8 Afs 161/2006 — Nejvyšší správní soud

5 A 63/2010- 96 - text 9 pokračování 5A 63/2010 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudců Mgr. Aleny Krýlové a Mgr. Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: J.P., zast.: JUDr. Jiřím Svobodou, advokátem, Na Jarově 4, Praha 3, proti žalovanému: ministr vnitra České republiky, Nad štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ve věcech služebního poměru ze dne 31.7.2006, č. 193/2006 t a k t o : I. Žaloba se z a m í t á . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce podal žalobu proti rozhodnutí označenému v záhlaví rozsudku, jímž byl zamítnut rozklad a potvrzeno rozhodnutí ministra vnitra ve věcech služebního poměru č. 19/2006 ze dne 3.4.2006 o zamítnutí žádosti žalobce ze dne 24.10.1997 o vyplacení částky 1.942.040,- Kč, jako náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím a spočívající v nevyplacení peněžních a naturálních náležitostí policisty za období od 26.6.1990 do 30.9.1997. V podané žalobě žalobce nesouhlasil se závěrem žalovaného, že v době od 26.6.1990 do 30.9.1997 již žalobcův služební poměr netrval. Dle žalobce jeho služební poměr nemohl skončit dnem 3.8.1990, jak tvrdí žalovaný v napadeném rozhodnutí, nýbrž nejdříve až dnem 30.11.1998, kdy skončila výpovědní doba dvou měsíců založená rozhodnutím o propuštění ze dne 31.8.1998. Dále žalobce uvedl, že dnem nabytí právní moci rozsudku Vrchního soudu v Praze čj. 6A 99/95-64 ze dne 9.9.1997, tj. dnem 7.10.1997, vznikl stav, kdy služební poměr žalobce trval nepřetržitě od roku 1990. O propuštění žalobce ze služebního poměru mohlo být rozhodováno znovu jen na základě nových a jiných propouštěcích důvodů, podle právních předpisů platných v době vydávání nových rozhodnutí a s účinky ex nunc. Napadené rozhodnutí se však opírá o rozhodnutí č. 1459/1998 ze dne 31.8.1998, to však jako důvod propuštění uvádí ustanovení § 100 odst. 1 písm. g) zákona č. 100/1970 Sb., ve znění zákona č. 169/1990 Sb. Jde o důvod, který již od 1.7.1992 (účinnost zákona č. 186/1992 Sb.,) neexistuje a nemohl být použit v roce 1998. Podle § 157 zákona č. 186/1992 Sb., se podle dosavadních předpisů (zákon č. 100/1997 Sb.) posuzují pouze nároky vzniklé ze služebních poměrů pokud služební poměr skončil do 1.7.1992 (účinnost zákona č. 186/19992 Sb.) , což se však v daném případě nestalo a stát nemohlo. Napadené rozhodnutí opírající se o neúčinný důvod propuštění uvedený v rozhodnutí č. 1459/1998 ze dne 31.8.1998 je dle žalobce neplatné. Neexistoval-li ke dni vydání rozhodnutí v r. 1990 důvod k propuštění žalobce ze služebního poměru, nebylo možno v r. 1998 k propuštění žalobce využít ani stanoviska „vyjádření“ občanské komise při MV ČR ze dne 2.7.1990. Dále žalobce uvedl, že usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30.11.2001 čj. 6 A 69/99 o zastavení řízení pro zmeškání lhůty není meritorním rozhodnutím ve věci samé a netvoří překážku, aby si soud učinil samostatný úsudek o rozhodných skutečnostech, tedy o otázce trvání služebního poměru žalobce k Policii ČR. Rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 14.8.2003 čj. 2 As 19/2003 (1/2003 Sb. NSS) bylo ostatně uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze označeno jako contra legem s tím, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Z ustanovení § 108 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., dle žalobce plyne, že rozhodnutí č. 1459/1998 může určovat pouze den, kdy došlo (byť z nezákonných důvodů) ke skončení služebního poměru žalobce, tj. 30.11.1998. Z ustanovení § 110 věty první uvedeného zákona je zřejmé, že práva plynoucí žalobci ze služebního poměru trvala až do dne 30.11.1998 (kdy rozhodnutí 1459/1998 nabylo účinnosti). Tvrzení žalovaného, že služební poměr žalobce skončil již v roce 1990 a že žalobce tudíž nemá nárok na náležitosti za dobu od r. 1990 do 30.11.1998, proto postrádá oporu skutkovou i právní. Požadovaná částka náležitostí vychází z tehdy platných právních předpisů, s výjimkou částky za červenec 1990, která již žalobci byla zaplacena. Žalovaný ve vyjádření k žalobě zejména uvedl, že ve věci nejde o přezkum rozhodnutí o propuštění žalobce ze služebního poměru, ale o posouzení vzniku nároku na služební příjem za období uvedené v podané žádosti. Rozhodnutí o propuštění žalobce ze služebního poměru předmětem přezkumu být nemohou. Soudní řízení o žalobě proti rozhodnutím o propuštění žalobce ze služebního poměru bylo zastaveno, rozhodnutí o propuštění z roku 1998 a 1999 jsou pravomocná, nezměnitelná a při posuzování existence nebo neexistence služebního poměru žalobce je nutno z těchto rozhodnutí vycházet. Jakákoli úvaha, zda uvedená rozhodnutí měla mít účinek ex tunc či ex nunc, je právně irelevantní. Ke skončení služebního poměru žalobce došlo propuštěním ku dni 3.7.1990, služební poměr skončil dnem 3.8.1990. Touto nezpochybnitelnou skutečností byl správní orgán vázán. Při ústním jednání před soudem, které se konalo dne 28.1.2009, zástupce žalobce poukázal na to, že v době mezi prvním rozhodnutím o propuštění ze služebního poměru v roce 1990 a druhým rozhodnutím o propuštění ze služebního poměru v roce 1998 žalobce byl ve služebním poměru příslušníka policie ČR. Rozhodnutí o propuštění žalobce ze služebního poměru vydal v roce 1998 orgán, který k tomu neměl kompetenci; žalobce v té době nebyl příslušníkem policie vyslaným na Ministerstvo vnitra, tudíž ministr vnitra neměl vůči žalobci kárnou pravomoc. V roce 1990 o propuštění žalobce ze služebního poměru rozhodoval v prvém stupni náčelník krajské správy, ve druhém stupni náměstek ministra vnitra. V roce 1998 rozhodovalo v prvním stupni Ministerstvo vnitra a o podaném rozkladu rozhodl ministr vnitra. S ohledem na to, že první rozhodnutí o žalobcově propuštění ze služebního poměru v roce 1990 vydal náčelník krajské správy, má žalobce za to, že ministr vnitra nebyl kompetentní k vydání rozhodnutí o žalobcově propuštění v roce 1998. K dotazu soudu pak uvedl žalobce, že po té, co dne 7.10.1997 nabylo právní moci rozhodnutí soudu o zrušení žalobcova propuštění vydaného v roce 1990, žalobce nebyl zařazen v žádném útvaru, měl však být v kádrové pravomoci náčelníka krajské správy, neboť jeho služební poměr se podle § 110 z.č. 186/1992 Sb., obnovil. Zástupce žalobce pak u jednání soudu uvedl, že dle jeho názoru rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru jsou nicotná a neplatná. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze z roku 2001 bylo nezákonné, žalobci nebyla poskytnuta ochrana, když jeho žaloba byla jako opožděná zamítnuta; ochranu v této věci žalobci neposkytl ani Ústavní soud. Zástupkyně žalovaného u jednání před soudem odkázala na vyjádření žalovaného k žalobě a navrhla zamítnutí žaloby jako nedůvodné; uvedla, že žalovanému náklady řízení nevznikly. Městský soud v Praze o žalobě rozhodl rozsudkem ze dne 28.1.2009, čj. 5 Ca 258/2006-52 tak, že žalobou napadené rozhodnutí zrušil, věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný kasační stížnost, na základě které rozsudek městského soudu Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 3.2.2010, čj. 6 Ads 96/2009-80 zrušil a věc městskému soudu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud ve zrušovacím rozsudku zejména uvedl, že městský soud zamítl všechny žalobní námitky s výjimkou námitky týkající se data skončení služebního poměru. Propuštění žalobce ze služebního poměru a datum skončení jeho služebního poměru však bylo předmětem řízení, které před orgány Ministerstva vnitra bylo vedeno v roce 1998 (poté, co rozhodnutí s týmž předmětem řízení z 31. 8. 1990, č. j. KČ - 2000 - 48/10 - 90, a z 23. 5. 1990, č. 836/90, byla zrušena Vrchním soudem v Praze dne 9. 9. 1997 rozsudkem č. j. 6 A 99/95 - 64, jenž nabyl právní moci dne 7. 10. 1997). Rozhodnutí o propuštění žalobce ze služebního poměru ze dne 31. 8. 1998 dnem 3. 7. 1990, č. 1459/1998 (potvrzené k žalobcově rozkladu rozhodnutím ze dne 14. 5. 1999, č. 236) nabylo právní moci 24. 5. 1999; jako takové bylo napadeno žalobou u Vrchního soudu v Praze, jenž pro opožděnost řízení o této žalobě usnesením ze dne 30. 11. 2001, č. j. 6 A 69/00 - 31, zastavil. Závěry Vrchního soudu v Praze vyslovené v tomto usnesení pak byly k žalobcově ústavní stížnosti podrobeny „testu ústavnosti“, přičemž Ústavní soud dne 22. 10. 2002 pod sp. zn. I. ÚS 124/02 ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, přičemž neshledal v postupu vrchního soudu žádný neústavní rozměr. Dle žalobce jeho služební poměr nemohl skončit, jak určilo shora citované pravomocné rozhodnutí ministra vnitra ze dne 31. 8. 1998 (dnem 3. 8. 1990), neboť tomu bránila úprava § 101 odst. 6 zákona č. 100/1970 Sb., podle níž „bylo-li … rozhodnutí o propuštění oznámeno v období od 10. 5. 1990 do 31. 7. 1990, končí služební poměr uplynutím jednoho měsíce od oznámení rozhodnutí, pokud se služební orgán s příslušníkem nedohodl na době kratší“. Žalobc