5 Afs 16/2003 — Nejvyšší správní soud

59 Ad 7/2019- 47 - text 6 59 Ad 7/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karolíny Tylové, LL.M., a Mgr. Zdeňka Macháčka ve věci žalobce: XX bytem XX proti žalovanému: ředitel Krajského ředitelství policie Libereckého kraje sídlem nám. Dr. E. Beneše 584/24, Liberec o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 3. 2019, č. j. KRPL-8794-11/ČJ-2019-1800KR-PK takto: I. Žaloba proti rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie Libereckého kraje ze dne 25. 3. 2019, č. j. KRPL-8794-11/ČJ-2019-1800KR-PK, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou v zákonné lhůtě dne 3. 6. 2019 se žalobce domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo ve výroku I. zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí náměstka ředitele Krajského ředitelství policie Libereckého kraje ze dne 2. 1. 2019, č. j. KRPL-67058-19/ČJ-2018-1800NE, jímž byla žalobci ve věci jeho služebního úrazu v důsledku dopravní nehody ze dne 9. 12. 2014 ve výroku I. přiznána náhrada za ztrátu na výdělku z jiné výdělečné činnosti podle § 101 písm. a) ve spojení s § 103 odst. 4 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“) z předpokládané výdělečné činnosti za období od 9. 12. 2014 do doby skončení platnosti autorizace pro profesní kvalifikaci strážný a detektiv koncipient udělené žalobci Ministerstvem vnitra, nejdéle však do konce kalendářního měsíce, ve kterém žalobce dovrší věk 65 let, a to ve výši 1 645 Kč měsíčně. Výrokem II. prvostupňového rozhodnutí bylo rozhodnuto o způsobu výplaty přiznané náhrady na účet žalobce. Žalovaný ve výroku II. napadeného rozhodnutí vyslovil, že nepřiznává náhradu nákladů řízení podle § 177 odst. 2 zákona o služebním poměru. 2. V napadeném rozhodnutí žalovaný nejprve zrekapituloval obsah rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a spisového materiálu. Z něj vyplývá zejména to, že dne 25. 10. 2017 podal žalobce žádost o přiznání náhrady ušlého výdělku z podnikání s odkazem na rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 18. 3. 2011, č. j. MV-26801-2/VO-2011, kterým byla žalobci na dobu 5 let od právní moci rozhodnutí udělena autorizace pro dílčí kvalifikace strážný a detektiv koncipient, přičemž žalobce vykonával činnost zkoušejícího žadatelů o odbornou kvalifikaci strážný a detektiv koncipient. Vzhledem k poúrazovému stavu není žalobce dle posudků lékařů tuto činnost schopen nadále vykonávat. Autorizace žalobce již byla ministerstvem prodloužena do 3. 5. 2021. Ve věci bylo původně rozhodnuto náměstkem ředitele Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje pro ekonomiku rozhodnutím ze dne 12. 3. 2018, č. j. KRPU-275999-99/ČJ-2014-0400VO, toto rozhodnutí bylo nicméně v odvolacím řízení zrušeno ředitelem Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje rozhodnutím ze dne 5. 6. 2018, č. j. KRPU-65772-15/ČJ-2018-0400KR-PK, a věc byla vrácena do prvostupňového řízení. Jelikož v době, kdy měl opětovně rozhodovat náměstek ředitele Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje pro ekonomiku, nebylo toto místo obsazeno a v této situaci by byl ve věci oprávněn namísto náměstka rozhodovat ředitel Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, který však již rozhodoval v odvolacím řízení, policejní prezident svým usnesením ze dne 2. 7. 2018, č. j. PPR-18205-3/ČJ-2018-990760, přikázal věc k provedení úkonů a rozhodnutí náměstku ředitele Krajského ředitelství policie Libereckého kraje pro ekonomiku. 3. Náměstek ředitele Krajského ředitelství policie Libereckého kraje pro ekonomiku vydal dne 2. 1. 2019 shora zmíněné prvostupňové rozhodnutí, proti němuž podal žalobce blanketní odvolání, které po uplynutí lhůty stanovené mu ve výzvě doplnil. Žalovaný konstatoval, že je odvolacím orgánem podle § 190 odst. 6 zákona o služebním poměru, a k odvolacím námitkám uvedl, že prvostupňové rozhodnutí je v souladu s § 101 písm. a) a § 103 odst. 4 zákona o služebním poměru při zohlednění úpravy § 271o zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. Pro účely stanovení náhrady za ztrátu na výdělku vycházel správní orgán I. stupně ze závěrů judikatury (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1920/1999, či ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1525/2014), podle níž je průměrný výdělek podnikatele dán rozdílem příjmů z podnikatelské činnosti a nákladů na tuto činnost vynaložených za předchozí kalendářní rok před vznikem škody. V případě žalobce činil tento rozdíl za rozhodné období roku 2013 částku hrubého výdělku 19 735 Kč, tedy 1 645 Kč měsíčně. Správní orgán I. stupně respektoval závazný právní názor vyslovený v předchozím zrušujícím rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, závěr o přiznání náhrady již ode dne 9. 12. 2014, kdy došlo k dopravní nehodě, považuje žalovaný za správný. 4. Při posuzování ušlého zisku z podnikání bylo třeba vycházet z údajů z daňového přiznání žalobce za rok 2013. V přiznání náhrady je zohledněna trvající autorizace žalobce, dalšími skutečnostmi způsobilými ovlivnit výši náhrady nejsou získané zkušenosti žalobce, jeho zlepšující se zdravotní stav ani záměr k navýšení činnosti spojené s autorizací. Údaje z daňového přiznání vztaženého k jinému zdaňovacímu období, než je rok 2013 jsou irelevantní. Na místě není ani polemika žalobce k proměnlivosti příjmů a výdajů, neboť pro přiznání náhrady jsou rozhodné příjmy a výdaje dosažené v předchozím kalendářním roce před vznikem škody. Přiznaná náhrada bude před odesláním žalobci ponížena o zákonné odvody. Žalobce nebyl v odvolacím řízení úspěšný, žalovaným mu proto nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. 5. Žalobce v podané žalobě nejprve zrekapituloval obsah jím podané žádosti a dosavadní průběh správního řízení. Dále namítl, že průměrný výdělek pro účely poskytnutí náhrady byl nesprávně určen. Jednak není zřejmé, zda se v souvislosti s výpočtem průměrného výdělku jedná o čistý či hrubý příjem, dále nelze vycházet pouze z rozdílu příjmů a výdajů za rok 2013, ale je nutné zohlednit stále aktivní autorizaci, získané zkušenosti v předmětné činnosti či zlepšující se zdravotní stav žalobce. Nelze přijmout, aby určení náhrady za ztrátu na výdělku bylo vázáno na příjmy a výdaje dosažené v předchozím roce. Výdaje žalobce totiž nelze považovat za konstantu, skutečné výdaje žalobce jsou proměnlivé či náhodné. Žalobce teoreticky nemusel mít v roce 2013 žádné výdaje, v důsledku čehož by pak byla přiznaná náhrada vyšší. Klíčem k úspěchu v podnikání je snižování nákladů a zvyšování efektivnosti. Dle žalobce vychází napadené rozhodnutí pouze ze souhrnného zjištění skutkového stavu, proto je žalobce považuje za nepřezkoumatelné. 6. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný nejprve uvedl, že lhůta pro podání žaloby uplynula dne 3. 6. 2019 a poukázal na to, že pasivně legitimovaným subjektem je v daném případě s ohledem na existující správní judikaturu ředitel Krajského ředitelství policie Libereckého kraje. Dále žalovaný poukázal na to, že žalobní námitky jsou shodné jako námitky žalobce uplatněné v odvolacím řízení, přičemž žalovaný setrval na závěrech uvedených v napadeném rozhodnutí. Pro účely stanovení náhrady za ztrátu na výdělku lze dle závěrů judikatury vycházet z rozdílu příjmů z podnikatelské činnosti a nákladů na tuto činnost vynaložených za předchozí kalendářní rok před vznikem škody. Žalobce neuvádí, v čem konkrétně spatřuje nesprávnost výpočtu. Rozhodné jsou údaje z daňového přiznání za rok 2013, vypočtená částka podléhá odvodům. Žalobce neuvedl další skutečnosti, které by mohly vypočtenou výši náhrady ovlivnit. Trvající autorizace je při poskytování náhrady přirozeně zohledněna. Další skutečnosti uváděné žalobcem nejsou pro stanovení náhrady relevantní. Napadené rozhodnutí je dle žalovaného v souladu s právními předpisy a pakliže nebude žaloba vyhodnocena jako opožděná, navrhl žalobce její zamítnutí pro nedůvodnost. 7. Napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející soud přezkoumal v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), v rozsahu a v mezích uplatněných žalobních bodů dle § 75 odst. 2 s. ř. s. s tím, že přitom vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. 8. Před samotným vypořádáním žalobních námitek soud uvádí, že je třeba dát za pravdu žalovanému, jenž poukazoval na nesprávné označení žalovaného v žalobě. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu je v řízení o žalobě proti rozhodnutí služebního funkcionáře ve věcech služebního poměru podle zákona o služebním poměru žalovaným správním orgánem služební funkcionář, který ve věci rozhodl v posledním stupni (srov. rozsudek ze dne 27. 6. 2017, č. j. 3 As 192/2016-61; judikatura NSS dostupná na www.nssoud.cz). Rozšířený senát Nejvyššího s