10 A 71/2018

Žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) se žalobce domáhal přezkumu rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru stavebního řádu ze dne 5. 3. 2018, č. j. MHMP 343367/2018, sp. zn. S-MHMP 736759/2017/STR (dále jen „napadené rozhodnutí“). Žalovaný napadeným rozhodnutím k odvolání žalobce a Společnosti pro ochranu Prokopského a Dalejského údolí (tj. osoby zúčastněné na řízení č. 3) částečně změnil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 5, odboru stavebního úřadu (dále jen „stavební úřad“) ze dne 30. 1. 2017, č. j. MC05 2101/2017, sp. zn. MC05/OSI/2392/2016/Vo/Hl.p.1235 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) o umístění stavby „Obytný soubor Prokopské údolí“ na pozemcích parc. č. 1235, 1731/1, 1731/2, 1739, 1759/3, 1759/5 v katastrálním území Hlubočepy (dále jen „stavba“) a ve zbytku jej potvrdil.

Žalobce v žalobě vymezil celkem 16 žalobních bodů.

K otázce své aktivní legitimace žalobce uvedl, že je spolkem na ochranu životního prostředí, který se na základě ustanovení § 70 odst. 1 až 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“) účastnil územního řízení, že napadeným rozhodnutím byl přímo zkrácen na právo na příznivé životní prostředí a byl zkrácen na svých právech také v důsledku porušení procesních práv v předcházejícím řízení.

V prvním žalobním bodu žalobce namítl rozpor napadeného rozhodnutí s ustanovením § 85 odst. 2 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 30. 8. 2018 (dále jen „stavební zákon“), neboť během odvolacího řízení došlo k tomu, že stavba má být umístěna též na pozemku parc. č. 1759/5, k. ú. Hlubočepy. Tento pozemek je ve vlastnictví hl. m. Prahy a osoba zúčastněná na řízení 1) (dále jen „stavebník“) nepředložila k tomuto pozemku žádný doklad, smlouvu či opatření prokazující právo provést Stavbu.

Ve druhém žalobním bodu žalobce uvedl, že stavební úřad zapomněl do výrokové části prvostupňového řízení převzít všechny závazné podmínky (např. podmínky č. 2 a 3 závazného stanoviska silničního správního úřadu ze dne 4. 1. 2016, závazného stanoviska drážního úřadu ze dne 21. 9. 2016 či závazného stanoviska hygienické stanice ze dne 21. 3. 2013), což žalovaný napravil v napadeném rozhodnutí tím, že prvostupňové rozhodnutí změnil a tyto podmínky doplnil (avšak nikoliv úplně správně). Podle názoru žalobce je takový postup zhojení v rozporu s ustanovením § 149 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) nezákonný a nesprávný, protože je s ohledem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2013, č. j. 6 Ads 134/2012 - 47 v rozporu se zásadou dvojinstančnosti správního řízení.

Ve třetím žalobním bodu žalobce namítl, že žalovaný rozhodl o odvoláních v rozporu s ustanovením § 68 odst. 2 ve spojení s § 90 odst. 5 správního řádu, neboť prvostupňové rozhodnutí částečně změnil a ve zbytku potvrdil, avšak nerozhodl o zamítnutí odvolání. V případě plurality odvolatelů tak není zřejmé, komu z odvolatelů bylo vyhověno a či námitky byly zamítnuty.

Ve čtvrtém žalobním bodu žalobce poukázal na chybějící provedení zjišťovacího řízení podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o posuzování vlivů na životní prostředí“) ohledně geotermálních hloubkových vrtů, které mají sloužit k vytápění stavby. Žalobce rozporoval zákonnost, pokud správní orgány o nepotřebnosti zjišťovacího řízení k záměru vycházely z metodického výkladu k bodu 2.11 kategorie II přílohy č. 1 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí (dopis MŽP ze dne 24. 9. 2008, č. j. 72045/ENV/08). Podle metodiky se geotermálními hloubkovými vrty rozumí ty, jimiž má být čerpána termální voda k dalšímu využití. Naopak hloubkové vrty pro tepelná čerpadla nejsou posuzovány tehdy, pokud jimi nemůže dojít k propojení hydrogeologických horizontů či výraznému ovlivnění hydrogeologických poměrů v území a tuto skutečnost konstatuje ve vyjádření osoba s odbornou způsobilostí podle ustanovení § 8 a 9 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vodní zákon“). Tento metodický výklad je podle žalobce restriktivní, neodpovídá zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, nezávazný, zastaralý a v rozporu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2011/92/EU o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí, neodpovídá principu předběžné opatrnosti a výkladu v zájmu bezpečnosti a ochrany životního prostředí. Stavba proto neměla být podle žalobce vyhodnocena jako podlimitní záměr a územní řízení mělo být vedeno jako navazující řízení podle ustanovení § 3 písm. g) zákona o EIA.

V rámci pátého žalobního bodu žalobce uvedl, že dokumentace k územnímu řízení (dále též „DÚR“) byla v únoru 2016 podstatně přepracována, a proto měla být podle ustanovení § 85 odst. 3 PSP II posuzována podle vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů a vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, ve znění pozdějších předpisů. Žalovaný nemá podle žalobce pravdu, když tvrdí, že došlo pouze k doložení údajů a výkresů upřesňujících záměr a žalovaný tak supluje úlohu stavebního úřadu vypořádat námitky účastníků řízení. Žalobce poukázal na nedostatečnost odůvodnění souladu navržené stavby s čl. 4 odst. 1 OTPP a na rozpor s tímto ustanovením a dopravními předpisy, a to s ohledem na narůstající dopravní zátěž, charakter komunikace a dopravní značku stanovující maximální možný počet průjezdů. Žalobce považoval poukaz žalovaného na nahrazení nevyhovující panelové komunikace v rámci rozhodnutí o umístění stavby „Stavební úpravy ulice Hlubočepská, Praha 5“ za irelevantní, neboť nebyla pro stavbu stanovena závazná podmínka, že před uvedením stavby do provozu musí být úprava komunikace realizována a povoleno její trvalé užívání. Žalobce uvedl, že žalovaný nevypořádal jeho námitku ohledně požadavku na aktualizaci dopravní studie z roku 2013 s ohledem na nárůst počtu cyklistů; na tomto požadavku žalobce setrval.

V šestém žalobním bodu žalobce namítl, že sdělení orgánu ochrany přírody ze dne 19. 12. 2012 k podlimitnímu záměru je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť se nevypořádává s kritérii v příloze č. 2 k zákonu o posuzování vlivů na životní prostředí a nijak nezdůvodňuje závěr o tom, že se nepožaduje provedení zjišťovacího řízení. Žalobce byl toho názoru, že orgán ochrany prostředí si byl tohoto pochybení vědom, což je zřejmé z usnesení Magistrátu hl. m. Prahy, odboru ochrany prostředí ze dne 14. 7. 2017, č. j. MHMP 1095213/2017. Podle názoru žalobce nebylo možné tuto vadu napravit v odvolacím řízení, protože uvedené sdělení pro něj bylo závazným podkladem a postup podle ustanovení § 156 odst. 1 správního řádu měl být aplikován v řízení před stavebním úřadem, protože tímto postupem až v odvolacím řízení byla žalobci a ostatním účastníkům odepřena možnost vyjádřit se k tomuto podkladu. Žalobce doplnil, že tuto námitku uplatnil i v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí a žalovaný se jí vůbec nezabýval, a proto je i napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění.

V rámci sedmého žalobního bodu žalobce napadl postup vypořádání námitky ohledně překračování imisních limitů pro látku benzo(a)pyren, neboť stavba, jak uznal i žalovaný v napadeném rozhodnutí, je umisťována do území, kde jsou imisní limity pro tuto látky překročeny. Stavební úřad podle názoru žalobce neoprávněně vypořádal tuto námitku zcela nepřezkoumatelným způsobem sám za pomocí výkladu zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně ovzduší“), což však příslušelo orgánu ochrany ovzduší, kterému měl stavební úřad tuto námitku postoupit k vypořádání, když podstatou námitky byla nedostatečnost stanoviska dotčeného orgánu ochrany ovzduší. Role stavebního úřadu má být podle žalobce pouze koordinační. Žalovaný ani stavební úřad navíc nereagovali řádně nebo vůbec na žalobcův poukaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2012, č. j. 1 As 135/2011 – 246 a žalovaný nereagoval řádně ani na námitku, že měly být posouzeny i emise ze stavební činnosti, ani žalovaný tuto námitku nepředal k vypořádání orgánu ochrany ovzduší.

V osmém žalobním bodu žalobce poukázal na to, že namítal již v řízení před stavebním úřadem absenci biologického hodnocení podle ustanovení § 67 zákona o ochraně přírody a krajiny s tím, že rozhodující je potenciální dotčení zájmů na ochraně přírody a navíc žalobce i prokázal výskyt zvláště chráněných druhů v uvedené lokalitě, a to řadou důkazů včetně stanoviska Agentury ochrany přírody a krajiny ze dne 30. 1. 2014, č. j. 10563/PHA/2013. Žalobce byl toho názoru, že vzhledem k rozsahu stavby a umístění na území přírodního parku, které zasahuje i do prvku ÚSES L4/392, je jednoznačné, že jde o stavbu, která se může dotknout zájmů chráněných v části druhé, třetí a páté zákona. Žalobce zdůraznil, že nebylo provedeno žádné biologické hodnocení, ačkoliv to je pouhým nezbytným minimem. Stavební úřad tuto námitku podle žalobce vypořádal sám bez součinnosti orgánu ochrany přírody, při odkazu na závazné stanovisko orgánu ochrany přírody toto stanovisko přesně neurčil, což způsobuje nepřezkoumatelnost, a pokud jím mělo být stanovisko ze dne 26. 1. 2016, pak se toto zabývá pouze zásahem do krajinného rázu. Žalobce byl v rozporu se žalovaným a jím odkazovaným stanoviskem ministerstva životního prostředí přesvědčen, že pokud existuje potenciální dotčení zájmů chráněných zákona o ochraně přírody a krajiny, což žalobce prokázal, bylo povinností orgánu ochrany přírody a krajiny nařídit provedení biologického hodnocení. Žalobce pak považoval za rozporné s důkazy i vyjádření orgánu ochrany přírody, že se výskyt zvlášť chráněných živočichů nepředpokládá a tvrzení žalovaného, že pozemky stavby nepředstavující jádrové území pro udržení místních populací zvláště chráněných živočichů považoval za odporující § 67 zákona o ochraně přírody a krajiny.

V devátém žalobním bodu žalobce napadl postup vypořádání jeho námitek ohledně zásahu do významného krajinného prvku a krajinného rázu, které stavební úřad vypořádal pouhým odkazem na závazné stanovisko dotčeného orgánu, aniž by mu zaslal námitku k vypořádání nebo se jí či jinými podklady zabýval věcně. Takový postup vypořádání vede podle názoru žalobce k nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Žalovaný podle žalobce pochopil příslušnou odvolací námitku nesprávně, neboť žalobce neměl v úmyslu tvrdit, že závazné stanovisko mělo být přezkoumáváno v řízení v prvním stupni.

V rámci desátého žalobního bodu žalobce namítl, že stavba je v rozporu s § 15 odst. 3 nařízení č. 10/2014 Sb. hl. m. Prahy o zřízení přírodních parků na území hl. m. Prahy, neboť stavba není dostavbou stávajícího sídelního útvaru, ale jedná se o zcela novou obytnou zástavbu, která se vymyká jakékoliv zástavbě, která v této sídelní jednotce kdy byla (dříve funkce výrobní a těžební). Stavebník podle názoru žalobce „salámovým“ způsobem zastavuje celou lokalitu novými stavebními záměry a výklad, podle kterého revitalizace brownfieldu je dostavbou stávajícího sídelního útvaru, je nepřípustným záměrným obcházením uvedeného nařízení. Žalobce byl toho názoru, že stavba není v souladu s územním plánem, naruší charakter lokality a nerespektuje stávající architektonicko-urbanistické hodnoty a kulturní identitu lokality. Názor stavebního úřadu a žalovaného, že je lhostejno, jakým druhem staveb má být sídelní útvar zastavěn, považuje žalobce za nesprávný. Žalobce poukázal na to, že žalovaný se vůbec nevyjádřil k odvolací námitce, že se stavební úřad v rámci posouzení podle § 15 odst. 3 citovaného nařízení nezabýval souladem s územním plánem, charakterem lokality, architektonicko-urbanistickými hodnotami, kulturní identitou a osobitými krajinnými a přírodními znaky). Žalobce rovněž nesouhlasil s tvrzením správních orgánů, že stavba bude realizována uvnitř půdorysné stopy historické zástavby, že její hmotové uspořádání a rozměrově poměrové parametry budou odpovídat původní zástavbě a nepřekročí její rámec.

V jedenáctém žalobním bodu žalobce uvedl, že na jeho odvolací námitku, že stavba neřeší navazující pěší napojení na ulicích Hlubočepská a K Dalejím, což je třeba např. kvůli chybějícímu chodníku, stavební úřad i žalovaný odkázali na územní rozhodnutí ze dne 14. 9. 2015, č. j. OSl.Hl.ob.7-30122/15-Vo/UR. To mělo řešit celou komunikaci Hlubočepská od křižovatky s ulicí Slivenecká až po Stavbu, avšak nakonec řeší komunikaci pouze v rozsahu od křižovatky s ulicí K Dalejím po Stavbu. Odkaz na toto územní rozhodnutí byl podle názoru žalobce irelevantní, neboť v prvostupňovém rozhodnutí není stanovena závazná podmínka etapizace spočívající v tom, že před uvedením stavby do provozu musí být realizována úprava komunikace Hlubočepská a povoleno její trvalé užívání.

V rámci dvanáctého žalobního bodu žalobce poukázal na propadnutí stanovisek správců sítě (např. Pražské teplárenské a.s. a ELTODO CITELUM), což stavební úřad i žalovaný překlenuli poukazem na to, že stavební úřad z úřední činnosti zná nejlépe svěřené území a případné nové umístěné sítě a na zásadu procesní ekonomie. Dle názoru žalobce je však tento postup v rozporu s povinností žadatele splňovat po celou dobu řízení podmínky pro vydání rozhodnutí, zejm. podle ustanovení § 86 odst. 2 písm. c) stavebního zákona a v rozporu se smyslem časového omezení platnosti stanoviska správce sítě. Stavební úřad se pak podle žalobce vůbec nevypořádal s námitkou, že ve stanovisku PVS a.s. ze dne 18. 11. 2016 chybí několik pozemků a s touto námitkou se v rámci odvolacího řízení nevypořádal ani žalovaný.

Ve třináctém žalobním bodu žalobce namítl nepřezkoumatelnost vyjádření Hasičské záchranné stanice hl. m. Prahy ze dne 7. 9. 2016, protože postrádá odůvodnění, stejně jako původní závazné stanovisko dotčeného orgánu na úseku požární ochrany. Žalobce uvedl, že namítl vadu postupu stavebního úřadu, který námitku nedostatečného odůvodnění vypořádal sám bez součinnosti s dotčeným orgánem. Žalovaný k tomu odkázal na závazné stanovisko Ministerstva vnitra, generálního ředitelství hasičského záchranného sboru ze dne 14. 7. 2017, č. j. MV-78375-5/PO-PRE-2017 s tvrzením, že požadavek na odůvodnění kladného stanoviska je neopodstatněný. Žalobce s tím nesouhlasí, neboť ačkoliv vyhláška o požární prevenci odůvodnění závazného stanoviska nevyžaduje, vyplývá tato povinnost ze správního řádu a judikatury správních soudů.

Ve čtrnáctém žalobním bodu žalobce napadl jako nepřípustný postup žalovaného, který v napadeném rozhodnutí doplnil výpočet podlažnosti pro celou funkční plochu SV-C, když zjistil, že stavebník v průvodní zprávě na str. 12 provedl výpočet podlažnosti pouze pro navrhovanou stavbu a nikoli pro všechny stávající a umístěné stavby v celé funkční ploše SV-C, což způsobovalo podle žalobce nemožnost vyhodnotit soulad záměru s územním plánem.

V patnáctém žalobním bodu žalobce uvedl, že stavba v ploše SV nerespektuje požadovaný podíl jednotlivých funkcí, neboť stavba má v podstatě monofunkční čistě obytné využití, které není možné povolit ani jako výjimečně přípustné využití. To bylo podle názoru žalobce v rozporu s územním plánem a regulativem polyfunkčního využití dané lokality, kdy i při výjimečném připuštění vyššího než 60% podílu kapacity jedné z funkcí, musí zůstat zachováno smíšené funkční využití, tj. i jiná než čistě obytná funkce v nezanedbatelném podílu. Žalobce poukázal na to, že stavebník v dané ploše SV již umístil a realizoval jiné čistě obytné stavby či stavby s výrazné vyšším než 60% podílem čistě obytné funkce, a proto poslední volná plocha k zastavění v této funkční ploše již nemůže být čistě obytná. Žalobce zdůraznil, že se stavbou nesouhlasila ani Městská část Praha 5, ačkoliv její nesouhlas není právně závazný.

V rámci posledního šestnáctého žalobního bodu žalobce souhrnné namítl několik výtek vůči napadenému rozhodnutí jako celku. Podle jeho názoru je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, protože neobsahuje žádné věcné odůvodnění vyjma vypořádání se s odvolacími námitkami žalobce a dalšího odvolatele, např. chybí odůvodnění, proč je stavba nově umisťována i na pozemek parc. č. 1759/5 či proč dochází k částečné změně prvostupňového rozhodnutí. Žalovaný dále podle názoru žalobce vůbec nevypořádal jeho odvolací námitky č. 18, 21 a 22. K námitce ohledně rozporu s ustanovením § 36 odst. 3 správního řádu není uvedeno podle žalobce vůbec nic, což platí i pro námitku ohledně požadavku na aktualizace dopravní studie (námitka č. 6), ohledně procesního postupu ve věci opravného usnesení ke sdělení EIA, tj. nemožnosti aplikovat ustanovení § 156 odst. 2 správního řádu v odvolacím řízení (námitka ve vyjádření z 24. 8. 2017) a námitku, že se stavební úřad vůbec nevypořádal s námitkou, že ve stanovisku PVS a.s. ze dne 18. 11. 2016 chybí vícero pozemků.

Podáním ze dne 24. 5. 2018 žalobce doplnil k žalobním tvrzením znalecký posudek znalce z oboru ochrany přírody Ing. P. S. č. 833618 ze dne 23. 5. 2018, podle kterého byl v místě plánované stavby na základě venkovního šetření ve dnech 29. 4. a 17. 5. 2018 zjištěn výskyt zvláště chráněných živočichů, a to: a) silně ohrožené – ještěrka obecná a slepýš křehký, b) ohrožené – čmelák, ťuhýk obecný, přičemž podle závěru znalce není výčet úplný.

Stavebník se k žalobě vyjádřil dne 5. 6. 2018. Vymezil se proti tomu, že by Stavba měla být v rozporu se zájmem na ochraně přírody v dané lokalitě; zásah je podle stavebníka minimalistický, stavba vede ke kultivaci stávajícího brownfieldu a správní orgány v souladu se zásadou materiální pravdy uzavřely, že některá tvrzení žalobce neodpovídají skutečnému stavu věci. Stavebník poukázal na to, že ani podle judikatury Nejvyššího správního soudu nelze vyhovět požadavku na zakonzervování území „navěky“ a požadavku na zachování uniformity zástavby, protože organicky začleněnou stavbou do okolní zástavby může být i stavba záměrně protikladná k dosavadní zástavbě (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2010, č. j. 7 As 13/2010 – 145 a ze dne 20. 5. 2010, č. j. 7 As 17/2010 – 101). Stavebník měl za to, že správní orgány v posuzovaném případě vypořádaly námitky žalobce s mimořádnou pečlivostí. Stavebník byl toho názoru, že žalobce jako spolek na ochranu životního prostředí nemůže uplatnit takové námitky, které nesouvisí s ochranou přírody a krajiny ve smyslu zákona o ochraně přírody a krajiny, a postačí, pokud správní orgán zdůvodní, proč tyto námitky nesouvisí se zájmem chráněným spolkem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 As 2/2009 – 90 a ze dne 7. 12. 2005, č. j. 3 As 8/2005 – 118). Žalobce si podle stavebníka nemůže přisvojovat námitky jiných účastníků (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne ze dne 12. 4. 2000, č. j. 5 A 98/98 – 109 nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2013, č. j. 3 As 24/2013 – 35). Stavebník byl toho názoru, že žalobce mohl v žalobce namítat jen porušení procesních práv (srov. rozsudek NSS ze dne 29. 7. 2004, č. j. 7 A 139/2001 – 67). Stavebník dále poukázal na to, že žalobce v některých žalobních bodech (např. č. 10, 11 a 15) napadá věcnou správnost správních rozhodnutí, avšak předmětem soudního přezkumu je pouze posouzení zákonnosti a vady řízení (srov. ustanovení § 78 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní). Stavebník navrhl zohlednění zásady proporcionality, podle které lze přistoupit ke zrušení správního rozhodnutí tehdy, došlo-li k porušení zákona nikoli v zanedbatelné míře (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2004, č. j. 7 A 85/2001 - 43).

K prvnímu žalobnímu bodu stavebník uvedl, že žalobci nepříslušelo jej vznášet, neboť otázka vlastnických poměrů k pozemkům nesouvisí s ochranou přírody a krajiny ve smyslu zákona o ochraně přírody a krajiny a sám není vlastníkem předmětných pozemků. Stavebník doplnil, že pozemek parc. č. 1759/5, k. ú. Hlubočepy byl oddělen od pozemku parc. č. 1759/1 v souvislosti s převodem pozemku parc. č. 1759/5 do vlastnictví hl. m. Prahy a příslušná smlouva byla uzavřena dne 22. 5. 2017, tj. po vydání prvostupňového rozhodnutí.

Ke druhému žalobnímu bodu byl stavebník toho názoru, že žalovaný byl nejen oprávněn, ale i povinen k nápravě vad v odvolacím řízení, a to podle ustanovení § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu a podle zásady rychlosti, hospodárnosti a procesní ekonomie. Takový postup podle stavebníka rovněž odpovídá zásadě jednotnosti správního řízení. Stavebník měl za to, že žalobci nepříslušelo vznášet tento žalobní bod, neboť stanoviska silničního správního úřadu, drážního úřadu a hygienické stanice nesouvisí s ochranou přírody a krajiny ve smyslu zákona o ochraně přírody a krajiny.

Ke třetímu žalobnímu bodu stavebník uvedl, že je výrazem přepjatého formalismu, nemá oporu v zákoně a že byl důvod postupovat podle ustanovení § 90 odst. 1 správního řádu, a proto žalovaný nepostupoval podle odst. 5 uvedeného ustanovení.

Ke čtvrtému žalobnímu bodu stavebník poukázal na relevantní části prvostupňového a napadeného rozhodnutí a na to, že žalovaný příslušnou odvolací námitku vypořádal ve spolupráci s orgánem ochrany přírody Magistrátu hlavního města Prahy (dále jen „MHMP“) a ten rovněž přijal závěr, že zjišťovací řízení nebylo třeba provádět.

K pátému žalobnímu bodu stavebník odmítl, že by DÚR byla v únoru 2016 podstatně přepracována. Podle stavebníka naopak nedošlo ke změně záměru, ale pouze k doplnění na základě výzvy stavebního úřadu. Stavební úřad podle stavebníka jednoznačně stanovil, z jakých dopravních zátěží vycházel, a proto nebylo nutné aktualizovat dopravní situaci. Podle názoru stavebníka vyplývá z podmínky č. 25, že stavební úpravy komunikace Hlubočepská budou provedeny před zahájením užívání stavby a požadavek na jejich provedení před zahájením stavebních prací na stavbě nedává smysl, neboť při realizaci stavby by byla nová komunikace poškozena a musela by být znovu opravována. Stavebník doplnil, že na stavební úpravy komunikace Hlubočepská již bylo vydáno pravomocné stavební povolení ze dne 31. 10. 2017, č. j. MC05 63191/2017. Otázky souladu stavby s vyhláškou OTPP podle stavebník nesouvisí s ochranou přírody a krajiny ve smyslu zákona o ochraně přírody a krajiny a žalobci tak nepříslušelo je vznášet.

K šestému žalobnímu bodu stavebník odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a uvedl, že žalovaný vypořádal příslušnou námitku ve spolupráci s orgánem ochrany přírody MHMP, který příslušné námitce žalobce nepřisvědčil.

K sedmému žalobnímu bodu stavebník odkázal na příslušné části odůvodnění prvostupňového a napadeného rozhodnutí a uvedl, že žalovaný vypořádal příslušnou námitku ve spolupráci s orgánem ochrany přírody MHMP. Stavebník měl za to, že žalobní bod ohledně aplikace zákona o ochraně ovzduší nesouvisí s ochranou přírody a krajiny ve smyslu zákona o ochraně přírody a krajiny a žalobci tak nepříslušelo jej vznášet.

K osmému žalobnímu bodu stavebník nesouhlasil s tím, že by žalobce prokazoval výskyt zvláště chráněných druhů živočichů a rostlin v lokalitě řadou důkazů. Stanovisko Agentury ochrany přírody a krajiny (dále jen „AOPK“) obsahuje podle stavebníka pouze obecné informace a AOPK nemá působnost k vydávání stanovisek pro územní řízení v otázkách přírody a krajiny. Na stavebním pozemku je podle stavebníka prázdná plocha bez zeleně po demolici původní továrny a tudíž bez podmínek vhodných pro život živočichů či rostlin. Orgán ochrany přírody MHMP i Ministerstvo životního prostředí potvrdili podle stavebníka, že není důvod požadovat biologický průzkum.

K devátému žalobnímu bodu stavebník poukázal na to, že souhlasné stanovisko orgánu ochrany přírody MHMP bylo potvrzeno ze strany ministerstva životního prostředí, a na to, že žalobce předkládá jako důkazní prostředek stanoviska AOPK a České geologické služby, která byla již v předcházejícím územním řízení posouzena jako obecná bez reálné vypovídací hodnoty a ani jedna z těchto institucí nemá působnost k vydávání stanovisek pro územní řízení v otázkách přírody a krajiny.

K desátému žalobnímu bodu stavebník uvedl, že soulad stavby s požadavky nařízení č. 10/2014 Sb. hl. m. Prahy o zřízení přírodních parků na území hl. m. Prahy byl potvrzen souhlasným závazným stanoviskem MHMP a že souhlasné závazné stanovisko orgánu ochrany přírody MHMP bylo potvrzeno ze strany Ministerstva životního prostředí. Stavebník poukázal na to, že na území stavby se před odstraněním nacházela továrna v havarijním stavu a černé skládky, území tak nemělo žádnou estetickou či rekreační hodnotu, což se stavbou změní. Podle stavebníka je stavba navržena tak, že ve srovnání s továrnou nebude rušivá různými výškovými profily a dojde k eliminaci socio-patologických jevů (bezdomovectví). Stavba je podle stavebníka umisťována do dlouhodobě zastavěného území souvislou řadou továren, jde pouze o změnu zástavby na jinou funkci a tvoří tak „dostavbu stávajících sídelních útvarů“. Stavba svým uspořádáním (hmotou a rozměry) odpovídá podle názoru stavebníka původní zástavbě a žádným ukazatelem nepřekračuje její rámec, jde o obnovu brownfieldu z hlediska funkčního využití vůči území šetrnější a nižší úrovní zátěže. Stavebník odmítl, že by území zastavoval „salámovou“ metodou; projekt Diamantika byl zmenšen, projekt Semmering nebude realizován (stavebník pozemky převedl Městské části Praha 5 pro veřejné využití) a projekt Trilobit (tj. Stavba) je kultivací brownfieldu.

K jedenáctému žalobnímu bodu stavebník odkázal na vyjádření k pátému žalobnímu bodu a doplnil, že řešení pěší dopravy nesouvisí s ochranou přírody a krajiny ve smyslu zákona o ochraně přírody a krajiny a žalobci tak nepříslušelo tento žalobní bod vznášet.

Ke dvanáctému, třináctému a čtrnáctému žalobnímu bodu stavebník uvedl, že žalobce uplatňuje přepjatě formalistický přístup a že stanoviska správců sítí a vyjádření hasičského záchranného sboru nesouvisí s ochranou přírody a krajiny ve smyslu zákona o ochraně přírody a krajiny a žalobci tak nepříslušelo tento žalobní bod vznášet.

K patnáctému žalobnímu bodu stavebník uvedl, že Stavba má sloužit pro bydlení, a proto je její umístění ve funkční ploše SV s kódem míry využití území C výjimečně přípustné a že posouzení výjimečné přípustnosti slouží k umožnění rozvoje konkrétní lokality tak, aby odpovídal její poloze, rozloze a návaznosti na okolí, což je splněno, neboť Stavba navazuje na záměr osmi již umístěných rodinných domů s parkovou plochou. Polyfunkčnost území je podle stavebníka navíc zachována díky objektu č. p. 418 Hydroxygen na pozemku parc. č. 1236 s funkcí administrativní a drobné nerušící výroby. Stavebník upozornil na to, že územní plán vyžaduje posouzení celé funkční plochy a poměr bytové funkce po započtení stavby je ve funkční ploše SV-C 65 %, což je výjimečně přípustné překročení celkové kapacity území pro tuto funkci. Podle názoru stavebníka je realizaci stavby ve veřejném zájmu z pohledu aktuální situace na trhu bydlení i z pohledu umístění, neboť nedochází k záboru nové původy, ale využití plochy bez jakéhokoliv potenciálu. Stavebník měl za to, že soulad stavby s územním plánem nesouvisí s ochranou přírody a krajiny ve smyslu zákona o ochraně přírody a krajiny a žalobci tak nepříslušelo tento žalobní bod vznášet.

K poslednímu šestnáctému žalobnímu bodu stavebník uvedl, že se ve své praxi nesetkal s důkladněji odůvodněnými rozhodnutími, že žalobce pouze opakuje námitky, které žalovaný již vypořádal a že tento žalobní bod nesouvisí s ochranou přírody a krajiny ve smyslu zákona o ochraně přírody a krajiny a žalobci tak nepříslušelo jej vznášet. Stavebník měl za to, že žalovaný všechny odvolací námitky vypořádal, konkrétně odvolací námitku č. 18 v rámci námitky č. 7 a námitky č. 21 a 22 jsou pak podle stavebníka pouze formální výtkou bez věcné podstaty, kdy žalobce musel být se 4 rutinními stanovisky správců sítí seznámen, neboť z nich v odvolání citoval a navíc se k nim neváže žádná další námitka a námitka č. 22 je pouze obecným tvrzením, nedokládajícím žádném konkrétní pochybení správních orgánů.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 11. 6. 2018 uvedl, že žalobce je aktivně legitimován podle ustanovení § 65 odst. 2 s. ř. s., avšak svými žalobními body výrazně překračuje rozsah své žalobní legitimace, když se vyjadřuje k otázkám, které se zájmem na ochraně přírody nesouvisí. Žalovaný doplnil, že odpovídající odvolací námitky vypořádal pouze z opatrnosti a k problematice aktivní legitimace odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2009, č. j. 7 As 2/2009 - 80. Za přípustné žalovaný považoval žalobní body č. 4, 6, 7, 8, 9 a 10.

Ke čtvrtému žalobnímu bodu žalovaný poukázal na to, že v napadeném rozhodnutí ověřil v součinnosti s odborně příslušným orgánem ochrany přírody správnost názoru stavebního úřadu. K metodickému výkladu ministerstva životního prostředí žalovaný zastával názor, že metodický výklad se provádí v případě chybějícího výkladu určitého pojmu v právních předpisech proto, aby při jeho výklad nevznikaly nedůvodné rozdíly. S ohledem na množství vrtů pro tepelná čerpadla na území ČR, umístěných bez provedení zjišťovacího řízení, měl žalovaný za to, že by provedením zjišťovacího řízení došlo k porušení ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu.

K šestému žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že se k němu podrobně vyjádřil v napadeném rozhodnutí a že konstrukce, podle které správní orgán nemůže své vyjádření dle části čtvrté správního řádu opravit podle ustanovení § 156 správního řádu ve fázi řízení o odvolání proti územnímu rozhodnutí, pro které bylo toto vyjádření podkladem, nemá oporu v zákoně. Opravit lze podle žalovaného provést vždy, na závěru orgánu ochrany přírody se nic nezměnilo a rozhodující je závěr podkladového vyjádření, nikoliv jeho odůvodnění.

K sedmému žalobnímu bodu se žalovaný domníval, že požadavkem konstantní judikatury je, aby stavební úřad sám vyvozoval závěry ohledně umístění stavby a nebyl pouhým „sběračem“ závazných stanovisek. Orgán ochrany ovzduší dle žalovaného nevydal závazné stanovisko, neboť stavba neobsahuje stacionární zdroj znečištění ovzduší a posuzování znečištění ovzduší z dopravy není svěřeno žádnému dotčenému orgánu. Podrobné šetření ve spolupráci s orgány ochrany ovzduší potvrdilo podle žalovaného závěry stavebního úřadu a znečištění ovzduší vyvolané výstavbou nelze v územním řízení posoudit, neboť zásady organizace výstavby nejsou součástí DÚR.

K osmému žalobnímu bodu žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a zdůraznil, že zpracování biologického průzkumu není zákonnou povinností žadatele o územní rozhodnutí a orgán ochrany přírody a krajiny není povinen vždy vyžadovat jeho zpracování.

K devátému žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že rozporování obsahu závazného stanoviska v řízení před stavebním úřadem v I. stupni nemá oporu v zákoně a projednávání obsahu závazného stanoviska mezi stavebním úřadem I. stupně a dotčeným orgánem by odporovalo zásadě hospodárnosti řízení. Žalovaný podotkl, že účastníci řízení mohou napadnout závazné stanovisko odvoláním. Stavební úřad nemá dle názoru žalovaného jinou možnost, než na závazné stanovisko poukázat, protože je jím vázán a v dané fázi je tato otázka vyřešena. Žalovaný rovněž upozornil na rozpor v postoji žalobce, který na jednu stranu požaduje, aby stavební úřad zaujímal k závazným stanoviskům vlastní stanoviska, popř. je znovu projednával s dotčeným orgánem, a na druhé straně stavebnímu úřadu vytýká citace ustanovení právních předpisů mimo oblast územního rozhodování.

K desátému žalobnímu bodu žalovaný dodal, že ustanovení § 15 odst. 3 nařízení č. 10/2014 Sb. hl. m. Prahy obsahuje řadu požadavků na dostavbu sídelních útvarů, které byly posouzeny a komentovány v souvislosti s ochranou složkových zájmů. Žalobce podle názoru žalovaného absurdně preferuje výstavbu továrny před bytovým domem a za dostavbu sídelního útvaru považuje realizaci stavby se stejnou funkcí, jakou měla odstraněná stavba, což však nemá oporu v zákoně.

Závěrem žalovaný zdůraznil k ostatním žalobním bodům, že v předcházejícím řízení byl prokázán souladu Stavby s územním plánem.

Dne 3. 10. 2019 obdržel městský soud repliku žalobce. V ní žalobce zdůraznil povinnost provést minimálně zjišťovací řízení EIA s odkazem na ustanovení § 9d odst. 1 zákona o EIA. Žalobce uvedl, že hájí zájmy na úseku ochrany životního prostředí, které by mohla stavba ohrozit, což vyplývá i z usnesení o přiznání odkladného účinku žaloby ze dne 5. 6. 2018, č. j. 10 A 71/2018 – 64. Ohledně aktivní legitimace žalobce označil žalovaným odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2009, č. j. 7 As 2/2009 – 80 týkající se omezení přípustnosti žalobních bodů za překonaný a odporující závěrům Ústavního soudu vyplývajícím z nálezů ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 59/14 a ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1251/14.

Ke čtvrtému žalobnímu bodu žalobce uvedl, že setrvává na argumentaci a že nezákonné praxi nemůže být poskytována ochrana ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu.

K šestému žalobnímu bodu žalobce poukázal na to, že se žalovaný nevyjádřil k námitce nemožnosti postupu podle ustanovení § 156 odst. 1 správního řádu, a odmítl, že by změna sdělení, ze kterého vyplývalo, že si dotčený orgán byl vědom svého pochybení, mohla být provedena v odvolacím řízení, protože tím žalobce ztrácí možnost se k takovému podkladu vyjádřit.

K sedmému žalobnímu bodu žalobce nesouhlasil s tím, že by posuzování znečištění ovzduší z dopravy vyvolané stavbou nebylo svěřeno žádnému dotčenému orgánu, a to s ohledem na ustanovení § 2 písm. e), § 4 odst. 4 a § 27 zákona o ochraně ovzduší, ze kterých vyplývá, že věcně příslušným orgánem ochrany ovzduší měl být Magistrát hl. m. Prahy a ten měl v řízení vystupovat jako dotčený orgán. Podle žalobce je situace o to závažnější, že jde o území s překročenými imisními limity pro rakovinotvorný benzo(a)pyren. Posouzení tedy podle žalobce nepříslušelo stavebnímu úřadu.

K osmému žalobnímu bodu žalobce uvedl, že v případech, kdy je i potenciální riziko dotčení zvláště chráněných druhů živočichů, je zákonnou povinností žadatele zpracovat biologický průzkum podle ustanovení § 67 zákona o ochraně přírody a krajiny. Tvrzení, že tuto povinnost nemají žadatelé u jakékoliv stavby, není podle žalobce relevantní, protože podklady pro vydání prvostupňového rozhodnutí prokazují riziko dotčení a ohrožení zvláště chráněných druhů živočichů. To je podle žalobce potvrzeno i vyjádřením OOP MHMP ze dne 14. 7. 2017, č. j. MHMP 1095224/2017 a znaleckým posudkem Ing. P. S. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2015, č. j. 10 As 14/2015 – 59 měl žalobce za to, že neuložením povinnosti zpracovat biologické hodnocení došlo k porušení ustanovení § 3 správního řádu a § 90 písm. e) stavebního zákona.

K desátému žalobnímu bodu žalobce zdůraznil, že žalovaný nepochopil odvolací námitku, protože žalobce nenapadá skutečnost, že závazné stanovisko mělo být přezkoumáváno v řízení na prvním stupni, ale to, že stavební úřad v prvostupňovém rozhodnutí vypořádal námitku žalobce pouze odkazem na uvedená závazná stanoviska, čímž jej zatížil vadou nepřezkoumatelnosti. K tomu žalobce odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2011, č. j. 1 As 7/2011 – 397, ze dne 30. 9. 2009, č. j. 4 As 25/2009 – 163 a na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2014, č. j. 47 A 32/2012 – 38. Žalobce pak doplnil, že v lokalitě nepreferuje žádnou výstavbu, protože převažuje zájem na ochraně přírody a krajiny před soukromým stavebním závěrem investorů.

Dne 2. 7. 2018 obdržel městský soud vyjádření stavebníka, podle kterého znalecký posudek Ing. S. předložený žalobcem nemůže být podkladem pro rozhodování soudu, protože argumentuje hrozbou antropizace pozemku, aniž by tento názor vysvětlil či doložil, pomíjí, že jde o brownfield, tedy ze své podstaty 100% antropizované území, argumentuje ohrožením migrace živočichů přes pozemek, který je však ze všech stran kromě jižní izolovaný a na jižní straně je silniční komunikace a železniční trať, požaduje provedení stavebních prací v zimě, což by však znamenalo úhyn živočichů, pokud by byli přítomní, považuje 70 parkovacích míst za maximalistické řešení, aniž by zohlednil, že stávající komunikace je používána k běžnému provozu, doporučuje omezení záměru na polovinu bez uvedení důvodu pro právě polovinu a opakovaně uvádí tutéž fotografii, což má dokládat neprofesionální práci znalce Ing. S. Stavebník dále doložil odborné posouzení doc. Dr. J. F., CSc. ze dne 21. 6. 2018.

Dne 4. 7. 2018 obdržel městský soud repliku žalobce k vyjádření stavebníka. Podle žalobce fotografie doložené stavebníkem dokládají, že nemůže jít o dostavbu stávajícího sídelního útvaru a rozsudky ohledně nepřijatelné konzervace území nejsou relevantní, neboť hlavní účelem přírodních parků na území Prahy je ochrana krajinného rázu s významnými soustředěnými estetickými a přírodními hodnotami.

Žalobce k otázce svého postavení uvedl, že mělo být provedeno zjišťovací řízení a v důsledku jeho neprovedení byl poškozen na právu na příznivé životní prostředí a na spravedlivý proces, neboť se nemohl účastnit procesu EIA a územní řízení nebylo vedeno jako navazující řízení ve smyslu zákona o EIA. Žalobce dále odkázal na ustanovení § 9d odst. 1 zákona o EIA, čl. 9 odst. 2 písm. a) Aarhuské úmluvy, usnesení o přiznání odkladného účinku a nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3572/214, z nichž vyplývá, že může uplatňovat i hmotněprávní námitky, přičemž judikatura odkazována stavebníkem je překonaná. Žalobce byl toho názoru, že žalobní body č. 10, 11 a 15 jsou námitkami nezákonnosti, a nikoliv věcné nesprávnosti, přičemž správní soud může přezkoumávat i věcnou nesprávnost, zejm. v případě excesů a zneužití správního uvážení a libovůle (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2005, č. j. 6 A 25/2002 – 42).

K prvnímu žalobnímu bodu žalobce uvedl, že povinnost zjištění skutečného stavu věci a kontrola úplnosti podkladů platí i pro odvolací orgán a že měl žalovaný založit kupní smlouvu do spisu jako podklad rozhodnutí. Žalobci byl k vznesení této námitky oprávněn, neboť jí napadá nezákonnost napadeného rozhodnutí z důvodu absence základního podkladu; to by měl správní soud přezkoumávat z úřední povinnosti.

Ke druhému žalobnímu bodu žalobce uvedl, že žalovaný nemůže odstranit nezákonnost výrokové části rozhodnutí spočívající v absenci převzetí závazných podmínek závazných stanovisek, a poukázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2015, č. j. 6 A 17/2018 – 87. Žalobce měl za to, že nerespektování závazných stanovisek přezkoumává správní soud z úřední povinnosti.

Ke třetímu žalobnímu bodu žalobce uvedl, že vzhledem k pluralitě účastníků řízení nepovažuje tuto žalobní námitku za výraz přepjatého formalismu.

K pátému žalobnímu bodu žalobce poukázal na to, že zájmem stavebníka bylo ponechat Stavbu v režimu vyhlášky OTPP, protože podle PSP II by se mohla ukázat jako nerealizovatelná. Způsob realizace Stavby má podle žalobce vliv na práva a zájmy chráněné žalobcem, a proto je oprávněn vznést tento žalobní bod.

K šestému a sedmému žalobnímu bodu byl žalobce toho názoru, že ochrana ovzduší je součástí ochrany životního prostředí a tedy zájmem chráněným žalobcem. Ve zbytku odkázala na žalobu a předcházející část tohoto vyjádření.

K osmému žalobnímu bodu žalobce odkázal na znalecký posudek Ing. P. S. a uvedl, že důvod pro zpracování biologického posouzení bude v čase sílit, protože populace a druhová rozmanitost budou v území početnější. Úkolem AOPK je podle jejich internetových stránek odborná podpora výkonu státní správy na úseku ochrany přírody a krajiny, včetně práce s daty a dokumentací, provádění sledování a šetření, vypracovávání odborných stanovisek, metodickýh materiálů a znaleckých posudků.

K devátému žalobnímu bodu žalobce uvedl, že netvrdí, že závazné stanovisko mělo být přezkoumáváno v řízení v prvním stupni, ale že stavební úřad v územním řízení vypořádal námitky žalobce pouze odkazem na závazná stanoviska, což vede k nepřezkoumatelnosti.

K desátému žalobnímu bodu měl žalobce za to, že na území přírodního parku nelze klást důraz na estetickou či rekreační hodnotu, což beztak nepřipadá v úvahu, neboť tyto hodnoty má záměr Stavby pouze pro investora a nabyvatele jednotlivých bytů. Žalobce netrval na dostavbě továrny, ale pouze tvrdil, že ustanovení § 15 odst. 3 nařízení takovou dostavbu umožňuje. Podstata žalobního bodu spočívá podle žalobce v interpretaci tohoto ustanovení ze strany správních orgánů, která je podle žalobce příliš extenzivní a žalobce navrhl provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru stavebnictví, specializace architektura krajiny a sídel.

V rámci jedenáctého žalobního bodu žalobce poukázal na to, že není stanovena závazná podmínka, že před uvedením stavby do provozu musí být realizována rekonstrukce komunikace a povoleno její trvalé užívání. Žalobce měl za to, že jeho námitka v tomto směru nebyla vypořádána ze strany stavebního úřadu a žalovaného řádně a napadl nevymahatelnost tohoto požadavku, když chybí podmínění uvedení Stavby do provozu realizací chodníku.

K dvanáctému žalobnímu bodu žalobce uvedl, že se žalovaný vůbec nevyjádřil k odvolací námitce, jejíž podstatou bylo to, že se stavební úřad nevypořádal s tím, že ve stanovisku PVS a.s. ze dne 18. 11. 2016 chybělo více pozemků. Vyžadování zákonných podkladů není podle žalobce přepjatým formalismem a soud by k této námitce měl přihlížet z úřední povinnosti.

Ke čtrnáctému žalobnímu bodu měl žalobce za to, že je oprávněn tento žalobní bod vznést a že se jedná o nesouladu s územním plánem, tedy nezákonnost z úřední povinnosti.

K patnáctému žalobnímu bodu žalobce uvedl, že se nejedná o veřejný zájem, ale pouze o soukromý ekonomický zájem ve střetu s veřejným zájmem na ochraně životního prostředí. Nezákonnost spočívající v nesouladu s územním plánem je podle žalobce zkoumána z úřední povinnosti.

K šestnáctému žalobnímu bodu žalobce byl toho názoru, že nepřezkoumatelnost je vždy důvodem zrušení napadeného rozhodnutí a že je oprávněn ji vznášet. I přes obsahovou rozsáhlost napadeného rozhodnutí se žalovaný podle žalobce nevyjádřil k některým odvolacím důvodům a jiné vypořádal nedostatečně.

Ke čtvrtému a třináctému žalobnímu bodu žalobce odkázal na žalobu.

Dne 16. 1. 2019 obdržel městský soud další vyjádření stavebníka. V něm stavebník uvedl, že podle odborného posouzení vypracovaného doc. F. trpí znalecký posudek Ing. S. neznalostí lokality a principů smysluplné ochrany přírody. Podle stavebníka Ing. S. učinil své závěry bez znalosti projektové dokumentace stavby, bez konzultace se stavebníkem a zatížil je pochybeními (mylné a neodůvodněné tvrzení ohledně antropizace pozemků stavby, které jsou brownfieldem, ohrožení migrace živočichů, kdy pozemky Stavby jsou ze všech stran izolovány od svého okolí). Závěr Ing. S. o poškození přírodních fenoménů není podle stavebníka odůvodněný, neboť Stavba počítá se zelení na střechách a je navržena přívětivě k životnímu prostředí, kdy dojde ke zlepšení stavu předmětných pozemků. Stavebník odmítl možnost zakonzervování území s ohledem na judikaturu NSS a uvedl, že sám investoval prostředky do demolice zbytků továrny. Závěr Ing. S. o redukci záměru na polovinu je podle stavebníka nepodložený. Stavebník považoval závěr Ing. S. o potřebě realizovat zemní práce v zimě za chybný, neboť podle doc. F. by měl být postup s ohledem na ochranu ještěrky obecné a slepýše křehkého opačný. Konstatování Ing. S. o výskytu chráněných živočichů měl stavebník za nedostatečný, neboť nevznikl na základě dlouhodobého sledování lokality a podle doc. F. jsou pozemky Stavby od hodnotných ploch Prokopského údolí izolované, což vylučuje možnost migrace živočichů (kromě ptáků). Souhrnně nemůže být podle stavebník znalecký posudek Ing. S. spolehlivým podkladem pro soud.

Stavebník uvedl, že podle pozorování doc. F. v období od června do listopadu 2018 při celkem devíti návštěvách (i) nezjistil výskyt zvláště chráněných rostlin, (ii) zjistil výskyt zvláště chráněného čmeláka rodu Bombus, který však na pozemcích nesídlí a realizací Stavby nebude nijak dotčena, (iii) nezjistil výskyt žádného zvláště chráněného druhu obratlovců s přímým vztahem k pozemkům Stavby, když zjistil výskyt pouze dvou běžných druhů ptáků hnízdících na daných pozemcích. Podle stavebníka doc. F. uzavřel, že v kontextu širšího území nedojde k ovlivnění biologické rozmanitosti v okolí (při výstavbě ani užívání) a že nelze vyloučit výskyt dalších druhů bez přímé vazby na pozemky stavby. Při dodržení dalších doporučení doc. F. (odstraňování dřevin a křovin mimo období hnízdění, tj. mimo 20. 3. – 30. 6. a odstranění nepůvodních dřevin) nedojde podle stavebník k zásahu do zájmů chráněných zákona o ochraně přírody a krajiny s významným negativním vlivem.

Stavebník zopakoval námitku, že žalobci nepříslušelo vznášet všechny žalobní body, které vznesl, a to s ohledem na již výše odkazovanou judikaturu. Podle názoru stavebníka fotografická dokumentace dokazuje, že Stavba zapadá do krajinného rázu lokality a nejedná se o výstavbu nové sídelní jednotky či útvaru, a to i s ohledem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2008, sp. zn. 5 As 48/2006 a na to, že bytová výstavba je k okolí šetrnější než dřívější tovární budovy. Pozemky Stavby nejsou dle stavebníka vhodné k osídlení živočichy, neboť jsou plné suti a vzrůstající rostliny nemají hodnotu.

K prvnímu žalobnímu bodu stavebník uvedl, že změna ve výčtu pozemků je přípustná i s ohledem na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2016, č. j. 8 A 13/2013 – 60, přičemž v předmětném případě jde pouze o přečíslování parcel bez vlivu na realizaci Stavby.

Ke druhému žalobnímu bodu měl stavebník za to, že rozpor s ustanovení § 149 odst. 5 správního řádu není na místě a že odkaz žalobce na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2015, č. j. 6 A 17/2018 – 87 není přiléhavý. Podle stavebníka žalovaný postupoval správně v souladu s ustanovením § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 7 As 32/2008.

Ke třetímu žalobnímu bodu stavebník uvedl, že žalovaný postupoval podle ustanovení § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu, a proto nebyl důvod aplikovat ustanovení § 90 odst. 5 správního řádu.

Ke čtvrtému žalobnímu bodu stavebník poukázal na to, že text směrnice 2011/92/EU se liší proti směrnici 85/337/EHS jen v technických detailech, příloha II v bodu 2 písm. d) je stejná. Podle názoru stavebníka je tak Metodický pokyn stále aplikovatelný a nebylo třeba provedení zjišťovacího řízení, neboť podle Metodického pokynu je zásadní kladné vyjádření odboru ochrany životního prostředí Úřadu městskému části Praha 5 jako vodoprávního úřadu, který v rozhodnutí sp. zn. MC05-S/71572015/OŽP/OVH uvedl, že vrty nemohou negativně ovlivnit kvalitu ani kvantitu hydrogeologického kolektoru dané lokality. Stavebník byl toho názoru, že správní orgány své závěry řádně odůvodnily a že podle nové právní úpravy s účinností od 1. 1. 2018 spadají geotermální hloubkové vrty do hloubky 200 m do kategorie podlimitních záměrů.

K pátému žalobnímu bodu stavebník uvedl, že samotný záměr zůstal po doplnění spisu na základě výzvy stavebního úřadu bez změny, návaznost rekonstrukce komunikace Hlubočepská na zahájení užívání Stavby je zajištěna podmínkou č. 25 prvostupňového rozhodnutí a realizace rekonstrukce před realizací Stavby postrádá smysl, protože během realizaci Stavby by došlo k jejímu poškození. Správní orgány podle názoru stavebníka své závěry řádně odůvodnily.

K šestému žalobnímu bodu stavebník uvedl, že vypořádání předmětné námitky bylo v pořádku a že realizace hloubkových vrtů nepodléhala ani zjišťovacímu řízení, není proto důvod k závěru o nepřezkoumatelnosti.

K sedmému žalobnímu bodu stavebník uvedl, že závazné stanovisko nemohlo být vydáno, neboť není umisťován žádný stacionární zdroj znečišťování ovzduší a nebyl dotčen zájem na ochraně ovzduší, jak dovodil i orgán ochrany prostředí ve stanovisku ze dne 25. 1. 2016 a ze dne 14. 7. 2017 a Ministerstvo životního prostředí ve vyjádření ze dne 11. 7. 2017.

K osmému žalobnímu bodu stavebník poukázal na to, že biologické hodnocení nebylo třeba provést, neboť o tom ve smyslu ustanovení § 67 zákona o ochraně přírody a krajiny nerozhodl příslušný orgán ochrany přírody, což vyplývá z vyjádření OOP MHMP ze dne 14. 7. 2017, č. j. MHMP 1095224/2017 a z vyjádření nazvaném Předběžná informace ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. S-MHMP 10000840/2018, v němž tento orgán jednak nepřijal jako podklad znalecký posudek Ing. S., jednak uvedl, že neexistuje dle dostupných podkladů žádný záznam o výskytu zvláště chráněných druhů v lokalitě Stavby a konečně odmítl jako podklady i stanoviska AOPK a České geologické služby, na která odkazoval Ing. S. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2015, č. j. 10 As 14/2015 – 59 stavebník uvedl, že nevznikly žádné pochybnosti o výskytu chráněných druhů v lokalitě stavby, neboť to nevyplývá ani z nálezové databáze chráněných druhů, spravované AOPK.

K devátému žalobnímu bodu stavebník uvedl, že žalovaný postupoval v souladu s ustanovením § 149 odst. 4 správního řádu a zaslání námitky dotčenému orgánu k vyjádření tak ztrácí smysl, když dostatečným podkladem bylo rozhodnutí Ministerstva životního prostředí. Stavebník měl za to, že stavební úřad je podle judikatury Nejvyššího správního soudu vázán závazným stanoviskem dotčeného orgánu státní správy, musí z něj vycházet a v odůvodnění rozhodnutí uvést, co z něj zjistil, což žalovaný v napadeném rozhodnutí dodržel.

K desátému žalobnímu bodu stavebník s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2008, sp. zn. 5 As 48/2006 uvedl, že stavba není novým sídelním útvarem, ale pouhou dostavbou.

K jedenáctému žalobnímu bodu stavebník poukázal na vydané územní rozhodnutí k záměru „Stavební úpravy ulice Hlubočepská“, který řeší dopravní a pěší napojení.

K dvanáctému žalobnímu bodu stavebník uvedl, že správní orgány předmětné námitky řádně vypořádaly a že doložil řádně a včas stanoviska vlastníků veřejné dopravní a technické infrastruktury.

Ke třináctému žalobnímu bodu stavebník uvedl, že předmětná námitka byla ze strany správních orgánů řádně vypořádána, zejm. Ministerstvo vnitra, generální ředitelství hasičského záchranného sboru České republiky uvedlo, že v oblasti požární ochrany není opodstatněný požadavek na odůvodnění kladného závazného stanoviska orgánu požární ochrany.

Ke čtrnáctému žalobnímu bodu stavebník uvedl, že žalovaný napravil v souladu se zásadou, že správní řízení tvoří jeden celek, nesprávnost ohledně výpočtu koeficientu zeleně tím, že jej vypočetl pro celou funkční plochu.

K patnáctému žalobnímu bodu stavebník poukázal na to, že předmětná námitka byla řádně vypořádána v napadeném rozhodnutí, nadto uvedl, že stavba je umisťována v zastavěném území obce, ve funkční ploše SV – všeobecně smíšené s kódem míry využití území C, což umožňuje i kombinaci monofunkčních staveb s výjimečně přípustným umístěním stavby s některou funkcí v podílu vyšším než 60 %. Funkce stavby bude bydlení, a proto je podle stavebníka přípustná, zároveň logicky navazuje na okolí při zachování polyfunkčnosti území s poměrem bytové funkce v dané funkční ploše 65 %. Výstavba bytů je navíc podle názoru stavebníka ve veřejném zájmu s ohledem na nedostatek bytů na trhu.

K šestnáctému žalobnímu bodu stavebník uvedl, že se žalovaný vypořádal se všemi odvolacími námitkami žalobce a odvolací námitky č. 18, 21 a 22 jsou zahrnuté v jiných odvolacích námitkách, formalistické či příliš obecné.

K prvnímu, pátému, sedmému, jedenáctému, dvanáctému, třináctému a patnáctému žalobnímu bodu stavebník uvedl, že žalobci nepřísluší je vznášet.

Stavebník byl toho názoru, že prvek územního systému ekologické stability („ÚSES“) L4/392 – Dalejský háj – Slovanka je nefunkční, což vyplývá z označení L4 – lokální biokoridor – nefunkční, a proto nemá smysl přičítat stavbě negativní vliv na tento ÚSES. Zásah do ÚSES navíc spočívá dle stavebníka pouze v nezbytné opravě potoční zdi Dalejského potoka, umístění výústního objektu dešťové kanalizace a regulovaného odvodu dešťových vod do tohoto potoka.

Stavebník měl za to, že stavba je ve veřejném zájmu, neboť bude provedena rekonstrukce veřejné příjezdové komunikace Hlubočepská ve vlastnictví hl. m. Prahy, jde o revitalizace brownfieldu a dojde k opravě potoční zdi.

Stavebník upozornil s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 A 85/2001 – 43 na zásadu proporcionality, podle které je ke zrušení napadeného rozhodnutí třeba shledat porušení zákona v nikoli zanedbatelné míře, ale v takové, která zpochybňuje zákonnost správního řízení a vydaného rozhodnutí jako celku a dále upozornil na zásadu ochrany práv nabytých v dobré víře. Závěrem stavebník vymezil charakter stavby jako ekologicky šetrné.

Dne 20. 3. 2019 obdržel městský soud další vyjádření žalobce. V něm žalobce uvedl, že znalecký posudek Ing. S. je znaleckým posudkem vyžádaným soudem ve smyslu ustanovení § 127a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), zatímco odborné vyjádření doc. F. je pouze soukromou listinou bez důkazní váhy pro zpochybnění znaleckého posudku. Žalobce považoval osobu doc. F. za nedůvěryhodnou, neboť není znalcem, ale autorizovanou osobou pro biologická hodnocení a v minulosti jej využívali i jiní stavebníci. Žalobce upozornil na to, že soud podle ustanovení § 75 s. ř. s. nemůže přihlédnout k průzkumu lokality v období června až listopadu 2018. Podle názoru žalobce je odkaz na rozsudek NSS ze dne 29. 8. 2008, sp. zn. 5 As 48/2006 nepřípadný a podstata žalobního bodu spočívá v tom, že se stavební úřad zabýval pouze pojmem „dostavba stávajícího sídelního útvaru“ a pominul posouzení souladu s územním plánem, charakterem lokality, architektonicko-urbanistickými hodnotami, kulturní identitou a osobitými krajinnými a přírodními znaky. K tvrzení, že pozemky jsou plné suti a nevhodné pro živočichy, žalobce uvedl, že podal podnět k ČIŽP, neboť je přesvědčen, že stavebník naváží na pozemek parc. č. st. 1235, k. ú. Hlubočepy odpad.

K prvnímu žalobnímu bodu žalobce uvedl, že pouze chybně označil ustanovení, poukázal na zásadu iura novit curia a upřesnil, že namítal porušení ustanovení § 86 odst. 2 písm. a) stavebního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2017. Podle žalobce nešlo o přečíslování, ale o vznik nového pozemku, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2016, č. j. 8 A 13/2013 – 60 řeší jinou otázku a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2000, č. j. 5 A 98/98 – 109 byl překonán.

K druhému žalobnímu bodu žalobce setrval na tom, že postup doplnění podmínek ze závazných stanovisek je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2013, č. j. 6 Ads 134/2012 – 47.

K čtvrtému žalobnímu bodu žalobce uvedl, že pozdější novely zákona o posuzování vlivů na životní prostředí nejsou relevantní vzhledem k ustanovení § 75 s. ř. s. a že osoba s odbornou způsobilostí není vodoprávní úřad ale hydrogeolog a že podle metodického pokynu je třeba konstatování dvou podmínek, že nemůže dojít k propojení hydrogeologických horizontů či výraznému ovlivnění hydrogeologických poměrů, přičemž toto nekonstatoval hydrogeolog ani vodoprávní úřad.

K osmému žalobnímu bodu žalobce namítl, že se příroda vyvíjí a že závěry o neexistenci zvláště chráněných druhů a nepotřebnosti biologického hodnocení byly postaveny na zastaralých dokumentech, za dobu 7 let trvání územního řízení mohlo dojít a došlo k osídlení pozemku v přírodním parku na hranici ÚSES. Potenciální výskyt zvláště chráněných druhů se podle žalobce projevil v průběhu územního řízení, což vyplývá ze stanoviska AOPK a znaleckého posudku Ing. S., přičemž není třeba prokázání výskytu.

K devátému žalobnímu bodu žalobce uvedl, že podstatou námitky bylo to, že stavební úřad vypořádal námitky žalobce pouhým odkazem na závazná stanoviska, čímž zatížil prvostupňové rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti, nikoli to, že závazné stanovisko nebylo přezkoumáno v řízení na prvním stupni.

K desátému žalobnímu bodu žalobce zopakoval, že se stavební úřad ani nezbýval všemi podmínkami (souladu s ÚP a další – viz výše) a obě rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná pro nedostatek odůvodnění. K pojmu „dostavba sídelního útvaru“ žalobce poukázal na to, že pozemky stavby jsou izolované od okolí viaduktem na východě, na jihu se přimyká k Barrandovu a mezi objektem Hydroxygenu a Hlubočepy je nezastavěná zelená parcela – záplavové území. Argumentace stavbou domu, která postavil stavebník (projekt Diamantica), je argumentací kruhem a krajinný ráz je jeho činností narušen.

Ke čtrnáctému žalobnímu bodu žalobce uvedl, že žalovaný nebyl oprávněn napravit nezákonnost spočívající v nedostatečném prokázání souladu s územním plánem ze strany stavebníka a stavebního úřadu.

Žalobce měl za to, že pokud byl ÚSES označen jako nefunkční, je to proto, že by měl být obnoven a vyjádřil obavu, že stavebník zasáhne do potoka. Podle názoru žalobce nejde o brownfield, ale o přírodní park, kde mělo dojít k návratu k původnímu stavu přírody. Žalobce poukázal na to, že přechozí projekt stavebníka Diamancita se stal odděleným prostorem za zdí a vymezil se proti obecné prospěšnosti Stavby, neboť to je v rozporu s ničením Prokopského a Dalejského údolí.

Dne 26. 9. 2019 obdržel městský soud vyjádření společnosti JANEX, spol. s r.o. (tj. osoby zúčastněné na řízení č. 4). Ta uvedla, že její stanovisko ke stavbě je pozitivní, protože má být postavena v místě bývalé továrny v dezolátním stavu, kde pobývaly sociálně vyloučené osoby a vznikaly černé skládky. Lokalitu nebylo podle společnosti JANEX, spol. s r.o. mož