla vyzvána k podání daňového přiznání, a bylo jí tedy zřejmé, co má v dané věci prokazovat. Žalovaný tak neměl důvod hodnotit jiné důkazy k uznání osvobození, jestliže je žalobkyně nenavrhla ani nepředložila. Žalovaný uzavřel, že se jednalo o bezúplatné nabytí majetku žalobkyní, a že tedy existoval předmět daně darovací, neboť i sama žalobkyně označovala získané finanční prostředky za dar, a to i v soudním řízení vedeném u Okresního soudu Praha-východ.

K námitce nezahájení daňové kontroly nebo jiného kontrolního postupu žalovaný uvedl, že předmětnou žalobní námitku neshledal soud v bodě 55 zrušujícího rozsudku důvodnou, a tento právní názor není důvod měnit, nedošlo-li ke změně skutkového ani právního stavu. Na podporu své argumentace odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2008, č. j. 2 Afs 80/200867, a nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1275/10. Žalovaný pak setrval na názoru, že stanovení daně dokazováním mimo daňovou kontrolu je postup v zásadě možný, pokud tím nedojde ke krácení práv daňového subjektu a dokazování neproběhne zcela bez účasti nebo vědomí daňového subjektu. Žalobkyně nebyla stanovením daně dokazováním, aniž by byl formálně zahájen např. postup k odstranění pochybností nebo daňová kontrola, krácena na svých právech. Pokud žalobkyně namítá, že nemohla reagovat na případné hodnocení skutkových a právních okolností, žalovaný tvrdí, že jí v tom nic nebránilo. Žalovaný má naopak za to, že v průběhu řízení probíhal aktivní dialog mezi správci daně obou stupňů ohledně zjištění a stanovení daňové povinnosti a dokazování proběhlo v souladu s § 8 a § 92 a násl. daňového řádu (k tomu odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 7. 2019, č. j. 7 Afs 379/201840, a ze dne 20. 6. 2019, č. j. 9 Afs 394/201833).

K namítanému uplynutí lhůty pro stanovení daně žalovaný uvedl, že i v tomto případě se jedná o námitku již dříve vypořádanou soudem ve zrušujícím rozsudku (pod bodem 44), a není namístě, aby se soud od svého dřívějšího posouzení odchýlil a námitku posoudil odlišně. Žalovaný pak setrval na tom, že po dobu občanského soudního řízení vedeného u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 16 C 56/2015 došlo ke stavění lhůty pro stanovení daně (konkrétně ode dne 4. 6. 2014 do dne 11. 11. 2016). Žalovaný je přesvědčen o tom, že v uvedeném soudním řízení byla řešena otázka nezbytná pro správné stanovení daně ve smyslu § 148 odst. 4 písm. b) daňového řádu a mohl o ní rozhodnout pouze soud. Pokud by totiž bylo v občanském soudním řízení vydáno pravomocné rozhodnutí, z něhož by vyplývalo, že finanční prostředky byly poskytnuty žalobkyni jako půjčka, pak by jí nevznikla daňová povinnost k dani darovací. Skutečnost, že soudní řízení neskončilo meritorním rozhodnutím, nezavinil žalovaný. V době stavení prekluzivní lhůty byla žalobkyni dne 2. 12. 2014 doručena výzva k podání daňového přiznání a následně došlo v materiálním pojetí k podání přiznání k dani darovací dne 12. 12. 2014, nová lhůta pro stanovení daně nicméně začala běžet až ode dne 11. 11. 2016 do dne 11. 11. 2019. První rozhodnutí o odvolání nabylo právní moci dne 30. 4. 2018, tedy před uplynutím prekluzivní lhůty pro stanovení daně, přičemž následně od 2. 7. 2018 do 1. 6. 2020 došlo k přerušení lhůty pro stanovení daně podle § 148 odst. 4 písm. a) daňového řádu v souvislosti se soudním řízením vedeným pod sp. zn. 51 Af 1/2018. Po skončení tohoto soudního řízení z prekluzivní lhůty zbývalo ještě 497 dnů a napadené rozhodnutí bylo vydáno po 249 dnech, tj. ještě před uplynutím lhůty pro stanovení daně darovací. Žalovaný proto uzavřel, že žádnou z uplatněných žalobních námitek nelze mít za důvodnou.

Později v samostatném podání ze dne 8. 8. 2022 žalovaný doplnil, že Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, č. j. 31 Af 59/2020159, dospěl při posuzování téže problematiky k jednoznačnému závěru, že „žalobkyně spolu s Mgr. K. nesdílely v období od 27. 10. 2010 do 15. 11. 2011 společnou domácnost“. Žalovaný zdůrazňoval, že tamní soud dospěl ke stejnému závěru jako žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí. Nadto poukázal na to, jak se tamní soud vypořádal s argumentací žalobkyně, že poskytnuté peněžní prostředky představovaly půjčku, nikoliv dar. S odkazem na tento rozsudek žalovaný opětovně navrhl, aby soud žalobu zamítl.

Úvodem soud předesílá, že předmětem daňového řízení, které je přezkoumáváno soudem, byla částka 30 000 000 Kč. Soud ze správního spisu zjistil, že přípisem ze dne 31. 10. 2014 doručeným finančnímu úřadu dne 3. 11. 2014 se jej daňová poradkyně dárkyně dotazovala na daňovou povinnost žalobkyně. Daňová poradkyně poskytla správci daně výpis z bankovního účtu dárkyně, dle kterého poukázala dne 27. 10. 2011 na bankovní účet žalobkyně (obdarované) částku ve výši 30 000 000 Kč a dne 15. 11. 2011 částku ve výši 20 000 000 Kč. Finanční úřad zjistil, že dne 4. 6. 2014 byla dárkyní u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 4 C 248/2014 (posléze postoupená z důvodu místní nepříslušnosti Okresnímu soudu v Příbrami a dále vedená pod sp. zn. 16 C 56/2015) podána žaloba, kterou se po žalobkyni domáhala vrácení 35 000 000 Kč s tím, že se mělo z její strany jednat o půjčku. Součástí správního spisu jsou rovněž kopie některých dokumentů z tohoto soudního spisu. Jako důkaz, že tuto částku žalobkyni poukázala, doložila dárkyně shodný výpis z bankovního účtu, který byl předložen i finančnímu úřadu. Správce daně požádal Okresní soud v Příbrami o spisový materiál. Ten mu sdělil, že soudní řízení bylo zastaveno pro zpětvzetí žaloby usnesením ze dne 26. 9. 2016, které nabylo právní moci dne 11. 11. 2016. Z obsahu soudního spisu vyšlo najevo, že mezi stranami nebylo sporné poskytnutí uvedených částek, ale sporným bylo posouzení charakteru právního jednání, tedy zda šlo o půjčku, jak tvrdila dárkyně, či o dar, což tvrdila žalobkyně.

Jelikož žalobkyně trvala na tom, že poskytnuté finanční prostředky byly darem, který je v souladu s § 6 zákona o trojdani předmětem darovací daně, doručil správce daně s odkazem na § 145 odst. 1 daňového řádu žalobkyni výzvu ze dne 2. 12. 2014, č. j. 4319948/14/2108-70462-201958, k podání daňového přiznání k dani darovací. Žalobkyně prostřednictvím svého zástupce dne 12. 12. 2014 finančnímu úřadu sdělila, že v roce 2011 nepřijala žádný dar, za který by byla povinna podat daňové přiznání. Žalobkyně uvedla, že přijala na svůj bankovní účet dva finanční dary od dárkyně, a to dne 27. 10. 2011 částku 30 000 000 Kč a dne 18. 11. 2014 (ve skutečnosti dne 15. 11. 2011; toto správné datum žalobkyně v průběhu řízení nikdy nezpochybňovala) částku 20 000 000 Kč. Současně žalobkyně uvedla, že je osobou zařazenou ve II. skupině pro výpočet daně darovací, protože byla v souladu s § 11 odst. 3 písm. b) zákona o trojdani osobou, která s dárkyní žila nejméně po dobu jednoho roku před převodem ve společné domácnosti a která z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost.

Dne 11. 2. 2015 obdržel správce daně čestná prohlášení J. H., K. H, I. M a žalobkyně, v nichž popsali (více či méně detailně) nejenom vedení společné domácnosti (komunity) a bydlení v P.s dalšími osobami, zejména se žalobkyní, dárkyní a M. K. (manželem dárkyně), ale také finanční a materiální chod domácnosti, osobní výkon společné práce související s rozvojem a budováním společné domácnosti atd. Dále bylo doloženo 7 ks vzájemné e-mailové komunikace vypovídající o existenci, realizaci či řešení chodu společné domácnosti a přiloženo 7 ks fotografií ze společné oslavy Vánoc roku 2010.

K posouzení toho, zda se jednalo o bezúplatné nabytí majetku osvobozeného od daně darovací podle § 19 odst. 3 zákona o trojdani, provedl správce daně dne 9. 2. 2017 výslech osob, které předložily čestná prohlášení, a žalobkyně. O provádění svědeckých výpovědí vyrozuměl zástupce žalobkyně. Téhož dne provedl i výslech dárkyně, která mj. prohlásila, že ve společné domácnosti se žalobkyní (ani dalšími tvrzenými osobami) nežila (žila s manželem a dětmi) a neuhrazovala společné potřeby, a vztah se žalobkyní charakterizovala jako externí spolupráci. Dárkyně si přesně nevybavila, zda a případně v jakém pracovněprávním či obdobném vztahu byla ve vztahu k ní či jejím firmám v té době žalobkyně a H. P..

Ve správním spisu je dále založen úřední záznam ze dne 10. 2. 2017 podle § 63 daňového řádu, z něhož vyplývají skutkové a právní závěry, které finanční úřad z provedeného dokazování učinil, a jejž lze považovat za hodnocení podle § 92 odst. 7 daňového řádu.

Správce daně na základě shromážděných podkladů dospěl k závěru, že k bezúplatnému nabytí majetku žalobkyní od dárkyně došlo. Společná domácnost mezi dárkyní a žalobkyní však prokázána nebyla, pročež se na bezúplatné nabytí majetku nevztahuje osvobození podle § 19 odst. 3 zákona o trojdani. Finanční úřad učinil na základě svědeckých výpovědí závěr, že svědci nepotvrdili, že by společně žijící osoby v rozhodnou dobu hospodařily s finančními prostředky tak, že by společně uhrazovaly náklady na své potřeby. Svědci měli zaměstnanecký nebo jiný výdělečný vztah ke společnostem Double Square, a. s., a Stébla, s. r. o. Není zpochybněno, že žalobkyně, dárkyně a další osoby tvořily na společné ubytovně společenství lidí, které spojovaly podobné zájmy. Nebylo však prokázáno, že by tyto osoby tvořily společnou domácnost ve smyslu § 115 občanského zákoníku z roku 1964. Finanční úřad prvostupňovým rozhodnutím ze dne 28. 3. 2017 vyměřil žalobkyni podle zákona o trojdani ve spojení s § 57 zákonného opatření Senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí (dále jen „zákonné opatření“), a podle § 139 ve spojení s § 147 daňového řádu daň darovací ve výši 5 955 000 Kč.

Nad rámec skutkových zjištění vycházejících z obsahu doloženého správního spisu v projednávané věci soud na tomto místě uvádí, že je mu z úřední činnosti z věci vedené zdejším soudem pod sp. zn. 51 Af 2/2018 známo, že finanční úřad posléze platebním výměrem ze dne 9. 5. 2017, č. j. 2695461/17/2120-70462-201958, vyměřil žalobkyni ještě darovací daň ve výši 6 498 000 Kč, neboť vyšel z toho, že dárkyně žalobkyni darovala celkem 50 000 000 Kč, a to zčásti dne 27. 10. 2011 a zčásti dne 15. 11. 2011. Žalovaný následně rozhodnutím ze dne 15. 5. 2018, č. j. 21292/18/5100-31461-702147, zamítl odvolání žalobkyně podané proti uvedenému platebnímu výměru a potvrdil ho. Byť žalobkyně proti naposledy označenému rozhodnutí žalovaného podala u zdejšího soudu dne 4. 7. 2018 žalobu, soud řízení o ní zastavil usnesením ze dne 22. 8. 2018, č. j. 51 Af 2/201837, neboť žalobkyně na výzvu soudu včas nezaplatila soudní poplatek. Na tom nic nezměnilo, že žalobkyně podala žádost o prominutí zmeškání lhůty pro zaplacení soudního poplatku, jelikož tak učinila až poté, co nabylo účinnosti usnesení o zastavení řízení (k tomu viz usnesení zdejšího soudu ze dne 3. 4. 2019, č. j. 51 Af 2/201843).

Z obsahu správního spisu doloženého v projednávané věci soud dále zjistil, že dne 7. 4. 2017 požádala žalobkyně o posečkání s úhradou daně darovací ve výši 5 955 000 Kč, čemuž správní orgán I. stupně vyhověl a povolil posečkání úhrady daně do dne 3. 4. 2018 za současného zřízení zástavního práva na nemovité věci žalobkyně. Žalovanému byl následně předán podnět žalobkyně na prohlášení nicotnosti prvostupňového rozhodnutí, který byl podle § 105 odst. 5 daňového řádu pro nedůvodnost odložen.

Dne 28. 4. 2017 podala žalobkyně proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání, které bylo postupně doplněno podáními ze dne 29. 5. 2017, 13. 8. 2017 a 8. 2. 2018. Žalobkyně v odvolacím řízení doložila čestná prohlášení dalších osob (Ing. J. E., Ing. T. M. a Ing. P. N.), jež potvrzovaly společné soužití žalobkyně a dárkyně a toto zopakovaly i ve svých svědeckých výpovědích dne 11. 12. 2017 a 22. 1. 2018.

O odvolání žalobkyně rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 27. 4. 2018, č. j. 19345/18/5100-31461-702147 (dále jen „původní rozhodnutí žalovaného“), v němž vyšel z toho, že převodem finančních prostředků dne 27. 10. 2011 žalobkyně bezúplatně nabyla finanční prostředky ve výši 30 000 000 Kč, přičemž podle § 5 odst. 1 zákona o trojdani byla poplatníkem daně darovací. Povinnost podat daňové přiznání k dani darovací vznikla žalobkyni v souladu s § 21 odst. 1 písm. b) zákona o trojdani do 30 dnů ode dne 27. 10. 2011. Přes výzvu doručenou dne 2. 12. 2014 však žalobkyně daňové přiznání nepodala. Žalobkyně nezpochybnila přijetí částky 30 000 000 Kč dne 27. 10. 2011 na svůj účet, uvedla však, že splňuje podmínky pro osvobození od daně darovací, neboť s dárkyní žila nejméně po dobu jednoho roku před převodem ve společné domácnosti a z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost. Vzhledem k tomu, že od 4. 6. 2014 probíhalo občanské soudní řízení mezi dárkyní a žalobkyní o zaplacení dlužných částek, které byly dle žalobkyně darem, daňové řízení neprobíhalo vzhledem k tomu, že výsledek soudního řízení byl nezbytný pro správné posouzení daňové povinnosti žalobkyně. Soudní řízení bylo ukončeno usnesením ze dne 26. 9. 2016, č. j. 16 C 56/2015275, které nabylo právní moci dne 11. 11. 2016.

Informace získané ze svědeckých výpovědí vyhodnotil žalovaný tak, že dárkyně potvrdila, že se žalobkyní společnou domácnost nevedla, neboť ji vedla se svojí rodinou. Žalovaný vyšel z předpokladu, že pro vedení společné domácnosti je podstatné, aby byla splněna podmínka vzájemné finanční spoluúčasti osob žijících ve společné domácnosti. Jinými slovy, osoby spolu musejí nejen trvale žít, ale musí též vzájemně přispívat na úhradu a obstarávání společných potřeb. Z výpovědi dárkyně však nevyplynulo, že by se žalobkyní měly společné finance, ze kterých by hradily náklady na bydlení, náklady na energie, náklady na vodné a stočné či na jídlo. Dárkyně totiž prohlásila, že nájemné ubytovny a drogerii hradila jí ovládaná společnost. Naopak otázka sdílení společného zájmu, případně míry trávení volného času slouží jako jeden z prostředků pro posouzení, zda dané osoby spolu trvale žijí. Je však zcela nedostatečná pro prokázání druhé nezbytné podmínky společné domácnosti, a to finanční spoluúčasti zúčastněných osob. Emailovou komunikaci neshledal žalovaný za dostatečně určitou pro úsudek o tom, za jakých podmínek probíhalo stravování a využívání sociálního zařízení. Další e-maily dokládaly společné aktivity v oblasti pěstování zeleniny a chovu zvířat, avšak nikoliv podmínky, za nichž k těmto aktivitám docházelo. Rovněž z předložených fotografií nevyplývá vedení společné domácnosti žalobkyně s dárkyní. Ani z obsahu čestných prohlášení a výslechů svědků nelze na společnou domácnost, tedy že by spolu trvale žily, měly společné finanční prostředky a z nich uhrazovaly náklady na své potřeby, usuzovat. Žalovaný uzavřel, že existence společné domácnosti žalobkyní prokázána nebyla, a osvobození od daně darovací proto nelze přiznat.

K odvolacím námitkám žalobkyně se žalovaný ve stručnosti vyjádřil následovně: K odvolací námitce, že v prvostupňovém rozhodnutí není uvedeno, na jakém základě byla darovací daň vyměřena, a že nebyla provedena daňová kontrola, uvedl, že v jeho odůvodnění je podrobně popsáno, co vyměření daně předcházelo. V případě žalobkyně nebylo třeba daňovou kontrolu provádět, neboť daňové přiznání sice na výzvu nepodala, byla však se správcem daně součinná. Prvostupňové rozhodnutí tak bylo vydáno na základě řady podkladů, k nimž se žalobkyně mohla vyjádřit a při výpovědích klást svědkům otázky. Vzhledem k tomu, že daňové přiznání nebylo podáno, správce daně stanovil základ daně dokazováním a v souladu se zákonem vyměřil daň platebním výměrem.

K odvolací námitce ohledně toho, že nebylo zjevné, jaký procesní postup finanční úřad použil, žalovaný uvedl, že k vyměření daně podle pomůcek může správce daně přistoupit, pokud daňový subjekt nepodá daňové přiznání. Žalobkyně sice daňové přiznání nepodala, s finančním úřadem však spolupracovala, neboť vysvětlila, proč se necítí povinna jej podat, a podmínky pro stanovení daně podle pomůcek tak nebyly splněny. Žalovaný odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2015, č. j. 9 Afs 66/201536, a ze dne 27. 10. 2015, č. j. 4 Afs 170/201542. Žalobkyni byla vyměřena daň darovací dokazováním podle § 139 ve spojení s § 147 daňového řádu, nikoliv podle pomůcek.

K odvolací námitce, že nebylo prokázáno, že by předmětná částka byla darem, žalovaný uvedl, že žalobkyně sama ve vyjádření k výzvě k podání daňového přiznání uvedla, že obě částky přijala jako dar, avšak zpochybnila, že by byla povinna z nich hradit daň darovací. Dokazování bylo tedy vedeno směrem k této okolnosti, nikoliv k samotné právní povaze jednání, jímž se finanční prostředky dostaly do dispozice žalobkyně. Žalovaný uvedl, že dokazování v předchozím daňovém řízení proběhlo správně a v souladu s právními předpisy. Žalovaný též připomněl, že byť daňové řízení vede správce daně, důkazní břemeno nese rovněž žalobkyně, a to ohledně skutečností, které je povinna uvést v daňovém přiznání. To se týká jejího tvrzení, že v jejím případě šlo o bezúplatné nabytí majetku mezi osobami zařazenými ve II. skupině podle zákona o trojdani. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2015, č. j. 1 Afs 148/201432 (bod 32).

K odvolací námitce, že finanční úřad nesprávně vyhodnotil informace získané ze svědeckých výpovědí, žalovaný tyto informace zrekapituloval a ztotožnil se se závěry, které z nich finanční úřad učinil. K odvolací námitce, že nebylo dostatečně prověřeno, že předmětná částka nebyla darem, nýbrž půjčkou, a k návrhu na opakovaný výslech dárkyně žalovaný odkázal na tu část odůvodnění, která otázky právního důvodu poskytnutí finančních prostředků již objasnila, a vyjádřil se rovněž k tomu, proč nepovažuje opakovaný výslech dárkyně za potřebný. K důkazu listinami týkajícími se Mgr. T. L. navrženému v odvolacím řízení, které mají rovněž potvrzovat existenci společné domácnosti žalobkyně a dárkyně, žalovaný vysvětlil, z jakých důvodů nemohou tyto informace zvrátit doposud zastávaný názor orgánů finanční správy na otázku soužití žalobkyně a dárkyně.

Soud ze správního spisu dále zjistil, že žalovaný podal dne 23. 1. 2019 pod č. j. 2856/19/5100-31461-709097 podnět podle § 121 odst. 3 daňového řádu Generálnímu finančnímu ředitelství (dále jen „GFŘ“) k nařízení přezkoumání původního rozhodnutí žalovaného. Jako důvod uvedl procesní pochybení, které namítala žalobkyně. Rozhodnutím ze dne 12. 2. 2019, č. j. 7341/19/7100-30121-013876, nařídilo GFŘ podle § 122 odst. 1 daňového řádu přezkoumání původního rozhodnutí žalovaného s tím, že jako důvod přezkoumání ve smyslu § 123 odst. 3 daňového řádu vymezilo procesní pochybení v odvolacím řízení spočívající v neseznámení žalobkyně s výsledky provedeného dokazování.

Žalovaný následně provedl (doručením zástupci dne 3. 4. 2019) seznámení žalobkyně se skutečnostmi zjištěnými v odvolacím řízením a vyzval ji, aby se k věci vyjádřila ve lhůtě 15 dnů stanovené v souladu s § 115 odst. 3 daňového řádu. V tomto dokumentu žalovaný zrekapituloval průběh dosavadního řízení včetně jím provedeného doplnění dokazování, uvedl relevantní právní předpisy a judikaturu správních soudů, z nichž vycházel, a seznámil žalobkyni se svým právním hodnocením. Možnosti vyjádřit se před vydáním rozhodnutí žalobkyně nevyužila. Žalovaný poté vydal dne 27. 6. 2019 rozhodnutí č. j. 21537/19/5100-31461-709097 (dále jen „přezkumné rozhodnutí“), kterým přezkumné řízení zastavil. O odvolání žalobkyně proti přezkumnému rozhodnutí rozhodlo GFŘ rozhodnutím ze dne 23. 1. 2020, č. j. 84396/20/7100-30121-013876, tak, že jej zamítlo a přezkumné rozhodnutí potvrdilo.

Z úřední činnosti je soudu známo, že proti naposledy uvedenému rozhodnutí podala žalobkyně u zdejšího soudu dne 27. 3. 2020 žalobu. Jelikož však Krajský soud v Praze není místně příslušným k projednání a rozhodování v této věci, usnesením ze dne 6. 5. 2020, č. j. 51 Af 11/202018, postoupil věc Krajskému soudu v Brně jakožto soudu místně příslušnému a o dalším průběhu řízení soudu již není nic známo.

Proti původnímu rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně dne 2. 7. 2018 žalobu, o které rozhodl zdejší soud rozsudkem č. j. 51 Af 1/201866 tak, že původní rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud v rozsudku č. j. 51 Af 1/201866 nejprve vysvětlil, že lhůta pro stanovení daně tehdy ještě neuplynula (body 40–44) a že původní rozhodnutí žalovaného nebylo nepřezkoumatelné ani pro nesrozumitelnost, ani pro nedostatek důvodů (body 45–47). Dal však za pravdu žalobkyni v tom, že jí žalovaný neumožnil uplatnit procesní práva ve smyslu § 115 odst. 2 daňového řádu, neboť ji před vydáním původního rozhodnutí neseznámil se skutečnostmi a důkazy zjištěnými v rámci odvolacího řízení a s předběžným hodnocením v odvolacím řízení provedených svědeckých výpovědí. Soud proto původní rozhodnutí žalovaného zrušil postupem podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. s odůvodněním, že bylo zatíženo podstatnou procesní vadou, která mohla mít vliv na jeho zákonnost. Současně shledal, že rozhodnutí v přezkumném řízení, které nabylo právní moci potvrzujícím odvolacím rozhodnutím GFŘ, nemělo a nemohlo mít žádných účinků na původní rozhodnutí žalovaného – konkrétně že jím nebylo možné zhojit vady odvolacího řízení předcházejícího vydání původního rozhodnutí žalovaného, jestliže bylo přezkumné řízení žalovaným zastaveno (body 48–53). Soud tak žalovanému uložil, aby v dalším řízení odstranil vytknutou vadu řízení, vypořádal se se všemi námitkami a případnými důkazními návrhy, které žalobkyně uplatní, a rovněž s těmi, které uplatnila v žalobě a jimiž se soud pro jejich předčasnost nemohl věcně zabývat (bod 58). Nad rámec tohoto odůvodnění pak soud dospěl k závěru, že ale správce daně nepochybil, nezahájil-li v projednávané věci daňovou kontrolu (bod 55), a že správci daně z daňového řádu nevyplývala povinnost seznamovat žalobkyni s průběžným stavem daňového řízení ani povinnost dát žalobkyni možnost se před vydáním prvostupňového rozhodnutí vyjádřit k podkladům rozhodnutí (bod 56). Námitkami týkajícími se existence společné domácnosti a řádnosti provedeného dokazování a vyhodnocení důkazů se soud pro předčasnost (vzhledem k možnosti, že žalovaný bude provádět další důkazy navržené žalobkyní) nezabýval.

V dalším řízení žalovaný nařídil, aby k posouzení, zda se jednalo o bezúplatné nabytí majetku osvobozeného od daně darovací podle § 19 odst. 3 zákona o trojdani, provedl správce daně další výslechy osob, a to Mgr. A. J., M. K a opětovně i dárkyně. Dokazování finanční úřad uskutečnil dne 22. 7. 2020, přičemž o provádění svědeckých výpovědí předem vyrozuměl jak zástupce žalobkyně, tak samotnou žalobkyni. Oba se provádění výslechů svědků osobně zúčastnili.

Žalovaný následně seznámil žalobkyni (doručením zástupci dne 23. 10. 2020) se skutečnostmi zjištěnými v odvolacím řízením a vyzval ji, aby se k věci vyjádřila ve lhůtě 15 dnů stanovené v souladu s § 115 odst. 3 daňového řádu. V tomto dokumentu žalovaný zrekapituloval průběh dosavadního řízení včetně jím provedeného doplnění dokazování, uvedl relevantní právní předpisy a judikaturu správních soudů, z nichž vycházel, a seznámil žalobkyni se svým skutkovým a právním hodnocením věci.

V podání ze dne 10. 12. 2020 žalobkyně namítla, že se žalovaný nevyjádřil k její námitce týkající se upřednostňování výslechu dárkyně oproti jiným výpovědím ani k námitce možného ovlivnění svědka M. K, přičemž se nezaobíral ani pravdivostí jejich výpovědí. V této souvislosti žalobkyně namítala, že jí není zřejmé, na jakém základě žalovaný dospěl k závěru o nemožnosti použití svědecké výpovědi jako důkazu, a současně vysvětlovala, proč tento právní názor žalovaného pokládá za nesprávný. Žalobkyně žalovanému dále vyčetla, že se nezabýval ani její námitkou prekluze. Měla proto za to, že seznámení se zjištěnými skutečnostmi a výzva k vyjádření ze dne 20. 10. 2020 trpí nedostatky a že žalovaný nerespektoval závazný právní názor soudu vyslovený v rozsudku č. j. 51 Af 1/201866. Žalovanému navrhla, aby změnil právní názor, řádně zhodnotil provedené výslechy svědků, a v návaznosti na to ji znovu seznámil se svým hodnocením. Žalobkyně deklarovala, že teprve poté podá ve věci své vyjádření.

Konečně dne 5. 2. 2021 vydal žalovaný napadené rozhodnutí, jímž odvolání žalobkyně znovu zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Napadené rozhodnutí bylo doručeno zástupci žalobkyně dne 15. 2. 2021.

V napadeném rozhodnutí žalovaný nejprve zrekapituloval průběh řízení (body 1–21), shrnul obsah odvolání žalobkyně proti prvostupňovému rozhodnutí a její vyjádření ze dne 10. 12. 2020 (body 22–23) a následně citoval vybraná právní ustanovení a rozhodnutí soudů, která tvoří právní základ projednávané věci (body 24–48). V další části napadeného rozhodnutí žalovaný popsal, co bylo předmětem daně darovací a proč byla žalobkyně povinna podat daňové přiznání k dani darovací (body 49–52). Za účelem posouzení toho, zda se jednalo o bezúplatné nabytí majetku osvobozené od daně darovací, žalovaný nejdříve podal výklad pojmu společná domácnost ve smyslu § 11 odst. 3 písm. b) zákona o trojdani ve spojení s § 115 občanského zákoníku z roku 1964 (body 53–56) a posléze rozebral shromážděné důkazy (body 57–81). V rámci toho žalovaný jednotlivě citoval, jak vypovídali vyslýchaní svědci K. H. (bod 59), J. H. (bod 60), I. M. (bod 61), dárkyně (body 62 a 71), Ing. J. E. (bod 64), Ing. T. M. (bod 65), Ing. P. N. (bod 66), Mgr. A. J. (bod 69) a M. K. (bod 73). Svědecké výpovědi pak žalovaný zhodnotil pod body 58, 63, 67, 70, 72, 74–75, 79 a 81 napadeného rozhodnutí. Žalovaný dále popsal, kde měli žalobkyně, dárkyně a její manžel v minulosti evidovaný pobyt (bod 76), co zjistil ze žalobkyní předložených písemností (body 77 a 79–80) a které období bylo jediné rozhodné pro posouzení osvobození od daně darovací (body 77–78). Vyhodnotil, že žalobkyně neusnesla důkazní břemeno k tomu, že by měla nárok na osvobození od daně darovací (bod 82). Na tomto základě proto žalovaný uzavřel (body 83–84), že dárkyně bezúplatně převedla žalobkyni finanční prostředky ve výši 30 000 000 Kč, čímž žalobkyně bezúplatně nabyla majetek, který byl předmětem daně darovací, neboť se na něj nevztahovalo osvobození od této daně podle § 19 odst. 3 zákona o trojdani – dospěl totiž k závěru, že v rozhodném období jednoho roku před nabytím finančních prostředků, tedy ode dne 27. 10. 2010 do dne 15. 11. 2011, žalobkyně a dárkyně nevedly společnou domácnost. Objasnil přitom, jak došel k daňové povinnosti konkrétně ve výši 5 955 000 Kč. Pod body 85–112 napadeného rozhodnutí pak žalovaný jednotlivě odůvodnil, proč shledal odvolací námitky nedůvodnými.

K rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2022, č. j. 31 Af 59/2020159, na který žalovaný odkázal v průběhu tohoto soudního řízení, soud poznamenává, že se s ním v rámci své činnosti seznámil a zjistil z něj, že tamní soud v související věci přezkoumával rozhodnutí GFŘ ze dne 17. 7. 2020, č. j. 27410/20/7100-30121-013876, o odvolání proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 11. 2019, č. j. 44946/19/5100-31461-709097, kterým bylo zastaveno přezkumné řízení ve věci rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 5. 2018, jež bylo napadeno před zdejším soudem pod sp. zn. 51 Af 2/2018, tj. ve věci vyměření daně darovací z částky 50 000 000 Kč. GFŘ výrok o zastavení přezkumného řízení nahradilo výrokem o změně některých odstavců v odůvodnění rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 5. 2018, č. j. 21292/18/5100-31461-702147 (srov. bod 30 odůvodnění tohoto rozsudku) s tím, že výrok zůstává beze změny. Krajský soud v Brně v rozsudku podrobně zhodnotil mj. otázku existence společné domácnosti mezi dárkyní a žalobkyní v totožném rozhodném období právě s ohledem na možné osvobození od daně darovací dle § 19 odst. 3 ve spojení s § 11 odst. 3 písm. b) zákona o trojdani.

Žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a proti rozhodnutí, proti kterému je žaloba přípustná. Soud vycházel při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). Vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud nezjistil.

Soud o žalobě rozhodl bez jednání v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s., jelikož žádný z účastníků v reakci na příslušnou výzvu soudu jeho nařízení nepožadoval.

Při posouzení věci vyšel soud z následující právní úpravy:

Podle § 5 zákona o trojdani je poplatníkem daně darovací nabyvatel; při bezúplatném poskytnutí majetku fyzickou osobou, která má trvalý pobyt v tuzemsku, nebo právnickou osobou, která má sídlo v tuzemsku, fyzické osobě, která nemá trvalý pobyt v tuzemsku, nebo právnické osobě která nemá sídlo v tuzemsku, je poplatníkem daně darovací vždy dárce. Není-li dárce poplatníkem, je ručitelem.

Podle § 6 odst. 1 věty první a druhé zákona o trojdani je předmětem daně darovací bezúplatné nabytí majetku na základě právního úkonu nebo v souvislosti s právním úkonem. Majetkem pro účely daně darovací jsou nemovitosti, movitý majetek a jiný majetkový prospěch.

Podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona o trojdani je základem daně darovací cena majetku, který je předmětem této daně, snížená o cenu majetku osvobozeného podle tohoto zákona od daně darovací.

Podle § 7 odst. 3 zákona o trojdani se cena movitého majetku nabytého darováním od téže osoby týmž nabyvatelem v průběhu dvou po sobě jdoucích kalendářních roků sčítá a tento součet cen je základem daně podle odstavce 1. Pokud byla daň darovací z nabytí majetku v tomto období již vyměřena, započítá se na daň vyměřenou při opakovaném nabytí majetku.

Podle § 11 odst. 1 zákona o trojdani jsou pro účely výpočtu daně dědické, darovací a daně z převodu nemovitostí osoby zařazeny do tří skupin vyjadřujících vztah poplatníka k zůstaviteli, dárci nebo nabyvateli. Příbuzenským vztahům jsou na roveň postaveny vztahy založené osvojením.

Podle § 11 odst. 3 písm. b) zákona o trojdani do II. skupiny patří manželé dětí (zeťové a snachy), děti manžela, rodiče manžela, manželé rodičů a osoby, které s nabyvatelem, dárcem nebo zůstavitelem žily nejméně po dobu jednoho roku před převodem nebo smrtí zůstavitele ve společné domácnosti a které z tohoto důvodu pečovaly o společnou domácnost nebo byly odkázány výživou na nabyvatele, dárce nebo zůstavitele. Podle § 11 odst. 4 zákona o trojdani do III. skupiny patří ostatní fyzické a právnické osoby.

Pojem společná domácnost ve smyslu § 11 odst. 3 písm. b) zákona o trojdani je třeba vykládat ve světle občanskoprávní úpravy tohoto institutu v době darování, neboť je vymezen nejen pro soukromoprávní vztahy, ale i pro účely veřejného práva, jestliže občanský zákoník (z roku 1964) je předpisem obecným, který je subsidiárně použitelný pro výklad pojmů v případě, kdy zvláštní právní předpis nestanoví jinak.

Podle § 115 občanského zákoníku z roku 1964 platilo, že domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby.

Časovou podmínku soužití osob ve společné domácnosti stanovenou v § 11 odst. 3 písm. b) zákona o trojdani je pak třeba vykládat tak, že doba (nejméně) jednoho roku je posuzována jako doba bezprostředně předcházející převodu (k tomu viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2013, č. j. 30 Af 145/201133). Výhodnější postavení osob zařazených do I. a II. skupiny ve smyslu zákona o trojdani se totiž stanoví jen pro ty, mezi nimiž úzký vztah trvá i v době převodu.

Podle § 19 odst. 3 zákona o trojdani je od daně darovací osvobozeno bezúplatné nabytí majetku, pokud k němu dochází mezi osobami zařazenými v I. a II. skupině.

Podle § 19 odst. 4 písm. b) zákona o trojdani je od daně darovací za podmínek dále uvedených osvobozeno nabytí vkladů na účtech u bank (s výjimkou vkladů na účtech zřízených pro podnikatelské účely), peněžních prostředků v české nebo cizí měně a cenných papírů, pokud úhrnná částka všech těchto hodnot nepřevyšuje u osob III. skupiny 20 000 Kč u každého jednotlivého poplatníka. Daň se vybere jen z té části movitého majetku nabývaného každým nabyvatelem, která převyšuje uvedené částky.

Podle § 57 zákonného opatření se pro daňové povinnosti u daně dědické, daně darovací a daně z převodu nemovitostí, jakož i pro práva a povinnosti s nimi související, vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákonného opatření, použije zákon o trojdani ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákonného opatření. Shodně zní rovněž přechodné ustanovení čl. II bodu 21 zákonného opatření č. 344/2013 Sb., o změně daňových zákonů v souvislosti s rekodifikací soukromého práva a o změně některých zákonů.

Podle § 135 odst. 1 daňového řádu je povinen řádné daňové tvrzení podat každý daňový subjekt, kterému to zákon ukládá, nebo daňový subjekt, který je k tomu správcem daně vyzván.

Podle § 21 odst. 1 písm. b) zákona o trojdani je poplatník povinen podat místně příslušnému správci daně přiznání k dani dědické a k dani darovací do 30 dnů ode dne, v němž došlo k bezúplatnému nabytí movitého majetku nebo jiného majetkového prospěchu nebo byl poskytnut movitý majetek nebo jiný majetkový prospěch do ciziny, jde-li o daň darovací.

Podle § 145 odst. 1 daňového řádu, nebylo-li podáno řádné daňové tvrzení, vyzve správce daně daňový subjekt k jeho podání a stanoví náhradní lhůtu. Nevyhoví-li daňový subjekt této výzvě ve stanovené lhůtě, může správce daně vyměřit daň podle pomůcek nebo předpokládat, že daňový subjekt tvrdil v řádném daňovém tvrzení daň ve výši 0 Kč.

Podle § 148 odst. 1 daňového řádu nelze daň stanovit po uplynutí lhůty pro stanovení daně, která činí 3 roky. Lhůta pro stanovení daně počne běžet dnem, v němž uplynula lhůta pro podání řádného daňového tvrzení, nebo v němž se stala daň splatnou, aniž by zde byla současně povinnost podat řádné daňové tvrzení.

Podle § 148 odst. 3 daňového řádu, byla-li před uplynutím lhůty pro stanovení daně zahájena daňová kontrola, podáno řádné daňové tvrzení nebo oznámena výzva k podání řádného daňového tvrzení, běží lhůta pro stanovení daně znovu ode dne, kdy byl tento úkon učiněn.

Podle § 148 odst. 4 daňového řádu lhůta pro stanovení daně neběží mj. po dobu a) řízení, které je v souvislosti se stanovením daně vedeno před soudem ve správním soudnictví a před Ústavním soudem, b) řízení o otázce, o níž je příslušný rozhodnout soud a která je nezbytná pro správné stanovení daně.

Podle § 148 odst. 5 daňového řádu lhůta pro stanovení daně končí nejpozději uplynutím 10 let od jejího počátku podle odstavce 1.

Soud se nejprve vyjádří k argumentaci žalobkyně, že tříletá lhůta pro stanovení daně uplynula ještě před tím, než správce daně vydal dne 2. 12. 2014 výzvu k podání daňového přiznání k dani darovací, a že civilní soudní řízení, které probíhalo mezi žalobkyní a dárkyní, nemohlo mít vliv na lhůtu pro stanovení daně, a tím ani na daňovou povinnost žalobkyně.

Vypořádání námitky prekluze soud předřadil, jelikož pokud by byla důvodná, nemohla by být daň darovací vůbec vyměřena a rozhodnutí správních orgánů obou stupňů by nemohla bez dalšího obstát – jednalo by se o takovou vadu, k níž by soud musel přihlédnout z moci úřední i bez námitky žalobkyně. Tato její námitka je však přípustná, byť byla vznesena již v rámci předcházejícího soudního řízení vedeného zdejším soudem pod sp. zn. 51 Af 1/2018 a přestože ji soud již vypořádal v rozsudku č. j. 51 Af 1/201866 (viz body 40–44) jako nedůvodnou. Žalovaný byl totiž vázán závazným právním názorem soudu vyjádřeným ve zrušujícím rozsudku, že lhůta ke stanovení daně do té doby neuplynula, aniž se proti tomu žalobkyně mohla procesně bránit kasační stížností u Nejvyššího správního soudu. Trvá-li proto žalobkyně nadále na této své argumentaci, je soud povinen přezkoumat napadené (prvostupňové) rozhodnutí k tomuto žalobnímu bodu znovu v rozsahu, v němž svou argumentaci doplnila, přičemž je třeba zohlednit též skutečnost, že nyní je otázka prekluze posuzována ve vztahu k doplněnému řízení ukončenému napadeným rozhodnutím (tj. skutkový stav doznal zčásti změn). Soud nicméně i tentokrát dospěl k závěru, že žalobní argumentace není důvodná.

Soud uvádí, že v projednávané věci žalobkyně byla (v návaznosti na níže vysvětlený závěr, že předmětné částky nebyly osvobozeny od darovací daně) povinna v souladu s § 21 odst. 1 písm. b) zákona o trojdani podat daňové přiznání do 30 dnů ode dne 27. 10. 2011, kdy obdržela první ze sporných částek. Vzhledem k tomu, že dne 26. 11. 2011 byla sobota, dle § 33 odst. 4 daňového řádu byla žalobkyně povinna podat daňové přiznání nejpozději v pondělí dne 28. 11. 2011. Lhůt