4 As 6/2015 — Nejvyšší správní soud

9 Af 7/2014- 209 - text 5 pokračování 9Af 7/2014 U S N E S E N Í Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: Metropolitní spořitelní družstvo v likvidaci, se sídlem Balbínova 404/22, Praha 2, zastoupeného JUDr. Miroslavem Zámiškou, advokátem, se sídlem Na Příkopě 23, Praha 1, proti žalované: Česká národní banka, se sídlem Na Příkopě 28, Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Bankovní rady České národní banky ze dne 17. 12. 2013, č. j. 2013/5212/110, takto: I. Žaloba se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalobci se vrací soudní poplatek ve výši 3000 Kč zaplacený z podané žaloby v kolcích. Tato částka bude žalobci vyplacena z účtu Městského soudu v Praze do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám právního zástupce žalobce, Dr. JUDr. Miroslava Zámišky, advokáta. Odůvodnění Žalobce se žalobou ze dne 17. 2. 2014 domáhal zrušení v záhlaví rozhodnutí Bankovní rady České národní banky (dále jen „žalovaná“) ze dne 17. 12. 2013, č. j. 2013/5212/110 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byl zamítnut rozklad žalobce a potvrzeno rozhodnutí České národní banky (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 19. 9. 2013, č. j. 2013/10482/570 (dále „rozhodnutí o odnětí povolení“). Rozhodnutím o odnětí povolení bylo žalobci odňato povolení působit jako družstevní záložna a bylo mu uloženo, aby se počínaje doručením rozhodnutí, maximálně však na 120 dnů, zdržel určitých jednání (jednání spočívajícího v přijímání vkladů od svých členů, v poskytování úvěrům svým členům atp.). Žaloba byla podána JUDr. Miroslavem Zámiškou, advokátem, se sídlem Na Příkopě 23, Praha 1, kterému byla plná moc k podání žaloby udělena dne 6. 1. 2014 Ing. P. J. (předsedou představenstva žalobce) a Ing. J. Z. a D. T. (členy představenstva žalobce). Soud při posouzení procesních podmínek pro věcné projednání žaloby z insolvenčního rejstříku zjistil, že u žalobce bylo dle § 97 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů, zahájeno insolvenční řízení, a to na základě návrhu podaného dne 18. 12. 2013 předsedou představenstva žalobce Ing. P. J. a členem představenstva žalobce Ing. J. Z. Dne 18. 12. 2013 bylo rovněž žalobci doručeno napadené rozhodnutí, čímž nabylo právní moci rozhodnutí o odnětí povolení. V důsledku toho byl žalobce dle § 13 odst. 3 zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSÚD“), zrušen a podle § 259 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, vstoupil do likvidace. Usnesením ze dne 18. 12. 2013, č. j. 81 Cm 315/2013 – 10, jmenoval Městský soud v Praze na návrh České národní banky, podaný podle § 13 odst. 6 ZSÚD, likvidátora žalobce. Toto usnesení nabylo právní moci dne 19. 12. 2013 a tím okamžikem dle § 13 odst. 7 ZSÚD nastaly účinky jmenování likvidátora žalobci. Dne 20. 12. 2013 podal insolvenční návrh i věřitel žalobce společnost Na Včelníku, s. r. o., který tak dle § 107 odst. 1 insolvenčního zákona přistoupil k insolvenčnímu řízení jako další navrhovatel. Městský soud v Praze nato usnesením ze dne 23. 12. 2013, č. j. MSPH 98 INS 36628/2013-A-11, rozhodl tak, že mj. zjistil úpadek žalobce, na jeho majetek prohlásil konkurz, ustanovil mu insolvenčního správce Ing. Mgr. Ivo Halu, a vyslovil, že účinky rozhodnutí o úpadku a účinky prohlášení konkurzu nastávají okamžikem zveřejnění rozhodnutí v insolvenčním rejstříku (soud z insolvenčního rejstříku ověřil, že k tomu došlo téhož dne, tedy 23. 12. 2013). Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 12. 2013, č. j. MSPH 98 INS 36628/2013-A-11, podalo odvolání Městské státní zastupitelství v Praze, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 1. 2014, č. j. MSPH 98 INS 36628/2013, 3 VSPH 89/2014-A-39, tak, že odvolání odmítlo. Z usnesení Městského soud v Praze ze dne 23. 12. 2013, č. j. MSPH 98 INS 36628/2013-A-11, vyplývá, že po dni jeho vydání byl žalobce povinen postupovat podle § 111 odst. 1 insolvenčního zákona, tedy byl povinen zdržet se nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Podle § 140 odst. 1 věta druhá platí: V rozsahu, ve kterém není dlužník oprávněn nakládat s majetkovou podstatou, přechází toto právo rozhodnutím o úpadku na insolvenčního správce. Soud v této souvislosti poukazuje i na § 246 odst. 1 IZ, podle něhož platí: Prohlášením konkursu přechází na insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou. Insolvenční správce vykonává zejména akcionářská práva spojená s akciemi zahrnutými do majetkové podstaty, rozhoduje o obchodním tajemství a jiné mlčenlivosti, vystupuje vůči dlužníkovým zaměstnancům jako zaměstnavatel, zajišťuje provoz dlužníkova podniku, vedení účetnictví a plnění daňových povinností. K výkladu § 111 odst. 1 a § 140 odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona se v souvislosti s oprávněním podat správní žalobu vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 8. 2014, č. j. 5 Afs 34/2014 – 39, v němž konstatoval, že podání žaloby proti nezákonnému zásahu, který je spatřován v tvrzeném nezákonném zahájení a provádění daňové kontroly, a následné podání kasační stížnosti, není jednání, které by dlužník činil v rozporu s ustanovením § 111 odst. 1 insolvenčního zákona, neboť daňová kontrola je jen dílčím procesním postupem v rámci daňového řízení, a to procesem kontrolním, a nikoli rozhodovacím. Výsledky daňové kontroly proto nemusejí směřovat k vydání rozhodnutí ve věci samé a její zahájení a provádění nemá jakýkoli přímý vliv na skladbu, využití nebo určení majetkové podstaty dlužníka. Soud je však toho názoru, že v nyní posuzované věci se jedná o zcela odlišný případ. Předmětem správní žaloby není daňová kontrola ani jiný kontrolní proces, ale napadené rozhodnutí, potažmo rozhodnutí o odnětí povolení, v jehož důsledku byl žalobce jakožto družstevní záložna zrušen, vstoupil do likvidace a byl mu soudem jmenován likvidátor (§ 13 odst. 3 a 6 ZSÚD a § 259 odst. 1 obchodního zákoníku). Likvidátor činí jménem společnosti jen úkony směřující k likvidaci společnosti (viz § 72 věta první obchodního zákoníku, ve znění účinném ke dni jmenování likvidátora). Dle názoru soudu tedy nabytí právní moci rozhodnutí o odnětí povolení mělo přímý a bezprostřední vliv na majetkovou podstatu žalobce, resp. v důsledku tohoto rozhodnutí došlo k podstatným změnám ve využití i určení tohoto majetku. To je ostatně patrné i z druhého výroku rozhodnutí o odnětí povolení, v němž správní orgán prvního stupně uložil žalobci mj. povinnost zdržet se jakéhokoli jednání spočívajícího v přijímání vkladů od svých členů; jakéhokoli jednání spočívajícího v poskytování úvěru svým členům; uzavírání nových smluv, na jejichž základě by mělo dojít k poskytnutí úvěru atp. Účinky prohlášení konkurzu na družstevní záložnu se věnoval i Ústavní soud např. v usnesení ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. III. ÚS 17/05, v němž konstatoval, že řízení o zavedení nucené správy je svou povahou řízení, které se týká majetku záložny, neboť zavedené nucené správy nepochybně představuje zásah od majetkových práv družstevníků a spadá tedy pod hypotézu normy § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (tj. ve znění řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, jejichž účastníkem je úpadce, se přerušují). Je-li tedy rozhodnutí týkající se zavedení nucené správy rozhodnutím týkající se majetkové podstaty družstevní záložny, tím spíše jím je rozhodnutí, jehož přímým důsledkem je zrušení družstevní záložny. Dle názoru soudu je tedy podání nyní posuzované žaloby (jejímž důsledkem může být zrušení napadeného rozhodnutí, a potažmo i zrušení rozhodnutí o odnětí povolení) úkonem, v jehož důsledku by mohlo dojít k podstatným změnám ve skladbě a využití majetku žalobce. Soud je tedy toho názoru, že žalobce nebyl oprávněn podat nyní posuzovanou žalobu (a stejně tak udělit advokátovi plnou moc k podání žaloby), neboť oprávněn nakládat s majetkovou podstatou žalobce, jakož vykonávat práva a plnění povinností souvisejících s majetkovou podstatou žalobce, mohl pouze insolvenční správce (srov. § 111 odst. 1, resp. § 246 odst. 1 insolvenčního zákona). Problematiku aktivní legitimace k podání žaloby a možné konkurence subjektů, podílejících se na výkonu práv žalobce, si uvědomuje i samotný žalobce, který v žalobě (viz str. 213 až 215 žaloby) odkazuje především na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 A