Krajský soud v Plzni 55 A 7/2023 – Zajištění pozemků k tvorbě systému ekologické stability

Navrhovatel se návrhem ze dne 3. 2. 2023, Krajskému soudu v Plzni (dále též jen „soud“) doručeným téhož dne, domáhal zrušení části opatření obecné povahy – Územního plánu Těně vydaného Zastupitelstvem obce Těně dne 21. 12. 2022 (v textu návrhu též jen „nový územní plán“, ve vyjádření odpůrkyně k návrhu též jen „ÚP“). Konkrétně požadoval, aby soud dnem právní moci svého rozsudku zrušil předmětný územní plán: - v textové a grafické části vymezující plochu R1, vymezující biokoridor LBK TE01-141, vymezující biokoridor LBK TE03-141 a vymezující biocentrum LBC TE03 - v grafické části vymezující území se zvýšenou ochranou krajinného rázu, vymezující migračně významné území a vymezující území s archeologickými nálezy - v textové části stanovující pro plochy zařazené do SV, tj. pro plochy smíšené obytné venkovské, minimální velikost pozemku pro umístění rodinného domu v zastavitelných plochách 1000 m2, ve stabilizovaném území 800 m2 - v textové části stanovující v ploše označené jako Z10 podmínku neoplocovat - v grafické části vymezující vodovodní řad a investice do půdy - linie na pozemcích parc.č. XB. a parc.č. XA., vše v k. ú. X.

Navrhovatel uvedl, že je mimo jiné výlučným vlastníkem pozemků parc.č. X., parc.č. XA., parc.č. XC., parc.č. XD., parc. č. XE., parc.č. XF., parc.č. XG., parc.č. XH., parc. č. XCH., parc. č. XI., parc. č. XJ. a parc. č. XB., parc.č. XK. vedených v k.ú. X, obec X, zapsaných na LV č. XL. u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, katastrální pracoviště X, které jsou dotčeny územním plánem obce účinným od 6. 1. 2023.

Navrhovatel proti návrhu nového územního plánu podal námitky ze dne 27. 5. 2021 evidované u odpůrkyně pod č.j. 196/2021 a připojené v odůvodnění nového územního plánu (obsah námitek je v textu návrhu navrhovatelem citován, pozn. soudu). Následně byl návrh územního plánu aktualizován a poté, co byl znovu vyvěšen, podal proti němu navrhovatel aktualizované námitky /doplněné o některé dle navrhovatele podstatné skutečnosti/ (opět následuje citace, pozn. soudu). Ačkoliv aktualizované námitky byly doručeny odpůrkyni dne 4. 8. 2022, nejsou připojeny k odůvodnění územního plánu ani o nich není v odůvodnění žádná zmínka, když na str. 102 odůvodnění územního plánu v bodu Q.2 rozhodnutí o námitkách uplatněných dle § 52 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) – k opakovanému veřejnému projednání je uvedeno, že námitky nebyly uplatněny, což ovšem neodpovídá skutečnému stavu a je vadou územního plánu, neboť neobsahuje všechny podané námitky. K námitkám navrhovatele evidovaným u odpůrkyně pod č.j. 196/2021 se v odůvodnění územního plánu (str. 94 odůvodnění) v návrhu na rozhodnutí o námitkách uvádí, že se námitce týkající se vymezení hranice územní rezervy R1 vyhovuje, jinak se námitkám navrhovatele nevyhovuje. Navrhovatel se způsobem vyřízení námitek, pokud jim nebylo vyhověno, nesouhlasí a trvá i nadále na svých námitkách.

Navrhovatel dále uvedl, že k jeho námitce týkající se vodovodního zařízení odpůrkyně v odůvodnění nového územního plánu uvádí, že na pozemcích navrhovatele parc.č. X., XA. a XB. je na základě rozhodnutí Odboru vodního a lesního hospodářství a zemědělství ONV Rokycany ze dne 21. 5. 1974 umístěna a provozována síť obecního vodovodu a dvě vodní jímky, přičemž dále uvádí, že umístění a provozování obecního vodovodu a vodních jímek představuje věcné břemeno zřízené na základě zákona – rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 3. 2016. Navrhovatel k tomuto tvrzení odpůrkyně uvádí, že k výstavbě obou jímek došlo nikoliv v roce 1974, ale bez předchozího souhlasu vlastníků pozemku v rámci posílení vodovodu v letech 1983 až 1985, jak je uvedeno v kronice obce X. Dále navrhovatel uvádí, že rozsudek Krajského soudu v Plzni se týkal pouze užívání části pozemku parc.č. X. v místech zastavěných 2 ks jímek vodovodu. K tomu navrhovatel doplňuje, že na pozemcích žádné věcné břemeno týkající se vodovodu zapsáno není, ačkoliv, pokud by k těmto pozemkům bylo zřízeno, byť zákonem, mělo by být v katastru nemovitostí již dávno zapsáno. Pokud tedy odpůrkyně námitku navrhovatele odmítla s tím, že se jedná o stávající vodovodní síť, aniž by se námitkou navrhovatele, že tato vodovodní síť je v novém územním plánu vymezena nově, blíže zabývala, považuje navrhovatel vypořádání této námitky za naprosto nedostačující. V návrhu nového územního plánu zpracovaného v roce 2021 (koordinační výkres) je vodovodní síť oproti územnímu plánu z roku 2012 vedena způsobem značně zasahujícím do pozemku parc.č. XA., který kříží, zatímco v roce 2012 byla vodovodní síť vedena po vnější hranici pozemku parc.č. XB. a mimo pozemek parc.č. XA. V návrhu nového územního plánu, který byl nakonec přijat, je vodovodní síť opět zakreslena jinak, a to tak, že je vedena po pozemku parc.č. XA. a parc.č. XB. při jejich hranici s pozemky parc.č. XM. a parc.č. XN. Jestliže se dle vyjádření odpůrkyně má jednat o stávající vodovodní síť (existující již před rokem 2012), není možné, aby její zakreslení v přijatém novém územním plánu bylo bez jakéhokoliv vysvětlení odlišné od jejího zakreslení v předchozím územním plánu z roku 2012 a v jednom z návrhů nového územního plánu. Vzhledem k tomu, že nový územní plán na str. 9 textové části a str. 24 odůvodnění předpokládá doplnění vodovodní sítě, navrhovatel se právem obává, že se může jednat o snahu o další posílení vodovodní sítě na jeho pozemcích.

Co se týče melioračního zařízení (investice do půdy), je dle navrhovatele v novém územním plánu odkázáno obecně na územně analytické podklady z roku 2016, a to bez dalšího vysvětlení.

Navrhovatel dále konstatoval, že k námitce týkající se přeřazení pozemku parc.č. XA. z plochy obytné do plochy R1 uvádí, že k tomuto přeřazení údajně dle odůvodnění územního plánu došlo z důvodu, že reálná potřeba ploch pro bydlení je nižší a že tedy v návrhu územního plánu bylo oproti původnímu plánu nutno některé plochy opět nenavrhovat, přičemž přednostně byly v územním plánu navrženy plochy z I. a II. etapy dle původního územního plánu a nebyly vymezeny žádné plochy ze III. a II. etapy dle původního územního plánu. Navrhovatel považuje toto kritérium za ne zcela srozumitelné, když kritérium uvádí, že přednostně byly vymezeny plochy z II. etapy, a zároveň uvádí, že z této II. etapy žádné plochy nebyly vymezeny. Dle takto stanoveného kritéria by tedy neměly být vymezeny nové plochy pro bydlení, jen zredukovány plochy stávající. Toto odůvodnění však nekoresponduje se skutečným vymezením ploch pro bydlení, kdy nově oproti původnímu územnímu plánu byla pro bydlení vymezena plocha označená v novém územním plánu jako Z06 a dále byla oproti původnímu územnímu plánu rozšířena plocha pro bydlení označená jako Z08 a Z07. Ačkoliv tedy dle odůvodnění bylo třeba zredukovat plochy pro bydlení, ve skutečnosti došlo k vymezení některých ploch pro bydlení nově nebo k jejich rozšíření na úkor původně vymezených ploch pro bydlení. Tato změna není žádným způsobem v územním plánu řádně odůvodněna. Pozemek navrhovatele, který byl nyní vyřazen z plochy pro bydlení, navazuje na stávající zástavbu a má přístup ke komunikaci. Nebyl tudíž žádný důvod pro jeho přeřazení z plochy bydlení do plochy R1.

Navrhovatel dále uvedl, že k námitce oplocení odpůrkyně uvádí, že musí mít přístup k strategické infrastruktuře. K tomu navrhovatel uvádí, že on je zas odpovědný za stav pozemku a musí mu být umožněno jeho majetek chránit proti divoké zvěři a opakovanému zneužívání k parkování vozidel řidičů z okolní zástavby, jak bylo obci Těně již oznámeno a dokládáno v námitkách z roku 2022 včetně fotografií. Přístup k objektům technické infrastruktury lze zajistit na základě dohody s navrhovatelem, tj. jinak než zákazem oplocení v územním plánu. Navrhovatel má za to, že tato podmínka stanovená v textové části nového územního plánu na str. 11 do územního plánu nepatří a je účelově namířena právě jen proti navrhovateli.

Navrhovatel dále nesouhlasil s tím, že odpůrkyně k námitce týkající se minimální výměry pozemku pro stavbu uvádí, že stanovená minimální velikost pozemku vychází z místních tradic s přihlédnutím k již zastavěným pozemkům. Dle navrhovatele se v obci nachází i rodinné domy, které byly postaveny na pozemcích o nižší výměře, než je v novém územním plánu vyžadováno. Navrhovatel má za to, že nově stanovená minimální výměra ve výši 800 m2 ve stabilizovaném území a 1000 m2 v zastavitelných plochách (textová část nového územního plánu str. 25) je neadekvátní a měla by být snížena na 600 m2.

Dále navrhovatel konstatoval, že k jeho námitce týkající se vymezení biokoridoru odpůrkyně uvádí, že návrh vymezení prvků ÚSES, LBK TE03-TE141 a LBC 03 nezabírá pozemky nad rozsah ÚSES v původním územním plánu. Navrhovatel s tím nesouhlasí, původní územní plán nevymezoval biocentrum LBC 03 (jeho součástí je pozemek parc.č. XB.). Navrhovatel v této souvislosti nesouhlasí s tím, že by nově vymezené biocentrum bylo vymezeno uvnitř plochy biokoridoru, neboť je zjevné, že nově vymezené biocentrum plochu biokoridoru mnohonásobně přesahuje. Navrhovatel nesouhlasí ani s funkčním vymezením částí svých pozemků jako biokoridorů, neboť má za to, že neodpovídá skutečnému stavu v daném území. Pouhé odkazy na ORP Rokycany, Zásady územního rozvoje Plzeňského kraje, s kterými se navrhovatel nemohl v rámci projednávání územního plánu seznámit, nepředstavují dostatečné odůvodnění pro vymezení biocentra a biokoridoru. Konkrétně na str. 46 odůvodnění územního plánu je uvedeno, že jako podklady byly použity údaje z ÚAP, ZÚR Plzeňského kraje a Plánu ÚSES CHKO Brdy, aniž by bylo blíže specifikováno, o jaké podklady se jedná včetně data vyhotovení takového podkladu. Navrhovatel při nahlížení do ZÚR Plzeňského kraje zjistil, že tam jsou vymezeny jen nadregionální či regionální biokoridory a biocentra. Navrhovatel má tedy za to, že odpůrkyně si vytvořila vlastní prostorové propojení struktury ÚSES, aniž by vznik a rozsah řádně zdůvodnila, přičemž především vytvořením biocentra je zasahováno do vlastnického práva navrhovatele, a to například tím, že nelze změnit využití pozemků zahrnutých do biocentra. Navrhovatel doplňuje, že nepřezkoumatelnost nového územního plánu z důvodu nedostatečného odůvodnění platí i pro vymezení lokálních biokoridorů LBK TE 01-TE 141 (zasahující do pozemku navrhovatele parc.č. XI.), tak i LBK TE03-TE141(zasahující do pozemků parc.č. XD., parc.č. XE., parc.č. XCH., parc.č. XJ.). V novém územním plánu není řádně odůvodněn jejich vznik a vymezení. Navazují tedy na regionální či nadregionální ochranu krajiny, jakým způsobem, v jakých místech? Nový územní plán neuvádí nic bližšího, než že byly stanoveny dle metodiky Ministerstva životního prostředí.

Navrhovatel pokračoval konstatováním, že k námitce navrhovatele ohledně vymezení území s archeologickými nálezy odpůrkyně uvedla, že zdrojem údajů o území jsou ÚAP obce s rozšířenou působností Rokycany, 4. aktualizace 2016. Z odůvodnění územního plánu str. 30 pak plyne, že celé území obce X je ve smyslu § 22 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči (dále jen „zákon o státní památkové péči“), definováno jako území s archeologickými nálezy, když se na něm nachází údajně 5 územních archeologických nálezů - obr. 13, tab. 14. Na řešené území je tedy nutno nahlížet jako na území, kde lze bezpečně očekávat archeologické nálezy. K tomu navrhovatel uvádí, že v samotném odůvodnění územního plánu je rozpor mezi počtem nalezišť vyjádřených slovy a zachycených na obrázku 13 a v tabulce 7, kde jsou uvedeny jen 2 naleziště, zatímco dle textu jich má být 5. Informace o nalezištích jsou v tab. 7, nikoliv v tabulce 14, jak je nesprávně uváděno v textu. V § 22 zákona o státní památkové péči není definováno území s archeologickými nálezy, ale je zde pouze zmínka o provádění archeologických průzkumů. Plány území s archeologickými nálezy, ve kterém se vyznačí území, na nichž se vyskytují nebo se mohou odůvodněně vyskytovat archeologické nálezy, a který slouží pro zabezpečení archeologického dědictví a jako podklad pro plnění oznamovací povinnosti stavebníka podle § 22 odst. 2 zákona o státní památkové péči, může vydávat dle § 23b zákona o státní památkové péči kraj v dohodě s ministerstvem kultury. V tomto případě by se jednalo o Plzeňský kraj. Územní plán Těně na žádný takto případně vydaný plán neodkazuje. Zahrnutí pozemků navrhovatele do území s archeologickými nálezy není tedy řádně zdůvodněno a není opodstatněné.

Navrhovatel dále uvedl, že k námitce navrhovatele, že u pozemků parc.č. X., parc.č. XH-, parc.č. XF., parc.č. XG. je v návrhu nového územního plánu nově vymezeno jejich zařazení do území se zvýšenou ochranou krajinného rázu a u pozemků parc.č. XD., parc.č. XB., parc.č. XE., parc.č. XCH., parc.č. XJ. je dokonce nově vyznačeno jejich zařazení jako migračně významné území, odpůrkyně uvádí, že zdrojem údajů o území jsou ÚAP obce s rozšířenou působností Rokycany, 4. aktualizace 2016 bez bližšího odůvodnění a vysvětlení, proč jsou tyto pozemky zařazeny do tohoto území. Navrhovatel v ÚAP obce s rozšířenou působností Rokycany, 4. aktualizace 2016 o těchto územích žádnou zmínku nenašel.

K shora uvedenému navrhovatel doplnil, že nový územní plán reguluje možné způsoby využití určitého území a představuje tak významný zásah do vlastnického práva navrhovatele, kdy jeho nemovitosti jsou tímto územním plánem dotčeny. Navrhovatel v důsledku této regulace může vykonávat své vlastnické právo jen v mezích přípustných podle územního plánu. Odpůrkyně přijetím územního plánu podstatným způsobem omezila jeho ústavně zaručené vlastnické právo.

Závěrem navrhovatel uvedl, že namítá nepřezkoumatelnost územního plánu v rozsahu, v kterém nový územní plán napadl námitkami a dotýká se jeho pozemků, a to pro nedostatek náležitého odůvodnění. I přes četné námitky navrhovatele, z nichž některé např. aktualizované námitky doručené odpůrkyni dne 4. 8. 2022 neřešil vůbec a jiné byly jen částečně řešeny pouze jako připomínky (např. námitky ze dne 21. 1. 2020) v rámci vyhodnocení připomínek na str. 78 a násl. odůvodnění nového územního plánu, nový územní plán nevysvětlil, proč byl pozemek parc.č. XA. zařazen do plochy R1, proč bylo právě na shora uvedených pozemcích navrhovatele vymezeno biocentrum a jsou přes ně vedeny biokoridory atd. Nad rámec shora uvedeného navrhovatel uvádí, že nový územní plán na mnoha místech odkazuje pouze obecně na územně analytické podklady obce s rozšířenou působností Rokycany, 4. aktualizace 2016, ačkoliv v době jeho projednávání byly k dispozici územně analytické podklady, 5. aktualizace. Nový územní plán tak ani nevychází z aktuálních ÚAP.

Odpůrkyně navrhla zamítnutí návrhu. Ve vyjádření k návrhu uvedla, že navrhovatel předně vytýká vadu územního plánu, který dle jeho názoru neobsahuje všechny podané námitky navrhovatele. Konkrétně vytýká, že na str. 102 v bodu Q.2 rozhodnutí o námitkách uplatněných dle § 52 odst. 3 stavebního zákona – k opakovanému projednání je uvedeno, že námitky nebyly uplatněny, což dle názoru navrhovatele neodpovídá skutečnosti. Odpůrkyně považuje námitku za nedůvodnou, neboť veškeré připomínky a námitky uplatněné navrhovatelem v procesu přijímání ÚP byly odpůrkyní řádně, v souladu s právními předpisy vypořádány. Navrhovatel podal v průběhu řízení o vydání ÚP tato podání: i) Námitky proti návrhu ÚP ze dne 27. 1. 2020, uplatněné na základě zveřejnění návrhu ÚP podle § 50 odst. 3 stavebního zákona

Odpůrkyně uvedla, že ve vztahu ke všem připomínkám a námitkám podaným navrhovatelem postupovala zcela v souladu se zákonem a konstantní judikaturou.

Odpůrkyně dále konstatovala, že navrhovatel uvádí, že nesouhlasí se způsobem vyřízení námitek, trvá na nich a vyslovuje názor o nepřezkoumatelnosti ÚP pro nedostatek odůvodnění. Odpůrkyně uvádí, že vypořádala jednotlivě veškeré připomínky a námitky, které navrhovatel vznesl, a rozhodnutí o nich odůvodnila v dostatečné míře konkrétnosti, k čemuž odkazuje zcela na znění vypořádání připomínek a námitek navrhovatele v části P a Q textové části odůvodnění ÚP. Odpůrkyně má za to, že námitka nepřezkoumatelnosti ÚP vznesená navrhovatelem není důvodná.

Odpůrkyně dále uvedla, že navrhovatel v žalobě uplatnil ve vztahu k některým svým námitkám konkrétní výhrady proti obsahu odůvodnění rozhodnutí. K nim se odpůrkyně vyjadřuje takto:

Vodovodní zařízení

Pozemek parc. č. XA. k.ú. X – zahrnutí do plochy R1

V ostatních návrhových bodech navrhovatel dle odpůrkyně opakuje podané námitky, v nichž sporuje konkrétní volbu využití určitého území nebo jeho limity, přičemž odpůrkyně podrobně a srozumitelně napadená řešení odůvodnila v rámci rozhodnutí o námitkách.

Závěrem odpůrkyně uvedla, že je přesvědčena, že napadené části ÚP nejsou v rozporu se zákonem, odpůrkyně při jejich vydání nepřekročila meze své působnosti a pravomoci a ÚP byl vydán zákonem stanoveným způsobem, s respektováním stanovisek dotčených orgánů a s respektováním zásady přiměřenosti opatření obecné povahy i minimalizace zásahů do práv jednotlivců včetně navrhovatele.

Účastníci při jednání setrvali na svých dosavadních tvrzeních.

Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti odpůrkyně shora označený rozsudek svým rozsudkem ze dne 6. 3. 2024, č.j. 6 As 103/2023-57, zrušil a věc vrátil zdejšímu soudu k dalšímu řízení.

Navrhovatel při jednání dne 27. 6. 2024 s odkazem na zrušovací rozsudek Nejvyššího správního soudu uvedl, že pokud jde o vodovodní zařízení a vůbec meliorační zařízení, původně v návrhu uváděl, že se odpůrkyně nevypořádala s námitkami, které byly podávány v srpnu 2022 proti novému nebo upravenému návrhu územního plánu s tím, že odpůrkyně se k tomu vyjadřovala způsobem, že je možné podávat nové námitky pouze proti těm částem územního plánu, které již byly, které byly tedy nově změněny nebo upraveny. Navrhovatel je toho názoru, že vzhledem k tomu, že soud v prvním stupni vyhověl návrhu, tak se tím pak už nezabýval, ale navrhovatel má za to, že námitky proti návrhu územního plánu, které byly podány 1. 8. 2022, měly být odpůrkyní vypořádány, neboť sice jsou v nich některé námitky opakovány, nicméně v roce 2022 došlo v územním plánu k několika změnám, které se týkají právě navrhovatele, a to se týkalo toho, že část jeho pozemku jednak byla zahrnuta do územní rezervy a jednak toho, že v návrhu územního plánu z roku 2022 došlo k změně zákresu vodovodního zařízení oproti návrhu územního plánu z roku 2021. Navrhovatel má tudíž za to, že s námitkami, které se týkají těchto nově upravovaných záležitostí, se měla obec znovu vypořádat a měla o těch námitkách znovu rozhodnout i tak, jak byly podány v srpnu 2022.

Navrhovatel dále uvedl, že co se týče dalších záležitostí, které Nejvyšší správní soud zmiňuje ve zrušovacím rozsudku, tak zejména uvádí, že na obecně podanou námitku stačí pouze obecně odpovědět. Ale tuto úvahu je dle navrhovatele potřeba dotáhnout dále, a to v tom smyslu, že na obecně odůvodněný územní plán nelze podat nějakou konkrétnější námitku, ale pouze námitku, jejíž obsah je umožněn odůvodněním územního plánu. Dle navrhovatele měl územní plán obce záležitosti, které upravoval, odůvodňovat mnohem podrobněji. Pokud odkazoval na územně analytické podklady, měl tam být nějaký výkres, výřez nebo výňatek z těch územně analytických podkladů. Někde se tak děje, kdy je například v územním plánu nějaká příloha, kde jsou vyjmenovány obrázky a tam například zákres z nějakých podkladů, někde se to bohužel neděje, takže v tom okamžiku navrhovatel nemohl reagovat nějakou konkrétní námitkou, protože nelze po běžných občanech, kterým je územní plán určen, požadovat, aby v podstatě prostudovali kromě územního plánu ještě nějaké další podklady, které by někde měli dohledávat. Územní plán by měl být přezkoumatelný a měl by být tak konkrétní, aby i běžný občan byl schopen podat relevantní námitku. Jestliže se tak nedělo, zejména pokud jde o vymezení právě třeba ploch biokoridoru, chráněného území a podobně, tak občan neměl možnost podat nějakou konkrétnější námitku. Kvalita námitek je v reakci na kvalitu odůvodnění územního plánu. Navrhovatel má za to, že nelze spravedlivě žádat, aby občané museli v rámci toho, že chtějí překontrolovat územní plán, disponovat nějakými odbornými znalostmi a věnovat se studiu podkladových předpisů.

Pokud jde o zastavitelné plochy a vůbec podmínky neoplocování pozemku, má navrhovatel i přes zrušovací rozsudek Nejvyššího správního soudu za to, že na žádném jiném pozemku, který byl v zastavitelné ploše Z 10, žádné takovéto vodovodní zařízení není, takže se to týká skutečně pouze jenom diskriminačně pozemku ve vlastnictví navrhovatele s tím, že tady právě byla uvedena i námitka v srpnu 2022, že to vlastně brání ochraně pozemku nebo vlastnického práva navrhovatele k pozemku z hlediska toho, že si tam někdo dělá „odstavovací“ plochu pro své automobily a podobně. S tím se obec vůbec nevypořádala. Dále má navrhovatel za to, že obci muselo být zřejmé, že plán z roku 2012 pozemek č. X. předtím vůbec nevymezoval jako zastavěnou plochu, obec o tomhle pozemku moc dobře ví, protože do něj stále zakresluje nějaká vodovodní zařízení, akorát není schopna říct, kudy vedou. A obci bylo zřejmé, že tento pozemek nedosahuje zastavitelné plochy, která je nyní vyžadována proto, aby tam mohly být umístěny rodinné domy, protože „pro tento pozemek, kde se to konkrétně týkalo, to omezení 1000 m²“. Navrhovateli tedy není známo, pokud to nemělo být diskriminační, proč je jeho pozemek zařazen do zastavitelné plochy, když je stanovena podmínka, na základě které vlastně nelze zastavit. Nedává to logiku.

Dále navrhovatel uvedl, že Nejvyšší správní soud uvádí, že pokud jde o otázku zastavitelnosti, podmínku zastavitelnosti území, navrhovatel se nevyjadřuje, k jakým pozemkům by se to vztahovalo. Dle navrhovatele ale byly námitky vždycky strukturovány tak, že byly pod jednotlivými body a bylo uvedeno, který pozemek má být v zastavitelné ploše, bylo tak zřejmé, kterých pozemků se to týká. Samozřejmě to byly pozemky, které byly uvedeny v zastavitelné ploše, případně pozemek, „který byl, teď je nyní jako R 1 v rezervě“, ale i na něj by se to vlastně také vztahovalo, pokud „bychom docílili toho, aby byl v té zastavitelné ploše“.

Dále navrhovatel uvedl, že vypořádání obce tím, že odkazuje pouze vždy jenom na územně analytické podklady, nějaké podklady „kraje Plzně“ a další, nepovažuje za dostatečnou odpověď, protože to zase znamená, že navrhovatel musí prohledat veškeré podklady a není mu to zřejmé z odpovědi nebo z územního plánu. Co se týče vymezení koridorů, biokoridoru, tak navrhovatel uváděl, že trvá na tom, aby pozemky zůstaly zemědělské bez jakýchkoliv omezení. A odpovědí mu zase byla jenom obecná odpověď odkazující na nějaké podklady, ale to, zda pozemky budou nebo nebudou zemědělské, zodpovězeno nebylo.

Odpůrkyně při jednání dne 27. 6. 2024 uvedla, že zde je zrušovací rozsudek Nejvyššího správního soudu, který se k jednotlivým sporným okruhům vyjádřil. Odpůrkyně si je s ohledem na vyjádření Nejvyššího správního soudu k „první a druhé námitce“ vědoma svého postavení z toho vyplývajícího. Pokud jde o ostatní námitky, tak Nejvyšší správní soud uvedl, že tyto je třeba ještě znovu přezkoumat. Odpůrkyně se, pokud jde o jednotlivé okruhy, již zcela vyčerpávajícím způsobem vyjádřila právě v kasační stížnosti, pročež to nebude znovu opakovat. Je ale toho názoru, že veškeré námitky byly v zákonných mezích, veškeré námitky navrhovatele byly vypořádány dostatečně a bylo vysvětleno, proč byly takto v územním plánu jednotlivé otázky zpracovány. Nad rámec uvedeného neměla odpůrkyně co více dodat a odkázala na svoji kasační stížnost.

Pokud jde o konečné návrhy, navrhovatel požadoval, aby bylo v jeho návrhu v celém rozsahu vyhověno. Měl za to, že i přes zrušovací rozsudek Nejvyššího správního soudu lze jeho návrhu vyhovět, neboť jeho námitky byly tak konkrétní, jak bylo konkrétní odůvodnění územního plánu obce. Obec v podstatě na námitky reagovala pouze obecnými vyjádřeními, z nichž nebylo možné zjistit, zda odůvodnění obce je v pořádku nebo není, jestli odpovídá podkladům, jak obec uvádí. Aby byl územní plán kontrolovatelný, musí odůvodnění obsahovat i část výňatků z podkladů, ze kterých vychází, které se územního plánu týkají, a pokud to územní plán neumožnuje, kvalita námitek odpovídá kvalitě odůvodnění toho územního plánu. Odpůrkyně nereagovala na námitky navrhovatele dostatečným způsobem, nevypořádala se s nimi, odpovídala někdy obecně na námitky, které směřovaly i do jiné oblasti, jako když navrhovatel namítal, že chce, aby byly zachovány pozemky jako zemědělské bez jakýkoliv omezení, na což nebylo reagováno jiným způsobem než jenom tím, že to je někde vymezeno v nějakých analytických podkladech. Odpůrkyně se nevypořádala s námitkami navrhovatele v návrhu změny územního plánu v roce 2022, kdy bez jakéhokoliv odůvodnění byly provedeny v grafických výkresech změny vedení vodovodního řadu a námitky k tomu nebyly odpůrkyní žádným způsobem vypořádány. Navrhovatel má rovněž za to, že podmínky zastavitelnosti území jsou v podstatě namířeny proti němu, pokud jde o oplocování a zastavitelnou výměru pozemků. Stran melioračního zařízení uvedl, že námitkou bylo, že tam žádné stávající meliorační zařízení není. Nebylo zdůvodněno, že se jedná o stávající zařízení, pouze byl uveden zase nějaký odkaz na územní analytické podklady, z kterých to nebylo možno zjistit. Jestliže to bylo stávající meliorační zařízení, mělo být uvedeno, kdy tam to meliorační zařízení vzniklo jakožto vodní dílo. Pokud tak nebylo, navrhovatel se k tomu nemohl ve své námitce blíže vyjádřit.

Odpůrkyně navrhla, aby byl návrh minimálně v bodech 2-7 problematických okruhů, tak jak je Nejvyšší správní soud vymezil ve svém rozhodnutí, zamítnut. Odpůrkyně navrhla zamítnutí návrhu jako celek, ale minimálně v bodech 2-7 se domnívá, že by měl soud jejímu návrhu vyhovět. Pokud jde o námitky ze strany navrhovatele, podle odpůrkyně byly dostatečně vypořádány, a to v intencích rozhodovací praxe Ústavního a Nejvyššího správního soudu, míra konkrétnosti byla dostatečná.

V souladu s § 101b odst. 3 a § 101d odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“) soud přezkoumal napadené opatření obecné povahy v rozsahu a z důvodů uvedených v návrhu a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání opatření obecné povahy.

Vzhledem k tomu, že předchozí rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 4. 2023, č.j. 55 A 7/2023-77, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2024, č.j. 6 As 103/2023-57, byl soud v dalším řízení v souladu s § 110 odst. 4 s.ř.s. vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozsudku.

Předně je vhodné upozornit na to, že judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu vychází ze zásady zdrženlivosti při přezkumu územních plánů obcí. Současně se Nejvyšší správní soud vyjádřil i ke způsobu a rozsahu přezkumu územních plánů obcí.

Ústavní soud v nálezu ze dne 7. 5. 2013, sp.zn. III. ÚS 1669/11 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na www.usoud.cz) uvedl: „Při rozhodování o zásahu do samosprávy musí soud náležitě zvážit význam základního práva územního samosprávného celku na samosprávu na jedné straně a význam důvodů svědčících pro takový zásah na straně druhé; zásah musí být přiměřený závažnosti takových důvodů. Výsledek poměřování těchto dvou skupin hodnot musí soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě vyjádřit. Ústavní stížností napadená rozhodnutí trpí tím nedostatkem, že tento test přiměřenosti soudního zásahu dostatečně nevyjadřují. Požadavky vznášené Nejvyšším správním soudem vůči zastupitelstvu obce, pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami vlastníka pozemku uplatněnými proti územnímu plánu, nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky jsou výrazem přepjatého formalismu, který ohrožuje funkčnost územního plánování a přispívá k narušení stability systému územního plánování a právních jistot občanů; lze je hodnotit jako nepřípustný zásah do práva na samosprávu.“

Nejvyšší správní soud pak v rozsudku ze dne 29. 1. 2020, č.j. 1 As 177/2019-28 (rozhodnutí Nejvyššího správní soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz) uvedl: „V procesu územního plánování dochází k vážení řady různých (často odlišných nebo dokonce protichůdných) zájmů soukromých (individuálních či skupinových) i veřejných. Výsledkem musí být rozhodnutí o upřednostnění některých zájmů před jinými při zachování právem předvídané proporcionality a ochrany základních práv před svévolnými a excesivními zásahy. Rozhodnutí o distribuci zátěže v rámci určitého území při zachování výše zmíněných zásad je politickou diskrecí konkrétního zastupitelského orgánu územní samosprávy a vyjadřuje realizaci práva na samosprávu daného územního celku. Nepřiměřené zásahy soudní moci do konkrétních odůvodněných a zákonných věcných rozhodnutí územní samosprávy by byly porušením ústavních zásad o dělbě moci (srov. bod 114 rozsudku ze dne 2. 2. 2011, č. j. 6 Ao 6/2010-103). Nejvyšší správní soud poukázal ve své judikatuře i na to, že při hodnocení zákonnosti územně plánovací dokumentace se řídí zásadou zdrženlivosti (srov. rozsudek ze dne 24. 10. 2007, č. j. 2 Ao 2/2007-73, č. 1462/2008 Sb. NSS). Ke zrušení opatření obecné povahy by měl proto soud přistoupit, pokud došlo k porušení zákona v nezanedbatelné míře, resp. v intenzitě zpochybňující zákonnost posuzovaného řízení a opatření jako celku. Jak bylo shora nastíněno, přijetím územního plánu či jeho změny dochází prakticky vždy k určitému dotčení na vlastnickém právu soukromých osob, neboť vymezení konkrétní plochy pro určitý účel s sebou nese nemožnost změnit stávající využití nemovitosti pro jiný, než územním plánem plánovaný účel. Úkolem soudu v rámci přezkumu zásahu do práv stěžovatele je proto, za splnění dalších podmínek, zjistit, zda si pořizovatel územní plánu nepočínal zjevně svévolně či diskriminačně, zda úkoly a cíle, které prostřednictvím územního plánu naplňuje, jsou legitimní a zákonné, a zda se v případě omezení vlastnických práv jedná o omezení v nezbytně nutné míře, vedoucí rozumně k zamýšlenému cíli a je činěno nejšetrnějším možným způsobem. Rozsah soudního přezkumu, zvláště ve vztahu k nároku na podrobnost odůvodnění územního plánu a posouzení proporcionality přijatého územního plánu, je ovlivněn procesní pasivitou účastníka řízení (navrhovatele).“

V rozsudku ze dne 20. 12. 2016, č.j. 5 As 94/2015-79, Nejvyšší správní soud uvedl, že „jakkoliv je odůvodnění rozhodnutí o námitkách součástí odůvodnění územního plánu, jedná se o jeho autonomní část a jsou na něj kladeny odlišné nároky, než na jiné části odůvodnění územního plánu. Tato skutečnost vyplývá z podstaty námitek, které jsou reakcí na navrženou podobu územního plánu, jejíž zdůvodnění jistě musí být logické a přesvědčivé (ohledně požadavků na obsah odůvodnění územního plánu srov. § 53 odst. 4 a 5 stavebního zákona a část II. přílohy č. 7 vyhlášky č. 500/2006 Sb.), nicméně nutně zůstává spíše v obecné rovině a jen stěží lze požadovat, aby obecná část odůvodnění územního plánu už předem zdůvodňovala příslušné změny z pohledu každého dotčeného pozemku. Takový požadavek by byl, už jen z hlediska nároků na rozsah takového odůvodnění územního plánu, většinou neproveditelný. Tím spíše je ale nutné, aby v případě, kdy někteří vlastníci dotčených nemovitostí podají proti navrženému řešení konkrétní námitky (§ 52 odst. 2 stavebního zákona), byly tyto námitky v jejich konkrétní podobě také přezkoumatelným způsobem vypořádány, a to v souladu s § 172 odst. 5 správního řádu, na nějž v této souvislosti navrhovatel důvodně odkazoval (srov. též § 54 odst. 4 stavebního zákona). Lze souhlasit s krajským soudem, že dle judikatury Nejvyššího správního soudu vycházející též z § 174 odst. 1 správního řádu jsou na rozhodnutí o námitkách v tomto smyslu kladeny (přiměřeně jeho povaze) srovnatelné požadavky jako na odůvodnění individuálního správního aktu dle § 68 odst. 3 správního řádu.“

V rozsudku ze dne 22. 1. 2021, č.j. 1 As 161/2019-56, Nejvyšší správní soud uvedl: „Především ale Nejvyšší správní soud poukazuje na svou konstantní judikaturu, podle níž v případech vydání nového územního plánu (tedy nikoliv pouze změny dosavadní územně plánovací dokumentace) přiznává navrhovateli plnou soudní ochranu. Odpůrce totiž dosavadní regulaci novým opatřením obecné povahy odstraňuje, začíná takříkajíc „s čistým stolem“ a do práv dotčených subjektů tak zasahuje v celém rozsahu nově, neboť vše je otevřeno ke změnám. (srov. rozsudek ze dne 28. 8. 2020, č. j. 6 As 141/2019 - 64, odst. [19 - 21] a tam uvedený přehled předchozí judikatury). Stěžovatelčin argument, že nový územní plán na postavení navrhovatelky nic nemění, tak již z tohoto důvodu nemůže obstát.“ Nejvyšší správní soud současně dospěl k závěru, že při posuzování přezkoumatelnosti napadeného územního plánu z hlediska dotčení některého z chráněných veřejných zájmů musí krajský soud přihlížet k obsahu celého napadeného opatření.

Nejvyšší správní soud ve zrušovacím rozsudku, v části označené slovy „Východiska pro soudní přezkum územních plánů a vypořádání námitek proti územním plánům“ uvedl následující.

Nejvyšší správní soud považuje za vhodné nejprve zopakovat obecná východiska pro soudní přezkum změny územního plánu a námitek proti územnímu plánu.

Z judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu vyplývá apel na určitou zdrženlivost při přezkumu územního plánu obce. Schvalování územně plánovací dokumentace patří nejen do samostatné působnosti obce, ale zároveň představuje nedílnou součást ústavně garantovaného práva na samosprávu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 7. května 2013 sp.zn. III. ÚS 1669/11, N 76/69 SbNU 291 či nález ze dne 14. května 2019 sp.zn. III. ÚS 3817/17, N 78/94 SbNU 73, bod 57). Pořízení územního plánu je komplikovaný proces, jehož výsledkem je konsensus mezi různými skupinovými a individuálními zájmy obyvatel přijatý v podmínkách konkrétní obce. Územně plánovací dokumentaci je třeba posuzovat v kontextu práva kraje (či obce) na samosprávu, které inherentně zahrnuje i právo uspořádat své územní poměry podle vlastních představ.

Obecně platí, že vlastník pozemku nemá právo na to, aby bylo v novém územním plánu zachováno dosavadní funkční vymezení pozemku. Současně je však třeba vlastníky dotčených pozemků chránit před nesprávnými, iracionálními či svévolnými změnami územního plánu. Nejvyšší správní soud již v minulosti uvedl, že „z tohoto důvodu je celý proces pořizování územně plánovací dokumentace podroben právní reglementaci, a to zejména stavebním zákonem a jeho prováděcími předpisy. V těchto mantinelech se popsané rozhodování odehrává, a úkolem soudu je tak pouze sledovat, zda se obec v rámci tohoto procesu pohybovala v jejích mezích“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. dubna 2008 č.j. 4 Ao 2/200842 nebo ze dne 18. září 2018, č.j. 6 As 211/2018). Jinak řečeno, úkolem soudu je bránit jednotlivce před excesy v územním plánování (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. října 2007 č.j. 2 Ao 2/200773, č. 1462/2008 Sb. NSS nebo ze dne 18. ledna 2017 č.j. 6 As 237/201635), nikoliv určovat, jakým konkrétním způsobem má být určité území využito, zda je toto využití optimální, atd. (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. března 2008 č.j. 2 Ao 1/200851, ze dne 5. února 2009 č.j. 2 Ao 4/200888, ze dne 31. srpna 2011 č.j. 1 Ao 4/201142, ze dne 10. června 2021 č.j. 7 As 20/202172 či již cit. rozsudek č.j. 6 As 211/2018).

Obdobné platí i pro zdrženlivost soudního přezkumu, pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání námitek vlastníka pozemku uplatněných proti územnímu plánu. Požadavky na takové vypořádání nesmí být přemrštěné, jinak by se totiž jednalo o přepjatý formalismus, který by ohrožoval funkčnost územního plánování a nepřípustně zasahoval do samotného práva na samosprávu (viz výše uváděný nález Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 1669/11).

V obecné rovině též platí, jak již dovodil ve své judikatuře Nejvyšší správní soud, že pouhé začlenění pozemku do určité plochy v předchozím územním plánu nezakládá jeho vlastníkovi právní nárok, aby seznal z odůvodnění nového územního plánu konkrétní důvody pro odlišné účelové určení daného pozemku (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. prosince 2016 č.j. 5 As 94/201579, odkazující na rozsudek ze dne 26. června 2014, č.j. 5 Aos 3/201333).

Nejvyšší správní soud však v témže rozsudku dále uvedl, že pokud vlastník dotčených pozemků proti územnímu plánu vznese námitky, je povinností pořizovatele územního plánu na tyto námitky adekvátně reagovat a zařazení pozemku do určité funkční plochy podrobně odůvodnit. Je totiž třeba rozlišovat mezi odůvodněním samotného územního plánu a odůvodněním rozhodnutí o námitkách. Zatímco odůvodnění územního plánu může být do určité míry obecné, neboť lze jen stěží požadovat, aby obecná část odůvodnění územního plánu už předem zdůvodňovala příslušné změny z pohledu každého dotčeného pozemku, na odůvodnění rozhodnutí o námitkách jsou kladeny odlišné nároky. V této souvislosti Nejvyšší správní soud uvedl: „Jakkoliv je odůvodnění rozhodnutí o námitkách součástí odůvodnění územního plánu, jedná se o jeho autonomní část a jsou na ně kladeny odlišné nároky, než na jiné části odůvodnění územního plánu. Tato skutečnost vyplývá z podstaty námitek, které jsou reakcí na navrženou podobu územního plánu, jejíž zdůvodnění jistě musí být logické a přesvědčivé (ohledně požadavků na obsah odůvodnění územního plánu srov. § 53 odst. 4 a 5 stavebního zákona a část II. přílohy č. 7 vyhlášky č. 500/2006 Sb.)“ cit. rozsudek č.j. 5 As 94/201579.

Nejvyšší správní soud se zabýval i požadavkem na rozsah, respektive podrobnost, takového odůvodnění. To je přímo odvislé od procesní aktivity stran, respektive podrobnosti a kvality jejich námitek (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. srpna 2020 č.j. 6 As 270/201942, zdůraznění doplněno). Přitom platí, že čím obecněji jsou námitky formulovány, tím obecnější může být i odůvodnění jejího zamítnutí v územním plánu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. ledna 2017 č.j. 6 As 237/201633, zdůraznění doplněno). V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud též uvedl, že „jestliže dotčená osoba vyslovila pouze nesouhlas se zásahem do vlastnického práva bez bližšího vysvětlení, pak odpůrce není povinen domýšlet za ni všechny možné myslitelné výtky vůči zvolenému řešení. Své povinnosti dostojí i stručnou obhajobou závažnosti veřejného zájmu, jež navrhované funkční zařazení pozemku sleduje. Je jistě chybou, když odpůrce toto odůvodnění nevztáhne výslovně k podané připomínce, správní soud nicméně může důvody pro vypořádání připomínky nalézt v jiných částech územního plánu.“

V již citovaném rozsudku č.j. 5 As 94/201579 Nejvyšší správní soud dále uvedl, že na rozhodnutí o námitkách jsou přiměřeně jeho povaze kladeny srovnatelné požadavky jako na odůvodnění individuálního správního aktu. „V případě, kdy někteří vlastníci dotčených nemovitostí podají proti navrženému řešení konkrétní námitky (§ 52 odst. 2 stavebního zákona), byly tyto námitky v jejich konkrétní podobě také přezkoumatelným způsobem vypořádány, a to v souladu s § 172 odst. 5 správního řádu, na nějž v této souvislosti navrhovatel důvodně odkazoval (srov. též § 54 odst. 4 stavebního zákona). Lze souhlasit s krajským soudem, že dle judikatury Nejvyššího správního soudu vycházející též z § 174 odst. 1 správního řádu jsou na rozhodnutí o námitkách v tomto smyslu kladeny (přiměřeně jeho povaze) srovnatelné požadavky jako na odůvodnění individuálního správního aktu dle § 68 odst. 3 správního řádu.‏“

Z citované judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu tedy plyne, že mezi právem obce na samosprávu, respektive požadavkem na zachování funkčnosti územního plánování, a zájmy vlastníků pozemků dotčených územním plánem musí existovat určitá rovnováha. Ta se projevuje konkrétně požadavkem na srozumitelné a odůvodněné vypořádání námitek vznesených proti územnímu plánu. Míra a rozsah odůvodnění se bude vždy lišit případ od případu podle obsahu námitky a procesní aktivity toho, kdo proti územnímu plánu brojí. Třebaže platí, že v takovém případě jsou požadavky na odůvodnění územního plánu srovnatelné s požadavky stanovenými správním řádem na odůvodnění správního rozhodnutí, je třeba vždy zkoumat, zda nejsou v konkrétním případě takové požadavky přemrštěné a nevykazují znaky přepjatého formalismu.

Předně je nezbytné uvést, že navrhovatel byl v průběhu řízení o vydání opatření obecné povahy aktivní.

Jak vyplývá z odůvodnění opatření obecné povahy, str. 78 - 82 a str. 91 a 96, odpůrce učinil jeho součástí doslovný text námitek navrhovatele ze dne 21. 1. 2020 a ze dne 27. 5. 2021 (dále jen „námitky”) a s těmito se následně pokusil vypořádat.

Odpůrkyně oproti tomu neučinila součástí odůvodnění opatření obecné povahy námitky navrhovatele ze dne 1. 8. 2022 ani se k nim výslovně nevyjádřila. Ač má navrhovatel pravdu v tom, že se odpůrkyně nijak nevyjádřila k jeho námitkám ze dne 1. 8. 2022, má soud za to, že navrhovatel nebyl tímto postupem zkrácen na svých procesních právech, neboť tyto jeho námitky se obsahově shodovaly s jeho předchozími námitkami. Nejvyšší správní soud k tomu ve zrušovacím rozsudku uvedl: „Stěžovatelka brojila také proti výtce krajského soudu, že se nevyjádřila k námitkám navrhovatele ze dne 1. srpna 2022. Krajský soud však současně dospěl k závěru, že tím nedošlo ke zkrácení práv navrhovatele, nepovažoval to tedy za důvod pro vyhovění návrhu. Nejvyšší správní soud se s tím, že nedošlo ke zkrácení navrhovatelových práv, když šlo o obsahově stejné námitky, ztotožňuje, proto ani není nutné, aby se dále zabývat námitkami stěžovatelky vůči dílčímu závěru krajského soudu, že stěžovatelka formálně pochybila.“

Procesní aktivitě navrhovatele tedy musel odpovídat i procesní postup odpůrkyně. Navrhovateli se ze strany odpůrkyně mělo dostat „logických a přesvědčivých odpovědí“ na jeho námitky, aby bylo možné dospět k závěru, že zvolená řešení, dotýkající se pozemků ve vlastnictví navrhovatele, nejsou řešeními „zjevně svévolnými či diskriminačními“.

Soud při posouzení důvodnosti či nedůvodnosti návrhu na zrušení předmětných částí opatření obecné povahy vycházel nejen z odůvodnění nedůvodnosti námitek navrhovatele uvedených na str. 78 - 82 a str. 91 a 96 odůvodnění opatření obecné povahy, nýbrž i z ostatních částí opatření obecné povahy sporných skutečností se dotýkajících.

Zde je vhodné upozornit na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu v ze dne 12. 12. 2023, čj. 9 Ao 37/2021-57. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že „otázka, zda správní orgán mohl v opatření obecné povahy stanovit určitou konkrétní podobu omezení práv dotčených osob, je zpravidla otázkou zákonnosti opatření obecné povahy, při jejímž zkoumání je soud podle § 101d odst. 1 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody návrhu, nikoliv otázkou nicotnosti ve smyslu § 76 odst. 2 s. ř. s.“. Nejvyšší správní soud současně uvedl: „Pravidlo vázanosti rozsahem a důvody návrhu podle § 101d odst. 1 s. ř. s. nebrání správnímu soudu posoudit otázku, která nebyla sama o sobě navrhovatelem označena jako důvod návrhu, je-li její zodpovězení nezbytné pro přezkum napadeného opatření v mezích řádně uplatněných návrhových bodů.“ Nejvyšší správní soud k tomu krom jiného uvedl: „Jak Nejvyšší správní soud uvedl v rozsudku ze dne 28. 8. 2019, čj. 6 As 24/2019-22, č. 3928/2019 Sb. NSS, v bodě 14, soud na jednu stranu nemá za navrhovatele právní argumenty domýšlet, na druhou stranu však platí zásada „soud zná právo“ (iura novit curia). Soud tak není při posouzení věci omezen jen na argumentační linii navrhovatele nebo odpůrce, ale může – a měl by – posoudit uplatněné žalobní body autonomně a po právní stránce vyhodnotit věc komplexně. Správní soud je tudíž oprávněn vybočit z právních důvodů návrhu například tím, že je právně překvalifikuje.“ Nejvyšší správní soud dále uvedl, že „po navrhovatelích nelze požadovat, aby se při právní kvalifikaci svých námitek vždy „strefili“ do náhledu, který později zaujme správní soud. Stejně tak by nebylo žádoucí, aby byli navrhovatelé nuceni z procesní opatrnosti své námitky kvalifikovat co nejvíce různými způsoby ve snaze vystihnout možný budoucí náhled soudu, a tím zamlžovali podstatu své argumentace.“

Soud má za to, že tato pravidla platí v řízení o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části o to více v případech, kdy pro strohost vypořádání námitek navrhovatele v opatření obecné povahy, i při relativní pasivitě odpůrkyně ve vyjádření k návrhu v soudním řízení, musí soud hledat v obsahu celého napadeného opatření. Popřípadě se vyjádřit i ke skutečnostem, které odpůrkyně uvede prvně teprve v řízení o kasační stížnosti.

Opominout nelze ani závěry, ke kterým dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 18. 1. 2017, č.j. 6 As 237/2016-33, když uvedl: „Judikatura Nejvyššího správního soudu k územnímu plánování vychází z předpokladu, že soudům nepřísluší (resp. nejsou povinny) hodnotit proporcionalitu přijatého řešení v první linii. Mohou pouze posoudit, jak se s touto otázkou vypořádal v odůvodnění územního plánu odpůrce [srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2011, č. j. 6 Ao 5/2011 - 43, a na něj navazující nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 1472/12 (N 211/71 SbNU 483)]. Ten je zpravidla povinen tak učinit pouze na základě námitky, kterou v rámci procesu pořizování územního plánu vznesl oprávněný navrhovatel. Jestliže zůstal navrhovatel v průběhu pořizování územního plánu pasivní, má sice právo podat návrh na zrušení územního plánu, avšak na jeho věcnou legitimaci (tedy na důvodnost jeho návrhu) bude mít tato pasivita zpravidla fatální dopad (srov. k tomu usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. listopadu 2010, č. j. 1 Ao 2/2010 - 116, č. 2215/2011 Sb. NSS a následný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. května 2014, č. j. 6 Aos 3/2013 - 29).“ Na tomto místě je nezbytné znovu zdůraznit, že v nyní souzené věci navrhovatel pasivní nebyl.

V rozhodnutí ze dne 27. 9. 2005, č.j. 1 Ao 1/2005-98, Nejvyšší správní soud uvedl: „Zatímco výše uvedená kritéria daného algoritmu jsou formální, následující dvě jsou kritérii materiálními. Soud proto v dalších částech algoritmu přihlíží již k samotnému obsahu přezkoumávaného opatření obecné povahy. Přezkum obsahu opatření obecné povahy z hlediska rozporu opatření obecné povahy (nebo jeho části) se zákonem – zde hmotným právem. V rámci tohoto kroku soud také zjišťuje, zda správní orgán při vydávání opatření obecné povahy nezneužil zákonem svěřenou pravomoc či působnost. Za závěrečný krok algoritmu (testu) považuje soud přezkum obsahu napadeného opatření obecné povahy z hlediska jeho proporcionality. Proporcionalitu soud vnímá dvěma způsoby – v jejím užším a širším smyslu. Proporcionalitou v širším smyslu soud chápe obecnou přiměřenost právní regulace. Mezi základní atributy právního státu patří přiměřenost práva, a z tohoto důvodu je úkolem mimo jiné právě i soudní moci přispívat svojí rozhodovací činností k rozumnému uspořádání společenských vztahů. Soud se proto v rámci přezkumu souladu opatření obecné povahy se zákonem věnuje též otázkám, zda napadené opatření obecné povahy vůbec umožňuje dosáhnout sledovaný cíl (kritérium vhodnosti), zda opatření obecné povahy a sledovaný cíl spolu logicky souvisí a zda cíle nelze lépe dosáhnout jiným legislativním prostředkem (kritérium potřebnosti), zda opatření obecné povahy omezuje své adresáty co nejméně (kritérium minimalizace zásahů); v neposlední řadě soud také zkoumá, zda je následek napadeného opatření obecné povahy úměrný sledovanému cíli (kritérium proporcionality v užším slova smyslu).“

V usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2010, čj. 1 Ao 2/2010-116, k tomu Nejvyšší správní soud doplnil: „Čtvrtá fáze (problémový okruh) algoritmu (materiální kritérium, řešící otázku, zda obsah opatření je v souladu se zákonem) a pátá fáze (přezkoumání obsahu z hlediska jeho proporcionality) se z pohledu otázky právě zkoumané do značné míry prolínají. To proto, že zákonným (právním) kritériem rozhodování veřejné správy obvykle bývá také - v textech právních předpisů nejrůznějším způsobem vyjádřená nebo ze základních principů činnosti veřejné správy dovoditelná - jak věcná správnost přijatého rozhodnutí, tak jeho přiměřenost (proporcionalita). Jinými slovy - jen věcně správné a přiměřené rozhodnutí je také rozhodnutím zákonným. Obě kritéria není vhodné od sebe v praxi uměle oddělovat a řešit složité doktrinální otázky rozhodnutí zákonných a současně věcně nesprávných (a vice versa). I v tomto případě tedy má rozšířený senát obecně za to, že sám fakt včasného neuplatnění takovýchto námitek (a také důvodu včasného neuplatnění) podle povahy individuálního případu musí být hodnocen přísně podle okolností konkrétní věci, aniž by bylo možné a vhodné pro to dávat obecný a všeplatný návod.“ Na tomto místě je nezbytné opět zdůraznit, že v nyní souzené věci navrhovatel pasivní nebyl.

58. Nejvyšší správní soud ve zrušovacím rozsudku uvedl, že „krajský soud se dosud nezabýval podstatou věci, tedy tím, zda ta či ona námitka byla důvodná či nedůvodná, ale jen tím, zda na ni odpůrkyně (stěžovatelka) odpověděla přezkoumatelně či nepřezkoumatelně. A protože se krajský soud nezabýval podstatou námitek, nemůže se jimi zabývat ani Nejvyšší správní soud“.

Nejvyšší správní soud dále uvedl: „Krajský soud navrhovateli v celém rozsahu vyhověl a opatření obecné povahy ve všech napadených částech pro nepřezkoumatelnost zrušil. Nejvyšší správní soud nicméně dospěl k závěru, že odůvodnění krajského soudu je zčásti šablonovité, zkratkovité, a proto i nepřezkoumatelné; tento závěr podporuje i vnitřní napětí v odůvodnění napadeného rozsudku spočívající v tom, že krajský soud sice uvedl, že opatření obecné povahy ruší pro rozpor se zákonem (bod 86), avšak při vypořádání jednotlivých námitek mechanicky uváděl, že se navrhovateli nedostalo »„logických a přesvědčivých odpovědí“ na jeho námitky, aby bylo možné dospět k závěru, že zvolená řešení ... nejsou řešeními „zjevně svévolnými a diskriminačními“« (body 28, 47, 55, 60, 63, 68, 73, 85 a 86), což je zjevně závěr o nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů opatření obecné povahy. Toliko v některých bodech se s tímto závěrem krajského soudu o nepřezkoumatelnosti odůvodnění opatření obecné povahy Nejvyšší správní soud ztotožnil.“

Nejvyšší správní soud konečně uvedl: „V dalším řízení bude krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu. To znamená, že v částech, v nichž Nejvyšší správní soud souhlasil s jeho závěrem o nepřezkoumatelnosti opatření obecné povahy, návrhu opět vyhoví a v těchto částech opatření obecné povahy zruší. V částech, v nichž naopak Nejvyšší správní soud shledal nepřezkoumatelnost závěrů krajského soudu o nepřezkoumatelnosti opatření obecné povahy, krajský soud podle konkrétních výtek buď napraví kvalitu svého odůvodnění a setrvá na svém závěru, jinak návrh navrhovatele zamítne.“

61. Krajský soud v Plzni se v dalších částech odůvodnění rozsudku zabývá podstatou věci, tedy tím, zda ta či ona námitka byla důvodná či nedůvodná, čímž napravil kvalitu dosavadního odůvodnění. A to krom námitky č. 1 a časti námitky č. 2, kde Nejvyšší správní soud konstatoval, že souhlasí se závěrem Krajského soudu v Plzni o nepřezkoumatelnosti opatření obecné povahy, kde soud návrhu opět vyhověl, jsa vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu.

62. Krajský soud v Plzni ve zrušeném rozsudku uvedl následující.

Pokud jde o „plochu R1“, v rozsahu, ve které nebylo navrhovateli odpůrcem vyhověno jeho námitkám, odpůrce v odůvodnění opatření obecné povahy na str. 81 a 82 neuvedl k regulativům této plochy se týkajícím vůbec nic konkrétního.

S námitkami navrhovatele se odpůrce vypořádal zcela obecně, přičemž zdůraznil, že hlavní otázkou bylo stanovení reálné potřeby ploch pro bydlení v budoucnosti, resp. do roku 2035, co je podstatou „urbanistické kalkulačky URBANKA“ a že z ní vyplynula: „Potřeba nových ploch pro bydlení od roku 2019 do roku 2035 pro obec T. byla takto stanovena v rozsahu: 2,0 ha (v první variantě), přes 3,3 ha (ve druhé variantě) do 4,0 ha (ve třetí variantě). ÚP navrhl celkem 6,2 ha zastavitelných ploch pro bydlení. Při odhadu 50 % realizace z důvodů vlastnické nedostupnosti některých pozemků lze konstatovat, že ÚP navrhl optimální rozsah ploch pro výstavbu tak, aby pokryl v návrhovém období poptávku po novém bydlení. V současném platném ÚPO je vymezeno celkem 9,97 ha zastavitelných ploch pro bydlení, a to ve třech etapách výstavby. Tedy více než dvakrát více, než uvádí výpočet nejvyšší varianty URBANKY. Z toho je v první etapě 5,00 ha, ve druhé etapě 2,41 ha a ve třetí etapě 2,56 ha.” V závěru pak odpůrce pouze uvedl: „S přihlédnutím k celkové urbanistické koncepci, limitům využití území, vymezení zastavitelného území a jeho uspořádání, ochraně nezastavěného území, dostupnosti dopravní a technické infrastruktury bylo zvoleno následující kritérium: přednostně byly v ÚP navrženy plochy z I. a II. etapy dle ÚPO. Nebyly vymezené plochy ze III. a II. etapy dle ÚPO. Celkově tedy návrhem ÚP vymezeno o 35% méně zastavitelných ploch pro bydlení, než v dosud platném ÚPO.“

Na str. 94 a 95 odůvodnění napadeného rozhodnutí pak odpůrce uvedl totéž co na str. 81 a 82.

Ač odpůrce zmínil, že zastavitelné plochy stanovil „s přihlédnutím k celkové urbanistické koncepci, limitům využití území, vymezení zastavitelného území a jeho uspořádání, ochraně nezastavěného území, dostupnosti dopravní a technické infrastruktury“, vůbec neuvedl, proč pozemek navrhovatele či celá plocha R1 těmto kritériím odpovídá méně, než zastavitelné plochy vymezené opatřením obecné povahy. Resp. proč je plocha R1 územní rezervou namísto jiných vymezených zastavitelných ploch. Dlužno doplnit, že ač bylo avizováno snížení počtu zastavitelných ploch, došlo oproti původnímu územnímu plánu k vymezení nové zastavitelné plochy Z06 a rozšíření ploch Z07 a Z08.

S ohledem na shora uvedené je nezbytné se ztotožnit s navrhovatelem, že odpůrcem „nebylo vysvětleno, proč byl pozemek p.č. XA. zařazen do plochy R1“, resp. namísto zastavitelné plochy do plochy územní rezervy.

Přes uvedený závěr se soud pokusil zjistit, zda potřebné odůvodnění nelze nalézt v jiných částech odůvodnění opatření obecné povahy, avšak bezúspěšně.

Na straně 23 odůvodnění opatření obecné povahy v bodu I.3.1. s názvem Odhad budoucího demografického vývoje odpůrce krom jiného uvedl, že „vzhledem k tomu, že se obec nachází v atraktivní oblasti pro bydlení a v blízkosti je i dopravní tepna D5 Praha – Plzeň, lze předpokládat, že jako cílová destinace bude pro stěhující se ještě „objevena“. Ve střednědobém výhledu (následujících 25 letech) je možné střízlivě očekávat zvýšení počtu obyvatel v řádu do 20 – 40 obyvatel.”

Na straně 24 odůvodnění opatření obecné povahy v bodu I.4.1. s názvem Základní principy rozvoje obce T. odpůrce krom jiného uvedl: „Důraz na obytnou složku řešeného území, vymezení rozvojových lokalit umožňujících rozvoj obytné výstavby a dalších souvisejících funkcí“.

Na straně 29 odůvodnění opatření obecné povahy v bodu I.4.4. s názvem Odůvodnění urbanistické koncepce odpůrce uvedl: „Návrh zastavitelných ploch vychází zejména ze snahy zachovat v co největší míře stávající formu urbanizovaného území a novou zástavbou jí vhodně doplňovat. Nově vymezované zastavitelné plochy pro bydlení jsou navrhovány výhradně v návaznosti na plochy stabilizované. Cílem nové koncepce je tvarově doplňovat a arondovat stávající tvar zastavěného území a koncentrovat nové plochy bydlení po okrajích hranic. Územní plán nevymezuje žádné plochy, které by podporovaly vznik či rozvoj izolovaných enkláv bydlení a rekreace v krajině v souladu se Zásadami územního rozvoje Plzeňského kraje a Politikou územního rozvoje. Návrh navazuje svým vymezením zastavitelných ploch s převažující funkcí bydlení na koncepci stanovenou předchozí územně plánovací dokumentací a dále jí rozvíjí s ohledem na aktuální potřeby obce a jejich obyvatel. Významné zastavitelné plochy jsou dobře dopravně dostupné, vyplňují proluky či vytváří obvodové doplnění obce. Základním požadavkem koncepce rozvoje obce je stabilizace počtu obyvatel a jeho případný mírný nárůst s cílem zastavit jeho pokles.“

Na straně 34 odůvodnění opatření obecné povahy v bodu I.5.5. s názvem Rekreace odpůrce uvedl: „Plochy hromadné ani individuální rekreace se v území nevyskytují. V řešeném území jsou v zastavěné území obce umožněny pod funkcí plochy smíšené obytné venkovské.“

Na straně 51 odůvodnění opatření obecné povahy v bodu J s názvem Vyhodnocení účelného využití zastavěného území a vyhodnocení potřeby vymezení zastavitelných ploch odpůrce krom jiného uvedl: „Obec se může stát jednou že vstupních branou tohoto cenného přírodního území a může tak těžit z potenciálu přírodně rekreačního zázemí v této přírodně cenné oblasti.“ Dále: „Většina vymezených rozvojových ploch potvrzuje koncepci uspořádání sídla, danou v původním územním plánu, ovšem nová koncepce tyto rozvojové plochy značně plošně redukuje. Celkově je tedy návrhem ÚP vymezeno o 35% méně rozvojových ploch pro bydlení, než v současně platné územně plánovací dokumentaci.“ Dále: „Z hlediska sociodemografických podmínek lze konstatovat, že počet obyvatel v řešeném území za posledních 10 let vykazuje mírně stoupající tendenci. Podle zveřejněných výsledků sčítání ČSÚ od roku 2009 do roku 2019 vzrostl počet obyvatel o 37 lidí. K tomuto trendu trvale přispívají kvalitní podmínky pro bydlení, dobrá dopravní dostupnost přírodně atraktivní krajině. Pro stabilizaci obyvatelstva je nezbytné počítat s dalšími plošnými nároky na rozvoji bydlení. Tyto rozvojové lokality pro bydlení jsou vymezeny tak, aby mírně překračovaly předpokládaný nárůst obyvatel. V návrhu ÚP se počítá v souladu s výpočtem z „URBANKY“ s rozvojovými lokalitami (plochy Z) umožňujícími postavit cca 38 RD, tj. zhruba pro 84 obyvatel. Při odhadu 50% úspěšnost realizace (z důvodu vlastnické nedostupnosti některých pozemků) by mohl počet obyvatel vzrůst až o 42 lidí.” Na str. 52 odpůrce krom jiného uvedl: „Plochy pro individuální rekreaci se v území nenalézají.“ Na str. 52 a 53 odpůrce dále uvedl: „Nově vymezované zastavitelné plochy pro bydlení jsou navrhovány výhradně v návaznosti na plochy stabilizované. Cílem koncepce ploch bydlení je doplňovat vzniklé proluky, koncentrovat plochy bydlení po okrajích hranic a tvarově doplňovat a zaokrouhlovat stávající tvar zastavěného území. Z tohoto důvodu v krajině nejsou vymezovány izolované enklávy pro bydlení ani rekreaci. Územním plánem jsou vymezeny zastavitelné plochy pro realizaci v průměru 33 RD, což v případě 50% realizace pokrývá nabídku bydlení pro cca 36 obyvatel.“

Na stranách 54 a 55 odůvodnění opatření obecné povahy v bodu J.1.2. se odpůrce zabýval metodou „URBANKA“, přičemž uvedl: „V roce 2035 je v první variantě (stacionární) použít stejný počet obyvatel jako ve výchozím roce bilance (276), v dalších dvou se vychází z odhadu budoucího demografického vývoje (v nižší variantě se odhaduje nárůstu 20 obyvatel, ve vyšší o 40 obyvatel). V první a druhé variantě je velikost pozemku pro rodinný dům 1000 m2, ve třetí 900 m2. Potřeba nových ploch pro bydlení od roku 2019 do roku 2035 pro obec T. byla stanovena v rozsahu: 2,0 ha (v první variantě), přes 3,3 ha (ve druhé variantě) do 4,0 ha (ve třetí variantě). Územní plán navrhl celkem 5,36 ha ploch pro bydlení. Při odhadu 50% realizace z důvodu vlastnické nedostupnosti některých pozemků lze konstatovat, že územní plán navrhl optimální rozsah plochy pro výstavbu tak, aby pokryl v návrhovém období poptávku po novém bydlení. Byla zohledněna plocha obce, znamenající z hlediska dobré dopravní dostupnosti (v denní dojížďkové vzdálenosti se nalézá okresní město Rokycany krajské město Plzeň) velký potenciál rozvoje ploch bydlení. Většina vymezených rozvojových ploch potvrzuje koncepci uspořádání sídla, danou v původním územním plánu, ovšem nová koncepce tyto rozvojové plochy značně plošně redukuje. Celkově tedy návrhem ÚP vymezeno o 35% méně rozvojových ploch pro bydlení, než současně platné územně plánovací dokumentaci.“

Na straně 64 odůvodnění opatření obecné povahy v bodu J.5. s názvem Vymezení ploch územních rezerv v ploše R1 v Podmínkách pro prověření budoucího způsobu využití odpůrce uvedl: „Lokalita bude zastavena po vydání územního rozhodnutí resp. stavebních povolení na 75% všech zastavitelných ploch v sídle T.“

Obdobně jako v případě vypořádání námitek navrhovatele na str. 81 a 82, resp. str. 94 a 95, odůvodnění napadeného rozhodnutí, nelze ani z ostatních částí územního plánu zjistit, proč pozemek navrhovatele či celá plocha R1 odpůrcem vymezeným kritériím pro zastavitelné plochy odpovídá méně, než zastavitelné plochy vymezené opatřením obecné povahy. Resp. proč je plocha R1 územní rezervou namísto jiných vymezených zastavitelných ploch.

Nad rámec tohoto závěru, je vhodné upozornit na to, že odůvodnění opatření obecné povahy nedává „logickou a přesvědčivou odpověď“ ani na základní otázku, zda vymezené zastavitelné plochy, s případnou územní rezervou, tak jak jsou v opatření obecné povahy vymezeny, postačující k uspokojení zamýšleného navýšení počtu obyvatel do roku 2035. Tedy zda například postačuje, aby plocha R1 byla skutečně jen územní rezervou.

Jak odpůrce sám uvedl v odůvodnění opatření obecné povahy, bylo vymezeno celkem 5,36 ha ploch pro bydlení. Odpůrce přitom, s ohledem na jím deklarovanou „vlastnickou nedostupnost některých pozemků“, počítá pouze s 50% dostupností pozemků pro výstavbu. To tedy činí stavebně dostupných pouze 2,36 ha. Stavební dostupnost tak naplňuje pouze první variantu stanovenou „metodou URBANKA“, tj. více než 2,0 ha, nikoli však již variantu druhou a třetí. Tedy více jak 3,3 ha. Na první pohled by se mohlo jevit, že aktivováním územní rezervy R1 mohla být vyšší potřeba uspokojena, když územní rezerva R1 činí 5,9 ha, resp. 2,95 ha při deklarované 50% dostupnosti pozemků pro výstavbu. Ve skutečnosti tomu tak není, protože možnosti využití územní rezervy R1 brání regulativ „vydání územního rozhodnutí resp. stavebních povolení na 75% všech zastavitelných ploch v sídle T.“. Při deklarované 50% dostupností pozemků pro výstavbu tak nemusí k aktivaci územní rezervy R1 vůbec dojít, čímž může dojít k zabránění uvažovanému nárůstu počtu obyvatel ve variantě druhé a třetí. Tedy zmaření základního cíle vymezeného opatřením obecné povahy, tj. pokrýt v návrhovém období poptávku po novém bydlení.

I pokud by soud odhlédl od odpůrcem deklarované atraktivnosti a prozatímnímu neobjevení potenciálu území pro nové obyvatele a rekreanty, které nenalézají výslovný odraz v prováděných výpočtech, relativizují výpočty odpůrce další dvě skutečnosti, které potenciálně snižují dostupnost stavebních pozemků pro nové obyvatele. Zaprvé, existence regulativu minimální velikosti pozemku pro umístění rodinného domu v zastavitelných plochách 1000 m2, ve stabilizovaném území 800 m2, který neodpovídá třetí z odpůrcem zmíněných variant, neboť tato počítá jen s velikostí pozemku 900 m2. Zadruhé, že pro hromadnou a individuální rekreaci nejsou vymezeny žádné zvláštní plochy s tím, že jim budou sloužit obecně stanovené zastavitelné plochy. Hrozí tedy, že rekreanti mohou významně snížit dostupnost stavebních pozemků pro nové obyvatele.

S ohledem na shora uvedené je nezbytné uzavřít, že v odůvodnění opatření obecné povahy nelze nalézt „logické a přesvědčivé odpovědi” na námitky navrhovatele. Z odůvodnění opatření obecné povahy tak vyplývá, že odpůrce chtěl pozemek žalobce zařadit do plochy R1, a proto tak učinil. Při neexistenci řádného odůvodnění opatření obecné povahy pak ale nelze dospět k jinému závěru, že odpůrcem zvolené řešení je „zjevně svévolné“.

81. Nejvyšší správní soud ve zrušovacím rozsudku uvedl následující.

V námitce č. 1 navrhovatel tvrdil, že jeho pozemek parc. č. XA. v k. ú. X přímo sousedí s již zastavěnými pozemky, v dosavadním územním plánu byl zařazen do zastavitelné plochy – plochy bydlení, v návrhu je však zařazen převážně do plochy zemědělské, pouze jeho část je nově vymezena jako územní rezerva R1. To je dle něj neproporcionální omezení jeho vlastnického práva, zásah není činěn v nezbytně nutné míře, neboť je znemožněna budoucí výstavba na tomto pozemku, který je tak znehodnocen. Jeli dle pořizovatele územního plánu v obci již dostatek zastavitelných ploch, je taková skutečnost důvodem, aby další zastavitelné plochy nebyly vymezovány, nikoli proto, aby se měnilo určení ploch, které dosud byly vymezeny jako plochy bydlení, na plochy zemědělské.

Této námitce odpůrkyně (stěžovatelka) vyhověla jen částečně tak, že hranice územní rezervy R1 byla posunuta, aby její součástí byla celá šíře pozemku navrhovatele. Jinak námitku považovala za nedůvodnou. Uvedla, že došlo k prověření dosud nerealizovaných záměrů s větším důrazem na ochranu krajiny a nezastavěného území. Celkové množství ploch pro bydlení bylo třeba částečně redukovat na základě analýzy metodou URBANKA (urbanistické kalkulačky), jíž byla stanovena reálná potřeba ploch pro bydlení v budoucnosti. Odpůrkyně (stěžovatelka)dále charakterizovala tuto metodu a popsala vstupní data, koeficienty a nakonec představila její výsledky. Podle nich dosud platný územní plán obsahuje více zastavitelných ploch než podle výpočtů nejvyšší varianty URBANKY, proto bylo nutno některé plochy bydlení opět nenavrhovat, a to podle tohoto kritéria: přednostně byly (jako zastavitelné) navrženy plochy z I. a II. etapy dle stávajícího územního plánu a nebyly vymezeny plochy z III. a II. etapy dle územního plánu; celkem tak došlo k redukci o 35 % zastavitelných ploch. Proto bylo u pozemku navrhovatele zrušení určení pozemku k zastavění důvodné.

V návrhu k soudu navrhovatel uvedl, že s tímto vypořádáním nesouhlasí a nadále na své námitce trvá. Uvedené kritérium má za nesrozumitelné, neboť toto kritérium uvádí, že přednostně byly vymezeny plochy z II. etapy a současně že z této II. etapy žádné plochy nebyly vymezeny. Poukázal též na nově vymezené, resp. rozšířené plochy v územním plánu (Z06, Z07 a Z08).

Krajský soud se s navrhovatelem ztotožnil. Zdůvodnění odpůrkyně považoval za nekonkrétní. Odpůrkyně vůbec neuvedla, proč pozemek navrhovatele zmíněným kritériím odpovídá méně než jiné zastavitelné plochy. V této souvislosti také poznamenal, že oproti původnímu územnímu plánu došlo i k vymezení nových zastavitelných ploch, resp. k jejich rozšíření (Z06, Z07 a Z08). Odpověď krajský soud nenašel ani v jiných částech opatření územní povahy, takže odpůrkyní zvolené řešení má za zjevně svévolné.

V kasační stížnosti, kromě obecných námitek vůči přístupu krajského soudu, stěžovatelka (odpůrkyně) k této námitce konkrétně uvedla pouze to, že pozemek navrhovatele byl v původním územním plánu zařazen ve III. etapě, proto nebyl podle zvoleného kritéria znovu navržen (tím zřejmě myslí, že nebyl oproti dosavadnímu stavu vymezen jako zastavitelná plocha), a že stěžovatelka nevyhověla ani námitkám jiné vlastnice pozemků na rozšíření zastavitelných ploch. K formulaci onoho kritéria pak vysvětlila, že částí ploch z II. etapy, které se nově nezařazují jako zastavitelné, se rozumí část ploch II. etapy související se III. etapou.

Nejvyšší správní soud se v tomto bodě ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že odůvodnění nevyhovění námitky je nedostatečné, byť nikoli v intenzitě zjevné svévolnosti. Je pravda, že námitka navrhovatele sama o sobě byla velmi obecná, omezila se v podstatě jen na vyjádření nesouhlasu se změnou oproti dosavadnímu územnímu plánu, odůvodněného floskulemi o neproporcionalitě zvoleného řešení. Na takto obecnou námitku postačilo ve stejné míře obecnosti odpovědět popisem zvolených kritérií, neboť jak vyplývá z rekapitulace judikatury výše, pouhý nesouhlas vlastníka se zvoleným řešením nestačí – začlenění pozemku do určité plochy v předchozím územním plánu nezakládá jeho vlastníkovi právní nárok na zachování dosavadního určení. Odpůrkyně (stěžovatelka) tak srozumitelně učinila tím, že po popisu potřeby snížit zastavitelné plochy (legitimního cíle) uvedla konkrétní kritérium, jak bylo s dosavadními funkčními vymezeními naloženo, konkrétně že byly přednostně změněny plochy z III. etapy a II. etapy dosavadního územního plánu. Nicméně tuto úvahu „nedotáhla“ ke konkrétnímu pozemku, který navrhovatel označil. Navíc, jak navrhovatel uvedl v návrhu, samo kritérium bylo formulováno ne zcela srozumitelně tím, že směšovalo pozemky z III. a II. etapy.

Teprve v kasační stížnosti stěžovatelka konkrétně uvedla, že pozemek č. XA. byl v původním územním plánu zařazen ve III. etapě, tudíž v souladu se zvoleným kritériem došlo právě u něj ke změně, a upřesnila, že z II. etapy se nezařazovaly pozemky, které souvisely s III. etapou. Toto odůvodnění však mělo být obsaženo již v odůvodnění opatření obecné povahy; dohánět nedostatky odůvodnění opatření obecné povahy (jakož i správního rozhodnutí) až v soudním řízení správním, natož teprve v kasačním řízení před Nejvyšším správním soudem, není přípustné a na závěru o nepřezkoumatelnosti opatření obecné povahy v této části již nemůže nic změnit.

Kasační stížnost stěžovatelky v této části tak není důvodná, což znamená, že část rozsudku krajského soudu, jíž krajský soud dnem právní moci jeho rozsudku zrušil opatření obecné povahy – územní plán obce Těně v rozsahu textové a grafické části vymezující plochu R1, obstojí.“

90. Krajský soud v Plzni, jsa vázán právního názorem Nejvyššího správního soudu o nepřezkoumatelnosti předmětné části opatření obecné povahy, návrhu v této části vyhověl.

91. Krajský soud v Plzni ve zrušeném rozsudku uvedl následující.

Pokud jde o „Vodovodní řad a investice do půdy - linie na pozemcích č. X., XA. a XB. a vše v k.ú. X“ odpůrce v odůvodnění opatření obecné povahy na str. 82 uvedl, že v případě zakreslení nové modré infrastruktury – potrubí vodovodu se nejedná o potrubí vodovodu ale o stávající meliorační zařízení, investici do půdy, převzaté do návrhu územního plánu z územně analytických podkladu. Územní plán tudíž toto zařízení nenavrhuje. Jedná se o stávající zařízení.

Na str. 95 pak odpůrce k vodovodnímu zařízení uvedl, že na předmětných pozemcích je na základě rozhodnutí Odboru vodního a lesního hospodářství a zemědělství ONV Rokycany ze dne 21.5.1974, kterým bylo povoleno uvedení stavby, vodovod X, do trvalého provozu dnem 1.4.1974 umístěna provozována síť obecního vodovodu a dvě vodovodní jímky. Jde o stávající zařízení, této skutečnosti si je navrhovatel vědom. Umístění a provozování obecního vodovodu a vodovodních jímek představuje věcné břemeno zřízené na základě zákona – rozsudek krajského soudu v Plzni ze dne 15. 3. 2016, sp.zn. 64 Co 501/2015.

Na téže straně odpůrce k melioračnímu zařízení uvedl, že zdrojem údajů o území, investice do půdy – linie/plocha, jsou Územně analytické podklady obce s rozšířenou působností Rokycany, 4. aktualizace 2016 a co jsou územně analytické podklady a k čemu slouží.

Odpůrce v námitce uvedl: „V žádném případě se pak nejedná o stávající zařízení, když tato zařízení se na předmětných pozemcích v současnosti nenacházejí“. Podstatou námitky navrhovatele tedy bylo tvrzení, že jsou vodovodní řad a investice do půdy vyznačeny v místech, ve kterých se ve skutečnosti nenacházejí. Na odpůrci tedy bylo, aby obstaral podklady, které prokáží, kde skutečně v území se vodovodní řad a investice do půdy nacházejí a že jejich vyznačení v opatření obecné povahy odpovídá skutečnosti. Žádný takový podklad však odpůrce neobstaral ani nezmínil.

Pokud jde o meliorační zařízení, není uvedeno, z jakých konkrétních částí územně analytických podkladů obce z rozšířenou působností Rokycany, 4. aktualizace, odpůrce čerpá. Navíc je třeba zmínit, že v době vydání opatření obecné povahy již byly k dispozici územně analytické podklady, 5. aktualizace, zveřejněné již 10. 3. 2022. Odpůrce tak ani nevycházel z aktuálních územně analytických podkladů.

Ani zde tedy není možné dospět k závěru, že se navrhovateli dostalo „logické a přesvědčivé odpovědi” na jeho námitku, a proto je nutné i toto zvolené řešení hodnotit jako „zjevně svévolné“.

98. Nejvyšší správní soud ve zrušovacím rozsudku uvedl následující.

V námitce č. 2 navrhovatel projevil nesouhlas s vymezením investic do půdy – melioračního a vodovodního zařízení na pozemcích v jeho vlastnictví č. X., XA. a XB.. Nejedná se podle něj ani o stávající zařízení. Nic dalšího k této námitce neuvedl.

Odpůrkyně k této námitce konstatovala, že se jedná o stávající zařízení (síť obecního vodovodu) a odkázala na konkrétní rozhodnutí, kterým byla v minulosti stavba povolena, jakož i na rozsudek soudu, jímž bylo deklarováno věcné břemeno ze zákona. K melioračnímu zařízení uvedla, že se opírá o 4. aktualizaci územně analytických podkladů z r. 2016, a doplnila obecnou informaci o tom, co jsou to územně analytické podklady.

V návrhu k soudu navrhovatel zopakoval svou námitku, uvedl, že k výstavbě vodovodu došlo v minulosti bez jeho souhlasu, že věcné břemeno není zapsáno v katastru nemovitostí a že v dosavadním územním plánu bylo vodovodní zařízení vedeno výrazně jinak, což není možné, jdeli o stávající stav. Pokud jde o meliorační zařízení, uvedl navrhovatel pouze, že se bez bližšího vysvětlení odkazuje na územně analytické podklady z roku 2016.

Krajský soud i v této části shledal odůvodnění odpůrkyně zjevně svévolným, odpůrkyně podle něj měla prokázat, kde se vodovodní řad nachází a zda vyznačení v opatření obecné povahy odpovídá skutečnosti. Pokud jde o meliorační zařízení, není uvedeno, z jakých konkrétních částí územně analytických podkladů odpůrkyně čerpá, navíc odpůrkyně nevycházela z aktuálních územně analytických podkladů, neboť v době vydání opatření obecné povahy již byla známa jejich 5. aktualizace, zveřejněná 10. března 2022.

Odpůrkyně (stěžovatelka) v kasační stížnosti k tomuto závěru v obecnosti poznamenala, že navrhovatel nevznesl pochybnosti o souladu s podklady.

Nejvyšší správní soud v tomto bodě odpůrkyni (stěžovatelce) dává za pravdu pouze částečně (a zrcadlově tak nesouhlasí s právním závěrem krajského soudu). Námitka navrhovatele byla velice obecná, omezila se na pouhý nesouhlas s navrženým řešením, nicméně pokud šlo o zakreslení vodovodního zařízení, navrhovatel zpochybnil soulad se skutečným stavem. Nejdeli o záměr budoucího využití území, nýbrž zachycení stávajícího stavu, odpůrkyně mohla bez většího úsilí i při takto obecně formulované námitce ověřit, zda je vodovodní zařízení vymezeno stejně (a správně) v dosavadním územním plánu, popřípadě vysvětlit, že došlo ke změně, upřesnění či nápravě dosud chybně zaznamenaného stavu (jak se o to pokusila až v kasační stížnosti, což je ovšem pozdě). Pokud jde naopak o meliorační zařízení, podstatou námitky byl pouhý nesouhlas navrhovatele s navrženým řešením. Nebylo tedy možno ji vypořádat konkrétně, neboť navrhovatel žádnou konkrétní argumentaci nevznesl, odpůrkyně (stěžovatelka) tak alespoň obecně poukázala na to, z jakých podkladů vycházela. Jistě si lze představit, že by odpůrkyně dále konkretizovala část územně analytických podkladů, o které se opírala (jak to nakonec učinila v doplnění kasační stížnosti), nicméně ve smyslu výše uvedené judikatury má míra podrobnosti odůvodnění odpovídat míře konkrétnosti námitky, a to v daném případě splněno bylo. Výtka krajského soudu, že odpůrkyně (stěžovatelka) navíc nevycházela z aktuálních územně analytických podkladů, neboť v době jeho projednávání již byla známa jejich 5. aktualizace, je formalistická, neboť krajský soud se nijak nezabýval tím, zda a jak se změnily ve vztahu k dané námitce. Uvedené platí tím spíše ve světle tvrzení stěžovatelky, že jedinou změnou v 5. aktualizaci bylo doplnění existence jevů dodaných Ministerstvem obrany, jinak všechny napadené jevy zůstaly beze změn.

105. Krajský soud v Plzni, jsa vázán právního názorem Nejvyššího správního soudu o tom, že „pokud šlo o zakreslení vodovodního zařízení, navrhovatel zpochybnil soulad se skutečným stavem, přičemž nejdeli o záměr budoucího využití území, nýbrž zachycení stávajícího stavu, odpůrkyně mohla bez většího úsilí i při takto obecně formulované námitce ověřit, zda je vodovodní zařízení vymezeno stejně (a správně) v dosavadním územním plánu, popřípadě vysvětlit, že došlo ke změně, upřesnění či nápravě dosud chybně zaznamenaného stavu (jak se o to pokusila až v kasační stížnosti, což je ovšem pozdě)“, návrhu v této části vyhověl.

Jde-li pak o zbývající část námitky týkající se „melioračního zařízení“, zde je nezbytné znovu přesně nahlédnout na obsah uplatněné námitky a vyjádření odpůrce k ní.

Navrhovatel v námitce ze dne 21. 1. 2020 uvedl: „Dále je na tomto pozemku p.č. XB. v jeho jižní části, zakreslena nová modrá Infrastruktura-potrubí vodovodu. Podatel má již velmi špatnou zkušenost s obecním vodovodem a k této změně nikdo nikdy nedal žádný souhlas a ani k tomuto návrhu ÚP Těně 2020. Požaduje tedy odstranění této infrastruktury z pozemku a návrhu ÚP Těně 2020.“ Odpůrce k tomu v odůvodnění opatření obecné povahy uvedl: „V případě „… zakreslena nová modrá infrastruktura-potrubí vodovodu“ se nejedná o potrubí vodovodu, ale o stávající meliorační zařízení (investice do půdy) převzaté do návrhu územního plánu z územně analytických podkladů. Uzemní plán tudíž toto zařízení nenavrhuje. Jedná se o stávající zařízení.“

V námitce ze dne 27. 5. 2021 navrhovatel uvedl: „V návrhu územního plánu je dále u pozemku p.č. XA., u pozemku parc.č. X. a u pozemku parc. č XB., jež jsou rovněž ve vlastnictví vlastníka, vymezeny modrou čarou od severu k jihu investice do půdy - meliorační a vodovodní zařízení. Uvedené je v návrhu územního plánu vymezeno nově, přičemž vlastník s umístěním těchto zařízení na jeho výše uvedené pozemky nesouhlasí. V žádném případě se nejedná o stávající zařízení, když tato zařízení se na předmětných pozemcích v současnosti nenacházejí“. Odpůrce k tomu v odůvodnění opatření obecné povahy uvedl: „Odst. II námitky: vodovodní zařízení Na pozemcích podatele parc.č. X., XA. a XB. v k.ú. X je na základě rozhodnutí Odboru vodního a lesního hospodářství a zemědělství ONV Rokycany ze dne 21.5.1974, č.j. VOD 7/74, kterým bylo povoleno uvedení stavby (vodovod T.) do trvalého provozu dnem 1.4.1974 umístěna a provozována síť obecního vodovodu a dvě vodní jímky. Jedná se o stávající zařízení — této skutečnosti si je podatel vědom. Umístění a provozování obecního vodovodu a vodních jímek představuje věcné břemeno zřízené na základě zákona (tehdy zákona č. 138/1973 Sb., o vodách, který byl platný od 12.11.1973) — rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15.3.2016, č.j.: 64 Co 501/2015. Odst. II námitky: meliorační zařízení Zdrojem údajů o území (investice do půdy — linie/plocha) jsou ÚAP (Územně analytické podklady) obce s rozšířenou působností Rokycany, 4. aktualizace 2016. ÚAP jsou průběžně aktualizované informace o stavu a vývoji území; slouží zejména jako podklad pro pořizování a zpracování územně plánovací dokumentace, její změny a jako podklad pro rozhodování v území. Údaje o území poskytuje pořizovateli orgán veřejné správy, jím zřízená právnická osoba a vlastník dopravní a technické infrastruktury (dále jen "poskytovatel údajů") v digitální formě bezodkladně po jejich vzniku nebo po jejich zjištění, přitom zodpovídá za jejich správnost, úplnost a aktuálnost. Grafická část se poskytuje ve vektorové formě v souřadnicovém systému Jednotné trigonometrické sítě katastrální. Údaje o území mohou být použity pro činnost orgánů veřejné správy, založení a vedení technické mapy a pro činnost projektanta územně plánovací dokumentace a územní studie.“

Jak vyplývá z obsahu navrhovatelem uplatněné námitky ze dne 27. 5. 2021, navrhovatel ji uplatnil obecně ve vztahu k „modré čáře od severu k jihu investice do půdy - meliorační a vodovodní zařízení“. Rozdělení odůvodnění na „vodovodní zařízení“ a „meliorační zařízení“ provedla až odpůrkyně.

Navrhovatel i ve vztahu k „melioračnímu zařízení“ zpochybnil soulad se skutečným stavem. Tedy i pro toto zařízení platí to samé, co uvedl Nejvyšší správní soud ve vztahu k vodovodnímu zařízení. Obdobně je nutné konstatovat, že odpůrkyně mohla bez většího úsilí i při takto obecně formulované námitce ověřit, zda je meliorační zařízení vymezeno stejně (a správně) v dosavadním územním plánu, popřípadě vysvětlit, že došlo ke změně, upřesnění či nápravě dosud chybně zaznamenaného stavu (jak se o to pokusila až v kasační stížnosti, což je ovšem pozdě). Krajský soud v Plzni proto návrhu i v této části vyhověl, a to v celé linii na pozemcích č. X., č. XA. a č. XB.

Pokud jde pak o zcela obecný odkaz na Územně analytické podklady obce s rozšířenou působností Rokycany, 4. aktualizace 2016 (dále jen „Územně analytické podklady“), ve vztahu ke kterým odpůrkyně v doplnění kasační stížnosti uvedla, že „investice do půdy je jeden z jevů ÚAP a k jejich vymezení jsou tak tyto podklady závazným a odborným podkladem, odpůrkyně nemá ani v případě pochybností majitele pozemku povinnost zjišťovat v rámci zpracování územního plánu geodetické zaměření; obec vychází legitimně z podkladů z ÚAP“, je nutné poukázat na nesprávnost tohoto právního názoru odpůrkyně.

Podle § 25 stavebního zákona územně plánovací podklady tvoří územně analytické podklady, které zjišťují a vyhodnocují stav a vývoj území a územní studie, které ověřují možnosti a podmínky změn v území; slouží jako podklad k pořizování politiky územního rozvoje, územně plánovací dokumentace, jejich změně a pro rozhodování v území.

Z právě citovaného ustanovení vyplývá, že územně analytické podklady slouží jako podklad k pořizování územně plánovací dokumentace a její změně, nejedná se však o podklad závazný. K tomu, aby tomu tak bylo, musel by to zákon výslovně stanovit. Žádný zákon tak ale nestanoví. Nezávaznost územně analytických podkladů je zcela logická. Do právní sféry adresátů finálních správních aktů se tyto podklady dostávají teprve v průběhu příslušných správních řízení, ve kterých je z nich vycházeno. Proto v těchto řízeních musejí účastníci dostat právo jejich relevantnost zpochybnit. A správní orgány mají tomu odpovídající povinnost se jejich námitkami vypořádat. Pokud by tomu tak nebylo, byli by účastníci správních řízení zcela zbaveni práva na ochranu svých práv. V případě závaznosti těchto podkladů, by účastníci řízení skutečnosti v nich uvedené nemohly zvrátit před ani po vydání finálního správního aktu.

Pořizovatel územně plánovací dokumentace jistě může z územně analytických podkladů vycházet, ostatně pro tento účel jsou také zpracovávány, a ve většině případů bude jejich prosté použití dostačující, avšak v případě, kdy je námitkou jejich správnost nebo relevantnost zpochybněna, musí skutečnosti v nich uvedené obhájit. Tedy zde obhájit jejich soulad se skutečným stavem.

Pokud jde o „vodovodní zařízení“, lze z Územně analytických podkladů na Výkresu limitů využití území nalézt modrou linii „Místní vodovod – stav“, avšak v měřítku mapy 1:40000, kde 1 mm na mapě odpovídá ve skutečnosti 40 metrům. Přesnost jeho zákresu do Koordinačního výkresu o měřítku 1:5000, kde 1 mm na mapě odpovídá ve skutečnosti 5 metrům, je však čistě iluzorní. Zákres do Koordinačního výkresu tak nemá relevantní podklad ani po stránce formální, natož faktické. Pokud jde o „meliorační zařízení“, o tom není v Územně analytických podkladech žádná zmínka.

Odpůrkyně teprve v doplnění kasační stížnosti uvedla, že podkladem pro zápis byla „situace z dokumentace Vodovod X, prováděcí projekt I, etapa, Situace 1:2880, rok 2004“. Tedy nikoli Územně analytické podklady, jichž se vůči navrhovateli odvolávala. Současně je nutné uvést, že ani z tohoto podkladu, když jde zřejmě o část projektové dokumentace, nevyplývá, zda je vyznačení v souladu se skutečným stavem. K „melioračnímu zařízení” neuvedla odpůrkyně nic ani v řízení o kasační stížnosti.

Konečně k tvrzení odpůrkyně uvedenému v doplnění kasační stížnosti, že „navrhovatel nepředložil jiný podklad, na základě kterého by mohla být do územního plánu zanesena přesnější trasa“, je nutné uvést, že odpovědnost za správnost v opatření obecné povahy zaznamenaných skutečností, nese odpůrkyně, nikoli navrhovatel. Bylo tedy pouze a jen na odpůrkyni, aby správnosti zákresu obhájila a obstarala za tím účelem relevantní podklady způsobilé námitku navrhovatele vyvrátit.

118. Krajský soud v Plzni ve zrušeném rozsudku uvedl následující.

Pokud jde o „podmínku neoplocovat v ploše označené Z10“ odpůrce v odůvodnění opatření obecné povahy na str. 95 uvedl: „Vzhledem k tomu, že na pozemku je umístěna a provozována pro obec strategická infrastruktura – hlavní zásobovací vodovodní řád a vodovodní jímky, je pro případ poruchy nutné zachovat okamžitých přístup bez jakékoliv omezení a překážek“.

Na straně 39 odůvodnění opatření obecné povahy v části s názvem Ochranná pásma vodovodní a kanalizační sítě odpůrce odkazem na zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, zmínil velikost ochranných pásem a jaké činnosti lze v ochranném pásmu provádět jen s písemným souhlasem vlastníka vodovodu nebo kanalizace. Mezi těmito činnostmi odpůrce zmínil i provádění zemních prací, staveb, umisťování konstrukcí nebo jiných podobných zařízení či provádění činností, které omezují přístup k vodovodnímu řádu nebo kanalizační stoce nebo které by mohly ohrozit jejich technický stav nebo plynulé provozování.

Soud má ve shodě s navrhovatelem za to, že stanovený regulativ je zjevně excesivní a diskriminační.

Jednak je nezbytné si uvědomit, že ochrana vodovodní a kanalizační sítě je zajištěna povinnostmi stanovenými přímo zákonem o vodovodech a kanalizacích. Tím, že odpůrce stanovil podmínku „neoplocovat“, stanovil povinnost nad rámec zákonných povinností, neboť si lze jistě představit, že i přes oplocení pozemku může být například vstupními branami zjištěna okamžitý přístup k vodovodnímu řádu nebo kanalizační stoce. Znemožněním práv vlastníka pozemků nad rámec povinností stanovených zákonem o vodovodech a kanalizacích si odpůrce pouze opatřením obecné povahy zjednodušil svoji pozici ve vyjednávání s navrhovatelem.

Jednak je tento regulativ diskriminační, neboť k jiným obdobným plochám, tj. plochám smíšeným obytným venkovským, tento regulativ stanoven není.

Stanovený regulativ je tedy nezbytné považovat za excesivní, resp. „zjevně svévolný“ a současně „diskriminační“.

125. Nejvyšší správní soud ve zrušovacím rozsudku uvedl následující.

V námitce č. 3 navrhovatel u pozemku parc. č. X. zařazeného do plochy smíšené obytné – venkovské namítal, že povinnost neoplocovat pozemky je nepřiměřeným, nedůvodným a diskriminačním zásahem do jeho vlastnického práva, neboť u jiných ploch takové omezení stanoveno není. Přístup na pozemek lze zajistit domluvou s vlastníkem.

Odpůrkyně k této námitce uvedla, že je na pozemku provozována pro obec strategická infrastruktura – hlavní zásobovací vodovodní řad a vodovodní jímky, a pro případ poruchy je nutno zachovat okamžitý přístup bez omezení a překážek.

V návrhu k soudu navrhovatel námitku zopakoval a nadto uvedl, že je jeho právem pozemek oplotit na ochranu před zvěří a parkováním cizích osob.

Krajský soud i v tomto bodě dal za pravdu navrhovateli, zákaz oplocování je podle něj stanovením povinností nad rámec zákonných povinností a ve vztahu k jiným obdobným plochám stanoven není, je tedy i diskriminační.

Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se stěžovatelkou, že tyto závěry krajského soudu jsou nepřezkoumatelné. Námitka vznesená navrhovatelem byla velmi obecná, omezila se pouze na nesouhlas se zvoleným řešením, opřený o paušální tvrzení o zásahu do vlastnického práva. Na takto obecně formulovanou námitku odpůrkyně poskytla v odpovídající obecné míře odpověď. V návrhu k soudu pak navrhovatel svou námitku pouze zopakoval. Krajský soud pak toliko převzal paušální tvrzení navrhovatele. Navíc uvedl prostý odkaz na zákon č. 247/2001 Sb. o vodovodech a kanalizacích, avšak nijak neodůvodnil svůj závěr, že jde o stanovení povinnosti nad rámec tohoto zákona. Apodiktickým zůstal také jeho závěr, že jiných ploch se tato podmínka netýká, a že jde tedy o podmínku diskriminační. Krom toho je zřejmé, že námitka vůči zákazu oplocování má úzkou souvislost s námitkou č. 2 k průběhu vodovodního zařízení, resp. je na ni navázána – to potvrzuje odůvodnění odpůrkyně i (pozemek s vodovodním řadem a jímkami) a totéž vyplývá i z vyjádření navrhovatele ke kasační stížnosti (viz bod [14] odůvodnění tohoto rozsudku). Bylli by navrhovatel úspěšný s námitkou č. 2, odpadl by – vzhledem k odůvodnění odpůrkyně – důvod pro zákaz oplocení pozemku, který byl předmětem námitky č. 3. Tuto souvislost ve svých úvahách krajský soud také pominul.

a)

Pokud jde o závěr Nejvyššího správního soudu o tom, že Krajský soud v Plzni „uvedl prostý odkaz na zákon č. 247/2001 Sb. o vodovodech a kanalizacích, nijak neodůvodnil svůj závěr, že jde o stanovení povinnosti nad rámec tohoto zákona“, soud doplňuje následující.

Ustanovení § 7 zákona o vodovodech a kanalizacích stanoví práva a povinnosti stavebníka, vlastníka a provozovatele při výstavbě, údržbě a provozování vodovodu nebo kanalizace.

Podle odstavce 1 tohoto ustanovení je vlastník vodovodu nebo kanalizace oprávněn za účelem kontroly, údržby nebo stavební úpravy vodovodu nebo kanalizace vstupovat a vjíždět na příjezdné, průjezdné a vodovodem nebo kanalizací přímo dotčené cizí pozemky, a to způsobem, který co nejméně zatěžuje vlastníky těchto nemovitostí. Stejné oprávnění má i provozovatel za účelem plnění povinností spojených s provozováním vodovodu nebo kanalizace.

Podle odstavce 2 stavebník a vlastník vodovodu nebo kanalizace mají právo umísťovat na cizí pozemek nebo stavbu tabulky vyznačující polohu vodovodu nebo kanalizace.

Podle odstavce 3 vznikne-li spor o rozsah oprávnění vyplývajících z odstavců 1 a 2, rozhoduje o tomto sporu příslušný vodoprávní úřad.

Podle odstavce 4 práva podle odstavců 1 a 2 musí být vykonávána tak, aby bylo co nejméně zasahováno do práv vlastníků pozemků a staveb. Za tímto účelem je oprávněná osoba zejména povinna svůj vstup na cizí pozemek nebo stavbu jejímu vlastníku předem oznámit a po skončení prací pozemek nebo stavbu uvést do předchozího stavu, pokud se s vlastníkem nedohodne jinak. Výkon tohoto práva musí být prováděn též tak, aby co nejméně omezoval osoby užívající pozemek nebo stavbu na základě smlouvy s vlastníkem pozemku nebo stavby a další osoby, které ji užívají s jeho souhlasem.

Podle odstavce 5 vznikla-li osobě uvedené v odstavci 4 výkonem práv stavebníka nebo vlastníka vodovodu nebo kanalizace podle odstavců 1 a 2 majetková újma, nebo je-li tato osoba omezena v obvyklém užívání pozemku nebo stavby, má tato osoba právo na náhradu. Nedojde-li k dohodě o výši a způsobu náhrady, poskytne stavebník nebo vlastník vodovodu nebo kanalizace osobě uvedené v odstavci 4 jednorázovou náhradu podle zvláštního právního předpisu bez zbytečného odkladu, nejpozději do 6 měsíců ode dne vzniku práva na náhradu. Tím není dotčeno právo domáhat se náhrady u soudu. Toto ustanovení se nepoužije na případy styku vodovodů a kanalizací se stavbami zřízenými podle zákona o pozemních komunikacích.

Z právě citovaných ustanovení zákona o vodovodech a kanalizacích vyplývá podrobně vymezený vztah práv a povinností mezi vlastníkem, resp. provozovatelem vodovodu a kanalizace, a vlastníkem pozemku, na kterém se vodovod nebo kanalizace nachází. Tato ustanovení regulují vztahy mezi oběma stranami s cílem zajistit hladké fungování vodovodů a kanalizací při minimálním zásahu do práv vlastníků pozemků. Pro případ možných sporů o rozsah oprávnění stanoví i způsob jejich řešení před příslušným vodoprávním úřadem. Myšleno je i na řešení případné majetkové újmy.

Společným jmenovatelem vzájemných vztahů je tedy princip minimalizace zásahů do práv vlastníka pozemku. Tento princip se projevuje v několika klíčových bodech ustanovení § 7 zákona o vodovodech a kanalizacích, přičemž lze zmínit 1. šetrný přístup (odst. 1), kdy vlastník vodovodu nebo kanalizace a provozovatel mají právo vstupovat a vjíždět na cizí pozemky způsobem, který co nejméně zatěžuje vlastníky těchto nemovitostí, 2. oznamovací povinnost a uvedení do původního stavu (odst. 4), kdy oprávněná osoba musí předem oznámit vstup na cizí pozemek nebo stavbu a po skončení prací uvést pozemek nebo stavbu do předchozího stavu, pokud se s vlastníkem nedohodne jinak, což má zajistit, že zásah bude co nejméně invazivní a dočasný, 3. náhrada za újmu (odst. 5), kdy pokud výkon práv způsobí majetkovou újmu nebo omezení v obvyklém užívání pozemku, má vlastník pozemku právo na náhradu, čímž je zajištěno, že vlastník pozemku nebude finančně trpět v důsledku zásahů.

Dlužno doplnit, že zákon o vodovodech a kanalizacích nestanovuje zákaz oplocení pozemku, na kterém se vodovod nebo kanalizace nacházejí.

Dále nelze pominout § 23 zákona o vodovodech a kanalizacích, které se týká ochranných pásem vodovodních řadů a kanalizačních stok.

Podle odstavce 1 tohoto ustanovení se k bezprostřední ochraně vodovodních řadů a kanalizačních stok před poškozením vymezují ochranná pásma vodovodních řadů a kanalizačních stok (dále jen "ochranná pásma").

Podle odstavce 2 ochrannými pásmy se rozumí prostor v bezprostřední blízkosti vodovodních řadů a kanalizačních stok určený k zajištění jejich provozuschopnosti. Ochranná pásma vodních zdrojů podle zvláštního zákona tímto nejsou dotčena.

Podle odstavce 4 lze v ochranném pásmu vodovodního řadu nebo kanalizační stoky a) provádět zemní práce, stavby, umísťovat konstrukce nebo jiná podobná zařízení či provádět činnosti, které omezují přístup k vodovodnímu řadu nebo kanalizační stoce nebo které by mohly ohrozit jejich technický stav nebo plynulé provozování, b) vysazovat trvalé porosty, c) provádět skládky mimo skládek jakéhokoliv odpadu, d) provádět terénní úpravy, jen s písemným souhlasem vlastníka vodovodu nebo kanalizace, popřípadě provozovatele, pokud tak vyplývá ze smlouvy uzavřené podle § 8 odst. 2.

Podle odstavce 5 nezíská-li osoba, která hodlá provádět činnosti uvedené v odstavci 4, souhlas podle odstavce 4, může požádat stavební úřad o povolení k těmto činnostem. Stavební úřad může v těchto případech tyto činnosti v ochranném pásmu povolit a současně stanovit podmínky pro jejich provedení. Přitom přihlédne k technickým možnostem řešení při současném zabezpečení ochrany vodovodního řadu nebo kanalizační stoky a k technickobezpečnostní ochraně zájmů dotčených osob. Souvisí-li činnost se záměrem stavby nebo jiným záměrem povolovaným podle stavebního zákona, rozhodne stavební úřad o povolení této činnosti ve výrokové části rozhodnutí o povolení záměru.

Z právě citovaných ustanovení zákona o vodovodech a kanalizacích vyplývá, že specifikované činnosti lze v ochranném pásmu činit pouze s písemným souhlasem vlastníka vodovodu nebo kanalizace. Mimo ochranné pásmo pak písemný souhlas vyžadován není. Současně nelze pominout, že pokud vlastník pozemku se s nesouhlasem neztotožňuje, může se obrátit na stavební úřad, který rozhodne s konečnou platností.

Zákon o vodovodech a kanalizacích ani zde nestanovuje zákaz oplocení pozemku, na kterém se vodovod nebo kanalizace nacházejí.

I zde platí princip minimalizace zásahů do práv vlastníka pozemku, neboť i když vlastník, resp. provozovatel vodovodu nebo kanalizace, může nesouhlasit s jakoukoli činností, ve skutečnosti může zabránit pouze těm činnostem, které by vedly k jejich poškození (odst. 1) nebo způsobení jejich neprovuzoschopnosti (odst. 2).

Odpůrkyně stanovila pro celou plochu Z10 o velikosti 1,43 ha regulativ „umožnit k vodovodnímu řadu a 2 vodovodním jímkám přístup (neoplocovat)“, toliko s prostým odůvodněním, že je nutné k nim zachovat okamžitý přístup. V doplnění kasační stížnosti pak dokonce uvedla, že „si je vědoma právních možností stanovených zákonem č. 274/2000 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu, nicméně právní vymahatelnost těchto povinností není tak rychlá a účinná, aby zajistila okamžitý přístup k sítím a možnost zásahu pro předejití vzniku zásadních škod na majetku, případně i zdraví osob“.

Je tedy evidentní, že odpůrkyně pro sebe, a to zcela úmyslně, vyloučila právní úpravu zákona o vodovodech a kanalizacích včetně působnosti vodoprávního i stavebního úřadu. Zakázala oplocení pozemků, aniž by pro tento zákaz musela splnit podmínky stanovené zákonem o vodovodech a kanalizacích. Právní úprava zákona o vodovodech a kanalizacích ji přijde nedostatečně právně vymahatelná, a proto v případě oplocení pozemků si své právní postavení v neprospěch práv vlastníků pozemků zaručených jim zákonem o vodovodech a kanalizacích k jejich tíži vylepšila po svém.

Postup odpůrkyně je v přímém rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Žádná právní norma odpůrkyni neumožňuje opatřením obecné povahy vylučovat platnost zákona.

Soud tak znovu setrvává na svém původním závěru, že stanovený regulativ je nezbytné považovat za excesivní, resp. „zjevně svévolný”. Současně je třeba uvést, že tento závěr není závěrem o nepřezkoumatelnosti opatření obecné povahy, nýbrž o jeho nezákonnosti. b)

Pokud jde o závěr Nejvyššího správního soudu o tom, že „apodiktickým zůstal také závěr Krajského soudu v Plzni, že jiných ploch se tato podmínka netýká“, soud doplňuje následující.

Předmětný regulativ je stanoven pro plochu Z10 Smíšené obytné venkovské. Platí pro vodovodní řad a dvě vodovodní jímky.

Podle § 2 odst. 1 zákona o vodovodech a kanalizacích je vodovod provozně samostatný soubor staveb a zařízení zahrnující vodovodní řady a vodárenské objekty, jimiž jsou zejména stavby pro jímání a odběr povrchové nebo podzemní vody, její úpravu a shromažďování. Vodovod je vodním dílem.

Podle § 3 odst. 1 zákona o vodovodech a kanalizacích je vodovodní přípojka samostatnou stavbou tvořenou úsekem potrubí od odbočení z vodovodního řadu k vodoměru, a není-li vodoměr, pak k vnitřnímu uzávěru připojeného pozemku nebo stavby. Odbočení s uzávěrem je součástí vodovodu. Vodovodní přípojka není vodním dílem.

Z právě citovaných ustanovení vyplývá, že vodovodní řad a vodárenské objekty, jsou esenciálními částmi vodovodu. Je tedy logické, že se vodovodní řad a jistě i vodárenské objekty budou nacházet i v jiných obytných plochách na území obce. Ostatně to vyplývá i z Územně analytické podkladů, kde je na Výkresu limitů využití území modrou linii „Místní vodovod – stav“ vyznačen vodovod vedený skrze celé území obce.

Pokud by tedy předmětný regulativ měl být nediskriminační, musel by být stanoven pro všechny plochy, na kterých se vodovodní řad a vodárenské objekty také nacházení. Konkrétně tedy zejména pro plochy Z02, Z06, Z07, Z08, Z11, které jsou také plochami Smíšenými obytnými venkovskými. A protože pro tyto plochy tento regulativ stanoven není, je nutné jeho stanovení jen pro plochu Z10 považovat oproti vlastníkům v jiných plochách, za diskriminační, neboť vlastníci ve stejném postavení mají neodůvodněně odlišné postavení.

Soud proto setrvává i na svém závěru o tom, že je předmětný regulativ také diskriminační. I tento závěr není závěrem o nepřezkoumatelnosti opatření obecné povahy, nýbrž o jeho nezákonnosti. c)

Pokud jde o závěr Nejvyššího správního soudu o tom, že „bylli by navrhovatel úspěšný s námitkou č. 2, odpadl by – vzhledem k odůvodnění odpůrkyně – důvod pro zákaz oplocení pozemku, který byl předmětem námitky č. 3. Tuto souvislost ve svých úvahách krajský soud také pominul.“, soud doplňuje následující.

Soud přezkoumává zákonnost opatření obecné povahy v podobě, ve které byl schválen, nikoli v podobě, ve které se nachází po shledání důvodnosti té či oné námitky. Návrhové body v rozsahu námitek č. 2 i 3 byly posouzeny samostatně, přičemž v obou případech byl návrh shledán důvodným. Úspěšnost navrhovatele v případě námitky č. 2 není opřen o závěr, že se na jeho pozemku v ploše Z10 vodovodní řad a 2 vodovodní jímky nenacházejí, nýbrž o to, že nebyla obhájena správnost zákresu linie investice do půdy na pozemcích č. X., č. XA. a č. XB. Není tedy vyloučeno, že se následně prokáže, že tato linie odpovídá skutečné poloze vodovodního řadu a 2 vodovodních jímek na pozemku navrhovatele v ploše Z10 a dojde změnou opatření obecné povahy k opětovnému zákresu předmětné linie či změně zákresu podle jejich skutečné polohy. Pokud by soud zamítl návrh v rozsahu námitky č. 3 pro úspěšnost v rozsahu námitky č. 2, předmětný nezákonný regulativ by v opatření obecné povahy zůstal. Po eventuálním doplnění opatření obecné povahy o správný zákres by se tento nezrušený regulativ mohl vůči navrhovateli opět aktivovat, avšak za situace, kdy by se již proti němu mohl bránit, neboť v tomto rozsahu by mu už dávno uplynula lhůta pro podání návrhu k soudu. Mohl by brojit pouze proti změně, nikoli proti již dávno platnému a účinnému regulativu. Samozřejmě si lze představit i situaci, kdy ke změně opatření obecné povahy nedojde, přičemž se vodovodní řad a 2 vodovodní jímky na pozemcích navrhovatele v ploše Z10 budou nacházet fakticky. I po vyhovění návrhu v rozsahu námitky č. 2 tak bude žalobce povinen své pozemky neoplocovat, ač je takový regulativ, jak uvedeno shora nezákonný. Úspěšnost v rozsahu námitky č. 2 proto nevylučuje úspěšnost i v rozsahu námitky č. 3.

162. Krajský soud v Plzni ve zrušeném rozsudku uvedl následující.

Pokud jde o „regulativ pro plochy smíšené obytné venkovské, minimální velikost pozemku pro umístění rodinného domu v zastavitelných plochách 1000 m2 ve stabilizovaném území 800 m2“, odpůrkyně v odůvodnění opatření obecné povahy na str. 95 uvedla, že stanovený regulativ vychází z místních tradic s přihlédnutím k již zastavěným pozemkům, minimální velikost vychází z obvyklých velikostí pozemků v méně husté venkovské zástavbě v České republice a zohledňuje odtokové poměry v území a že menší rozloha pozemků a větší hustota osídlení v rozvojových plochách přináší problémy s kapacitami veřejné infrastruktury.

Soud má za to, že ani v tomto případě nedošlo k řádnému vypořádání námitky navrhovatele o tom, že je regulativ „zjevně diskriminační vůči vlastníkům, jejichž pozemky této výměry nedosahují“.

Ač odpůrkyně zmínila místní tradice s přihlédnutím k již zastavěným pozemkům, neprovedla k vyvrácení námitky navrhovatele žádné konkrétní srovnání stávajících stavebních pozemků, aby bylo skutečně prokázáno, že místní tradice skutečně odpovídá velikosti pozemků uvedených v regulativu. Jde-li o odkaz na obvyklé velikosti pozemků v České republice v méně husté venkovské zástavbě, odpůrkyně sama uvedla velikost 800 - 1000 m2. Proč nebyla zvolena velikost 800 m2 namísto 1000 m2 tak z tohoto odkazu zjistit nelze. Není ani konkrétně odůvodněno, proč odtokové poměry jsou u pozemku například o velikosti 800 m2 nedostatečné oproti pozemku o velikosti 1000 m2. Je-li pak odkazováno na kapacity veřejné infrastruktury, tyto nejsou nijak blíže kvantifikovány, tedy není možné ověřit, zda skutečně kapacita veřejné infrastrukury postačuje pro stanovený regulativ a nikoli i pro pozemky o menší výměře.

Dlužno doplnit, že stanovený regulativ neodpovídá třetí z odpůrkyní zmíněných variant, navýšení počtu obyvatel, neboť tato počítá jen s velikostí pozemku 900 m2. Proč, když třetí varianta počítá s výměrou 900 m2, ačkoli výsledný regulativ tuto hodnotu převyšuje, zjistit z odůvodnění opatření obecné povahy nelze.

Ani zde tedy není možné dospět k závěru, že se navrhovateli dostalo „logické a přesvědčivé odpovědi“ na jeho námitku, a proto je nutné zvolené řešení hodnotit jako „zjevně svévolné”.

168. Nejvyšší správní soud ve zrušovacím rozsudku uvedl následující.

V námitce č. 4 navrhovatel zpochybnil podmínku prostorového uspořádání spočívající v minimální velikosti pozemku pro umístění rodinného domu v zastavitelných plochách 1000 m2, ve stabilizovaném území 800 m2. To považoval za nepřiměřené a zjevně diskriminační vůči vlastníkům, jejichž pozemky této výměry nedosahují. Požadoval vypuštění této podmínky, popřípadě snížení minimální výměry na 500 m2, příp. aby do minimální velikosti pozemku bylo možno započítat i velikost sousedního pozemku téhož vlastníka.

Odpůrkyně námitce nevyhověla s tím, že podmínka vychází z místních tradic s přihlédnutím k urbanistické struktuře celého území obce; navazující zástavba a typické rozměry pozemků se pohybují kolem 800 m2. Odkázala také na obvyklé velikosti pozemků v celé ČR i na potřebu zohledňovat odtokové poměry v území s tím, že dané území je dle politiky územního rozvoje ohroženo suchem, proto je nutno eliminovat množství zpevněných ploch a naopak zvětšovat výměry ploch zahradní zeleně vhodných pro zasakování.

V návrhu k soudu navrhovatel toliko svou námitku zopakoval s tím, že její vypořádání má za nepřezkoumatelné.

I v tomto bodě krajský soud navrhovateli přisvědčil. Ve shodě s ním uvedl, že jde o podmínku diskriminační vůči vlastníkům, jejichž pozemky nedosahují uvedené výměry, a že se navrhovateli nedostalo logické a přesvědčivé odpovědi.

Nejvyšší správní soud však takové odůvodnění považuje za šablonovité a nepřezkoumatelné. Ač návrh k soudu neobsahoval v tomto ohledu projednatelný návrhový bod – navrhovatel pouze zopakoval svou námitku a uvedl, že na ní trvá a že mu na ni odpůrkyně přezkoumatelně neodpověděla – krajský soud pouze apodikticky převzal jeho námitku a dokonce domýšlel jeho tvrzení, že ona podmínka neodpovídá ani „třetí z odpůrcem zmíněných variant‏“, navýšení počtu obyvatel, neboť ta počítá jen s velikostí pozemku 900 m2. Nic takového navrhovatel netvrdil ani v námitce, ani v návrhu k soudu. Stručná odpověď odpůrkyně (stěžovatelky) na veskrze obecně formulovanou námitku navrhovatele byla zcela adekvátní a nebylo ji možno označit za nepřezkoumatelnou pro nedostatek důvodů. Námitka navrhovatele se nadto nevztahovala k žádnému konkrétnímu pozemku v jeho vlastnictví. Závěry krajského soudu v tomto bodě tedy neobstojí.

174. Předně je nutné uvést, že námitka navrhovatele se vztahovala ke konkrétnímu pozemku v jeho vlastnictví.

Navrhovatel v bodu III. námitkách ze dne 27. 5. 2021 uvedl: „Vlastník je dále vlastníkem pozemku parc. č. X. zařazeném do plochy Z10 - plochy smíšené obytné - venkovské. V této ploše je mezi limity využití území stanovena povinnost neoplocovat pozemky. Takový limit využití území vlastník považuje za nepřípustný zásah do vlastnického práva, nadto za situace, kdy u jiných ploch vymezených územním plánem takový limit využití území nikde stanoven není. Uvedená podmínka využití území je tak nejen nepřiměřená a nedůvodná, ale i zjevně diskriminační. K tomu vlastník dodává, že zajištění přístupu k sítím a objektům technické infrastruktury je jistě možné na základě domluvy s vlastníkem i v případě, že je pozemek oplocen. Požadavek na neoplocování pozemku je tak zjevně nedůvodný.

S ohledem na uvedené vlastník žádá, aby podmínka pod bodem 4 týkající se neoplocování pozemku v ploše Z10 byla z limitů využití území zcela vypuštěna.

Vlastník dále uvádí, že pro případ ploch smíšeně obytných - venkovských, je v podmínkách prostorového uspořádání stanoveno, že minimální velikost pozemku pro umístění rodinného domu má být v zastavitelných plochách 1000 m², ve stabilizovaném území 800 m². Stanovení takové podmínky vlastník rovněž považuje za zcela nepřiměřené a s ohledem na stanovenou minimální výměru pozemku, která je velmi značná, za zjevně diskriminační vůči vlastníkům, jejichž pozemky této výměry nedosahují.

S ohledem na uvedené vlastník žádá, aby podmínka minimální velikosti pozemku pro umístění rodinného domu byla zcela vypuštěna, popř. aby minimální velikost pozemku pro umístění rodinného domu byla snížena na 500 m², příp. aby do minimální velikosti pozemku bylo možné započítávat i velikost sousedních pozemků týchž vlastníků.“

Z provedené citace je zřejmé, že se námitka navrhovatele týkala jeho pozemku č. X. Tento je součástí plochy Z10.