— Nejvyšší správní soud

6 A 158/2018- 43 - text [OBRÁZEK]pokračování 6 A 158/2018 6 A 158/2018-43 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY6 Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D., ve věci žalobkyně: Česká pošta, s. p., se sídlem Politických vězňů 909/4, Praha 1, IČ: 471 14 983 proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem Sokolovská 58/219, Praha 9 o žalobě proti rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 27. 7. 2018, čj. ČTÚ-4 930/2017-603, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění [1] Žalobce napadl shora uvedené správní rozhodnutí, kterým předseda rady žalovaného zamítl jeho rozklad a potvrdil rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro jihočeskou oblast, ze dne 3. 1. 2017, čj. ČTÚ-52 551/2014-633/VII. vyř. - KoM. Ve správním řízení byl žalobce pravomocně uznán vinným ze správního deliktu podle ust. § 37a odst. 2 písm. p) zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon o poštovních službách“), který spáchal tím, že v období od 17. 3. 2014 do 16. 6. 2014 v rozporu s ust. § 34 odst. 10 zákona o poštovních službách účinného do 31. 12. 2015 nesplnil svou povinnost a neoznačil 82 poštovních zásilek, které u něj byly podány tak, aby z nich bylo jednoznačně zřejmé, u kterého provozovatele byla každá jednotlivá zásilka podána, když na všech zásilkách konkrétně v rozhodnutí vymezených chybělo označení provozovatele logem nebo názvem. Za to byla žalobci uložena pokuta ve výši xxxx Kč podle ust. § 37a odst. 4 písm. d) zákona o poštovních službách, a zároveň bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení paušální částkou. [2] Proti rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž uvedl tyto žalobní body, jimiž je soud při svém přezkumu vázán, a domáhal se zrušení napadeného rozhodnutí, včetně prvostupňového správního rozhodnutí, a vrácení věci zpět žalovanému k dalšímu řízení. V prvém žalobním bodě uvedl, že rozhodnutí nesplňuje náležitosti podle ust. § 68 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „správní řád“), a to ohledně absence úplného odůvodnění. Poukázal na to, že smyslem ust. § 34 odst. 10 zákona ve znění účinném v rozhodné době (nyní jako ust. § 34 odst. 12 zákona o poštovních službách) je zajistit, aby byl držitel poštovní licence schopen identifikovat zásilky podané u jiných provozovatelů poštovních služeb (tento účel vyplývá jak z důvodové zprávy, tak ze systematického zařazení, kdy toto ustanovení navazuje na to, že držitel poštovní licence není povinen uzavřít poštovní smlouvu s provozovatelem v případě, že předmětem smlouvy je dodání poštovních zásilek, které byly podány u tohoto provozovatele – ust. § 34 odst. 9, resp. nyní 11 zákona). Důvodová zpráva výslovně hovořila o tom, že cílem je zabránit zneužití poštovní sítě držitele poštovní licence před ostatními provozovateli. Účel zákona tak je stav, kdy držitel poštovní licence je schopen rozpoznat poštovní zásilky již podané u jiného provozovatele poštovní služby a tyto odmítnout. Označení poštovní zásilky tak musí být patrné držiteli poštovní licence, který musí mít možnost zjistit, u kterého provozovatele byla poštovní zásilka podána. Pokud jde o zásilku podanou u provozovatele poštovních služeb, který je zároveň držitelem poštovní licence, jako tomu bylo v tomto případě, a označenou způsobem, který si držitel poštovní licence pro své zásilky sám určil, tak nemůže dojít k tomu, aby označení bylo v rozporu s ust. § 34 odst. 10, nyní odst. 12 zákona o poštovních službách. Pokud je smyslem právní úpravy ochrana poštovní sítě držitele poštovní licence (žalobce), musí být rozhodným kritériem to, zda použitý způsob označení zásilek umožňuje žalobci rozlišit jeho vlastní zásilky od zásilek konkurenčních provozovatelů poštovních služeb. Osoba, k jejíž ochraně je tato povinnost stanovena, je žalobce, a ten si musí mít možnost učinit závěr o tom, u jakého provozovatele poštovních služeb byla zásilka podána, což žalobci u jeho vlastních zásilek (tedy zásilek, k nimž žalobce uzavírá poštovní smlouvu přímo s odesílatelem a sám si je označuje, případně je označuje odesílatel podle žalobcových pokynů) nečiní problém. [3] V dalším žalobním bodě namítá, že při řádném výkladu ust. § 34 odst. 12 (dříve odst. 10) zákona o poštovních službách, nelze dospět k závěru, že označení zásilek bylo v rozporu s tímto ustanovením, čímž nemohla být naplněna objektivní stránka deliktu, neboť pokud toto ustanovení chrání žalobce před zneužitím jeho poštovní sítě konkurenčními provozovateli, tak tento zájem nebyl jednáním žalobce ohrožen. Rovněž nebyla naplněna materiální stránka deliktu, neboť společenská škodlivost takového jednání je nulová. [4] Ve třetím žalobním bodě namítá nesprávné hodnocení následků svého jednání, kdy žalovaný uvádí, že to bylo zkomplikování možnosti adresátů poštovních zásilek reklamovat případnou vadu poskytnuté poštovní služby, což je v rozporu s objektem správního deliktu podle ust. § 37a odst. 2 písm. p), nyní písm. o), jímž je ochrana poštovní sítě držitele poštovní licence. Jako následek tak nemůže být hodnoceno ohrožení zájmu, který zákonné ustanovení nechrání (např. zájem na snadné dostupnosti reklamací pro adresáty poštovních zásilek, tento objekt toto ustanovení nemá). Podle názoru žalobce žalovaný směšuje slova následek v jazyce právním (porušení či ohrožení hodnot, které jsou objektem správního deliktu) s významem slova v obecné mluvě a za následek považuje jakýkoliv nežádoucí či nepříjemný důsledek, které jednání žalobce mohlo mít. [5] Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil a navrhoval ji zamítnout jako nedůvodnou, přičemž obsahově odkazoval na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nesouhlasí s tím, že smyslem ust. § 34 odst. 10 zákona o poštovních službách je zajištění toho, aby byl držitel poštovní licence (pouze on) schopen identifikovat zásilky podané u jiných poskytovatelů poštovních služeb, ale to by měl poznat i správní orgán, jemuž byl zákonem svěřen výkon státní správy (odkazuje na stranu 12 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Rozhodující k naplnění požadavků podle tohoto zákonného ustanovení tak není pouze to, zda je poštovní zásilky schopen rozeznat držitel poštovní licence, ale zda je tato skutečnost (jednoznačnost označení zásilky provozovatelem) zjevná objektivně, komukoliv, neboť zákon stanoví pouze obecnou povinnost provozovateli označit zásilku. Výklad žalobce považuje za zužující, nemající oporu v zákoně. [6] V odůvodnění napadeného rozhodnutí jsou uvedeny závěry, na něž upozorňuje žalovaný ve vyjádření, vzhledem k charakteru uplatněných žalobních bodů a sporu mezi účastníky není nutné toto odůvodnění rozsáhleji konstatovat. [7] Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo, v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí správního orgánu (ust. § 75 odst. 1, 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „s.ř.s.“), a o důvodnosti podané žaloby uvážil takto. [8] Podle ust. § 34 odst. 10 zákona o poštovních službách, ve znění účinném v rozhodné době (pozn. soudu – v průběhu doby došlo pouze ke změně v číslování odstavců ustanovení zákona, nikoliv k jeho obsahové změně): „Provozovatel je povinen poštovní zásilku, která byla u něj podána, označit tak, aby z označení bylo jednoznačně zřejmé, u kterého provozovatele byla poštovní zásilka podána.“. [9] Podle ust. § 37a odst. 2 písm. p) zákona o poštovních službách: „Provozovatel se dopustí správního deliktu tím, že … neplní povinnost podle § 34 odst. 10 …“. [10] Nejprve soud obecněji uvádí, že sice je žaloba členěna do tří žalobních bodů, ty spolu úzce souvisejí a soud se tak vyjádří k žalobní argumentaci jako celku, neboť dělení této argumentace není logicky nutné. Dále soud uvádí, že je oprávněn přezkoumávat pouze zákonnost rozhodnutí, a to v mezích uplatněných žalobních bodů, nikoliv jeho účelnost nebo širší smysl, takové oprávnění nemá a odpovědnost za jiné, než právní účinky rozhodnutí, tak nese veřejná správa svým rozhodování, k němuž je ze zákona oprávněna. V této věci je zřejmé, že sankcionováno bylo jednání, které je z historického hlediska nezvyklé, neboť s touto povinností tradičně nepočítala textace např. poštovních razítek či podoba poštovních obálek, neboť to nebylo nutné při jednom provozovateli služeb. [11] V posuzované věci soud nedospěl k závěru, který uvádí žalobce v žalobě, že by zákon o poštovních službách stanovil ve věci speciálního pachatele deliktu, kterým by byl vyloučen sám provozovatel, u něhož byla poštovní zásilka podána, jinými slovy řečeno, že by se tohoto deliktu mohl dopustit pouze jiný provozovatel. Takový výklad soud považuje za zužující, nerespektující obecnou zákonnou úpravu i teoretické vymezení speciálního pachatele, a příliš široce a nes