Městský soud v Praze 18 A 71/2021 – Zpracování osobních údajů za účelem vědeckého nebo historického

Navrhovatel se svým původním návrhem ze dne 4. 8. 2021 domáhal zrušení části ochranného opatření odpůrce ze dne 30. 7. 2021, č. j. MZDR 20599/2020-104/MIN/KAN (dále též „původně napadené ochranné opatření“ nebo „ochranné opatření ze dne 30. 7. 2021“), přičemž navrhoval, aby soud zrušil původně napadené ochranné opatření v článku I. bodu I.2 písm. a), článku I. bodu I.4 písm. a), článku I. bodu I.6 písm. a), článku I. bodu I.8 písm. a), článku I. bodu I.3 v textu „bod I.2 písm. b) dále“, článku I. bodu I.5 v textu „bod I.4 písm. b), d) a e) dále“, článku I. bodu I.7 v textu „bod I.6 písm. b), d) a e) dále“, a článku I bodu I.9 v textu „s výjimkou povinností vztahujících se k Příjezdovému formuláři“.

Ministerstvo zdravotnictví ČR ochranným opatřením ze dne 30. 7. 2021 účinným od 31. července 2021 od 00:00 hod. podle § 80 odst. 1 písm. h) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“) postupem podle § 68 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví upravilo podmínky vstupu na území České republiky a stanovilo různé povinnosti, kterými vstup podmiňuje, a to odlišně pro různé skupiny osob a též s ohledem ke skutečnosti, z jakého státu osoba vstupující na území České republiky cestuje. Uvedené ochranné opatření kromě jiného nařizuje všem osobám před vstupem na území České republiky předložit vyplněný Příjezdový formulář, a to bez ohledu na zařazení státu, ve kterém osoba pobývala déle než 12 hodin v posledních 14 dnech, v seznamu zemí se stanoveným rizikem nákazy, ale i bez ohledu na skutečnost, jestli jsou takové osobě před vstupem nebo bezprostředně po vstupu na území ČR stanovené další povinnosti.

Ochranné opatření navázalo na předchozí úpravu vstupu na území České republiky v souvislosti s onemocněním COVID-19 způsobeným výskytem koronaviru označovaného jako SARS CoV-2.

V odůvodnění ochranného opatření odpůrce vyložil důvody, pro které k vydání tohoto opatření přistoupil.

Podáním ze dne 23. 8. 2020 navrhovatel změnil svůj původní návrh v reakci na postup odpůrce tak, že brojil proti odpůrcem posléze vydanému ochrannému opatření ze dne 17. 8. 2021, č. j. MZDR 20599/2020-109/MIN/KAN (dále jen „ochranné opatření ze dne 17. 8. 2021“). Dalším podáním ze dne 1. 9. 2020 navrhovatel změnil svůj původní návrh v reakci na postup odpůrce tak, že brojil proti odpůrcem posléze vydanému ochrannému opatření ze dne 30. 8. 2021, č. j. MZDR 20599/2020-114/MIN/KAN (dále jen „ochranné opatření ze dne 30. 8. 2021“), kterým bylo ochranné opatření ze dne 17. 8. 2021 zrušeno a nahrazeno. Odpůrce následně vydal dne 10. 9. 2021 ochranné opatření č. j. MZDR 20599/2020-116/MIN/KAN (dále jen „ochranné opatření ze dne 10. 9. 2021“ nebo „napadené ochranné opatření“), kterým zrušil a nahradil ochranné opatření ze dne 30. 8. 2021. Navrhovatel podáním ze dne 15. 9. 2021 změnil svůj návrh tak, že požadoval zrušení části ochranného opatření ze dne 10. 9. 2021. Soud o návrhu navrhovatele na připuštění změny návrhu rozhodl samostatnými usneseními, a to nejprve ze dne 8. 9. 2021, a poté ze dne 17. 9. 2021, jak bude rozebráno níže.

Navrhovatel v rámci svého návrhu předně uvedl, že navrhuje zrušení ochranného opatření ze dne 30. 7. 2021 v rozsahu článku I. bodu I.2 písm. a), článku I. bodu I.4 písm. a), článku I. bodu I.6 písm. a), článku I. bodu I.8 písm. a), v článku I. bodu I.3 text „bod I.2 písm. b) dále“, v článku I. bodu I.5 text „bod I.4 písm. b), d) a e) dále“, v článku I. bodu I.7 text „a bod I.6 písm. b), d) a e) dále“, v článku I bodu I.9 text „s výjimkou povinností vztahujících se k Příjezdovému formuláři“. Ke zrušení navrhuje tu část původního ochranného opatření, jejíž podstatou je uložení povinnosti předložit vyplněný Příjezdový formulář uvedený v článku I. v bodě III.3 (dále jen „Příjezdový formulář“), který lze vyplnit výlučně elektronicky, a též zachování povinnosti před vstupem na území České republiky předložit vyplněný Příjezdový formulář i osobami, na něž se jinak vztahují výjimky z ostatních povinností spojených se vstupem na území České republiky, tj. pro očkované osoby s národním certifikátem o provedeném očkování podle čl. I. bodu III.5, občany ČR a občany Evropské unie, kteří jsou očkovanými osobami s národním certifikátem o dokončeném očkování podle bodu III.6b, a osoby, které prodělaly onemocnění COVID-19 dle bodu III.9 (dále též jen „imunizované osoby“).

Ke své aktivní procesní legitimaci předeslal, že ochranné opatření ze dne 30. 7. 2021 v případě vycestování podmiňuje jeho návrat splněním povinnosti předložit Příjezdový formulář při každém vstupu na území České republiky, bez ohledu na stanovenou rizikovost země, a to i v situaci, kdy mu žádné jiné povinnosti spjaté se vstupem nevznikají a neexistuje tak racionální důvod, pro který by o jeho vstupu na území České republiky měla být informována Krajská hygienická stanice nebo jiný orgán ochrany veřejného zdraví. Žalobce uvedl, že je občanem České republiky a podmiňování vstupu do jeho domovského státu splněním povinností předložit Příjezdový formulář, potažmo informování o místech jeho pobytu v zahraničí před vstupem, jakož i místech zdržování se po vstupu na území České republiky nerespektuje jeho ústavní záruky svobody pohybu a pobytu a ochrany soukromí. K omezení ústavně garantovaných práv a svobod totiž dochází, aniž by toto omezení představovalo opatření, jež by bylo způsobilé jakkoliv chránit zájem ochrany veřejného zdraví, protože samotné předložení Příjezdového formuláře imunizovanou osobou v situaci, kdy nepředstavuje prostředek k identifikaci a kontrole osob, které jsou povinny podrobit se dalším stanoveným opatřením (testování, samoizolace, atd.), není způsobilé jakkoliv ovlivnit epidemickou situaci a zabránit zavlečení nebo šíření nemoci COVID-19.

Navrhovatel namítl nedostatek pravomoci odpůrce vydat předmětné opatření s tím, že ta je v režimu § 80 odst. 1 písm. h) zákona o ochraně veřejného zdraví odpůrci svěřena k opatřením, jejichž cílem je ochrana před zavlečením vysoce nakažlivých infekčních nemocí do ČR. Předmětným ochranným opatřením se dle navrhovatele zakazuje vstup na území ČR pro vymezený okruh osob a ve vztahu k dalším se určují podmínky, za kterých lze do ČR vstoupit, přičemž takto stanovená opatření nejsou způsobilá zamezit zavlečení nemoci COVID-19, protože tato nemoc je již v ČR rozšířená. S poukazem na rozlišení pojmů nebezpečí zavlečení nakažlivé nemoci a nebezpečí jejího rozšíření navrhovatel zdůraznil, že v době přijetí původně napadeného ochranného opatření byla nemoc COVID-19 rozšířená na celém území ČR. Nebylo tak možné ze zahraničí tuto nemoc do ČR zavléct. Podle navrhovatele se přitom ochrana před zavlečením vztahuje k onemocnění COVID-19, nikoliv k viru nebo jeho různým mutacím, které tuto nemoc způsobují. Za takovéto situace, tj. při rozšíření epidemie nemoci COVID-19 na území ČR již dle názoru navrhovatele odpůrci svědčí „pouze“ pravomoc dovozená z ustanovení § 80 odst. 1 písm. g) zákona o veřejném zdraví pro vydávání mimořádných opatření, pravomoc pro vydání ochranného opatření podle § 80 odst. 1 písm. h) zákona o ochraně veřejného zdraví mu však nesvědčí. Navrhovatel dále upozornil na interpretaci pojmu „zavlečení nakažlivé nemoci“ a odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1140/2017, publ. pod č. 7/2019 Sb. NS, který se interpretací pojmu zabýval v souvislosti s posuzováním trestněprávní odpovědnosti spjaté s možností zavléct vzteklinu na území ČR při obcházení veterinárních předpisů při dovozu zvířat, a přitom jednoznačně konstatoval, že „zavlečením je třeba rozumět vyvolání nebezpečí nakažlivé nemoci zvířat v místech, kde se taková nemoc zatím vůbec nevyskytovala, nebo se alespoň nevyskytovala v epidemické podobě“. Stejně tak rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1531/2017, publ. pod č. 18/2019 Sb. NS pojem zavlečení infekční nemoci vykládá jako „vyvolání nebezpečí nakažlivé lidské nemoci v místech, kde se taková nemoc vůbec nevyskytuje, nebo alespoň nikoli v epidemické podobě“. Uvedené závěry jsou dle navrhovatele plně aplikovatelné i pro výklad pojmu zavlečení nemoci v kontextu § 68 odst. 1 a § 80 odst. 1 písm. h) zákona o ochraně veřejného zdraví. K tomu uvedl, že interpretace pojmu „zavlečení nemoci“ v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2021, č. j. 18 A 16/2021-149, se tak odchyluje od ustáleného soudního výkladu tohoto pojmu a neuvádí důvody, proč by bylo namístě se od interpretace užité v publikovaných rozhodnutích odchýlit.

Navrhovatel dále namítal, že původně napadené ochranné opatření je nezákonné pro překročení věcné působnosti. S poukazem na § 68 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví zopakoval, že věcná působnost odpůrce je vázaná na přijetí opatření s cílem zamezit zavlečení vysoce nakažlivých infekčních onemocnění, nikoliv eliminovat riziko jejich rozšíření. Z citovaného ustanovení je možné dovodit zákonem předpokládaný charakter takovýchto opatření, jakož i okruh adresátů, jimž může být povinnost podle citovaného ustanovení určena. Věcná pravomoc odpůrce dle citovaného ustanovení se váže na stanovení povinnosti osobě, která „má ve vlastnictví, správě nebo užívání prostory, zařízení nebo pozemky, na níž mají být ochranná opatření prováděna“. Umožňuje tedy podle navrhovatele stanovit povinnosti, jimiž se zasahuje do práva vlastnit a užívat majetek zaručeného čl. 11 Listiny. S poukazem na relevantní doktrinální závěry přitom navrhovatel konstatoval, že v „nuceně“ poskytnutých prostorech pak mají být realizovaná konkrétní opatření, která provádí poskytovatel zdravotních služeb, což je dle navrhovatele zřejmé z dikce citovaného ustanovení, v němž se výslovně stanovuje, že je potřeba rozhodnout o tom, který poskytovatel zdravotních služeb má provést opatření před zavlečením nakažlivé infekční nemoci, kterému se má fyzická osoba podrobit. Ustanovení § 68 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví podle navrhovatele rozhodně nepředstavuje zákonné zmocnění pro stanovování povinností spjatých se vstupem na území státu, tj. omezování pohybu a pobytu osob. Ochranné opatření zasahuje do základních práv jednotlivců způsobem, který uvedené ustanovení zákona nepředpokládá, když z něj nelze dovodit, že by umožňovalo přijetí opatření podmiňujících vstup na území ČR povinností vyplnit a předložit Příjezdový formulář nebo stanovení omezení pohybu po tomto vstupu. Opatření obecné povahy přitom i podle navrhovatelem označené rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu nemůže nahrazovat podzákonnou normotvorbu ani nad rámec zákona stanovovat nové povinnosti. Navrhovatel dále napadl skutečnost, že původně napadané ochranné opatření vyžaduje aktivní jednání jednotlivců, které může představovat překážku vstupu na území ČR, protože nejen, že odpůrce stanovuje požadavek výhradně elektronické komunikace stanovené pro privátní fyzické osoby při předložení Příjezdového formuláře podle napadeného čl. I. bodu I. 2 písm. a), I. 4 písm. a), I. 6 písm. a) a bodu I.8 písm. a) opatření, ale též nařizuje pro vstup do České republiky předložit Příjezdový formulář i osobám, které jsou považovány za imunizované v důsledku prodělání nemoci nebo v důsledku ukončeného očkování a pro splnění této povinnosti nestanovuje pro ně v napadeném článku I. bodu I.3, I.5, I.7 a bodu I.9 ochranného opatření výjimku. Kromě věcně oprávněného požadavku disponování s určeným certifikátem prokazujícím ukončené očkování nebo prodělání nemoci v rozhodné době, jako skutečnost rozhodnou pro posuzování rizika nemocnosti vstupující osoby, je vyžadované splnění povinnosti, která ve vztahu k takovýmto imunizovaným osobám a rizikům, které pro šíření nemoci představují, nemá žádný význam a nelze ji ani považovat za opatření ve smyslu ustanovení § 68 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví.

Ochranné opatření ze dne 30. 7. 2021 je dle navrhovatele dále zatíženo vadou nezákonnosti, a to z níže uvedených důvodů.

Navrhovatel předně spatřoval procesní pochybení ve vedení správního spisu odpůrcem, jenž dle navrhovatele nemůže obsahovat dostatek dalších písemností, které by měly představovat podklad pro rozhodování v této oblasti. Odpůrce tak při vydání opatření neměl k dispozici podklady, které by při rozhodování využil, anebo tyto podklady do spisu nezaložil a nepředstavují tak jeho součást. Nevedení správního spisu způsobem, který by umožnil identifikaci a obeznámení se s podklady pro jeho rozhodnutí, znemožňuje podle navrhovatele jeho přezkum. Navrhovatel měl za to, že i když zdejší soud v rozsudcích č. j. 18 A 22/2020 - 140 i č. j. 18 A 59/2020 - 226 nespojil s popsanými vadami přímo nezákonnost opatření, odpůrce při vydání opatření nezvažoval materiální podstatu a přiměřenost přijatých opatření, což požadavku legality odporuje.

Za nedostatečné pak navrhovatel označil rovněž odůvodnění původně napadeného ochranného opatření. Z odůvodnění musí být zřejmé, o jaké onemocnění se jedná, ale též že se na našem území zatím nevyskytuje, nebo jak mají povinnosti stanovené opatřením zavlečení tohoto onemocnění zabránit a proč nelze využít jiné (mírnější) prostředky; tyto požadavky opatření podle navrhovatele nesplňuje. Navrhovatel opětovně zpochybnil odpůrcem provedené vymezení pojmu zavlečení, a to i s poukazem na bod 25 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1531/2017, publ. pod č. 18/2019 Sb., s tím, že stran interpretace pojmu zavlečení infekční nemoci jsou zcela irelevantní i skutečnosti uváděné odpůrcem o šíření nových variant viru SARS-CoV-2. Obava před zavlečením nové vysoce nakažlivé nemoci tak není dle navrhovatele zdůvodněna. Navrhovatel dále s poukazem na jím označené části odůvodnění namítal, že opatření bylo dle úvodní části přijato „k ochraně před zavlečením onemocnění COVID-19“, nikoliv tedy ke zpomalení jeho šíření a zploštění křivky počtu nakažených osob koronavirem SARS-CoV-2. Rozsáhlé odůvodnění popisující šíření nemoci a možné následky nezvládnutí epidemie na území ČR tak nemají dle navrhovatele vztah k výrokové části opatření a nevztahují se k nařizování povinností stran zavlečení nemoci. V této souvislosti navrhovatel poznamenal, že má za to, že je úvodní část odůvodnění obecného charakteru a odpůrcem je kopírována z předchozích dříve vydaných opatření vydaných v totožné oblasti, z čehož je zřejmé, že odpůrce absolutně nereflektuje změny epidemické situace a rozsah výskytu nemoci na území ČR, ale ani změny v riziku šíření nemoci COVID-19 související s růstem počtu imunizovaných osob. Část odůvodnění popisující šíření nemoci a možné následky nezvládnutí epidemie na území České republiky pak nemá vztah k výrokové části opatření a nevztahuje se k nařizování povinností stran napadených částí opatření a nepodává přesvědčivé argumenty, z nichž by bylo možné dovodit zmocnění odpůrce podmiňovat vstup na území ČR předložením Příjezdového formuláře imunizovanými osobami, a absentují též úvahy, na základě kterých dospěl k závěru, že stanovené nařízení je pro dosažení ochrany před zavlečením nemoci nezbytným a jak může k dosažení zamýšleného cíle přispět. Z odůvodnění není též seznatelné, proč odpůrce přistoupil k povinnosti vyplnit Příjezdový formulář elektronicky jako jediné možné formě, a neuvádí důvody, proč je takováto administrativní zátěž kladena na privátní osoby nezbytnou a proč by nebylo možné umožnit i jinou formu splnění povinnosti, která by si nevyžadovala disponování prostředky IT komunikace. Stran povinnosti předkládat Příjezdový formulář při příjezdu ze zemí s nízkým rizikem obsahuje odůvodnění původního ochranného opatření dle navrhovatele dokonce argumentaci rozpornou s určenou povinností, když výroková část i v takovéto situaci předložení Příjezdového formuláře stanovuje, ale v odůvodnění odpůrce tvrdí, že zavedený jednotný způsob hlášení pobytu formou vyplnění příjezdového formuláře se vyžaduje při pobytu na území států, „které nejsou na seznamu zemí s nízkým výskytem onemocnění COVID-19“. V části článku I. bodu I.2 písm. a) ochranného opatření je tak zřejmý rozpor stanovené povinnosti s odpůrcem prezentovanou potřebou vyplnění formuláře pouze u rizikovějších zemí. Navrhovatel odůvodnění původního ochranného opatření vytknul též to, že jsou v něm využívány odkazy na zahraniční studie publikované v anglickém jazyce, což nelze považovat za srozumitelné vysvětlení důvodů jeho postupu adresátům opatření, přičemž v odůvodnění správního aktu je dle navrhovatele nezbytné používat pouze úřední jazyk.

Navrhovatel dále namítl nezákonnost původně napadeného ochranného opatření z hlediska materiální podstaty omezení a způsobu jeho určení. Uvedl, že zákaz vstupu části cizinců na území ČR a podmiňování vstupu ostatních osob splněním stanovených podmínek není způsobilým prostředkem k zabránění zavlečení nemoci v situaci, kdy tato nemoc se v ČR již téměř rok vyskytuje a šíří nekontrolovaným způsobem. Dle navrhovatele dochází již několik měsíců ke komunitnímu přenosu a nemoc COVID-19 překonalo již více než jeden milion a šest set tisíc lidí. Česká republika je v počtu nakažených i v počtu úmrtí jednou z nejpostiženějších zemí světa po přepočtu na 100 000 obyvatel, proto o zavlečení nemoci z jiných destinací do České republiky nelze hovořit. Nezákonnost z hlediska materiální podstaty omezení a způsobu jeho určení shledává zejména v požadavku předložení Příjezdového formuláře i imunizovanými osobami, ale i v požadavku vyplnit registraci výlučně elektronicky a nutnosti předložení Příjezdového formuláře i po přicestování z tzv. „zelených“ zemí. Odpůrce sice při hodnocení rizika nákazy a z něj plynoucího stanovení povinností správně vychází z premisy, že „u plně očkovaných osob existuje velice nízké riziko, že se nakazí SARS-CoV-2, a v případě nákazy existuje velice nízké až nízké riziko, že by se při kontaktu nákaza přenesla na neočkovaného člověka“ a pro očkované osoby stanovuje výjimku z nařízených povinností, avšak tyto výjimky se nevztahují k nařízení povinnosti vyplnit a předložit Příjezdový formulář.

Z materiálního hlediska tak nemůže být podle navrhovatele opodstatněné po jednotlivci, který nemá povinnost testování ani samoizolace po vstupu na území České republiky poté, co strávil více než dvanáct hodin v jiném státě, požadovat, aby předkládal Příjezdový formulář orgánům ochrany veřejného zdraví. Takováto povinnost nemá žádnou relevanci k zamýšlené ochraně veřejného zdraví, materiálně není způsobilá jakkoliv ovlivnit zavlečení nebo šíření nemoci a nepředstavuje ani nástroj pro identifikaci osob pro účely případné kontroly povinností spjatých se vstupem, když žádné takovéto povinnosti stanoveny nejsou. Stanovení povinnosti prokázání existence výjimky při hraniční nebo pobytové kontrole očkovacím certifikátem nebo certifikátem o prodělání nemoci je dostačujícím opatřením a současné požadování Příjezdového formuláře nemá z materiálního hlediska jakékoliv opodstatnění, a představuje tak nezákonné omezení.

Odpůrce při stanovení povinnosti předložit Příjezdový formulář imunizovanými osobami nerespektuje ani ustanovení bodu 22 Doporučení Rady (EU) 2020/1475 ze dne 13. října 2020 o koordinovaném přístupu k omezení volného pohybu COVID-19 (dále jen „Doporučení Rady 2020/1475“), na které v opatření odkazuje. V situaci, kdy ani není rozlišováno mezi cestami uvnitř schengenského prostoru a mimo něj, se tak povinnost předložení Příjezdového formuláře dostává i do konfliktu se základními východisky uplatňovanými při překračovaní vnitřních hranic schengenského prostoru zakotvených v Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2016/399 ze dne 9. března 2016, kterým se stanoví kodex Unie o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob (Schengenský hraniční kodex). Jeho dikce vede k jednoznačnému požadavku volného překračování vnitřních hranic bez nutnosti podrobovat se jakékoliv administrativě nebo systematické kontrole jejich překročení. Povinnost předložit Příjezdový formulář imunizovanými osobami však takovouto systematickou kontrolu (evidenci) osob překračujících vnitřní hranice představuje. Předložení Příjezdového formuláře, k němuž u imunizovaných osob dochází pouze z důvodu překročení hranice a nemá žádný ochranný účel ani ve vztahu k ochraně hranice ani ve vztahu k ochraně zdraví, právě takovýto nepřípustný formální úkon při překračování vnitřní hranice představuje.

Materiální podstata povinnosti předložení Příjezdového formuláře všem osobám, bez rozlišování rizika možného přenosu nemoci a nezbytnosti splnění dalších režimových opatření v případě imunizovaných osob dále podle navrhovatele nerespektuje požadavek zásahu do svobody pohybu a pobytu a práva na soukromí pouze na základě zákona a z důvodu ochrany stanoveného veřejného zájmu. Původní ochranné opatření tak v napadené části z hlediska materiální podstaty nerespektuje limity pro možné omezení svobody pohybu a pobytu a práva svobodného vstupu občanů na území ČR, čehož důsledkem je jeho nezákonnost. Nezákonnost z hlediska materiální podstaty omezení a jejího určení lze shledat i v nedůvodnosti omezení práva na soukromí imunizovaných osob, které jsou povinné Příjezdový formulář předložit, když oprávněnost shromažďování údajů nelze posuzovat formalisticky a dovodit ji pouze na základě toho, že ochranné opatření shromažďování údajů o osobách vstupujících na území České republiky umožňuje, ale je nezbytné přihlížet k účelu, pro který takovéto shromáždění údajů má být nezbytným. Ve vztahu k imunizovaným osobám, u kterých není vyžadováno plnění jakýchkoliv dalších povinností, účel shromažďování údajů o nich a údajů o jejich soukromí (místě pobývání v zahraničí nebo konkrétní adrese zdržování se po vstupu do ČR) dle navrhovatele absentuje. Navrhovatel má v této souvislosti za to, že nutnost poskytnout cestovatelskou anamnézu a adresy míst, kde se bude osoba po přicestování do České republiky zdržovat, je neoprávněným zásahem do soukromí imunizovaných osob, když v jejich případě není žádný důvod, aby veřejná moc takovéto informace zpracovávala a jakýmkoliv způsobem s nimi nakládala. K tomu navrhovatel dodal, že má za to, že ke zpracování údajů dochází ze strany odpůrce v rozporu se zákonem č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 101/2000 Sb.“).

Nezákonnost spatřoval navrhovatel též v požadavku předložení Příjezdového formuláře výlučně elektronicky, jak je uvedeno v článku III. bodu 3. původního ochranného opatření. Dle navrhovatele tak má jednotlivec vstup na území České republiky možnost oznámit pouze vzdáleným přístupem, přičemž musí též kromě telefonního čísla poskytnout i adresu elektronické pošty, na kterou mu následně má být vyplnění a odeslání elektronického formuláře potvrzeno. Po občanech vstupujících na území České republiky se tak požaduje výhradně elektronická komunikace pro možnost realizace jejich základního práva – práva vstupu na území České republiky. Napadené ochranné opatření tak klade na běžné občany nepřiměřené nároky na způsob jejich komunikace s orgány veřejné moci a nestanovuje žádnou alternativu, kterou by jednotlivec, jež nedisponuje potřebným technickým vybavením, mohl využít. Přitom žádná zákonná úprava neukládá soukromým osobám (nepodnikatelům) komunikovat s orgány veřejné moci v určité situaci výlučně elektronicky, proto takováto povinnost nemůže být uložena opatřením obecné povahy, které musí zákonné meze při stanovování povinnosti jeho adresátům respektovat a toliko je na určitém úseku úpravy konkretizovat. Stanovení povinnosti výlučně elektronické komunikace je tak opatřením nerespektujícím zákonné možnosti pro realizaci úkonu směřujícímu vůči správnímu orgánu tak, jak je uvádí § 37 odst. 4 zák. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Navrhovatel sice nerozporuje, že je odpůrce oprávněn pro Příjezdový formulář jako zvláštní formu podání stanovit zvláštní náležitosti i zvláštní způsob jeho podání, ale nesmí tím zpřísnit zákonnou úpravu a určit způsob splnění povinnosti způsobem, který není běžně dostupný všem adresátům stanovené povinnosti, a pro část z nich dokonce může představovat nepřekonatelnou překážku omezující vstup na území České republiky. Odpůrce tak diskriminuje osoby, které vzdálený přístup nemají možnost využít, když neumožňuje učinit oznámení i jinou dostupnou formou.

Nezákonný je dle navrhovatele rovněž požadavek předložení Příjezdového formuláře i při příjezdu ze „zelených“ zemí. Navrhovatel uvedl, že odpůrce v původním ochranném opatření při stanovování povinnosti spjatých se vstupem na území České republiky využívá tzv. „cestovatelský semafor“ a rozsah povinností stanovuje dle stanovené rizikovosti státu, kde osoba vstupující na území České republiky po dobu delší než 12 hodin v posledních 14 dnech pobývala. K rozlišení stanovených povinností však nepřistupuje ve vztahu k zemím označovaným jako „zelené“ země, tj. státy s nízkým rizikem nákazy a jako „oranžové“ země, tj. se středním rizikem nákazy. Navzdory tomu, že „zelené“ země splňují dle odpůrcem stanovených kritérii charakteristické znaky, podle kterých v nich existuje pouze nízké riziko výskytu onemocnění COVID-19, nestanovuje při pobytu v nich podmínky mírnější než při vstupu ze zemí se středním rizikem, a Příjezdový formulář je nutné vyplnit i při příjezdu ze „zelených“ zemí. Dle navrhovatele je přitom cílem rozlišování mezi státy dle míry výskytu onemocnění COVID-19 právě zabránit nedůvodnému omezování cestování mezi státy, které riziko nepředstavují, a neklást tak zbytečné překážky omezující překročení hranic po pobytu v oblasti s nízkým rizikem nákazy. K tomu odkázal na bod 12 Doporučení Rady 2020/1475, který stanoví, že „členské státy by neměly omezovat volný pohyb osob cestujících do nebo z oblastí jiného členského státu klasifikovaných jako „zelené“ podle bodu 10“. Odpůrce tedy na jedné straně přistoupil k mapování rizikových oblastí a jejich rozlišování dle rizika výskytu nemoci, ale fakticky nečiní žádný rozdíl mezi „zelenými“ a „oranžovými“ zeměmi a pro „zelené“ země nedůvodně stanovuje stejná omezení jako pro země „oranžové“, což popírá smysl citovaného doporučení.

Navrhovatel konečně namítal, že je původně napadené ochranné opatření nezákonné pro nerespektování proporcionality mezi omezením základních práv a ochranou veřejného statku. Zopakoval, že povinnost předložení Příjezdového formuláře u osob, které jsou z hlediska šíření nemoci považovány za nerizikové (tj. imunizovanými osobami), je nepřiměřenou administrativní zátěží, která postrádá jakýkoliv účel. Jedná se o opatření, které nerespektuje požadavek vhodnosti a potřebnosti omezení práv a svobod jednotlivce, přičemž ani z odůvodnění není zřejmý účel, pro který se poskytování informací od imunizovaných osob požaduje. Povinnost předložení Příjezdového formuláře nedůvodně omezuje vstup na území ČR stanovením povinnosti bez zákonného důvodu a existence relevantního účelu pro omezení základních práv a svobod v kontextu jejich ústavněprávních garancí v čl. 14 odst. 1 a 4 Listiny, a současně představuje i zásah do práva na soukromí zaručeného čl. 10 odst. 3 Listiny v důsledku neoprávněného shromažďování údajů o soukromí imunizovaných osob. Nařízená povinnost předložit Příjezdový formulář všemi osobami, bez rozlišování osob, jimž je ukládaná některá z dalších příjezdových povinností a imunizovaných osob, pro které jsou stanoveny výjimky ze všech dalších povinností po příjezdu, neobstojí ve vztahu k imunizovaným osobám již v prvém kroku testu proporcionality, tj. při posouzení vhodnosti zvoleného opatření k dosažení zamýšleného účelu. Navrhovatel k tomu uvedl, že imunizované osoby mají podle původního ochranného opatření povinnost při vstupu na území ČR vyplnit a předložit Příjezdový formulář, avšak tato povinnost sama o sobě není způsobilá jakkoliv ovlivnit epidemickou situaci a šíření nemoci COVID-19. Předložení Příjezdového formuláře nemá žádný relevantní vliv na ochranu veřejného statku – zdraví obyvatelstva. Riziko zavlečení nebo šíření nemoci imunizovanou osobou je stejné bez ohledu na skutečnost, jestli Příjezdový formulář orgánům ochrany veřejného zdraví předloží nebo nikoliv. Nejedná se proto o nástroj, který by mohl být u imunizovaných osob k ochraně veřejného zdraví určen. Předložení Příjezdového formuláře imunizovanými osobami proto nemá představovat nezbytný zásah do svobody pohybu a pobytu a práva na soukromí. Požadavek předložení Příjezdového formuláře imunizovanými osobami tak nelze považovat za proporcionální omezení jejich práv a svobod.

Odpůrce ve svém vyjádření ze dne 20. 8. 2021 uvedl, že původní ochranné opatření bude ochranným opatřením odpůrce ze dne 17. 8. 2021, zrušeno, a to s účinností od 23. 8. 2021. Z tohoto důvodu odpadl předmět řízení a nedojde-li k jeho změně, je na místě, aby soud návrh odmítl, pro případ připuštění změny petitu navrhl odpůrce zamítnutí návrhu pro jeho nedůvodnost.

Odpůrce ve vztahu k věcnému posouzení obsahu původního ochranného opatření zdůraznil základní principy, kterými je takový výjimečný postup veden a které shrnul zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2011, č. j. 6 Ao 7/2010-73 tak, že soud musí dle odpůrce zejména „velmi dbát na to, aby zachoval účel řízení před správními soudy, jímž je především poskytovaní ochrany individuálním veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob prostřednictvím přezkoumávání zákonnosti úkonů orgánů veřejné správy, a nesklouzl přitom pod pláštíkem provádění testu proporcionality k nahrazování jejich činnosti a faktickému přebírání kompetencí, které jim zákon stanoví. Zajisté proto soud vždy postihne ty případy, kde by přijaté opatření bylo projevem zjevné libovůle či šlo o případ diskriminace, v ostatních bodech jsou však na místě ohledy na celkový kontext té které věci a určitá zdrženlivost při úvahách o nutnosti soudního zásahu. V praxi by tak měl soud v rámci testu proporcionality postihovat víceméně pouze extrémní případy věcně nesprávných opatření, která jsou jen formálně v souladu se zákonem, nikoliv však případy, kdy v rámci zákona je možné vícero řešení daného problému a soud pouze dospěje k závěru, že lepší by bylo jiné řešení než v dané věci příslušným orgánem přijaté.“

Dále odpůrce uvedl, že představuje dle zákona o ochraně veřejného zdraví vrcholný orgán ochrany veřejného zdraví v České republice. V této souvislosti též vede soustavu krajských hygienických stanic, jimž je nadřízen a jejich působnost vykonává, má-li být vykonávána na území celé České republiky. Současně má k dispozici zejména Státní zdravotní ústav („SZÚ“) coby příspěvkovou organizaci ve své přímé řídící působnosti a Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR („ÚZIS“) coby jím zřizovanou organizační složku státu.

Odpůrce má obecně za to, že situaci týkající se zcela nové a bezprecedentní epidemie mimořádně nebezpečného koronaviru SARS-CoV-2 je třeba posuzovat komplexně. To platí mimo jiné i proto, že nejen tato pandemie, ale i odborné poznatky o ní se dynamicky vyvíjí, a informace a podklady, které jsou běžně dostupné pro provedení správního uvážení, tedy za dané situace nejsou zcela k dispozici. Na to ostatně myslí § 94a odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví, pokud předpokládá a stanoví, že „epidemické“ opatření obecné povahy se vydává „bez řízení o návrhu opatření obecné povahy“. Proto všechna opatření odpůrce zásadně činí na základě všech dostupných (i když omezených) znalostí, které jsou o viru známy v době činění jednotlivých opatření (best practice), při vědomí, že tyto znalosti nejsou dostatečné a přesné, a že není možné čekat na to, až bude prokázáno a jednoznačně doloženo, zda je jedno zvažované opatření lepší než jiné. Odpůrce proto při přijímání svých opatření preferuje ochranu života a zdraví osob coby nejdůležitějších základních hodnot, avšak při současné snaze o co nejmenší omezení chodu společnosti. V případě nejasností o šíření či vlastnostech koronaviru se navíc odpůrce nespoléhá s ohledem na princip náležité opatrnosti na to, že nastane optimističtější varianta. Princip proporcionality tedy odpůrce při přijímání mimořádných a ochranných opatření provádí tak, že zhodnotí současný stav šíření onemocnění COVID-19 na území ČR. Na základě dostupných skutečností a při zohlednění dostupných vědeckých znalostí pak dojde k odhadu rizika šíření onemocnění COVID-19 na zdraví a životy osob. Pokud je výsledek neuspokojivý a riziko šíření onemocnění COVID-19 v populaci je příliš vysoké, jsou identifikována různá opatření, která by mohla šíření onemocnění COVID-19 zpomalit a zmírnit dopady jeho šíření na zdraví a životy osob. Při volbě vhodných opatření volí odpůrce a další orgány krizového řízení ta, která dle jejich názoru v rozsahu jejich diskrece v nejvyšší míře zpomalují šíření koronaviru SARS-CoV-2, resp. onemocnění COVID-19, a zároveň co nejmenším způsobem negativně dopadají na obyvatelstvo a práva osob. Odpůrce zohledňuje rovněž to, že zatímco tato omezení jsou dočasná, mohlo by explozivní rozšíření infekce COVID-19 vést k závažným dočasným i trvalým zdravotním následkům velké části populace a k úmrtí desetitisíců až statisíců osob.

K námitce absence pravomoci a překročení věcné působnosti odpůrce uvedl, že touto problematikou se již Městský soud v Praze opakovaně zabýval, přičemž nikdy neshledal, že by odpůrce při vydávání ochranných opatření, která upravují podmínky pro vstup na území ČR, překročil svou pravomoc nebo věcnou působnost. K polemizaci navrhovatele s výkladem pojmu „zavlečení“ tak, jak jej učinil Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 31. 3. 2021, č. j. 18 A 16/2021 - 149, odpůrce uvedl, že s výkladem městského soudu, podle něhož se zavlečením rozumí „nejen případ, kdy se takové onemocnění na území ČR vůbec nevyskytuje, nebo vyskytuje jen v malé míře, kdy nedochází k jeho šíření, ale i jakýkoli případ importu onemocnění ze zahraničí, a to i za situace, kdy na území ČR dochází k jeho nekontrolovanému komunitnímu šíření. I ve vztahu k takovému okruhu případů totiž nelze vylučovat závěr o naplnění rozsahu a obsahu neurčitého pojmu „zavlečení“ ve smyslu importu případu onemocnění, jehož zdroj nákazy se nachází mimo ČR“, zcela ztotožňuje.

Rovněž problematikou vedení spisu ve věci ochranných opatření se již soud opakovaně zabýval a neshledal, že postup odpůrce byl nezákonný. Ostatně toto uznává i navrhovatel v rámci svého návrhu. K tomu odpůrce dodal, že veškeré podklady jsou uvedeny v odůvodnění napadeného ochranného opatření. Ani judikatura Nejvyššího správního soudu v obdobných věcech týkajících se mimořádných opatření nedospěla k závěru, že nezaložení podkladu či podkladů, z nichž odpůrce vycházel, do správního spisu zakládá nezákonnost. Nejvyšší správní soud sice měl konstatovat, že se jedná o procesní pochybení, samo o sobě ale nezpůsobuje nezákonnost přezkoumávaného opatření (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 4 As 301/2020 – 147, ze dne 14. 3. 2021, č. j. 8 Ao 1/2021 – 133, ze dne 27. 5. 2021, č. j. 7 Ao 6/2021 – 112, nebo ze dne 11. 6. 2021, č. j. 10 Ao 12/2021 – 81).

Ke skutečnosti, že je Příjezdový formulář možné vyplnit pouze elektronicky, odpůrce uvedl, že mu není zřejmý žádný jiný jednodušší způsob, jak před příjezdem do ČR notifikovat krajskou hygienickou stanici. Notifikace prostřednictvím telefonického hovoru by znamenala nutnost zřídit u každé krajské hygienické stanice speciální telefonní linku a zaměstnat několik lidí, kteří by byli schopni přijímat informace o těch, co přijíždí do ČR, pročež v důsledku špatného signálu či jiných technických potíží může být špatně rozumět a údaje by pak mohly být zaznamenány nesprávně. Pokud jde o možné řešení prostřednictvím zastupitelských úřadů, tento způsob kromě nutnosti navštívit daný úřad přináší také kromě problémů s vytížením stávajících zaměstnanců úřadu (či potřebou zaměstnat nové) rovněž problémy s ochranou předávaných údajů, které by v takovém případě zpracovával kromě hygienické stanice právě i daný zastupitelský úřad.

K námitce navrhovatele, že Příjezdový formulář mají povinnost předložit i „imunizované“ osoby, odpůrce uvedl, že i v případě těchto osob existuje riziko (i když relativně nízké), že se nakazí, či že se od nich nakazí někdo další, a tedy vyplnění a předložení Příjezdového formuláře slouží pro případné trasování. Odpůrce je pak toho názoru, že uložení této povinnosti všem, kteří se vrací do ČR (tedy i „imunizovaným“ osobám), je vhodné opatření, neboť díky vyplněnému formuláři je možné lépe trasovat další potenciálně nakažené, a tím zabránit dalšímu šíření viru. Co se týče potřebnosti opatření, má odpůrce za to, že povinnost vyplnit Příjezdový formulář je opatření, které omezuje adresáty této povinnosti jen naprosto minimálně, a v tomto ohledu má odpůrce rovněž za to, že vzhledem k minimálnímu zásahu do práv, kterým je uložení povinnost vyplnit formulář ve srovnání se zájmem na ochranu života a zdraví, splňuje toto opatření i kritérium přiměřenosti. Pokud navrhovatel vytýká odpůrci, že předložení Příjezdového formuláře je v konfliktu s právem EU, konkrétně s východisky nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (dále jako „nařízení o GDPR“), odpůrce uvedl, že aktuální i jemu předcházející ochranná opatření vycházejí z koordinovaného postupu na úrovni Evropské unie.

K rozsahu zpracovávaných osobních údajů v Příjezdovém formuláři odpůrce uvedl, že nařízení o GDPR v článku 6 odst. 1 stanoví, že „zpracování [osobních údajů] je zákonné, pouze pokud je splněna nejméně jedna z těchto podmínek a pouze v odpovídajícím rozsahu“. Písmeno e) uvedeného ustanovení pak jako podmínku zákonnosti zpracovávání osobních údajů stanoví, že toto zpracování je nezbytné pro splnění úkolu prováděného ve veřejném zájmu nebo při výkonu veřejné moci, kterým je pověřen správce. Navrhovatelem zmiňované údaje (místo pobytu a druh použitého dopravního prostředku) mají být údaji nezbytnými k trasování potenciálně nakažených, neboť informace o tom, odkud a jakým způsobem se osoba vrátila na území ČR, umožňuje identifikovat konkrétní spoj, kterým se daná konkrétní osoba vracela zpět do ČR a na základě této informace pak dohledat osoby, které cestovaly s ní. V konečném důsledku je tak možné lépe identifikovat potenciálně nakažené, izolovat je v karanténě a chránit tím společnost, a tedy je toto zpracování osobních údajů nezbytné pro splnění úkolu prováděného ve veřejném zájmu, a tedy v souladu s nařízením o GDPR.

Pokud jde o výhrady navrhovatele k omezení ústavního práva na svobodu pohybu a pobytu, odpůrce odkázal na odůvodnění aktuálně platného a od 23. 8. 2021 účinného opatření, v němž se odpůrce omezení tohoto práva věnuje, přičemž odpůrce provedl rovněž nezbytný test proporcionality. Z odůvodnění je také zřejmé, jaký je účel předmětného opatření a jak odpůrce reflektoval dřívější závěry Městského soudu v Praze.

Podáním ze dne 23. 8. 2021 navrhovatel reagoval na vydání ochranného opatření ze dne 17. 8. 2021 a navrhl, aby soud připustil rozšíření návrhu i o zrušení nově přijatého ochranného opatření ze dne 17. 8. 2021, upravujícího stejnou problematiku. Uvedl, že konkrétně ke zrušení navrhuje článek I. bod I.2 písm. a), článek I. bod I.4 písm. a), článek I. bod I.6 písm. a), článek I. bod I.8 písm. a), v článku I. bodu I.3 text „bod I.2 písm. b) dále“, v článku I. bodu I.5 text „bod I.4 písm. b), d) a e) dále“, v článku I. bodu I.7 text „bod I.6 písm. b), d) a e) dále“, a v článku I bodu I.9 text „s výjimkou povinností vztahujících se k Příjezdovému formuláři“. Nově napadené části ochranného opatření ze dne 17. 8. 2021 mají dle navrhovatele upravovat totožnou problematiku jako část původně napadeného ochranného opatření a argumentace obsažená v návrhu na zahájení řízení je přiléhavá i ve vztahu k napadené části ochranného opatření ze dne 17. 8. 2021. Znění části navrhované ke zrušení je úplně totožné s částí navrhovanou ke zrušení u původního ochranného opatření, když mírně modifikováno bylo toliko odůvodnění ochranného opatření. Navrhovatel také výslovně zdůraznil, že se domáhá přezkumu i ve vztahu ke zrušenému ochrannému opatření ze dne 30. 7. 2021.

Předmětná podání navrhovatele, jakož i následné usnesení o připuštění změny návrhu (srov. níže) bylo zasláno na vědomí i odpůrci. Ten se ve lhůtě stanovené soudem nevyjádřil.

Navrhovatel následně dne 31. 8. 2021 zaslal soudu repliku k vyjádření odpůrce. V ní nad rámec argumentace ve svém původním návrhu uvedl, že ohledně proporcionality opatření odpůrcem citovaná část rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2011, č. j. 6 Ao 7/2010-73, neuvádí komplexně principy, na které citované rozhodnutí odkazuje. Na odpůrcem citovanou část rozsudku navazují další v něm vyslovené principy přezkumu, když soud uvádí že „zkoumá, zda dotyčný zásah do vlastnického práva má ústavně legitimní a o zákonné cíle opřený důvod a zda je činěn jen v nezbytně nutné míře a nejšetrnějším ze způsobů vedoucích ještě rozumně k zamýšlenému cíli, nediskriminačním způsobem a s vyloučením libovůle (zásada subsidiarity a minimalizace zásahu). Shledá-li soud, že některá z uvedených kumulativních podmínek není splněna, je to důvodem pro zrušení…“. Odpůrcem uvedená citace je tak jen účelově vytržena z konceptu v rozhodnutí uvedených principů přezkumu opatření obecné povahy.

Rovněž skutečnost, že odpůrce představuje vrcholný orgán ochrany veřejného zdraví, neznamená, že jím přijaté napadené ochranné opatření je v napadené části přiměřené. Argumentace jeho odborným úsudkem při řešení otázky proporcionality není dle navrhovatele namístě, protože samotný odborný úsudek a poznatky o vývoji epidemie nepostačují k posouzení proporcionality odpůrcem přijatého opatření a je nezbytné též zvažovat závažnost a rozsah zásahů do individuálních práv jednotlivců. Z argumentace odpůrce je pak dle navrhovatele zjevné, že při posuzování proporcionality zájem na ochraně veřejného zdraví klade nad zájem na ochraně jakýchkoliv jiných práv a svobod jednotlivců, a to bez ohledu na rozsah, v jakém jsou konkurující si zájmy ohroženy. Test proporcionality však vyžaduje právě vyvažování mezi konkurujícími si zájmy s ohledem na konkrétní povinnosti ukládané jejím adresátům a jejich dopady do oblasti práv a svobod a nemůže být založený na prioritě ochrany veřejného zdraví bez zvažování konkrétního rizika jeho ohrožení v situaci, kdy by konkrétní opatření nebylo přijato, a bez jeho poměřování s intenzitou zásahů do dalších základních práv a svobod jednotlivců s přijatým opatřením (povinností) spjatých. Odpůrce tak svým vyjádřením jen prokazuje, že nedokáže správní postupy a rozhodování při přijímání správních aktů propojit s ústavněprávními principy a požadavky, jež jsou kladené na orgány veřejné moci právními normami na ústavní úrovni.

Odpůrce dle navrhovatele současně při vydání ochranného opatření v napadené části nepostupoval tak, aby v každém jednotlivém případu docházelo jen k takovému omezení základního práva, které je nutné a lze je spravedlivě uložit tak, aby byl ještě naplněn účel omezení. Nezvažoval, zda se jedná o omezení vhodné, potřebné (nutné) a přiměřené (v úzkém smyslu) k tomu, aby byl dosažen ústavně aprobovaný cíl. Zejména u povinnosti vyplnění Příjezdového formuláře imunizovanými osobami bez dalších, na vyplnění navazujících konotací, věcnou souvislost s kýženým účelem (ochranou zdraví) postrádá. Potřebnost (nezbytnost) zásahu též předpokládá, že k dispozici není žádný mírnější a přitom stejně vhodný prostředek, což odpůrce vůbec nezvažoval i ve vztahu k ostatním (neimunizovaným) osobám stran určení způsobu, jakým má být formulář vyplněný, tj. při stanovení pouze elektronické formy komunikace.

K nutnosti podat Příjezdový formulář pouze elektronicky navrhovatel dodal, že odpůrce ve svém vyjádření uvádí, že mu „není zřejmý žádný jiný jednodušší způsob, jak před příjezdem do ČR notifikovat krajskou hygienickou stanici“, a dále popisuje komplikace, jaké by pro krajské hygienické stanice vznikly v situaci, kdy by splnění povinnosti bylo vyžadované telefonicky, nebo komplikace v případě, kdy by splnění povinnosti bylo řešeno přes zastupitelské úřady. Tyto argumenty odpůrce ani jím zvažované „jiné“ řešení povinnosti předložení Příjezdového formuláře ale nepředstavují argumentaci k namítané nezákonnosti určení způsobu komunikace s orgány veřejné moci, ale pouze úvahu o dalším nezákonném postupu, který byl odpůrcem zvažován. Úlohou odpůrce při stanovení povinnosti učinit podání krajské hygienické stanici prostřednictvím Příjezdového formuláře není hledat řešení, které je pro krajské hygienické stanice nejjednodušším, ale stanovit řešení, které respektuje zákonnou úpravu formy podání správnímu orgánu, co nejmenší intenzitou zasahuje do práv a povinností jednotlivců a nediskriminuje některé skupiny jednotlivců. Rozhodování odpůrce nemá být založeno na snaze zjednodušit práci orgánům ochrany veřejného zdraví, ale na principu ukládání povinností pouze v nezbytném rozsahu, tj. minimalizaci zásahů do práv a povinností jednotlivce, při zachování rovného přístupu.

K tomu navrhovatel ve shodě se svým původním návrhem zopakoval, že odpůrce tím, že umožnil splnění povinnosti předložit Příjezdový formulář pouze jedním ze zákonných způsobů podání, zúžil zákonem stanovené možnosti formy podání a ochranné opatření tak vybočuje z mezí stanovených zákonem v neprospěch adresátů stanovené povinnosti, když ukládá fyzickým osobám (nepodnikatelům) komunikovat se správním úřadem výlučně elektronicky. To diskriminuje osoby, které elektronickou komunikaci nevyužívají a technickými prostředky k ní nezbytnými a potřebnou konektivitou nedisponují, ale též klade nepřiměřené požadavky na ty občany, kteří se pouze rozhodli s orgány veřejné moci elektronicky nekomunikovat a nesdělovat tak orgánům veřejné moci své údaje vyžadované při datové komunikaci. Postup odpůrce tak nerespektuje stávající právní úpravu, která nutnost výlučné elektronické komunikace pro fyzické osoby (nepodnikatele) v žádném právním předpisu na zákonné úrovni nestanovuje. Pokud si je odpůrce vědom skutečnosti, že splnění jím stanovené povinnosti, tj. předložení Příjezdového formuláře, není schopen zprocesovat, tj. nemá personální nebo materiální kapacity pro přijímání podání v zákoně stanoveným způsobem, nemůže tuto neschopnost řešit omezením práv adresátů povinnosti, a klást na ně neodůvodněné nároky. Je na odpůrci, aby při stanovení povinnosti učinit podání správnímu orgánu, rozsah adresátu této povinnosti určil způsobem, který jednak bude respektovat zákonnou úpravu formy podání jednotlivce učiněného správnímu orgánu, ale i schopnosti orgánu, kterému je podání určeno, potřebným způsobem takovéto podání zpracovat.

K nutnosti předložit Příjezdový formulář i „imunizovanými“ osobami navrhovatel uvedl, že argument odpůrce, že předložení Příjezdového formuláře považuje za vhodné opatření, protože „díky vyplněnému formuláři je možné lépe trasovat další potenciálně nakažené a tím zabránit dalšímu šíření viru“, není obsažen v odůvodnění napadeného ochranného opatření. Spornou je pak dle navrhovatele vůbec možnost využití informací uvedených ve formuláři k trasování, když z údajů uvedených v Příjezdovém formuláři, zejména v případě individuální dopravy, není možné zjistit údaje relevantní pro trasování, tj. identifikovat rizikový kontakt. Nadto, v situaci, kdy by i trasováním byl zjištěn rizikový kontakt, ale jednalo by se o osobu imunizovanou, karanténa se nenařizuje. Odpůrce na svých oficiálních webových stránkách k onemocnění COVID-19 informuje, že „do karantény nemusíte nastoupit ani po rizikovém kontaktu, pokud jste prošli očkováním proti onemocnění covid-19 (Pokud jste dostali dvou dávkovou vakcínu, musíme mít min. 14 dnů po druhé dávce. Pokud jste obdrželi jedno dávkovou vakcínu, už 14 dní po této dávce jste považováni za naočkovaného.) a do 14 dnů od rizikového kontaktu se u vás neprojeví žádné příznaky onemocnění. Do karantény také nastoupit nemusíte, pokud nemáte příznaky onemocnění a v uplynulých 180 dnech jste měli pozitivní výsledek testu a absolvovali nařízenou izolaci.“ Předložení formuláře imunizovanými osobami tak nemá vliv na šíření nemoci, když není spojeno s nutností podstoupení testu nebo samoizolace, a i v případě, kdy by sloužil k trasování, jak nově tvrdí odpůrce, není imunizované osobě nařizována karanténa, tedy ani případné vytrasování takovéto osoby nebude mít na šíření nemoci žádný vliv.

K tomu navrhovatel dodal, že zásah do práv a svobod jednotlivce, který představuje povinnost vyplnit Příjezdový formulář imunizovanými osobami, nelze spojovat se samotným vyplněním formuláře, jeho časovou nebo obsahovou (ne)náročností, jak konstatuje odpůrce, když zásah spočívá zejména v nedůvodném poskytování soukromých údajů adresátů povinnosti, jejichž vyžadování ze strany orgánu veřejné moci není důvodné a není způsobilé ovlivnit šíření epidemie. Návrhem namítaný neproporcionální zásah do práv a svobod jednotlivce nepředstavuje ztráta času nebo intelektuální zátěž při vyplnění formuláře, jak se domnívá odpůrce, ale zásah do svobody pohybu a pobytu omezováním vstupu na území ČR určením nedůvodné povinnosti imunizovaným osobám a zásah do práva na soukromí vyžadováním a shromažďováním a uchováváním jejich osobních údajů a údajů o jejich soukromí (jméno, příjmení, datum narození, rodné číslo, číslo pasu nebo občanského průkazu, číslo telefonu, emailová adresa, místo pobývání v zahraničí, konkrétní adrese zdržování se po vstupu do ČR nebo používaném dopravním prostředku, datum přicestování, informace o spolucestujících mladších než 18 let). Vyžadované údaje umožňují osobu nejen identifikovat, ale i lokalizovat a v některých případech dovodit i ekonomickou nebo společenskou identitu, umožňující i její profilování, což právo na soukromí zasahuje značnou intenzitou.

Ke zpracování osobních údajů navrhovatel dále dodal, že článek 5 odst. 1 písm. b) nařízení o GDPR vyžaduje, aby osobní údaje byly shromažďovány pro určitý, výslovně vyjádřený a legitimní účel. Tento požadavek u osobních údajů zpracovávaných krajskými hygienickými stanicemi a Ministerstvem zdravotnictví získaných po vyplnění Příjezdového formuláře není naplněn. Z ochranného opatření není zcela jasné, k jakému účelu shromažďování a zpracování osobních údajů zvláštní kategorie přesně slouží, a odpůrce nejen že neprovedl test proporcionality, ale ani neodůvodnil, proč má být jim stanovená oznamovací povinnost vůči krajským hygienickým stanicím splněna, a za jakým účelem jsou tedy osobní údaje poskytovány, resp. k jakému úkolu orgánu veřejné moci mají sloužit. Odpůrce žádným způsobem nevymezil účel zpracování a jeho rozsah, popř. další omezení z hlediska zachování práv subjektů údajů (tj. osob vstupujících na území ČR) a neposkytl k tomu přezkoumatelným způsobem vysvětlení v odůvodnění ochranného opatření, s nímž by bylo možné v řízení relevantně polemizovat. Tvrzení o využití údajů k trasování podávané toliko ve vyjádření odpůrce k návrhu na zahájení řízení nelze v tomto směru podle navrhovatele považovat za dostačující.

K omezení ústavního práva na svobodu pohybu a pobytu navrhovatel k vyjádření odpůrce uvedl, že tento ani v novém ochranném opatření ze dne 17. 8. 2021 nepřistoupil k odůvodnění zásahu do svobody pohybu a pobytu v důsledku stanovené povinnosti podání Příjezdového formuláře. Incidence případu importů ze zahraničí nemá žádný vztah ke stanovené povinnosti předložit formulář imunizovanými osobami ani stran povinnosti jeho podání výlučně elektronickou formou. Zjištění počtu importu nákazy je spjato s povinností testování, nikoliv s povinností odeslat Příjezdový formulář. Odeslání Příjezdového formuláře imunizovanými osobami na identifikaci nakažených osob po příjezdu ze zahraničí nic nezmění, protože tyto povinnosti testování nepodléhají. Stejně tak by na import nákazy nemělo žádný vliv respektování zákonné úpravy podání adresovaného správnímu orgánu a umožnění učinit podání Příjezdového formuláře i v jiné, než výlučně elektronické formě. Návrhem namítané nedostatky odůvodnění tak nebyly ani nově přijatým ochranným opatřením odstraněny a ani z odůvodnění aktuálně účinného opatření není seznatelné, proč by vyplnění a předložení Příjezdového formuláře mělo být z hlediska proporcionality do práv a svobod jednotlivce opatřením vhodným, potřebným a přiměřeným.

Podáním ze dne 1. 9. 2021 navrhovatel reagoval na vydání ochranného opatření ze dne 30. 8. 2021 a navrhl, aby soud připustil rozšíření návrhu i o zrušení nově přijatého ochranného opatření ze dne 30. 8. 2021, upravujícího stejnou problematiku. Uvedl, že konkrétně ke zrušení navrhuje článek I. bod I.2 písm. a), článek I. bod I.4 písm. a), článek I. bod I.6 písm. a), článek I. bod I.8 písm. a), článek I. bod I.3 v textu „bod I.2 písm. b) dále“, článek I. bod I.5 v textu „bod I.4 písm. b), d) a e) dále“, článek I. bod I.7 v textu „bod I.6 písm. b), d) a e) dále“ a článek I. bod I.9 v textu „s výjimkou povinností vztahujících se k Příjezdovému formuláři“. Nově napadené části ochranného opatření ze dne 30. 8. 2021 mají dle navrhovatele upravovat totožnou problematiku jako část původně napadeného ochranného opatření a argumentace obsažená v návrhu na zahájení řízení je přiléhavá i ve vztahu k napadené části ochranného opatření ze dne 30. 8. 2021. Znění části navrhované ke zrušení je úplně totožné s částí navrhovanou ke zrušení u původního ochranného opatření, když mírně modifikováno bylo toliko odůvodnění ochranného opatření. Navrhovatel také výslovně zdůraznil, že se domáhá přezkumu i ve vztahu ke zrušenému ochrannému opatření ze dne 30. 7. 2021 a zrušenému ochrannému opatření ze dne 23. 8. 2021.

Podáním ze dne 15. 9. 2021 navrhovatel reagoval na vydání ochranného opatření ze dne 10. 9. 2021 a navrhl, aby soud připustil rozšíření návrhu i o zrušení nově přijatého ochranného opatření ze dne 10. 9. 2021, upravujícího stejnou problematiku. Uvedl, že konkrétně ke zrušení navrhuje článek I. bod I.2 písm. a), článek I. bod I.4 písm. a), článek I. bod I.6 písm. a), článek I. bod I.8 písm. a), článek I. bod I.3 v textu „bod I.2 písm. b) dále“, článek I. bod I.5 v textu „bod I.4 písm. b), d) a e) dále“, článek I. bod I.7 v textu „bod I.6 písm. b), d) a e) dále“ a článek I. bod I.9 v textu „s výjimkou povinností vztahujících se k Příjezdovému formuláři“. Nově napadené části ochranného opatření ze dne 10. 9. 2021 mají dle navrhovatele upravovat totožnou problematiku jako část původně napadeného ochranného opatření a argumentace obsažená v návrhu na zahájení řízení je přiléhavá i ve vztahu k napadené části ochranného opatření ze dne 10. 9. Znění části navrhované ke zrušení je úplně totožné s částí navrhovanou ke zrušení u původního ochranného opatření, když mírně modifikováno bylo toliko odůvodnění ochranného opatření. Navrhovatel také výslovně zdůraznil, že se domáhá přezkumu i ve vztahu ke zrušenému ochrannému opatření ze dne 30. 8. 2021.

Odpůrce v reakci na vydání ochranných opatření odpůrce ze dne 27. 9. 2021, č. j. MZDR 20599/2020-120/MIN/KAN, a ze dne 29. 9. 2021, č. j. MZDR 20599/2020-121/MIN/KAN, jimiž bylo postupně (nikoliv však ve výroku nyní posuzovaném soudem) měněno napadené ochranné opatření ze dne 10. 9. 2021 svými podáními ze dne 30. 9. 2021 a 1. 10. 2021 upřesnil žalobní petit v označení návrhem napadeného ochranného opatření tak, že navrhoval zrušení článku I. bodu I.2 písm. a), článku I. bodu I.4 písm. a), článku I. bodu I.6 písm. a), článku I. bodu I.8 písm. a), článku I. bodu I.3 v textu „bod I.2 písm. b) dále“, článku I. bodu I.5 v textu „bod I.4 písm. b), d) a e) dále“, článku I. bodu I.7 v textu „bod I.6 písm. b), d) a e) dále“, článku I. bodu I.9 v textu „s výjimkou povinností vztahujících se k Příjezdovému formuláři“, ochranného opatření odpůrce ze dne 10. 9. 2021, č. j. MZDR 20599/2020-116/MIN/KAN, ve znění ochranného opatření odpůrce ze dne 27. 9. 2021, č. j. MZDR 20599/2020-120/MIN/KAN, a ve znění ochranného opatření odpůrce ze dne 29. 9. 2021, č. j. MZDR 20599/2020-121/MIN/KAN.

Článek I. bod I.2 ochranného opatření ze dne 10. 9. 2021 nařizuje „všem osobám, které pobývaly déle než 12 hodin v posledních 14 dnech na území států, které jsou na seznamu zemí s nízkým nebo se středním rizikem výskytu onemocnění COVID-19 dle bodu III.1, a) před vstupem na území České republiky předložit vyplněný Příjezdový formulář uvedený v bodě III. 3, b) před vstupem na území či nejpozději do 5 dní po vstupu na území České republiky se podrobit testu na stanovení přítomnosti viru SARS-CoV-2 uvedeném v bodě III.4, c) předložit na vyžádání při hraniční nebo pobytové kontrole doklad o vyplnění Příjezdového formuláře (oznámení) nebo písemné prokázání, že se na danou osobu vztahuje výjimka dle tohoto ochranného opatření.“

Podle článku I. bodu I.3 ochranného opatření ze dne 10. 9. 2021 „bod I.2. neplatí pro osoby uvedené v bodě I.10, není-li dále stanoveno jinak, a bod I.2 písm. b) dále neplatí pro: a) očkované osoby s národním certifikátem o provedeném očkování podle bodu III.5, b) očkované osoby s národním certifikátem o dokončeném očkování podle bodu III.6 a c) osoby, které prodělaly onemocnění COVID-19 dle bodu III.9.“

Článek I. bodu I.4 ochranného opatření ze dne 10. 9. 2021 nařizuje „všem osobám, které pobývaly déle než 12 hodin v posledních 14 dnech na území států které jsou na seznamu zemí s vysokým rizikem výskytu onemocnění COVID-19 dle bodu III.1, a) před vstupem na území České republiky předložit vyplněný Příjezdový formulář uvedený v bodě III.3, b) před vstupem na území České republiky disponovat testem na stanovení přítomnosti viru SARS-CoV-2 uvedeném v bodě III.4 písm. b) nebo stejným typem testu dle bodu III.4 písm. c); občané České republiky a jejich spolucestující rodinní příslušníci podle bodu II.2 písm. e) s vydaným povolením k přechodnému pobytu na území České republiky, občané Evropské unie s vydaným potvrzením o přechodném pobytu na území České republiky a cizinci s povolením k trvalému pobytu na území České republiky vydaném Českou republikou mohou, cestují-li hromadným dopravním prostředkem, disponovat i testem na stanovení přítomnosti viru SARS-CoV-2 dle bodu III.4 písm. a) nebo stejným typem testu dle bodu III.4 písm. c); povinnost disponovat testem na stanovení přítomnosti viru SARS-CoV-2 se nevztahuje na: i) držitele diplomatické nóty vydané Ministerstvem zahraničních věcí České republiky o nemožnosti zajištění testu na stanovení přítomnosti viru SARS-CoV-2 mimo území České republiky, a ii) občany České republiky a jejich spolucestující rodinné příslušníky podle bodu II.2 písm. e) s vydaným povolením k přechodnému pobytu na území České republiky, necestují-li hromadným dopravním prostředkem, iii) občany Evropské unie s vydaným potvrzením o přechodném pobytu na území České republiky, necestují-li hromadným dopravním prostředkem, iv) cizince s povolením k trvalému pobytu na území České republiky vydaném Českou republikou, necestují-li hromadným dopravním prostředkem; c) předložit na vyžádání při hraniční nebo pobytové kontrole doklad o vyplnění Příjezdového formuláře (oznámení), test na stanovení přítomnosti viru SARS-CoV-2 podle písmene b) nebo písemné prokázání, že se na danou osobu vztahuje výjimka dle tohoto ochranného opatření, d) nejdříve 5. den, nejpozději však 14. den od vstupu na území České republiky se podrobit RT-PCR testu na stanovení přítomnosti viru SARS-CoV-2, a to, pokud orgán ochrany veřejného zdraví zcela výjimečně v individuálních případech osob nerozhodl o jiných karanténních opatřeních v souladu se zákonem č. 258/2000 Sb. a o délce těchto opatření, e) podrobit se do doby výsledku RT-PCR testu na stanovení přítomnosti viru SARS-CoV-2 dle písmene d) a samoizolaci podle bodu III.10.“

Podle článku I. bodu I. 5 ochranného opatření ze dne 10. 9. 2021 „bod I.4 neplatí pro osoby uvedené v bodě I.10, není-li dále stanoveno jinak, a bod I.4 písm. b), d) a e) dále neplatí pro: a) očkované osoby s národním certifikátem o provedeném očkování podle bodu III.5, b) očkované osoby s národním certifikátem o dokončeném očkování podle bodu III.6 a c) osoby, které prodělaly onemocnění COVID-19 dle bodu III.9.“

Článek I. bod I.6 ochranného opatření ze dne 10. 9. 2021 nařizuje „všem osobám, které pobývaly déle než 12 hodin v posledních 14 dnech na území států, které jsou na seznamu zemí s velmi vysokým rizikem výskytu onemocnění COVID-19 dle bodu III.1, a) před vstupem na území České republiky předložit vyplněný Příjezdový formulář uvedený v bodě III.3, b) před vstupem na území České republiky disponovat testem na stanovení přítomnosti viru SARS-CoV-2 uvedeném v bodě III.4 písm. b) nebo stejným typem testu dle bodu III.4 písm. c); občané České republiky a jejich spolucestující rodinní příslušníci podle bodu II. 2 písm. e) s vydaným povolením k přechodnému pobytu na území České republiky, občané Evropské unie s vydaným potvrzením o přechodném pobytu na území České republiky a cizinci s povolením k trvalému pobytu na území České republiky vydaném Českou republikou mohou, cestují-li hromadným dopravním prostředkem, disponovat i testem na stanovení přítomnosti viru SARS-CoV-2 dle bodu III.4 písm. a) nebo stejným typem testu dle bodu III.4 písm. c); povinnost disponovat testem na stanovení přítomnosti viru SARS-CoV-2 se nevztahuje na i) držitele diplomatické nóty vydané Ministerstvem zahraničních věcí České republiky o nemožnosti zajištění testu na stanovení přítomnosti viru SARS-CoV-2 mimo území České republiky, a ii) občany České republiky a jejich spolucestující rodinné příslušníky podle bodu II.2 písm. e) s vydaným povolením k přechodnému pobytu na území České republiky, necestují-li hromadným dopravním prostředkem, iii) občany Evropské unie s vydaným potvrzením o přechodném pobytu na území České republiky, necestují-li hromadným dopravním prostředkem, iv) cizince s povolením k trvalému pobytu na území České republiky vydaném Českou republikou, necestují-li hromadným dopravním prostředkem; c) předložit na vyžádání při hraniční nebo pobytové kontrole doklad o vyplnění Příjezdového formuláře (oznámení), test na stanovení přítomnosti viru SARS-CoV-2 podle písmene b) nebo písemné prokázání, že se na danou osobu vztahuje výjimka dle tohoto ochranného opatření, d) nejdříve 5. den, nejpozději však 14. den od vstupu na území České republiky se podrobit RT-PCR testu na stanovení přítomnosti viru SARS-CoV-2, a to, pokud orgán ochrany veřejného zdraví zcela výjimečně v individuálních případech osob nerozhodl o jiných karanténních opatřeních v souladu se zákonem č. 258/2000 Sb. a o délce těchto opatření, e) podrobit se do doby výsledku RT-PCR testu na stanovení přítomnosti viru SARS-CoV-2 dle písmene d) samoizolaci podle bodu III.10.“

Podle článku I. bodu I.7 ochranného opatření ze dne 10. 9. 2021 „bod I.6 neplatí pro osoby uvedené v bodě I.10, není-li dále stanoveno jinak, a bod I.6 písm. b), d) a e) dále neplatí pro a) očkované osoby s národním certifikátem o provedeném očkování podle bodu III.5, b) očkované osoby s národním certifikátem o dokončeném očkování podle bodu III.6 a c) osoby, které prodělaly onemocnění COVID-19 dle bodu III.9.“

Článek I. bod I. 8 ochranného opatření ze dne 10. 9. 2021 nařizuje „všem osobám, které pobývaly déle než 12 hodin v posledních 14 dnech na území států, které jsou na seznamu zemí s extrémním rizikem výskytu onemocnění COVID-19 dle ochranného opatření Ministerstva zdravotnictví České republiky, a) před vstupem na území České republiky předložit vyplněný Příjezdový formulář uvedený v bodě III.3, b) před vstupem na území České republiky disponovat: i) testem na stanovení přítomnosti viru SARS-CoV-2 uvedeného v bodě III.4 písm. b) nebo stejným typem testu dle bodu III.4 písm. c), nebo testem na stanovení přítomnosti viru SARS-CoV-2 uvedeného v bodě III.4 písm. a) nebo stejným typem testu dle bodu III.4 písm. c), jde-li o občany České republiky a jejich spolucestující rodinné příslušníky podle bodu II. 2 písm. e) s vydaným povolením k přechodnému pobytu na území České republiky, občany Evropské unie s vydaným potvrzením o přechodném pobytu na území České republiky a cizince s povolením k trvalému pobytu na území České republiky vydaném Českou republikou; povinnost disponovat testem na stanovení přítomnosti viru SARS-CoV-2 se nevztahuje na držitele diplomatické nóty vydané Ministerstvem zahraničních věcí České republiky o nemožnosti zajištění testu na stanovení přítomnosti viru SARS-CoV-2 mimo území České republiky, ii) potvrzením o rezervaci na RT-PCR test na stanovení přítomnosti viru SARS-CoV-2, který bude proveden do 24 hodin od vstupu na území České republiky, c) předložit na vyžádání při hraniční nebo pobytové kontrole doklad o vyplnění Příjezdového formuláře (oznámení), test na stanovení přítomnosti viru SARS-CoV-2 podle písmene b) bod i) nebo písemné prokázání, že se na danou osobu vztahuje výjimka dle bodu I.9; d) do 24 hodin od vstupu na území České republiky se podrobit RT-PCR testu na přítomnost viru SARS-CoV-2, e) nejdříve 10. den, nejpozději však 14. den od vstupu na území České republiky se podrobit RT-PCR testu na stanovení přítomnosti viru SARS-CoV-2, a to, pokud orgán ochrany veřejného zdraví zcela výjimečně v individuálních případech osob nerozhodl o jiných karanténních opatřeních v souladu se zákonem č. 258/2000 Sb. a o délce těchto opatření, f) podrobit se do doby výsledku RT-PCR testu na stanovení přítomnosti viru SARS-CoV-2 dle písmene e) samoizolaci podle bodu III.10, g) v situacích dle bodu III.10 vždy při opuštění bydliště nosit respirátor nebo obdobný prostředek (bez výdechového ventilu) naplňující minimálně všechny technické podmínky a požadavky (pro výrobek), včetně filtrační účinnosti alespoň 94 % dle příslušných norem (např. FFP2, KN 95), a to po dobu 14 dní po vstupu na území České republiky.“

Podle článku I. bodu I. 9 ochranného opatření ze dne 10. 9. 2021 „bod I.8 neplatí pro pracovníky mezinárodní dopravy, pokud je důvod vstupu doložen odpovídajícím dokumentem, osoby do dovršení 6 let věku, a s výjimkou povinností vztahujících se k Příjezdovému formuláři pro a) osoby uvedené v bodě I.11, b) očkované osoby s národním certifikátem o provedeném očkování podle bodu III.5, c) očkované osoby s národním certifikátem o dokončeném očkování podle bodu III.6 a d) osoby, které prodělaly onemocnění COVID-19 dle bodu III.9, e) osoby uvedené v bodě II.3 písm. e); pro tyto osoby neplatí pouze bod I.8 písm. b) bod ii) a písm. d) až g) a jsou povinny se po vstupu na území České republiky před zahájením uvedených činností podrobit RT-PCR testu na stanovení přítomnosti viru SARS-CoV-2 a před zahájením uvedených činností disponovat negativním výsledkem provedeného testu.“

Článek III. bod 3 ochranného opatření ze dne 10. 9. 2021 pak vymezuje, že „splnění povinnosti předložit vyplněný Příjezdový formulář se rozumí předložení v takové podobě, která umožní jednoznačnou identifikaci držitele a kontrolu vyplněných údajů; elektronický Příjezdový formulář je dostupný na internetových stránkách www.prijezdovyformular.cz; zpracovávanými osobními údaji nad rámec § 79 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb. jsou číslo cestovního dokladu, státní občanství, adresa elektronické pošty a telefonní číslo; vyplněním a odesláním Příjezdového formuláře se krajské hygienické stanici příslušné podle místa bydliště nebo ohlašovaného pobytu vzdáleným přístupem oznamuje vstup na území České republiky.“

Předtím, než soud mohl přistoupit k meritornímu posouzení návrhu, musel nejdříve posoudit, zda jsou v projednávané věci splněny podmínky řízení, respektive zdali je podaný návrh přípustný.

V tomto ohledu soud především zdůrazňuje, že mezi účastníky není sporné, že původně i později napadená ochranná opatření (ochranné opatření ze dne 30. 7. 2021, ze dne 17. 8. 2021, ze dne 30. 8. 2021 a ze dne 10. 9. 2021) jsou opatřeními obecné povahy (a jsou tak projednatelná v řízení podle § 101a a násl. s. ř. s.). Ani soud nemá žádné pochybnosti o tom, že všechna ochranná opatření jsou opatřeními obecné povahy, k čemuž lze poukázat především na § 94a odst. 2 ve spojení § 80 odst. 1 písm. h) a § 68 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví, z nichž je zjevné, že ochranné opatření nařizované postupem podle § 68 odst. 1 citovaného zákona je vydáváno formou opatření obecné povahy. Právě uvedené závěry byly potvrzeny rovněž ve věci přezkumu týkajícího se dříve vydaných ochranných opatření přijatých v souvislosti s epidemií viru SARS CoV-2, a to včetně ochranného opatření odpůrce upravujícího vstup na území ČR v souvislosti s onemocněním COVID-19 (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2021, č. j. 5 A 126/2020 – 150 a rozsudek téhož soudu ze dne 31. 3. 2021, č. j. 18 A 16/2021 - 149).

Soud přitom v rámci zkoumání podmínek řízení nemohl ponechat bez povšimnutí, že původně napadené ochranné opatření bylo zrušeno, stejně jako bylo zrušeno na ně navazující a je nahrazující ochranné opatření ze dne 17. 8. 2021. V tomto ohledu soud k vývoji regulace práv a povinností osob vstupujících na území ČR podle § 68 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví podotýká, že ochrannému opatření ze dne 30. 7. 2021 předcházelo ochranné opatření ze dne 16. 7. 2021, č. j. MZDR 20599/2020-99/MIN/KAN, jež bylo zrušeno uvedeným opatřením z 30. 7. 2021, a to s účinností od 31. 7. 2021 00:00 hod. Ochranné opatření ze dne 30. 7. 2021 pak bylo s účinností od 23. 8. 2021 00:00 hod. zrušeno společně s ochranným opatřením ze dne 7. 6. 2021, č. j. MZDR 23621/2021/1/MIN/KAN výrokem II. ochranného opatření ze dne 17. 8. 2021, č. j. MZDR 20599/2020-109/MIN/KAN. Ochranné opatření ze dne 17. 8. 2021 bylo zrušeno výrokem II. ochranného opatření ze dne 30. 8. 2021, a to s účinností od 1. 9. 2021 00:00 hod. Ochranné opatření ze dne 30. 8. 2021 bylo zrušeno výrokem II. ochranného opatření ze dne 10. 9. 2021, a to s účinností od 11. 9. 2021 00:00 hod.

Soud tedy následně nejprve usnesením ze dne 8. 9. 2021, č. j. 18 A 71/2021-100, rozhodl o: a) připuštění změny návrhu, kterým se navrhovatel domáhal, aby soud zrušil článek I. bod I.2 písm. a), článek I. bod I.4 písm. a), článek I. bod I.6 písm. a), článek I. bod I.8 písm. a), článek I. bod I.3 v textu „bod I.2 písm. b) dále“, článek I. bod I.5 v textu „bod I.4 písm. b), d) a e) dále“, článek I. bod I.7 v textu „bod I.6 písm. b), d) a e) dále“, článek I. bod I.9 v textu „s výjimkou povinností vztahujících se k Příjezdovému formuláři“, ochranného opatření odpůrce ze dne 30. 8. 2021. b) nepřipuštění změny návrhu, kterým se navrhovatel domáhal zrušení článku I. bodu I.2 písm. a), článku I. bodu I.4 písm. a), článku I. bodu I.6 písm. a), článku I. bodu I.8 písm. a), článku I. bodu I.3 v textu „bod I.2 písm. b) dále“, článku I. bodu I.5 v textu „bod I.4 písm. b), d) a e) dále“, článku I. bodu I.7 v textu „bod I.6 písm. b), d) a e) dále“, článku I bodu I.9 v textu „s výjimkou povinností vztahujících se k Příjezdovému formuláři“, ochranného opatření odpůrce ze dne 17. 8. 2021. c) odmítnutí návrhu navrhovatele, kterým setrval na požadavku na zrušení ochranného opatření odpůrce ze dne 30. 7. 2021.

Poté soud usnesením ze dne 17. 9. 2021, č. j. 18 A 71/2021-116, rozhodl o připuštění změny návrhu, kterým se navrhovatel domáhal, aby soud zrušil článek I. bod I.2 písm. a), článek I. bod I.4 písm. a), článek I. bod I.6 písm. a), článek I. bod I.8 písm. a), článek I. bod I.3 v textu „bod I.2 písm. b) dále“, článek I. bod I.5 v textu „bod I.4 písm. b), d) a e) dále“, článek I. bod I.7 v textu „bod I.6 písm. b), d) a e) dále“, článek I. bod I.9 v textu „s výjimkou povinností vztahujících se k Příjezdovému formuláři“, ochranného opatření odpůrce ze dne 10. 9. 2021 (výrok I. tohoto usnesení). Výrokem II. předmětného usnesení poté soud odmítl návrh navrhovatele, kterým setrval na požadavku na zrušení ochranného opatření odpůrce ze dne 30. 8. 2021.

K důvodům tohoto procesního postupu soud pro větší stručnost v plném rozsahu odkazuje na závěry vyslovené v odůvodnění uvedených usnesení ze dne 8. 9. 2021 a 17. 9. 2021. Soud tak po právní moci těchto usnesení pokračoval v řízení o návrhu navrhovatele na zrušení části ochranného opatření odpůrce ze dne 10. 9. 2021, jak je vymezeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

Dodává přitom, že ochranné opatření ze dne 10. 9. 2021 nedoznalo oproti původně napadenému ochrannému opatření prakticky žádných změn a ve vztahu k části, jejíhož zrušení se domáhá navrhovatel, je s původním ochranným opatřením totožné. Soud rovněž dodává, že návrhy navrhovatele učiněné dne 30. 9. 2021 a 1. 10. 2021 v reakci na vydání ochranných opatření odpůrce ze dne 27. 9. 2021, č. j. MZDR 20599/2020-120/MIN/KAN, a ze dne 29. 9. 2021, č. j. MZDR 20599/2020-121/MIN/KAN, jimiž bylo postupně (nikoliv však ve výroku nyní posuzovaném soudem) měněno napadené ochranné opatření ze dne 10. 9. 2021, nevyhodnotil jako změnu žaloby (jak je navrhovatel označil), nýbrž za upřesnění označení návrhem napadeného ochranného opatření. Soud proto o dalších změnách žaloby procesně nerozhodoval, ostatně ve vztahu k označení napadeného ochranného opatření by postupoval stejně i bez těchto návrhů navrhovatele.

Soud tedy bez dalšího pokračoval v řízení o návrhu navrhovatele na zrušení (části) ochranného opatření odpůrce ze dne 10. 9. 2021, neboť to stále představuje způsobilý předmět řízení a poslední provedené změny se ani nijak nedotýkají otázek navrhovatelem namítaných.

V případě napadeného ochranného opatření jsou podle soudu splněny rovněž ostatní podmínky řízení, vč. aktivní procesní legitimace navrhovatele.

Navrhovatel ke své aktivní procesní legitimaci předeslal, že napadené ochranné opatření v případě vycestování podmiňuje jeho návrat splněním povinností, aniž by to bylo odůvodněno možným epidemickým rizikem. Nepovažoval za oprávněný požadavek předložit pro vstup na území České republiky Příjezdový formulář, a to i imunizovanými osobami. Považoval dále za nezákonný požadavek předložit Příjezdový formulář pro vstup na území ČR i z tzv. „zelených“ zemí s nízkým rizikem nákazy a měl za neoprávněný požadavek předložit Příjezdový formulář toliko elektronicky, jenž měl za diskriminační a nedůvodný s ohledem na obecnou úpravu požadavků vznášených na podání vůči správnímu orgánu, jak je uvádí § 37 odst. 4 správního řádu. Měl za to, že zákaz vstupu části cizinců na území ČR a podmiňování vstupu ostatních osob splněním stanovených podmínek není způsobilým prostředkem k zavlečení nemoci a byl přesvědčen, že napadené ochranné opatření zasahuje do jeho základních práv, omezuje jej v pohybu a pobytu a stanovuje nedůvodné povinnosti spjaté se vstupem na území České republiky.

Odpůrce ve svých vyjádřeních aktivní procesní legitimaci navrhovatele nezpochybnil.

Ani soud neměl o procesní legitimaci navrhovatele pochybnosti. Navrhovatelem v jeho návrhu tvrzené dotčení právní sféry stanovením povinností souvisejících s návratem do České republiky v případě vycestování považuje soud v obecné rovině za srozumitelné a nikoli prima facie nemyslitelné (obecně srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 - 120, č. 1910/2009 Sb. NSS). Takové opatření nepochybně nezanedbatelným způsobem zasahuje do právní sféry jednotlivců (a tedy i navrhovatele) stanoveným příkazem předložit při vstupu na území ČR Příjezdový formulář. Soud přitom neseznal, že by byla aktivní procesní legitimace navrhovatele vyloučena v důsledku toho, že se v době podání návrhů, jak z jejich obsahu implicitně vyplývá, nachází na území ČR, resp. že by snad nebyla dána toliko z důvodu nedostatku tvrzení a doložení konkrétního záměru vycestovat a navrátit se zpět na území České republiky. Jak uzavřel Nejvyšší správní soud ve shora připomínaném usnesení rozšířeného senátu, platí, že „splnění podmínek aktivní procesní legitimace bude tedy dáno, bude-li stěžovatel logicky konsekventně a myslitelně tvrdit možnost dotčení jeho právní sféry příslušným opatřením obecné povahy. To, zda je dotčení podle povahy věci vůbec myslitelné, závisí na povaze a předmětu, obsahu a způsobu regulace prováděné konkrétním opatřením obecné povahy, napadeným návrhem na jeho zrušení. Obecné podmínky přípustnosti návrhu podle § 101a a násl. s. ř. s. tedy lze formulovat jen ve velmi abstraktní rovině, neboť splnění podmínek § 101a odst. 1 s. ř. s. je v podstatné míře závislé na tom, jaké opatření obecné povahy je napadeno“ (pozn. zvýraznění doplněno městským soudem). Potencialita dotčení navrhovatele na jeho právech je dle přesvědčení soudu zjevná již z povahy, resp. předmětu a obsahu dané regulace, jež mu stanoví řadu právních povinností pro případ návratu na území domovského státu, a fakticky tak formulací předmětných pravidel zasahuje nejen do jeho autonomního rozhodování v případě návratu na území, ale pochopitelně zprostředkovaně i ve vztahu k opuštění území, na něž má v plánu se vrátit. Soud má za to, že navrhovatele nelze „nutit“ k tomu, aby založil svou aktivní procesní legitimaci k podání návrhu na zrušení předmětného opatření obecné povahy tím, že by i při vědomí důsledků, které pro něj takový postup může v případě návratu na území ČR představovat, z území vycestoval, a to byť třeba jen za tímto účelem. Soud tedy neshledal, že by bylo v daném případě prima facie zjevné, že navrhovatel nemůže být regulací obsaženou v napadaném ochranném opatření nijak dotčen na svých právech. Navrhovatele proto považoval za aktivně procesně legitimovaného k podání předmětného návrhu.

Soud poté přistoupil k přezkumu napadeného ochranného opatření v řízení podle části třetí, hlavy II, dílu 7, § 101a a násl. s. ř. s., a to v mezích uplatněných návrhových bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání tohoto ochranného opatření, a dospěl k závěru, že návrh je důvodný. O věci samé soud rozhodl bez nařízení jednání v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť účastníci na nařízení jednání ve věci netrvali (odpůrce s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasil v rámci svého vyjádření, souhlas navrhovatele soud v souladu s § 51 odst. 1 větou druhou s. ř. s. presumoval). Ve věci nebyly účastníky řízení předloženy důkazní prostředky, které by soud byl povinen na ústním jednání provést. Postupně napadaná ochranná opatření pak odpůrce (resp. v rámci svých podání též navrhovatel) předložil jako obsah spisového materiálu, kterým se před správními soudy nedokazuje. Ve věci byly ostatně dány předpoklady pro rozhodnutí ve věci bez jednání v souladu s § 51 odst. 2 ve spojení s § 76 odst. 1 s. ř. s. a § 101b odst. 4 s. ř. s.

Předem vlastního odůvodnění soud dále předesílá, že napadené ochranné opatření není opatřením vydávaným v době pandemické situace podle jiného ustanovení zákona o ochraně veřejného zdraví [§ 69 odst. 1 písm. b) a i) tohoto zákona], a není tedy důvodu zvažovat aplikaci speciálního pravidla věcné příslušnosti uvedeného v § 13 odst. 1 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů. Soud byl tedy nade vši pochybnost k projednání věci věcně i místně příslušný.

Již ustálená judikatura správních soudů vytvořila určitý algoritmus přezkumu opatření obecné povahy, který logicky zobrazuje jednotlivé kroky přezkumu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2005, č. j. 1 Ao 1/2005 - 98, č. 740/2006 Sb. NSS), byť jeho relevance byla do určité míry omezena v důsledku novely s. ř. s. (zákon č. 303/2011 Sb.), jež stanovila vázanost soudu rozsahem a důvody návrhu na zrušení opatření obecné povahy (k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2013, č. j. 2 Aos 1/2013 – 138; nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 456/09). Tento algoritmus v prvních dvou krocích spočívá v přezkumu pravomoci a působnosti orgánu, který toto opatření vydal. Třetím krokem je zkoumání, zda bylo opatření obecné povahy vydáno v souladu se zákonem stanoveným postupem (včetně zkoumání nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů). Dalším krokem algoritmu je přezkum obsahu opatření obecné povahy z hlediska jeho souladu s hmotným právem (materiální kritérium); s tímto krokem pak souvisí i krok poslední, a to přezkum obsahu opatření obecné povahy z hlediska dodržení zásady proporcionality (kritérium přiměřenosti).

Navrhovatel ve svých námitkách především opakovaně akcentoval, že odpůrce je oprávněn vydat ochranné opatření toliko za účelem zabránění zavlečení infekční nemoci, která se na území ČR nevyskytuje, což však podle navrhovatele není případ onemocnění COVID-19 rozšířeného v době vydání opatření na celém území ČR. Napadené ochranné opatření pak podle navrhovatele vybočuje z mezí daných § 68 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví, neboť nemá charakter opatření určujícího povinnost poskytnout nějaký prostor k provedení úkonů poskytovatelem zdravotních služeb v rámci provádění protiepidemických opatření, jimž má fyzická osoba povinnost se ze strany poskytovatele zdravotních služeb podrobit.

Soud k problematice pravomoci vydat ochranné opatření a působnosti, v rámci které tak odpůrce může učinit, předesílá, že napadené ochranné opatření bylo vydáno postupem dle § 68 odst. 1 ve spojení s § 80 odst. 1 písm. h) zákona o ochraně veřejného zdraví. Uvedená ustanovení zákona o ochraně veřejného zdraví přitom dle přesvědčení soudu jednoznačně přiznávají odpůrci pravomoc vydat za účelem zabránění zavlečení infekčního onemocnění ze zahraničí opatření obecné povahy.

Navrhovatel dále namítal, že ustanovení § 80 odst. 1 písm. h) zákona o ochraně veřejného zdraví svěřuje odpůrci pravomoc k opatřením, jejichž cílem je ochrana před zavlečením vysoce nakažlivých infekčních nemocí do ČR, tedy pouze ve vztahu k opatřením, která mají být přijata za účelem zabránění zavlečení infekční nemoci, která se na území ČR nevyskytuje, což však podle navrhovatele není případ onemocnění COVID-19 rozšířeného v době vydání opatření na celém území státu. Podle navrhovatele se přitom ochrana před zavlečením vztahuje k onemocnění COVID-19, nikoliv k viru nebo jeho různým mutacím, které tuto nemoc způsobují. Odpůrce s uvedeným závěrem nesouhlasil a namítal, že činí všechna opatření zásadně na základě všech dostupných (i když omezených) znalostí, které jsou o viru známy v době činění jednotlivých opatření (best practice), při vědomí, že tyto znalosti nejsou dostatečné a přesné, a že není možné čekat na to, až bude prokázáno a jednoznačně doloženo, zda je jedno zvažované opatření lepší než jiné. Odpůrce proto při přijímání svých opatření preferuje ochranu života a zdraví osob coby nejdůležitějších základních hodnot, avšak při současné snaze o co nejmenší omezení chodu společnosti, při volbě vhodných opatření volí odpůrce a další orgány krizového řízení ty, které dle jejich názoru v rozsahu jejich diskrece v nejvyšší míře zpomalují šíření koronaviru SARS-CoV-2, resp. onemocnění COVID-19, a zároveň co nejmenším způsobem negativně dopadají na obyvatelstvo a práva osob. Odpůrce současně zohledňuje to, že zatímco tato omezení jsou dočasná, mohlo by explozivní rozšíření infekce COVID-19 vést k závažným dočasným i trvalým zdravotním následkům velké části populace a k úmrtí desetitisíců až statisíců osob.

Jak se podává z výše uvedeného, navrhovatel prostřednictvím svých námitek materiálně poukazoval na vybočení odpůrce z mezí věcné působnosti, když měl za to, že pravomoc odpůrce může být využita výhradně k přijetí opatření, jehož cílem je zabránit zavlečení onemocnění, jež se vůbec na území České republiky nevyskytuje.

Soud se s tímto právním názorem navrhovatele neztotožnil.

Jak již soud uvedl v rozsudku ze dne 25. 1. 2021, č. j. 5 A 126/2020 - 150, na který pak obsáhle navázal v rámci své argumentace v rozsudku ze dne 31. 3. 2021, č. j. 18 A 16/2021 - 149, ochranná opatření podle § 68 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví jsou svou povahou blízká mimořádným opatřením při epidemii nebo nebezpečí jejího vzniku, která upravují § 69 odst. 1 a § 80 odst. 1 písm. g), jež jsou dle § 94a zákona vydávána formou opatření obecné povahy. Účel ochranných opatření je však do jisté míry odlišný od mimořádných opatření, jelikož ochranná opatření mají chránit před zavlečením určitého onemocnění (na rozdíl od mimořádných opatření, která řeší přímý zásah příslušného orgánu ochrany veřejného zdraví v případě epidemie nebo nebezpečí jejího vzniku).

Na rozdíl od souvisejícího ustanovení § 80 odst. 1 písm. g) tohoto zákona, týkajícího se mimořádných opatření, která je oprávněn nařídit příslušný orgán ochrany veřejného zdraví při vzniklé epidemii nebo při nebezpečí jejího vzniku, ve vztahu k němuž vymezuje § 69 zákona o veřejném zdraví konkrétní typy omezení, jež mohou být mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví regulována [srov. § 69 odst. 1 písm. a) – i) téhož zákona], ustanovení § 68 odst. 1 věty první zákona o ochraně veřejného zdraví s žádným takovým výčtem typů opatření nepočítá. Předmětné ustanovení pod rubrikou „provádění opatření před zavlečením infekčních onemocnění ze zahraničí“ toliko v souladu s dříve uvedeným stanoví, že „ochranná opatření před zavlečením vysoce nakažlivých infekčních onemocnění ze zahraničí stanoví a o jejich ukončení rozhodne Ministerstvo zdravotnictví“.

I přes uvedenou dílčí odlišnost opatření předpokládaných v § 68 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví od opatření, s nimiž počítá § 69 odst. 1 téhož zákona, jsou nicméně zcela zjevné jejich společné rysy – jejich společným smyslem a účelem je chránit veřejné zdraví prostřednictvím nástrojů, jež mají omezit šíření infekčního onemocnění. Orgány ochrany veřejného zdraví sice v obou případech přijímají tato opatření za poněkud odlišným dílčím účelem, resp. reagují na nastalou situaci z jiného úhlu pohledu, oba typy opatření nicméně zjevně mají být efektivním nástrojem zamezujícím účinně jakémukoli epidemiologicky významnějšímu rozšíření infekčního onemocnění na území ČR.

Soud rozdíl v uvedených typových opatřeních spatřuje tedy (spíše než v jejich obsahových parametrech) v jejich souvislosti s přeshraničním prvkem. Zatímco mimořádná opatření budou aplikována na právní vztahy a situace bez tohoto přeshraničního prvku, ochranná opatření podle § 68 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví jsou z množiny těchto opatření vydělována a jsou vázána právě na existenci nebezpečí šíření infekčního onemocnění ze zahraničí, tedy na případy, kdy se zdroj nákazy nachází mimo území (srov. dále). Přitom není podle přesvědčení soudu vyloučeno, aby povinnosti a omezení, jež jsou ochranným opatřením stanovena skupině osob, které se po stanovenou dobu před návratem do ČR zdržují v cizině, v některých aspektech obsahově odpovídaly omezením, jež mohou být uložena mimořádnými opatřeními podle § 69 odst. 1 zákona (viz níže).

Odpůrce podle stanoviska soudu nevybočil z mezí své působnosti, pokud takto vymezené skupině osob vstupujících na území ČR ze zahraničí uložil s odkazem na § 68 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví povinnosti a omezení s cílem zabránit dalšímu rozšíření onemocnění COVID-19 právě prostřednictvím osob, které se z důvodu pobytu mimo území státu nebyly povinny podrobit zde platným krizovým a mimořádným opatřením, a které mohou po inkubační dobu onemocnění zvyšovat v tomto směru riziko šíření onemocnění.

K navrhovatelem rozporovanému výkladu pojmu „zavlečení nakažlivé nemoci“ soud uvádí, že shledal jeho argumentaci odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR v trestních věcech, resp. ve vztahu k § 152 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, v platném znění, pro projednávanou věc nepřípadnou. Navrhovatelem citované rozsudky sp. zn. 3 Tdo 1140/2017 a sp. zn. 8 Tdo 1531/2017 se věnují bližšímu vymezení skutkové podstaty trestného činu a vymezení pojmu „zavlečení nakažlivé nemoci“ v kontextu konkrétní trestné činnosti obviněného. Vymezení výše uváděného pojmu nelze bez výhrad aplikovat na postup související s epidemií nemoci COVID-19, nýbrž je třeba vnímat i procesy spojené (obecně) se „zamezením šíření závažných infekcí“ (srov. sněmovní tisk 538/0, digitální repozitář Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, 2000, III. volební období). V konkrétním případě koronaviru se potom jedná o jeho nejrůznější mutace. Soud v souladu s odbornou veřejností uvádí, že je běžné, že se viry, mezi které patří i koronavirus, neustále mění a vytvářejí nové mutace. Některé varianty koronaviru se v průběhu pandemie objeví a zmizí, jiné varianty jsou úspěšnější, přetrvávají a šíří se v populaci. Existují také takové mutace, které se snadněji než původní vir přenášejí, a mutace, které viru umožňují uniknout před protilátkami po očkování. Tyto mutace přinášejí viru evoluční výhodu a vznikají nezávisle na sobě. Virus SARS-CoV-2 vytváří přibližně jednu nebo dvě mutace za měsíc, přičemž čím více cirkuluje, tím více možností k mutacím vzniká. Cílem opatření odpůrce by v tomto kontextu mělo být omezení šíření viru, který způsobuje onemocnění COVID-19, a uplatňování účinných strategií proti šíření a vytváření mutací, stejně jako ochrana před „zavlečením“ těchto mutací ze zahraničí (srov.http://www.szu.cz/uploads/Epidemiologie/Coronavirus/Zakladni_info/2021_covid_JAR_varianta_web_4.pdf [cit. 5. 10. 2021]). V souladu s výše uvedeným je dle přesvědčení soudu opatřením proti „zavlečení nakažlivé nemoci“ míněno i opatření bránící importu nebezpečnější či jinak strukturované mutace původní nemoci, která by „přispěla“ k dalšímu rozšíření nemoci COVID-19, v případě, kdy se zdroj této mutace nachází mimo území České republiky (obdobně např. čl. 4 přílohy č. 11 vyhlášky odpůrce č. 473/2008 Sb., o systému epidemiologické bdělosti pro vybrané infekce, ve znění pozdějších předpisů). Přitom je třeba neodhlédnout od toho, že tyto mutace samy o sobě naplňují podmínky vysoce nakažlivého infekčního onemocnění (což navrhovatel v rámci své argumentace ve vztahu k onemocnění COVID-19 nezpochybňoval). V případě těchto variant viru je tak již vzhledem k jejich povaze a charakteru nade vši pochybnost zcela ve veřejném zájmu zamezit v nejvyšší možné míře jejich šíření na území ČR, a to i v situaci, kdy se již případy onemocnění na jejím území vyskytly či vyskytují. Soud přitom neshledává, že by odpůrce v daném směru svou pravomoc a působnost jakkoli zneužil, pokud navrhovatelem rozporovaný termín „zavlečení“ interpretoval soudem výše aprobovaným způsobem.

Navrhovatelem zastávaný právní názor nemá dle stanoviska soudu oporu ani v gramatickém výkladu § 68 zákona o ochraně veřejného zdraví, když omezení věcné působnosti odpůrce na situaci, kdy se onemocnění, na ochranu před kterým odpůrce opatření přijímá, na území České republiky nešíří, nebo dokonce pouze na případy, kdy se zde vůbec nevyskytuje, dle přesvědčení soudu z § 68 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví nevyplývá. Pro závěr navrhovatele nelze najít oporu ani při použití historického výkladu – v tomto směru soud poukazuje na to, že i sám zákonodárce spojoval, jak je zjevné ze znění zvláštní části důvodové zprávy k předmětnému ustanovení, uvedený nástroj výkonu veřejné moci se „zamezením šíření závažných infekcí“ (srov. sněmovní tisk 538/0, digitální repozitář Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, 2000, III. volební období).

Soud tedy nesouhlasí s navrhovatelem v tom, že se ochrana před zavlečením infekčního onemocnění vztahuje toliko k onemocnění COVID-19 jako takovému, nikoliv k viru nebo jeho různým mutacím, které tuto nemoc způsobují. Argumentace navrhovatele neobstojí při vědomí, že viry, včetně koronaviru, se neustále mění, dochází u nich v souladu s dříve uvedeným k častým mutacím, a proto lze očekávat, že se v průběhu času objeví další nové varianty viru, jejichž genom obsahuje právě jednu konkrétní sadu mutací různých vlastností, kdy mohou mutace virus významně odlišovat od „původní“ varianty, kupř. zvyšovat jeho přenositelnost v populaci, navyšovat jeho smrtnost, či způsobovat další závažně a dosud nezaznamenané vedlejší účinky. Není tak pravda, že mutace „původního“ viru nevytváří žádné vlastnosti, které by „zmutovaný“ virus odlišovaly od původního viru. Dle přesvědčení soudu je tak ve světle výše vyložených úvah i se zřetelem k odpůrcem v odůvodnění napadeného ochranného opatření akcentovaným okolnostem týkajícím se mutací koronaviru způsobujícího předmětné onemocnění plně odůvodněné, racionální a správné interpretovat ustanovení upravující rozsah věcné působnosti odpůrce shora zvoleným způsobem. Právě ten totiž vede k zachování pravomoci odpůrce stanovit prostřednictvím opatření obecné povahy povinnosti a jiná omezení osobám vstupujícím na území ČR i v případech, kdy na něm buď vůbec, nebo prozatím ve vyšší míře nedochází k šíření mutací viru vykazujících podle navrhovatelem nezpochybněných tvrzení odpůrce vyšší infekčnost či dokonce vyšší smrtnost.

Naopak argumentace navrhovatele v intencích institutů trestního práva je zde nepřípadná a vymezení pojmu „zavlečení nakažlivé nemoci“ tak, jak je činěno v rámci trestního práva hmotného, nelze na projednávanou věc použít. Soud se zároveň v rámci své argumentace neodchýlil od již dříve zastávaných názorů týkajících se charakteru mutací koronaviru a specifického vymezení pojmu „zavlečení“ právě pro tyto případy, když je tato dimenze pojmu využívána opakovaně v judikatuře správních soudů vztahující se k nemoci COVID-19 (jako je tomu např. v rozsudku sp. zn. 18 A 16/2021 či rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2021, č. j. 5 A 126/2020 - 150). K tomu soud pro úplnost a v souladu s obdobným závěrem vysloveným v rozsudku sp. zn. 18 A 16/2021 dodává, že z pohledu snah o zabránění přítomnosti mutací viru, které se v ČR vyskytují v omezené míře anebo vůbec, by přitom v konečném důsledku obstál i výklad pojmu „zavlečení“ předestíraný navrhovatelem, s ohledem na současnou epidemiologickou situaci a na nástroje, které využívá odpůrce pro „boj“ s epidemií se však tento výklad v současné době jeví jako příliš restriktivní, a je třeba jej tak v kontextu projednávané věci odmítnout. Soud současně setrval na názoru vysloveném již v rozsudku ve věci sp. zn. 18 A 16/2021, tj. že pokud by byl argument navrhovatele doveden ad absurdum, činil by tento typ opatření fakticky neexistentním, neefektivním a ustanovení § 68 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví obsoletním, neboť by postačoval byť jediný případ výskytu daného onemocnění na území ČR, aby nebylo možné ochranná opatření přijmout a realizovat.

Soud nemohl navrhovateli přisvědčit ani v jeho další námitce, kterou na více místech svého návrhu namítal, že napadené ochranné opatření vybočuje z mezí daných § 68 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví, neboť nemá charakter opatření určujícího povinnost poskytnout nějaký prostor k provedení úkonů poskytovatelem zdravotních služeb v rámci provádění protiepidemických opatření, jímž má fyzická osoba povinnost se ze strany takového poskytovatele podrobit.

Navrhovatel se mýlí, pokud dovozuje, že odpůrce je při postupu podle § 80 odst. 1 písm. h) ve spojení s § 68 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví limitován navrhovatelem dovozovaným charakterem takovýchto opatření, jakož i okruhem adresátů, jimž může být povinnost podle citovaného ustanovení určena. Ustanovení věty druhé a třetí naposledy uvedeného ustanovení zákona o ochraně veřejného zdraví neomezují působnost odpůrce na stanovení povinnosti osobě, která „má ve vlastnictví, správě nebo užívání prostory, zařízení nebo pozemky, na níž mají být ochranná opatření prováděna“, v nichž mají být realizována konkrétní opatření, která provádí poskytovatel zdravotních služeb.

Právní norma obsažená v první větě předmětného ustanovení představuje, byť jistě relativně obecnější, přesto však dostatečné (k tomu v podrobnostech viz níže) zákonné zmocnění k přijetí takových opatření, jimiž odpůrce stanoví povinnosti či jiná omezení s cílem zabránit či omezit zavlečení vysoce nakažlivého infekčního onemocnění ze zahraničí. Z ničeho nevyplývá, že by věta druhá a třetí tohoto ustanovení fakticky odpůrce limitovala toliko na určení povinnosti osobě oprávněné k prostorám, zařízením či pozemkům, na nichž mají být ochranná opatření prováděna, či rozhodnutí o tom, který poskytovatel zdravotních služeb má provést opatření před zavlečením nakažlivé infekční nemoci, jemuž se má fyzická osoba podrobit. Normy obsažené v § 68 odst. 1 větě druhé a třetí, jakož i v odstavcích 2 a 3 uvedeného ustanovení zákona o ochraně veřejného zdraví, normu obsaženou ve větě první pouze doplňují a nezužují navrhovatelem uvažovaným způsobem její dispozici, jak ostatně vyplývá i ze zvláštní části důvodové zprávy k zákonu č. 267/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Ta rovněž podporuje závěr o tom, že jde v případě věty druhé a třetí předmětného ustanovení toliko o doplnění jinak svébytné normy uvedené ve větě první, resp. z ní nevyplývá, že by šlo o normy provázané způsobem indikovaným navrhovatelem (srov. sněmovní tisk 270/0, digitální repozitář Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, 2013 – 2017, 7. volební období). Již shora citovaný obsah § 68 odst. 1 věty druhé a třetí zákona o ochraně veřejného zdraví svědčí o tom, že zde uvedená úprava je doplněním, nikoli faktickým omezením úpravy obsažené ve větě předchozí; z předmětných ustanovení zjevně plyne, že ochranná opatření, jež mohou být organizována a prováděna v prostorách, zařízeních či na pozemcích jejich vlastníků či jinak k nim oprávněných subjektů, budou nařizována a realizována vůči jiným osobám, než osobám oprávněným k těmto prostorám, zařízením či pozemkům.

Závěr navrhovatele, dle něhož se působnost odpůrce omezuje na stanovení povinnosti osobě, která „má ve vlastnictví, správě nebo užívání prostory, zařízení nebo pozemky, na níž mají být ochranná opatření prováděna“, v nichž mají být realizována konkrétní opatření, která provádí poskytovatel zdravotních služeb, tedy nemá zákonnou oporu.

S navrhovatelem však lze souhlasit v jiných jeho námitkách soustředěných v rámci argumentace poukazujících na postup ultra vires potud, že ustanovení § 68 odst. 1 věty první zákona o ochraně veřejného zdraví je relativně obecné; zcela na místě je proto otázka, zda vyhovuje požadavkům na konkrétnost zákonného zmocnění. Soud proto posuzoval, zda vzdor výhradě zákona nedochází z navrhovatelem popsaných důvodů k nedovolenému omezování základních práv prostřednictvím sekundární normotvorby.

Navrhovatel v daném směru namítal, že ustanovení § 68 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví nepředstavuje zákonné zmocnění pro stanovování povinností spjatých se vstupem na území ČR, tj. omezování pohybu a pobytu osob. Poukazoval na to, že omezení tohoto základního práva musí podle čl. 4 odst. 2 Listiny plynout ze zákona, tj. musí být na zákonné úrovni konkretizováno. Opatření obecné povahy přitom i podle navrhovatelem označené rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu nemůže nahrazovat podzákonnou normotvorbu ani nad rámec zákona stanovovat nové povinnosti. Z předmětného ustanovení podle navrhovatele nelze dovodit, že by umožňovalo přijetí opatření omezujícího vstup na území státu, resp. podmiňování vstupu na území ČR předložením Příjezdového formuláře, a to i pro imunizované osoby.

Z provedené rekapitulace námitek vznesených navrhovatelem je zjevné, že navrhovatel především s poukazem na princip výhrady zákona zpochybňuje kompetenci odpůrce omezit ochranným opatřením vydaným podle § 68 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví na základě neurčitého zmocňovacího ustanovení takovým způsobem základní lidská práva a svobody. Navrhovatel v této souvislosti poukazoval na obecná východiska fungování demokratického právního státu (především ukládání povinností toliko na základě zákona a v jeho mezích, resp. možnost stanovení mezí základních práv a svobod za podmínek stanovených Listinou výhradně zákonem), namítal, že zákonodárce nemůže na výkonnou moc delegovat uložení primárních povinností, a měl za to, že napadené ochranné opatření nenaplňuje požadavek konkretizace mezí pro možné omezení svobody pohybu a pobytu na zákonné úrovni ve smyslu čl. 4 odst. 2 Listiny, když nařizuje nové (zákonem neupravené) povinnosti, jimiž jsou omezována základní práva osob vstupujících na území České republiky nad rámec přípustných zákonných limitů.

Soud především zdůrazňuje, že nijak nezpochybňuje obecná východiska týkající se výhrady zákona coby jednoho ze základních kamenů ústavního pořádku. Z čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny je zjevné, že nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, přičemž primární povinnosti mohou být ukládány toliko zákonem. Podrobnější úpravu lze sice přenechat podzákonným předpisům, ta se však musí vždy pohybovat secundum et intra legem, nikoliv praeter legem. Uvedené požadavky přímo souvisí s principy dělby moci coby jedněmi z klíčových principů demokratického právního státu. Soud se s navrhovatelem ztotožňuje v závěru, že zákonodárce nemůže delegovat na moc výkonnou uložení primárních povinností, přičemž podzákonná úprava vždy musí ctít účel a smysl zákonem definovaných povinností. Stanovila-li by podzákonná úprava sama, bez opory v zákoně, definiční znak, na který je povinnost vázána, jednalo by se o úpravu, která by kolidovala i s požadavkem plynoucím z čl. 4 odst. 1 Listiny [srov. komentář k tomuto článku in: Wagnerová, Eliška a kol. Listina základních práv a svobod: komentář. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012. Komentáře].

Stejně tak soud připomíná, že v souladu s rozhodovací praxí Evropského soudu pro lidská práva platí, že i v režimu čl. 15 Úmluvy mohou být přijata pouze opatření odpovídající rozsahu přísně vyžadované naléhavostí situace (rozsudek ze dne 20. 3. 2018, stížnost č. 13237/17, ve věci Mehmet Hasan Altan proti Turecku), resp. že i za mimořádného stavu platí, že omezení základních práv mohou být přijata pouze na základě zákona, za účelem ústavně chráněných hodnot a pouze, což je důležité, v nezbytném rozsahu.

V posuzovaném případě se však z dále rozvedených důvodů nejedná o situaci, v níž by exekutiva v rozporu se shora popsanými východisky formou opatření obecné povahy stanovila bez odpovídajícího zákonného základu primární povinnosti a omezení zasahující do základních práv a svobod.

Soud s poukazem na dříve uvedené opětovně připomíná, že ustanovení § 68 a § 80 odst. 1 písm. h) zákona o ochraně veřejného zdraví svěřují odpůrci oprávnění stanovit ochranná opatření před zavlečením vysoce nakažlivých infekčních onemocnění s celorepublikovým dopadem, aniž sama charakter těchto opatření (na rozdíl od mimořádných opatření podle § 69 odst. 1 zákona) dále specifikují. Jak soud podotkl výše, zatímco v případě mimořádných opatření, která je oprávněn nařídit příslušný orgán ochrany veřejného zdraví při vzniklé epidemii nebo při nebezpečí jejího vzniku, vymezuje § 69 zákona o veřejném zdraví konkrétní typy omezení, jež mohou být mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví regulována, ustanovení § 68 odst. 1 věty první zákona o ochraně veřejného zdraví s žádným takovým výčtem typů opatření nepočítá. Přesto je dle přesvědčení soudu předmětné ustanovení třeba považovat za ústavně konformní zákonné zmocnění odpůrce nařídit ochranné opatření, jímž mohou být v nezbytném rozsahu omezena též základní práva a svobody, včetně navrhovatelem akcentované svobody pohybu a pobytu.

Do jisté míry obdobnou otázkou se osmnáctý senát soud zabýval ve vztahu k relativně podobně obecnému § 69 odst. 1 písm. i) zákona o ochraně veřejného zdraví. V rozsudku ze dne 13. 11. 2020, č. j. 18 A 59/2020 - 226, na jehož závěry pro větší stručnost na tomto místě odkazuje, přitom podrobně odůvodnil, že i přes svou obecnost je toto ustanovení možno vyložit ústavně konformně, souladně se shora popsanými východisky souvisejícími s výhradou zákona, a vyložit je tedy ve světle odlišného stanoviska k výroku i odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 8/20, za použití výkladového argumentu ejusdem generis, se zřetelem k tomu, že následuje po výčtu konkretizovaných oprávnění Ministerstva zdravotnictví v § 69 odst. 1 písm. a) až h) zákona o ochraně veřejného zdraví, tak, že lze na jeho základě v souladu s ústavněprávními mantinely vydat toliko takové opatření, které by svým rozsahem, charakterem a intenzitou nevybočovalo z opatřeními aprobovaných v ustanovení § 69 odst. 1 písm. a) – h) zákona. Tento způsob výkladu přitom posléze potvrdil i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 26. 2. 2021, č. j. 6 As 114/2020 - 63.

Přestože právě připomenuté judikaturní závěry nelze bez dalšího přenést na jiný typ opatření obecné povahy vydávaný podle zákona o ochraně veřejného zdraví, platí, že i ustanovení § 68 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví je možno vyložit ústavně konformně, souladně se shora popsanými východisky souvisejícími s výhradou zákona, a dojít tak k závěru, že ochranná opatření jsou vydávána na základě zákona (konkrétního zákonného ustanovení) a nikoli mimo jeho rámec. Soud je ostatně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu povinen provést ústavně konformní výklad právního předpisu, zvolit v případě více možných interpretačních variant pouze ty, které nejsou v rozporu s ústavním pořádkem a upřednostnit tento postup před podáním návrhu na zrušení takového právního předpisu Ústavnímu soudu.

Soud především upozorňuje, že zákonodárce v ustanoveních § 80 odst. 1 písm. h) ve spojení s § 68 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví jednoznačně specifikoval účel, za nímž je možno ochranná opatření vydávat. Na rozdíl od relativně obecnějšího § 69 odst. 1 písm. i) zákona je tak v případě nyní řešeného ochranného opatření zjevné, že zákonodárce v souladu s výše uvedeným aproboval, aby odpůrce za účelem zabránění zavlečení vysoce infekčního onemocnění ze zahraničí, jak byl tento pojem vyložen výše, omezil vydáním ochranného opatření práva a svobody osob. Přestože ustanovení § 68 odst. 1 a § 80 odst. 1 písm. h) zákona o ochraně veřejného zdraví tato ochranná opatření typově blíže nespecifikují, je již ze samotné rubriky a dikce § 68 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví, z výše vyložené povahy, jejich smyslu a účelu ochranných opatření (jakož i popsané paralely s mimořádnými opatřeními podle § 69 odst. 1 zákona) zřejmé, že aby mohl být dosažen účel ochranných opatření, mohou a musí jimi být, pochopitelně jen v nejnutnější míře, omezena též základní práva a svobody.

Navrhovateli tedy nelze přisvědčit potud, pokud namítá, že § 68 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví nepředstavuje dostatečně určité zákonné zmocnění pro omezování základních práv a svobod, jmenovitě pak především svobody pohybu a pobytu.

Jistou relativní neurčitost předmětného ustanovení totiž bylo možno odstranit standardními výkladovými metodami, neboť ačkoliv je předmětné ustanovení skutečně relativně obecné, nelze nevnímat, že jednak jednoznačně, ještě konkrétněji oproti ustanovení § 69 odst. 1 písm. i) téhož zákona, specifikuje účel, na něž je přijetí ochranného opatření a v něm stanovených omezení výhradně vázáno, přičemž současně nelze odhlížet ani od shora popsaných souvislostí a společných prvků s mimořádnými opatřeními podle § 69 odst. 1 zákona, kdy oba typy opatření sice reagují na nastalou situaci z jiného úhlu pohledu, nicméně shodují se ultimátně v jejich smyslu a účelu, jímž je účinně bránit jakémukoli epidemiologicky významnějšímu rozšíření onemocnění na území ČR.

Relativní obecnost předmětného zmocňovacího ustanovení ostatně není podle přesvědčení soudu samoúčelná – jeví se být vcelku logickým odrazem smyslu a účelu předmětného ustanovení, jímž je poskytnout odpůrci pro případ předcházení šíření vysoce nakažlivých onemocnění ze zdrojů mimo území ČR pravomoc a působnost k využití relativně širokého okruhu nástrojů, jež z povahy věci mohou mít v těchto nestandardních situacích do značné míry proměnlivý charakter.

I z tohoto důvodu je soud přesvědčen o tom, že není možno dovozovat, že by snad předmětné ustanovení bylo pro svou relativní obecnost samo o sobě nutně v rozporu s ústavním pořádkem, případně (jak činí navrhovatel) nebylo dostatečným zákonným základem pro navazující omezení základních práv a svobod; naopak je lze vyložit v souladu se shora naznačenými ústavními východisky tak, že je možno na jeho základě v souladu s ústavněprávními mantinely vydat toliko takové opatření, které svým účelem jednoznačně směřuje k omezování epidemiologicky významnějšímu šíření onemocnění na území státu ze zdrojů mimo jeho území.

Zákonodárci tedy nelze z pohledu soudu ani v tomto případě vytýkat, pokud relativně obecnějším kompetenčním ustanovením umožnil odpůrci pružněji reagovat na konkrétní skutkovou situaci vyžadující ochranu před rozšířením onemocnění ze zdrojů nákazy mimo území ČR a v závislosti na jejích parametrech případně volit konkrétní nástroje k jeho předcházení. Podle soudu přitom není rozumného důvodu, aby ve vztahu k obraně před rozšířením onemocnění ze zdrojů mimo území ČR nemohl odpůrce přijmout opatření přinejmenším srovnatelná s těmi, která je oprávněn přijmout ve vztahu k vnitrostátním zdrojům nákazy podle § 69 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví.

Soud se tedy neztotožňuje se závěrem, že by na daném skutkovém a právním půdorysu v případě ochranného opatření vydávaného v režimu § 68 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví odpůrce ústavně nepřípustně stanovil primární právní povinnosti bez dostatečné opory v zákoně o ochraně veřejného zdraví. Jak soud vyložil výše, neshledal, že by odpůrce vůbec, tj. za žádných okolností, nedisponoval pravomocí a působností omezit vydáním ochranného opatření práva a svobody osob, resp. konkrétně navrhovatelem akcentovanou svobodu pohybu a pobytu, nebo že by prostřednictvím opatření obecné povahy v rozporu s čl. 4 odst. 2 Listiny nedovoleně nahrazoval primární normotvorbu a nařizoval nové (zákonem neupravené) povinnosti, jimiž jsou omezována základní práva osob vstupujících na území ČR. Shora citovaná ustanovení zákona o ochraně veřejného zdraví svěřují odpůrci pravomoc vydat k zabránění rozšíření onemocnění ze zdrojů v zahraničí ochranné opatření s celorepublikovým dopadem, kterým budou v nezbytné míře omezena též základní práva a svobody.

Sama skutečnost, že napadené ochranné opatření omezuje základní lidská práva a svobody, především svobodu pohybu a pobytu, když podmiňuje vstup na území státu splněním stanovených povinností – v projednávané věci konkrétně předložením Příjezdového formuláře, a to v elektronické podobě a bez ohledu na rizikovost zahraniční země, z níž je na území ČR vstupováno, tedy v souladu s výše vyloženými závěry ještě bez dalšího sama o sobě nevede podle přesvědčení soudu k závěru, že odpůrce vybočil z mezí pravomoci a působnosti daných mu ustanoveními § 80 odst. 1 písm. h) a § 68 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví.

Odmítnutí námitek poukazujících na to, že odpůrce nebyl za žádných okolností nadán pravomocí a působností omezit vydáním ochranného opatření základní lidská práva a svobody, resp. konkrétně navrhovateli akcentovanou svobodu pohybu a pobytu, tedy závěr, že z mezí pravomoci a působnosti nevybočil ve smyslu formálním, však ještě nelze zaměňovat se závěrem, že napadeným ochranným opatřením, resp. některými jeho výroky či jejich částmi, odpůrce nepřípustně neomezil některá ústavně zaručená práva, a nevybočil tak z mezí svěřené působnosti ve smyslu materiálním.

V této souvislosti soud podotýká, že ačkoli posouzení otázky materiálního souladu provedeného omezení ústavně zaručených práv s ústavním pořádkem formálně spadá spíše pod čtvrtý a pátý krok algoritmu přezkumu opatření obecné povahy, v němž soud standardně posuzuje zákonnost a tedy i ústavnost (v substantivním ohledu) opatření obecné povahy a proporcionalitu zásahu do právní sféry navrhovatele, platí, že pokud by např. odpůrce napadeným ochranným opatřením přistoupil k omezení jinak neomezitelného absolutního ústavního práva, mohly by takové vady svým charakterem vyvolávat také závěr o vybočení z mezí působnosti odpůrce v materiálním smyslu.

Se zřetelem k tomu, že soud z dále vyložených důvodů dospěl k závěru o tom, že nejen svoboda zaručená v čl. 14 odst. 1 Listiny, ale i ústavní právo svobodného návratu do vlasti zaručené občanům České republiky ustanovením čl. 14 odst. 4 věty první Listiny je za určitých výjimečných podmínek vzdor absenci limitační klauzule omezitelné, soustředil své závěry k souvisejícími otázkám do části V.D.3 tohoto rozsudku, v níž se zřetelem k tam vysvětleným okolnostem společně popsal postup v rámci třetího, čtvrtého a pátého kroku algoritmu přezkumu napadeného ochranného opatření.

Následně soud přistoupil ke třetímu kroku popsaného algoritmu, v němž standardně posuzuje námitky proti vydání opatření obecné povahy zákonem stanoveným způsobem. K tomu soud poznamenává, že navrhovatel vznášel k tomuto kroku námitky jednak proti vedení spisu, a dále proti nedostatkům odůvodnění napadeného ochranného opatření. Se zřetelem k tomu, že konkrétní klíčové námitky proti odůvodnění úzce souvisí s otázkami, jimiž by se soud musel zabývat v rámci 4. a 5. kroku algoritmu přezkumu, pojednává soud o těchto otázkách společně v části V.D.3 a v této části se zabýval toliko námitkami proti vedení spisu, případně oddělitelnými otázkami k odůvodnění, kde námitky navrhovatele neshledal důvodnými (viz dále).

Úvodem této části soud poznamenává, že se neztotožnil s argumentací navrhovatele ohledně jazykových požadavků na ochranné opatření. Navrhovatel vytýkal odůvodnění odkazy na zahraniční studie publikované v anglickém jazyce, což dle jeho názoru nelze považovat za srozumitelné vysvětlení důvodů postupu odpůrce k adresátům opatření, a kdy je v odůvodnění správních aktů nezbytné používat pouze úřední jazyk. K tomu soud předně uvádí, že v současné době je jednací jazyk v rámci správního řízení předně upraven v § 16 správního řádu, který se snaží komplexně upravit jednací jazyk v úředním styku. Toto ustanovení upravuje několik dílčích okruhů vztahujících se k jednacímu jazyku, a to jazyk užívaný v úředním styku (odst. 1); postup správních orgánů v případech předložení písemností v cizím jazyce (odst. 2); postup správních orgánů při styku s cizinci (odst. 3), s příslušníky národnostních menšin (odst. 4) a osobami zvláště těžce postiženými (odst. 5). Ust. § 16 odst. 1 správního řádu pak bez pochybností stanovuje, že se ve správním řízení jedná a písemnosti se vyhotovují v českém jazyce. Dané ustanovení tak zakotvuje primát a výsostné postavení českého jazyka v úředním styku s orgány veřejné správy, stejně jako v opačném vztahu mezi nimi a adresáty veřejné správy.

Vědom si výše uvedeného, soud konstatuje, že odpůrce z výše uvedené zásady v rámci napadeného ochranného opatření nijak nevybočil. Výrok i odůvodnění napadeného ochranného opatření jsou v českém jazyce, přičemž v odůvodnění se nachází nepřeložená pasáž v anglickém jazyce toliko na straně 28 ve vztahu k povinnosti podrobit se testu na vlastní náklady. Dále obsahuje odůvodnění odkazy na zahraniční studie v anglickém jazyce, tyto odkazy jsou ale pouhým doplňkem odůvodnění a to je i bez jejich odcitování vnitřně provázané a srozumitelné. Odkazy na zahraniční literaturu tak nezakládají samy o sobě vadu odůvodnění, potažmo samotného napadeného ochranného opatření, a pravidla stanovená ve vztahu k úřednímu jazyku ve správním řízení dle § 16 odst. 1 správního řádu nejsou porušena. Ve vztahu k navrhovatelem konkrétně napadeným částem ochranného opatření ze dne 10. 9. 2021 poté soud žádnou nesrozumitelnost zdůvodnění z důvodu použití jiného než úředního jazyka neshledal.