— Nejvyšší správní soud

15 A 22/2012- 62 - text Pokračování 6 15A 22/2012 15A 22/2012-62 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců JUDr. Petra Černého, Ph.D. a Mgr. Václava Trajera v právní věci žalobkyně: K. H., bytem „X“, zastoupené obecným zmocněncem Bc. P. H., bytem P., W. 687, proti žalovanému: Krajskému úřadu Ústeckého kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu, Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13.2.2012, JID 9115/2012/KUUK/Duch, č.j. 490/UPS/2011-3, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě, ve znění jejího upřesnění doručeného soudu dne 20.3.2013, domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 13.2.2012, JID 9115/2012/KUUK/Duch, č.j. 490/UPS/2011-3, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Postoloprty, stavební úřad (dále jen „stavební úřad“), ze dne 11.10.2011, č.j. 330/392/2011Hd, kterým bylo žalobkyni podle § 139 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon, ve znění účinném do 31.12.2012 (dále jen „stavební zákon“), nařízeno provedení udržovacích prací na stavbě zdi na pozemku p.č. 283 v katastrálním území Postoloprty (dále jen „stavba“). V žalobě uvedla, že stavební úřad nezjistil, kdo je majitelem stavby. Žalobkyni nařídil splnění povinnosti, kterou má výhradně vlastník stavby, ačkoli věděl, že žalobkyně vlastníkem stavby není. Rozhoduje-li správní orgán v oblastech, kde je mu dána zákonem možnost úsudku, jak je tomu v případě ustanovení § 142 odst. 4 stavebního zákona, je nutné legitimitu tohoto úsudku podepřít relevantními důkazními prostředky a z nich vyvodit relevantní právní závěry. Právo úsudku tak není možné zaměnit za ničím nevázanou volnou úvahu. Stavební úřad usoudil, že žalobkyně je vlastníkem stavby. Stavební úřad, však nemá pravomoc rozhodnout o vlastnictví. Stejně tak nemůže svůj úsudek opřít o skutečnost, že žalobkyně nepodala žalobu k obecnému soudu o určení vlastnictví ke stavbě. Dále žalobkyně poukázala na ust. § 135, § 139 odst. 1 stavebního zákona a argumentaci, kterou užil pro své rozhodnutí stavební úřad. Majitelka sousedního pozemku L. N. prohlásila, že není vlastníkem stavby a tím jí podle rozhodnutí stavebního úřadu nevznikla povinnost udržovací práce provést. Samotné prohlášení o vlastnictví, však nemá samo o sobě právní relevanci. Každá nemovitost totiž má svého vlastníka. Není-li existující stavba zapsána v katastru nemovitostí a současně se k vlastnictví k takové stavbě vlastník nehlásí, není možné nařídit provedení udržovacích prací osobě, o které se stavební úřad domnívá, že vlastníkem stavby je, aniž by vlastnictví prokázal. Z rozhodnutí stavebního úřadu není především přesvědčivě zřejmé, co ho nakonec vedlo k nařízení udržovacích prací právě žalobkyni a ne majitelce sousedního pozemku. Správní orgán je odpovědný za řádně zjištěný skutkový stav. Žalobkyně nemůže nést důsledky toho, že stavební úřad skutkový stav nezjistil. Již v odvolání žalobkyně argumentovala nízkou hodnotou důkazních prostředků, zejména namítala neexistenci zákonné normy s označením „starý občanský zákoník“. Stejně tak je nutné dedukovat, který konkrétní předpis měl stavební úřad na mysli, když ve svém rozhodnutí používá termín „všeobecný zákoník občanský“ s platností letech 1918 až 1950. Také použití „historických map“ nedokládá, o které konkrétní mapy šlo a která skutečnost z nich zjištěná vedla stavební úřad k jeho závěru. Stavební úřad pro podepření správnosti svého úsudku použil vytyčovací náčrt číslo 1075-143/2011 ze dne 29.6.2011. Podle tohoto náčrtu má stavební úřad za to, že se stavba nachází na pozemku žalobkyně. V průběhu měření se zmocněný zástupce žalobkyně vyjádřil k okolnostem měření nesouhlasně, konkrétně namítl přesnost měření. Je-li totiž přesnost měření stanovena na cca 30 cm a tloušťka stavby je 20 až 30 cm, není možno měřením zjistit, zda se zeď skutečně nachází na pozemku žalobkyně nebo na pozemku vedlejším. Provedené měření nemůže být relevantním důkazem pro konstatování stavebního úřadu, že stavba je umístěna na pozemku žalobkyně. V tomto směru odkázala žalobkyně na ust. § 19a zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky. Stavební úřad nepostupoval podle zásady nestranného přístupu. Žalobkyně měla za to, že povinnost, která jí byla uložena, měla být naopak uložena L. N., tedy majitelce pozemku, které se jako jediné technický stav dotčené stavby týká. Navíc jen z pozemku L. N. lze udržovací práce provést. Vzhledem k napjatosti vztahů mezi žalobkyní a L. N. budou v souvislosti s nařízením udržovacích prací založeny další spory. Také z těchto důvodů měl stavební úřad nařídit provedení udržovacích prací L. N., protože by tak těmto sporům předešel. Stavební úřad také nepostupoval podle zásady předvídatelnosti rozhodnutí a porušil zásadu legitimního očekávání. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout, popsal dosavadní průběh řízení a uvedl, že žalobkyně ve správním řízení neoznačila podle § 52 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) žádný podklad na podporu svého tvrzení, že není vlastníkem předmětné stavby. Z odůvodnění stavebního úřadu je naprosto zřejmé, že stavební úřad předně vycházel z předání vytyčené vlastnické hranice, kterého se zúčastnil, a z vytyčovacího náčrtu ze dne 29.6.2011 vypracovaného Ing. D. P. Těmito podklady bylo dle žalovaného prokázáno, že se předmětná stavba nachází na pozemku žalobkyně. Stavební úřad dále prověřoval i domněnku žalobkyně, že předmětná zeď je pozůstatkem hospodářské stavby, která se měla kdysi údajně nacházet na pozemku p. č. 289 ve vlastnictví L. N. Z dostupných podkladů uložených v archivu stavebního úřadu však stavební úřad zjistil, že pozemek p.č. 289 v k.ú Postoloprty (dále jen „pozemek p.č. 289“) byl vždy veden pouze jako zahrada bez jakýchkoliv staveb. Ve svých závěrech stavební úřad rovněž vycházel ze skutečnosti, že pozemek žalobkyně má odlišnou výšku úrovně terénu, a tudíž předmětná zeď sloužila jako opěrná zeď proti sesutí zeminy z pozemku p.č. 283 v k.ú Postoloprty (dále jen „pozemek p.č. 283“). Na základě uvedeného stavební úřad usoudil, že vlastníkem stavby je žalobkyně, s čímž se žalovaný ztotožnil. V replice žalobkyně zopakovala svá dosavadní tvrzení a poukázala na to, že správní orgán ve svém úsudku ve věci vlastnictví stavby vycházel z „dostupných podkladů uložených v archivu stavebního úřadu.“ K tomu žalobkyně uvedla, že z napadeného správního rozhodnutí není nikterak zřejmé, o jaké konkrétní listinné podklady šlo. O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, (dále jen „s.ř.s.“) bez jednání, neboť žalobkyně s tímto postupem výslovně souhlasila a žalovaný se po řádném poučení, že může vyslovit souhlas s rozhodnutím věci bez jednání a že nevyjádření se v určené lhůtě je považováno za souhlas, k nařízení jednání nevyjádřil. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí dle § 72 odst. 1 věty první s.ř.s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s.ř.s.. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. Po přezkoumání skutkového a právního stavu dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobkyně zpochybnila postup stavebního úřadu a potažmo i žalovaného při určení vlastnictví předmětné stavby, od něhož se pak odvíjelo uložení povinnosti provést udržovací práce. V rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 11.10.2011 je uvedeno, že při svém úsudku stavební úřad vycházel zejména z předání vytyčené vlastnické hranice na místě samém ze dne 14.6.2011, z vytyčovacího náčrtu č. 1075-143/2011 ze dne 29.6.2011, z vyjádření k charakteristice kódu kvality podrobného bodu Katastrálního úřadu, pracoviště Louny ze dne 7. 7. 2011, kopie ze spisu PD-1157/2009 vytvořenou dne 4.5.2009 Katastrálním úřadem Louny, z kopie mapy bývalého pozemkového katastru, historické mapy, snímku ze současné mapy katastru nemovitostí, z prostudování starých dokumentací v archivu na dům č.p. 98, 99, 100 a 96, z toho, že se jedná o zeď, která zadržuje zeminu z pozemku ve vlastnictví žalobkyně, z vyjádření Finančního